Škola noci 8 - kapitolka 26

Neferet Bolelo jí tělo, ale to Neferet nevadilo. Pravdou bylo, že si tu bolest užívala. Zhluboka se nadechla, automaticky vstřebala zbytky síly bílého býka, které se plazily ve stínech soumraku. Temnota ji posílila. Neferet ignorovala krev, která pokrývala její kůži a postavila se. Býk ji nechal na balkóně jejího bytu. Kalona uvnitř nebyl, ale na tom jí nezáleželo. Nechtěla ho, protože po dnešní noci jej už potřebovat nebude. Neferet se otočila k severu a spojila se s živlem země. Pozvedla ruce a začala prsty tkát a pročesávat neviditelná, mocná a starověká vlákna magie a Temnoty. Potom hlasem, který postrádal veškeré emoce, začala zaříkat tak, jak jí býk nařídil. Ze země a krve ses zrodil Dohodu s Temnotou jsem uzavřela Plný síly, uslyšíš pouze můj hlas Tvůj život je můj; nemáš na výběr Dokonči v tuto noc příslib býka A vždy si libuj v jeho strašlivém, temném světle! Tsi Sgili hodila Temnotu, která se hemžila v jejích rukách, dolů před sebe. Uhodila do kamenné podlahy balkónu. Vypadalo to, jakoby Temnota vybuchla, potom se začala točit, svíjet, formovat... Neferet uchváceně sledovala, jak dostává podobu. Tělo splývalo se září, která jí tolik připomínala býkovu perlovou srst. Nakonec se před ní postavil - on se před ní postavil. Neferet udiveně zavrtěla hlavou. Byl nádherný, naprosto úchvatný, mladý muž. Vysoký a silný a dokonale tvarovaný. Obyčejný člověk by na něm nedokázal rozpoznat ani náznak Temnoty. Kůže, která pokrývala jeho vypracované svaly, byla hladká a bez vady. Jeho vlasy byly dlouhé, husté a blonďaté jako pšenice v létě. Jeho rysy byly dokonalé - jeho zevnějšek byl dokonalý. "Poklekni a já tě pojmenuji." Okamžitě uposlechl a poklekl před ní. Neferet se usmála a položila zakrvácenou ruku do jeho hebkých, blonďatých hlasů. "Budu ti říkat Aurox, podle starodávných býků." "Ano, paní. Jsem Aurox," řekl. Neferet se začala smát a smála se a smála, nestarala se o to, že její hlas je zabarvený hysterií a šílenstvím, nestarala se ani o to, že Auroxe nechala klečet na kamenném balkónu, čekajíc na další její příkaz a nestarala se, když odcházela, že ji pozoruje a její oči se leskly a zářily světlem, které zevnitř připomínal měsíční kámen ... Zoey "Jo, já vím, Nyx mu odpustila a změnila ho v člověka. Tedy tak trochu, protože nevím jak ty, ale já si myslím, že ostatní lidi se ve dne nemění v ptáky." Stark zněl super unaveně, ale ne dost super unaveně na to, aby se přestal obávat. "Je to následek za všechny ty špatné věci, které udělal," řekla jsem Starkovi, přitiskla jsem se k němu a snažila se ignorovat plakát Jessici Alby, který visel na zdi. Stark a já jsme si v tunelech pod skladištěm vzali Dallasův pokoj. Trochu jsem to tady uklidila pomocí živlů a každý k tomu ještě přidal spousty starého, dobrého a obyčejného drhnutí. Stále jsme toho měli před sebou dost, ale to místo už začalo být alespoň trochu obytné a hlavně bylo bez Neferet. "Dobře, ale stejně je divné, že ještě před chvílí byl jedním z Kalonových oblíbených synů a krakoun," pokračoval Stark. "Hele, já se s tebou nehádám. I pro mě je to divné, ale věřím Stevie Rae a ona ho miluje." Zašilhala jsem a Stark se usmál. "Milovala ho ještě předtím, než se zbavil toho zobáku a peří. Bože. Musím z ní dostat celý příběh." Přestala jsem mluvit a zamyslela se. "Zajímalo by mě, co se teď mezi nimi děje." "Nic moc. Slunce právě vyšlo. Je teď ptákem. Hej, Stevie Rae říkala, že ho zavřem do klece, nebo co s ním uděláš?" Praštila jsem ho. "Nic takového jsem neřekla a ty to víš!" "Chápu," Stark široce zívnul. "Ale ať dělá cokoliv, na vyprávění budeš muset počkat do západu slunce." "Už je po večerníčku, že, chlapečku?" Zeptala jsem se a zazubila se. "Provokuješ, děvče?" "Já a provokovat?" Zasmála jsem se. "Jasně, že jo!" "Pojď sem!" Stark mě začal lechtat jako šílený a já se mu snažila pomstít zataháním za chloupky na rukou. Vyjekl jako malá holka a pak celou tuhle věc změnil v zápas, ve kterém jsem nějak skončila přimáčknutá pod ním. "Vzdáš se?" Zeptal se mě Stark. Jednou rukou držel obě moje zápěstí a ruce nad mou hlavou, lechtal mé ucho svými rty. "Ani omylem; nejsi můj šéf." Bojovala jsem, ale marně. Dobře, tak přiznávám, že jsem nebojovala dostatečně tvrdě. Chci říct, byl ke mně přitisknutý a rozhodně mi neubližoval - jakoby mi někdy předtím měl ubližovat - a byl naprosto sexy a já ho milovala. "Vlastně tě dostanu fakt lehce. Všechno co udělám, bude, že zavolám svojí obrovskou sílu živlů a nakopu ti tvůj rozkošný zadek." "Rozkošný, jo? Myslíš, že je můj zadek rozkošný?" "Možná," řekla jsem mu a snažila se neusmívat. "Ale to neznamená, že bych nemohla živly přivolat." "No, tak to musím zaměstnat tvou pusu, abys to nemohla udělat," řekl. Když mě začal líbat, napadlo mě, jaká je to zvláštní, úžasná a jednoduchá věc, obyčejný polibek, ve mě dokáže vyvolat tolik pocitů. Jeho rty byly měkké a vytvářely úžasný kontrast oproti jeho tvrdému tělu. Jak mě stále líbal, přestala jsem přemýšlet o tom, jak úžasné to bylo, protože to on mě donutil přestat myslet. Vše, co jsem dělala, bylo jen, že jsem cítila: jeho tělo, mé tělo a naše potěšení. Takže jsem opravdu nepřemýšlela nad tím, že mě stále držel za zápěstí, které byly uvězněné nad mou hlavou. Nepřemýšlela jsem nad tím, když mi volnou rukou vklouznul pod mé XL tričko se Supermanem, které jsem používala jako pyžamo. Stále jsem nepřemýšlela, když se jeho ruka posunula, pod trikem, k mým kalhotkám. Začala jsem myslet, až když se ten polibek změnil. Změnil se z něžného a hlubokého v tvrdý. Příliš tvrdý. Ten polibek byl, jakoby Stark hladověl a já byla jídlo, které by mělo ukončit jeho hlad. Snažila jsem se vykroutit zápěstí, ale jeho sevření bylo pevné. Otočila jsem hlavu a jeho rty opustily má ústa, aby vytvořily horkou stopu dolu, po mém krku. Snažila jsem si to v hlavě dát dohromady - snažila jsem se přijít na to, co mi tak vadí - když mě kousnul. Silně. To kousnutí nebylo stejné jako poprvé, nebylo stejné jako to na Skye - to bylo něco, co jsme sdíleli společně. Něco, co jsme oba chtěli. Tentokrát byl hrubý a majetnický a to rozhodně nebylo nic, co bychom sdíleli. "Au!" Trhla jsem zápěstím a podařilo se mi osvobodit jednu ruku. Strčila jsem ho do ramene. "Starku, to bolí." Zasténal a jako bych nic neřekla, položil své tělo na to mé, tisknul se na mě. Na své kůži jsem cítila jeho zuby a tentokrát jsem vykřikla a vší silou jsem do něj strčila silněji - má slova zahrnovalo něco jako Vážně! To bolí! Zdvihl se na svých loktech a jeho pohled se setkal s tím mým. Záblesk, který jsem v jeho očích viděla asi tak vteřinu, mou duši naprosto roztřásl. Znovu jsem sebou cukla, Stark zamrkal, podíval se na mě, jeho obličej byl jeden velký otazník, který se následně změnil v šok. Okamžitě pustil mé zápěstí. "Sakra! Omlouvám se, Zoey. Ježíši, omlouvám se! Je ti něco?" Trochu zběsile mě poplácal a já jsem jeho ruce odstrčila a zamračila se na něj. "Co myslíš tím, jestli mi něco je? Co to s tebou sakra je? Tohle bylo fakt hrubé." Stark si přejel rukou po své tváři. "Neuvědomil jsem si, nevím proč-" odmlčel se, zhluboka se nadechl a začal znovu. "Je mi to líto. Nevěděl jsem, že ti ubližuju." "Kousnul si mě." Znovu si promnul tvář. "Jo, v tu chvíli to vypadalo jako dobrý nápad." "Bolelo to." Promnula jsem si krk. "Ukaž." Dala jsem pryč svou ruku a on mi začal prohlížet krk. "Je trochu červený, to je vše," sklonil se a políbil mi zraněné místo, super něžně, a potom řekl, "Hele, vážně jsem si nemyslel, že jsem tě kousnul tak tvrdě. Opravdu, Zoey." "Starku, to sis teda vážně myslel. A nechtěl jsi mi pustit zápěstí, když jsem tě o to požádala." Stark se dlouze nadechnul. "Dobře, no, už se to víckrát nestane. Já jen, tak moc jsem tě chtěl a tys mě tak vzrušila-" Odmlčel se a já jsem za něj dokončila větu. "-že ses nedokázal ovládnout? Co to má sakra znamenat?" "Ne! Ne, to není ono. Zoey, nemůžeš si přece myslet, že to tak je. Jsem tvůj Válečník, tvůj Strážce - chránit tě, aby ti nikdo neublížil, je má práce." "Zahrnuje to i tebe samého?" Zeptala jsem se. Jeho pohled se setkal s tím mým a stále mě pozoroval. V jeho známých očích jsem viděla zmatek, smutek a lásku - spoustu lásky. "To zahrnuje i mě. To si vážně myslíš, že bych ti ublížil?" Povzdechla jsem si. Proč z toho dělá takovou vědu? Tak se nechal unést, držel mi zápěstí a kousnul mě. Je to chlap. "Zoey, vážně nikdy bych ti neublížil. Dal jsem ti svůj slib a navíc tě miluju a-" "Dobře, pssst." Přitiskla jsem svůj prst na jeho rty a zavřela je. "Ne, nemyslím si, že bys mi někdy ublížil. Jsi unavený. Slunce už vyšlo. Prožili jsme šílený den, pojďme spát a dohodneme se na žádném dalším kousání." "To zní dobře." Stark rozevřel svou náruč. "Půjdeš ke mně?" Přikývla jsem a skočila k němu. Jeho dotek byl normální: silný a bezpečný, přesto velmi, velmi něžný. "Mám problémy se spaním," řekl váhavě poté, co mě políbil na temeno hlavy. "Já vím, že máš - už jsem s tebou spala. Bylo to dost vidět." Políbila jsem ho na rameno. "Tentokrát se mě nebudeš ptát, jestli bych nechtěl jít za Drakem Lankfordem na terapii?" "Zůstal. Ze Školy noci s námi neodešel," řekla jsem. "To nikdo z profesorů. I Lenobie zůstala a víš, že ta je na sto procent s námi." "Jo, nemůže odejít od koní a neexistuje žádný způsob, jak bychom je dostali sem," řekla jsem. "Mimochodem, Drak je jiný. Nějak to cítím. Rephaimovi neodpustil, i když mu sama Nyx řekla, že by měl." Cítila jsem, jak Stark přikyvuje. "To bylo špatné. Ale víš, já bych taky neodpustil někomu, kdo by tě zabil." "Bylo by to to samé, jako kdybych měla Kalonovi odpustit za Heatha," řekla jsem tiše. Starkovy ruce si mě přitáhly blíž. "Mohla bys to udělat?" "Já nevím. Upřímně, nevím-" zaváhala jsem. Pobídl mě. "Jen do toho. Můžeš mi to říct." Propletla jsem s ním prsty a řekla, "Na Onom světě, když jsi byl, ehm, mrtvý-" sotva jsem to slovo vyřkla a rychle jsem pokračovala- "Tam byla Nyx." "Jo, to jsi mi říkala. Přinutila Kalonu, aby zaplatil svůj dluh za zabití Heatha a přivedl mě k životu." "No, to co jsem ti neřekla, bylo, že Kalona před Nyx ukazoval super emoce. Zeptal se jí, jestli mu někdy odpustí." "Co Bohyně řekla?" "Řekla, aby ji požádal, jestli je jejího odpuštění vůbec hoden. Vlastně zněla dost podobně, když dneska večer mluvila k Neferet." Stark si odfrknul. "To není dobré znamení pro Neferet, ani pro Kalonu." "Jo. To teda není. Každopádně, můj názor je, no, ne že bych si hrála na bohyni, nebo tak něco, ale moje odpověď o odpuštění Kalonovi se hodně podobá tomu, co jemu a Neferet řekla Nyx. Myslím, že skutečné odpuštění je dar, které se musí zasloužit, a nemusím se starat, jestli o něj Kalona požádá, pokud o to vůbec stojí, vzhledem k tomu, že já nevidím, že by o to stál." "I když dal dneska večer Rephaimovi volnost," slyšela jsem v jeho hlase rozporuplné pocity. Chápala jsem je. Taky jsem je měla. "Přemýšlela jsem o tom a jediná věc, která mě napadla je, že Kalona z toho bude nějakým způsobem těžit," řekla jsem. "Což znamená, že musíme Rephaima hlídat," řekl Stark. "Řekneš to Stevie Rae?" "Jo, jenže ona ho miluje," řekla jsem. Stark znovu přikývnul. "A když někoho miluješ, nedokážeš vždy vidět realisticky." Trochu jsem se natočila, ale jen tak, abych na něj viděla. "To říkáš z vlastní zkušenosti?" "Ne, ne, ne," řekl rychle a věnoval mi unavený, ale arogantní úsměv. "Ne ze zkušenosti, pouze z postřehů." Stark se lehce zavrtěl a já se k němu znovu stulila. "Je čas na spánek, polož si svojí hlavu, ďouče, ať si mohu odpočinout." "Tak fajn. Teď zníš jako ten děsivý Seoras." Podívala jsem se na Starka a zavrtěla hlavou. "Pokud ti začne růst bílá bradka jako jemu, vyhodím tě." Stark si mnul bradu, jakoby to bral v úvahu. "Nemůžeš mě vyhodit. Upsal jsem se ti na celý život." "Přestanu tě líbat." "Žádná bradka, děvče," zazubil se. Úsměv jsem mu opětovala a přemýšlela, jak jsem ráda, že se mi "upsal na celý život" a jak moc jsem doufala, že to znamenalo, že tuhle "práci" bude mít hodně, hodně dlouho. "Hele a co tohle: klidně spi, zatímco já zůstanu ještě chvíli vzhůru?" Jeho tváře jsem vzala do svých rukou. "Dnes večer budu svého Strážce hlídat já." "Děkuju," řekl vážněji, než jsem očekávala. "Miluju tě, Zoey Redbirdová." "A já tebe, Jamesi Starku." Stark otočil hlavu a políbil vnitřní stranu mé dlaně, kam mi Bohynině umístila složité tetování. Když zavřel oči, jeho tělo se začalo uvolňovat. Pohladila jsem jeho husté, hnědé vlasy a krátce zapřemýšlela, jestli mi Nyx ještě přidá nějaké další. Dala mi je a potom je zase odebrala - nebo alespoň to mi řekli kamarádi, že zmizely, zatímco moje duše byla na Onom světě - a pak, když jsem se vrátila zpět, mi je Nyx znovu dala. Možná tohle byla nějaká sada - možná už jich prostě víc dostat nemůžu. Snažila jsem se rozhodnout, jestli to bylo dobré, nebo špatné, když se má víčka stala příliš těžká na to, aby zůstávala otevřená. Pomyslela jsem si, že je alespoň na okamžik zavřu, Stark určitě spí, takže by možná ničemu neuškodilo ... *** Sny jsou tak divné. Zdálo se mi, že jsem letěla jako Superman - víte co, s rukama před sebou a tak trochu mě vedly a ve své hlavě jsem slyšela znělku, která je v těch cool, starých supermanských filmech, ty s úchvatnou Christopher Reeveovou, ale potom se všechno změnilo. Znělku nahradil hlas mojí mamky. "Jsem mrtvá!" Řekla. Hlas Nyx reagoval okamžitě: "Ano, Lindo, jsi." Sevřel se mi žaludek. Je to jen sen. Opravdu zlý sen! "Pohleď dolu, mé dítě. Je důležité, abys toho byla svědkem. " Když do mé mysli zašeptal Bohynin hlas, věděla jsem, že realita se prosakuje do říše snů. Nechtěla jsem. Opravdu, strašně moc jsem nechtěla, ale podívala jsem se dolů. Pode mnou bylo to, co mi připadalo jako vstup do říše Nyx. Byla tam obrovská tma, do které jsem skočila, abych svou duši dostala zpět do svého těla. Taky tam byl obrovský vytesaný kamenný oblouk, který stál na tvrdé zemi a na druhé straně oblouku se táhl Nyxin magický háj, počínaje Uzlovým stromem, který byl zvětšenou verzí toho, kde jsme si se Starkem svázali své sny, během překrásného dne na ostrově Skye. A právě v tom kamenném oblouku stála moje mamka a dívala se na Nyx. "Mami!" Zavolala jsem, ale ani Bohyně, ani moje mamka, nereagovala na můj hlas. "Buď svědkem, ale tiše, mé dítě. " Tak jsem se nad nimi vznášela a sledovala je, zatímco němé slzy stékaly dolu po mé tváři. Moje mamka se dívala na Bohyni. Konečně promluvila, tenkým, vystrašeným hlasem: "Takže Bůh je žena, nebo mě mé hříchy poslaly do pekla?" Nyx se usmála. "Zde nás netrápí hříchy minulosti. Zde, na Onom světě, se staráme pouze o svou duši a to, jakou podstatu si vybereme přenášet: Světlo nebo Temnotu. Je to jednoduchá věc, opravdu." Mamka si skousla rty a pak řekla: "Co přenáším já? Světlo nebo Temnotu?" Nyxin úsměv neváhal. "Řekni mi, Lindo, co sis vybrala?" Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem sledovala, jak moje mamka začala brečet. "Až do nedávné doby, myslím, že jsem byla spíše na té špatné straně." "Mezi tím, být slabý a být zlý, je opravdu velký rozdíl," řekla Nyx. Mamka přikývla. "Byla jsem slabá. Nechtěla jsem být. Jenomže můj život byl jako sněhová koule, která se valila dolů z hor a já nedokázala najít cestu ven z té laviny. Ale ke konci jsem se o to snažila. To proto jsem byla v domě své matky. Chtěla jsem si dát svůj život konečně do pořádku - a znovu být se svou dcerou Zoey. Ona je-" mamka se zastavila. Její oči se rozšířily pochopením. "Vy jste Zoeyina Bohyně, Nyx!" "Ano, to vskutku jsem." "Ach! Takže Zoey sem jednou přijde?" Objala jsem se svými pažemi. Měla mě ráda. Mamka mě vážně měla ráda. "Bude. Ale doufám, že ne po mnoho a mnoho let." Mamka se váhavě zeptala, "Smím vstoupit a čekat na ni?" "Smíš." Nyx rozšířila svou náruč a řekla, "Vítej na Onom světě, Lindo Redbirdová. Nech bolesti, lítost a ztrátu za sebou a nes s sebou lásku. Vždy pouze lásku." A potom moje mamka a Nyx zmizely za asistence zářivého záblesku světla. Ležící na kraji postele jsem se probudila, rukama jsem se stále objímala a pořád jsem brečela. Stark se okamžitě vzbudil. "Co se děje?" Posunul se ke mně a přitáhnul si mě do náručí. "M-moje mamka. O-ona je mrtvá," vzlykala jsem. "Vá-vážně mě měla ráda." "Samozřejmě, že měla Zoey, samozřejmě, že ano. Zavřela jsem oči a nechala Starka, aby o mě pečoval, když jsem brečela bolestí, lítostí a ztrátou, dokud vše, co mi zbylo, byla láska. Navždy jen láska.