Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot)

O chvilku pozdějc zazvonil telefon. Mimoň zařval z haly, že je to pro mě. Zvedla jsem sluchátko a uslyšela Cee Cee, jak na druhým konci linky piští: číst dál

Neměla jsem vůbec ponětí, jak dlouho ležím mezi úlomkama trámů a cihel ze zřícený chodby. Když o tom tak uvažuju, asi jsem musela ztratit vědomí, ale jen na chvilku. číst dál

Budík mi zazvonil o půlnoci. Nemohla jsem najít čudlík, šátrala jsem rukama po nočním stolku, praštila se o lampičku, konečně ho vypnula a svalila se zpátky do postele, kde jsem zůstala zírat do krajkovejch nebes. číst dál

„O tom ani neuvažuj,“ zarazil mě otec Dominik. číst dál

Všichni už byli skoro po obědě, když jsem dopadla vedle Adama. Strávila jsem skoro celou polední přestávku v knihovně u počítače. Dneska jsem ještě nejedla, ale vlastně jsem vůbec neměla hlad. číst dál

Utíkala jsem tak rychle, že mi pozdějc trenérka běžeckýho družstva, sestra Mary Claire, nabídla, jestli nechci začít trénovat s jejich týmem. číst dál

Měla jsem samozřejmě v úmyslu vzbudit se brzo a zavolat otci Dominikovi, abych ho varovala ohledně Heather. Ale hodnota dobrejch úmyslů je přímo úměrná hodnotě lidí, co si je vemou do hlavy. A já jsem nejspíš nestála za nic, protože jsem se nevzbudila, dokud se mnou mamka nezatřásla. To už bylo sedm třicet a můj odvoz byl určitě fuč. číst dál

Pojďme domů. číst dál

Vrátili jsme se do pracovny pana Waldena. Nevím, jak se nám to povedlo, protože bronzová hlava se celou cestu řítila za náma a tím klouzáním po zemi strašidelně hvízdala, jako by otec Serra taky vřískal. Sotva jsme za sebou přirazili těžký dřevěný dveře, hlava do nich narazila s vervou obrovský dělový koule. číst dál

Byla chladná, jasná noc. Měsíc v úplňku. Když jsem stála vpředu před domem, vypadalo to, jako by tam nad mořem visela holá žárovka – ne stovka, jako když svítí slunce, ale jedna z těch pětadvacítek, který dáváte do lustrů s hodně ramenama. Takhle z dálky vypadal Pacifik hladkej jako sklo a černej, až na úzký proužky osvětlený svitem měsíce, který byly naopak zářivě bílý. číst dál

Když jsem se po vyučování vyšplhala do ramblera, Prófa do mě nepřestával hučet. „Všichni mluví jen o tom!“ vykřikoval a vrtěl se na sedadle. „Všichni to viděli! Zachránilas mu život! Zachránilas Bryce Martinsona!“ číst dál

8
Nemusel čekat dlouho. Vlastně za ním přišla hned po obědě. Ne že by o tom snad věděl. Zahlídla jsem ji v davu, když všichni ostatní spěchali ke skříňkám. Duchové kolem sebe šíří zvláštní záři, která je odlišuje od živejch – díkybohu, jinak by mi trvalo mnohem delší dobu, než bych je rozeznala.
Každopádně na něj zírala, jako by ho probodávala dýkou. Lidi, co ji neviděli, proudili skrz ni. Trochu jsem jim záviděla. Přála jsem si, aby pro mě byli duchové taky tak neviditelný jako pro všechny ostatní. Sice by to znamenalo, že bych si celý ty roky nemohla povídat s taťkou, ale zároveň by to ta... číst dál

7
Jenže právě to jsem udělala. Našla jsem si přátele.
Ne že bych to zkoušela. Ne že bych po tom nějak prahla. Měla jsem přátele v Brooklynu. Měla jsem Ginu, nejlepší kámošku, jakou si holka může přát. Nepotřebovala jsem nikoho.
A fakticky by mě vůbec nenapadlo, že bych tady někomu padla zvlášť do oka. Rozhodně ne po tom, co jim můj příchod vynesl čtyřstránkovej esej. A už vůbec ne pak, co jsme zaslechli, že je konec hodiny – v misijní škole nezvonilo, měnili jsme vždycky po hodině třídy a měli jen pět minut na přesun tam, kde máme podle rozvrhu sedět příště. Pan Walden ještě ani neopustil t... číst dál

6
Těkala jsem očima z otce Dominika na tu mrtvou holku a zase zpátky. Nakonec jsem vyhrkla:
„Vy ji vidíte?“
Přisvědčil. „Ano. A když jsem poprvé slyšel tvou matku, jak mi líčí tvoje problémy ve staré škole… napadlo mě, že budeš jedna z nás, Susannah. Ale neměl jsem samozřejmě jistotu, a tak jsem mlčel. Ale i tvoje příjmení, Simon… což jistě víš… znamená ve staré hebrejštině horlivě naslouchající, a to je právě to, co dělá mediátor…“
Sotva jsem ho vnímala. Nemohla jsem se vyrovnat s faktem, že po všech těch letech, konečně, jsem potkala dalšího mediátora.
„Tak proto tady nejsou žádný duchové... číst dál

5
Katolická akademie Junipera Serry se v osmdesátejch letech změnila z chlapecký školy na koedukovanou střední. V poslední době k mý značný úlevě taky upustila od striktního požadavku, aby žáci nosili do školy uniformy. (V královský modrý a bílý, což nejsou zrovna moje barvy.) Naštěstí byly tak nepopulární, že bylo jejich nošení zrušený spolu s novou orientací školy, a přestože ani teď nedovolovali nosit do školy džíny, jinak jste si mohli oblíknout skoro všechno, co vás napadlo. A protože jediný, co jsem chtěla, bylo nosit značkový oblečení, který jsem s Gininou pomocí nakoupila v buticích... číst dál

4
Večeře u Ackermanů probíhala stejně jako večeře ve všech velkejch rodinách, aspoň pokud to můžu posoudit. Všichni mluvili jeden přes druhýho – samozřejmě až na Somnu, co mluvil, jen když se ho někdo přímo zeptal – a po jídle nechtěl nikdo sklízet ze stolu. Udělala jsem si v duchu uzel na kapesníku, že musím zavolat Gině a říct jí, že se plete. Mít bráchy není žádná zvláštní výhoda, teda při jídle určitě ne. Polykají s otevřenou pusou všechno, co jim padne pod ruku, a spolykají všechny bagety ještě dřív, než se pro ně vůbec stačíte natáhnout.
Po večeři jsem usoudila, že bude lepší, když se... číst dál

... číst dál

2
Asi bych to měla vysvětlit. Nejsem zrovna to, čemu byste řekli typická šestnáctka.
No, totiž, vypadám dost normálně, aspoň doufám. Nepiju, nefetuju, nekouřím – vlastně tenkrát jednou, když mě chytil Somna, ale to byla výjimka. Nemám nic propíchnutýho kromě uší, a to ještě v každým lalůčku jen jednu dírku. Nemám žádný kérky. Nikdy jsem si nebarvila vlasy. Kromě bot a kožený bundy nenosím nijak náruživě černou. Dokonce si ani nelakuju nehty na černo. S tímhle vším jsem prostě úplně normální, krotká americká puberťačka.
Až na to, že mluvím s duchama.
Možná bych to měla říct jinak. Spíš je to... číst dál

mediátor číst dál