Drakova přísaha - kapitola 4

Kapitola čtvrtá

Kouzlo začalo naprosto, naprosto správně. Anastasia později jen kroutila hlavou a divila se, jak něco, co začalo tak dobře, mohlo skončit tak katastrofálně. Možná se to stalo proto, že si vzala čas na převléknutí z těch strašných, omezujících šatů, které začala mylně nosit od začátku svého profesorování.

Koneckonců, kdyby nebyla v příslušné části kouzla, v přesné chvíli na konkrétním místě- kdyby se jen jeden těchto prvků posunul o bouchnutí srdce- vše by se změnilo.

No, všechno se změnilo, ale ne tak, jak měla v úmyslu.

Měsíční světlo bylo cítit tak dobře, tak správně, na jejích nahých pažích.

To byl jeden z důvodů, proč šla větší dálku a blíže k mohutné řece Mississippi, než měla v úmyslu.

Zdálo se, že ji měsíc volá dopředu, uvolňuje z ní hloupá, dobrovolně přijatá omezení, která na sebe uvalila, která byla ve zpětném pohledu směšná, snažíc se být někým, kým není.

Anastasia na sobě měla kus oblečení, který milovala nejvíce: její oblíbenou dlouhou, měkkou sukni v barvě modrého topazu. Jen měsíc předtím, než byla jmenována do této nové, nádherné Školy noci, byla Anastasia inspirována Leni- Lenape indickými dívčími šaty. Kolem celého lemu sukně a nízkého, kulatého výstřihu bez rukávů, máslově měkké tuniky nahoře, všila skleněné korálky a mušle a bílé kožené třásně. Anastasia se trochu točila tanečním krokem, který rozhýbal mušle a třásně. Nikdy už si znovu neobleče to hrozné škrtící oblečení. Když jsem byla člověk, bylo to vše, co jsem měla dovoleno nosit. Takovou chybu už neudělám, řekla si v duchu přísně a pak zvrátila hlavu a promluvila na měsíc, těžce visící na inkoustové obloze, "Tohle jsem já! Jsem upíří profesorka, odborník na kouzla a rituály. A jsem mladá a volná!"

Šla za svou velekněžkou pro radu. Anastasia se stane něčím ze země. Chystala se najít sílu svého mládí. "Budu se oblékat tak, jak budu chtít, a ne jako stará učitelka." Nebo Pensylvánští kvakeři jako lidská rodina, kterou jsem po sobě před šesti lety zanechala, když jsem byla označena, dodala v duchu. Nezapomněla na klidnou, milující část své minulosti, ani na její hranice a omezení. "Jsem něčím ze země!" řekla radostně, prakticky tančíc v napůl vysoké trávě, která pokrývala většinu prérie kolem Tower Groveské Školy noci.

Nebyla to jen fyzická svoboda poskytnutá Anastasiinou změnou oblečení- byl to pocit svobody vyvolaný Pandeiinou důvěrou v ní, která všechno změnila.

Přidejte k tomu skutečnost, že noc byla teplá a jasná a Anastasia udělá něco, co jí přinese téměř nepopsatelnou radost: sešle kouzlo, které by mělo prospět Škole noci- její Škole noci.

Ale zastavit se v oblasti poseté divokými slunečnicemi, byl neopatrný omyl. Věděla, že slunečnice přitahují lásku a chtíč, ale Anastasia nepřemýšlela o lásce- přemýšlela o kráse noci a kouzle louky. A pravdou je, že slunečnice milovala vždycky!

Louka byla neuvěřitelně svěží. Bylo to dost blízko Mississippi, aby Anastasia viděla vrby a jeřáby, které lemovaly velký, jako útes příkrý západní břeh. Ve skutečnosti na řeku neviděla kvůli stromům a srázům, ale mohla ji cítit- její bohatou vůni, která našeptávala zemi plodnost a sílu a možnosti.

V centru louky, perfektně se nacházející pro zachycení veškerého stříbrného světla měsíce v úplňku, byl obrovský, plochý pískovcový balvan, úplně jako oltář, který bude potřebovat pro své vykreslovací kouzlo.

Anastasia položila svůj koš pro práci s kouzly na zem vedle velkého kamene a začala z něj vyndávat přísady pro rituál. První vytáhla stříbrný pohár, který jí věnovala její mentorka jako dárek na rozloučenou. Byl jednoduchý, ale krásný, zdobený pouze leptaným obrysem Nyx se vztaženými pažemi, držícími nad sebou srpek měsíce.

Pak Anastasia odvinula zelené, třpytivé oltářní plátno od malého zazátkovaného džbánu naplněného vínem, obohaceným krví a otevřela ho, nechávajíc ho přirozeně v horní části kamene. Kalich dala doprostřed skály a pak z koše vytáhla velký kus voskovaného papíru. Otevřela ho, aby odkryla bochník čerstvého chleba, kus sýra a silné plátky voňavé, uvařené slaniny uvnitř. S úsměvem umístila papír a potraviny vedle kalichu, který za moment naplnila. Spokojená s vůní a vzhledem hostiny, která představuje odměnu bohyně, pak sáhla do košíku pro pět sloupových svíček. Anastasia našla sever pouhým otočením se proti toku a to bylo v nejsevernější části skály, a tam umístila ne zem zelenou svíčku, která představovala element, kterému se cítila nejblíže, zemi. Zatímco umístila zbytek svíček v odpovídajících směrech: žlutou pro vzduch na východě, červenou pro oheň na jihu, modrou pro vodu na západě a fialovou svíčku ducha doprostřed, kontrolovala Anastasia svůj dech. Zhluboka se nadechla, představujíc si, že vtáhla vzduch naplněný mocí země až do hlubin svého těla. Myslela na své studenty, a jak moc si pro ně přála to nejlepší a že to nejlepší znamenalo, že by měli vidět ostatní jasně a pokračovat ve svých cestách pravdivě a poctivě.

Když byly svíčky rozmístěné, přinesla Anastasia ostatní obsah svého pracovního košíku pro kouzla: dlouhou spletenou sladkou trávu, plech, který se dával pod zápalky a světelné pásy a tři malé sametové sáčky- jeden obsahoval sušený bobkový list, další špičaté jehly cedru a třetí byl obtěžkaný mořskou solí.

Anastasia zavřela oči a poslala ke své bohyni stejnou tichou, vroucí modlitbu, jako před každým kouzlem nebo rituálem, který kdy dělala. Nyx, máš můj slib, že dnes večer mám v úmyslu pracovat jen na dobrém kouzle.

Anastasia otevřela oči a obrátila se nejprve na východ, osvětlený žlutou svíčkou pro vzduch a jasným hlasem zavolala prvek do svého kruhu, s použitím jednoduchých slov: "Vzduchu, prosím připoj se k mému kruhu a posilni mé kouzlo." Podle směru hodinových ručiček zapálila všech pět svíček, volajíc každý prvek v pořadí, dokončujíc kouzlo vytvoření kruhu zapálením fialové duchovní svíčky ve středu oltáře.

Pak se obrátila k severu, zhluboka se nadechla a začala mluvit od srdce a od duše.

"Začínám a sladká tráva tento prostor čistí."

Počkala, aby přidržela spletený konec nad plamenem zelené svíčky země. Když zahořel, pohybovala s ním elegantně kolem sebe v líné smyčce, podávajíc vzduchu nad oltářní skálou hustý kouř, který se hrnul ve vlnách.

"Beze stopy zmizet musí emoce všechny negativní."

Odložila ještě kouřící pletenec a vztáhla levou ruku, dlaň jako kalich. Pak sáhla do prvního sametového váčku. Zatímco si drolila sušené listy do dlaně, pokračovala v kouzle.

"S těmito listy bobku přicházejí uvědomělost a čest.

Skrze zemi volám moc jejich i dnes."

Další bylo cedrové jehličí. Anastasia vdechla jeho vůni, když ho smíchala s drcenými listy v dlani, zaříkajíc:

"Cedře, u tebe hledám odvahu, ochranu a sebeovládání.

Půjč mi sílu svou, ať kouzlo mé slabé není."

Z posledního sametového sáčku vytáhla pár krystalů mořské soli, ale místo aby je přidala k ostatním přísadám, zvedla Anastasia dlaň, ve které byla nyní směs bobku a cedru. Zaklonila hlavu, milujíc teplé políbení větru, vonící po říční vodě, které zvedlo silný pramen jejích blond vlasů, nasvědčujíc skutečnosti, že prvky se, doopravdy, připojily k jejímu kruhu a byly tam, čekaly, přijímaly a plnily její přání. Když začala říkat slova kouzla, měl Anastasiin hlas krásný zpěvavý přízvuk, takže to znělo, jako by recitovala básně patřící hudbě, kterou mohla slyšet jen její duše.

"Vykreslující kouzlo je to, co tvořím noci dnešní.

By jasnost na zrak vrhlo- toť jediné mé přání.

S listy bobku pravdu odhalím

Láska založena být by neměla na mládí arogantním.

Síla cedru před chlapeckými prohřešky chrání,

Dodává odvahu a kontrolu při jejich potřeb plnění."

Mořská sůl byla na Anastasiiných prstech cítit hladce, když přidávala poslední složku svého kouzla.

"Sůl klíčem je ke svázání tohoto kouzla se mnou."

Přesunula se k zelené svíčce, nadechla se, a utřídila své myšlenky. Bylo to teď, kdy musí zvolat jméno Draka Lankforda a pak říct jméno každého z patnácti studentů v pořadí, kropíc špetkou toho, co je nyní magická infusní směs, do ohně země, zatímco doufala a modlila se, aby se každé kouzlo vztyčilo a každý student uviděl Draka s jasností a pravdou a poctivostí.

"Magie řeže jak meč, v tomto plameni

Vykresli pravdu pouze o Bryanu Lankfordovi!"

Když řekla jeho jméno, stalo se to. Anastasia měla nasypat první špetku směsi do plamene a říct jméno naprosto Lankfordem posedlé Doreen Ronneyové a místo toho noc explodovala kolem ní v chaosu a testosteronu, když mladé mládě vybuchlo zpoza nejbližšího hlohového stromu, meč tasený.

"Uhni! Jsi v nebezpečí!" zakřičel na Anastasii, věnujíc jí hrubé postrčení. Vyvedená z rovnováhy, vylétly její ruce tak, že hodila magickou směs nahoru, nahoru, nahoru, když ona padala dolů, dolů, dolů, tvrdě přistávajíc na zadku.

Když tam seděla a vzhlížela s otevřenou pusou v hrůze, zatímco teplý vítr, který byl přítomen od chvíle, kdy započala svou práci v kruhu na kouzle, zachytil magickou směs a temperamentně zavanul celý obsah přímo do tváře mláděte.

Čas se pozastavil. Bylo to, jako by se realita na okamžik posunula a rozdělila. Jednu vteřinu Anastasia vzhlížela na mládě, zmrazené v okamžiku, meč zdvižený, jako socha mladého boha války. Pak vzduch mezi ní a nehybným mládětem začal zářit světlem, které jí připomnělo plamen svíčky. Vlnilo se a proudilo tak jasně, že musela zdvihnout ruce, aby si chránila oči. Zatímco mžourala proti záři, jas se uprostřed rozdělil, část na straně mláděte, jako by jeho tělo rámoval v hmotném světle a od středu toho, před chlapcem, spatřila Anastasia další postavu. Zpočátku byla nezřetelná. Potom udělala krok vpřed, směrem k ní, takže jí světlo ozářilo a zcela zablokovala její pohled na mládě.

Byl stejné výšky a velikosti jako chlapec. Také se oháněl mečem. Anastasia se podívala na jeho tvář. Její první myšlenka následovaná rychle šokem a překvapením, byla: Má laskavou tvář- opravdu hezkou. A pak zalapala po dechu, protože si uvědomila, co vidí. "Ty jsi jím! To mládě za tebou. To jsi ty!" Jen to ve skutečnosti nebyl chlapec. To bylo jasné. Tahle nová postava byl dospělý muž, úplný upír s neuvěřitelně exoticky vyhlížejícím tetováním dvou draků, čelících plnému srpku měsíce ve středu jeho čela, těla, křídla a ocasy se táhly dolů jeho tváří, rámujíc pevné čelisti a plné rty- rty, které se zvlnily v odzbrojujícím úsměvu. "Ne, nejsi mládě," řekla, a podívala se z jeho úst až do hnědých očí, které zářily odrazem jeho úsměvu.

"Vykreslila jsi mě, Ananstasio. Měla bys vědět, kdo jsem."

Jeho hlas k ní byl hluboký a příjemný.

"Vykreslila jsem tě? Ale já…" její hlas se vytratil. Co to řekla těsně před objevením mláděte a předtím, než se mu podařilo zničit veškerou její kouzelnickou práci?

Ach, vzpomněla si! "Řekla jsem jenom: ´V tomto plameni magie řeže jak meč, vykresli jen pravdu o Bryanu Lankfordovi!´" Anastasia uřízla svá vlastní slova, dívajíc se na upírovo tetování…dračí tetování. "Jak je to možné? Nemůžeš být Bryan Lanford! A jak znáš mé jméno?"

Jeho úsměv se rozšířil. "Jsi tak mladá. Zapomněl bych."

Držíc její pohled svým, vysekl jí elegantní poklonu.

"Ananstasio, má paní, má kněžko, Bryan Lankford je přesně ten, koho jsi vykreslila. Jsem to já." Krátce se zasmál. "A nebyl jsem nazván Bryanem nikým jiným než tebou velmi, velmi dlouho."

"Nechtěla jsem tě vykreslit doslova! A jsi starý!" vyhrkla a pak ucítila, jak se její tváře zahřívají. "Ne, nemám na mysli starý. Myslím, že jsi starší než mládě. Jsi proměněný upír. Ale ne starý." Anastasia si zoufale přála, aby mohla zmizet pod oltářním kamenem.

Bryanův smích byl teplý a dobromyslný a velmi atraktivní. "Ptala ses na pravdu o mě, a to je, cos vyvolala. Má paní, tohle je, kým se stanu v budoucnosti, což je důvod, proč, jak říkáš, jsem starý a úplně proměněný upír. To mládě tam, za mnou, je ten, kdo jsem dnes. Mladší, to ano, ale také zbrklý a celkově až moc jistý sám sebou."

"Proč mě znáš? Proč mě nazýváš ´svou paní´?" A proč mám kvůli tobě pocit, že mé srdce je nadšený pták, který je připraven vzlétnout? dodala v duchu, neschopná říct tato slova nahlas.

Uzavřel malý prostor mezi nimi a přikrčil se vedle ní. Pomalu, uctivě, se dotkl její tváře. Nemohla doopravdy cítit jeho ruku, ale její dech stále na jeho blízkost reagoval. "Vím to, protože jsi má, jako jsem já tvůj. Anastasio, podívej se mi do očí. Řekni mi upřímně, co uvidíš."

Musela udělat, na co se jí zeptal. Neměla na výběr. Jeho pohled ji uchvátil, stejně jako všechno na tomto upírovi. Podívala se mu do očí a ztratila se v tom, co viděla: laskavost a sílu, čestnost a humor, moudrost a lásku, naprostou a úplnou lásku. V jeho očích Anastasia poznala vše, co si kdy představovala, že má muž mít.

"Vidím upíra, kterého bych mohla milovat," řekla bez zaváhání. A pak rychle dodala: "Ale ty jsi bojovník, to je jasné a já nemůžu-"

"Vidíš upíra, kterého miluješ," řekl. Zastavujíc její slova, se naklonil dopředu, vzal její obličej do svých rukou a přitiskl své rty na její.

Anastasia by neměla nic cítit. Později si tu scénu v duchu přehrávala znovu a znovu, snažíc se rozhodnout, jak mohl vykouzlený fantom muže způsobit, že toho tak moc cítila, bez skutečné schopnosti se jí vůbec dotýkat. Ale pak vše, co mohla udělat, bylo třást se a zadržet dech, když touha po něm, skutečná nebo domnělá, pulsovala jejím tělem.

"Ach," vydechla slovo s povzdechem, když se pomalu, lítostivě, pohnul od ní.

"Má lásko, má paní, jsem upír a válečník. Vím, že se ti to právě teď zdá nemožné, ale věřím, že pravda je, že abych se stal osobou, kterou tu vidíš- mužem laskavým a silným, čestným a humorným, moudrým a milujícím- potřebuji tebe. Bez tebe, bez nás, jsem jen skořápkou toho, čím bych měl být; jsem drak bez muže. Jen ty můžeš udělat muže silnějšího než draka. Pamatuj na to, až se tě ta mladá, zbrklá, arogantní verze mě pokusí podřídit." Dál se od ní vzdaloval.

"Neodcházej!"

Jeho úsměv jí naplnil srdce. "Já neodcházím. Nikdy od tebe dobrovolně neodejdu, má paní. Budu právě tady, rostoucí a učící se."

Podíval se za sebe na zmrzlou sochu mláděte a zasmál se, znovu se setkávajíc s jejím pohledem. "I když pro tebe někdy může být těžké tomu uvěřit. Dej nám šanci, Anastasio. Měj se mnou trpělivost; budeme stát za to. Jo a nenech mě zabít toho medvěda. Nepřišel, aby ti ublížil. On, jako já, byl jenom přitažený tebou, kvůli kouzlu, které bylo lehce, magicky, nevydařené. Ani on, ani já," řekl, odmlčel se a jeho hluboký hlas změkl, " ani moje mladší, arogantní já, nemáme dnes v noci v mysli nic zlovolného. A má paní, má lásko, nikdy ničemu nedovolím ublížit ti."

Zatímco říkal poslední slova, Ananstasii zamrazilo podél těla, jako by jí náhle nějaký bůh nebo bohyně nalili do žil ledovou vodu. Zatímco se chvěla zvláštní směsicí předtuchy a touhy, dospělý přízrak Bryana Lankforda, jeho pohled stále uzamčený s jejím, se prudce navrátil. Světlo zaplápolalo, když byl včleněn do mladší verze sebe sama, která se okamžitě znovu začala pohybovat.

Cítíc se, jako by byla právě sražena lokomotivou jednoho z těch obrovských, uhelných vlaků, které projížděly Amerikou, sledovala Anastasia mladší verzi upíra, jehož éterický dotek stále ještě rozechvíval její tělo. Otíral si slzící oči jednou rukou, zatímco druhou mával mečem k obrovskému medvědu hnědému, který se před ním tak náhle objevil na svých zadních nohách. Byl tak velký, že si Anastasia na chvíli pomyslela, že on, stejně jako starší verze Bryana Lankforda, byl nějak zakletý její kouzelnickou prací a byl jenom mlha a magie, kouř a stíny.

V tu chvíli medvěd zařval, což rozvibrovalo samotný vzduch kolem ní, a Anastasia si uvědomila, že to není přelud.

Lankfordovy oči byly rychle čisté a pohnul se s úmyslem tvora usmrtit.

"Nezabíjej ho!" zakřičela Anastasia. "Ten medvěd sem byl omylem přiveden mým kouzlem- nemá žádné zlovolné úmysly."

Bryan ustoupil mimo bezprostřední dosah obrovských drápů tvora. Anastasia sledovala, jak medvěda studuje.

"Poznalas, že je to díky magii?" zeptal se, aniž odtrhl oči od zvířete.

"Ano! Dávám ti na to své slovo," řekla.

Bryan se na ní rychle podíval a Anastasia ucítila zvláštní náraz uznání v jeho pohledu. Pak mládě zamrkalo a řeklo: "Radši bys měla mít pravdu."

Anastasia musela stisknout rty, aby upustila od vzkřiknutí na něj: Tvoje dospělá verze by tohle neřekla!

Pochybovala, že by ji slyšel křičet. Už obrátil celou svou pozornost zpátky na medvěda.

Velké zvíře se tyčilo nad chlapcem, ale Bryan se jednoduše sehnul, vzal svíčku, která k němu byla nejblíže od oltáře, a podržel ji před sebou. Plamen červené svíčky plápolal jako pochodeň. "Hej! Běž! Vykřikl hlasem, obsahoval víc příkazu než by bylo možné očekávat od někoho, kdo ještě ani nebyl upírem. A i tak. "Vypadni odsud! Běž! Celá tahle věc byla nedorozumění, kněžka tě tu nechtěla."

Medvěd sebou trhl zpět od červené svíčky, rozzlobený a vrčící. Bryan se pohnul o krok dopředu. "Řekl jsem, běž!"

S obrovskou úlevou sledovala Anastasia, jak zvíře kleslo na všechny čtyři a s posledním zavrčením na mládě klusalo klidně dál směrem k řece.

Jednajíc pouze podle instinktu, se dostala na nohy a vrhla se k Bryanovi.

"Dobře, jsi v pořádku, jsi teď v bezpečí. Všechno je pod kontrolou-" říkal, když ho ignorovala a vzala mu stále ještě hořící červenou svíci z ruky.

"Neporušuj kruh. Toto kouzlo má příliš velkou moc, aby se s ní mrhalo," řekla přísně. Nepodívala se na něj- nechtěla se rozptylovat.

Místo toho Anastasia ochranně vztáhla kolem plamene ruku a opatrně položila svíčku na její místo na nejvýchodnější části oltáře, než se otočila čelem k Bryanu Lankfordovi.

Jeho vlasy byly blond, dlouhé a silné, stažené dozadu, zatímco, jak si vzpomínala vlasy staršího Bryana, byly také stejné světlé barvy, dlouhé a silné, ale spadaly mu volně na ramena, rámujíc jeho laskavou tvář. Byly trochu šedé na spáncích? Nějak se nemohla rozpomenout, ale pamatovala si přesnou barvu jeho krásných hnědých očí.

"Co je? Neporušil jsem tvůj kruh. Svíčka nikdy nepřesáhla ven. Podívej, je zpátky tam, kde byla předtím."

Anastasia si uvědomila, že se na něj dívá bez mluvení.

Musí si myslet, že jsem úplně pitomá.

Otevřela ústa, aby řekla něco, co by tu podivnou noc trochu vysvětlovalo, a pak se na něj doopravdy podívala, na mladého Bryana před ní. Měl sůl roztroušenou po celé své tváři- krystaly byly zachyceny v jeho obočí a jeho vlasy byly pokryté kousky bobkového listu a cedrovými jehlami. Její náhlý smích je oba překvapil.

Pozvedl obočí. "Riskoval jsem svůj život, abych tě zachránil před divokým tvorem, a ty se mi směješ?"

Snažil se, aby to znělo přísně a uraženě, ale Anastasia viděla jiskru humoru v těch hnědých očích.

"Máš na sobě mé kouzelné přísady, a ano, vypadáš legračně." Také vypadal chlapecky a dost hezky, ale tuhle část si nechala pro sebe. Nebo si alespoň myslela, že si jí pro sebe nechala. Jak tam ti dva stáli, dívajíc se na sebe, jiskra v Bryanových očích vypadala, jako by se stávala vědoucí. Když se jeho rty začaly vlnit, Anastasiin žaludek se zvláštně trochu zakymácel a ona rychle dodala: "I když, smát bych se neměla, nezáleží na tom, jak legračně vypadáš. Mé kouzelné přísady všude kolem tebe znamenají, že budu muset předělat celou směs."

"Pak jsi jí neměla hodit na mě," řekl s arogantním náklonem hlavy.

Aastasiino pobavení se začalo vytrácet. "Nehodila jsem ji na tebe. Vítr ti jí foukl do obličeje, když jsem spadla, protože jsi do mě strčil."

"Opravdu?" Zvedl prst, jako by testoval směr vánku. "Jaký vítr?"

Anastasia se zamračila ještě víc. "Musel zafoukat sám zvenčí, nebo to možná bylo kvůli přerušení mého kouzla."

"A já jsem do tebe nestrčil," pokračoval, jako kdyby nepromluvila. "Přesunul jsem tě za sebe, takže jsem tě mohl ochránit."

"Nepotřebovala jsem, abys mě ochránil. Ten medvěd byl náhoda. Byl zmatený, ne nebezpečný. Vrhala jsem vykreslovací kouzlo a medvěd ho nějak zachytil," vysvětlila.

"Tak, to bylo vykreslovací kouzlo." Podráždění, které se mu začínalo plížit do hlasu, zmizelo, bylo nahrazeno arogantním smíchem a dalším vědoucím pohledem. "To je důvod, proč jsi volala mé jméno. Chceš mě."