7
Jenže právě to jsem udělala. Našla jsem si přátele.
Ne že bych to zkoušela. Ne že bych po tom nějak prahla. Měla jsem přátele v Brooklynu. Měla jsem Ginu, nejlepší kámošku, jakou si holka může přát. Nepotřebovala jsem nikoho.
A fakticky by mě vůbec nenapadlo, že bych tady někomu padla zvlášť do oka. Rozhodně ne po tom, co jim můj příchod vynesl čtyřstránkovej esej. A už vůbec ne pak, co jsme zaslechli, že je konec hodiny – v misijní škole nezvonilo, měnili jsme vždycky po hodině třídy a měli jen pět minut na přesun tam, kde máme podle rozvrhu sedět příště. Pan Walden ještě ani neopustil třídu, když se ke mně albínka otočila a její rudý oči za brejlema po mně vztekle blejskly: „Čekáš, že ti budu vděčná nebo co, za to, cos řekla Debbii?“
„Pokud jde o mě,“ odsekla jsem a vstala, „tak já od tebe nic nečekám.“
Taky se postavila. „Tak pročs to udělala? Bránila chudáčka albína? Protože mě lituješ?“
„Udělala jsem to,“ řekla jsem pomalu a přehodila si svetr přes ruku, „protože Debbie je nána.“
Viděla jsem, jak se jí nepatrně zvedly koutky úst. Debbie mezitím shrábla svoje učebnice a vyrazila dveřma ven právě v tom okamžiku, kdy v nich zmizel pan Walden, spolu s bandou dalších holek, včetně tý opálený, co vedle ní bylo taky volný místo. Šuškaly si mezi sebou a vrhaly po mně zlostný pohledy, luxusní svetříky od Ralpha Laurena přehozený přes ramena.
Připadalo mi, že albínka měla chuť se rozesmát, když jsem řekla, že Debbie je nána, ale nedovolila si to. Místo toho prudce vybuchla: „Já si dokážu svoje bitvy vybojovat sama, rozumíš? Nepotřebuju ničí pomoc, madam z New Yorku.“
Pokrčila jsem rameny. „Jasně, lady z Carmelu.“
Teď už se nedokázala udržet. Když se rozchechtala, odhalila dvě řady rovnátek, který jí svítily na zubech jako moře za okny. „Cee Cee,“ řekla.
„Co je to Cee Cee?“
„Já. Tak se jmenuju.“ Natáhla ke mně průsvitně bílou ruku, nehty natřený ostře oranžovým lakem. „Ať se ti tady líbí.“
V devět nás pan Walden opustil. V devět nula dva mě už Cee Cee stačila představit asi dvaceti dalším lidem, který se táhli za mnou, když jsme se přesouvali do vedlejší třídy, a snažili se vyzvědět, jaký to je bydlet v New Yorku.
„Je to fakt taková…,“ vypískla váhavě dívka s koňským obličejem. „Taková…“ vypadalo to, že marně hledá to správný slovo, „taková metropole, jak říkají?“
Holky, co za náma táhly – nejspíš to ani nemusím dodávat – nepatřily rozhodně k třídním krasavicím. Hned jsem si všimla, že se žádná z nich nebaví s partou kolem Debbie, který jsem slíbila zlomit prst, a opálený holky s prázdným místem vedle sebe, čili s tou partou v drahejch svetřících a khaki šortkách. Kolem mě se vytvořila různorodá skupina – jedna holka s akné, další byla tlusťoška a jiná zase hrozně vychrtlá. S hrůzou jsem si všimla, že ta má na nohou v pantoflích natažený punčocháče. Tlustý béžový punčocháče. A bílý zdravotní pantofle. Kristepane!
Zřejmě jsem měla talent lákat k sobě právě tyhle lidi.
Vypadalo to, že houfu velí Cee Cee. Byla šéfredaktorkou školního časopisu Misijní zprávy, o kterým tvrdila, že je to mnohem spíš literální magazín než aktuální noviny. Cee Cee měla pravdu, když mi tvrdila, že si svoje bitvy dokáže vybojovat sama. Měla na to dost munice, včetně bezednýho arsenálu slovních jedovatostí a vášnivýho pracovního nasazení v časopise. První věc, na kterou se mě zeptala – teda po tom, co se nade mnou přestala rozčilovat – byla, jestli bych nechtěla napsat pro jejich časopis článek.
„Žádný fabulace,“ prohodila bezstarostně. „Prostě esej, ve kterým porovnáš život mládeže na východním a západním pobřeží. Řekla bych, že musíš vidět spoustu rozdílů mezi tím, jak žijeme my a jak tví kámoši v New Yorku. No, co ty na to? Naše čtenáře to bude moc zajímat, zvlášť Kelly a Debbii. Možná bys mohla naznačit něco na ten způsob, že opálení se na východě považuje za módní faux pas.“
Pak se rozesmála, ne zlomyslně, ale rozhodně taky ne nevinně. Ale tohle, jak jsem brzo zjistila, byla celá Cee Cee – pořád skytala smíchy, zářila víc než rovnátka v její puse, pořád temperamentní a dobře naložená. Ve škole byla pověstná jak svou inteligencí a činorodostí, tak hurónským smíchem, kterej jí v jednom kuse vybublával ze rtů, jako by ho nedokázala zkrotit, a dával najevo její nespoutanou radost ze života. To nevyhnutelně rozčilovalo afektovaný novicky, co dávaly na chodbách pozor, aby studenti nerušili turisty, který si přišli vyfotit bronzovýho Junipera Serru s bandou nebohejch indiánek.
Misijní škola nebyla velká, jen asi sedmdesát studentů v jednom ročníku. Byla jsem ráda, že Mimoň a já máme odlišný rozvrhy, takže jediná doba, kterou jsme spolu první den strávili, byl oběd. Jídlo se podávalo na školním dvoře, kterej sousedil s parkovištěm – na rozlehlým travnatým prostranství, odkud bylo vidět moře. Na lavicích seděli společně studenti ze všech ročníků, kolem nohou se jim potulovali rackové a vrhali se na každýho, kdo byl tak hloupej, že je začal krmit. Já to vím, protože jsem to zkusila. Sestra Ernestina – ta, který Adam říkal škatule – přiběhla okamžitě ke mně a nařídila mi, ať už mě to víckrát nenapadne. Jako bych to nepochopila sama v okamžiku, kdy se na mě shora najednou sneslo padesát vřískajících racků velikosti slepic a obklopili mě, jako to dělají holubi ve washinghtonským Square Parku, když jste tak pitomí, že jim začnete drobit preclík.
U oběda jsem se sešla s Prófou, Mimoněm i Somnou. To bylo poprvé, kdy jsem uviděla ve škole někoho z Ackermanovic kluků. Bylo zajímavý sledovat je v přirozeným prostředí. Potěšilo mě, že jsem se v odhadu jejich povah moc nesekla. Prófa seděl ve skupince dětí, na kterejch bylo na první pohled poznat, že jsou to šprti, a dokonce i při obědě měly na klínech rozevřený laptopy – něco, co jsem nikdy předtím ve škole neviděla. Mimoně obklopovala banda nohsledů, na který se slítaly – přesně jako na mě rackové – opálený štíhlý holky z naší třídy, včetně tý, vedle který jsem si nesedla. Jejich konverzace se točila kolem toho, co dělali o Vánocích – tohle byl jejich první den ve škole po zimních prázdninách – a kdo z nich si zlámal víc kostí při lyžování v Tahoe.
Somna byl asi nejzajímavější. Ne snad, že by se vzbudil. Prosím vás. Seděl na lavici vedle stolu se zavřenýma očima a nastavoval tvář slunci. Na tomhle samozřejmě nic zajímavýho nebylo; to dělal i doma. Ale to zajímavý bylo vedle Somny. Vedle něj seděl neskutečně hezkej kluk s neskutečně smutným výrazem, kterej jenom zíral před sebe. Občas, když kolem něj prošla nějaká holka – jak už tak holky často procházejí kolem míst, kde sedí hezký kluci – a pozdravila ho, odtrhnul svůj pohled od moře a nepřítomně odpověděl: „Aha, ahoj.“ Pak se zase vrátil očima k zálivu.
Napadlo mě, jestli Somna a jeho kámoš nekouří marjánku. To by o Somnovi leccos vysvětlovalo.
Ale když jsem se zeptala Cee Cee, jestli neví, co je to za kluka, a jestli náhodou nemá problémy s drogama, řekla: „Tamhle? To je Bryce Martinson. Ne, nefetuje. Je jenom na dně, protože jeho holka o prázdninách umřela.“
Polkla jsem sousto párku v kukuřici. Menu v misijní škole by potřebovalo trochu vylepšit. Už jsem pochopila, proč si tolik dětí přineslo jídlo z domova. Věřili byste, že dnešní hlavní chod byl párek? Fakt, nedělám si legraci. Párek. „A jak umřela?“
„Vystřelila si mozek,“ prohlásil Adam, ten kluk, co jsem ho viděla ráno před ředitelovou pracovnou. Chroupal obloženou bagetu v obrovským sáčku, kterej vytáh ze svý kožený brašny. Brašny od Louise Vuittona, jak jsem si všimla. „Odletěla jí půlka hlavy.“
Holka s koňským obličejem se ohlídla přes rameno a káravě řekla: „Ale, Adame, jak o tom můžeš takhle mluvit?“
Adam pokrčil rameny. „No… Neměl jsem ji rád, když byla naživu, takže teď nebudu tvrdit, že ji mám rád jen proto, že je po smrti. Pokud něco, tak mi leze krkem ještě víc. Slyšel jsem, že půjdeme ve středu všichni na zádušní mši.“
„Jasně,“ souhlasila Cee Cee. „Budeme se modlit za její nesmrtelnou duši, protože spáchala sebevraždu a je odsouzena k věčným plamenům pekelným.“
Adam se na ni zamyšleně zadíval. „Fakt? Já myslel, že sebevrazi přijdou do očistce.“
„Ne, ty pitomče. Proč myslíš, že monsignor Konstantin nedovolil Kelly uspořádat tu její hloupou vzpomínkovou bohoslužbu? Sebevražda je smrtelnej hřích, a monsignor Konstantin nedovolí, aby se v jeho kostele vzpomínalo na sebevraha. Nedovolí dokonce ani jejím rodičům, aby ji pohřbili v posvěcený půdě.“ Cee Cee protočila vztekle panenky. „Nikdy jsem neměla ráda Heather, ale nenávidím monsignora Konstantina a jeho debilní pravidla. Uvažuju o tom, že o něm napíšu článek. Bude se jmenovat Ve jménu Otce, Syna a Pokrytce Svatého.“
Ostatní holky se nervózně zahihňaly. Počkala jsem, až ztichnou, a zeptala se: „A proč se zabila?“
Adam se zatvářil znuděně. „No přece kvůli Bryceovi. Rozešel se s ní.“
Hezká černoška Bernadette, která se nad náma ostatníma tyčila do vejšky asi tak dvou metrů, se sklonila a zašeptala: „Slyšela jsem, že to udělal v obchodě. Věřili byste tomu?“
Další z holek se přidala: „Jo, na Štědrej den. Byli spolu na vánočních nákupech a ona viděla ve výloze u Bergdorfa diamantovej prsten, a začala tvrdit, že ho chce. Myslím, že ho to zaskočilo. Chápejte, byl to evidentně zásnubní prstýnek! A tak se s ní na místě rozešel.“
„A ona šla jako domů a zastřelila se?“ Celá ta historka mi připadala ujetá. Když jsem se předtím ptala Cee Cee, kde se ve škole obědvá, když – bože chraň – prší, odpověděla mi, že všichni obědvají ve třídách a že jeptišky pak roznášejí dětem stolní hry – třeba Člověče, nezlob se –, aby si mohly zahrát. Takže jsem dost pochybovala, jestli historka o sebevraždě nebyla taky z tohohle pytle. Cee Cee byla přesně ten typ holky, co by si dokázala takhle utahovat z nový spolužačky – ne proto, aby jí ublížila, ale proto, že ji to baví.
„Hned ne,“ namítla Cee Cee. „Zkoušela se s ním dát zase dohromady. Volala mu v desetiminutovejch intervalech, až jí nakonec jeho matka řekla, že k nim už nemá telefonovat. Pak mu začala posílat dopisy a tam mu vyhrožovala, co udělá – že se zabije, jestli se k ní zase nevrátí. Když jí neodpovídal, vzala si tátovu čtyřiačtyřicítku, jela k Bryceovi domů a zazvonila.“
Tady se ujal vyprávění Adam, takže jsem už tušila, že poteče krev. „Jo,“ navázal a postavil se, aby nám to mohl přehrát. Nakousnutou bagetu držel jako zbraň. „Martinsonovi pořádali silvestrovskej večírek – bylo to zrovna na Silvestra –, takže byli všichni doma a tak. Otevřeli dveře a uviděli na verandě hysterickou holku, co si míří revolverem na hlavu. Řekla, že jestli jí nepřivedou Bryce, prostřelí si hlavu. Jenže oni jí nemohli přivýst Bryce, protože toho předtím poslali do Antiguy –“
„– doufali, že mu sluníčko a surfování pomůžou spravit pocuchaný nervy. Protože má před sebou zrovna teď zkoušky na univerzitu, víš, a to její pronásledování mu moc nepřidalo.“
Adam ji zarazil pohledem a pokračoval, zatímco si přitiskl konec bagety ke spánku. „No a Martinsonovic večírek se změnil v horor. Jak uslyšela, že Bryce není doma, stiskla kohoutek a kus hlavy jí odletěl, a krev a kousky mozku se rozprskly po všech těch vánočních ozdobách, co tam Martinsonovi měli.“
Všichni kromě mě se při jeho poslední větě zašklebili odporem. Já už ale myslela na něco jinýho. „To prázdný místo ve třídě. Vedle tý – jak-se-jmenuje – Kelly. Tam ta mrtvá seděla, že jo?“
Bernadette přisvědčila. „Jo. Proto jsme se tak divili, když sis tam hned nesedla. Bylo to tak nějak… jako bys věděla, že je to Heatheřino místo. Říkali jsme si, jestli nejsi jasnovidka nebo něco na ten způsob –“
Neobtěžovala jsem se s vysvětlováním, že důvod, proč jsem si nesedla na Heatheřino místo, nebyl vůbec tajuplnej. Neřekla jsem nic a myslela jsem si: Díky, mami, to bylo od tebe fakt bezva, žes mi řekla všechno o tom, proč se pro mě v přeplněný škole najednou našlo místo.
Zírala jsem na Bryce. Po výletě do Antiguy byl hezky opálenej. Seděl na stole s nohama na lavici, lokty opřený o kolena, a zíral do vln Pacifiku. Mírnej větřík mu cuchal špinavě blond vlasy.
Nic netuší, uvědomila jsem si. Vůbec nic netuší. Myslí si snad, že se pro něj stal život peklem? Tak ať chvíli počká.
Ať počká.
2024 ©