kapitola 6

6

Těkala jsem očima z otce Dominika na tu mrtvou holku a zase zpátky. Nakonec jsem vyhrkla:

„Vy ji vidíte?“

Přisvědčil. „Ano. A když jsem poprvé slyšel tvou matku, jak mi líčí tvoje problémy ve staré škole… napadlo mě, že budeš jedna z nás, Susannah. Ale neměl jsem samozřejmě jistotu, a tak jsem mlčel. Ale i tvoje příjmení, Simon… což jistě víš… znamená ve staré hebrejštině horlivě naslouchající, a to je právě to, co dělá mediátor…“

Sotva jsem ho vnímala. Nemohla jsem se vyrovnat s faktem, že po všech těch letech, konečně, jsem potkala dalšího mediátora.

„Tak proto tady nejsou žádný duchové indiánů!“ Skoro jsem křičela. „Vy jste jim pomoh! Jéžiš, a já se tak divila, že tady žádný nevidím! Musely jich tady bejt stovky…“

Otec Dominik pokýval skromně hlavou a přisvědčil. „Nu, stovky to nebyly, ale pár jich tady pobývalo, když jsem sem poprvé přišel. Ale nejde o nic zvláštního. Plnil jsem jenom svoji povinnost, když jsem využil daru, jejž nám poskytl Bůh.“

Zašklebila jsem se. „Takže ten za to může?“

„Náš dar samozřejmě pochází od Boha.“ Otec Dominik se na mě zadíval s lítostí přesvědčenejch věřících, co soucítí s náma ubohýma pochybujícíma. „Odkud by jinak mohl pocházet?“

„To nevím. Vždycky jsem měla chuť promluvit si s tím, kdo za to může, vy ne? Kdybych si mohla vybrat, radši bych se bez tohohle daru obešla.“

Otec Dominik vypadal překvapeně. „Ale proč, Susannah?“

„Protože to pro mě znamená jedině problémy. Dovedete si představit, kolik hodin jsem strávila v ordinacích cvokařů? Moje mamka je přesvědčená, že jsem schizofrenička.“

„Jistě,“ přisvědčil zamyšleně otec Dominik. „Chápu, že náš zázračný dar může být nevědomými chápán jako… ehm… podivný.“

„Podivný? To má bejt vtip?“

„Obávám se, že jsem se právě proto uchýlil sem do misie,“ připustil otec Dominik. „Nikdy mě nenapadlo, jak těžké to musí být pro ty venku, kteří nemají žádnou duchovní podporu –“

„Pro ty?“ Nakrčila jsem obočí. „Myslíte, že to nejsme jen vy a já?“

Vypadal překvapeně. „No, předpokládám… že nás musí být víc. Nemůžeme být poslední svého druhu. Ne, ne. Určitě jsou i další.“

„Pardon.“ Mrtvá holka se na nás sarkasticky zašklebila. „Ale co kdybyste mi jako řekli, o co tady kráčí? Kdo je tahle mrcha? Ta má přijít na moje místo?“

„Hele! Dávej si bacha na pusu!“ okřikla jsem ji. „Tohle je kněz, jestli sis nevšimla.“

Ušklíbla se na mě. „No ne, fakt? Já vím, že je kněz. Už tejden se mě snaží zbavit.“

Překvapeně jsem se na otce Dominika podívala. Trochu rozpačitě prohodil: „Víš, Heather je trochu tvrdohlavá…“

„Jestli si myslíte,“ ozvala se svým arogantním tónem Heather, „že se budu jen tak dívat, jak dáváte mou skříňku tyhle potvoře…“

„Řekni ještě jednou, že jsem potvora, holka,“ vyzvala jsem ji, „a strávíš věčnost ve svý skříňce, na to vem jed.“

Heather se na mě zadívala beze stopy strachu. „Potvoro,“ protáhla rozkošnicky, jako by to slovo mělo mnohem víc slabik než ve skutečnosti.

Praštila jsem ji tak rychle, že si ani nestačila všimnout, kde se vzala moje pěst, a tak silně, až narazila zády do skříněk a promáčkla do nich díru. Pak se složila na kamennou podlahu, ale o vteřinu pozdějc už zase stála na nohou. Myslela jsem, že se na mě vrhne, ale Heather se místo toho napřímila a se zaúpěním se vrhla chodbou pryč.

„Uf,“ zamumlala jsem sama k sobě. „Husa.“

Zase se vrátí, jasně. Jenom jsem ji trochu vylekala. Ale vrátí se. Doufejme, že až se zase vrátí, vylepší si trochu slovník.

Heather zmizela a já si pofoukala klouby. Duchové mají překvapivě kostnatý sanice.

„No,“ ozvala jsem se. „Co jste to říkal, otče Dominiku?“

Otec Dominik nedokázal odtrhnout oči z místa, kde předtím stála Heather. Na kněze podivuhodně nevzrušeně zamumlal: „Na východě jsou teď v módě zvláštní techniky mediace.“

„Heleďte,“ přerušila jsem ho. „Nikdo mi nebude nadávat. A je mi fuk, jak trpěl v předchozím životě. Nebo trpěla.“

„Řekl bych,“ pronesl přemýšlivě otec Dominik, „že je tady pár věcí, o kterých si musíme my dva promluvit.“

Pak si najednou zvedl k puse ukazováček. Vedle nás se otevřely dveře a vysokej zarostlej chlápek vykouknul do chodby, nejspíš proto, že uslyšel náraz Heatheřina těla do skříněk. Je to zvláštní, že astrální tělo může nadělat takovej randál.

„Všechno v pořádku, Dome?“ zeptal se, když uviděl otce Dominika.

„V pořádku, Carle,“ souhlasil otec Dominik. „V naprostém pořádku. Podívej, koho ti vedu.“ A položil mi ruku kolem ramen. „Naše nová žákyně Susannah Simonová. Susannah, tohle je tvůj třídní učitel Carl Walden.“

Natáhla jsem ruku, kterou jsem předtím vrazila do Heatheřiny brady. „Těší mě, pane Waldene.“

„I mě, slečno Simonová, i mě.“ Jeho obrovská dlaň pohltila moji. Nepřipadal mi moc jako učitel. Spíš jako dřevorubec. Musel se skoro přitisknout ke zdi, abych kolem něj mohla projít do třídy. „To je výtečné, že vás tady máme,“ pronesl svým zvučným hlasem. „Díky, Dome, žes ji přivedl.“

„Není zač,“ odpověděl zdvořile otec Dominik. „Měli jsme jen trochu problém s její skříňkou. Asi jsi nás slyšel. Snad jsme vás moc nevyrušili. Musím poslat školníka, aby se na to podíval. Takže, Susannah, čekám tě u sebe v ředitelně ve tři, abys… ehm… vyplnila zbývající formuláře.“

Mile jsem se na něj usmála. „Ale to já nemůžu, otče. Ve tři na mě čeká bratr.“

Otec Dominik se trochu zamračil. „V tom případě tě uvolním z výuky. Přijď ve dvě.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem a zvedla ruku na pozdrav. „Zatím se mějte.“

Řekla bych, že na západním pobřeží asi nejsou zvyklí mávat ředitelům a říkat jim „mějte se“, protože když jsem napochodovala před svoje budoucí spolužáky, všichni na mě zírali s otevřenou pusou.

Ale možná to bylo kvůli tomu, co jsem měla na sobě. Vzala jsem si trochu víc černý než obvykle, protože jsem byla nervózní. A jak už jsem říkala, když jsem vynervovaná, nosím černou. S tou se nikdy neseknete.

Anebo možná jo. Protože když jsem se rozhlížela po těch civějících tvářích, neviděla jsem ani nejmenší záblesk černě. Spoustu bílý, něco béžový a khaki, ale žádnou černou.

Ajaj.

Nezdálo se, že by si pan Walden mejch rozpaků všiml. Představil mě třídě a donutil mě vysvětlit jim, odkud pocházím. Vyhověla jsem mu. Nepřestávali na mě zírat. Cítila jsem, jak mi vzadu tuhne krk. Řeknu vám, že někdy bych dala přednost společnosti duchů před vlastníma vrstevníkama. Šestnáctiletí puberťáci dovedou nahánět hrůzu mnohem víc.

Ale pan Walden byl docela fajn. Nechal mě tam blekotat jen minutu a pak mě vyzval, abych se posadila.

Vypadá to jednoduše, co? Prostě jdete a sednete si. Jenže co když jsou tam dvě místa? Jedno bylo vpředu, vedle moc hezký opálený holky se záplavou vlnitejch, medově zlatejch vlasů. Druhý až vzadu, za dívkou, která měla tak bílý vlasy a tak růžovou pleť, že to musela bejt albínka.

Ne, nedělám si legraci. Albínka.

Moje rozhodnutí ovlivnily dvě věci. Když jsem si prohlížela to místo vzadu, všimla jsem si, že hned vedle něj je okno, kterým je vidět dolů na parkoviště.

No, není to zrovna povznášející pohled, uznávám. Ale hned za parkovištěm začínalo moře.

A to taky není vtip. Moje nová škola měla okno s výhledem na Pacifik, ještě kouzelnějším, než byl ten z mý ložnice, protože škola stála blíž pláži. Chtěla jsem se k tomu oknu dostat tak blízko, jak jen to půjde.

Druhej důvod byl ještě jednodušší. Nechtěla jsem si sednout vedle tý hezký blondýnky a nechat albínku, aby si myslela, že nechci sedět vedle někoho, kdo vypadá tak šíleně. Hloupost, co? Jako kdyby jí na tom záleželo. Ale už jsem neváhala. Viděla jsem moře, viděla jsem albínku, a vykročila jsem dozadu.

Jen co jsem dosedla, jiná hezká blondýnka vpředu se zahihňala a zamumlala, ale bylo to perfektně slyšet: „No paráda, dřepni si vedle obludy, proč ne.“

Zadívala jsem se na ni. Měla dokonale natočený vlasy a dokonale obkreslený oči. Pronesla jsem, a vůbec ne tiše: „Promiň, ty máš Touretta?“

Pan Walden byl právě otočený, aby napsal něco na tabuli, ale zvuk mýho hlasu ho zarazil. Všichni se po mně začali otáčet, včetně dívky, která předtím promluvila. Ta na mě zůstala civět. „Cože?“

„Tourettův syndrom,“ vysvětlila jsem. „To je neurologická porucha, která způsobuje, že lidi blábolí něco, co si ve skutečnosti nemyslí. Trpíš tím?“

Její tváře se začaly pomalu polívat tím nejsytějším odstínem rudý. „Ne.“

„Aha,“ řekla jsem. „Takže jsi jenom hrubá.“

„Tou obludou jsem nemyslela tebe,“ vyhrkla dívka snaživě.

„To mi došlo,“ souhlasila jsem. „Proto ti taky po škole nezlámu všechny prsty, ale jen jeden.“

Bleskově se otočila tváří zase k tabuli. Já se konečně usadila na židli. Nestarala jsem se o to, co si všichni začali mezi sebou špitat. Ale viděla jsem, jak albínčina kůže pod bílýma vlasama získává fuchsiovej odstín. Pan Walden nás začal vyzývat, abychom se ztišili, a když nikdo nemínil poslechnout, bouchl pěstí do stolu a zařval, že když toho máme tolik na srdci, můžeme to vyjádřit v čtyřstránkovým eseji o bitvě u Bladensburgu v roce 1812, psaným ob řádek, který bude ležet na jeho stole zítra ráno.

Bezva. Ještě že jsem netoužila najít si ve škole přátele.