Období: říjen 2012

Přestožejsem trénovala a učila se o zvyklostech Strigojů a o tom, jak se jim bránit, ve skutečnosti jsem nikdy žádného neviděla. Bylo to děsivější, než jsem čekala. číst dál

Nikdydřív mi nedělalo takové problémy zůstat mimo Lissinu hlavu, jenže je pravda, že jsme nikdy neprocházely ničím podobným. Zatímco jsem běžela lesem, síla jejích myšlenek a pocitů mě strhávala do sebe. číst dál

„Uzdravit Tě?“ číst dál

Nikdy dřív jsem se s žádným klukem neocitla úplně nahá. číst dál

Poklesla mi čelist. „Uf... Počkat... Jako že jste měli sex?“ číst dál

Těžko říct, co mě nakonec přimělo k tomu to udělat. Tak dlouho jsem skrývala tolik tajemství a dělala jsem, co mi přišlo nejlepší, abych Lissu ochránila. Ale tajit to její sebepoškozování rozhodně její ochraně nepomáhalo. Nedokázala jsem ji přesvědčit, aby toho nechala - a teď jsem dokonce uvažovala, jestli nebyla moje chyba, že s tím vůbec začala. Tohle se dělo až od té doby, co mě uzdravila po autonehodě. Co kdyby mě tam nechala zraněnou? Možná bych se z toho dostala. A ona by možná dnes byla v pořádku. číst dál

Probrala jsem se a nad sebou uviděla bílý strop na klinice. číst dál

Poněkolikadnech mi Lissa před jídelnou oznámila šokující novinky. číst dál

Druhýden mi došlo, jak moc se věci změnily od doby, co Jesse sRalfem začali šířit pomluvy. Pro některé lidi jsem byla neustálým zdrojem šeptandy a smíchu. Od těch, které Lissa obrátila na svou stranu, se mi dostávalo přátelství a občas mě i bránili. Uvědomila jsem si, že naši spolužáci už mi nevěnují tolik pozornosti jako dřív. To platilo obzvlášť, když se začalo dít něco nového. číst dál

Mason je přinesl. číst dál

8
Nemusel čekat dlouho. Vlastně za ním přišla hned po obědě. Ne že by o tom snad věděl. Zahlídla jsem ji v davu, když všichni ostatní spěchali ke skříňkám. Duchové kolem sebe šíří zvláštní záři, která je odlišuje od živejch – díkybohu, jinak by mi trvalo mnohem delší dobu, než bych je rozeznala.
Každopádně na něj zírala, jako by ho probodávala dýkou. Lidi, co ji neviděli, proudili skrz ni. Trochu jsem jim záviděla. Přála jsem si, aby pro mě byli duchové taky tak neviditelný jako pro všechny ostatní. Sice by to znamenalo, že bych si celý ty roky nemohla povídat s taťkou, ale zároveň by to ta... číst dál

7
Jenže právě to jsem udělala. Našla jsem si přátele.
Ne že bych to zkoušela. Ne že bych po tom nějak prahla. Měla jsem přátele v Brooklynu. Měla jsem Ginu, nejlepší kámošku, jakou si holka může přát. Nepotřebovala jsem nikoho.
A fakticky by mě vůbec nenapadlo, že bych tady někomu padla zvlášť do oka. Rozhodně ne po tom, co jim můj příchod vynesl čtyřstránkovej esej. A už vůbec ne pak, co jsme zaslechli, že je konec hodiny – v misijní škole nezvonilo, měnili jsme vždycky po hodině třídy a měli jen pět minut na přesun tam, kde máme podle rozvrhu sedět příště. Pan Walden ještě ani neopustil t... číst dál

6
Těkala jsem očima z otce Dominika na tu mrtvou holku a zase zpátky. Nakonec jsem vyhrkla:
„Vy ji vidíte?“
Přisvědčil. „Ano. A když jsem poprvé slyšel tvou matku, jak mi líčí tvoje problémy ve staré škole… napadlo mě, že budeš jedna z nás, Susannah. Ale neměl jsem samozřejmě jistotu, a tak jsem mlčel. Ale i tvoje příjmení, Simon… což jistě víš… znamená ve staré hebrejštině horlivě naslouchající, a to je právě to, co dělá mediátor…“
Sotva jsem ho vnímala. Nemohla jsem se vyrovnat s faktem, že po všech těch letech, konečně, jsem potkala dalšího mediátora.
„Tak proto tady nejsou žádný duchové... číst dál

5
Katolická akademie Junipera Serry se v osmdesátejch letech změnila z chlapecký školy na koedukovanou střední. V poslední době k mý značný úlevě taky upustila od striktního požadavku, aby žáci nosili do školy uniformy. (V královský modrý a bílý, což nejsou zrovna moje barvy.) Naštěstí byly tak nepopulární, že bylo jejich nošení zrušený spolu s novou orientací školy, a přestože ani teď nedovolovali nosit do školy džíny, jinak jste si mohli oblíknout skoro všechno, co vás napadlo. A protože jediný, co jsem chtěla, bylo nosit značkový oblečení, který jsem s Gininou pomocí nakoupila v buticích... číst dál

4
Večeře u Ackermanů probíhala stejně jako večeře ve všech velkejch rodinách, aspoň pokud to můžu posoudit. Všichni mluvili jeden přes druhýho – samozřejmě až na Somnu, co mluvil, jen když se ho někdo přímo zeptal – a po jídle nechtěl nikdo sklízet ze stolu. Udělala jsem si v duchu uzel na kapesníku, že musím zavolat Gině a říct jí, že se plete. Mít bráchy není žádná zvláštní výhoda, teda při jídle určitě ne. Polykají s otevřenou pusou všechno, co jim padne pod ruku, a spolykají všechny bagety ještě dřív, než se pro ně vůbec stačíte natáhnout.
Po večeři jsem usoudila, že bude lepší, když se... číst dál

... číst dál

2
Asi bych to měla vysvětlit. Nejsem zrovna to, čemu byste řekli typická šestnáctka.
No, totiž, vypadám dost normálně, aspoň doufám. Nepiju, nefetuju, nekouřím – vlastně tenkrát jednou, když mě chytil Somna, ale to byla výjimka. Nemám nic propíchnutýho kromě uší, a to ještě v každým lalůčku jen jednu dírku. Nemám žádný kérky. Nikdy jsem si nebarvila vlasy. Kromě bot a kožený bundy nenosím nijak náruživě černou. Dokonce si ani nelakuju nehty na černo. S tímhle vším jsem prostě úplně normální, krotká americká puberťačka.
Až na to, že mluvím s duchama.
Možná bych to měla říct jinak. Spíš je to... číst dál

mediátor číst dál

Tak do třetice všeho dobrého...  Doufám,že se bude líbit!!  číst dál

Následujících pár dní jsem dál špehovala Lissu a pokaždé jsem se cítila trochu provinile. Nesnášela, když se mi to přihodilo náhodou, zatímco teď jsem to dělala záměrně. číst dál

Důsledky Jesseových a Ralfových výmyslů byly přesně tak strašné, jak jsem očekávala. Jediný způsob, jak jsem mohla přežít, bylo nevidět a nevnímat nikoho a nic. To mě udržovalo při duševním zdraví - tak tak - ale nesnášela jsem to. Připadalo mi, že neustále brečím. Ztratila jsem chuť k jídlu a špatně jsem spala. číst dál

Tu noc jsem vůbec nemohla usnout, dlouho jsem se v posteli jen tak převalovala. číst dál

„Potřebuješ něco na sebe?“ otázala se Lissa. číst dál

V uších mi duní hymna a slyším, jak Caesar Flickerman zdraví publikum. Ví, jak životně důležité je, abych dnes odpovídala správně? Musí to vědět. Bude nám chtít pomoct. Dav začíná tleskat, zatímco představují naše pomocné týmy. Představuji si Flavia, Venii a Octavii, jak poskakují po pódiu a směšně se uklánějí. Je jasné, že nemají o ničem ani páru. Pak představují Cetkii. Jak dlouho čekala na tento okamžik. Doufám, že si ho dokáže užít, protože bez ohledu na to, jak naivní umí být, má na jisté věci velice bystrý instinkt a určitě aspoň tuší, že jsme v maléru. Portii a Cinnu vítá hlasité skandování, samozřejmě, byli skvělí a hned při první účasti na Hladových hrách udělali obrovský dojem. Už chápu, proč mi Cinna na dnešní večer navrhl takové šaty. Bude třeba, abych vypadala co nejnevinněji. Haymitchův příchod rozpoutává bouřlivé ovace a dupání, které trvá nejméně pět minut. Inu, zaznamenal první úspěch. Udržel naživu ne jednoho, ale hned dva splátce. Co kdyby mě včas nevaroval? Chovala bych se jinak? Vytahovala bych se tím okamžikem s bobulemi přímo před očima Kapitolu? Ne, patrně ne. Ale klidně jsem mohla být méně přesvědčivá, než jsem třeba teď. Právě teď, protože cítím, jak mě kovová deska zvedá na jeviště. číst dál

Vyplivuji bobule a otírám si jazyk o cíp košile, abych se ujistila, že na něm neulpěla žádná šťáva. Peeta mě táhne k jezeru, kde si oba vyplachujeme ústa vodou a pak se hroutíme jeden druhému do náruče. číst dál

Mutanti. O tom není pochyb. Tyhle muty jsem ještě neviděla, ale rozhodně nejde o normální zvířata. Podobají se obrovským vlkům, ale který vlk doskočí na zadní končetiny a snadno na nich udrží rovnováhu? Který vlk mává přední prackou na zbytek smečky, jako by měl zápěstí? Těchto věcí si všímám na dálku. Jsem si jistá, že zblízka se odhalí jejich ještě hrozivější vlastnosti. číst dál

Všechny buňky v mém těle naléhají, abych se vrhla do dušeného skopového a začala si ho cpát plnými hrstmi do pusy. Peetův hlas mě ale zastavuje. „S tím dušeným bychom měli pomalu. Vzpomínáš na první večer ve vlaku? Z tučného jídla mi bylo zle, a to jsem tehdy nehladověl.“ číst dál

Chvíli trvá, než Peetovi vysvětlím situaci. To, jak Liška kradla potraviny z hromady zásob, než jsem je vyhodila do povětří, jak se snažila brát dostatek, aby se udržela naživu, ale ne tolik, aby si profíci všimli, že něco chybí, i to, že nepochybovala o jedlosti bobulí, které jsme hodlali sami sníst. číst dál

K vědomí mě přivádí bubnování deště na střechu našeho příbytku. Snažím se ale znovu usnout, protože jsem zachumlaná do teplého kokonu přikrývek zpátky doma. Matně si uvědomuji bolest hlavy. Poznávám, že spím už docela dlouho. Asi mám chřipku, a proto mohu zůstat v posteli. Matčina ruka mě hladí po tváři a já ji neodstrkuji, jako bych to udělala při plném vědomí, protože bych nechtěla, aby věděla, jak moc toužím po jejím něžném dotyku. Jak moc se mi po ní stýská, i když jí stále nedůvěřuji. Pak se ozývá hlas, cizí hlas, který nepatří mé matce, a já dostávám strach. číst dál

Několik hodin zbývajících do setmění věnuji sbírání kamenů a maskování vchodu do jeskyně. Jde o náročnou a zdlouhavou práci, ale nakonec jsem přece jen se svým dílem docela spokojena. Vypadá to, jako by jeskyně, byla součástí větší hromady kamenů, jakých je všude kolem velké množství. Stále se mohu proplazit úzkým otvorem k Peetovi, ale zvenčí si ho nikdo nevšimne. To je dobře, protože noc budu muset strávit s Peetou ve spacím pytli. A jestli se nevrátím z hostiny, Peeta bude schovaný, ale ne zcela uvězněný. Pochybuji však, že bez léku vydrží delší dobu. Jestli u hostiny zemřu, Dvanáctý kraj se patrně nedočká vítěze. číst dál

Je třeba hodiny přemlouvání, prošení, vyhrožování a ano, líbání než konečně, doušek po doušku, vyprazdňuje celou nádobu. Nechávám ho usnout a obstarávám vlastní potřeby: hltám večeři sestávající z koroptvice a kořínků, zatímco sleduji dnešní rekapitulaci na obloze. Žádná další úmrtí. Přesto jsme s Peetou předvedli divákům docela zajímavý den. Snad nás tvůrci her odmění klidnou nocí. číst dál

Zakrývám si dlaní ústa, ale můj výkřik už se rozletěl po okolí. Obloha černá a slyším, jak začíná kvákat sbor žab. Hlupačko! napomínám se. Taková pitomost! Nehybně čekám, až les ožije útočníky. Pak si uvědomuji, že skoro nikdo nezbývá. číst dál

Dopad na udusanou půdu mi vyráží dech. Batoh nijak zvlášť nepomáhá zmírnit náraz. Toulec se naštěstí zachytil v ohbí lokte, takže se neroztříštil, ani mi nevymkl rameno. Luk držím stále v rukách před sebou. Země se otřásá dalšími explozemi. Neslyším je. Momentálně neslyším vůbec nic. Jablka ale určitě odpálila dostatek min a rozmetané trosky spustily zase další. Zakrývám si obličej pažemi, zatímco na mě a kolem mě dopadají kusy rozbitých předmětů. Vzduch se plní štiplavým dýmem, což není zrovna nejlepší lék pro člověka, který se pracně snaží znovu popadnout dech. číst dál

Kluk z Prvního kraje umírá ještě dřív, než stihne oštěp zase vytáhnout. Můj šíp se mu zabodává hluboko do krku. Hroutí se na kolena a s posledním záchvěvem života si vytrhuje šíp z rány. Do vzduchu tryská krev. Přikládám k tětivě další šíp, mířím lukem do všech stran a křičím na Routu: „Jsou tu další? Jsou tu další?“ Musí svoji odpověď zopakovat několikrát, než ji uslyším. číst dál

Routa se mi rozhodla plně důvěřovat. Vím to, protože ihned po skončení hymny se choulí ke mně a usíná. Ani já o ní nijak nepochybuji, a nedělám proto žádná bezpečnostní opatření. Kdyby mě chtěla zabít, stačilo zmizet z toho stromu a neupozorňovat mě na hnízdo sršáňů. Hluboko v mém mozku stále hlodá zjevná skutečnost, že obě vyhrát nemůžeme, ale vzhledem k tomu, že zatím pravděpodobnost hraje v neprospěch našeho přežití, daří se mi tuto myšlenku zatlačit do pozadí. číst dál