kapitola 17

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 6. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2256×

Budík mi zazvonil o půlnoci. Nemohla jsem najít čudlík, šátrala jsem rukama po nočním stolku, praštila se o lampičku, konečně ho vypnula a svalila se zpátky do postele, kde jsem zůstala zírat do krajkovejch nebes.

Takže je to tady. Den D, nebo spíš Den E, jak jsem tomu začala říkat.

Byla jsem po večeři tak unavená, že jsem pochopila, že bez zdřímnutí to nezvládnu. Řekla jsem mamce, že si jdu nahoru dělat úkoly, a pak jsem se v pokoji svalila do postele s úmyslem se aspoň pár hodin pořádně prospat. Doma v Brooklynu to nebyl nikdy problém. Mamka mě nechala samotnou, kdykoli jsem jí o to řekla. Ale v Ackermanovic domácnosti věta „teď chci bejt sama“ nejspíš znamenala něco úplně jinýho. Ale ne proto, že by se po domě potulovali duchové. Tentokrát to byli živí, kdo mi nedopřál spánek.

Nejdřív Mimoň. Sotva jsem zasedla k další gurmánský večeři, kterou famózně připravil můj nevlastní otec, nastalo menší vzrůšo kvůli tomu, že jsem porušila rodinný pravidla a nebyla doma přesně v šest. Nastalo obvyklý vyšetřování typu „A kdes byla?“ od mamky (i když jsem byla natolik při smyslech, že jsem jí nechala ten vysvětlující vzkaz). Taky „Bavila ses dobře?“ od Andyho. A nakonec „A s kým jsi byla?“ tam, kde bych to čekala nejmíň – od Prófy. Když jsem odpověděla, že s Adamem McTavishem a Cee Cee Webbovou, Mimoň znechuceně zafrkal. Když se mu povedlo rozkousat tu půltunu masa, kterou si nacpal do pusy, zahuhlal: „Jéžiši. Největší poděsové ze třídy.“

„Pozor na jazyk!“ napomenul ho Andy.

„No fakt, tati,“ bránil se Mimoň. „Jedna je cvaklá albínka a druhej teplouš.“

To mu vyneslo okamžitě pohlavek otcovy pádný ruky. Taky dostal na tejden zaracha. Nedalo mi to, a když jsme spolu sklízeli talíře ze stolu, mile jsem ho politovala, že v tom případě spolu nemůžeme jet na večírek u Kelly Prescottový, kam se koneckonců mohl dostat jen díky mně – Královně poděsů.

„Fakticky smůla, hochu,“ řekla jsem a poklepala Mimoně soucitně po zádech.

Prudce mou ruku shodil. „Jo?“ zavrčel. „No, přinejmenším o mně nebude nikdo říkat, že já jsem hóša.“

„Ale cukrouši,“ zaševelila jsem a popleskala ho po tváři, „nedělej si starosti, tak ti přece nikdo neříká. Říkají ti mnohem hůř.“

Znova mě praštil do ruky. Vztek s ním lomcoval tak, že nebyl schopnej slova.

„Slib mi, že se nikdy nezměníš,“ zavrněla jsem. „Takhle ti fakticky nedokážu odolat.“

Na to mě Mimoň nazval jedním hodně ošklivým výrazem pro padlý ženy, právě ve chvíli, kdy do kuchyně vstoupil jeho otec se zbytky salátu.

Andy protáhnul domácí vězení ještě o týden a pak poslal Mimoně do jeho pokoje. A ten, aby dal najevo svý zoufalství nad vývojem situace, si tam pustil Beastie Boys na plný pecky… takže usnout vedle se prostě nedalo. Nakonec Andy vyšel nahoru a zabavil Mimoňovi repráky. Rozhostilo se ticho a já se pomalu propadala do dřímoty, když vtom někdo zaklepal na dveře. Prófa.

„Ehm,“ odkašlal si nervózně a podíval se někam za mě, do tmy v pokoji – ve „strašidelným“ pokoji. „Máš minutku na to, co jsem… no… vypátral? O našem domě, myslím? A lidech, co tady umřeli?“

„Lidech? To jich tady jako umřelo víc?“

„Ale jistě,“ prohlásil důležitě Prófa. „Objevil jsem překvapivé množství dokumentů pojednávajících o zločinech v tomto domě, většinou jde o vraždy různého stupně. Vzhledem k tomu, že to kdysi byl penzion, bydlela tady spousta hostů a řada z nich na cestě domů poté, co vydělali jmění jako zlatokopové na severu. Spoustu jich zavraždili ve spánku a jejich zlato pak sebrali. Pár vyšetřovatelů se domnívalo, že to páchají majitelé penzionu, ale pravděpodobnější je verze, že to měli na svědomí jiní hosté –“

Už jsem se začínala bát, že se teď dozvím, že právě tak zahynul Jesse – takže by bylo prakticky nemožný zjistit, kdo ho zabil, ale taky proto, že by mohl bejt zrovna někde tady a poslouchat nás –, a tak jsem Prófu zarazila. „Poslouchej, Pro – teda, Davide. Asi jsem se ještě nevyrovnala s tím posunem, takže bych se teď potřebovala trochu vyspat. Nemůžem to probrat zítra ve škole? Třeba při obědě?“

Prófovi se údivem rozšířily panenky. „Utahuješ si ze mě? Ty by sis se mnou sedla u oběda?“

Zírala jsem na něj. „No, a proč ne? Je snad nějaký pravidlo, že lidi z různejch ročníků nemůžou sedět spolu?“

„To ne,“ připustil Prófa. „Ale není to zvykem.“

„Fajn,“ prohlásila jsem, „tak já to udělám. Platí? Koupíš pití a já koupím moučník.“

„Skvělý!“ David pohodil hlavou a odešel hrdě k sobě do pokoje, jako bych mu zrovna slíbila, že ho seznámím s britskou královskou rodinou.

Pokusila jsem se znova usnout a už by se mi to málem povedlo, kdyby se neozvalo třetí zaklepání. Když jsem otevřela, stál za nima Somna a pro jednou výjimečně vypadal mnohem čilejší než já.

„Hele,“ oslovil mě, „mně nevadí, když si v noci půjčíš auto, ale dej prostě pak zase klíčky tam, kde byly, jasný?“

Civěla jsem na něj. „Hele, já si v noci auto nepůjčovala, Som – Jakeu.“

Odpověděl: „Mně je to fuk. Prostě dej klíčky na háček v kuchyni, kdes je sebrala. A taky by tě neubylo, kdybys občas nabrala benzin.“

Řekla jsem tak pomalu, jak jsem jen dokázala: „Nepůjčovala jsem si v noci tvoje auto, Jakeu.“

„Co děláš ve svým volným čase, to je jen tvoje věc,“ prohlásil Somna. „Chci říct, že já si zrovna nemyslím, že by gangy byly něco extra nebo tak. Ale je to tvůj život. Já jen chci, abys dala klíčky tam, kde je zase ráno najdu.“

Viděla jsem, že mu to nedokážu nijak vymluvit, takže jsem to skončila, že dobrý, dám, a zabouchla jsem za ním dveře.

Potom jsem si už konečně mohla dopřát pár hodin nerušenýho spánku, ale přesto jsem se nevzbudila moc čilá. Spíš mi připadalo, že bych mohla spát ještě tak rok. No, ale trochu lepší to bylo. O fous.

Dost dobrý na to, abych se pokusila nakopat zadek jednomu duchovi.

Všechny věci, který jsem k tomu potřebovala, jsem si naštěstí připravila už večer. Moje školní taška byla plná svíček, kříd, zavařovačky s kuřecí krví (koupila jsem ji v řeznictví na Safeway, když jsem cestou domů donutila Adama, aby to vzal kolem) a dalších pomůcek potřebnejch k provozování brazilskýho exorcismu. Byla jsem připravená vyrazit. Stačilo jen přelízt přes parapet a byla jsem venku.

Jenomže Jesse se pochopitelně musel objevit právě ve chvíli, kdy jsem seskakovala ze střechy verandy.

„Fajn,“ řekla jsem, když se moje chodidla konečně dotkly pevný půdy pod nohama. „Aspoň si hned něco vyjasníme. Dneska v noci se v misii nesmíš ukázat. Je to jasný? Jestli mě neposlechneš, budeš fakt litovat.“

Jesse se opíral o kmen jedný z těch obrovskejch borovic před naším domem. Prostě tam tak stál s rukama zkříženýma na prsou a pozoroval mě, jako bych byla nějaká zajímavá pouťová atrakce nebo něco na ten způsob.

„Myslím to vážně,“ zdůraznila jsem. „Dnešní noc nebude pro duchy moc dobrá. Vlastně bude spíš špatná. Bejt tebou, neukazovala bych se dole ve městě.“

Všimla jsem si, že se Jesse usmívá. Dneska nesvítil měsíc ani zdaleka tak jasně jako včera, ale bylo dost světla na to, abych si všimla, že se mu koutky úst zvedly nahoru, ne dolů.

„Susannah,“ pronesl pobaveně, „k čemu se to chystáš?“

„K ničemu.“ Došla jsem ke garáži a začala vytahovat kolo. „Musím jen zařídit pár věcí.“

Jesse se protáhl kolem mě, když jsem si nasazovala helmu. „Kvůli Heather?“ zeptal se lehce.

„Přesně tak. Kvůli Heather. Já vím, že se mi to včera trochu vymklo z rukou, ale dneska to bude o něčem jiným.“

„A o čem konkrétně?“

Přehodila jsem nohu přes ten stupidní rám, co ho montujou na pánský kola, a zastavila jsem se s rukama na řídítkách na začátku příjezdový cesty. „Budu k tobě upřímná,“ prohlásila jsem. „Chystám se ji zaříkávat.“

Ruka mu vystřelila dopředu a dopadla doprostřed řídítek. „Cože?“ zeptal se dutým hlasem, ze kterýho se definitivně vytratila dobrá nálada.

Polkla jsem. No dobře, necítila jsem se ani z půlky tak sebevědomě, jak jsem se tvářila. Ve skutečnosti jsem se skoro třásla. Ale co jsem měla dělat? Musela jsem Heather zastavit, než ublíží někomu dalšímu. A fakticky bych ocenila, kdyby mě v tom aspoň někdo podpořil.

„Nemůžeš mi pomoct,“ varovala jsem ho. „Nesmíš tam dneska chodit, Jesse, nebo tě taky zaříkám.“

„Ty,“ vypravil ze sebe Jesse namáhavě, „ty jsi šílená!“

„To je možný,“ připustila jsem pochmurně.

„Zabije tě,“ prohlásil Jesse. „Copak to nechápeš? Právě o to jí jde.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „nechce zabít mě. Chce zabít ty, na kterejch mi záleží. Teprve pak zabije mě.“ Popotáhla jsem. Nějak se mi spouštěla rýma. Asi že už se tak ochladilo. Nechápu, jak tady ty palmy můžou přežít. Připadalo mi, že je sotva pár stupňů nad nulou.

„Ale to jí nedovolím, víš?“ dodala jsem. „Zastavím ji. Tak pusť to kolo!“

Jesse zavrtěl hlavou. „Ne. Ne! Ani ty nemůžeš takovou hloupost myslet vážně!“

„Ani já?“ opakovala jsem uraženě. „Hm. Tak dík.“

Ignoroval mě. „Ví o tom ten kněz, Susannah? Řeklas mu to?“

„No, jasně že ví. Sejdeme se tam.“

„Bude tam na tebe čekat?“

„Jistě.“ Nervózně jsem se zasmála. „Snad si nemyslíš, že bych se o to pokoušela sama, nebo jo? Teda, jéžiši, zase tak pitomá nejsem, i když si to asi myslíš.“

Jeho stisk na řídítkách trochu povolil. „No, jestli u toho bude ten kněz…“

„Jasně. To víš, že bude.“

Sevření znova zesílilo. Jesseho druhá ruka se natáhla k mýmu obličeji a štíhlý ukazováček mi namířil přímo mezi oči: „Lžeš, viď? Ten u toho vůbec nebude. Ona ho zranila, nebo snad ne? Dneska ráno? To jsem si mohl myslet. Je po smrti?“

Zavrtěla jsem hlavou. Najednou jsem se necítila na to, abych promluvila. Měla jsem pocit, že mi překáží něco v krku. Něco, co mě tam tlačilo.

„Tak proto máš takovou zlost,“ pronesl tázavě Jesse. „Mělo mě to napadnout. Jdeš se jí pomstít za to, co udělala tomu knězi, viď?“

„A co když je to tak?“ vyhrkla jsem. „Nezaslouží si to ta holka snad?“

Ruka mu klesla dolů, na řídítka, který teď uchopil ještě pevnějc. Na to, že byl mrtvej, měl překvapivě velkou sílu. Nemohla jsem s tím kolem ani pohnout.

„Susannah,“ řekl naléhavě, „to nemůžeš! Proto jsi ten výjimečný dar nedostala, abys dělala –“

„Dar!“ To mě málem rozesmálo. Musela jsem stisknout zuby k sobě, abych nevybuchla smíchy. „Jo, tos teda vyhmát, Jesse. Dostala jsem fakt dar, co nemá chybu. A víš co? Už mě unavuje. Vážně. Myslela jsem, že když přijedu sem, můžu začít znova. Myslela jsem, že se třeba něco změní. A víš co? Změnilo se. Je to ještě horší.“

„Susannah –“

„A co ode mě jako čekáš, Jesse? Mám milovat Heather i přesto, jaká je? Mám chlácholit její raněnou duši? Promiň, ale to neskousnu. Možná že otec Dominik to zvládne, ale já ne, a on je teď z kola ven, takže já to udělám podle svýho. Chci ji odtud vyhnat, a jestli jen trochu tušíš, co je pro tebe nejlepší, ani se nehneš!“

Prudce jsem odkopla stojánek a zároveň trhla řídítky. Jesseho ten pohyb tak překvapil, že kolo nedobrovolně pustil. O vteřinu pozdějc jsem už byla na cestě, zpod zadního kola mi odletoval štěrk a Jesse zůstal v oblaku prachu za mnou. Slyšela jsem ho španělsky klít, když jsem zabočovala na cestu mezi vilami. Teda, asi to byla kletba. Žádná querida rozhodně nepadla.

Cestou z kopce jsem toho moc nevnímala. Foukal tak studenej vítr, že mi slzy tekly proudem a stříkaly dozadu do vlasů. Díkybohu nebyl už moc silnej provoz, takže když jsem prolítla křižovatkou, bylo jedno, že skoro nevidím před sebe. Auta, co tudy projížděly, každopádně zastavily.

Tušila jsem, že tentokrát bude těžší dostat se do školy, protože tam po včerejšku určitě zesílili bezpečnostní opatření. Zesílili? Spíš vůbec zavedli.

A taky že jo. Na parkovišti seděl v autě se zhasnutejma světlama policajt. Jenom tam tak seděl a ve skle se mu odráželo měsíční světlo. Řidič – nejspíš to byl nějakej nováček, když ho poslali na tuhle nudnou vartu – asi poslouchal muziku, i když jsem v bráně na parkoviště, kde jsem stála, samozřejmě nic neslyšela.

Musela jsem najít jinej vchod. No, to je toho. Schovala jsem kolo mezi keře a pomalu začala obcházet školní pozemek.

Není moc budov, do kterejch by se hubená šestnáctiletá holka neprotáhla. No, aby bylo jasný, v tomhle věku je člověk dost ohebnej. Taky už jsem měla za sebou spoustu zkušeností. Neřeknu vám, jak jsem se dostala dovnitř – nerada bych, aby to někdo z vedení školy zjistil, protože člověk nikdy neví, jestli to náhodou nebude ještě někdy potřebovat –, ale řeknu vám tohle: až budete někdy stavět bránu, přesvědčte se, že sahá až k zemi. Mezera mezi betonem a tím, kde začínají vrata, je přesně ten prostor, jakej potřebuje holka mejch proporcí k tomu, aby se protáhla dovnitř.

Taky na nádvoří vypadalo všechno trochu jinak než včera v noci – a mnohem víc mi to nahánělo hrůzu. Umělý osvětlení bylo vypnutý, což mi nepřišlo jako to nejlepší bezpečnostní opatření, ale třeba Heather všechny ty reflektory rozbila? Dvůr byl ponořenej ve tmě a plnej strašidelnejch stínů. Ani fontána nestříkala. Neslyšela jsem žádnej zvuk, kromě vrzání cvrčků pod ibišky. No nic proti cvrčkům. Pokud zase nezmlknou.

Po Heather ani vidu, ani slechu. Ale ani po nikom dalším. Naštěstí.

Doplížila jsem se, jak nejtišejc to šlo – a v teniskách to šlo fakt slušně – ke skříňce, kterou jsme teď s Heather měly dohromady. Tam jsem si klekla na studený kamenný dlaždice a otevřela školní tašku.

Nejdřív jsem zapálila svíčky. Potřebovala jsem na to všechno trochu vidět. Škrtla jsem zapalovačem – ne, fakt to nebyl můj zapalovač, ale takovej ten dlouhej zahradní podpalovač na rožnění masa – a ze zapálený svíčky nakapala na zem trochu vosku, aby mi držela. Tak jsem to udělala s každou svíčkou, dokud jsem kolem sebe neutvořila kruh. Pak jsem odšroubovala víčko sklenice s kuřecí krví.

Nehodlám tady přesně popisovat, co jsem musela doprostřed kruhu ze svíček napsat kuřecí krví. Exorcismus není zábava na deštivý odpoledne ani recept, co byste mohli sami vyzkoušet, pokud u vás straší. Mají ho provádět jenom profesionálové jako já. Určitě byste nechtěli ublížit nějakýmu nevinnýmu duchovi, co by se mohl čirou náhodou potulovat kolem. Chci říct, že když zaříkáte omylem vlastní babičku, asi vám to na oblíbenosti moc nepřidá.

A brazilský woodoo je vůbec pro amatéry zrádný, takže tady určitě nebudu zmiňovat zaklínadlo, co jsem musela napsat. Stejně to všechno bylo v portugalštině. Takže řeknu jenom tolik, že jsem namočila štětec do kuřecí krve a napsala všechny písmena, co byly potřeba. Když jsem pak vyndala z brašny Heatheřinu fotku, uvědomila jsem si, že cvrčkové ztichli.

„Co si ksakru myslíš,“ zavrčela nad mým pravým ramenem, „že tady jako děláš?“

Neodpověděla jsem jí. Položila jsem její fotku do středu nápisu. Plameny svíček ji nasvítily víc než dost.

Heather se naklonila blíž. „Hele,“ řekla udiveně, „to je moje fotka. Jak ses k ní dostala?“

Neřekla jsem nic víc než těch pár formulek v portugalštině, co jsem měla vyslovit. Heather to očividně namíchlo.

No, ale to je normálka. Heather zřejmě dokáže namíchnout úplně všechno.

„Co to děláš?“ opakovala rozčileně. „Co je to za jazyk, kterým mluvíš? A proč tady maluješ tou červenou barvou?“ Když jsem jí ani teď neodpovídala, začala mě urážet, což byl zřejmě její oblíbenej koníček. „Hele, ty mrcho,“ houkla a hrubě mě popadla za rameno, „slyšíš mě?!“

Přerušila jsem zaklínání. „Můžeš pro mě něco udělat, Heather?“ požádala jsem ji, „Postavit se tady vedle svojí fotky?“

Heather zavrtěla hlavou a plameny svíček se zamihotaly, když kolem nich proletěly její dlouhý blonďatý vlasy. „Co si jako myslíš?“ zavrčela vztekle. „Že jsem snad vadná? Nebudu si nikam stoupat. Tohle je… to je krev?“

Přisvědčila jsem. Pořád ještě mě svírala za rameno. „Jo,“ odpověděla jsem, „ale neměj péči. Je to jen kuřecí krev.“

„Kuřecí krev?“ Heather se zašklebila. „Hustý. Děláš si srandu? Na co to je?“

„Abych ti pomohla,“ prohlásila jsem, „dostat se pryč.“

Heatheřiny čelisti se sevřely. Dveře skříňky se roztřásly. Ne moc, ale tak, že jsem poznala, jak je rozrušená.

„Řekla jsem ti snad včera jasně,“ procedila skrz zuby, „že já se nikam nechystám.“

„Říkalas, že bys chtěla zpátky.“

„Jo,“ vydechla Heather. Zámek na skříňce se začal hlasitě otáčet. „Chci zpátky svůj starej život.“

„No,“ začala jsem, „a já našla způsob, jak ti pomoct.“

Dvířka začala hučet, jak se nepřestávala třást.

„To nejde,“ řekla zoufale Heather.

„Ale jde. Všechno, co musíš udělat, je stoupnout si sem do kruhu, vedle svý fotky.“

Už nepotřebovala další přesvědčování. Během vteřiny stála přesně tam, kde jsem ji chtěla mít.

„A myslíš, že to jako bude fungovat?“ zeptala se vzrušeně.

„Mělo by,“ potvrdila jsem. „Jinak jsem vyplácala kapesný na svíčky a kuřecí krev zbytečně.“

„A všechno bude zase tak jako dřív? Myslím předtím, než jsem umřela?“

„Jasně,“ řekla jsem. Mám snad mít výčitky svědomí, že kecám? Tak ty jsem teda fakt neměla. Cítila jsem jenom zvláštní klid. Bylo to nějak moc snadný. „Teď chvíli zmlkni, ať můžu říkat, co je potřeba.“

Víc než ochotně se podřídila. Začala jsem pronášet slova zaklínadla.

A další slova.

A další.

Už jsem si začala dělat hlavu, že se nestane vůbec nic, když se svíčky neklidně zatřepotaly. A vítr přitom nefoukal.

„Nic se nestalo,“ postěžovala si Heather, ale mávla jsem na ni, aby zmlkla.

Svíčky se znova zatřepotaly. A pak se nad hlavou Heather, tam, kde měla bejt střecha chodby, objevil otvor naplněnej rotujícím rudým plynem. Zůstala jsem na něj zírat.

„Ehm, Heather,“ zamumlala jsem, „možná bys měla zavřít oči.“

Udělala to se šťastným výrazem. „Co je? Funguje to?“

„Jasně,“ hlesla jsem, „všechno jde podle plánu.“

Heather řekla něco jako „super“, ale ve skutečnosti jsem jí moc nerozuměla, protože rotující plyn – nebo možná spíš kouř – začal najednou z toho otvoru proudit a doprovázelo ho vzdálený zahřmění. Za chvilku už obklopil Heather jako rudá mlha. Ale ona to netušila, protože tiskla víčka k sobě.

„Něco jsem zaslechla,“ řekla. „To bylo ono?“

Otvor nad její hlavou se rozšířil. Viděla jsem v něm šlehat blesky. Nevypadalo to zrovna jako místo, kam byste chtěli jet na dovolenou. Neříkám, že jsem zrovna otevřela bránu do pekel nebo tak něco – aspoň jsem doufala, že ne –, ale byla to určitě jiná dimenze světa, než je ten náš. A upřímně řečeno, vůbec to nevypadalo na místo, kam by se člověk toužil dostat. Natož tam strávit celou věčnost.

„Už jenom minutku,“ pokoušela jsem se ji uchlácholit, zatímco její štíhlý tělo roztleskávačky obtáčeli další a další rudí hadi, „a budeš tam.“

Heather pohodila blonďatou hřívou. „Bože,“ řekla, „nemůžu se dočkat! První, co udělám, bude, že půjdu do nemocnice a omluvím se Bryceovi. Myslíš, že je to dobrej nápad, Suzie?“

Přisvědčila jsem: „Je.“ Hrom teď zahřměl hlasitějc, blesky šlehaly mocnější. „To je bezva nápad.“

„Doufám, že mamka ještě nedala pryč moje šaty,“ mumlala Heather. „Jenom proto, že jsem mrtvá. Nebo si myslíš, že je už vyhodila, Suzie?“ Otevřela oči. „Fakt si myslíš, že jo?“

Zarvala jsem: „Nech ty oči zavřený!“

Ale už bylo pozdě. Uviděla to. Lidi zlatý, podívala se dolů na ty rudý pramínky a začala vřískat. Ale ne strachy. Heather šílela vzteky. Doslova šílela.

„Ty mrcho jedna prolhaná!“ ječela. „Ty mě neposíláš zpátky! Ty mě posíláš pryč!“

A potom, právě když hrom zahřměl nejhlasitějc, vystoupila z kruhu.

Přesně to udělala – prostě z něj vystoupila. Jako by vůbec o nic nešlo. Jako by jen skákala panáka. Rudej kouř, co ji obtáčel, najednou zmizel. Vytratil se. A díra nad její hlavou se zavřela.

A to mě teda pořádně rozběsnilo. Aby bylo jasný, investovala jsem do toho tolik energie.

„Tak to teda ne,“ zavrčela jsem. Vyrazila jsem k Heather a popadla ji, přiznávám, za krk.

„Mazej zpátky,“ procedila jsem skrz zuby. „Hned-tam-mazej-zpátky!“

Heather se rozesmála. Držela jsem ji pod krkem, a ona se chechtá!

Dveře skříňky za jejíma zádama se začaly hlasitě třást. Mnohem hlasitějc než předtím.

„Jseš mrtvá,“ zasyčela na mě. „Už teď seš mrtvá, Simonová. A víš co? Postarám se o to, abys neumírala sama. Postarám se, aby s tebou chcípli i ty tví pitomí kámoši. A ten tvůj pihovatěj nevlastní bratříček.“

Stiskla jsem ji pod krkem ještě silnějc. „To není jistý. Řekla bych, že pomažeš tam, kam patříš, že odsud vypadneš jako poslušná dušička.“

Zase se rozchechtala. „Donuť mě k tomu!“ vyzvala mě a modrý oči se jí zablejskly šílenstvím.

No tak dobře. Řekla si o to.

Praštila jsem ji tvrdě pěstí pravý ruky. Pak, dřív než se stačila vzpamatovat, jsem ji práskla levačkou. Ale pokud ji to bolelo, nedala to na sobě znát. Jenže to vlastně není pravda. Věděla jsem, že jsem jí ublížila, podle toho, že se dveře skříňky najednou začaly zavírat a otevírat. Ne úplně zavírat, ale bouchat. Tvrdě. Dost tvrdě na to, aby se začala třást celá chodba.

Fakt. Celá chodba se začala kymácet dopředu a dozadu, jako by se podlaha proměnila ve vlny oceánu. Silný dřevěný sloupy, který podpíraly střechu, se začaly třást a popojíždět po zemi, do který byly bezpečně ukotvený už nějakejch tři sta let. Vydržely tři sta let zemětřesení, požárů, povodní – a teď je podrazí duch šestnáctiletý roztleskávačky.

Řeknu vám, dělat mediátora je pořádná fuška.

Pak se najednou její prsty sevřely kolem mýho krku. Nevím jak. Nejspíš jsem byla otřesená tím, co vyváděla chodba. To nevypadalo dobře. Chytla jsem ji za předloktí a pokoušela se ji nacpat zpátky do kruhu svíček. Přitom jsem si mumlala portugalský zaříkávadla, ale byla jsem skoro bez dechu. Viděla jsem, jak se trámy nad mou hlavou nebezpečně houpají. Mohla jsem jen doufat, že se brána do krajiny stínů zase otevře.

„Drž hubu!“ poručila Heather, když zaslechla, co mumlám. „Sklapni! Nikam mě nepošleš! Já patřím sem! Patřím sem mnohem víc než ty!“

Mumlala jsem zaklínadla dál. A pořád jsem ji tlačila do kruhu.

„Kdo si kčertu myslíš, že jseš?“ Heatheřin obličej zrudnul zuřivostí. Koutkem oka jsem zahlídla, jak se obrovskej květináč s pelargonií vznáší nad kamennou balustrádou, kde předtím stál. „Jseš nula. Jseš tady ve škole teprve dva dny! Dva dny! Myslíš, že sem můžeš jen tak vtrhnout a všechno zničit? Myslíš, že se můžeš dostat na moje místo? Kdo si sakra myslíš, že jseš?“

Vykopla jsem dopředu a zároveň škubla rukama, za který jsem ji držela, takže jsme se obě najednou zřítily na kamennou podlahu. Květináč letěl za náma – ne proto, že bych ho shodila, ale proto, že ho Heather na mě poslala. Uhnula jsem v poslední chvíli a těžká nádoba narazila hlasitě do skříňky. Do vzduchu se rozletěly úlomky květináče, kusy pelargonií a hlína. Zaťala jsem prsty do Heatheřinejch dlouhejch blonďatejch vlasů. Možná to ode mě nebylo moc sportovní gesto, ale hodit po mně květináčem zase nebylo moc sportovní od ní.

Ječela, házela sebou a mrskala se jako úhoř, když jsem ji napůl vlekla a napůl strkala zpátky do kruhu svíček. Začala vyhazovat do vzduchu další věci. Zámky skříněk se odtrhovaly od dveří a vyrážely proti mně jako malý lítající talířky. Pak se přiřítilo tornádo, který začalo vysávat věci z otevřenejch skříněk, takže na mě ze čtyř stran svištěly učebnice a kroužkový šanony. Schovala jsem hlavu, ale nepouštěla jsem Heather, ani když mě něčí geometrie praštila do ramene. Opakovala jsem formulky, o kterejch jsem doufala, že znova otevřou otvor na druhou stranu.

„Proč to děláš?“ vřískala Heather. „Proč mě nenecháš na pokoji?“

„Proto.“ Byla jsem pomlácená, měla jsem vyraženej dech, po zádech mi tekly čůrky a po ničem jsem netoužila tolik jako po tom, abych ji mohla nechat, jít domů, vlízt si do postele a spát asi tak milion let.

Ale nešlo to.

Místo toho jsem ji kopla doprostřed hrudníku, takže zavrávorala a ucouvla do středu kruhu. V momentě, kdy klopýtla o fotku, kterou dala Bryceovi, se díra nad její hlavou znova otevřela. Zároveň ji obklopila rudá mlha, tak těsně, jako by ji obalila tlustá vlněná deka. Už se z ní nedalo dostat. Aspoň ne tak snadno.

Rudá mlha obalovala Heather tak hustě, že už jsem ji neviděla, ale pořád ještě jsem ji slyšela. Ječela tak nahlas, že by to probudilo i mrtvolu – až na to, že jediná mrtvola tady byla ona. Nad hlavou jí zase zaburácel hrom. Viděla jsem, jak se v černý díře, která se nahoře rozšiřovala, třpytí hvězdy.

„Proč?!“ vřískala Heather. „Proč mi to děláš?!“

„Protože,“ nadechla jsem se, „jsem mediátor.“

A pak se staly dvě věci naráz.

Rudou mlhu, která ji obklopovala, to začalo vtahovat zpátky do otvoru. I s Heather.

A robustní sloupy, který podpíraly klenbu, se najednou zlomily jediným křupnutím jako párátka.

A chodba se začala řítit na mou hlavu.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a šest