Škola noci 9 - kapitolka 21

Neferet

Věci se dařily velmi dobře.

Rudá mláďata způsobovala problémy.

Dallas nenáviděl Rephaima s intenzitou, která byla prostě nádherná.

Gaea byla úplně šílená z lidí, kteří pracovali na trávnících. Natolik, že zapomněla zamknout boční bránu pro zaměstnance a jeden z chodců byl nějak nucen potácet se dolů Utica Street a skrz otevřenou bránu a na kampus.

"A rychle byl téměř rozpůlen ve dví Drakem, který vidí krakouny v každém odstínu a stínu," prakticky předla Neferet.

Hloubavě si poklepala na bradu. Nenáviděla, že Thanatos vtrhla do její Školy noci. Ale pozitivní stránka rušivých způsobů Nejvyšší rady byla, že nucení všech těch zvláštních studentů do jedné třídy se chovalo jako suché větvičky na uhlí.

"Chaos!" Neferet se zasmála. "Způsobí to zapálení něčeho."

Temnota, která byla jejím neustálým společníkem, se připlazila blíž, obalujíc se mazlivě kolem jejích nohou.

Během období své hodiny předtím zaslechla dva ze Zoeyných směšných přátel spolu mluvit. Vypadalo to, že dvojčata, Shaunee a Erin, měla výpadek, který postihl celé to stádo.

Neferet si sarkasticky odfrkla. "Samozřejmě, že ano. Žádný z nich není skutečně dost silný, aby stál sám. Choulí se k sobě jako ovce, kterými jsou, snažíc se zůstat v bezpečí před vlkem." Užije si přihlížení, jak se to malé drama samo vyhraje.

"Možná bych se v její době potřeby měla s Erin spřátelit…" přemítala nahlas.

Neferet se usmála a otevřela těžké sametové závěsy, které obvykle pokrývaly velké sloupkové okno jejího soukromého ubytování před zvědavýma očima školy. Otevřela okno, hluboce vdechujíc svižný, svěží, teplý vánek. Neferet zavřela oči a otevřela své smysly. Cítila vítr provoněný více než známými vůněmi kadidla z chrámu a nově posekané zimní trávě. Neferet otevřela svou mysl, ochutnala aroma emocí, které proudily a zvedaly se ze Školy noci a jejích obyvatel.

Byla intuitivní. Občas mohla, ve skutečnosti, číst skutečné myšlenky. Občas mohla jen ochutnat emoce. Pokud ty emoce byly dost silné, nebo mysl té osoby dost slabá, mohla dokonce zahlédnout duševní představy, obrázky myšlenek, které žily v myslích.

Bylo to lehčí, když té osobě byla blízko, fyzicky a psychicky. Ale nebylo nemožné prosévat noc a sbírat věci, zvláště noc tak plnou emocí, jako byla tahle.

Neferet se koncentrovala.

Ano, ochutnala smutek. Prosévala ho a poznala banální emoci od Shaunee a Damiena a dokonce Draka, i když upíři byli vždy těžší k přečtení než mláďata nebo lidé. Snažila se vdechnout Afroditu, dotknout se i trošky emocí od té dívky a selhala. Afrodita pro ni byla vždy nečitelná, jako Zoey.

"Nevadí." Tlumila své podráždění. "Dnes večer jsou v mé Škole jiní lidé ve hře."

Neferet pomyslela na Rephaima, pomyslela na silné linie jeho tváře, která se tak jasně podobala té jeho otce, myslela na zamilovanost, která jej vedla k jeho lidské podobě…

Opět nic.

Nemohla najít Rephaima, i když věděla, že musel být vyplněný čitelnými emocemi. Tak zvláštní.

Lidé byli většinou snadná kořist. Lidé… Neferet se usmála, když zaměřila svou pozornost na zajímavějšího člověka. Kovboj, ten, kterého tak pečlivě vybrala pro ubohou, drahou Lenobii.

Co to bylo, co Paní koní řekla, když se poprvé setkaly a Lenobia si myslela, že jsou přítelkyně? Ach, vzpomněla si Neferet. Mluvily o lidských druzích a jak ani po jednom netoužily. Neferet nepřiznala, že jí sráželi žaludek, že by nikdy nedovolila člověku se jí dotknout, aniž by na něj byla násilná, nikdy znovu.

Místo toho prostě naslouchala, jak Lenobia přiznala: Jednou jsem milovala lidského chlapce. Když jsem ho ztratila, skoro jsem ztratila samu sebe. Nikdy to nemohu nechat stát se znovu, takže se raději držím dál od lidí celkově.

Neferet zavřela oči, zhluboka se nadechla a zaryla své dlouhé, špičaté nehty do dlaně své levé ruky. Jak se krev vzedmula a pak kapala, nabídla ji pátrajícím stínům, myslíc na kovboje, kterého nasadila do půdy Lenobiiny pohnojené arény.

Půjč Temnou moc mně,

Tak, abych viděla jeho emoce!

Bolest v dlani nebyla nic ve srovnání s mocí, které se jí dostalo. Neferet ji řídila a zaměřila ji na stáje. Byla spravedlivě odměněna. Mohla cítit teplo a soucit lidského kovboje, jeho radost a touhu. A pak se nahlas zasmála, protože také mohla cítit jeho zranění a zmatek, spolu s důsledky toho, co mohlo být pouze Lenobiino zlomené srdce.

"To je tak výborné! Všechno se děje podle mých plánů."

Nepřítomně Neferet odtáhla více agresivní z vláken Temnoty a olízla si zranění na ruce, zavírajíc je. "To je zatím všechno. Počkej si na později." Zasmála se jejich neochotě ukončit od ní krmení. Poroučela jim snadno. Vědí, že má pravá oddanost, má pravá oběť, je jen pro něj, bílého býka. Jen myšlenka na něj, jeho velkolepou moc, způsobila, že se Neferet zachvěla touhou. On byl všechno, čím bůh nebo bohyně mohli být; existuje toho tolik, co se od něj můžu naučit.

Pak se Neferet rozhodla. Mohla se omluvit příliš-zvědavé Thanatos a opustit školu před svítáním. Musela být s bílým býkem, potřebovala absorbovat víc jeho moci.

Zavřela oči a nadechla se v noci, nechávajíc myšlenku na jejího chotě, Temnotu samotnou, žádat si ji. A na okamžik Neferet věřila, že byla téměř šťastná.

Pak ona zasáhla. Ona vždycky zasáhla.

"Vážně, Shaunee, nemůžeš tu zůstat."

Neferetiny rty se nadzvedly v úšklebku, když otevřela oči a podívala se dolů skrz své okno k chodníku níže. Zoey zachytila černou dívku za paži a zjevně se snažila zastavit ji od cesty ven na parkoviště.

"Podívej, zkusila jsem to, ale dnes bylo peklo. Opravdu peklo. Takže si jdu vzít tašku, kterou jsem si zabalila ze skladiště a nechala v minibusu a přestěhuju se do mého starého kolejního pokoje."

"Prosím ne," řekla Zoey.

"Musím. Erin moje city zraňuje znovu a znovu." Neferet si pomyslela, že dívka byla velmi blízko slzám. Její slabost Tsi Sgili znechutila. "A každopádně, proč na tom záleží?"

"Záleží na tom, protože jsi jedna z nás!" Neferet nenáviděla upřímnou hřejivost hlasu Zoey. "Můžeš být naštvaná na Erin. Můžete i přestat být BFF, ale nemůžeš nechat celý svůj život kvůli tomuhle vybuchnout."

"Nejsem to já, kdo vybuchuje. Je to ona," řekla Shaunee.

"Pak buď lepší člověk. Buď svůj vlastní člověk a možná dělej něco, abys Erin ukázala, jak být znovu tvá kamarádka."

"Ale ne mé dvojče." Shaunee promluvila tak tiše, že ji Neferet skoro neslyšela. "Nechci znovu být něčí dvojče. Prostě chci být sama sebou."

Zoey se usmála. "To je vše, co je třeba být. Běž na šestou hodinu a slibuju, že si promluvím s Erin. Obě jste stále součásti našeho kruhu a to se musí počítat."

Shaunee pomalu přikývla. "Dobře. Ale jen, když s ní promluvíš."

"Promluvím."

Neferet se opět ušklíbla, když Zoey objala černou dívku, která začala ustupovat svou cestou k hlavní budově školy. Čekala, že Zoey půjde s ní, ale nešla. Místo toho dívce poklesla ramena a promnula si čelo jako by bolelo. Kdyby ta malá děvka zůstala z podnikání své vedoucí, neměla by starosti, pomyslela si Neferet, když sledovala Zoey opouštět chodník a kopnout spíš hlučně do plechovky, kterou za sebou nepochybně nechali lidé na dvorní údržbu. Vědění, co jejich vyhozený odpad udělá s náročnou Gaeou, přimělo Neferet k úsměvu.

Po Zoeyně nakopnutí se plechovka odkulila, až se zastavila o obnažený kořen jednoho z prastarých dubů, které se nacházejí v areálu školy.

Zimou holé větve mávaly v dalším silném poryvu teplého větru, téměř skrývajíc Zoey před jejím viděním, téměř, jako by se vytahovaly kolem, aby ji chránily, když se dítě sklonilo, aby zvedlo plechovku.

Chránit ji…

Neferetiny oči se rozšířily. Co kdyby Zoey potřebovala ochránit? Stromy to jistě nemohly udělat, ne bez otravného dítěte volajícího zemi. A Zoey nebude vědět, že potřebuje zavolat element, pokud by náhlý poryv větru, náhlá nehoda, způsobil, že se větev utrhla a spadla na ni.

Zoey se nedozví, co se děje, dokud nebude příliš pozdě.

Bez mrknutí oka strčila Neferet nehet do růžových ranek, které se ještě nezahojily. Držela ruku zvednutou, sbírajíc krev a říkajíc:

"Pij a slyš

Větev musí než houpat se dělat víc

Nalom ji- zlom ji- měla by se vrhnout k zemi

Rozdrť ji- zraň ji- zabij děvče Zoey."

Neferet se připravila na bolest, kterou skrz ni pronášelo krmení Temnoty a byla překvapena, když nic necítila. Podívala se ze stromu na svou dlaň.

Lepivé úponky Temnoty se chvěly a svíjely kolem ní, ale nekrmily se.

Co žádáš Osud pokouší

Velká oběť za to být musí.

Zazpívaná slova proudila skrz Neferetinu mysl a ona v nich poznala ozvěnu moci jejího chotě.

"Co ode mě potřebuješ?

Jaká musí to být oběť?"

Odpověď zahřměla Neferetinou myslí.

Její životní síla nároky dělá

Oběť se příkazu tvému rovná.

Podráždění vyplnilo Neferet. Zoey jí vždy způsobovala problémy! S mohutným úsilím zmírnila Neferet svůj tón tak, aby její slova chotě neurazila.

"Požadavek můj se mění

Nezabít jí bude lepší.

Vyděs ji- pohmoždi ji

Ale nech její život neporušený a čistý."

S bolestivou bezstarostností vlákna Temnoty sestoupily do krve shromážděné v Neferetině ruce.

Ani nemrkla. Nekřičela. Neferet se usmála a ukázala na strom.

"Má krev ze mě k tobě

Příkazem- tak to tak bude!"

Temnota se vychrlila z Neferetina okna.

Napodobujíc vítr, otáčela se kolem větví mohutného dubu. Naprosto uchvácená Neferet to sledovala. Zoey zvedla plechovku a pomalu šla pryč od stromu a směrem k chodníku.

Ale starý dub byl obrovský a dívka byla stále pod jeho baldachýnem.

Jako bič se vlákna Temnoty omotala kolem nejníž visící větve stromu. Bylo tam hrozné, úžasné křup! Větev se zlomila a řítila se dolů, když Zoey vzhlédla s širokýma očima, ústa otevřená v šoku.

Navzdory tomu, co řekl její choť, na jednu úžasnou chvíli Neferet věřila, že Zoey opravdu bude mrtvá.

A pak, zcela nečekaně, stříbrná šmouha narušila scénu. Zoey byla vyražena z cesty a masivní větev se neškodně zřítila na zem.

Jak Neferet nevěřícně zírala, Aurox a Zoey se začali pomalu uvolňovat ze zamotaného klubka, kterým se stali, když jí zachránil od nehody.

Se zvukem absolutního znechucení se Neferet odvrátila od okna a zavřela těžké závěsy.

"Řekni mému choti, že jsem řekla, že jí mohl dovolit získat trochu víc pohmoždění, než jen tohle." Řekla svíjejícím se černým vláknům, které byly jejími stálými společníky, vědíc, že donesou pokud ne její vlastní slova, pak jejich záměr Bílému býkovi. "Myslím, že má krev měla větší hodnotu, než pád, i když jsem mohla vidět, že od něj bylo rozumné mít Auroxe, aby ji zachránil. Udělá to to stvoření jevící se ještě více hrdinským pro hloupá mladá mláďata." Neferetiny smaragdové oči se rozšířily, jak ji osvítilo pochopení. "Jak lahodná komplikace, když jedno z těch hloupých mladých mláďat, které uvidí zbraň jako hrdinu je Zoey Redbirdová sama!" Temnota se jí otírala o nohy, jak opouštěla svůj pokoj, prohnaně se usmívajíc, šla najít Thanatos.

Zoey

Takže, právě jsem dělala dobrou věc, vlastně dvě dobré věci. Vymluvila jsem Shaunee opuštění skladu a sbírala odpadky. Držela jsem šumák, který mě přiměl přemýšlet o tom, jak moc bych chtěla hezký studený nápoj hnědého šumáku, když vítr, který se choval bláznivě po celou noc, foukl obří závan a křup! Obří větev přímo nade mnou se odtrhla od stromu. Neměla jsem čas dělat cokoliv jiného než tiše zírat, zmrazená hrůzou, a pak mě udeřil z boku, nízko a tvrdě, jako jsem vídala dělat hráče milionkrát na fotbalovém hřišti. Veškerý vzduch byl ze mě vyražený a cítila jsem se, jak bych byla zavalená pod tunou nebo tak chlapem.

"Slez!" Zalapala jsem po dechu, snažíc se odtlačit jeho nohy okolo mě. Dost jsem neuspěla, se zavrčením se odvalil ze mě. Když se jeho váha zvedla, skutečně jsem se mohla nadechnout. Trochu jsem si pomohla loktem, abych se posadila. Moje mysl pracovala pomalu. Na okraji mého vidění jsem spatřila velkou větev, stále se chvějící z jejího dopadu na zem. Mohla mě zabít, uvědomila jsem si a vzhlédla ke komukoliv, kdo to byl, komu jsem potřebovala poslat vážně děkuju-ti.

Oči jako měsíční kámen na mě hleděly. V okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, dal ruce vzhůru a trochu ustoupil, jako by čekal, že na něj zaútočím.

Teplo vyzařovalo z vidoucího kamene, který visel mezi mými prsy. Naplnil mé tělo teplem, intenzivnějším jakoby dotykem Auroxovy kůže. Musela to být má představivost, ale vypadalo to, že teplo kamene prodlévalo všude na mém těle, i když jeho dotyk byl pryč.

"Hlídal jsem."

"Jo," řekla jsem a podívala se od něj, dělající samu sebe ach-tak-zaneprázdněnou setřásáním trávy a listů z mé košile, zatímco jsem se snažila uspořádat své neuspořádané myšlenky.

"Děláš to hodně."

"Viděl jsem tě pod stromem."

"Hm." Pořád jsem otřepávala trávu a kdoví co ještě zatímco moje mysl křičela: Aurox ti zachránil život!

"Nešel jsem blízko k tobě, ale slyšel jsem, jak se větev láme. Nevěřil jsem, že to stihnu." Jeho hlas zněl nejistě. Vzhlédla jsem k němu. Vypadal super rozpačitě. Když jsem se na něj dívala, stojíc tam, vypadajíc mimo a hloupě, náhle jsem si uvědomila, že nezáleželo, co jiného byl, v tu chvíli byl Aurox prostě kluk, který byl tak nejistý sám sebou, jako každý jiný dospívající kluk.

Něco z úzkosti, hrozného neklidu, který jsem cítila od prvního momentu, kdy jsem ho uviděla, začalo slábnout.

"No, jsem ráda, žes to stihl." Držela jsem vlastní hlas klidný a své emoce pod kontrolou. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, byl Stark přicházející k dobití. "A můžeš dát ruce dolů. Nekousnu tě ani nic podobného."

Spustil ruce a strčil je do kapes svých džínů. "Nechtěl jsem tě sundat. Nechtěl jsem tě zranit," řekl.

"Ta větev by to udělal o moc hůř. Plus, bylo to dobré řešení. Heath by to schválil."

Řekla jsem ta slova a pak sklapla. Proč jsem s ním do pekel mluvila o Heathovi?

Aurox se právě díval zmateně kolem.

Povzdechla jsem. "Co tím myslím je, díky, žes mě zachránil."

Zamrkal. "Nemáš zač."

Začala jsem vstávat a on natáhl ruku na pomoc. Dívala jsem se na ni. Byla to naprosto normální ruka. Neměla na sobě nic z kopyta. Vklouzla jsem rukou do jeho. Naše dlaně se k sobě přitiskly a já věděla, že jsem si to nepředstavovala. Jeho dotek vyzařoval stejné teplo jako vidoucí kámen.

Jakmile jsem byla na nohou, vytáhla jsem ruku z jeho.

"Díky," řekla jsem. "Znovu."

"Nemáš zač." Odmlčel se a téměř se usmál. "Znovu."

"Radši půjdu zpátky na šestou hodinu." Prolomila jsem mlčení, které se mezi námi začalo usazovat. "Mám klisnu, o kterou se musím postarat."

"Já musím pokračovat v hlídkování," řekl.

"Takže, jediné vyučování, na které musíš jít, je první hodina?"

"Ano, jak Neferet přikázala," řekl.

Pomyslela jsem si, že zněl divně. Ne přímo smutně, ale trochu rezignovaně a stále trochu rozpačitě.

"Dobře, no. Uvidíme se zítra na první hodině." Nebyla jsem si jistá, co dalšího říct. Přikývl. Otočili jsme se od sebe a vydali se svými cestami, ale něco o první hodině tahalo mou myslí a nenechalo mě to na pokoji. Zastavila jsem se a zavolala na něj.

"Auroxi, počkej." Vypadajíc zvědavě, přišel zpátky, aby se se mnou setkal vedle zlomené větve. "Hm, ta otázka, kterou jsi dnes napsal, bylo to doopravdy?"

"Doopravdy?"

"Jo, jako doopravdy nevíš, co jsi?" zeptala jsem se.

Váhal, bylo to jako dlouhá doba, než mi odpověděl. Mohla jsem vidět, že přemýšlel a možná vážil, co mi mohl a nemohl říct.

Chystala jsem se říct nějaké klišé (a nepravdivé) jako "neboj se- nikomu to neřeknu", když nakonec promluvil.

"Vím, co bych měl být. Nevím, jestli je to všechno, co doopravdy jsem."

Naše oči se setkaly a tentokrát jsem v nich jasně viděla smutek. "Doufám, že ti Thanatos pomůže najít odpovědi."

"Stejně tak já," řekl. Pak mě překvapil dodáním, "Nemáš zlého ducha, Zoey."

"No, nejsem nejmilejší holka na světě, ale snažím se nebýt zlá," řekla jsem.

Přikývl, jako by mu to, co jsem řekla, dávalo smysl.

"Dobře, no, teď doopravdy půjdu. Hodně štěstí se zbytkem tvé hlídky."

"Dej si pozor, když půjdeš pod stromy," řekl, pak odešel pryč.

Vzhlédla jsem na strom. Vítr přešel z divokého a šíleného k jemnému a stěží viditelnému. Starý dub se jevil silný a stabilní a naprosto nerozbitný. Jak jsem šla zpátky na šestou hodinu, přemýšlela jsem, jaké podvodné vnější okolnosti to mohly být.