Drakova přísaha - kapitola 5

Kapitola pátá

Drak se usmál, když sledoval, jak tvář mladé kněžky nabírá krásný odstín růžové.

"Spletl sis můj záměr," řekla.

"Sama jsi to řekla- vrhala jsi vykreslovací kouzlo. Slyšel jsem tě říkat mé jméno. Je zřejmé, žes vykreslovala mě." Odmlčel se, myslíc si, že to všechno nyní dává lepší smysl. "Není divu, že jsem odešel od Shawa a zbytku bojovníků a šel jsem domů sám z doků. Myslel jsem, že to bylo kvůli Biddlemu. Pozoroval mě už než jsem odešel na Upíří hry, takže jsem už věděl, že mě nemá rád, ale dnes byl jeho pohled tvrdý, tak zvláštní, že jsem se kvůli tomu cítil zvláštně, skoro jako bych nemohl dýchat a potřeboval jsem být tady, kde byl vzduch a prostor a-" S malým zasmáním se odmlčel a věnoval jí začátek svého slavného úsměvu. "Ale na tom nezáleží. Pravda je, že jsem tu proto, že po mě toužíš." Promnul si bradu, zvažujíc.

"Nepotkali jsme se. Pamatoval bych si takovou krásu. Byla to moje pověst o zručnosti s mečem, která vzbudila tvůj zájem, nebo to byl více osobnější druh zdatnosti, který-"

"Bryane, netoužím po tobě!"

"Říkej mi Draku," řekl automaticky a pak pokračoval. "Samozřejmě, že ano. Právě jsi přiznala tvé vykreslovací kouzlo. Nemusíš se stydět. Jsem polichocen. Opravdu."

"Draku," řekla takovým způsobem, o kterém si pomyslel, že se blíží k sarkasmu. "Jsem v rozpacích, ale ne kvůli tobě. Jsem v rozpacích za tebe."

"To nedává smysl." Krátce ho napadlo, jestli se neuhodila do hlavy, když spadla.

Kněžka se zhluboka nadechla a podrážděně vydechla. Pak mu nabídla ruku a předloktí a řekla: "Veselé setkání, Bryane Draku Lankforde. Jsem profesorka Anastasia, nová kněžka kouzel a rituálů na Tower Groveské Škole noci."

"Veselé setkání, Anastasio," řekl, chytíc její nahé předloktí, které bylo na dotek měkké a teplé.

"Profesorko Anastasio," opravila ho. Příliš brzy uvolnila své sevření od jeho a řekla: "Neměl bys o tomto kouzle vědět."

"Protože si nepřeješ, aby někdo věděl, že mě chceš?"

Včetně mě, dodal v duchu.

"Ne. To kouzlo nemá vůbec nic společného s touhou po tobě. Je to naopak, doopravdy," řekla. A pak hlasem, který zněl, jako by přednášela třídě mláďat, pokračovala. "Bude to znít zle, ale pravda je, že jsem zde abych uvrhla to, co představuje kouzlo proti Draku Lankfordovi."

Její slova ho zarazila. "To už jsem nějakým způsobem udělal něco, co tě pohoršilo? Doteď jsi mě neznala. Jak bych se ti mohl znelíbit?"

"Není to kvůli tomu, že bych tě neměla ráda," řekla rychle, skoro, jako by se snažila zatajit něco jiného. "Zde je pravda, na které záleží: ve čtrnácti dnech, ve kterých jsem učila na Tower Groveské Škole noci, za mnou přišlo patnáct mláďat žádat kouzlo lásky, kterým by tě očarovali."

Drakovy oči se rozšířily. "Patnáct? Opravdu?" Odmlčel se a rychle v duchu počítal. "Mohu vymyslet jen deset dívek, které by mě chtěly očarovat."

Profesorka vůbec nevypadala pobaveně. "Řekla bych, že se podceňuješ, ale nemyslím si, že by to bylo možné. Prostě budu předpokládat, že jsi lepší ještě v něčem jiném, než v šermu. Ať je to jak chce, dnes večer jsem vyšla s úmyslem uvrhnout kouzlo, které by každému z tvých poblázněných obdivovatelů vykreslilo pravdu, takže by mohli vidět jasně a upřímně, že pro ně nejsi ten pravý druh, což by ukončilo jejich hloupé pobláznění," dokončila ve spěchu.

Nemohl si vzpomenout, kdy byl naposled tak překvapený. Ne, to není pravda. Naposled, kdy cítil tohle do duše hluboké překvapení, bylo té noci, kdy světlo odhalilo tiráž lodi a nový život.

Zavrtěl hlavou a řekl první věc, která mu přišla na mysl.

"Je pro mě těžké tomu uvěřit. Opravdu mě nemáš ráda. Ženy mě obvykle mají rády. Docela dost, opravdu."

"Samozřejmě. To je důvod, proč mě jich třináct požádalo, abych tě očarovala."

Zamračil se. "Myslel, jsem, žes předtím říkala patnáct."

"Třináct dívek. Dva chlapci," řekla suše. "Zdá se, že chlapci tě taky mají docela dost rádi."

Drak se neočekávaně zasmál. "Tady to máš! Každý mě má rád, kromě tebe."

"Co se mi nelíbí, je myšlenka, že tolik vnímavých mláďat je tebou zaslepených. To prostě není zdravé."

"Není to zdravé pro koho? Já se cítím jednoduše dobře." Pak se na ní usmál, otáčejíc proti ní každý kousek jeho šarmu.

Drak si myslel, že viděl jak se její přísný pohled trochu uvolnil a změkčil ty velké tyrkysové oči. Ale její další slova ho jako by celého polila ledovou vodou.

"Kdybys byl zralejší, staral by ses o pocity ostatních."

Zamračil se. "Opravdu? Je mi skoro dvacet." Drak se pozastavil a hodnotíc jí, se podíval odshora dolů. "Kolik je tobě?"

"Dvacet dva," řekla a zvedla bradu.

"Dvacet dva! To jsi příliš mladá, abys byla profesorkou a také příliš mladá, abys mě poučovala o větší vyspělosti."

"A přesto jsem profesorka kouzel a rituálů a někdo, kdo tě poučuje o tom, co by mohlo být, kdybys jednal vyspěleji. Kdo ví, s trochou vedení můžeš vyrůst a být bojovníkem bezúhonnosti a cti."

"Právě jsem se vrátil z her, kde jsem získal titul Mistra meče. Už mám bezúhonnost a čest, a to i když ještě nejsem úplně proměněný upír."

"Nemůžeš bezúhonnost a čest vyhrát na hrách. Můžeš je získat pouze prožitím života, zasvěceným těmto ideálům." Její oči podržely jeho a on si uvědomil, že s ním nemluví blahosklonně. Její hlas zněl zvláštně smutně, skoro poraženě. A Drak netušil, proč kvůli tomu chce něco najednou říct, něco udělat, cokoliv, z čeho by malá vráska starosti na jejím jinak hladkém čele zmizela.

"Já to vím, Anastasio- profesorko Anastasio," řekl, projednou se opravujíc. "Jsem oddaný mému výcviku od Synů Ereba. Jednou budu bojovník a budu dodržovat jejich standardy poctivosti a věrnosti a statečnosti." Byl rád, když viděl její úsměv, i když jen mírný. "Doufám, že ano. Myslím, že by ses jednou mohl stát mimořádným bojovníkem."

"Já už jsem mimořádný," řekl Drak, vracejíc úsměv zpátky.

A pak ho znovu překvapila pohledem do jeho očí, jako by sama byla válečník, řkouc: "Když jsi tak mimořádný, tak to dokaž."

Drak se ohnal mečem a uklonil se jí, ruku ovinutou kolem rukojeti, tisknouc si jí k hrudi, jako by byl úplný Syn Erebových bojovníků a ona jeho kněžka. "Vyšli mě s úkolem! Naznač, že musím zabít medvěda, abych byl hoden."

Tentokrát byl její úsměv úplný, a Drak si pomyslel, že jí rozsvítil už tak krásnou tvář štěstím, které vypadalo, že září kolem ní. Její ústa, s plnými rty se zvlnila, rozptylujíc ho tak, že musel zmateně zamrkat a říct: "Co? Já?" když si uvědomil, že ukazuje přímo na něj. "I upír, který je příliš mladý, aby dělal profesora, by měl být schopen vidět, že nejsem medvěd."

"Předpokládala jsem, žes mluvil metaforicky, když jsi mě požádal, abych tě poslala za úkolem, abys prokázal svou cenu."

"Úkolem?" zamrkal. Dělal si jen legraci. Jak to přemýšlela?

"No, myslím, že se to doopravdy nekvalifikuje jako úplný test, ale je to způsob, jakým mi můžeš dokázat, že jsi výjimečný."

Vykročil směrem k ní. Tohle se mu líbilo více! "Jsem připraven plnit tvé příkazy, má paní," řekl svým nejšarmantnějším hlasem.

"Výborně. Pak přejdi k mému oltáři. Pomůžeš mi vrhnout kouzlo."

Jeho naparování skončilo. "Chceš, abych ti pomohl s kouzlem, po kterém mě nebudou mít dívky rády?"

"Nezapomeň na dva chlapce. A nebude to kouzlo, aby tě neměli rádi. Jen tě budou vidět jasněji, protože se zbaví svého oparu poblouznění do tebe."

"Musím říct, že to pro mě zní trochu riskantně. Vypadá to, jako bych si měl odříznout paži, abych dokázal, že jsem mimořádný šermíř."

"Nemusíš mi pomáhat." Podrážděně se otočila zpátky k oltáři, svíčkám prvků a třem malým sametovým váčkům, usazeným vedle poháru a potravin.

Drak pokrčil rameny a vydal se pryč. Nezáleželo mu na tom, že tato podivná, mladá kněžka udělá jeho milostný život komplikovanější. Co na tom, že se už o něj nebude zajímat třináct mláďat? (Chlapce nepočítal.)

Jedna věc, kterou se naučil od té doby, co poprvé objevil potěšení z žen, je, že ať byl kdekoliv, vždy tam byly ženy, které ho chtěly. Dokonce se začal posmívat sám sobě, když její další slova překonala vzdálenost mezi nimi.

"Vlastně, nemysli na mou žádost. Měl by ses dostat zpět do Školy noci. Svítání se blíží. Většina mláďat je již ve svých postelích."

Zastavil se a otočil, toužíc po ní plivat oheň. Promluvila na něj, jak by byl dítě! Ale ona si neuvědomila, jak ho její slova silně zasáhla. Anastasia se ještě pohybovala kolem oltáře, zády k němu, jako kdyby byl Drak Lankford již zcela odstraněn z její mysli. Mýlila se v něm. Nebyl dítě a nechyběla mu upřímnost ani věrnost a odvaha. Ukáže jí to tak, že…že…

A pak slyšel sám sebe říkat: "Zůstanu a pomůžu ti s kouzlem."

Podívala se na něj přes rameno a on v těch velkých modrých očích viděl překvapení a něco jiného, co mohlo být radost a vřelost. Ale její hlas byl nonšalantní. "Dobře. Pojď sem a sedni si tam, na okraj kamene." Ukázala. "Dávej pozor, abys nenarušil oltářní látku nebo nezhasl svíčku."

"Ano, madam. Cokoliv řeknete, madam," zamumlal. Když se vracel k ní, povytáhla na něj obočí, ale nic neřekla a šla zpátky uspořádat svíčku a upravit oltář.

Drak si ji prohlížel, zatímco pracovala. Jeho první dojem z ní - byla krásná, drobná s dlouhými světle zbarvenými vlasy, které jí padaly rovné a silné k pasu. Ale i když byla malá, stále měla velkorysé křivky, které mohl snadno vidět přes její čirý top a tekoucí modrou sukni. Obvykle nevěnoval velkou pozornost tomu, co ženy nosily- měl své ženy raději nahé- ale Anastasiiono oblečení zdobily mušle, korálky a třásně, takže vypadala potrhle a jako z Jiného světa, efekt toho zvyšovala tetování, kterými byla půvabná vinná réva a květiny, tak dokonalé a podrobné, že vypadaly reálně.

"Tak dobře. Jsem připravená znovu začít. Co ty?" zeptala se.

Zamrkal a obrátil svou pozornost k oltáři, nelíbilo se mu, že ho chytila, jak na ní zírá. "Jsem připravený. Vlastně se těším na jména mláďat, která se ptala po kouzlech lásky." Obrátil pohled od oltáře, setkávajíc se s jejím, jistý si, že do svého hlasu vložil výzvu.

Anastasiin pohled zůstal klidný. "Protože mi pomáháš s mým kouzlem, nebudu muset říkat jména mláďat. Tvoje přítomnost a spolupráce přidá dost síly k mému vrhání, takže bude mít vliv na každého, kdo byl tebou poblázněn."

Drak vydechl s odfrknutím. "Zní to, jako by to byla dobrá věc, že v tuhle chvíli nemám milenku. S tím, co chystáme teď, z toho zajisté bude zmatek."

"Ne, to ne. Ne, jestli ta osoba měla skutečný zájem o tebe, a ne o nějaký přehnaný obraz tebe."

"Děláš, že zním jako arogantní osel," řekl.

"A nejsi jím?"

"Ne! Já jsem jenom já."

"Tak to kouzlo nepostihne nikoho, kdo chce jenom tebe."

"Tak dobře, tak dobře. Chápu. Pojďme, ať to máme za sebou. Co chceš, abych udělal?"

Odpověděla vlastní otázkou. "Měl jsi tři roky se třídou kouzla a rituály, ne?"

Přikývl. "Měl."

"Dobrá, no, namíchám kouzelnou směs bylinek ve tvé ruce. Drž jí jako pohár." Ukázala mu to s její. "Takhle. Když se budeš dotýkat těch bylin, půjčí to kouzlu sílu. Myslíš, že bys mohl zvládnout dokončit alespoň některé části kouzelnické práce, pokud tě jí provedu?"

Potlačil své podráždění. Nezněla blahosklonně. Zněla, jako by skutečně nezvážila možnost, že by své třídě mohl být užitečný- že by mohl být dobrý i v něčem jiném než v šermu.

Profesorku Anasastasii čekalo překvapení.

"Jestli se ptáš, pak nemáš pracovní záznamy vyhrazené mé třídě od předchozího profesora kouzel a rituálů," řekl zdvořile a doufal, že podle jeho tónu uvěří, že by mohla najít jednu nestandartní známku za druhou.

Mladá profesorka si ztěžka povzdechla. "Ne, nemám."

"Takže všechno, co o mě víš, je, že jsou mnou poblázněná některá mláďata."

Její oči se setkaly znovu s jeho, a on v jejich chrpových hlubinách viděl emoci, kterou nedovedl identifikovat. "Vím, že jednoho dne budeš válečník, ale to neznamená, že umíš vrhat kouzlo."

"Jediné, co můžu udělat, je dát ti své slovo, že udělám dnes večer vše, co bude v mých silách," řekl a přemýšlel, proč mu vůbec záleželo na tom, co si o něm myslí.

Anastasia se odmlčela, jako by volila svou odpověď opatrně. Když konečně promluvila, řekla jen jednoduché, "Děkuji ti, Bryane." A sklonila mírně hlavu, s respektem, vůči němu.

"Říkej mi Draku," řekl a snažil se neukázat, jak moc silně ho tohle malé znamení úcty zasáhlo.

"Draku," opakovala. "Je mi líto. Zapomínám, že ´Bryan´ sedí líp."

"Poznala bys, že ´Drak´ se ke mně líp hodí, kdybys byla na druhé straně mého meče," řekl. A pak si uvědomil, jak musel znít arogantně a spěšně dodal. "Ne, že bych někdy napadl kněžku. Myslel jsem jen, že kdybys mě viděla při šermu, pochopila bys mou přezdívku. Když bojuji, stávám se drakem."

"To se pravděpodobně v dohledné době nestane," řekla.

"Ty mě opravdu nemáš ráda."

"Ne! To nemá nic společného s tebou. Nemám ráda násilí. Byla jsem vychovávána-"

Anastasia se zarazila, vrtíc svou hlavou. "Tohle nemá nic společného s vykreslovacím kouzlem, a my potřebujeme být zaměření. Pojďme začít. Třikrát se zhluboka, pomalu nadechni a vyčisti svou mysl, prosím."

Drak to nechtěl udělat. Chtěl se jí zeptat, jak byla vychovávána- co se jí stalo, že tak nenávidí násilí, ale tři roky výuky kouzel a rituálů ho automaticky podřídily jejímu vedení a dýchání spolu s ní.

"Kruh je již zformovaný, nebudeme ho muset sestavovat," řekla, berouc napůl spálený cop trávy z oltáře. Anastasia se na něj podívala. "Víš, co to je?"

"Sladká tráva," řekl.

"Dobře," řekla. "Víš, k čemu se používá v kouzelnické práci?"

Zaváhal, jako by si musel těžce vzpomenout na odpověď. "K odstranění negativní energie?" Bryan cíleně řekl odpověď jako otázku.

"Ano. To je správně. Velmi dobře." Anastasia s ním mluvila, jako by byl mládě prvním rokem. Schoval před ní svůj úsměv, zatímco podržela pletenou trávu nad zelenou svíčkou země. Vzplála snadno. Pak, kroužíc jí kolem nich ve směru hodinových ručiček, se obrátila k němu a řekla:

"Začínám a sladká tráva tento prostor čistí."

Odmlčela se, věnujíc mu vyčkávavý pohled.

"Beze stopy zmizet musí emoce všechny negativní."

Bez váhání dořekl zbytek linie začátku kouzla, kterým se dokončilo čištění.

Své potěšení ozářila sladkým úsměvem, který způsobil, že se mu dech zasekl v krku a Drak byl náhle velmi rád, že byl vždy zvláště dobrý na kouzla a rituály.

Anastasia umístila kouřící cop zpět na oltář a pak vzala špetku bylinek z prvního sametového váčku. Přistoupila k němu a on k ní vztáhl ruku, dlaň zformovanou tak, jak mu ukázala. Anastasia sypala kousky sušených listů, jejichž vůně mu byla známá a to nejen proto, že je měl nedávno fouknuté do obličeje, ale i proto, že skutečně poslední tři roky strávil věnováním pozornosti ve své třídě. Takže když kněžka řekla:

"S těmito listy bobku přicházejí uvědomělost a čest.

Zastavila se a podívala na něj, bylo pro něj automatické, snadné odpovědět ve stejné linii,

"Skrze zemi volám moc jejich i dnes."

Odměnila ho dalším sladkým úsměvem, než přešla k dalšímu sametovému váčku. Vrátila se nasypat sušené jehly na bobkové listy.

"Cedře, u tebe hledám odvahu, ochranu a sebeovládání.

Půjč mi sílu svou, ať kouzlo mé slabé není." Recitoval rychle, nečekajíc na její pauzu. Tentokrát Anastasiin úsměv vypadal zamyšleně, díky čemuž se Drak cítil spokojený sám se sebou. Více než trochu samolibě tam seděl, smějíc se, vědíc, že poslední složkou kouzla je sůl ke svázání, když ho kněžka úplně šokovala sáhnutím dopředu a jemným spočinutím ruky na jeho hlavě. Cítil se jejím dotekem otřesený a jeho pohled šel za jejím. Její oči se rozšířily a její hlas jistě zněl bezdeše a řekla,

"Část tohoto kouzla by měla přijít od tebe…"

Odmlčela se a tentokrát vše, co mohl dělat, bylo tiše sedět, s pulsem bušícím, když její ruka sklouzla dolů k jeho tváři.

"Pak se přímé, silné a pravdivé zformuje."

Její štíhlé bíle prsty se omotaly kolem několika pramenů vlasů, které unikly z kusu kůže, který držel zbytek zpátky, z jeho obličeje. Pak zatáhla. Tvrdě. A vytáhla z jeho hlavy několik pramenů, které mu hodila do nastavené dlaně.

Drak odolal nutkání zakňučet a třít svou hlavu.

Teprve potom se obrátila k třetímu sametovému váčku a šla zpět s krystalky soli, ale nenasypala mu je na směs v ruce.

Místo toho ho vzala za druhou ruku a vedla ho z místa, kde seděl na oltářním kameni. Pomalu, jak stále držela jeho ruku ve své, začali oba chodit ve směru hodinových ručiček kolem zářících svící. Anastasiin hlas se změnil, když do kouzla položila srdce. Drak nemohl dokončit verše za ní, protože nikdy neslyšel tohle konkrétní vrhání, ale jak mluvila a oni se pohybovali kolem kamene, cítil sílu kouzla dmoucího se nad nimi. Stal se zapleteným v jejích slovech, přitahujících ho, jako by měla strukturu a dotek.

"Vykreslovací kouzlo je to, co tvoříme noci dnešní

By jasnost na zrak vrhlo- toť jediné naše přání.

Pravdu odhalíme s bobkovým listím

Láska založena být by neměla na mládí arogantním

Síla cedru před chlapeckými prohřešky chrání,

Dodává odvahu a kontrolu při jejich potřeb plnění."

Drak se tak pohroužil do zvuku jejího hlasu, že mu chvilku trvalo, než si uvědomil, co to vlastně říká. V době, kdy pochopil, že byl zřejmě nazván arogantním zlosynem, došli k místu před rudou svíčkou ohně a ona se k němu otočila. Držíc jeho ruku, kterou svíral byliny, přidala sůl do směsi, notujíc,

"Sůl klíčem je ke svázání tohoto kouzla se mnou."

Pak navedla jejich spojené ruce nad červenou svíčku a, když vysypala směs a nakrmila jí oheň, řekla:

"Magie řeže jak meč, v tomto plameni

Vykresli pravdu pouze o Bryanu Lankfordovi!"

S whooosh! oheň sžíral směs, hoříc tak, že Drak musel stáhnout ruku nazpět, aby se nepopálil.

V Tower Groveské Škole noci se patnáct mladých mláďat pozastavilo. Bylo už blízko úsvitu, takže sedm z nich spalo, ale ve svých snech zvažovaly návrh, provoněný bobkem a cedrovým dřevem

Taková byla pravda:

V budoucnu nepoznáš ni dotek Lankforda Draka.

***

Sally McKanziová se chichotala se svou spolubydlící, Isis, a mluvila o tom, jak krásný Drak byl, když náhle zvedla hlavu a řekla Isis, "Já- já myslím, že bychom měly změnit naše smýšlení."

"Je odvážný- je silný-

Ale pro nás obě je Drak Lankford špatný."

Isis, uklidníc své chichotání, pokrčila rameny a přikývla v dohodě. Obě dívky sfoukly své noční svíčky a šly spát cítítc se více než mírně nesvé.

***

Ve dvou poblázněných chlapeckých myslích se vynořila jasná myšlenka:

"Draka Lankforda dotek nepoznáš nikdy,

Nejsou takové, ty jeho touhy."

Jedno mládě tiše ronilo slzy do polštáře. Druhé se upřeně dívalo na úplněk a přemýšlelo, zda by kdy mohlo být milováno.

***

Čtyři ze šesti mláďat, které končily jejich službu v kuchyni, zaváhalo ve své práci. Camellia se podívala na Annu, Anyu a Beatrice a řekla:

"Jsem příliš chytrá,

bych věřila, že Drak mi kdy srdce své dá."

Anna zalapala po dechu a upustila porcelánový hrneček, který držela. Roztříštil se v konsternovaném tichu.

"Věřila jsem, že bych mohla najít lásku v jeho loži,

Ale on mě místo toho využil a odložil."

Pak promluvila Anya, shýbajíc se, aby pomohla Anně uklidit roztříštěný hrneček:

"Jeho meč jeho život je;

o podobný svár já nestarám se."

Dále, Beatricina tvář ztratila veškerou barvu, když zašeptala:

"Lidský choť je můj osud.

upírem nikdy nebude můj pravý druh."

***

V přepychových bytových prostorách velekněžky Tower Groveské Školy noci, Pandeia vítala svou družku v jejich posteli, když Dianaina krásná tvář zaznamenala překvapení a řekla:

"Osud mláděte Lankforda se nachází

mimo to, co můžeme vidět já nebo ty."

"Diano? Jsi v pořádku?" Pandeia se dotkla tváře své družky a hluboce se podívala do jejích očí.

Diana zatřásla svou hlavou jako kočka vytřásající vodu. "Jsem. Já- to bylo zvláštní. Ta slova nebyla má."

"Na co jsi myslela, než jsi je řekla?"

Pokrčila rameny. "Myslím, že jsem se ptala, jestli se všichni naši bojovníci vrátili z her a přemýšlela jsem, jestli Drak učiní naší Školu hrdou."

Velekněžka přikývla, náhle vědoucí. "Je to Anastasiino kouzlo. Vykresluje pravdu o Drakovi těm, kteří na něj při jeho vrhnutí mysleli."

Diana zasupěla. "Já jsem stěží zamilované mládě."

Pandeia se usmála. "Samozřejmě, že nejsi, má lásko. Tohle je důkazem síly kouzla mladé Anastasie. Můžeme si být jisté, že zítra se za ním posedlá mláďata nepovlečou."

"Málem je mi toho kluka líto."

"Ne. Pokud ho některá z mláďat budou milovat, šplíchanec reality pravou lásku pryč nesmyje. A vůbec, to co bylo zjeven, ti ukazuje, že Drak má opravdu světlou budoucnost."

Diana se vrátila do objetí své družky a řekla: "Nebo, přinejmenším, bude velice zajímavá."

***

Na Chicagské Škole noci, kde byly Upíří hry nedávno ukončeny, Aurora, krásná mladá upírka, zastavila uprostřed slova v dopise, který vytvářela pro mládě, které jí zahřálo postel a srdce poté, co porazilo všechny šermíře, kteří šli proti němu.

Drak Lankfod se pyšnil titulem Mistra meče, spolu s láskou Aurory. Teď se nacházela stranou jen se svým brkem a nadnášejícího se tenkého listu papíru, aby se dotknul plamene svíčky, která k ní byla nejblíže, když si uvědomila pravdivost slov, která ji přelétla přes mysl šeptajíc: "To byl ale flirt.

Mí srdce doopravdy rozezní až upír jiný."

Co si myslela? Drak byl krásné rozptýlení a nic víc.

***

A konečně, v odporné cihlové budově, která sloužila jako věznice pro St. Louis, Missouri, se šepot větru snášel dolů….dolů….

Dolů do útrob místa a tajné místnosti, jíž šerif Jesse Biddle chodil tam a zpátky před stvořením, které držel v zajetí stříbrné klece. Vlastně ani tak nemluvil s ním, ale spíš na něj. "Musím se naučit jak využívat víc tvé síly. Musím být schopen se postavit proti upírům. Jsou příliš nestydatí. Je to, jako by si mysleli, že jsou normální- že mají právo tady být!" zakřičel. "Nenávidím je. Nenávidím je všechny! Zvlášť to usmrkané spratkovité mládě. Měl si ho vidět dnes v noci vystupovat z lodi. Všichni se nadouvají jeho vítězstvím. Víš, jak si říká? Drak Lankford! On není žádný drak. Je to stejný parchant, jakým byl, vykračoval si tady tři roky s tím lesklým mečem, působíc, jako by byl lepší než všichni- všichni lidé. Ten arogantní malý syn-"

Tvorův nářek byl děsivý. Způsobil Biddlemu husí kůži.

"Drž hubu, nebo na tebe zase vyleju něco z tý slaný vody. To tě spálí tak dobře, jako řádný kuře, kterým seš!"

Oči, které ve tváři obrovského havrana vypadaly znepokojivě lidsky, se setkaly s jeho. Ačkoliv byl tvor jen napůl hmotný, jeho oči zářily silnou, svítivou červení.

"Budoucnossst Draka Lankfroda právě teď vidím díky tvé posssedlosti.

Změní hisssstorii."

Biddle se na věc podíval s odporem. "Proč bych se o to měl starat?"

"Klíčem je lásssska jeho

porazit ho mnou a tebou."

"O čem to mluvíš, odporný zvíře?"

"Pokud Drak pálivě jasně myslí

Temné světlo uhasí."

To způsobilo, že se Biddle pozastavil. Uvěznil tohohle napůl hmotného muže-zvíře, když absorboval poslední kousky sil z umírajícího indiánského šamana.

Starému rudochovi se podařilo hodit tuhle podivnou stříbrnou klec kolem tvora, ale šaman byl příliš starý- příliš blízko smrti- aby se zotavil po útoku toho tvora, když Biddle natrefil na chatrč starého muže.

Jeho poslední slova byla: "Pal sladkou trávu. Zatiž klec tyrkysovými kameny. Hoď to do sudu slané vody tak, aby nikdy nemohl vzít nikomu moc…"

Biddle se rychle rozhodl, ať se propadne, jestli bude ztrácet svůj čas následováním příkazů starého, mrtvého Injuna. Začal odcházet, nechávajíc tělo a tu věc v kleci na úklid dalším kolemjdoucím.

Pak tvor obrátil své červené oči na něj.

Lidské oči.

Téměř tak odrazen jako fascinován, se Biddle přiblížil a snažil se přesně vidět, co ta věc byla.

Pak to Biddle uviděl. Pohybující se temné stíny okolo té věci.

Přišel ke kleci blíž.

Tehdy to Biddle ucítil. Sílu, která se odplazila z tvora, přes klec a po podlaze k mrtvému muži a tam se zastavila a vznášela a pak sestoupila do krve, která se hromadila na zemi kolem jeho úst.

Něco na té kroutící se, stínové temnotě podněcovalo Biddleho k pohybu, dostat se blíže, na dotek. Působíc na tu impulsivní z nejzákladnějších částí své mysli, vstoupil Biddle mezi klec a mrtvého, brodíc se do pramenů temnoty.

Vzpomínajíc, šerif Biddle zavřel oči v extázi.

Ta bolest byla studená a ostrá a bezprostřední, ale tak mocná a potěšující a zvýšila se, když se některé části temnoty vstřebávaly do jeho těla a jeho duše.

Biddle toho tvora nezničil.

Nechal ho uvězněného a občas ho krmil krví, ale jen občas.

Protože když jí krmil, tak ta věc zesílila- stejně jako Biddle. Co když se jí podařilo dostat se ze stříbrné klece?

A teď Biddle zíral na napůl hmotného tvora stínů a snažil se přesvědčit sám sebe, že není držen v zajetí jako jeho kořist.

Pak ta věc, neklidně se pohupujíc, mluvila cize, zpěvavě, s více nadšením, než prokázala v posledních čtrnácti dnech, opakujíc:

"Slyš pravdu této noci:

Pokud Drak pálivě jasně myslí

Temné světlo uhasí."

Biddle se přiblížil kleci. "Temné světlo. Myslíš tu věc, která tě stvořila- tu věc, která tě obklopuje."

Ta věc, kterou od tebe někdy mohu čerpat, pomyslel si, ale nahlas neřekl.

Rudý pohled tvora se setkal s jeho a Biddle věděl, že nezáleželo, jestli to neřekl nahlas. Ta věc to věděla.

"Ano, abyssss získal moc, po které toužíš,

Musíš jeho lásku, upírku Anastasii zabít."

***

Drak stále vymrkával jasné body od plamene ze svého zraku, když se usmál na Anstasii a řekl, "Zdá se, že tvé kouzlo funguje."

"Naše kouzlo," řekla tiše a obdarovala jej dalším úsměvem. "Naše kouzlo bylo silné." Anastasia se odmlčela a pak se zeptala: "Pomohl bys mi uzavřít kruh?"

V návalu nečekaného potěšení nevěřil svému hlasu, takže Drak jen přikývl.

"Dobře, jsem ráda. Je jedině správné, že ho uzavřeme spolu."

Anastasia naklonila hlavu a řekla: "Děkuju ti, duchu, že ses dnes v noci připojil do našeho kruhu."

Pak se sklonila a sfoukla fialovou svíčku.

Drak šel k zelené svíčce, pročistil si hrdlo a řekl: "Děkuji ti, země, že ses dnes v noci připojila k našemu kruhu." Sfoukl plamen.

Podle pořadí společně poděkovali vodě, ohni a vzduchu. Pak mladá profesorka stála před ním, vzala obě jeho ruce do svých a řekla: "Děkuji ti, Bryane Draku Lankforde, za připojení k mému kruhu dnešní noci."

V tom okamžiku si Bryan Lankford uvědomil, že Anastasia není jen krásná a nadaná upírská kněžka. Byla nejkrásnější upírka a nejúžasnější kněžka, jakou kdy viděl. A bez přemýšlení se sklonil a políbil její úsmívající se rty.