kapitola 20

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 16. 9. 2013 v kategorii Hunger games 2 - Vražedná pomsta, přečteno: 2586×

„Peeto!“ křičím. Třesu s ním silněji, a dokonce ho i pleskám přes

tvář, jenže k ničemu to není. Selhalo mu srdce. Zbyla z něj jen

prázdná schránka. „Peeto!

Finnick opírá Mags o strom a odstrkuje mě z cesty. „Uhni.“

Přejíždí Peetovi prsty po krku, po žebrech a páteři. Potom mu svírá

nosní dírky.

„Ne!“ ječím a vrhám se na Finnicka. Určitě se snaží, aby Peeta

zůstal mrtvý a aby se neprobral. Finnick mě tvrdě zasahuje dlaní do

prsou, až odlétám k vedlejšímu stromu. Mám vyražený dech a na

chvíli mě omračuje bolest. Vidím, jak Finnick znovu svírá Peetovy

nozdry. Vsedě vytahuji z toulce šíp, přikládám ho k tětivě a chystám

se ho vypustit, když mě na poslední chvíli zaráží pohled na Finnicka,

který právě líbá Peetu. Je to tak divný výjev, že nestřílím. Ne, on ho

nelíbá. Zacpal Peetovi nos, ale otevřel mu ústa a fouká mu vzduch do

plic. Peetovi se zvedá a klesá hruď. Pak Finnick rozepíná horní část

Peetovy kombinézy a začíná mu dlaněmi masírovat srdce. Jak se

pomalu probírám ze šoku, dochází mi, o co se pokouší.

Jednou za uherský rok něco podobného dělá i moje matka, ale

opravdu jen zřídka. Pokud se vám ve Dvanáctém kraji zastaví srdce,

není pravděpodobné, že by vás rodina stihla dopravit včas k nám

domů, takže se většinou setkávám s popálenými, zraněnými nebo

nemocnými pacienty. Nebo hladovějícími.

Finnickův svět je ale jiný. Ať už dělá cokoliv, není to poprvé.

Skláním hrot šípu k zemi a předkláním se, abych sledovala, jest li

Peeta nebude projevovat nějaké známky života. Minuty trýznivě

ubíhají a já pomalu ztrácím naději. Když už si začínám říkat, že je

příliš pozdě a Peeta je mrtvý, že jeho duše opustila tělo a navždy

odešel, slyším chraplavé zakašlání a Finnick se napřimuje.

Odhazuji zbraň do hlíny a vrhám se k Peetovi. „Peeto?“ šeptám

tiše, odhrnuji mu vlhké plavé pramínky vlasů z čela a přikládám mu

prsty ke krku. Cítím silný, pravidelný tep.

Jeho oční víčka se zachvějou a pak se otevřou. Dívá se mi do očí.

„Pozor,“ říká slabě. „Před námi je silové pole.“

Směju se, ale po tvářích mi stékají slzy.

„Určitě je o hodně silnější než to na střeše Výcvikového centra,“

pokračuje. „Nic se mi nestalo. Jsem jenom trochu otřesený.“

„Byls mrtvý! Zastavilo se ti srdce!“ vydechuji, než se stačím

zamyslet nad tím, jestli je to tak dobrý nápad. Zakrývám si ústa dlaní,

protože ze mě začínají vycházet zvuky, jako bych se dusila, což

znamená, že se rozpláču.

„Zdá se, že teď funguje,“ odpovídá. „Jsem v pořádku, Katniss.“

Přikyvuji, ale já nepřestávám vzlykat. „Katniss?“ Teď si Peeta dělá

starosti o mě, což je úplně absurdní.

„To nic. To dělají hormony,“ poznamenává Finnick. „To je tím

těhotenstvím.“ Zvedám k němu oči. Sedí na patách a pořád zhluboka

oddechuje po výstupu do kopce a náročném oživování Peety.

„Ne, tím to není…“ říkám, ale moje slova přerušuje ještě

hlasitější, hysterický pláč, který jako by potvrzoval Finnickova slova.

Dívá se mi do očí a já ho propaluji pohledem přes clonu slz. I když to

zní šíleně, jeho čin mě rozzlobil. Chtěla jsem jenom, aby Peeta žil, a

Finnick to na rozdíl ode mě dokázal zařídit, takže bych měla cítit

nesmírnou vděčnost. A skutečně jsem mu vděčná. Zároveň se

vztekám, neboť to znamená, že jsem Finnickovi mnoho dlužna.

Navždy. Jak ho teď mohu zabít, až bude spát?

Čekám, že na jeho tváři spatřím samolibý nebo sarkastický

úšklebek, ale Finnick na mě hledí se zmatkem v očích. Těká

pohledem mezi mnou a Peetou, jako kdyby se pokoušel na něco

přijít, a pak trochu potřese hlavou, aby si ji pročistil. „Jak ti je?“ ptá

se Peety. „Myslíš, že můžeme pokračovat v cestě?“

„Ne, musí odpočívat,“ říkám hned. Mám plný nos, ale nikde není

ani kousek látky, který bych použila jako kapesník. Mags trhá z

větve hrst převislého mechu a podává mi ji. Jsem v takovém stavu,

že si ho ani moc neprohlížím, hlasitě smrkám a otírám si slzy z tváře.

Mech je překvapivě příjemný a měkký. A navíc skvěle vsakuje vodu.

Všímám si na Peetově hrudi zlatého odlesku. Natahuji se po něm

a beru do ruky kotouček, který má zavěšený na řetízku kolem krku.

Do jeho povrchu je vytepán reprodrozd. „To je tvůj symbol?“ ptám

se.

„Ano. Nevadí, že jsem použil reprodrozda? Chtěl jsem, abychom

spolu ladili,“ říká.

„Ne, jistěže to nevadí.“ Nutím se do úsměvu. To, že se Peeta

objevil v aréně s reprodrozdem, je zároveň požehnání i prokletí. Na

jednu stranu to povzbudí vzbouřence v jednotlivých krajích. Na

druhou stranu se dá těžko předpokládat, že by to prezident Snow

přehlédl, a tím se můj úkol udržet Peetu naživu ztěžuje.

„Takže se chcete utábořit tady?“ ptá se Finnick.

„To nejde,“ vrtí hlavou Peeta. „Nemůžeme tu zůstat. Není tu

voda. Nemáme se kde schovat. Je mi vážně dobře. Stačí, když

půjdeme pomalu.“

„Pomalu je lepší než vůbec,“ přikyvuje Finnick a pomáhá Peetovi

na nohy, zatímco se dávám trochu dohromady. Dnes jsem již stihla

přihlížet tomu, jak mírotvorci brutálně mlátí Cinnu, ocitla jsem se v

další aréně a viděla jsem zemřít Peetu. Z hlediska sponzorů si zatím

nevedu příliš dobře, a proto jsem ráda, že Finnick nadále připomíná

moje těhotenství.

Kontroluji si zbraně, ačkoliv vím, že jsou v dokonalém stavu –

působí to, jako kdybych držela všechno pevně v rukách. „Půjdu

první,“ oznamuji.

Peeta začíná něco namítat, ale Finnick ho přerušuje. „Ne, ať jde.“

Mračí se na mě. „Tys o tom silovém poli věděla, ne? O zlomek

vteřiny dřív, než zasáhlo Peetu. Chtěla jsi ho varovat.“ Přikyvuji.

„Jak jsi to poznala?“

Váhám. Mohlo by být nebezpečné odhalit, podle čeho Diod s

Dratkií poznávají přítomnost pole. Nevím, jestli si tvůrci her všimli,

jak mi ho při tréninku ukazují. V každém případě jsem tak získala

cennou informaci. A kdyby věděli, že ji mám, třeba se pokusí nějak

pozměnit silové pole, abych už ty drobné poruchy neviděla. Proto se

uchyluji ke lži. „Nevím. Je to skoro jako kdybych ho slyšela.

Poslouchejte.“ Všichni umlkáme. Ozývá se bzučení hmyzu, zpěv

ptáků a ševelení vánku v listoví.

„Já nic neslyším,“ krčí rameny Peeta.

„Ale ano,“ trvám na svém, „je to, jako když je pod proudem plot

kolem Dvanáctého kraje, akorát mnohem tišší.“ Všichni se znovu

pozorně zaposlouchávají. Já také, ačkoliv není nic slyšet. „Teď!“

říkám. „Slyšíte? Vychází to přímo z místa, kde Peeta dostal ránu.“

„Já taky nic neslyším,“ odpovídá Finnick. „Ale jestli ty ano, tak

nás veď.“

Napadá mě, že bych měla zvýšit věrohodnost svého tvrzení. „To

je divné,“ říkám a otáčím hlavu ze strany na stranu, jako by mě něco

mátlo. „Slyším to jenom v levém uchu.“

„V tom, které ti opravovali lékaři?“ ptá se Peeta.

„Jo,“ přikyvuji a rozpřahuji ruce. „Třeba odvedli lepší práci, než

si sami mysleli. Občas jím slyším věci, o kterých byste si normálně

nemysleli, že vydávají nějaký zvuk. Třeba hmyzí křídla, nebo to, jak

na zem dopadají vločky sněhu.“ Dokonalé. Teď se veškerá pozornost

obrátí k chirurgům, kteří mi po loňských hrách opravili sluch, a ti

budou muset vysvětlovat, proč teď slyším jako netopýr.

„Ty,“ říká Mags a postrkuje mě dopředu, takže vyrážím v čele

skupiny. Jelikož jdeme pomalu, Mags raději kráčí po vlastních

nohách. Opírá se přitom o větev, kterou jí Finnick rychle podává.

Vyrábí hůl i pro Peetu, což je dobře. I když Peeta protestuje, mám

pocit, že jeho největší touhou je si lehnout. Finnick naši skupinku

uzavírá, a tak nám aspoň kryje záda někdo zdravý a bdělý.

Jdu tak, abych měla silové pole po levici, protože právě na levé

straně bych měla mít svoje údajné nadlidské schopnosti. Ale

vzhledem k tomu, že jde pouze o snůšku výmyslů, trhám velký

hrozen tvrdých ořechů visících z vedlejšího stromu a cestou je házím

před sebe. Většinu poruch totiž asi přehlížím a všímám si jen

některých z nich. Kdykoliv ořech narazí do silového pole, vyvalí se

obláček kouře a k nohám mi dopadne zčernalý zbytek ořechu s

prasklou skořápkou.

Po pár minutách za sebou slyším mlaskavý zvuk a ohlížím se.

Mags si loupe jeden z ořechů a hází si jeho jádro do úst. „Mags!“

vykřikuji. „Vyplivněte to. Mohly by být jedovaté.“

Mags něco zamumlá a jinak si mě nevšímá. Se zřejmým

potěšením si olizuje rty. Hledám podporu u Finnicka, ale ten se jen

směje. „To brzy zjistíme,“ říká.

206

Pokračuji dál a přemýšlím o Finnickovi, který zachránil starou

Mags u Rohu hojnosti, ale nechá ji jíst neznámé ořechy. Kterému

Haymitch dal svůj náramek, aby se jím mohl prokázat. Který oživil

Peetu. Proč ho prostě nenechal zemřít? Nikdo by mu to nemohl

vyčítat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by ho mohl zachránit. Jaký k

tomu měl důvod? A proč se mnou tak moc chtěl uzavřít spojenectví?

Byl ochotný mě i zabít, pokud by na to došlo, ale volbu, jestli

budeme bojovat nebo ne, nechával na mně.

Házím před sebe ořechy a občas zahlédnu kousek silového pole.

Snažím se postupovat co nejblíž k němu a najít místo, kudy bychom

se mohli vzdálit od rohu. Po další hodině si však uvědomuji, že je

taková snaha marná. Silové pole nás doleva nepouští. Vlastně mám

dojem, že se naopak mírně stáčí doprava. Ohlížím se na kulhající

Mags a zpoceného Peetu. „Dáme si pauzu,“ říkám. „Vylezu zase na

strom a porozhlédnu se kolem.“

Vybírám si strom, který se zdá být vyšší než ostatní. Šplhám po

jeho zkroucených větvích a držím se co nejblíž kmene. Nedá se

poznat, jak snadno se tohle gumové dřevo zlomí. Přesto stoupám výš,

než je rozumné, protože nutně potřebuji získat dobrý rozhled. Držím

se tenké špičky, která se kymácí ve vánku, a mé podezření se

potvrzuje. Už chápu, proč se nám nedaří zahnout doleva a proč to

také nikdy nepůjde. Poprvé pod sebou mám arénu jako na dlani. Jde

o dokonalý kruh s paprskovitým středem, na němž spočívá Roh

hojnosti. Obloha má jednolitě růžový nádech a rozeznávám na ní

jeden nebo dva vlnité čtverce. Dratkie s Diodem je nazývali

Achillovy paty silového pole, protože odhalují to, co mělo zůstat

skryto, a tudíž představují slabinu. Abych si byla naprosto jistá,

střílím šíp do prázdného prostoru nad vršky stromů. Vyšlehne

záblesk, na chviličku zahlédnu skutečnou modrou oblohu a vzápětí

se šíp odráží zpátky do džungle. Slézám dolů, abych seznámila s

nepříjemnou novinkou ostatní.

„Silové pole nás uzavírá v kruhu, nebo spíš v kupoli. Nevím, jak

sahá vysoko. Uprostřed je Roh hojnosti s mořem a kolem dokola

prales. Aréna je pravidelná, souměrná a poměrně malá,“ hlásím.

„Viděla jsi nějakou vodu?“ ptá se Finnick. „Jenom tu, kde jsme

začínali,“ říkám.

„Musí tady být nějaký zdroj pitné vody,“ vraští čelo Peeta. „Jinak

budeme za pár dní všichni mrtví.“

„Džungle je dost hustá, takže možná někde mezi stromy protéká

potůček, nebo je někde jezírko,“ odpovídám, i když o tom pochybuji.

Instinktivně cítím, že Kapitol chce mít celé tyhle nepopulární hry co

nejdřív za sebou. Plutarch Heavensbee možná dostal rozkaz, aby nás

rychle vyřídil. „Každopádně nemá smysl zjišťovat, co je za tím

hřebenem, protože tam prostě nic není.“

„Někde mezi silovým polem kolem nás a mořem uprostřed musí

být zdroj pitné vody,“ trvá na svém Peeta. Všichni víme, co to

znamená. Musíme se vrátit dolů. K profesionálům a ke krveprolití. S

Mags, která sotva chodí, a s Peetou, který je příliš slabý, než aby

bojoval.

Rozhodujeme se sejít o pár set metrů níž a pokračovat po obvodu

arény, jestli nenajdeme nějakou vodu o kus níž. Zůstávám v čele naší

skupiny a občas házím doleva ořech, ale jsme teď dost daleko od

pole. Praží na nás slunce, které zahřívá vzduch a vytváří optické

klamy. Uprostřed odpoledne je jasné, že Peeta a Mags už nemohou

dál.

Finnick vybírá místo k táboření asi deset metrů pod silovým

polem s tím, že v případě útoku můžeme hranici arény využít jako

zbraň, když proti ní naženeme nepřátele. Pak s Mags trhají stébla

ostré trávy, jejíž trsy rostou všude kolem a která dosahuje skoro

dvoumetrové výšky, a splétají z nich matrace. Mags podle všeho

ořechy nijak neuškodily, a tak jich Peeta přináší několik hrstí a hází

je do silového pole, čímž nám je smaží. Trpělivě je loupe a jádra

skládá na list. Já zatím nervózně stojím na hlídce, je mi horko a jsem

vyčerpaná citovým vypětím prvního dne.

Mám žízeň. Obrovskou žízeň. Nakonec už to nedokážu vydržet.

„Finnicku, co kdybys hlídal pro změnu ty? Já se porozhlédnu kolem

po nějaké vodě,“ navrhuji. Nikoho netěší, že půjdu někam sama, ale

nedostatek vody je čím dál vážnější.

„Neboj se, nepůjdu daleko,“ slibuji Peetovi.

„Chci jít s tebou,“ říká.

„Ne, zkusím přitom i něco ulovit,“ odpovídám. Ačkoliv

nedodávám: „A to bych s tebou nemohla, protože děláš moc hluku,“

je mu jasné, proč ho nechci mít s sebou. Odehnal by kořist a ještě by

mě hlučným našlapováním uvedl v nebezpečí. „Za chvíli se vrátím.“

Plížím se mezi stromy a potěšené zjišťuji, že se po zdejší půdě dá

pohybovat opravdu nehlučně. Scházím šikmo dolů svahem, ale

nenacházím nic než další bujnou zeleň.

Při výstřelu z děla se zastavuji. Úvodní krveprolití u Rohu

hojnosti už určitě skončilo a tvůrci nám dávají na vědomí, kolik

splátců je po smrti. Počítám výstřely, z nichž každý představuje

jednoho mrtvého splátce. Osm ran. To není tolik jako vloni, ale

připadá mi to víc, protože letos znám většinu jménem.

Přichází na mě slabost, opírám se o strom, abych si odpočinula, a

cítím, jak horko vytahuje z mého těla vodu a vysušuje mě na troud.

Už teď se mi těžko polyká a zmáhá mě únava. Hladím si dlaní břicho

s nadějí, že se mým sponzorem stane nějaká soucitná těhotná žena a

Haymitch mi bude moct poslat trochu vody. Nic se neděje. Klesám k

zemi.

Nehybně sedím a začínám si všímat zvířat: zvláštních ptáků s

pestře zbarveným peřím, stromových ještěrů s rozeklanými modrými

jazyky a nějakých tvorů, kteří vypadají jako kříženci mezi krysou a

vačicí a jsou rozesazení na větvích u kmene stromu. Jednoho z nich

sestřeluji, abych si ho prohlédla zblízka.

Je to ošklivé zvíře – velký hlodavec se skvrnitě šedými chlupy a

dvěma nebezpečně vyhlížejícími řezáky, které mu vyrůstají z horní

čelisti. Když ho vyvrhuji a stahuji, všímám si něčeho dalšího: má

mokrý čenich. Jako kdyby se právě napil z potůčku. Vzrušeně

obcházím jeho strom ve stále větších kruzích. Zdroj vody nemůže být

daleko.

Nic. Nic nenacházím. Ani kapku. Nakonec mířím zpátky k

táboru, zklamanější a žíznivější než dosud. Hledala bych dál, ale

Peeta si o mě jistě dělá starosti.

Po návratu vidím, že ani ostatní nezaháleli. Mags s Finnickem

postavili ze spletených matrací přístřešek: z jedné strany je otevřený

a má tři stěny, podlahu a střechu. Mags rovněž vyrobila několik

misek, které Peeta naplnil praženými ořechy. Ohlížejí se po mně s

nadějí v očích, ale já jen vrtím hlavou. „Ne. Žádná voda. Ale někde

tu je. On o ní věděl,“ říkám a zvedám uloveného hlodavce. „Chvíli

před tím, než jsem ho sestřelila ze stromu, někde pil, jenže se mi

nepodařilo najít jeho napajedlo. Přísahám, že jsem prohledala každý

centimetr půdy v okruhu třiceti metrů.“

„Můžeme ho sníst?“ ptá se Peeta.

„Těžko říct, ale jeho maso vypadá stejně jako veverčí. Mělo by se

upéct…“ Zarážím se při představě, že bych tu měla rozdělávat oheň

bez sirek. I kdyby se mi to nakonec povedlo, kouř by přilákal

pozornost ostatních. Aréna je tak malá, že by ho ostatní museli vidět.

Peeta má jiný nápad. Bere kousek masa, nabodává ho na klacek s

ostrou špičkou a hází ho proti silovému poli. Ozve se ostré zasyčení a

klacek přilétá zpátky. Povrch masa sice zčernal, ale vnitřek je krásně

upečený. Všichni Peetovi tleskáme, ale v další vteřině přestáváme,

protože nám dochází, kde jsme.

Bílé slunce pomalu klesá po růžové obloze za obzor a my

zacházíme do přístřešku. Stále ještě úplně nedůvěřuji ořechům, ale

Finnick říká, že je Mags poznala z jiných her. Během tréninku jsem

netrávila žádný čas u stanoviště s jedlými rostlinami, protože jsem s

nimi vloni neměla sebemenší potíže. Teď si říkám, že jsem udělala

chybu – mohla jsem očekávat, že kolem mě budou přinejmenším

nějaké neznámé rostliny. A také jsem mohla líp odhadnout, kam nás

přepraví. Mags se podle všeho cítí dobře, a to se ořechy živí už

několik hodin. Také tedy jeden zvedám a opatrně si kousek ukusuji.

Má jemnou, lehce nasládlou chuť, která mi připomíná kaštany.

Usuzuji, že není jedovatý. Hlodavec je svalnatý a šlachovitý, má

však překvapivě šťavnaté maso. První večeře v aréně tak není vůbec

špatná. Jen kdybychom ji měli čím zapít.

Rozhodujeme se, že budeme hlodavci říkat stromová krysa, a

Finnick se na něj podrobně vyptává. Jak byl vysoko? Jak dlouho

jsem ho pozorovala, než jsem vystřelila? Co právě dělal?

Nevzpomínám si, že by dělal něco zvláštního. Čenichal kolem sebe,

snad aby našel nějaký hmyz nebo tak něco.

Bojím se noci. Hustě spletená tráva nám poskytuje jistou ochranu

před zvířaty, která se plíží zdejší džunglí po setmění. Krátce před

tím, než slunce zcela zapadne za obzor, navíc vychází bledý měsíc,

takže je aspoň trochu vidět. Pomalu umlkáme, protože víme, co

přichází. Sedáme si vedle sebe u vchodu do přístřešku a Peeta mě

bere za ruku.

Oblohu rozjasňuje erb Kapitolu, který vypadá, jako kdyby se

vznášel v prostoru. Poslouchám tóny hymny a říkám si: Pro

Finnicka a Mags to bude těžší. Nakonec je to hodně tvrdé i pro mě.

Na nebi se objevují tváře osmi mrtvých splátců.

Muž z Pátého kraje, kterého Finnick probodl trojzubcem, přichází

na řadu první. Splátci z Prvního až Čtvrtého kraje jsou tudíž naživu:

čtyři profesionálové, Diod s Dratkií a samozřejmě Finnick a Mags.

Muže z Pátého kraje následuje morfionik ze Šestky, Cecelie a Rek z

Osmičky, oba splátci z Devítky, žena z Desátého kraje a Zrnka z

Jedenáctky. Znovu se rozsvěcuje kapitolský erb a po hymně nebe

potemňuje. Září pouze měsíc.

Nikdo nemluví. Nemohu předstírat, že bych kohokoliv z nich

znala opravdu dobře, ale myslím na ty tři děti, které se držely

Cecelie, když ji vlekli pryč. Na to, jak laskavě se ke mně chovala

Zrnka při našem seznámení. A dokonce i na toho morfionika se

skelným pohledem, který mi maloval na tváře žluté květiny. Všichni

jsou mrtví. Jednou provždy.

Nevím, jak dlouho bychom jen tak nehybně seděli, kdyby se mezi

větvemi nesnesl stříbrný padáček a nepřistál těsně před námi. Nikdo

po něm v první chvíli nesahá.

„Čí to podle vás je?“ ptám se nakonec.

„To se nedá poznat,“ krčí Finnick rameny. „Co kdybychom to

nechali na Peetu, když dneska zemřel?“

Peeta rozvazuje provázek a rozbaluje hedvábí. K padáčku je

připevněný malý kovový předmět, který nedokážu určit. „Co je to?“

ptám se. Nikdo netuší. Podáváme si ho z ruky do ruky a zkoumáme

ho. Jde o dutou kovovou trubičku, na jednom konci trochu zúženou.

Na druhém konci má trochu prohnutý okraj. Něco mi matně

připomíná. Součástku z jízdního kola, tyčku od závěsů…, může to

být cokoliv.

Peeta do ní fouká, aby zjistil, jestli nevydává nějaký zvuk. Nic

neslyšíme. Finnick do ní strká malíček a zkouší, jestli se nedá využít

jako zbraň, ale bez úspěchu.

„Nemohla bys s tím rybařit, Mags?“ napadá mě. Mags, která

dokáže rybařit skoro se vším, zavrtí hlavou a odfrkne si.

Beru trubičku do ruky a zamyšleně ji převaluji v dlani. Jsme

spojenci, a tak Haymitch spolupracuje s trenéry ze Čtvrtého kraje a

podílel se na výběru daru. Jistě je tedy pro nás cenný. Dokonce

možná životně důležitý. Vzpomínám na loňský rok, kdy jsem zoufale

potřebovala vodu, ale Haymitch mi ji neposlal, protože věděl, že ji

najdu, když se budu snažit. Z Haymitchových darů i z toho, když

žádné neposílá, se dá leccos usuzovat. Skoro slyším, jak na mě vrčí:

Použij mozek, jestli ho máš? Co je to?

Otírám si pot z očí a pozvedám dárek do měsíčního světla.

Prohlížím si ho z různých úhlů, zakrývám jeho části a opět je

odhaluji. Snažím se trubičku přimět, aby mi odhalila svoje tajemství.

Nakonec ji podrážděně zabodávám do hlíny. „Vzdávám se.

Kdybychom se spojili s Diodem nebo Dratkií, možná by na to

dokázali přijít oni.“

Lehám si, pokládám rozpálenou tvář na rohož a mrzutě hledím na

záhadný předmět. Peeta mi masíruje ztuhlá ramena a já se trochu

uvolňuji. Přemítám, proč se neochladilo, když už slunce zapadlo. A

uvažuji, co se asi děje doma.

Prim. Matka. Hurikán. Madge. Představuji si, jak mě sledují z

domova. Nebo aspoň doufám, že jsou doma a neskončili v Knutově

vazbě. Že je netrestají jako Cinnu. Jako Daria. Kvůli mně.

Začíná se mi po nich stýskat, stejně jako po mém kraji a po

známém lese. Po pořádném lese se statnými stromy s tvrdým

dřevem, s dostatkem jídla, se zvířaty, která by mi nenaháněla husí

kůži, s potůčky a chladným vánkem. Ne, s chladným větrem, který

by odfoukl tohle dusivé horko. Představuji si ho, nechávám si jím

ochladit tváře a znecitlivět prsty, a rázem dokážu ten kousek kovu

zpola zabořený do černé zeminy zařadit.

„Už vím!“ vykřikuji a zvedám se do sedu.

„Cože?“ ptá se Finnick.

Vytrhuji trubičku ze země a čistím ji od hlíny. Beru ji za zúžený

konec a prohlížím si prohnuté ústí. Ano, něco takového jsem kdysi

viděla, jednoho chladného, větrného dne před dávnou dobou, když

jsem byla v lese s otcem. Tehdy byla trubička zabodnutá do otvoru

vyvrtaného v kmeni javoru a do připraveného vědra z ní vytékala

míza. Javorový sirup dokáže i z nepovedeného chleba udělat

pochoutku. Nevím, co se po otcově smrti stalo s tou trubičkou.

Patrně zůstala schovaná někde v lese a nikdo už ji nikdy nenajde.

„Je to něco jako kohoutek. Narazí se do stromu, aby z něj

vytékala míza.“ Rozhlížím se po pokroucených zelených kmenech

kolem. „Tedy, do toho správného stromu.“

„Míza?“ opakuje Finnick. U moře nerostou ty správné druhy

stromů.

„Na sirup,“ vysvětluje Peeta. „V těchhle stromech ale musí být

zase něco jiného.“

Okamžitě vstáváme. Máme žízeň. Nikde kolem nejsou žádné

potůčky. Stromová krysa měla ostré přední zuby a mokrý čenich. V

těchhle stromech může být jediná cenná věc. Finnick už se chystá

zabodnout trubičku do zelené kůry jednoho z masivních stromů a

zatlouct ji hlouběji kamenem, ale zastavuji ho. „Počkej. Mohl bys ji

poškodit. Nejdřív musíme vyvrtat díru,“ říkám.

Nemáme žádný vrták ani nebozez, a tak nám Mags nabízí svoje

šídlo. Peeta ho zabodává pět centimetrů pod kůru a střídá se s

Finnickem při hloubení otvoru. Kromě šídla pracují i nožem a

zakrátko je otvor dostatečně široký, aby se do něj vešla trubička.

Opatrně ji zastrkuji dovnitř a všichni vyčkávavě ustupujeme. Nejdřív

se nic neděje. Pak se z ústí skoulí první kapka vody a přistává Mags

na dlani. Mags ji olizuje a znovu nastavuje dlaň.

Hýbáme trubičkou ze strany na stranu, dokud z ní nevytéká tenký

pramínek vody. Střídáme se pod ním a necháváme si stékat vodu

přímo do vyprahlých úst. Mags přináší misku z trávy, která je

spletená tak hustě, že nepropouští ani vodu. Naplňujeme ji po okraj a

podáváme si ji z ruky do ruky. Po důkladném napití si ještě v

přebytku vody omýváme obličeje. Jako všechno je i voda teplá, ale

nemůžeme být vybíraví.

Když uhasíme žízeň, padá na nás únava a chystáme se nocovat.

Vloni jsem si každý večer sbalila vybavení do batohu pro případ, že

bych musela v noci začít prchat. Letos nemám batoh, jen zbraně,

které tak jako tak nepustím z ruky. Pak si ale vzpomenu na trubičku a

vytahuji ji ze stromu. Otrhávám listy z pevné liány, provlékám liánu

dutou trubičkou a přivazuji si ji k opasku.

Finnick se nabízí, že vezme první hlídku, a já nic nenamítám,

neboť vím, že se musíme střídat jen ve dvou, dokud se Peeta nezotaví.

Lehám si vedle Peety na podlahu přístřešku a říkám Finnickovi,

ať mě vzbudí, až bude ospalý. O pár hodin později mě však

vytrhuje ze spánku zvuk, který připomíná vyzvánění zvonu. Bim

bam! Není to stejné zvonění, jaké slýcháme ze soudní budovy na

Nový rok, ale zní dost podobně, abych ho poznala. Peeta s Mags ho

zaspali, ale Finnick poslouchá stejně pozorně jako já. Po chvilce

vyzvánění utichá.

„Napočítal jsem dvanáct úderů,“ říká Finnick.

Přikyvuji. Dvanáct. Co to znamená? Jeden úder za každý kraj?

Možná. Jenže proč? „Myslíš, že to má nějaký význam?“

„Netuším,“ krčí rameny.

Čekáme na něco dalšího, třeba na nějaké oznámení Claudia

Templesmithe. Na pozvánku k hostině. V dálce vidíme jedinou věc

hodnou zaznamenání: jeden vysoký strom je zasažen oslnivým

bleskem a vzápětí vypuká bouře. Předpokládám, že je to znamení

deště, a tedy pitné vody pro ty, kteří nemají tak mazané trenéry, jako

je Haymitch.

„Jdi spát, Finnicku. Stejně jsem na řadě s hlídkou,“ říkám.

Finnick váhá, ale nikdo nemůže bdít věčně. Ukládá se u ústí

přístřešku s trojzubcem v ruce a odplouvá do neklidného spánku.

Sedím se šípem přiloženým k tětivě luku a sleduji džungli, která

je v měsíčním světle přízračně bledá. Zhruba po hodině bouře ustává.

Slyším však, jak se blíží déšť a kapky bubnují do listů pár set metrů

ode mě. Čekám, kdy déšť dospěje k nám, ale nedojde k tomu.

Leká mě náhlý výstřel z děla, ale ani to moje společníky

nevzbudí. Nemá smysl je kvůli tomu burcovat. Další splátce je po

smrti. Zakazuji si uvažovat o tom, kdo to asi byl.

Nedaleký déšť najednou ustává, stejně jako zničehonic ustala

dlouhá bouře při loňských hrách.

Krátce poté si všímám, jak se ze směru nedávného lijáku blíží

první cáry mlhy. Normální reakce po dopadu studených kapek na

rozpálenou zemi, říkám si. Mlha se k nám rovnoměrně blíží, jako

stěna, a předchází ji několik tenkých nitek, které se ohýbají jako

prsty, jež za sebou táhnou hlavní masu. Začínají se mi ježit chloupky

v zátylku. S tou mlhou není něco v pořádku. Postupuje příliš

jednolitě, než aby byla přirozená. A pokud není přirozená…

Do nosu mi vniká ohavně nasládlý pach a okamžitě se obracím k

ostatním a křičím na ně, ať rychle vstanou.

Během těch několika vteřin, než se probudí, už se mi na kůži

začínají tvořit puchýře.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Rezek z IP 90.181.2.*** | 21.12.2014 13:09
Ta kniha tu ještě není dopsaná, nebo jakto že  končí tady?
Milan z IP 85.216.150.*** | 22.3.2016 20:25
Urob z toho knihu a vloz na eknizky.sk smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a jedenáct