Pěšina na vrchol útesu byla odjakživa hodně strmá, ale šplhala jsem po ní už milionkrát, s babičkou i bez ní, a nikdy to nebylo takhle těžké. A už to nebylo jen kašlem. Ani bolavými svaly. Motala se mi hlava a v břiše mi příšerně kručelo, jako Meg Ryanové ve Francouzském polibku, když sní nějaký sýr a má alergickou reakci na laktózu. (Kevin Kline je v tomhle filmu fakt k sežrání – teda na to, jak je starý.)
Taky mi teklo z nosu. A ne jen tak trošičku. Musela jsem si každou chvíli utřít nudli rukávem mikiny (já vím, hnus). Nemohla jsem dýchat jinak než pusou, jenomže o to víc jsem kašlala a bolest na prsou byla čím dál tím horší. Marně jsem vzpomínala, na co vlastně umírají ti, kdo nezvládnou úplnou proměnu v upíra. Na infarkt? Anebo se ukašlou a usmrkají k smrti?
Nemysli na to!
Musím najít babičku. I když si třeba neví s něčím rady, vždycky nakonec na něco přijde. Ona rozumí lidem. Prý proto, že neztratila kontakt s čerokézskou tradicí a s kmenovou moudrostí vědem, kterou zdědila v přímé pokrevní linii. Vždycky se musím usmát, když si vzpomenu, jak se tvářila, kdykoli přišla řeč na tupčíma (je jediná dospělá osoba, která ví, že mu tak říkám). Tvrdila, že na její dceru krev redbirdovských vědem evidentně nepřešla, ale jen proto, že si šetřila extra silnou dávku čerokézské magie pro mě.
Když jsem byla malá, nespočetněkrát jsem s babičkou šplhala po téhle stezce a držela se jí za ruku. Nahoře jsme si do vysoké trávy, mezi spoustu lučního kvítí rozložily krásně barevnou deku a udělaly si piknik. Babička mi tam vyprávěla příběhy čerokézských indiánů a učila mě jejich tajemně znějící jazyk. Když jsem se teď drápala do svahu, ty prastaré příběhy mi vířily hlavou jako kouř obřadního ohně… třeba ta smutná pohádka o tom, jak vznikly hvězdy. Jednoho psa přistihli, jak krade kukuřičnou mouku, a lidé z kmene ho zpráskali. Pes se rozběhl domů, k severu, a přitom hrozně vyl a z tlamy mu létala mouka až k nebi, kde se kouzlem proměnila v Mléčnou dráhu. Nebo ta o velkém káněti, které svými křídly stvořilo hory a údolí. Anebo moje nejoblíbenější o mladé ženě-slunci, která žila na východě, jejím bratru-měsíci, který žil na západě, a o červeném ptáčku kardinálovi, který je dcerou slunce. Babiččino příjmení totiž v překladu znamená právě „červený kardinál“.
„Není to zvláštní? Jsem Redbirdová, takže dcera slunce, a měním se v noční příšeru.“ Uvědomila jsem si, že mluvím nahlas, a překvapilo mě, jak slabě můj hlas zní. Slabě, ale přesto se slova rozléhala s mnohonásobnou ozvěnou, jako bych mluvila do vibrujícího bubnu.
Buben…
To slovo mi připomnělo indiánská shromáždění, kam mě babička brávala, když jsem byla malá. Jen jsem na to pomyslela, jako bych té vzpomínce vdechla život – uslyšela jsem rytmické dunění obřadních bubnů. Rozhlédla jsem se, ale i před slábnoucím světlem odcházejícího dne jsem musela přimhouřit oči. Pálily mě a všechno jsem viděla rozmazaně. Vůbec nefoukalo, ale stíny skal a stromů jako by se hýbaly… prodlužovaly… natahovaly ke mně.
„Babi, já mám strach…“ vyhrkla jsem mezi dvěma drásavými záchvaty kašle.
Duchů země se nemusíš bát, ptáčátko.
„Babi?“ Opravdu jsem zaslechla hlas, který mě oslovil její oblíbenou přezdívkou, nebo to byla jen další divná ozvěna, která se mi vynořila ze vzpomínek? „Babičko!“ vykřikla jsem znovu, zastavila se a pozorně naslouchala, jestli mi odpoví.
Nic. Nic, jen vítr.
U-no-le… Myslí mi jako polozapomenutý sen prolétlo čerokézské slovo pro vítr.
Vítr? Počkat! Ještě před chvílí žádný nefoukal, a najednou jsem si musela přidržovat kšiltovku a druhou rukou odhrnovat z obličeje divoce poletující vlasy. A pak jsem v tom větru jasně zaslechla sbor čerokézských hlasů, které zpívaly do rytmu obřadních bubnů. Přes závoj vlasů a slz jsem spatřila kouř. Vdechla jsem sladkou ořechovou vůni borového dřeva, chuť táborových ohňů mých předků. Zakuckala jsem se a zalapala po dechu.
Vtom jsem je ucítila. Obklopovaly mě, tvary na hranici viditelnosti, chvějící se jako horký vzduch vzlínající v létě z asfaltu. Cítila jsem, jak se ke mně tisknou. Tančily půvabnými složitými krůčky kolem stínu čerokézského ohně.
Připoj se k nám, u-we-tsi-a-ge-ya… Připoj se k nám, dcero…
Čerokézští duchové… topím se ve vlastních plicích… pohádala jsem se s rodiči… můj starý život je nenávratně pryč…
To už bylo moc. Rozběhla jsem se.
Učili jsme se v biologii, že v bezprostředním ohrožení života zaplavuje naše tělo adrenalin, a asi je to pravda, protože mi sice praskaly plíce a připadalo mi, jako bych se snažila dýchat pod vodou, ale poslední, nejstrmější úsek jsem proběhla, jako by to byla nákupní galerie, kde rozdávají zadarmo boty.
Bez dechu jsem klopýtala po stezce výš a výš, chtěla jsem utéct těm strašidelným duchům, kteří mě obklopovali jako mlha, ale místo, abych se jim vzdalovala, nořila jsem se stále hlouběji do jejich kouřového stinného světa. Umírám? Vypadá to takhle? To proto vidím duchy? A kde je bílé světlo? Zaplavil mě děs. Vyrazila jsem ještě rychleji a rozpřáhla paže, jako bych té hrůze mohla zahradit cestu.
Kořenu, který trčel z udusané hlíny, jsem si vůbec nevšimla. Snažila jsem se zmírnit pád rukama, ale byla jsem naprosto dezorientovaná a úplně mi selhaly reflexy. Uhodila jsem se přímo do hlavy. Prudce to zabolelo, ale za okamžik už mě pohltila temnota.
Když jsem se probrala, měla jsem divný pocit. Čekala jsem, že mě bude bolet celé tělo, zvlášť hlava a plíce, ale místo toho mi bylo… no… dobře. Vlastně mnohem líp než dobře. Žádný kašel. Ruce i nohy jsem měla úžasně lehké, prohřáté a maličko mě svrběly, jako by byl chladný večer a já se právě ponořila do vany plné horké vody se spoustou pěny.
Co to má znamenat?
Překvapeně jsem otevřela oči. Uhodilo mě do nich světlo, ale jako zázrakem to vůbec nebolelo. Spíš než ostré slunce připomínalo tlumenou záři svíčky a linulo se odněkud shora. Myslela jsem, že se ke mně jeho zdroj blíží, ale jakmile jsem se posadila, došlo mi, že je to jinak. Světlo se neblížilo ke mně, nýbrž já k němu!
Jdu do nebe! No, nechci nikoho jmenovat, ale jisté lidi by to překvapilo.
Podívala jsem se dolů a uviděla svoje tělo. Ležela jsem, nebo spíš ono leželo… vlastně… zkrátka leželo nepříjemně blízko srázu. Nehýbalo se. Na čele mělo šrám, ze kterého se proudem řinula krev a stékala do pukliny ve skále. Rudé kapky padaly do samého srdce útesu.
Nevěřili byste, jak je to divné, dívat se na sebe shora. Neměla jsem strach. Ale měla bych mít, ne? Znamená to, že jsem mrtvá? Třeba si teď budu moct líp prohlédnout čerokézské duchy. Dokonce ani tahle myšlenka mě nijak nevyděsila. Spíš jsem si připadala jako pouhý divák, jako kdyby se mě to, co se děje, nijak netýkalo. (Něco jako holky, co spí s každým na potkání a jsou pevně přesvědčené, že neotěhotní ani nechytí žádnou hnusnou pohlavní nemoc, která jim rozleptá mozek. Jen počkejte, kde budou za deset let.)
Svět kolem mě se mi moc líbil, třpytil se jako zbrusu nový, ale pořád jsem se bezděky vracela pohledem ke svému tělu. Snesla jsem se blíž. Dýchala jsem trhaně a mělce. Teda moje tělo dýchalo, ne to já, co jsem teď byla já. (Zářný příklad matoucího užití zájmen.) To já, co byla ta druhá, vůbec nevypadalo dobře. Bylo bílé jako křída a mělo namodralé rty. Ty jo! Bílý obličej, modrá pusa, červená krev! Jako bych byla nějaká vlastenka.
Zasmála jsem se a bylo to fantastické! Přísahám, že jsem viděla svůj smích, vznášel se kolem mě jako chmýří odfouknuté z pampelišky, jenom nebylo bílé, ale sladce modré jako cukrová poleva. Páni! Kdo mohl tušit, že si užiju tolik zábavy, když se praštím do hlavy a ztratím vědomí? Napadlo mě, jestli to takhle vypadá, když se člověk zkouří.
Modroučké chmýří smíchu se vytratilo a já zaslechla křišťálově jasné zurčení vody. Připlula jsem ještě blíž ke svému tělu a všimla si, že to, co mi předtím připadalo jako puklina v zemi, je ve skutečnosti úzká rozsedlina. Zvuk vody vycházel přímo z jejích hlubin. Zvědavě jsem nakoukla dolů a ze skály se ke mně vznesla stříbřitá ozvěna slov. Soustředila jsem se a zaslechla sotva znatelný stříbrný šepot.
Zoey Redbirdová… pojď ke mně…
„Babičko!“ zakřičela jsem do průrvy. Moje slova byla zářivě fialová a zavířila kolem mě. „To jsi ty, babi?“
Pojď ke mně…
Stříbrná barva předchozích slov se smísila s mým fialovým hlasem a změnila se v jasně levandulovou. To musí být znamení! Babička Redbirdová mě stejně jako duchovní průvodci, v něž Čerokézové věří už celá staletí, vyzývala, abych šla za ní do nitra skály.
Bez váhání jsem poručila své duši slétnout do rozsedliny. Řídila jsem se pramínkem krve a stříbrnou stopou babiččina šepotu, až jsem se ocitla v jeskynním prostoru s hladkým dnem. Uprostřed bublal potůček, ze kterého vzlínaly viditelné zvonivé střípky zvuku, lesklé a průsvitné jako sklo. Společně s rudými kapkami mé krve ozařovaly jeskyni mihotavým světlem v barvě suchého listí. Měla jsem chuť sednout si k zurčícímu potůčku, pohladit vzduch a pohrát si se zvuky, ale vtom se znovu ozval hlas.
Zoey Redbirdová… následuj mě a nalezneš svůj osud…
Zamířila jsem podél potůčku za voláním té ženy. Jeskyně se zužovala, až se změnila v klenutý tunel. Stáčel se do povlovné spirály a náhle končil zdí pokrytou vyrytými symboly, které mi připadaly důvěrně známé a zároveň úplně cizí. Zmateně jsem hleděla na pramínek vody, který mizel v puklině ve zdi. Co teď? Mám se protáhnout za ním?
Otočila jsem se. Kromě tančícího světla za mnou nic nebylo. Pak jsem se obrátila zpátky a trhla sebou, jako bych dostala ránu elektrickým proudem. No tohle! Před zdí najednou seděla nějaká žena! Měla na sobě bílé šaty s třásněmi, pošité korálky, které tvořily stejné symboly, jaké byly na stěně za ní. Byla neuvěřitelně krásná, měla dlouhé rovné vlasy, tak černé, že vypadaly, jako by v nich měla modré a fialové melíry. Jako havraní křídla. Když promluvila, její plné rty se usmály a vzduch mezi námi se naplnil stříbrnou energií jejího hlasu.
Tsi-lu-gi U-we-tsi a-ge-hu-tsa. Vítej, dcero. Vedla sis dobře.
Mluvila čerokézsky, ale i když jsem ten jazyk v posledních letech pozapomněla, rozuměla jsem jí.
„Vy nejste babička!“ vyhrkla jsem. Připadala jsem si neohrabaně a nepatřičně. Moje fialová slova se spojila s jejími a vzduch kolem nás rozkvetl podivuhodnými třpytivě levandulovými vzory.
Její úsměv připomínal východ slunce.
Ne, dcero, nejsem, ale znám Sylvii Redbirdovou velice dobře.
Zhluboka jsem se nadechla. „Jsem mrtvá?“
Bála jsem se, že se mi začne smát, ale neudělala to. V tmavých očích měla něžný a starostlivý výraz.
Ne, u-we-tsi-a-ge-ya. Ke smrti máš velmi daleko, to se jen tvá duše na nějaký čas osvobodila, aby mohla vstoupit do říše Nunne´hi.
„Kmene duchů!“ Rozhlédla jsem se a zapátrala mezi stíny po tvářích a siluetách.
Babička ti dala dobré vzdělání, u-s-ti Do-tsu-wa… ptáčátko. V tobě se jedinečným způsobem mísí staré tradice s novým světem – starodávná indiánská krev s pulzem těch odjinud.
Z jejích slov mě mrazilo a zároveň polévalo horko. „Kdo jste?“ zeptala jsem se.
Znají mě pod mnoha jmény… Měnící se žena, Gaia, A´akuluujjusi, Kuan Jin, Pavoučí pramáti, dokonce i Jitřenka…
Jak postupně říkala jednotlivá jména, měnila tvář a její moc mě ohromovala. Zjevně si toho všimla, protože se odmlčela, znovu se na mě krásně usmála a vrátila se k podobě, ve které jsem ji spatřila poprvé.
Ale ty, ptáčátko, dcero moje, mě smíš oslovovat jménem, pod nímž mě zná současný svět. Nyx.
„Nyx.“ Zmohla jsem se stěží na šepot. „Upíří bohyně?“
Ve skutečnosti mě jako matku nekonečné noci začali uctívat staří Řekové, kteří prošli proměnou. Již celé generace s potěšením nazývám jejich potomky svými dětmi. A ve tvém světě těmto dětem opravdu říkáte upíři. Přijmi to jméno, u-we-tsi-a-ge-ya, nalezneš v něm svůj osud.
Ucítila jsem, že znamení na mém čele pálí, a najednou mi bylo do breku. „Já – nerozumím tomu. Naleznu svůj osud? Já chci jen najít nějaký způsob, jak si poradit se svým novým životem – dát všechno do pořádku. Jenom chci někam patřit. Myslím, že na hledání svého osudu ještě nemám.“
Tvář bohyně opět zněžněla, a když znovu promluvila, znělo to jako hlas mojí mámy, ale byl ještě mnohem mateřštější, jako by do svých slov přidala špetku veškeré mateřské lásky světa.
Věř si, Zoey Redbirdová. Označila jsem tě, jsi moje. Budeš první skutečnou
u-we-tsi-a-ge-ya v-hna-i Sv-no-yi – dcerou Noci – této éry. Jsi výjimečná. Když si to plně uvědomíš, časem pochopíš, že se ve tvé jedinečnosti skrývá moc. Spájí se v tobě kouzelná krev dávných vědem a starších s vhledem a porozuměním modernímu světu.
Bohyně vstala a ladně ke mně vykročila. Její hlas kreslil do vzduchu kolem nás stříbřité symboly moci. Když ke mně došla, setřela mi slzy a vzala moji tvář do dlaní.
Zoey Redbirdová, dcero Noci, jmenuji tě svýma očima a ušima pro současný svět, který se snaží nalézt rovnováhu mezi dobrem a zlem.
„Ale mně je šestnáct! Neumím ani zaparkovat u chodníku! Nemůžu být vašima očima a ušima, nezvládnu to!“
Jen se mírně usmála. Jsi starší, než by se podle věku mohlo zdát, ptáčátko. Věř si a sama přijdeš na to, co máš dělat. Ale jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.
Pak se bohyně Nyx, pradávné vtělení noci, sklonila a políbila mě na čelo. A já jsem ten den už potřetí ztratila vědomí.
2024 ©