Období: únor 2012

Neferet číst dál

Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Že budu jen ležet, vzpomínat na domov a pořád myslet na to, jak se mi takhle zničehonic mohl celý život obrátit úplně naruby. V hlavě mi strašily oči toho kluka z chodby, ale byla jsem tak utahaná, že jsem se nedokázala soustředit. Dokonce i Afroditina pošahaná nenávist se v mlze ospalosti zdála strašně daleko. Než jsem se definitivně propadla do tmy, myslela jsem vlastně na svoje čelo. Svědí mě, protože na něm mám znamení a kousek vedle řadu stehů, nebo se mi tam dělá obrovský uher? A co když se probudím do svého prvního dne v upíří škole a budu mít absolutně nemožné vlasy? Ale pak jsem se stulila do klubíčka, zavrtala obličej do prošívané deky a vdechla důvěrně známou vůni prachového peří a domova. Najednou mi bylo krásně teplo, připadala jsem si v bezpečí… a v tu ránu spala jak zabitá. číst dál

„Podle mě Afrodita na tu svou hypertrofovanou ctižádost jednou doplatí,“ poznamenal Damien. číst dál

Musím říct, že jídelna byla fantastická. Před vchodem se skvěla stříbrná orientační tabule a místnost sama neměla vůbec nic společného s obřím mrazákem, kterému říkali „jídelna“ na Jižní střední a kde byla tak mizerná akustika, že jsem často vůbec netušila, co Kayla žvaní, i když jsme seděly přímo vedle sebe. Tady bylo teplo a hezky. Stěny byly zase z toho černého kamene a hrubých cihel, stoly z těžkého dřeva a patřily k nim lavice s polstrovanými sedadly i opěradly. Ke každému stolu se vešlo asi tak šest lidí. Byly uspořádané paprskovitě od ústředního stolu, u kterého ale nikdo neseděl, ačkoli se doslova pohýbal pod spoustou ovoce, sýrů a masa. Taky na něm stála křišťálová číše plná tekutiny, která podezřele připomínala červené víno. (Víno ve škole?) Jídelna měla nízký strop a vzadu řadu oken plus jedno francouzské. Těžké vínově rudé sametové závěsy byly roztažené, takže jsem viděla ven na krásné nádvoříčko s kamennými lavičkami, pěšinkami a ozdobnými keři a květinami. Uprostřed byla mramorová fontánka, která nápadně připomínala ananas. Moc se mi to líbilo, zvlášť takhle ve svitu měsíce a několika starodávných plynových lamp. číst dál

Část Školy noci, která sloužila jako studentské koleje, byla až na opačné straně areálu, takže jsme šly poměrně dlouho. Neferet asi záměrně nikam nespěchala, abych měla dost času klást jí otázky a rozhlížet se po okolí. Vůbec mi to nevadilo. Jak jsme šly podél dlouhatánského shluku budov, který připomínal hrad, upozorňovala mě na různé maličkosti a já si tady začínala připadat míň jako cizinka. Cítila jsem se trochu rozhozená, ale v dobrém slova smyslu. A prostě jen tak jít bylo normální. Bude to asi znít divně, ale znovu jsem si připadala, jako že jsem to já. Nekašlala jsem. Nic mě nebolelo, dokonce už ani hlava. Úplně, naprosto a totálně jsem zapomněla na tu trapnou scénu, ke které jsem se před chvílí připletla. Už jsem ji vymazala z paměti – schválně, jak jinak. Fakticky jsem k definitivnímu životnímu zvratu a divnému znamení nepotřebovala žádný další stres. Takže – jaký orální sex? Co to je? číst dál

„Kolik je hodin?“ číst dál

Krásná, podívej, mračna víří. číst dál

Pěšina na vrchol útesu byla odjakživa hodně strmá, ale šplhala jsem po ní už milionkrát, s babičkou i bez ní, a nikdy to nebylo takhle těžké. A už to nebylo jen kašlem. Ani bolavými svaly. Motala se mi hlava a v břiše mi příšerně kručelo, jako Meg Ryanové ve Francouzském polibku, když sní nějaký sýr a má alergickou reakci na laktózu. (Kevin Kline je v tomhle filmu fakt k sežrání – teda na to, jak je starý.) číst dál

Můj tupčím John Heffer vypadá na první pohled jako pohodový, vcelku normální pán. Když s mámou začali chodit, zaslechla jsem jednou její kamarádky, jak říkají, že je „pěkný mužský“ a „šarmantní chlápek“. To bylo na začátku. Máma teď pochopitelně má úplně jiné kamarádky, takové, které dotyčnému pěknému a šarmantnímu chlápkovi připadají vhodnější než parta zábavných nezadaných žen, se kterými se přátelila dřív. číst dál

Sedla jsem si na postel a rozkašlala se. Slyšela jsem, jak máma rozčileně telefonuje na pohotovostní linku našeho cvokaře a hned potom hystericky obvolává příšerné bratry a sestry z církve věřících. Za třicet minut už se to tady bude hemžit tlustými ženskýmia jejich pedofilními manžely s prasečíma očima. Zavolají mě do obýváku. Usoudí, že moje znamení je „skutečně závažný problém a velká hanba“, načež mi na něj naplácají nějakou posvátnou mast, která mi ucpe póry a udělá se mi po ní obří uher, a nakonec na mě všichni přitisknou dlaně a pomodlí se. Poprosí boha, abych přestala být otravná puberťačka a přítěž pro rodiče. Ach ano, a s tím znamením se taky bude muset něco udělat, to dá přece rozum. číst dál

Když jsem usoudila, že už všichni určitě odjeli, setřásla jsem si vlasy zpátky do čela, vyšla ze záchodů a rychle zamířila k východu na studentské parkoviště. Zdálo se, že vzduch je číst dál

Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen dokazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní. číst dál

Lenobia číst dál

Zoey
"Tohle bude hromada sraček masivních rozměrů," zašeptala mi Afrodita, když jsme stály zvenku místnosti, určené jako Thanatosina třída, první hodinu v pondělí. Místnost byla jedna z největších ve škole. Vlastně, s výjimkou dramatické třídy, která byla doopravdy jako miniauditorium a hlediště samotné, tohle byla největší "normální" třída ve škole. Skvělé, pomyslela jsem si, o to víc prostoru pro výbuch, který se chystá.
"Není to jako bychom mohli tohle vyučování prospat," zamumlala jsem zpátky k Afroditě. Pak jsem zbytku své skupiny řekla: "Dobře, pojďme dovnitř. Nebojte se. Jsme spolu, ... číst dál

Zoye
Neděle stála stejně tak za prd jako sobota. Později jsem se ohlédla a uvědomila si, že když se Erin a Shaunee rozdělily, všechno se začalo rozpadat. Bylo divné, co to udělalo s námi ostatními, že dva z nás spolu nemluví. Bylo to, jako kdyby jejich konflikt rozhodil rovnováhu nás všech.
"Já nevím jak ty, ale z těch spolu-mozků se asi zblázním."
Afrodita se svalila vedle mě, když jsem seděla na obrubníku, který lemoval starý oválný vjezd vedoucí do depa. Povzdechla jsem si a chvíli přemýšlela, jak to přijmout a přitom se pokusit být sama sebou. Posunula jsem se, abych jí udělala víc míst... číst dál

Epilog číst dál

Kapitola osmá číst dál

Kapitola sedmá číst dál

Kapitola šestá číst dál

Kapitola pátá číst dál

Kapitola čtvrtá číst dál

Kapitola třetí číst dál

Kapitola druhá číst dál

Kapitola první číst dál

Neferet číst dál

Neferet číst dál

Refaim číst dál

Stevie Rae číst dál

21. kapitola číst dál

20. kapitola číst dál

19. kapitola číst dál

18. kapitola číst dál

Kapitola 17. číst dál

Stevie Rae číst dál

Zoey
 "Z? Jsi tam ještě? Jsi v pořádku? Řekni něco. "
Stevie Rae měla v hlase velkou starost, já si utírala slzy a nudle u nosu rukávem košile a trochu se dávala dohromady.
"Jsem tady. N-nejsem v pořádku, ale, "řekla jsem s trochou škytání.
"Já vím, já vím. Je to strašné. "
"A není šance, že jste se spletli? Jack je opravdu mrtvý? "Věděla jsem, že je to hloupost, ale musel jsem se zeptat. Připadala jsem si jako malá hloupá holčička, která to musela vyzkoušet. Prosím, prosím,
Nemůže to být pravda ... ..
"Je opravdu mrtvý," řekla Stevie Rae přes vlastní slzy. "Určitě jsme se nespletli, Z. "
"... číst dál