1. Kapitola
Aurox
Maso lidského muže bylo měkké, kašovité. Bylo překvapující, jak snadné bylo zničit ho, ukončit tlukot jeho slabého srdce.
"Vezmi mě do severní Tulsy. V noci chci jít ven," řekla.Tohle byl příkaz, kterým začal jejich večer.
"Ano, bohyně," odpověděl okamžitě, přicházejíc oživlý z rohu střešního balkonu, který byl jeho.
"Neříkej mi bohyně. Říkej mi…" Vypadala zamyšleně."…kněžko." Její plné rty, hladké a rudé, se zvlnily.
"Myslím, že bude lepší, když mi budeš jednoduše říkat kněžko, alespoň na nějaký čas."Aurox si přiložil svou pěst na srdce v gestu, o kterém instinktivně věděl, že bylo starověké, i když občas bylo trapné a vynucené.
"Ano, kněžko."Kněžka po něm přejela panovačným pohledem gestikulujíc, aby ji následoval.
Následoval ji.Byl vytvořen k následování. Poslouchání jejích rozkazů. Dodržování jejích rozkazů.Nastoupili do něčeho, čemu kněžka říkala auto, a svět letěl. Kněžka mu přikázala, aby chápal fungování toho přístroje. Sledoval a učil se, přesně jak přikázala.Pak se zastavili a vystoupili z vozu.Ulice byla cítit smrtí a hnilobou, korupcí a špínou.
"Kněžko, tohle místo není-" "Chraň mě!" vyštěkla.
"Ale nenech se chránit mnou. Vždy půjdu tam, kam budu chtít, kdy budu chtít, a udělám to, co budu chtít. Je to tvá práce, ne, tvůj účel, porazit mé nepřátele. Můj osud je nepřátele vytvářet. Sleduj. Reaguj, když ti přikážu chránit. To je všechno, co od tebe chci."
"Ano, kněžko," řekl.Moderní svět byl matoucí místo. Tolik měnících se zvuků. Tolik toho nevěděl. Měl by dělat to, co kněžka přikázala. Měl by plnit důvody, kvůli kterým byl vytvořen a-Vystoupil muž, blokujíc kněžce cestu.
"Jsi příliš hezká, abys byla v téhle uličce tak pozdě jen s klukem dělajícím ti společnost."
Jeho oči se rozšířily, když spatřil tetování kněžky.
"Tak, upírko, zastavila ses tu, aby sis dala malé občerstvení z toho chlapce? Co kdybys mi dala jistou sumu, a pak bychom si ty a já promluvili o tom, jaké to je být s opravdovým mužem?"
Kněžka si povzdechla a zněla znuděně.
"Mýlíš se v obou případech: já nejsem jen upírka a tohle není chlapec." "Hele, co tím myslíš?"Kněžka ignorovala muže a podívala se přes rameno na Auroxe.
"Teď mě můžeš chránit. Ukaž mi, jakému druhu zbraně rozkazuji."Poslechl ji bez vědomé myšlenky. Aurox se bez zaváhání zaměřil na muže. Jediným rychlým pohybem ponořil Aurox své palce do zírajících očí člověka, který začal křičet.Mužova hrůza se přes něj přelila, krmila ho. Tak jednoduše jako dýchání, vdechoval Aurox bolest, které byl příčinou. Síla mužovy hrůzy proběhla skrz něj, byla cítit horce a studeně. Aurox cítil, jak jeho ruce tvrdnou, mění se, stávají se většími. Co bývaly normální prsty, se stalo drápy. Vytáhl je z mužových očí, když krev začala prosakovat z jeho uší. S vypůjčenou silou bolesti a strachu, zvedl Aurox muže a udeřil s ním proti stěně nejbližší budovy.Muž znovu vykřikl.Jak nádherné, hrozné nadšení! Aurox cítil další měnící vlny skrz své tělo. Pouhé lidské nohy se staly kopyty. Svaly na nohou se zhustily. Jeho hruď se zvětšila a roztrhla košili, kterou měl na sobě. A nejkrásnější ze všeho, Aurox cítil silné smrtící rohy, které vyrostly z jeho hlavy. V době, kdy se tři mužovi přátelé dostali do uličky, aby mu pomohli, přestal křičet.Aurox odhodil člověka do špíny a dostal se na místo mezi kněžku a ty, kdo mohli věřit, že by ji mohli zranit.
"Co to sakra?" První muž se prudce zastavil. "Nikdy jsem neviděl nic jako tohle," řekl druhý muž.Aurox už absorboval strach, který z nich začal vyzařovat. Jeho kůže pulzovala jeho studeným ohněm.
"Jsou tamto rohy? Ach, to ne! Padám." Třetí muž se otočil a odběhl zpátky, odkud přišel. Další dva začali pomalu couvat, oči rozšířené, šokované a zírající.Aurox se podíval na kněžku.
"Jaký je tvůj příkaz?" V některých vzdálených částech své mysli se podivil zvuku svého hlasu - stal se jak hrdelním, tak zvířecím.
"Jejich bolest tě posílí." Kněžka vypadala potěšeně. "A odliší, více rozdivočí." Podívala se na dva ustupující muže a její plný horní ret se zvlnil ve výsměchu. "Není to zajímavé… zabij je."
Aurox se pohnul tak rychle, že nejbližší člověk neměl šanci uniknout. Pronikl mu skrz hruď, zvedajíc ho, aby se svíjel a křičel a pošpinil sám sebe.To udělalo Auroxe silnějším.S mohutným natřásáním hlavy vletěl probodnutý muž na budovu, pak spadl na zem, zmačkaný a tichý vedle prvního muže.Zbylý muž neutekl. Místo toho vytáhl dlouhý, nebezpečně vypadající nůž a zaútočil na Auroxe.Aurox uhnul do strany a pak, když ho člověk míjel, mu dupl rozeklaným kopytem na nohu, rozřezávajíc jeho tvář, když muž padal dopředu.Ztěžka dýchaje stál Aurox před těly svých poražených nepřátel. Obrátil se na kněžku.
"Velmi dobře," řekla svým hlasem naprosto bez emocí. "Opusťme tohle místo, než se tu sjedou úřady."
Aurox ji následoval. Šel těžce, jeho kopyta drážkovala brázdy ve špinavé uličce. Udeřil se drápy do boku, když se snažil pochopit emocionální bouři, která protékala skrz jeho tělo, bral si s sebou sílu, která poháněla jeho boj šílenstvím.Slabý. Cítil se slabý. A víc. Bylo tam něco jiného.
"Co se děje?" vyštěkla na něj, když zaváhal před vstupem do vozu.Zavrtěl hlavou.
"Nevím. Cítil jsem-"Zasmála se.
"Necítíš, vůbec. Zřejmě jsi moc přemýšlel. Můj nůž necítí. Můj chlápek necítí. Ty jsi má zbraň; zabíjíš. Srovnej se s tím."
"Ano kněžko." Aurox nasedl do auta a nechal svět plynout kolem sebe. Nemyslím. Necítím. Jsem zbraň.
"Proč tady stojíš a zíráš na mě?" zeptala se ho kněžka, která na něj zírala očima ze zeleného ledu.
"Očekávám tvůj příkaz, kněžko," řekl automaticky, přemýšlejíc, jak je možné, že byla nespokojená. Právě se vrátili do svého doupěte na vrcholu nádherné budovy zvané Mayo. Aurox vešel na balkon a prostě tam tiše stál, dívajíc se na kněžku.Zhluboka povzdechla.
"V této chvíli nemám příkaz. A musíš se na mě vždycky dívat?"Aurox se odvrátil, zaměřujíc se na světla města a na to, jak svůdně se třpytila oproti noční obloze.
"Očekávám tvé rozkazy, kněžko," zopakoval.
"No u všech bohů! Kdo by si pomyslel, že nádoba, stvořená pro mě bude tak tupá, jako je krásná?"Aurox vycítil změnu v atmosféře, než se Temnota zhmotnila z kouře, stínů a noci."Bezduchá, krásná, a smrtící…"Hlas zazněl v jeho hlavě. Obrovský bílý býk se vynořil před ním. Jeho dech páchnul, ale sladce. Jeho pohled byl hrozný a nádherný současně. Byl tajemný a magický a matoucí dohromady.Aurox klesl před stvořením na kolena.
"Vstaň. Vstaň a běž zpátky tam..."Mávla rukou odmítavým gestem směrem ke stínům, které lemovaly daleké zákoutí střechy.
"Ne, raději bych byl, kdyby zůstal. Baví mě hledět na své výtvory."
Aurox nevěděl, co říct. Tento tvor přikazoval jeho pozornosti, ale kněžka velela jeho tělu.
"Výtvory?" kněžka kladla zvláštní důraz na poslední část slova, když se lenivě pohybovala k obrovskému býkovi.
"Dáváš svým následovníkům často dárky jako tento?"Býkův smích byl hrozný, ale Aurox si všiml, že kněžka vůbec necouvla, místo toho se zdálo, že musí být tvoru blíž a blíž, když promluvil.
"Jak zajímavé! Skutečně se mě ptáš. Žárlíš, má bezcitná?"
Kněžka popadla býkův roh. "Je to potřeba?"
Býk se k ní přitiskl. Kde se jeho tlama dotkla kněžky, hedvábí šatů se scvrklo, odhalujíc hladké, nahé tělo pod ním.
"Řekni mi, co si myslíš, že je účelem mého dárku?"Býk odpověděl na kněžčinu otázku svou vlastní.Kněžka zamrkala a zavrtěla hlavou, jako kdyby byla zmatená. Pak její pohled našel Auroxe, stále na kolenou.
"Můj pane, jeho účelem je ochrana a já jsem připravena, udělat cokoliv budeš chtít jako poděkování za něj."
"Přijmu tvou bohatou nabídku, ale musím ti vysvětlit, že Aurox není jen zbraň ochrany. Aurox má jeden cíl, a tím je vytvořit chaos."
Kněžka se zhluboka, šokovaně nadechla. Rychle zamrkala a její pohled přeběhl z býka na něj a pak se vrátil k býkovi.
"Opravdu?" zeptala se tichým, uctivým hlasem."Skrz tohoto tvora mohu přikazovat chaosu?"Býkovy bílé oči byly jako nemocné, osázené měsícem.
"Opravdu. On je, opravdu, tím tvorem, ale jeho síla je obrovská. Má schopnost za sebou zanechávat katastrofu. Je to nádoba, která je projevem tvých nejhlubších snů a nejsou jimi úplný a naprostý chaos?"
"Ano, ano," vydechla kněžka. Opřela se o býkovu šíji, hladíc jeho bok.
"Aha, a co uděláš teď, když se chaos řídí tvými rozkazy? Zničíš města lidí a budeš vládnout jako upíří královna?"
Kněžčin úsměv byl nádherný a strašný. "Ne královna. Bohyně."
"Bohyně? Ale bohyně upírů už je. Víš to až příliš dobře. Bývala jsi v jejích službách."
"Myslíš Nyx? Bohyni, která umožňuje svým přisluhovačům svobodnou volbu a svou vůli? Bohyni, která se nepřimlouvá, protože tak silně věří mýtu svobodné vůle?"
Aurox si pomyslel, že v hlase zvířete slyší úsměv a přemýšlel, jak to bylo možné.
"Myslím Nyx, bohyni upírů a noci. Použiješ chaos, abys ji napadla?"
"Ne. Chci využít chaos, abych ji porazila. Co když chaos ohrozí samotnou strukturu světa? Překročí a postaví se Nyx vlastním pravidlům, aby zachránila své děti? A nezruší tím bohyně svůj edikt, který poskytuje lidem svobodnou vůli a nezradí tím samu sebe? Co by se stalo pak s její božskou vládou, pokud by Nyx změnila, co je předurčeno se stát?"
"To nemůžu říct, když se to nikdy předtím nestalo." Býk si odfrkl, jakoby v pobavení.
"Ale je to překvapivě zajímavá otázka a ty víš, jak moc se mi líbí být překvapen."
"Jen doufám, že mohu pokračovat v překvapování tě znovu a znovu, můj pane."
"Jen je takové malé slovo…" řekl býk.
Aurox dál klečel na střeše dlouho poté, co kněžka a býk odešli, opouštějíc jej vyřazeného a zapomenutého. Stojíc, kde byl zanechán, se díval na oblohu.
2024 ©