Kapitola třetí
Škola noci v Tower Grove
St. Louis, 1833
"Veselé setkání, Anastasio! Prosím, pojď dál. To je ale náhoda, že jsi tady. Diana a já jsme si říkaly, jak jsme šťastné, že se tak mladá kněžka kouzel a rituálů připojila ke škole plné profesorů, a chtěla jsem pro tebe poslat, abych ti řekla, jak jsem ráda, že jsi se tady na Tower Grove usadila."
"Veselé setkání, Pandeio, Diano," řekla Anastasia, přikládajíc si pravou ruku na srdce a klaníc uctivě hlavu k její velekněžce, Pandeie, a pak Dianě, předtím, než vstoupil do velkého, krásného pokoje.
"Ale no tak, s námi nemusíš být tak formální, když nejsme ve společnosti mláďat," vřele k Anastasii promluvila Diana, profesorka upíří sociologie a družka velekněžky, zatímco hladila velmi tlustou calico kočku, která se jí rozvalila na klíně, hlasitě vrníc.
"Děkuji," řekla Anastasia tichým hlasem, který zněl starší, než na jejích dvacet dva let. Diana se usmála. "Tak, řekni nám, i když jsi tu teprve čtrnáct dní, usadila ses? Vypadá to tu jako tvůj domov?"
Domov, pomyslela si Anastasia automaticky, nebyl nikdy naplněn takovou krásou a volností. Rychle setřásla myšlenky pryč a zdvořile a upřímně řekla: "Není to ještě úplně můj domov, ale cítím, že bude. Miluji prérii a bujné zahrady." Její zrak se stočil na tučnou calico a pak na šedivě-tygře-pruhovaného kocoura, který se začal třít o velekněžčiny nohy. Pak překvapeně zamrkala, když viděla, že obě kočky měli šest prstů na každé přední tlapě. "Šest prstů? Nikdy jsem takovou věc neviděla."
Diana hravě zatahala za tlapu calico. "Někteří říkají, že polydoctlys jsou odchylky v přírodě. Já říkám, že jsou jen pokročilejší, než "normální" kočky. Trochu jako jsou upíři vyspělejší než "normální" lidé."
"Ach, můj! Vypadají jako palčáky! Tolik doufám, že teď, když jsem našla svou Školu noci, si mě vybere také kočka. Bylo by tak skvělé, kdyby měla šest prstů!" Pak si Anastasia uvědomila, že říká své hloupé myšlenky nahlas a rychle přidala, "A samozřejmě si moc užívám své studenty a mou novou třídu."
"Těší mě, že to říkáš," řekla Pandeia, tiše se smějíc. "A není nic špatného, přát si kočku, šestiprstou, nebo jinou. Mladá Anastasio, Diana a já jsme si chtěly vzít naše ledové víno na balkon. Přidej se k nám."
"Jsem vám vděčná za pozvání," řekla pokorně Anastasia, a připomínajíc si neříkat nic hloupého, následovala ženy a jejich kočky. Otevřely francouzské dveře a vyšly na krásný v měsíčním světle se koupající balkón, na kterém byly bílé proutěné židle a odpovídající stůl. Stůl byl obtěžkán leptanou křišťálovou vázou s dokonalým srpkem měsíce, naplněnou vonícími růžemi, vedle stříbrného kbelíku plného ledu a karafy vína barvy zralé třešně. Sklenice leptané s půlměsícem patřily k nádherné váze, lesknoucí se ve stříbrném světle měsíce v úplňku.
Růže, led, víno a křišťál. Jsem zvyklá na jednoduchost a pravidla, ačkoliv obojí smíšené s láskou. Zvyknu si někdy na takový přepych? Uvažovala Anastasia, cítíc se naprosto nepříjemně, když seděla na jednom z křesel a snažila se uhladit na záda své dlouhé blond vlasy, nebo posedle narovnat šaty. A pak vypálila ke svým nohám. "J- já, měla bych pro tebe nalít, kněžko," řekla s nervózním úsměvem sošné, starší velekněžce. Pandeia se zasmála a jemně jí odplácla ruku od karafy. "Anastasio, dcero, prosím sedni si a uklidni se. Jsem velekněžka, což znamená, že jsem víc než schopná nalít víno pro sebe a své hosty."
Diana políbila svou družku něžně na tvář, než se posadila na vlastní místo. "Ty, miláčku, jsi více než schopná mnoha, mnoha věcí."
Anastasia viděla, že barva Pandeiiných tváří trochu potemněla, když pár sdílel důvěrný pohled.
Anastasiiny vlastní tváře se zahřály, když byla svědkyní výměny a rychle se podívala pryč. I když strávila posledních šest let ponořena do společnosti Školy noci, nejprve jako mládě, pak jako kněžka v oblasti vzdělávání a nyní jako profesor, stále občas shledávala jejich otevřenou sexualitu překvapující. Často přemýšlela, co by si její matka myslela a o této ženami ovládané společnosti.
Přijala by to klidně, soukromě, jako označení její dcery a proměnu? Nebo by to na ní bylo příliš- příliš šokující- a zatracovala by jejich společenství jako ostatní?
"Zrozpačitěly jsme tě?" zeptala se Diana s úsměvem v hlase.
Anastasia rychle sklouzla pohledem zpátky na velekněžku a její družku. "Oh, pro boha živého, ne!" vyhrkla a pak ucítila na tvářích nával plný horka a věděla, že jí musí červeně planout. Zněla přesně jako její matka- a věděla, že to způsobuje, že kvůli tomu chce zalézt pod stůl a zmizet.
Už nejsi stydlivá kvakerská dívka, připomněla si Anastasia pevně. Jsi proměněný upír, profesor a kněžka. Zvedla hlavu a snažila se vypadat jistě a vyzrále.
Pandeia se na ni vlídně usmála a zvedla jeden ze tří křišťálových pohárů, které právě naplnila. "Chtěla bych navrhnout přípitek. Na tvůj úspěch Anastasio, a dokončení prvních dvou týdnů výuky jako naší profesorky kouzel a rituálů. Kéž si zamiluješ Tower Grove stejně, jako ho máme rády my." Velekněžka zvedla ruku, ve které nedržela pohár s vínem. Zavřela oči a Anastasia viděla, že se její rty tiše pohybují, pak udělala nabírající pohyb přes kytici růží, jako by shromažďovala jejich vůni, než máchla prsty ke každému ze tří pohárů. Anastasia v údivu sledovala, jak se víno ve sklenici otáčí, a pak se jen na okamžik ve vířící kapalině objevil tvar jako perfektní květ růže.
"Ach, bohyně! Duch růže- dokázalas, že se objevil u nás ve ríně," vyhrkla Anastasia.
"Pandeia nedokázala, že se ve víně objevil. Duch je její spřízněnost. Naše velekněžka vyslala milou žádost na tvou oslavu a růže ji šťastně splnily," vysvětlila Diana.
Anastasia zhluboka vydechla. "Tohle všechno." Odmlčela se a její pohled zabral stůl, dvě upírky, jejich spokojené kočky a nádherné nemovitosti kolem ní. "Naplňuje mě to pocitem, jako by mi mělo srdce vylétnout z hrudi!" Pak se v rozpacích zděsila. "Odpusťte mi. Zním jako dítě. Jen jsem myslela, že jsem vděčná, že jsem tu- vděčná, že jste si vybraly mě, abych se k této Škole noci připojila jako profesor."
"Povím ti tajemství, Anastasio. Pandeina spřízněnost s duchem způsobila, že se mnoho upírů, kteří jsou mnohem starší a zkušenější, cítilo, jako by jim srdce mohla prasknout," řekla Diana. "Pouze byli příliš unavení, aby to přiznali. Mám ráda tvou upřímnost. Neztrať jí s věkem."
"Vynasnažím se," řekla Anastasia, a rychle se napila svého vína, snažíc se uspořádat své myšlenky- rozhodnout se, jak by odhalila Pandeie a Dianě pravý důvod, proč za nimi této noci přišla. Pak zalitovala, že se vína napila. Bylo, samozřejmě, s příměsí krve, a moc jí zasyčela celým tělem, probouzejíc její nervy spolu se zbytkem jejích smyslů.
"Já mám tvou upřímnost také ráda," řekla velekněžka Anastasii mezi doušky jejího vlastního vína, které, jak se zdálo, na ní nemá žádný vliv. "Byl to jeden z důvodů, proč jsme tě vybraly na to profesorské místo, i když jsi měla jen dva roky formálního vzdělávání v kouzlech a rituálech. Měla bys vědět, že nám na tebe přišlo velmi vysoké doporučení z Pensylvánské Školy noci."
"Moje mentorka byla laskavá, kněžko," řekla Ansatasia, stavíc pohár zpátky na stůl.
"Také připomenu, že říkala, že jsi úzce spojena s prvkem země," řekla Pandeia. "Což je další důvod, proč jsem cítila, že bys byla dobrou volbou pro mou Školu noci. Tohle je opravdu brána na západ. Tady se tajemství a majestát nádherné, nespoutané země šíří v dychtivé nabídce před námi- to je něco, co jsem myslela, že oceníš a shledáš přesvědčivým."
"Já ale netvrdím, že jsem skutečně se zemí spřízněná," vysvětlila Anastasia. "Souhlasím, že cítím silné spojení se zemí a někdy, když jsem obzvláště šťastná, mi země půjčuje svou moc."
Pandeia kývla a dala si další doušek vína. "Ty víš, že mnoho kněžek nezjistí, že mají opravdovou spřízněnost k některému z prvků, dokud bohyni neslouží mnoho desítek let. Ale můžeš zjistit, že tě země skutečně obdarovala plnohodnotnou spřízněností, jsi stále velmi mladá, Anastasio."
"Prosím, neber mou otázku jako urážku, ale jaký je přesně tvůj skutečný věk? Vypadáš sotva stará na to, abys byla označená, natož, abys prošla proměnou," řekla Diana, zmírňujíc svou poměrně tvrdou otázku úsměvem.
"Diano!" Pandeiin hlas byl něžný, ale její pohled byl zabarvený nesouhlasem, když se zamračila na svou nápadně krásnou družku. "Nechtěla jsem Anastasii pozvat, abychom ji vyslýchaly."
"Ne, ta otázka mi nevadí, kněžko. Vlastně jsem už na to zvyklá," řekla Pandeii. Pak obrátila svůj pohled na Dianu.
Anastasia jen o trochu zvedla bradu. "Je mi dvacet dva let. Moje mentorka, kněžka v Pensylvánii, mi řekla, že věřila, že jsem nejmladší upír v Americe, který se stal řádným profesorem. Je to čest, vynasnažím se být pilná a vážná s mou třídou a studenty."
"Dcero, nemám pochyb o tom, že jsi pilná a vážná, ale byla bych ráda, kdybys byla něčím ze země," řekla Pandeia.
"Něčím ze země? Odpusť mi, kněžko, ten název neznám."
"Stát se něčím ze země znamená vzít na sebe charakterové vlastnosti země. Být živá jako shluk květů, plodná jako pole pšenice, smyslná jako ovocný sad zralých broskví. Není to jen spojení se zemí; nech se inspirovat jejími zázraky."
"A nezapomeň, že jsi upíří kněžka a profesor. Není třeba, aby ses oblékala jako utlačovaná lidská učitelka," dodala Diana.
"J- já, nechci se jevit jako frivolní," přiznala Anastasia váhavě, podívala se na nevyzdobený
2024 ©