Škola noci 1 - aneb. Jak to všechno začalo :D

Velekněžka se vynořila ze stínů, vystoupala k altánku a hned se začala věnovat Heathovi a Erikovi. Nejdřív se dotkla Erikova obličeje a prohlédla krvavé škrábance, které mu na pažích způsobili duchové, když s je marně snažil odehnat od mého bývalého. Přiložila mu na rány ruce a já na vlastní oči viděla, že krev okamžitě zasychá. Erik si oddechl, jako by se právě zbavil nepříjemné bolesti. číst dál

„Heathe! Co tady sakra děláš?“ číst dál

„Hezké šaty, Zoey. Mám jedny staré, přesně takové. Vlastně počkej! To jsou přece ony.“ Afrodita se zasmála takovým tím způsobem, jako že ona už je dospělá a já jsem jenom malá holka. Fakt nesnáším, když tohle starší holky dělají. Jasně, má přede mnou pár let náskok, ale já mám náhodou taky prsa. číst dál

Kdyby mě nezarazilo Skylarovo syčení a vrčení, vůbec bych si Afrodity schoulené ve výklenku kousek od Neferetina pokoje nevšimla. číst dál

Když se podívám zpět, další den začal až podezřele normálně. U snídaně jsme si se Stevie Rae špitaly o božském Erikovi a vymýšlely, co bych si měla v sobotu vzít na sebe. Dokonce jsme ani neviděly Afroditu a její ježibabí trojčata, Válečnici, Strašnou a Vosu. Upíří sociologie byla ohromně zajímavá, od Amazonek jsme přešli k antickým upírským slavnostem, kterým se říkalo Correia. Úplně jsem přitom zapomněla na večerní rituál Dcer temnoty, a dokonce jsem si na chviličku přestala lámat hlavu s tím, co udělám s Afroditou. Dramaťák byl taky fajn. Vybrala jsem si jeden monolog Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy (tu hru miluju od doby, co jsem viděla starou filmovou adaptaci s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem). Když jsem vyšla na chodbu, odchytila mě Neferet a zeptala se, jak daleko jsem se dostala v té učebnici pro vyšší ročník. Musela jsem přiznat, že moc daleko ne (v překladu: ani jsem se do ní nepodívala), a když jsem viděla, jak je z toho zklamaná, strašně jsem si to vyčítala. Musela jsem ale rychle letět na literku. Posadila jsem se mezi Damiena a Stevie Rae, a potom veškerá normalita skončila a všechno začalo jít úplně do háje. číst dál

„To bylo nejmonumentálnější vyvolávání kruhu, jaké jsem kdy zažil!“ rozplýval se Damien, když jsem se rozloučila se živly a začali jsme sbírat ze země svíčky a ohořelý svazek bylin. číst dál

„Doufám, že sem ostatní trefí,“ řekla jsem a rozhlédla se. Čekaly jsme se Stevie Rae pod velkým dubem. „Včera tady takováhle tma nebyla.“ číst dál

„Na tom něco bude,“ řekl Damien. číst dál

„Ahoj, babi, to jsem já.“ číst dál

Rozhodla jsem se, že si promluvím s Neferet. Přemýšlela jsem o tom, když jsme se Stevie Rae druhý den hltaly snídani. Nechtěla jsem jí ale vykládat o svých divných reakcích na živly, pořád platilo, co jsem řekla spolubydlící – třeba se mi to opravdu jenom zdálo. Co kdybych musela jít na nějaký test nadání nebo tak něco (v téhle škole je možné všechno!) a zjistilo se, že mám akorát tak příliš bujnou fantazii? To jsem nehodlala riskovat. Prostě si to zatím nechám pro sebe a počkám, jak se to bude vyvíjet. Nebudu mluvit ani o Elizabethině duchu, ještě by si o mně Neferet začala myslet, že jsem cvok… Je bezvadná učitelka, to ano, ale přece jen je taky dospělá. Už to slyším: „To se ti jen zdálo, procházíš teď velkou proměnou a pochopitelně jsi předrážděná…“ Ale o té krvi si s ní prostě popovídat musím, to se nedá nic dělat. (Brrr… Jestli mi tolik chutná, proč se mi pořád ještě zvedá žaludek pokaždé, když na to pomyslím?) číst dál

Celkem se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ve společenské místnosti je jen pár holek. Na zápěstí mě totiž šimral Erikův absolutně nečekaný polibek (plus kousnutí) a já si nebyla jistá, jestli vůbec dokážu mluvit. Ani se po mně pořádně nepodívaly, jelikož byly přilepené k televizi, kde podle zvuku běžel pořád America’s Next Top Model. Rychle jsem prošla do kuchyňky a položila Nalu na zem. Doufala jsem, že mi neuteče, než si udělám sendvič. Neutekla, dokonce za mnou všude chodila jako zrzavý pejsek, jenom si přitom pořád stěžovala (jinak se to její divné mňoukání nazvat nedá). Vždycky jsem zamumlala něco jako „já vím“ nebo „máš pravdu“, protože mi určitě vyčítala, že jsem se dneska chovala jako úplné pako, a v tom jsem s ní bohužel souhlasila. Když jsem měla sendvič hotový, popadla jsem pytlík preclíků (Stevie Rae nelhala, ve skříňkách nebylo po chipsech nebo sušenkách ani stopy), láhev coly (na značce mi nezáleží, hlavně když je to hnědé a není to bez cukru – fuj) a kočku a vyběhla jsem nahoru. číst dál

„Jsi v pohodě?“ číst dál

Roztřeseně jsem si hřbetem ruky otřela pusu a odpotácela se kousek dál (neměla jsem chuť zkoumat, co jsem to vlastně vyzvracela). Zastavila jsem se u velikánského dubu, který rostl tak blízko zdi, že polovina jeho koruny přesahovala za ni. Opřela jsem se o kmen a soustředila se na to, abych nehodila šavli ještě jednou. číst dál

„Tady to je.“ Stevie Rae se zastavila u schodů, které vedly ke vchodu do kruhové cihlové budovy umístěné na malé vyvýšenině u východní zdi. Tvářila se rozpačitě a trochu provinile. Pavilon stínily velikánské duby, takže se topil v černočerné tmě, jenom u vchodu poblikávala lucerna nebo svíčka. Ve vysokých gotických oknech, která vypadala jako vitrážová, nebylo po světle ani památky. číst dál

V půli cesty k Nyktinu chrámu jsem si uvědomila, že Stevie Rae je nějak zamlklá. Kradmo jsem se po ní podívala. Zdá se mi to, nebo je tady pobledlá? Asi jsem měla předtuchu, protože mi přejel mráz po zádech. číst dál

Šerm byl absolutně super, což mě hodně překvapilo. Hodina se konala ve velkém sále vedle tělocvičny, který díky zrcadlové stěně vypadal jako taneční studio. Na jedné straně místnosti visely od stropu figuríny velikosti člověka, které mi připomínaly trojrozměrné střelecké terče. Profesoru Lankfordovi všichni říkali Drak Lankford nebo prostě jenom Drak. Hned mi došlo proč. Jeho tetování mělo podobu dvou draků, jejichž hadovitá těla se mu vinula po linii čelistí až k obočí. Z otevřených tlam šlehaly k měsíčnímu srpku plameny. Byla to nádhera, vůbec jsem od nich nemohla odtrhnout oči. Drak byl navíc první dospělý upíří muž, kterého jsem viděla zblízka. Nejdřív jsem z toho byla trochu vedle. Kdybyste se mě zeptali, jak si představuju typického upířího chlapa, byl by to přesně jeho opak. Asi jsem měla zafixovaný ten stereotyp z filmů – vysoký, nebezpečný, drsně hezký. Něco jak Vin Diesel. Jenomže Drak je malý, má dlouhé špinavé blond vlasy a nosí je stažené do culíku, a když si odmyslíte to výhružné dračí tetování, vypadá spíš mile a přátelsky. číst dál

Na literaturu jsem trefila sama. No, bylo to sice hned vedle Neferetiny učebny, ale stejně mi trochu zvedlo sebevědomí, že se nemusím nikoho ptát na cestu a všem ukazovat, že jsem nová, bezmocná a hloupá. číst dál

„Zoey! Tady!“ číst dál

Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Že budu jen ležet, vzpomínat na domov a pořád myslet na to, jak se mi takhle zničehonic mohl celý život obrátit úplně naruby. V hlavě mi strašily oči toho kluka z chodby, ale byla jsem tak utahaná, že jsem se nedokázala soustředit. Dokonce i Afroditina pošahaná nenávist se v mlze ospalosti zdála strašně daleko. Než jsem se definitivně propadla do tmy, myslela jsem vlastně na svoje čelo. Svědí mě, protože na něm mám znamení a kousek vedle řadu stehů, nebo se mi tam dělá obrovský uher? A co když se probudím do svého prvního dne v upíří škole a budu mít absolutně nemožné vlasy? Ale pak jsem se stulila do klubíčka, zavrtala obličej do prošívané deky a vdechla důvěrně známou vůni prachového peří a domova. Najednou mi bylo krásně teplo, připadala jsem si v bezpečí… a v tu ránu spala jak zabitá. číst dál

„Podle mě Afrodita na tu svou hypertrofovanou ctižádost jednou doplatí,“ poznamenal Damien. číst dál

Musím říct, že jídelna byla fantastická. Před vchodem se skvěla stříbrná orientační tabule a místnost sama neměla vůbec nic společného s obřím mrazákem, kterému říkali „jídelna“ na Jižní střední a kde byla tak mizerná akustika, že jsem často vůbec netušila, co Kayla žvaní, i když jsme seděly přímo vedle sebe. Tady bylo teplo a hezky. Stěny byly zase z toho černého kamene a hrubých cihel, stoly z těžkého dřeva a patřily k nim lavice s polstrovanými sedadly i opěradly. Ke každému stolu se vešlo asi tak šest lidí. Byly uspořádané paprskovitě od ústředního stolu, u kterého ale nikdo neseděl, ačkoli se doslova pohýbal pod spoustou ovoce, sýrů a masa. Taky na něm stála křišťálová číše plná tekutiny, která podezřele připomínala červené víno. (Víno ve škole?) Jídelna měla nízký strop a vzadu řadu oken plus jedno francouzské. Těžké vínově rudé sametové závěsy byly roztažené, takže jsem viděla ven na krásné nádvoříčko s kamennými lavičkami, pěšinkami a ozdobnými keři a květinami. Uprostřed byla mramorová fontánka, která nápadně připomínala ananas. Moc se mi to líbilo, zvlášť takhle ve svitu měsíce a několika starodávných plynových lamp. číst dál

Část Školy noci, která sloužila jako studentské koleje, byla až na opačné straně areálu, takže jsme šly poměrně dlouho. Neferet asi záměrně nikam nespěchala, abych měla dost času klást jí otázky a rozhlížet se po okolí. Vůbec mi to nevadilo. Jak jsme šly podél dlouhatánského shluku budov, který připomínal hrad, upozorňovala mě na různé maličkosti a já si tady začínala připadat míň jako cizinka. Cítila jsem se trochu rozhozená, ale v dobrém slova smyslu. A prostě jen tak jít bylo normální. Bude to asi znít divně, ale znovu jsem si připadala, jako že jsem to já. Nekašlala jsem. Nic mě nebolelo, dokonce už ani hlava. Úplně, naprosto a totálně jsem zapomněla na tu trapnou scénu, ke které jsem se před chvílí připletla. Už jsem ji vymazala z paměti – schválně, jak jinak. Fakticky jsem k definitivnímu životnímu zvratu a divnému znamení nepotřebovala žádný další stres. Takže – jaký orální sex? Co to je? číst dál

„Kolik je hodin?“ číst dál

Krásná, podívej, mračna víří. číst dál

Pěšina na vrchol útesu byla odjakživa hodně strmá, ale šplhala jsem po ní už milionkrát, s babičkou i bez ní, a nikdy to nebylo takhle těžké. A už to nebylo jen kašlem. Ani bolavými svaly. Motala se mi hlava a v břiše mi příšerně kručelo, jako Meg Ryanové ve Francouzském polibku, když sní nějaký sýr a má alergickou reakci na laktózu. (Kevin Kline je v tomhle filmu fakt k sežrání – teda na to, jak je starý.) číst dál

Můj tupčím John Heffer vypadá na první pohled jako pohodový, vcelku normální pán. Když s mámou začali chodit, zaslechla jsem jednou její kamarádky, jak říkají, že je „pěkný mužský“ a „šarmantní chlápek“. To bylo na začátku. Máma teď pochopitelně má úplně jiné kamarádky, takové, které dotyčnému pěknému a šarmantnímu chlápkovi připadají vhodnější než parta zábavných nezadaných žen, se kterými se přátelila dřív. číst dál

Sedla jsem si na postel a rozkašlala se. Slyšela jsem, jak máma rozčileně telefonuje na pohotovostní linku našeho cvokaře a hned potom hystericky obvolává příšerné bratry a sestry z církve věřících. Za třicet minut už se to tady bude hemžit tlustými ženskýmia jejich pedofilními manžely s prasečíma očima. Zavolají mě do obýváku. Usoudí, že moje znamení je „skutečně závažný problém a velká hanba“, načež mi na něj naplácají nějakou posvátnou mast, která mi ucpe póry a udělá se mi po ní obří uher, a nakonec na mě všichni přitisknou dlaně a pomodlí se. Poprosí boha, abych přestala být otravná puberťačka a přítěž pro rodiče. Ach ano, a s tím znamením se taky bude muset něco udělat, to dá přece rozum. číst dál

Když jsem usoudila, že už všichni určitě odjeli, setřásla jsem si vlasy zpátky do čela, vyšla ze záchodů a rychle zamířila k východu na studentské parkoviště. Zdálo se, že vzduch je číst dál

Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen dokazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní. číst dál