Drakova přísaha - kapitola 7

Kapitola sedmá

"Mračila ses, když jsme opouštěli Školu noci," řekl Bryan a pak zamlaskal na pár zapřažených šedáků, táhnoucích jejich bryčku.

"Hej, klid!" uklidňoval je, dívajíc se úkosem na Anastasii. "Vidíš, i koně mohou tvé mračení cítit."

"Nemračím se. Jen se soustředím," řekla zamračeně. "Ale máš pravdu, koně se chovají nervózně."

Usmál se na ni." Mám pravdu ve vícero věcech, než jen v chování koní."

Anastasia se obrátila, aby se na něj mohla podívat. "Vysvětlil ti někdo rozdíl mezi sebevědomím a arogancí?"

"Když řeknu ne, začneš mě poučovat?"

Chvíli váhala, než promluvila, a pak řekla: "Ne, myslím, že nebudu."

Jeli v tichu a po krátké době si Drak povzdechl. "Dobře, pouč mě. Líbí se mi to. Skutečně."

Anastasia otevřela ústa, aby mu řekla, aby si nedělal legraci o tom, co se mu líbí nebo nelíbí, ale on první dodal, "Abych pravdu řekl, neposlouchal bych nic z toho, co bys říkala. Tvůj hlas je hezký." Jeho oči se krátce setkaly s jejími." Skoro tak hezký jako ty."

Znělo to mladě a hloupě, ale když se podívala do jeho očí, viděla hlubokou laskavost, která způsobila, že se jí oteplily tváře. "No, dobře, děkuji. A taky ti děkuju za slunečnice. Předpokládám, že jsi to ty, kdo mi je tam nechával," řekla, rychle se dívajíc pryč.

"Jsem, a nemáš zač. Líbí se ti? Doopravdy?"

"Ano. Doopravdy," řekla stále se od něj odvracejíc.

Zmatená vlastní reakcí se snažila zjistit, zda to byl tenhle Drak, na kterého reagovala, nebo jeho starší verze, která ji stále pronásledovala v myšlenkách.

Mezi nimi byl další dlouhý, tichý úsek a on pak vyhrkl: "Nemají mě neradi."

Anastasia povytáhla obočí. "Oni?"

"Těch třináct dívek a dva chlapci."

"Ach, oni. A jak to víš? Neříkala jsem ti, kdo to byl."

Usmál se. "Na tom nezáleží. Nikdo mě nemá nerad. Víš, co to znamená?"

"Že mé kouzlo nefungovalo?" řekla, dodávajíc úsměv, aby viděl, že si dělá legraci.

Drak se usmál. "Víš, že naše kouzlo pracovalo dobře. Znamená to, že nejsem až tak špatný."

"Nikdy jsem neřekla, že jsi."

"Ne, řekla jsi, že jsem arogantní mizeroun."

"Nemyslím si, že mizeroun je slovo," řekla.

"Právě jsem ho vymyslel," řekl. "Jsem se slovy dobrý."

Obrátila oči v sloup a zamumlala: "Chlubí se. Zase."

Zase se zasmál. "Podívala ses do mých záznamů, že?"

"Možná."

"Podívala. A zjistilas, že jsem ve škole skoro tak talentovaný jako v šermu."

"Arogantní…" dlouze povzdechla a podívala se pryč od něj, takže nemohl vidět její úsměv.

"Jak to, že je to arogance, když je to pravda?"

"Je to arogantní, pokud se chlubíš, ať už je to pravda, nebo ne," řekla.

"Někdy se upír musí pochlubit, aby získal pozornost kněžky," řekl.

Stále se na něj nedívajíc si Anastasia trochu odfrkla. "Nejsi upír."

"Ještě nejsem."

"A je spousta žen, které ti věnují pozornost."

"Nechci spoustu žen," řekl, všechno škádlení z hlasu bylo pryč. "Chci tebe."

Teď se na něj podívala. Jeho hnědé oči byly upřímné a neochvějné. Tuto noc jeho vlasy nebyly svázané a rámovaly mu obličej, takže jeho pevná čelist vypadala výraznější. Byl oblečený v jednoduché nezdobené černé košili a kalhotách. Věděla, že barva se měla míchat s temnotou kolem nich, ale pro ni vypadal starší, silnější a stejně záhadný, jako nedozírná noc kolem.

"Přál bych si, abys něco řekla," řekl.

Její pohled rychle přeběhl z jeho široké hrudi k jeho očím.

"Já- nejsem si jistá, co říct."

"Mohla bys mi říct, že mám u tebe šanci."

"Jsem jenom dobývání? Něco, co chceš vyhrát, stejně jako titul Mistra meče?"

Přitáhl otěže nakrátko a obrátil se k Anastasii.

"To je hloupost! Proč si to myslíš?"

"Jsi soutěživý," opáčila. "Máš schopnosti šelmy. Pronásleduješ. Chytáš. Dobýváš. Jsem asi jediná žena za poměrně dlouhou dobu, která ti nepadla k nohám a neuctívala tě. Takže mě chceš, protože jsem výzva."

"Chci tě, protože jsi krásná a chytrá, krásná a talentovaná, krásná a dobrosrdečná. Nebo jsem si alespoň myslel, že jsi dobrosrdečná." Dlouze, frustrovaně si povzdechl. "Kouzlo, které jsme vrhli, o mě mělo vykreslit pravdu. Takže přiznávám, že jsem arogantní." Pokrčil rameny. "Myslím, že s mými schopnostmi je trocha arogance zaručena. Ale chci, abys věděla, že to, že tě chci, nemá nic společného s dobýváním nebo schopnostmi šelmy."

Jeho hnědé oči zachytily její a ona viděla v jejich hlubinách bolest, ne zlost. Pomalu se natáhla přes prostor mezi nimi a dotkla se jeho ruky. "Máš pravdu. Tohle sis ode mě nezasloužil. Je mi to líto Bryane." Povzdechla si a zavrtěla hlavou, opravujíc se, "Myslela jsem Draku. Jsem trochu zmatená ohledně toho, co k tobě cítím."

Přikryl její ruku svou. "Můžeš mi říkat Bryane. Líbí se mi, když říkáš mé jméno."

"Bryane," řekla tiše a ucítila, jak se pod její rukou zachvěl. "Nečekala jsem ve svém životě někoho jako ty."

"Je to proto, že jsem Mistr meče a stanu se bojovníkem, že?"

Mlčky přikývla.

"Proč ti to vadí?"

"Budeš si myslet, že je to hloupé," řekla. Vzal její ruku ze své paže a propletl si s ní prsty.

"Ne, nebudu. Dávám ti svůj slib. Pověz mi to."

"Byla jsem vychována kvakery. Víš, co to znamená?"

"Ne úplně. Slyšel jsem o nich. Nejsou náboženští fanatici?"

"Někteří z nich jsou. Má rodina nebyla tak špatná jako zbytek našeho společenství. Oni- měli mě rádi," řekla váhavě, vzpomínajíc. "I když se mi kvůli společenství vyhýbali poté, co jsem byla označena a pak se proměnila. Ale stále dostávám dopisy od mé matky. Posílá je tajně. Stále mě miluje. Vím, že jí vždycky budu mít ráda."

"To se mi nezdá hloupé. Zdá se mi to loajální, čestné a laskavé," řekl.

Usmála se. "To není ta hloupá část. Co je pošetilé, je to, že ve mně stále existují kousky, které jsou velmi kvakerské. Nemyslím si, že se to někdy změní."

"Chceš říct, že neuctíváš Nyx?"

"Ne, Nyx je moje bohyně. Tak dlouho, jak si vzpomínám, jsem se cítila spojená se zemí zvláštním způsobem, jiným, než má rodina. Myslím, že to je to, jak jsem našla svou cestu k bohyni. Skrz moji lásku k zemi." Anastasia si odhodila vlasy z obličeje a pokračovala. "Co se ti snažím říct, je, že když jsem byla člověk, byla jsem pacifista. Stále jsem pacifista. Myslím, že jím budu vždy."

Viděla ho zamrkat překvapením, ale její ruku nepustil. "Nemohu nic změnit na skutečnosti, že jsem Mistr meče. A nezměnil bych, i kdybych mohl."

"Já vím! Nemyslela jsem-"

"Počkej, chci to doříct. Nemyslím si, že být Mistrem meče a být pacifistou, je špatné."

"I když ti řeknu, že si myslím, že milosrdenství je silnější, než tvůj meč?"

"To je láska. To je nenávist. Existuje spousta věcí silnějších, než můj meč."

"Nemám ráda násilí, Bryane."

"Ty si myslíš, že dělám tohle?" Zavrtěl hlavou a sám si odpověděl dřív, než mohla ona. "Já ne! Důvod, proč jsem poprvé vzal do ruky meč, byl ten, že nesnáším násilí."

Poklesla mu ramena a pokračoval s upřímností tak syrovou, že bylo téměř bolestivé ji slyšet. "Jsem malý. Býval jsem velmi malý. Malý, doopravdy. Tak malý, že si mě vybrali. Byl jsem terčem vtipů. Byl jsem prostřední hraběcí syn, který byl malý a měkký a blond jako děvče." Těžce polkl. "Neměl jsem rád boj. Nechtěl jsem bojovat. Ale na tom nezáleželo. Násilí ke mně přišlo, ať už jsem chtěl nebo ne. Kdybych to nechal, oddal se tomu- jim- byl bych zlomený, zraněný a zneužitý. Jak vidíš, můj otec mě neměl nejraděj, a jeho nejmenší syn byl považován za jeho nejslabší článek." Odmlčel se a Anastasia mohla vidět, že pro něj bylo těžké mluvit o této části jeho minulosti- těžké pro něj vrátit se tam. "Místo toho, abych byl zlomený, jsem vyrostl silný. Naučil jsem se používat meč a zastavil další násilí vůči mně. Ano, byl jsem v tom dobrý. Ano, jsem arogantní a pravděpodobně jsem použil svůj meč,

i když jsem nemusel, obzvláště předtím, než jsem byl označen. Ale pravdou je, že násilí raději zastavuji, než vyvolávám." Jeho mečem zdrsnělá dlaň byla mozolnatá a tvrdá oproti její hladší, a ona cítila, že ten hrubý dotek rozechvívá její tělo. "Bojovník je ochránce, ne dravec."

"Žiješ násilím," řekla, ale i jejím vlastním uším zněla její slova slabá. "Stáváš se něčím jiným, když bojuješ. Tys to říkal; ostatní to řekli. Dokonce se po tom i jmenuješ."

"Jsem drak, jen když musím být a vždy budu chránit mé vlastní," řekl. "Snaž se tomu věřit. Snaž se věřit mně. Dej nám šanci, Anastasio."

V jejím břiše se zatřepotali motýli, když jeho slova poznala. Jeho starší verze, upíří bojovník, o kterém věděla, že by ho mohla milovat, jí řekl přesně tu samou věc- a nazýval jí "svou paní".

"Dám nám šanci," řekla pomalu, "jestli slíbíš, že budeš pamatovat, že milosrdenství je silnější než tvůj meč."

"Slibuji," řekl.

A pak Anastasia překvapila sama sebe předkloněním se a políbením ho na rty. Když se Bryan a ona rozdělili, velmi dlouho dobu se dívali jeden druhému do očí, dokud neřekl: "Po vrhnutí kouzla dnešní noci, prošla by ses se mnou podél řeky, zpět na louku?"

"Pokud mě budeš chránit," řekla tiše.

"Vždy budu chránit své vlastní," zopakoval. S úsměvem si prostrčil její paži skrz svou a pak zamlaskal na koně, aby se napřímili a šli.

Její ruka byla stále prostrčena jeho, když kráčeli podél hráze, lemované dlažebními kostkami. Anastasia se obvykle dívala na parníky, které byly v řadách jeden za druhým, táhnoucí se v této části řeky nahoru i dolů. Jako jeden z luxusů, nacházejících se u Školy noci, ji napadlo, jestli si někdy zvykne na lodě s parním motorem. Byly tak drastické na rozdíl od města, které bylo temné a tiché v této pozdní hodině. Parníky byly skutečné plovoucí paláce, hučící činností, jejich rozmařilé lustry zářily, zvuky tanečnic a hraní se vznášely nad vodou jako magická hudba. Obvykle by se její pozornost zabývala hleděním dovnitř sloupkovými okny.

Ale dnes večer jim Anastasia sotva věnovala pohled. Dnes večer byla plně rozptýlena něčím jiným, a nebylo to zkoušení nadcházejícího kouzla, což byl problém. Mírové kouzlo bylo vlastně k vrhnutí jedno z nejjednodušších. Mělo jen dvě přísady. Levandule pro uklidnění, kterou by vložila do poháru k rozdrcení s Anastasiiným oblíbeným kamenem - ajoitem. Kamenem, který působil příznačně tyrkysově se svou krystalovou hloubkou a vždy byl prostředníkem pro mírovou, čistou a milující energii. Kouzlo bylo elementární: rozdrtí levanduli s ajoite a pak jí spálí nad svící země, zatímco řekne nestárnoucí slova míru. Bylo to snadné, rychlé a efektivní.

Tak proč se cítí tak neklidná?

V dálce, přes zvuky veselí z parníků, slyšela zřetelné krákavé voláni havrana.

Anastasia se zachvěla.

"Není ti zima?" Bryan ji přitáhl blíž k sobě. "Jsi si jistá, že nechceš, abych se postaral o tvůj košík pro kouzlení? Už jsem to předtím dělal," řekl, smějíc se na ní.

"Jsem v pořádku. A musím se starat o košík pro kouzlení, dokud nevrhnu kouzlo. Potřebuji mu vdechnout svou energii." Usmála se na něj. "Můžeš ho odnést zpátky do bryčky."

"S radostí," řekl.

Šli dál a Anastasia se náhle zastavila, přitahujíc ho, aby se zastavil vedle ní. "Ne, není to tak úplně pravda. Nejsem v pořádku. A protože jsi můj ochránce, měla bych k tobě být upřímná. Něco je špatně. Cítím se nesvá, bojím se."

Přikryl její ruku svojí. "Nemusíš se bát. Slibuji ti, že zasáhnu proti víc věcem, než jen šikaně lidského šerifa." Bryan se jí podíval do očí. "Rváči mi nevyhrožovali už velmi dlouhou dobu."

"Mluví z tebe sebevědomí nebo arogance?"

"Obojí." Usmál se. "Pojď, dokončeme to, abychom mohli dnes večer přejít k lepším věcem." Ukázal na malý, parkovací prostor přímo před nimi a po jejich levici. "Věznice je kamenná stavba na náměstí na druhé straně městského parku."

"Dobře, ano, pojďme to udělat." Anastasia spěchala vpřed s Bryanem, ignorujíc temný pocit, který ji pronásledoval při zasedání rady.

Jsou to nervy, to je všechno, říkala si. Má Škola noci na mě spoléhá a uchází se o mě okouzlující mládě. Potřebuji se jen zaměřit, koncentrovat se, a udělat to, co vím, že musím.

"Co potřebuješ, abych udělal?" zeptal se Bryan, když prošli přes parčík a přibližovali se k zamračené kamenné stavbě.

"Vlastně, čím méně uděláš, tím lépe." Tázavě se na ní podíval a ona vysvětlovala. "Bryane, vím, že jsi zde jako můj ochránce, ale to nemění nic na skutečnosti, že jsi šermíř. Představuješ pravý opak mírového kouzla."

"Ale já-," začal, ale ona ho zastavila. "No, já vím, že tvé záměry jsou dobré a mírové, ale to nemění nic na tvé podstatě, tvé auře. Patří bojovníkovi."

Usmál se. Ona se zamračila.

"Nemyslela jsem to jako kompliment," řekla, ignorujíc jeho úsměv. Pak studovala kamennou budovu a nahlas uvažovala nad jednotlivými kroky kouzla. "Dám na místa svíčky a uzavřu kruh kolem věznice jako takové. Čelem stojí k řece, což znamená, že směřuje na východ. To je dobře. Obvykle pálím levanduli nad svíčkou země, protože mám pocit, že jsem s ní nejvíce spojená, ale chci, aby toto kouzlo bylo provedeno po celém městě, takže jsem rozhodla tentokrát jako katalyzátor kouzla použít svíčku vzduchu. Líbí se mi, že strana vzduchu je na východě- to je dobré znamení," řekla vesele, snažíc se ignorovat nepříjemný pocit neklidu, který ji prostě nenechával být.

"To zní dobře- logicky," řekl a kývl. "Tak, půjdu s tebou, ale zůstanu vně kruhu?"

"Ne," řekla, právě nakukujíc do svého košíku, ujišťujíc se, že malé, pestrobarevné čajové svíčky, které si přivezla, jsou v pořádku. "Zůstaň tady v parku."

"Ale nebudu mít možnost vidět tě, když budeš na zadní straně a po straně budovy."

"Ne, ale uslyšíš mě," řekla nepřítomně, začínajíc se koncentrovat a zaměřujíc se na kouzlo. "Anastasio, nelíbí se mi, že budeš z mého dohledu."

Pohlédla na něj. "Bryane, je to mírové kouzlo. Od momentu, kdy začnu drtit levanduli, mír a klid ode mě budou konejšit. Vím, že jsi tady, abys dával pozor na problémy, a jsem ráda, že tu jsi, ale pravda je, že je velmi vzácné, téměř neslýchané, aby kněžky byly napadeny při vrhání kouzla jako je toto." Anastasia věděla, že slova, která řekla, byla pravdivá, ale byla cítit špatně, jako by je nějaká přítomnost mimo vážila a hledala jejich chyby. Zavrtěla hlavou, víc k sobě, než na Bryana.

"Ne, nemůžeš mě následovat během rituálu."

"Tak dobře. Chápu. Nelíbí se mi to, ale zůstanu tady." Ukázal na temnou oblast na okraji parku, mimo skromné plynové osvětlení přední části věznice. "Víš, že je kolem budovy velmi málo světla."

Zvedla na něj obočí. "Bryane, jsem upír. Potřebuji jen velmi málo světla, a je dobře, že je tu taková tma. Udrží to mé kouzlení z lidských očí, pamatuješ?"

"Nemyslel jsem- jen jsem řekl-" začal dvakrát, a pak si povzdechl, přehlédl oblast, a pevně řekl, "Zůstanu tady. Počkám na tebe."

"Dobře," řekla. "Nemělo by to trvat dlouho, ale mám sklon uvíznout v mém kouzlení." Anastasia záměrně prošla kolem něj, dávajíc jeho paži nepřítomně poplácání.

"Já vím," zamumlal a pak na ni zavolal: "Nevšimla by sis ani běsnění medvěda."

"Nebylo to běsnění," zavolala se smíchem.

Trochu ulehčil její náladu, takže šeptajíc Nyxino jméno s úsměvem na rtech a cítíc se více sebevědomá a klidná, umístila Anastasia první svíčku- žlutou, na východě, pro vzduch- a přivolala element do kruhu. Soustředíc se zcela na probíhající kouzlo, sáhla do sametového váčku, který obsahoval vázací sůl, a když se ve směru hodinových ručiček pohybovala kolem věznice, vzývajíc prvky k vytvoření kruhu, sypala sůl v nepřerušené linii přes ušlapanou zemi, šeptajíc:

"Použiji sůl k tohoto kouzla vázání,

Ke klidu mysli mé, k úmyslu vtisknutí."

Vytlačujíc předtuchu, pohybovala se Anastasia kolem věznice, tvoříc svůj kruh a myslíc si klidné, vyrovnané, šťastné myšlenky. A i když se rozhodla vytvořit kouzlo se svíčkou vzduchu, když pracovala, automaticky si představila, že sahá hluboko do půdy pod ní a vytahuje bohatou magii země k pomoci vytvoření kouzla a posílení jejího úmyslu.

Jak to dělal od chvíle, kdy se pokusila o své první mláděcí kouzlo, element reagoval na Anastasii a silná a stabilní magie země se pod věznicí probudila a začala plynout.

Stvoření Temnoty a ducha, které se krčilo v suterénu, cítilo dmutí země v odpovědi na jemnou žádost mladé kněžky, a vědělo, že přišel čas, udělat se svým pánem. Začalo šeptat cosi odlišného druhu.

***

Člověk, který přecházel tam a zpátky, tam a zpátky, před stříbrnou klecí dlouho do noci, se zastavil a poslouchal.

"Pro studeného ohně přežití

upír Anastasia naživu býti nesmí."

"Ano! Ano, já vím." Biddle zavrčel slova ke stvoření. Nutkavě, jeho hlava sebou kroutila a on měl nutkání škubat svou košilí, aby se zbavil imaginárního hmyzu, který mu lezl po kůži. "Ale nemůžu za ní jít do středu toho upířího hnízda."

"Je blízko dnes večer

Nahoře zabij ji, pak přines ji sem."

"Chceš říct, že je venku? Sama?" Biddle si nevšiml, že hlas stvoření se změnil, přešel od váhavého hadovitého šepotu, který byl sotva lidský, k hlubokému melodickému zpěvu, který byl na člověka příliš svůdný.

"Její ochránce je Drak Lankford,

ale studený oheň zdolat může i jeho kord."

Zevnitř klece temné stvoření otevřelo doširoka chřtán a se strašným zvukem říhání se z něj vyvalily lepkavé nitě Temnoty, plazily se k Biddlemu, který k nim dychtivě přistoupil. Jako pozdrav milence, zasténal rozkoší, když se Temnota obmotala kolem jeho nohou a prosákla pod kůži, naplňujíc ho mocí, která byla stejně návyková, jako byla destruktivní.

Nabytý vypůjčenou mocí vytáhl Biddle dlouhý nůž, opatrovaný od chvíle, kdy chytil toho tvora- od chvíle, kdy se nasytil krví.

"Poté, co mě nakrmí upíří krev,

víc moci mít budeš."

"Ano! S větší mocí se mohu zbavit těch zatracených upírů navždy! I kdybych je měl vyhnat jednoho po druhém. A začnu dnes v noci s tím arogantním malým parchantem." Biddle začal stoupat po úzkém schodišti. Za ním tvor stále mluvil:

"Nenech se klukem zmást!

S Anastasií osud s ním bude si hrát.".

Biddle se potáhl za košili, zasmál se sám k sobě a ignoroval slova stvoření.

***

"Hluboký mír na jemném vánku k tobě…"

Anastasiino kouzlo se vznášelo nocí k Drakovi. Mohl vidět její siluetu před věznicí, právě na okraji blikajícího plynového osvětlení, které lemovalo kamenné dveře. Mluvila ve stejných monotónních kadencích, jaké použila pro její vykreslovací kouzlo.

"Hluboký mír z nejteplejšího ohně k tobě…"

Drak si pomyslel, že její hlas je asi nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšel. Uklidňoval ho a způsoboval, že všechno v jeho světě bylo cítit správně.

"Hluboký klid křišťálového moře k tobě…"

Dělal si starosti ohledně toho, že se Anastasii nelíbilo, že se stane bojovníkem, ale když vrhala své kouzlo, říkajíc slova a krmíc oheň levandulí drcenou ajoite, uvědomil si Bryan, že ho nic netrápí.

"Hluboký mír nadčasové země k tobě…"

Mělo by být snadné přesvědčit Anastasii, že skutečně nebyl násilný. Nebyl takový, jaký býval. Byl starší a moudřejší. Používal meč jen když musel- nebo ho většinou použil pak. Uvidí.

"Hluboký mír zářícího měsíce k tobě…"

Ona to pochopí. Drak vypustil malý, pomalý povzdech a pohodlněji se opřel o velký dub. Díval se na oblohu a myslel na to, že bylo opravdu chytré nechávat Anastasii každý den ty slunečnice, když se to stalo. V jednu chvíli tam stál, klidný, plný pravého uspokojení a pak byl před ním Biddle.

Drak se na muže díval, zmrazený překvapením. Jen v několika málo dnech, od té doby, co ho Drak viděl naposledy, prošel Biddle hroznou transformací. Jeho obličej byl hubený. Jeho tvář byla vyzáblá. Jeho tváře pokleslé. Kůže pod jeho očima byla oteklá a tmavá. Křečovitě sebou škubal. Tohle bylo to, co přerušilo rituál Dcer temnoty a vyhnalo je z jejich ostrova? Drak si pomyslel, že by hubeného člověka mohl zlomit jednou rukou. Zřejmě nebyl nic jiného, než ubohá skořápka člověka.

Drak se snažil ze svého hlasu udržet znechucení, když řekl: "Šerife Biddle, je něco, co pro vás mohu udělat?"

Biddle se usmál. "Jo. Můžeš umřít."

Poprvé ve svém životě se Bryan Drak Lankford díval do tváře skutečnému zlu.

Instinkt radil Drakovi sáhnout dolů vytáhnout meč z pochvy, ale bylo pozdě. Biddle udeřil s rychlostí a silou, která nebyla lidská. Popadl Draka pod krkem a praštil s ním proti tvrdé kůře dubu, nutíc vzduch uhánět z jeho těla. Druhou rukou vyrazil šerif meč z Drakova sevření. Biddle se ušklíbl Drakovi do tváře, řknouc, "Ty povykující malý tlučhubo!"

"Ne!" Drak se dusil, snažil se bojovat o vzduch. Děsivá povědomost šerifových slov a činů ho šokovala v jeho jádru, a najednou byl znovu zpět ve stáji o čtyři roky dříve, ztrácejíc svůj domov, svou rodinu a své přirozené právo na všechno.

"A víš co," řekl Biddle, tisknouc ústa blízko k Bryanovu uchu. "Nezabiju jí tady nahoře a nevezmu jí dolů. Budu si dělat, co budu chtít. Vezmu ji dolů a zabiju jí, ale nejdřív se trochu pobavím s tím pěkným malým upírčiným klínem."

Drakovo hrdlo bylo v jednom ohni, a když se všechno nořilo do temnoty, uslyšel Anastasii, příliš blízko, křičíc jeho jméno.