Drakova přísaha - kapitola 2

Kapitola druhá

Anglie 1830

"Otče, nemůžete mě popřít a vyhnat do Ameriky. Jsem váš syn!" Bryan Lankford, třetí syn hraběte z Lankfordu, zavrtěl hlavou a nevěřícně zíral na svého otce.

"Jsi můj třetí syn. Mám čtyři jiné, dva starší a dva mladší. Žádný z nich není tak problematický jako ty. Jejich existencí a tvým chováním, bylo pro mě velmi jednoduché ti to udělat."

Bryan ignoroval šok a paniku, které z něj hrozily po otcových slovech uniknout. Přinutil se uvolnit- nonšalantně se opřel o dřevěné dveře, které mu stály nejblíž, zatímco se rozzářil na hraběte úsměvem Bryana Lankforda- tím odzbrojujícím krásným úsměvem, který ženy shledávaly neodolatelný a díky kterému je lehce svedl, a muži ho shledávali okouzlujícím a chtěli být jako on.

Temný, neměnný výraz hraběte mu řekl, že si je úsměvu Bryana Lankforda dobře vědom a naprosto ho neovlivňuje.

"Mé rozhodnutí je konečné, chlapče. Nedělej si dál ostudu nevhodným žebráním."

"Žebráním!" Bryan cítil povědomé bouření hněvu. Proč ho musí jeho otec vždy tak ponižovat? Nikdy o nic ve svém životě neprosil- rozhodně s tím nebude začínat teď, bez ohledu na důsledky. "Nežebrám u vás, otče. Prostě se od tebe snažím dozvědět důvod."

"Důvod? Tvůj temperament a meč mi opět způsobily rozpaky, a ty se ptáš na důvod?"

"Otče, to byla jen malá hádka, a se Skotem! Ani jsem ho nezabil. Ve skutečnosti jsem spíš víc zranil jeho ješitnost, než tělo." Bryan se pokusil o smích, ale zvuk byl přerušen návratem kašle, který ho trápil celý den, ale tentokrát to bylo následováno vlnou slabosti. Byl rozptýlen zradou svého těla, které nikdy neselhalo, když jeho otec náhle překlenul vzdálenost mezi nimi a jednou rukou udeřil do kravaty na Bryanově krku. Srazil ho proti zdi stáje takovou silou, že veškerý dech, který mu ještě v těle zbyl, z něj unikl. Druhou rukou hrabě vyrazil stále zkrvavený meč z Bryanova nedostatečného uchopení.

"Ty řádící malý chvástale! Ten Skot je hraniční zeman. Jak víš, jeho pozemky sousedí s mými, jeho dcera a její lůžko jsou krátký den jízdy od našeho majetku!" Tvář hraběte, zrudlá vzteky, byla tak blízko jeho synovi, že jeho sliny padaly na Bryana.

"A teď tvá impulzivní akce dala tomuto zemanovi všechny důkazy, které potřeboval, aby šel za naším žvanícím bláznem, novým králem a dožadoval se odškodnění za ztrátu panenství své dcery."

"Panenství!" podařilo se Bryanovi vykuckat. "Aileenino panenství bylo ztraceno dávno předtím, než jsem se s ní potkal."

"To není podstatné!" Hrabě zpevnil škrtící rukojeť, kterou držel svého syna. "Důsledkem toho že jsi byl jako hlupák chycen mezi jejími koleny je, že teď má ten slabošský král veškeré omluvy dívat se na druhou stranu, až ten zlodějský klan ze severu potáhne na jih, hledajíc krmný dobytek na ukradnutí. Čí dobytek, si myslíš, že ukradne, můj synu?"

Bryan mohl jen zalapat po dechu a zakroutit hlavou.

S výrazem naprostého opovržení pustil hrabě z Lankfordu svého syna, který divoce kašlajíc, upadl do hlíny na podlaze stáje.

Pak šlechtic pokynul Rudokabátným členům jeho stráže, kteří netečně sledovali hanbu jeho syna, zaměřujíc se na poďobaného vysoce postaveného člena týmu. "Jeremy, jak jsem již nařídil, svažte ho jako lotra, kterým je. Vyber další dva muže, aby šli s tebou. Vezmi ho do přístavu. Dej ho na další loď do Ameriky. Nikdy ho znovu nechci vidět. Už není můj syn." Pak ukázal na podkoního. "Přiveď mého koně. Vyplýtval jsem dost svého drahocenného času na hlouposti."

"Otče! Počkejte, já-" začal Bryan, ale další záchvat kašle mu uťal slova.

Hrabě se zastavil jen na tak dlouho, aby se podíval dolů přes svůj dlouhý nos na svého syna. "Jak jsem již vysvětlil, jsi postradatelný a nyní už nejsi můj problém. Vezměte ho pryč!"

"Nemůžete mě poslat pryč jako jeho!" vykřikl. "Jak přežiji?"

Jeho otec kývl hlavou na Bryanův meč, který ležel v nepořádku nedaleko něj. Byl to dárek od hraběte, když jeho syn dosáhl třinácti, a i v šerém prašném světle stáje, se šperky pokrytá rukojeť leskla.

"Možná, že ti to v tvém novém životě přinese více, než mě v tvém starém. Nechte ho si vzít meč," obrátil se ke strážím, "a nic jiného s sebou! Přineste mi nazpět jméno lodi a označení jejího kapitána jako důkaz, že opustil Anglii- vezměte ho pryč před zítřejším východem slunce a bude na vás čekat k rozdělení měšec stříbra," řekl starší muž a pak kráčel ke svému čekajícímu koni.

Bryan Lankford se snažil křičet na svého otce- říct mu, jak mu to bude později líto, když si vzpomene, že i když byl jeho třetí syn vskutku znepokojující, byl také jeho nejtalentovanější, nejinteligentnější a nejzajímavější- ale další kašel sedmnáctiletého sevřel tak důkladně, že mohl jen bezmocně zalapat po dechu a sledovat otcova koně odjíždět tryskem pryč. Nemohl ani bojovat, jak si přál, když ho stráže hraběte spoutaly, načež ho táhly špínou stájí.

"Už bylo načase trochu takového kokrhajícího kohouta, jako jsi ty, srazit. Uvidíme, jak se ti bude líbit, být obyčejný." Zasmál se sarkasticky Jeremy, nejstarší a nejpompéznější ze strážců Bryanova otce. Hodil ho do zadní části drůbežího vozíku, před zavřením zvedl Bryanův meč a vypočítavě se dívajíc na jeho zářící rukojeť, si ho strčil do vlastního opasku.

V době, kdy Bryan dosáhl přístavu, byla tma, jak ve světě okolo něj, tak v jeho srdci. Nejenže ho otec vydědil a odtrhl ho od rodiny a z Anglie, ale bylo čím dál jasnější, že byl v zajetí nějaké hrozné epidemie. Za jak dlouho ho to zabije? Předtím, než opustí tenhle páchnoucí dok, nebo potom, co ho vytáhnou na jednu z obchodních lodí, které se pohupovaly v černé vodě zálivu?

"Nevezmu žádnou takhle kašlající žábu na palubu." Lodní kapitán zvedl pochodeň výš, zkoumal svázaného a kašlajícího chlapce. "Ne," zamračil se a zavrtěl hlavou. "V žádném případě s ním nevypluju."

"Tohle je syn hraběte Lankforda. Vezmeš ho, nebo se budeš zodpovídat jeho lordstvu, proč ne," zavrčel vrchní strážce hraběte.

"Nevidím zde žádného hraběte. Vidím hovny postříkaného chlapce, který dostal zimnici." Námořník si odplivl do písku. "A nebudu se zodpovídat nikomu, zvláště ne tvému neexistujícímu hraběti, když umřu na nemoc tohohle spratka."

Bryan se snažil potlačit svůj kašel- ne k uklidnění kapitána, ale k odpočinku od pálení uvnitř hrudi. Zatajil dech, když ze stínu vystoupil muž, vysoký, štíhlý, oblečený celý v černém, jeho bledá kůže byla v ostrém kontrastu s temnotou, která vypadala, že ho obklopuje.

Bryan zamrkal, přesvědčujíc se, jestli ho horečnaté oči nepodvádí- byl to opravdu půlměsíc, vytetovaný uprostřed čela a obklopený dalším tetováním?

Jeho vidění bylo rozmazané, ale Bryan si byl téměř jistý, že jeho tetování vypadá jako překřížení rapíry. Pak mysl dohonila zrak a Bryan pocítil nával uznání. Půlměsíc a okolní tetování mohlo znamenat jen jedno: ten muž nebyl člověk jako všichni- byl upír!

Bylo to potom, co tvor zvedl ruku dlaní směrem ven, přímo na Bryana. Chlapec se v úžasu zadíval na spirály, které tu dlaň zdobily, a upír řekl slova, která navždy změnila jeho život.

"Bryane Lankforde! Noc si tě vybrala; tvá smrt bude tvé zrození. Noc tě k sobě volá; poslechni Její sladký hlas. Tvůj osud tě čeká ve Škole noci!"

Stvoření dlouhým prstem ukázalo na Bryana a jeho čelo explodovalo bolestí, když ucítil vytetovaný obrys srpku měsíce vypalující se úplně stejně do jeho kůže.

Muži jeho otce zareagovali okamžitě. Pustili Bryana a vzdálili se od něj, dívajíc se v otevřené hrůze tam a zpět mezi chlapcem a upírem. Všiml si, že lodní kapitán nechal pochodeň prskat v písku a zmizel ve tmě na molu.

Bryan neviděl ani neslyšel upírův postup- jen viděl, že se stráže nervózně hýbou, seskupujíc se za Jeremym, meče z poloviny vytažené, s jasnou nerozhodností vepsanou ve tváři a v jejich pohybech. Upíří bojovníci měli úctyhodnou pověst. Služby jejich žoldáků byly velmi vyhledávané, ale kromě krásy a síly jejich žen, a skutečnosti, že uctívali temnou bohyni, lidé věděli jen málo o jejich společnosti a jejich vnitřním fungování.

Bryan sledoval, jak se Jeremy snaží rozhodnout, zda tvor, který byl zřejmě tím, čemu říkali Stopař, byl také nebezpečný upíří válečník. Pak ucítil nemožně silný stisk na paži a Bryan byl zvednut na nohy zírajíc na stvoření.

"Vraťte se, odkud jste přišli. Tento chlapec je nyní označené mládě a jako takový již není vaší odpovědností." Upír mluvil s podivným přízvukem, protahoval svá slova téměř malátně, čímž jen přidal k tajemství a pocitu nebezpečí, který vyzařoval.

Muži váhali, všichni se dívali na vyššího strážce, který mluvil rychle, snažíc se, aby to znělo arogantně a agresivně najednou. "Potřebujeme důkaz pro jeho otce, že opustil Anglii."

"Vaše potřeby mě nezajímají," řekl upír vážně. "Řekněte chlapcově otci, že dnes nastoupil na loď, i když mnohem tmavší, než jste si vy lidé plánovaly. Nemám čas ani trpělivost, abych vám dal jiný důkaz, než mé slovo."

Pak se podíval na Bryana. "Pojď se mnou. Tvá budoucnost čeká." S vířením jeho černého pláště se upír otočil a začal kráčet dál dolů do přístaviště.

Jeremy počkal, až byl tvor pohlcen temnotou. Pak pokrčil ramenem a podíval se na Bryana s odporem, načež řekl: "Náš úkol je splněn. Jeho lordstvo řeklo, abychom hodili jeho spratkovitého syna na loď, a tam půjde. Nechme ho na tomhle rybami páchnoucím místě a vraťme se k teplým postelím na Lankford Manor."

Muži se odvraceli, když se Bryan napřímil. Jen na chvilku se zhluboka nadechl a vychutnal si úlevu, když ucítil, že dusící, vysilující kašel nepřišel. Pak vykročil a promluvil hlasem, který byl opět silný a stabilní. "Nech mi můj meč."

Jeremy se zastavil a otočil k Bryanovi. Pomalu vytáhl meč odtamtud, kam ho strčil- z jeho pásu. Ignoroval Bryana a místo toho studoval rukojeť, vykládanou drahými kameny. Jeho úsměv byl vypočítavý a jeho oči byly studené, když se konečně otočil zpátky k Bryanovi. "Máš představu, kolikrát mě tvůj otec volal z mé teplé postele, abych tě vytáhl z nějaké pochybné rvačky, do které ses dostal?"

"Ne, nemám," řekl Bryan bezvýrazně.

"Samozřejmě, že ne. Vše, co jsi udělal jako šlechtic, bylo pro tvé vlastní potěšení. Takže teď, když jsi byl popřen a nejsi šlechtic, si ten meč nechám a peníze z prodeje budou mé. Ber to jako odměnu, za tu bolest v zadku, kterou jsi pro mě posledních mnoho let představoval."

Bryan pocítil nával hněvu a spolu s ním přišel po celém jeho těle příval tepla. Jednal instinktivně, chlapec překlenul vzdálenost mezi sebou a arogantním strážcem. V jedné části jeho mozku Bryan věděl, že jeho pohyby byly neobyčejně rychlé, ale zůstal zaměřený na jedinou myšlenku, která ho poháněla: meč je můj- on na něj nemá právo.

S rozmazaným pohybem vyrazil Bryan meč z Jeremyho ruky a stejným pohybem ho chytil. Když přistoupili ostatní dva strážci, Bryan se vrhl k zemi a špičkou meče probodl skrz kost nohu nejbližšího muže, posílajíc ho v agónii padajícího na zem. Bryan automaticky odskočil a, měníc směr, udeřil druhého strážce plochou stranou meče po straně hlavy, ochromujíc ho. Pohybujíc se ze smrtící grácií, následoval Bryan pohyb svého meče vířícího kolem, až skončil s nabroušenou hranou čepele pevně přitlačenou na Jeremyho krku. Kůže se perlila kapkami krve.

"Tenhle meč je můj. Nemáš na něj žádné právo," slyšel Bryan svůj hlas říkat nahlas jeho myšlenky, a byl překvapen, jak normálně to znělo- ani se nezadýchal. Neexistoval způsob, jak by Jeremy, nebo některý z dalších dvou padlých strážců mohli vědět, že v něm všechno hořelo hněvem a pobouřením a potřebou pomsty. "Teď mi řekni, proč bych ti neměl podříznout krk."

"Jen do toho. Podřízni mě. Tvůj otec je zmije a ty jsi jeho hadí syn, i když tě popřel ."

Bryan se ho chystal zabít. Chtěl to- jeho vztek a jeho hrdost to vyžadovaly. A proč by nemohl? Strážce byl jen venkovan a urazil jeho, syna hraběte! Ale dříve, než mohl Bryan podřezat strážcův krk, prořízla upírova slova vzduch mezi nimi.

"Nemám chuť být sledován a možná vyslýchán Britským námořnictvem. Nech ho žít. Jeho osud, návrat k sloužení těm, kteří jím pohrdají, je daleko větší trest, než rychlá smrt."

Stále držíc čepel pevně přitlačenou na strážcově krku se Bryan podíval za sebe na upíra. Stvoření mluvilo tak klidným hlasem, jako by se téměř nudilo, ale celá jeho pozornost byla na strážcově krku a malých kapkách šarlatu, které Bryanova čepel osvobodila. Upírova zjevná touha chlapce zaujala i zděsila. To je to, čím se mám stát?

Bryan od sebe strážce odstrčil. "Má pravdu. Tvůj život je větší trest, než moje čepel. Vrať se k němu a k hořkosti, se kterou žiješ."

Bez dalšího pohledu na muže se k němu Bryan otočil zády a šel k upírově boku.

Upír naklonil hlavu v malém přikývnutí potvrzení. "Udělal jsi správnou volbu."

"Nadával mi. Měl jsem ho zabít."

Upír naklonil hlavu na stranu, jakoby vážil řešení problému. "Nazýval tě hadem, aby tě urazil?"

"No, ano. Nazývat mě rozmazleným a snažit se ukrást to, co je mé, je také urážka."

Upír se tiše zasmál. "To není urážka, být nazýván hadem. Jsou to stvoření, spojená s naší bohyní, ačkoliv nevěřím, že by ti měl říkat takhle. Viděl jsem, jak jsi porazil ty tři muže. Útočíš spíš jako drak, než had." Zatímco Bryan překvapeně zamrkal, pokračoval. "A draci jsou nad takovými drobnými nadávkami, které na ně mohou smrtelníci vrhat."

"Jsou v Americe draci?" vyhrkl Bryan první ze zmatených myšlenek, které naplnily jeho mysl.

Upír se znovu zasmál. "Copak jsi to neslyšel? Amerika je plná zázraků." Pak udělal rozsáhlý pohyb rukou, gesto k molu. "Pojď, půjdeme, abys je mohl objevit. Strávil jsem dost času na tomto archaickém pobřeží. Moje vzpomínky na Anglii nebyly dobré, a to, s čím jsem se setkal během mého čekání na tebe, nebylo o nic lepší." Upír začal sestupovat dolů do doků s Bryanem téměř běžícím k udržení kroku s jeho dlouhými.

"Říkal jsi, žes na mě čekal?"

"Řekl a čekal," řekl a stále se cílevědomě pohyboval po tmavém molu.

"Věděl jsi o mně?"

Upír přikývl, čímž svými dlouhými hnědými vlasy zatemnil svou tvář. "Věděl jsem, že tu bylo mládě, na které jsem musel čekat s označením." Podíval se na Bryana a jeho rty se zvlnily s lehkým úsměvem. "Ty, malý draku, jsi byl poslední mládě, které jsem kdy označil."

Bryan svraštil čelo. "Tvé poslední mládě? Co se ti přihodilo?" Snažil se, aby nezněl ustaraně. Konec konců, sotva toho upíra znal. A tohle stvoření bylo upír: tajemný, nebezpečný a podivně působivý.

Upírův nepatrný úsměv se rozšířil. "Dokončil jsem službu jako jeden z Nyktiných stopařů, a nyní jsem schopen vrátit se na svou pozici jako syn Erobových bojovníků ve službách Tower Groveské Školy noci."

"Tower Grove? To je v Americe?" Bryanův žaludek se stáhl. Už skoro zapomněl, že se jeho svět změnil vzhůru nohama v době kratší, než jeden den.

"Opravdu je to v Americe. St. Louis, Missouri, abych byl přesný."

Upír došel až na konec dlouhého mola- tma skončila, zaznamenal Bryan, když uslyšel skřípání velké lodi a šplouchání vody kolem, ale i když se pokusil, nemohl vidět víc, než jen mohutný stín, houpající se na vodě. Všiml si, že se upír zastavil vedle něj a pečlivě ho studoval. Bryan se přímo setkal s jeho pohledem, ale jeho tělo se cítilo jako pevně stočená pružina, připravená se uvolnit v každém okamžiku.

"Říkají mi Shaw," řekl nakonec upír a natáhl ruku k Bryanovi.

"Jsem Bryan Lankford." Bryan se odmlčel a pak se mu podařil úsměv, který byl pouze částečně sarkastický. "Jsem bývalý syn hraběte z Lankfordu, ale to už víš."

Když Shaw uchopil Bryanovu nabídnutou ruku, udělal to v tradičním upířím pozdravu, uchopil jeho předloktí a ne jen jeho dlaň. Bryan ho napodobil.

"Veselé setkání, Bryane Lankforde," řekl Shaw. Pak pustil chlapcovu ruku a udělal gesto k temnotě a k lodi, která byla skryta v ní. "Toto je loď noci, která mě odnese, a možná i tebe, do Ameriky, a k mé milované Tower Groveské Škole noci."

"Možná i mě? Ale já myslel-"

Shaw zvedl ruku, tišíc Bryana. "Opravdu se musíš připojit ke Škole noci a rychle. Toto znamení," Ukázal Shaw na safírový obrys půlměsíce, který stále pálil Bryana na středu čela, "znamená, že musíš být ve společnosti dospělých upírů, dokud buď neproděláš proměnu v úplného upíra, nebo…" Shaw zaváhal.

"Nebo nezemřu," řekl Bryan do ticha.

Shaw vážně přikývl. "Pak víš něco o světě, do něhož vstupuješ. Ano, mladý draku, buď se proměníš někdy během následujících čtyř let, nebo zemřeš. Tento večer jsi započal životní cestu, ze které není návratu. Teď, řekl jsem strážím tvého otce, že se ke mně připojíš při mém přeplutí do Nového světa, protože jsem viděl, že měly rozkaz, abys odešel z Anglie, ale pravda je, že když jsi byl označen, změnil se tvůj osud víc."

"K lepšímu, nebo k horšímu?" zeptal se Bryan.

"Přesně takový, jaký si ho uděláš, Nyx má dobrou vůli," řekl záhadně a pak pokračoval. "Nemůžeš kontrolovat, zda úspěšně dokončíš proměnu, ale můžeš si zvolit, kde budeš trávit několik příštích let. Pokud by sis přál zůstat v Anglii, jsem schopen pro tebe zajistit přijetí do Londýnské Školy noci." Stopař krátce položil ruku na Bryanovo rameno. "Už nemusíš žádat o svolení své rodiny pro budoucnost, po které nejvíc toužíš."

"Nebo se můžu rozhodnout jít s tebou?" zeptal se Bryan.

"Ano, ale před rozhodnutím věřím, že existuje něco, co bys měl vidět." Shaw se obrátil čelem k lodi, která byla pro Bryana viditelná pouze jako obrovský, temný stín, spočívající zlověstně na vodě, přivázaný za neuvěřitelně silná lana. Jako by vůbec neměl problémy vidět přes hustou deku noci, udělal Shaw dva kroky blíž k okraji mola a pak udělal něco, co Bryana naprosto zmátlo. Otočil se k jihu, zvedl ruce a tiše řekl čtyři slova: "Pojď ke mně, ohni."

Bryan okamžitě uslyšel zvuk praskání a kolem sebe pocítil ve vzduchu nával tepla. Pak zalapal po dechu, když Shawowými nataženými dlaněmi zablikala ohnivá koule.

Upír mrštil oheň, jakoby hodil míč na to, co Bryan viděl jako velkou stojící pochodeň, s naolejovaným hořejškem, který okamžitě vzplál.

"Sakra!" Bryan nedokázal ovládnout šok. "Jak jsi to udělal?"

Shaw se usmál. "Naše bohyně mi darovala více, než schopnosti válečníka, ale to není to, co jsem chtěl, abys viděl." Shaw zvedl pochodeň a držel ji před nimi tak, že hrdá příď obrovské lodi, vyrobené ze dřeva tak tmavého, že si Bryan pomyslel, že to vypadalo jako by byla vyrobena samotnou nocí, byla najednou viditelná. A pak chlapec překvapeně zamrkal, když si uvědomil, co přesně vidí.

"To je drak," řekl s pohledem upřeným na vyřezávanou tiráž. Bylo to opravdu velkolepé- černý drak, vztažené drápy, vyceněné zuby, divoce připravený převzít svět.

"Zdálo se mi to, po nočních událostech, jako dobré znamení," uvedl Shaw.

Bryan se díval na draka a byl naplněn nejintenzivnější záplavou pocitů, jakou kdy zažil. Trvalo mu chvíli, než si uvědomil, co jsou a pak pochopil: vzrušení a očekávání a touha v něm všechno pospojovaly a vytvořily jednotný smysl. Setkal se s upírovým pohledem.

"Rozhodl jsem se vstoupit na draka."