Kapitola první
Oklahoma- současnost
Hněv a zmatek se v Draku Lankfordovimíchaly. Měla Neferet pravdu, když je opouštěla tak brzy po smrti chlapce a katastrofické návštěvě bohyně?
"Neferet, co tělo mláděte? Neměli bychom i nadále držet stráž?" Drak Lankfords úsilím udržoval klidný hlas i tón, když mluvil s velekněžkou.
Neferet k němu obrátila krásné smaragdové oči. Sladce se usmála. "Máš pravdu, když mi to připomínáš, Mistře meče. Ti z vás, kteří ctí Jackova ducha fialovými svíčkami, hoďte je na hranici, až budete odcházet. Synové Erebových bojovníků budou držet stráž nad nešťastným tělem mláděte po zbytek noci."
"Jak si přeješ, kněžko." Drak se jí hluboce uklonil, přemýšlejíc, proč ho kůže tak svědí- skoro, jako by na něm ulpívaly nějaké nečistoty a špína. Měl náhlou, nevysvětlitelnou touhu se vykoupat ve velmi, velmi horké vodě. To je Neferet, promlouvalo k němu tiše jeho svědomí. Není dobrá od té doby, kdy se Kalona uvolnil ze země. Cítils to…
Drak zavrtěl hlavou a zaťal zuby. Okrajové události nebyly důležité. Pocity už nebyly důležité. Povinnost byla všezahrnující- pomsta byla nejvyšší. Zaměření! Musím udržet mou mysl u práce! Zavelel si a pak rychle pokývl na konkrétní válečníky.
"Rozežeňte dav!"
Neferet se zastavila, aby si promluvila s Lenobií, než odešla od centra kampusu a vydala se směrem k obytným prostorám profesorů. Drak jí sotva věnoval pohled. Místo toho byla jeho pozornost přitažena zpět k ohnivé hranici a chlapcovu hořícímu tělu.
"Dav je rozptýlen, Mistře meče. Kolik z nás s vámi zůstane dohlížet na hranici?" zeptal se Christophe, jeden z jeho důstojníků. Drak zaváhal než odpověděl, přičemž se chvíli koncentroval, když absorboval fakt, že mláďata a profesoři, kteří nejistě přecházeli kolem jasně hořící hranice, byli zřejmě nervózní a velmi rozrušení. Povinnost. Když všechno ostatní selže, obrať se na povinnost!
"Ať dva strážci doprovodí profesory do jejich bytů. Zbytek ať jde s mláďaty.
Ujisti se, že se všichni vrátí do svých pokojů. Pak po zbytek této hrozné noci zůstaň v blízkosti koleje."
Drakův hlas byl drsný emocemi. "Studenti potřebují cítit ochrannou přítomnost svých Synů Erebových bojovníků tak, aby si mohli alespoň být jisti jejich bezpečností, i když se zdá, že si mohou být jistí jen máločím jiným."
"Ale hranice-"
"Já s Jackem zůstanu." Drak promluvil tónem, který všem nařizuje nevyrušovat. "Neopustím chlapcův bok, dokud červená záře z jeho uhlíků nevyhasne. Konej svou povinnost Christophe; Škola noci tě potřebuje. Uvidím smutek, který zde zůstane."
Christophe se uklonil a pak začal vyvolávat rozkazy, následujíc příkazy Mistra meče s chladnou efektivitou.
Zdálo se, že uplynulo jen pár vteřin, když si Drak uvědomil, že je sám.
Ozval se zvuk z hořící hranice- klamně uklidňující šumění a praskání ohně. Kromě toho zbyla jen noc a obrovské prázdno v Drakově srdci.
Mistr meče hleděl do plamenů, jako by mohl objevit balzám, který by tu bolest v něm utišil. Oheň se míhal oranžově a zlatě, rezavě a červeně, připomínajíc Drakovi jemný šperk, unikátní, nádherný, vázaný na šňůře sametové stuhy v barvě čerstvé krve…
Jakoby mimo sebe, se jeho ruka přesunula do jeho kapsy. Jeho prsty se sevřely kolem oválného disku, který tam našel. Byl štíhlý a hladký. Cítil náznak Modrého ptáka, který tam byl kdysi tak jasně a krásně vyleptán na jeho předku. Zlatý šperk pevně spočíval v jeho ruce. Vzal ho, chránil, držel, než pomalu vytáhl ruku, medailonek v ní usazený.
Drak si přejel sametovou stuhou přes prsty, hladíc ji palcem v důvěrně známém, roztěkaném pohybu, který vyplýval ze zvyku víc, než si myslel. Když vydal hluboký výdech, který zněl spíš jako vzlyk, otevřel dlaň, a podíval se dolů.
Světlo z Jackovy hranice se míhalo na zlatém povrchu medailonku.
Zachycoval vzhled Modrého ptáka.
"Missourijský státní pták." Řekl Drak nahlas. Jeho hlas byl bez emocí, ale ruka, která držela medailonek, se třásla. "Zajímalo by mě, jestli jsi ještě k nalezení divoký, hřadující v slunečnicích, které mají výhled na řeku. Nebo si tvou krásu vzali, a ty květiny také vymřou, spolu se vším jiným krásným a magickým v tomto světě?" Jeho ruka sevřela medailonek tak pevně, že mu zbělely klouby. A pak, stejně rychle jako pěst zavřel, uvolnil Drak sevření na medailonku, otevřel svou ruku a znovu a znovu zlatým oválem uctivě otáčel. "Blázne!" Jeho hlas byl zničený. "Mohl jsi ho zlomit!" Chvějícími prsty se potýkal se zavíráním, ale když konečně tu nezamčenou zlatou věc konečně snadno otevřel, nepoškozenou, objevil se malý lept, i když ztracený v čase, stále ukazující tvář drobné upírky, jejíž pohled se zdálo, že ho chytil a držel.
"Jak můžeš být pryč?" zamumlal Drak. Jedním prstem sledoval původní portrét na pravé straně medailonu a pak se přesunul na levou stranu šperku na smotek jedné blonďaté lokny, která tam byla zasazena nad prázdným prostorem, kde býval jeho mladický obrázek. Jeho pohled se přesunul z medailonu k noční obloze a opakoval otázku hlasitěji, svou duší, volajíc o odpověď.
"Jak můžeš být pryč?"
Jakoby v odpověď Drak uslyšel v nočním vzduchu ozvěnu výrazného skřehotavého krákání krkavců.
Hněv proběhl Drakem, tak těžký a teplý, že se jeho ruce opět třásly, ale tentokrát nebyl smíchaný s bolestí a ztrátou. Třásl se stěží ovládanou potřebou udeřit, zmrzačit, aby se pomstil.
"Pomstím jí." Drakův hlas byl jako smrt. Pohlédl znovu na medailon a mluvil na třpytivé blond lokny, které držel. "Tvůj drak tě pomstí. Napravím, co jsem pokazil. Už neudělám znovu stejnou chybu, má lásko, má drahá. To stvoření nemůže zůstat nepotrestáno. Na to ti dávám můj slib, mé slovo."
Závan větru, horkého od hranice, najednou silně zafoukal. Zvedl pramínek vlasů, a zatímco se ho Drak snažil neúspěšně zastavit, kadeře se vznášely nahoru, nahoru, nahoru na hřejivém proudění, téměř jako pírko. Vznášely se tam a pak se zvukem podobnému ženskému zalapání po dechu překvapením se horký vítr změnil, vdechl je, táhnouc vlasy dolů do ohnivé hranice, kde se rozpadly na kouř a vzpomínky.
"Ne!" zakřičel Drak, padajíc se vzlykem na kolena. "A teď jsem z tebe ztratil to poslední. Moje chyba…" řekl zlomeně.
"Moje chyba, stejně jako tvoje smrt byla moje chyba."
Přes slzy, které mu naplnily oči, sledoval Drak kouř z kadeře vlasů jeho milované družky vířit a tančit před ním- a pak se začalo blýskat magií, měníc kouř na prachově zelené, žluté a hnědé jiskry, které pokračovaly v otáčení dokola a dokola, dokud se nezačaly oddělovat a vytvářet oddělené části obrázku: zelené jiskry se změnily v dlouhý, silný stonek, žluté v jemné okvětní lístky a hnědé v nich kroužily, až se staly jejich středem.
Drak si otřel oči čisté slzami, jen těžko věříc tomu, co vidí. "Slunečnice?" Jeho rty byly ochromené v šoku, stejně jako jeho mozek. Její květina! Křičela jeho mysl. To musí být znamení od ní! "Anastasie," zvolal Drak, když necitlivost ustoupila hrozné, nádherné vlně naděje.
"Jsi tu, má drahá?"
Obrázek slunečnice začal kolísat a měnit se. Žlutá stekla dolů v kaskádě, která se stala zlatou blond. Hnědá zesvětlala na barvu sluncem políbené kůže a zelená se roztavila v kůži, kroužíc a měníc se v zářící koule, které se staly očima, které byly tyrkysové a známé a drahé.
"Ach, bohyně, Anastasie! Jsi to ty!" Drakův hlas se zlomil, když se po ní natáhl. Ale obraz se rozplynul- dráždil jen konečky jeho prstů. Vykřikl v zoufalství a pak potlačil zvuk jeho utrpení, když se kolem něj rozehrál hlas jeho družky jako hudební proud přes vodní oblázky. Drak zatajil dech a poslouchal zprávy od ducha.
Udělala jsem ten medailonek pro tebe: můj drahý, můj druhu.
Přišel den, kdy nás smrt rozdělila.
Musíš vědět, že na tebe budu čekat navždy.
Takže až se znovu setkáme, budu tvou lásku hýčkat bezpečně v mém srdci.
Pamatuj, tvá přísaha zmírňovat sílu milosrdenstvím.
Bez ohledu na to, jak dlouho budeme od sebe, tu přísahu dodržím věčně… věčně…
Obraz se na něj jednou usmál předtím, než ztratil formu a vrátil se v kouř a nicotu.
"Má přísaha!" Drak křičel, zvedajíc se na nohy. "Nejdřív Nyx a teď mi to připomínáš ty. Nechápeš, že to je kvůli té prokleté přísaze, že jsi mrtvá? Kdybych se před mnoha lety rozhodl jinak, možná bychom se tomuhle všemu mohli vyhnout. Síla zmírněná milosrdenstvím byla chyba. Nepamatuješ si to, má drahá? Nepamatuješ? Já ano. Nikdy nezapomenu…"
Jak Drak Lankford, Mistr meče Školy noci, držel stráž nad tělem mrtvého mláděte, díval se do hranice, a nechal plameny vzít ho zpět, aby mohl prožít bolest i radost- tragédii i triumf- z minulosti, která formovala tak srdcervoucí budoucnost.
2024 ©