Kapitola osmá
Anastasia věděla, že něco bylo špatně. Mohla to cítit jako změnu, která se děje ve vzduchu před přerušením bouře. Volala na hluboký klid každý z pěti elementů, když nesprávnost proklouzla skrz noc, rozbíjejíc její koncentraci a lámajíc vrhání kouzla.
Automaticky se obrátila k Bryanovi, zda věděl, co to bylo- zda věděl, co mají udělat. Zděšeně se podívala ve chvíli, kdy se člověk pohnul tak rychle, že se její mozek snažil popřít, co její oči viděly. Zvedl Bryana Lankforda, Draka Lankforda, Mistra meče upírů, za jeho hrdlo a držel ho na stromě, a začal z něj dusit život.
Nezaváhala. Anastasia se rozběhla přímo na muže, který zabíjel Bryana. Křičíc jeho jméno, vrhla se na člověka, snažíc se jej přimět, aby Bryana pustil. Pustil Bryana, aby ji mohl srazit na zem. S motající se hlavou, bojujíc o vyčištění skvrn světla z jejích očí, plazila se Anastasia k Bryanovi, dosahujíc na jeho ruku.
"Bryane! Ach, bohyně, ne!" Byl tak klidný, a jeho krk vypadal špatně, jako by se zhroutil. Nedýchal. Viděla, že nedýchal vůbec.
"Nech ho být," zabručel člověk. Popadl ji, ale Anastasia oběhla kolem stromu, aby se dostala z jeho dosahu.
"Chceš si maličko zahrát na schovávanou, jo?" Člověk se zasmál. "No, není nic špatného na malé předehře. Biddle přichází si tě vzít…" A začal ji pronásledovat kolem stromu.
Anastasia se podívala do jeho očí a viděla, že učednice velekněžky měla pravdu. Biddle byl naprosto šílený.
Věděla, že má jen pár sekund a tak místo aby se snažila vyhnout té kreatuře, která si říkala Biddle, přikrčila se, dávajíc jednu ruku na silnou kůru stromu.
Druhou dala jemně na Bryanův krk. Anastasia zavřela oči a myslela na zem pod stromem- bohatou, nadčasovou životní sílu, o které celou svou duší věřila, že tam je.
Představila si ji jako zelenou fontánu prudce stoupající skrz zemi, ke kořenům stromu, do stromu samotného a odtamtud proudící do ní, skrze ni a do Bryana.
"Pojď ke mně silná, země krásná;
magie, kterou tvořím, léčebný záměr má!"
Teplo se okamžitě vyhouplo z kmene stromu do její ruky, skrz její tělo, a na Bryanův krk.
"Čas předehry je za námi. Pojďme dělat dobré věci. Pojď. Nikdy jsem neměl žádnou upírku," a tak řkouc se Jesse Biddle sehnul a vzal její kotník v sevření stejně železném jako držení kováře. Jako by nevážila víc než dětská panenka, táhl ji od Bryana a k tmavému zadnímu východu z vězení. Anastasia sledovala, jestli se Bryan jakkoli nepohnul- i kdyby mu hrudník zvedl sebemenší náznak dechu. Neviděla nic jiného, než jeho pomačkanou, klidnou formu, předtím, než ji Biddle hodil dovnitř budovy a zabouchl za nimi dveře.
"Ona není mrtvá!"
Anastasia se podívala na věc v kleci. Nebyl to pták. Nebyl to člověk. Ani to nevypadalo reálně. S výjimkou záře z jeho rudých očí vypadal nehmotný, přízračný- něco z nočních můr a stínů.
"Ne, ještě není," řekl Biddle. "Trochu si s ní užiju, než ji vycucnu."
"Užít sssi s ní nebyla sssoučássst plánu," zasyčelo zvíře.
"Není žádný plán! Jsem tu jen já krmící se její krví, abys mi dal víc toho, co chci. Co se jí stane předtím, na tom nezáleží."
Anastasia se podívala z tvora v kleci na šerifa. "Co je to za věc?"
"Přesně nevím," řekl Biddle, když jeho ruka sjela z jejího kotníku na lýtko. "Jen to ignoruj- stejně to není reálné."
Z místa, kde ji hodil na hliněnou podlahu, Anastasia vykopla, snažíc se od něj odpoutat, ale jeho tělo hubené jako tyčka klamalo. Síla jeho kostnatých rukou byla neuvěřitelná, a s jediným trhnutím za její nohu byla zpět u něj.
"Ne! Nech mě být! Nesahej na mě!" bojovala s ním.
"Ale no tak, každý to ví o upířích ženách. Všechny máte mnoho mužů. Takže nepředstírej, že jsi nějaká nevinná panna."
Anastasii naplnila ledová hrůza, zmrazíc ji. Dívala se na člověka, který se nad ní tyčil jako animovaná kostra.
Usmál se. "To je správně. Jen buď v klidu a bude to pro tebe snadnější."
Držíc jednou rukou sevřený její kotník, začal si Biddle rozepínat pás kalhot s ostatním.
Pak Anastasia poznala pravdu- tento člověk ji znásilní a zabije.
Oh, Nyx! Prosím, pomoz mi! Nechci umřít takhle, modlila se zoufale.
Pak, skrz šok a chlad v její krvi, pocítila teplo krystalu ajoite, který si strčila do kapsy, když bylo její kouzlo zlomeno, a vedle toho ji tížil sametový váček s krystaly soli.
Když si Biddle sáhl do kalhot, sáhla Anastasia do kapsy sukně. Vzala hrst soli ze sametového váčku a hodila ji do tváře člověka.
Biddle vykřikl a trhl sebou zpět, těžce mrkajíc a utírajíc si své slzící oči. "Ty děvko!" zakřičel.
Dal jí veškerý čas, který potřebovala. Anastasia odlezla po čtyřech dozadu a zvedla sáček se solí a ajoite velikosti pěsti, křišťál naplněný přízračnou magií z hloubi země. Od dávných dob ho kněžky používaly pro nastolení míru na skrze jasného ducha a nyní Anastasia, kněžka věnovaná míru a zemi, pronikla hluboko do svého ducha a spojila se s prvkem, ke kterému se schoulila.
Jediným pohybem švihla otevřeným sáčkem soli kolem sebe tak, aby kolem ní utvořil krystalový kruh, řkouc:
"Vázací soli, žádám tě,
jako svůj úkol, se zemí spoj mě."
Pak, držíc ajoite jako dýku, ji ponořila do hlíny, křičíc:
"Země pode mnou, plná moci,
Dej mi ochranu této temné noci!"
Cítila, jak zezdola přichází příval energie, jako by se protrhla přehrada. Jako bouře na prérii všude kolem ní syčela zelená světla.
Tisknouc dlaně naplocho proti prvku, který jí právě prokázal svou spřízněnost, plakala Anastasia slzy štěstí a vzdávala díky, když se Biddle pokusil překročit kruh soli. Ucouvl s výkřikem bolesti, právě když tvor v kleci zakřičel, "Ne! To zelené světlo! Ssspálí mě!"
"Drž hubu, ty!" Biddle kopl do klece tvora a duchovní věc se ztišila do fňukavého nářku. Pak začal obíhat zářící štít.
"Co je to? Co jsi to udělala, ty zatracená čarodějnice?"
"Zavolala jsem svůj živel, aby mě ochránil. Teď mi nemůžeš ublížit." Zvedla bradu a podívala se mu do očí. "Nejsem čarodějnice. Jsem upíří kněžka spřízněná se zemí a ty mi nemůžeš ublížit!" zopakovala.
"Nevyhrálas! Nevyhrálas," řekl Biddle, nervózně se škubajíc za košili. "Až to světlo odumře, tak zemřeš i ty."
Anastasia zavrtěla hlavou. "Nechápeš to. Země mě chrání. Nezemře nebo nezmizí nebo neselže. A já tu budu sedět a čekat, až mě moje velekněžka najde. Slibuju ti, že najde. Škola noci ví, že jsem tady. Najdou mě a Bryana." Její hlas se zpřetrhl, ale načerpala další energii ze země pod sebou a pokračovala, "A pak se budeš zodpovídat za to, co jsi dnes v noci spáchal." Její pohled přešel z něj na žalostně kňučící věc v kleci. "A také se zodpovíš za cokoliv, cos udělal tomu ubohému tvoru."
"Ne, nikdo se nestará o upíry nebo duchovní věci," řekl.
"To není pravda," řekla Anastasia, a když promluvila, vycítila pravdivost svých slov. "V St. Louis jsou dobří lidé. Obchodují s námi. Dokonce se stávají našimi choti. Nebudou schvalovat, co jsi udělal, v co ses změnil, nebo co jsi tady dole uvěznil."
Zastavil se a ona uviděla v jeho očích záblesk něčeho, co by mohla být jiskra rozumu. "Víš, že mám pravdu," řekla. "Jenom tu nezůstávej. Jdi, dřív, než se zraní někdo jiný."
Anastasia viděla v jeho očích pochopení, nebo dokonce lítost, a pak tu byl strašný, mokrý a násilný zvuk meče, nořícího se do těla. Biddle vytřeštil oči, když se zadíval dolů na ostří, která najednou prošlo skrz jeho záda a vyšlo ve středu jeho hrudníku.
S překvapující elegancí klesl šerif na kolena a pak se vrhl do strany v rostoucí louži krve, když Bryan trhnul svým mečem pryč z něj.
Mládě stálo nad Biddlem, ztěžka dýchajíc, jeho hrdlo už nerozdrcené, ale stále krutě pohmožděné a poničené. Jeho rty sebou trhly zpět, vystavujíc zuby v divokém vrčení, a Anastasia viděla, že teď je úplný drak.
Sladké mládě bylo pryč, stejně jako dobrosrdečný hezký bojovník. Dívala se, jak dýchá opojnou vůni krve, která se kolem nich zvedla, vědouc, když se skrčil vedle Biddleho, že rozpáře hrdlo člověka a bude z něj pít, dokud nezemře.
Tušení předtuchy, které Anastasii celou noc pronásledovalo, ji zaplavilo, a ona věděla, že ji její intuice nevarovala pouze ohledně Biddleho plánů. Bylo toho víc, mnohem víc než to. Sahajíc hlouběji k vytažení více magie země k sobě, kněžka zašeptala, "S magií země sekni jako kord- odhal, jaký je Bryan Drak Lankford."
Se zábleskem zeleného světla se před Anastasií objevil obraz. Byl to Bryan, plně proměněný upír. Byl na bitevním poli, a znovu byl úplný drak. Zalapala po dechu, když uviděla, koho zabíjí: bratry upíry.
To co vidíš,
Je budoucnost,
Pokud jeho sílu nezmírní milosrdenství.
Ta slova byla v její mysli, ale nabyla její. A i když ten hlas nikdy dříve neslyšela, věděla Anastasia, že k ní promluvila bohyně Nyx.
Anastasia také věděla, co má dělat.
Bryan vysál Biddleho dosucha a naditý mocí, vítězstvím a násilím sestupoval k stvoření ducha v kleci, meč zvednutý.
"Bryane, přestaň!" zvolala Anastasia, když vstala a vystoupila z ochranného kruhu, stavějíc se mezi něj a věc v kleci.
"Ustup stranou, Anastasio! Nevím, co to je, ale bylo to spojené s Biddlem. Musí to zemřít."
Uklidnila se a řekla: "Bryane, je to v kleci. Biddle to držel jako vězně."
"To mě nezajímá!" prakticky na ni zavrčel Bryan, jeho dech páchnoucí krví a nenávistí. "Je třeba to zabít!"
Anastasia potlačila zachvění strachu, cítíc zřetelně základní, násilné bytí, kterým se stal. Je to on. Stále je to Bryan, připomněla si. Pomalu se pohybujíc, natáhla se, aby přikryla jeho zkrvavenou ruku svojí.
"Nezáleží ti na tom tvorovi, ale záleží ti na mě?" zeptala se tiše.
Zaváhal. Přes jeho ruce cítila, že napětí v něm trochu povolilo. "Ano," řekl. "Na tobě mi záleží."
"Tak mě poslechni. Dnes večer bylo dost zabíjení. Žádám tě, abys nechal vyhrát milosrdenství. Buď silnějším, než tvůj meč. Staň se bojovníkem, o kterém vím, že v tobě je."
Jejich oči se setkaly a když si nakonec povzdechl a sklonil meč, viděla v nich Anastasia její budoucnost, jejího Bryana.
"Ano," řekl a opatrně ji pohladil po tváři. "Rozhodl jsem se stát bojovníkem, který věříš, že ve mně je."
Anastasia vstupovala do jeho otevřené náruče, když se jeho tvář zkroutila v bolestech a se strašným výkřikem Bryan padl na zem u jejích nohou.
Horečně klesla na kolena vedle něj. "Bryane! Co se-"
A pak se zarazila, když k ní zvedl uslzenou tvář.
"Ach," vydechla dlouhý, omráčený povzdech. "Jsou tak krásní." S třesoucí se rukou se natáhla a obtáhla nové tetování plně proměněného upíra vedle sebe.
"Co jsou? Jak vypadají?" zeptal se.
"Draci," řekla. "Vypadají přesně jako draci."
"Draci," řekl se smíchem. A pak téměř okamžitě vystřízlivěl a vzal obě její ruce do svých. Pročistil si hrdlo a na kolenou vedle ní řekl: "Anastasio, chci být tvým bojovníkem. Vzácná panno, přijmeš slib mého srdce, těla a duše jako tvého ochránce?"
"Jen když k tomu přidáš ještě jeden slib. Bryane Draku Lankforde, pokud se zavazuješ do mých služeb, musíš mi dát svůj slib, že od této chvíle budeš mírnit svou sílu milosrdenstvím."
Bez zaváhání odpověděl, "Zavazuji se ti svou přísahou."
Bryan se s jednou rukou na srdci uklonil své kněžce.
Pomohl jí na nohy a Anastasiin pohled přešel z něj, k nezřetelnému stvoření ducha a Temnoty, které se krčilo, dívajíc se na ně zevnitř stříbrných tyčí Biddleho klece.
"Prosím, projev tomu milosrdenství," řekla prostě.
"Tak ať je můj první akt jako tvého bojovníka milost." Obešel klec. "Stvoření, nevím, co jsi, ale varuji tě, že pokud nám míníš ublížit, budu chránit svou paní."
"Svoboda…" řekla věc svým podivným šepotavým hlasem.
Držíc svůj meč připravený, stojíc mezi duchovní věcí a svou kněžkou, se Bryan sklonil a otevřel klec. Ozval se zvuk mávání a pak tvor zmizel úplně pryč, syčíc, "Tohle sssskončilo…"
"Děkuji ti, Bryane," řekla Anastasia.
Její bojovník ji vzal do náručí a řekl: "Pojď ke mně, má dámo, má paní," a Anastasia šťastně a naivně vstoupila do toho, o čem doopravdy věřila, že je jejich šťastný konec.
Ve stejném okamžiku se v útrobách země pohnul okřídlený vězeň a přes rudé oči tvora, kterého Drak Lankford právě propustil, začal Kalona lovit další kousky skládačky, které by sladily osud a vedly k uskutečnění jeho tužeb pro budoucnost.
2024 ©