8
Nemusel čekat dlouho. Vlastně za ním přišla hned po obědě. Ne že by o tom snad věděl. Zahlídla jsem ji v davu, když všichni ostatní spěchali ke skříňkám. Duchové kolem sebe šíří zvláštní záři, která je odlišuje od živejch – díkybohu, jinak by mi trvalo mnohem delší dobu, než bych je rozeznala.
Každopádně na něj zírala, jako by ho probodávala dýkou. Lidi, co ji neviděli, proudili skrz ni. Trochu jsem jim záviděla. Přála jsem si, aby pro mě byli duchové taky tak neviditelný jako pro všechny ostatní. Sice by to znamenalo, že bych si celý ty roky nemohla povídat s taťkou, ale zároveň by to taky znamenalo, že bych teď netušila nic o tom, že je Heather tady a že se snaží vyvýst něco strašnýho.
Ne snad, že bych tušila, co mu chce udělat. Ale duchové bejvají pěkně krutí. To, co udělal Jesse se zrcadlem, fakticky není vůbec nic. Některý na mě zkoušeli takový věci, že kdybych se nedokázala bránit, už by mi asi taky nejspíš zbyla jen duchovní podstata. Měla jsem otřes mozku a kosti zlomený tak často, že už to ani nepočítám. Mamka si myslí, že přitahuju nehody. Jasně, mami. Je to tak. Jenomže příčinou nehody, při který jsem spadla ze schodů a zlomila si zápěstí, bylo, že do mě strčil tři sta let mrtvej španělskej dobyvatel.
A jen co jsem zahlídla Heather, věděla jsem, že z toho nekouká nic dobrýho. Ne že bych to uhodla jen z toho, jak se předtím chovala ke mně. Ale stačilo sledovat její pohled. Nedívala se na Bryce. Dívala se upřeně na jeden z trámů ve stropě chodby, pod kterým Bryce zrovna procházel. A jak jsem sledovala, kam se dívá, začal se trám zřetelně třást. Ne celý zastřešení. Jenom ten jedinej, těžkej trám. Trám, co visel přímo nad Bryceovou hlavou.
Vystartovala jsem bez rozmyslu. Vrhla jsem se vší silou na Bryce. Oba jsme se na vteřinku vznesli, pak spadli na zem a začali se kutálet, když vtom jsem uslyšela výbuch. Sehnula jsem hlavu, abych si chránila oči, takže jsem ve skutečnosti neviděla, jak to starý dřevo explodovalo. Ale slyšela jsem to. A cítila. Zasypaly mě ostrý třísky a některý se mi zabodly do kůže. Ještě že nosím vlněný spodní prádlo.
Bryce ležel pode mnou tak tiše, až jsem se začala bát, že snad dostal nějakým velkým polenem po šišce nebo tak něco. Ale když jsem zvedla obličej z jeho prsou, viděla jsem, že je v pořádku – jenom zděšeně zíral na obrovskej, tlustej trám, kterej dopad na zem kousek od nás. Kolem nás se povalovaly třísky, který se odštíply od hlavní klády. Myslím, že si začínal uvědomovat, že kdyby mu ten trám dopad na hlavu, byla by kamenná podlaha chodby pokrytá taky malejma úlomkama Bryce.
„Promiňte, promiňte –“ Slyšela jsem vyděšenej hlas otce Dominika a pak jsem zahlídla, jak se prodírá davem čumilů. Strnul, když uviděl trám na podlaze, ale pak zase ožil, když uviděl mě a Bryce.
„Dobrý Bože na nebesích!“ vykřikl a vrhnul se k nám. „Jste v pořádku, děti? Susannah, nejsi zraněná? A co ty, Brycei?“
Pomalu jsem se posadila. Už jsem si počítala zlomený kosti tolikrát, že jsem věděla, že čím pomalejc se budu hejhat, tím větší je šance, že poznám, co mám zlomený, dřív než na to přenesu váhu.
Ale tentokrát to vypadalo, že jsem si nic nezlomila. Postavila jsem se.
„Díky Bohu,“ vydechl otec Dominik. „Opravdu jsi v pořádku?“
„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho a začala se čistit. Měla jsem na sobě spoustu třísek a pilin. Na svým nejlepším svetru od Donny Karan! Ohlídla jsem se po Heather – vážně, kdybych ji teď uviděla, nejspíš bych se ji taky pokusila zabít… kdyby mě samozřejmě nepředešla sama. Ale už byla fuč.
„Bože,“ řekl slabě Bryce a postavil se vedle mě. Nezdálo se, že by byl zraněnej, jen trochu otřesenej. Asi bylo dost těžký zranit kluka, co byl takhle vysokej. Měl skoro dva metry a širokej hrudník, celej Alec Baldwin.
A teď mluvil se mnou. Se mnou!
„Bože, nestalo se ti nic?“ chtěl vědět. „Děkuju. Bože. Myslím, žes mi zachránila život.“
„To nic,“ zamumlala jsem. „To nestojí za řeč, fakt ne.“ Neodolala jsem a natáhla ruku, abych vyprostila třísku z jeho svetru. Kašmír. To jsem si mohla myslet.
„Co se to tady děje?“ Vysokej chlápek v kněžským rouchu a s červenou čapkou na hlavě se prodíral davem. Uviděl trám na podlaze, zahleděl se do stropu, kde najednou zela obrovská díra, a pak oslovil otce Dominika: „Vidíš? Vidíš to, Dominiku? To je z toho, že necháváš ty svoje ptáčky hnízdit, kde je napadne! Pan Ackerman nás varoval, že se to stane, a podívej! Už je to tady! Vždyť to mohlo někoho zabít!“
Takže tohle je monsignor Konstantin.
„Je mi to líto, monsignore,“ omluvil se otec Dom. „Nechápu, jak se to mohlo stát. Díky Bohu se nikomu nic nestalo.“ Obrátil se k Brycemu a ke mně. „Vy dva jste určitě v pořádku? Řekl bych, že slečna Simonová je trochu bledá. Odvedu tě na ošetřovnu, Susannah, abychom měli jistotu, že ti nic není. Vy ostatní honem do tříd. Všechno dobře dopadlo. Běžte, běžte!“
A lidi ho překvapivě poslechli. Otec Dominik měl v sobě něco… něco, co vás nutilo poslechnout ho. Naštěstí ale využíval svou sílu v dobrým, ne ve zlým.
Přála bych si, aby to platilo i o monsignorovi. Zůstal stát v chodbě, která se najednou vyprázdnila, a zíral dolů na rozbitej trám. Bylo jasný, že dřevo nevypadá vůbec shnile. Ne že by nebylo starý, ale bylo taky perfektně suchý.
„Ta hnízda půjdou pryč, Dominiku,“ ucedil suše monsignor. „Všechna. Nemůžeme takhle riskovat. Co kdyby tady byl někdo z turistů? Nebo, Bože chraň, sám pan arcibiskup? Přijede už za pár týdnů. Co kdyby tady v chodbě stál pan arcibiskup Rivera, když se ten trám uvolnil? Co pak, Dominiku?“
Jeptišky, co se seběhly, když uslyšely rámus, se na chudáka otce Dominika zadívaly tak vyčítavě, že jsem už už otevírala pusu, abych něco řekla. Ale než jsem to stačila udělat, otec Dom mě objal kolem ramen a odváděl mě pryč. „Jistě,“ zavolal přes rameno, „máte pravdu. Domluvím se se školníkem, monsignore. Nemůžeme dopustit, aby se nám tady zranil sám pan arcibiskup. To rozhodně ne.“
„Kristepane, co je to za dutou hlavu?“ zeptala jsem se, když jsme za sebou zavřeli dveře ředitelny. „Dělá si srandu, nebo si fakt myslí, že to udělalo pár ptáků?“
Otec Dominik přešel přes ředitelnu k malýmu kabinetu, kde visela spousta diplomů a medailí – učitelskejch trofejí, jak jsem zjistila pozdějc. Předtím než ho v diecézi vybrali na ředitelský místo, byl otec Dominik žádaným a oblíbeným učitelem biologie. Sáhl do jednoho z pohárů a vylovil z něj krabičku cigaret.
„Nevím, jestli to není svým způsobem svatokrádež, Susannah,“ řekl a zadíval se do červenobílý krabičky. „Tvrdit o monsignorovi katolické církve, že je dutá hlava.“
„Pak je klika, že nejsem katolička,“ usoudila jsem. „A vy si jednu klidně zapalte.“ Pokývla jsem hlavou k cigaretám. „Nikomu to nepovím.“
Dlouze se zadíval na krabičku, kterou držel, pak se ztěžka nadechl, a vrátil ji zase tam, odkud ji předtím vylovil. „Díky,“ řekl. „Ale radši bych neměl.“
Jéžiši. Měla bych si dát bacha, abych tomuhle nikdy nepropadla.
Napadlo mě, že bych měla změnit téma, a tak jsem si začala prohlížet jeho vyznamenání. „1964,“ přečetla jsem. „Jste borec.“
„To jsem.“ Otec Dom se usadil za stůl. „A teď, při Bohu všemohoucím, co se to tam vlastně dělo, Susannah?“
„Ale,“ pokrčila jsem ramenama, „to jenom Heather. Myslím, že teď už víme, proč se tady potuluje. Chce zabít Bryce Martinsona.“
Otec Dom potřásl hlavou. „To je strašné. Opravdu. Ještě jsem nepotkal tak… tak agresivního ducha. Nikdy, za celá ta léta, co dělám mediátora.“
„Fakt ne?“ Podívala jsem se z okna, ale ředitelna nebyla obrácená k moři. Viděla jsem kopce, kde stál náš dům. „Hele,“ upozornila jsem ho, „odtud je vidět k nám domů!“
„A taková to bývala klidná dívka. Nikdy jsme neměli s Heather Chambersovou kázeňské problémy, nikdy za celou dobu, co tady studovala… Co v ní vyvolalo takovou nenávist k chlapci, kterého předtím milovala?“
Ohlídla jsem se přes rameno. „To si děláte legraci?“
„No, já vím, že se rozešli, ale takové… extrémní emoce… ta smrtící zášť. Ona je opravdu nezvykle –“
Zavrtěla jsem hlavou. „Promiňte, já vím, že žijete v celibátu a tak, ale to jste se fakt nikdy nezamiloval? Nevíte, o co gou? Ten kluk ji zradil! Ona si myslela, že se vezmou. Já vím, že je to blbost, zvlášť když jí bylo, kolik vlastně? Šestnáct? Ale stejně. Zradil ji! A jestli se vám to nezdá dost, aby kvůli tomu holka chtěla zabíjet, tak už fakt nevím, co byste ještě chtěl.“
Zamyšleně mě pozoroval. „Mluvíš z vlastní zkušenosti?“
„Já? Ne, ne úplně. Teda, byla jsem zamilovaná, už párkrát…, ale nemůžu říct, že by to bylo oboustranný.“ Bohužel pro mě. „Ale dokážu si představit, jak muselo být Heather, když se na ni vykašlal.“
„Bylo jí tak, že se zabila,“ připomněl otec Dominik.
„Přesně. Ale to se jí nezdá dost. Nedá si pokoj, dokud ho nedostane.“
„To je příšerné,“ prohlásil otec Dom. „Opravdu… příšerné. Mluvil jsem do ní, až jsem skoro zmodral v obličeji, ale ona mě vůbec nevnímala. A teď, první den školy, se stane tohle. Měl bych doporučit tomu mladému muži, aby zůstal doma, dokud se to nevyřeší.“
Rozesmála jsem se. „A jak to uděláte? Řeknete mu, že se ho pokouší oddělat jeho mrtvá bejvalka? No, už se těším, jak se na to zatváří monsignor.“
„Vůbec ne.“ Otec Dominik otevřel zásuvku a začal se v ní přehrabovat. „S trochou důvtipu vymyslíme něco, co by udrželo pana Martinsona aspoň týden dva mimo školu…“
„To nejde!“ Myslím, že jsem docela slušně zbledla. „Chcete mu snad dát jed? Myslela jsem, že jste kněz! Copak vám to nezakazuje víra nebo tak něco?“
„Jed? Ne, ne, Susannah. Myslel jsem třeba na to, že mu nasadíme do hlavy vši. Už se tady minulé pololetí objevily. Myslím, že pan Martinson bude zvlášť těžký případ –“
„Panebože!“ vyjekla jsem. „To je nechutný! Vy mu chcete nasadit vši do těch jeho vlasů?“
Otec Dom se přestal hrabat v zásuvce a překvapeně ke mně zvedl oči.
„A proč ne? Našim účelům to poslouží dokonale. Udržíme ho mimo školu tak dlouho, dokud my dva nevymyslíme něco, co by zarazilo slečnu Chambersovou –“
„Nemůžete mu nasadit do vlasů vši,“ pronesla jsem s větší vehemencí, než bylo potřeba. Vlastně ani nevím, proč jsem byla tolik proti tomu, snad jen že… no, má tak hezký vlasy. Všimla jsem si toho dobře, když jsme spolu leželi na zemi. Hebký, vlnitý vlasy, o kterejch jsem si dovedla představit, jak mi protejkají mezi prstama. Ucítila jsem divnej, svíravej pocit kolem žaludku.
„Jéžiši,“ zamumlala jsem. „Zapomeňte na vši, jasný? Nechte mě, ať to s Heather zařídím. Jak dlouho jste s ní mluvil? Týden?“
„Od Nového roku,“ připustil otec Dominik. „Ano. Tenkrát se tady ukázala poprvé. Teď vidím, že čekala jenom na Bryce.“
„Dobře. Tak teď mě nechte, ať to s ní vyřídím. Možná si potřebuje promluvit s nějakou holkou.“
„No nevím.“ Otec Dominik se na mě pochybovačně usmál. „Mám pocit, že jsi trochu náchylná… no, k agresivitě. Ale mediátor nesmí používat násilí. My máme duším v nouzi pomáhat, ne jim ubližovat.“
„Haló? Nevypad vám signál? To jako že jsem měla stát a povídat si s ní, zatímco by ten trám rozbíjel tomu chudákovi lebku?“
„Tak to samozřejmě nemyslím. Jen kdybys v sobě mohla vyvolat trochu soucitu –“
„Jo. Já mám v sobě spoustu soucitu, otče. Moje srdce pro tu holku fakticky krvácí. Ale tohle je moje škola, jasný? Ne její. Už ne. Jednou se rozhodla a musí nýst následky. A já jí nedovolím, aby s sebou vzala Bryce – nebo někoho dalšího. Prostě nedovolím.“
„Dobře.“ Otec Dom se zatvářil skepticky. „Dobře, pokud víš jistě –“
Vstala jsem. „Vím to jistě. Jen to nechte na mně, ano?“
Otec Dom přitakal, ale vyslovil to dost zdráhavě, jak jsem si všimla. Musel mi podepsat propustku, abych se dostala zpátky do třídy a cestou mě nechytila žádná jeptiška. Jedna – s obličejem pinče – už tam na mě číhala, a podrobně mi zkoumala propustku, právě přede dveřma s nápisem OŠETŘOVNA. Stála jsem před ní ještě ve chvíli, kdy z nich vyšel Bryce s vlastním lejstrem v ruce.
„Ahoj,“ vyhrkla jsem. „Co se děje? Udělala ti… chci říct, stalo se ti ještě něco?“
Zatvářil se trochu rozpačitě. „Ne, teda, až na tu velkou třísku, co jsem si vrazil pod nehet na palci. Víš, čistil jsem si kalhoty od toho sajrajtu a jedna mi vjela pod nehet a –“ Zvedl pravou ruku, s velkým bílým obvazem kolem palce.
„Jau,“ povzdechla jsem si.
„Dík.“ Vypadal posmutněle. „Polila mi to dezinfekcí. Nesnáším tyhle věci.“
„Člověče,“ vydechla jsem soucitně, „ty máš teda den.“
„Vlastně ani ne,“ namítl a svěsil ruku. „Teda zdaleka ne tak špatnej, jako kdybys tady nebyla. Nebejt tebe, už bylo po mně.“ Všiml si, že jsem přišla od ředitelny: „Copak? Nějakej průšvih?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Otec Dominik chtěl ode mě jenom vyplnit nějaký dotazníky. Jsem tady nová, víš.“
„A protože jsi nová studentka,“ ozvala se mi za zády nepříjemně ta jeptiška se špičatým obličejem, „musím tě upozornit, že potulování halou a vybavování se není dovoleno. Oba byste se teď měli vrátit do tříd.“
Omluvila jsem se a vzala si od ní propustku. Bryce mi kavalírsky nabídnul, že mě dovede tam, kde je teď naše třída, a novicka konečně odplachtila. Jakmile byla z doslechu, Bryce se zeptal: „Ty jsi Suze, viď? Jake mi o tobě říkal. Přijelas z New Yorku.“
„To jsem já,“ souhlasila jsem. „A ty jsi Bryce Martinson.“
„Jake ti o mně povídal?“
Při představě, že by Somna dobrovolně promluvil, jsem se skoro rozchechtala. „Ne, to nebyl Jake.“
Pak řekl, tak smutným tónem, že jsem ho musela politovat: „Ve škole o mně teď asi hodně mluví, co?“
„Trochu.“ Rozhodla jsem se do toho skočit rovnýma nohama. „Je mi líto, co se stalo tvojí přítelkyni.“
„No, to mně taky, věř mi.“ Nedokázala jsem poznat, jestli ho naštvalo, že jsem s tím takhle vyrukovala. „Nechtěl jsem se sem ani vracet, jenže… Vždyť víš. Chtěl jsem přestoupit na RLS, jenže mají plno. Dokonce ani na veřejný škole mě nevzali. Je to kvůli tomu, že už mám před maturitou. Praštil bych s tím úplně, jenomže… no, chci jít na vysokou, a to bez maturity nejde.“
Usmála jsem se. „Něco jsem o tom zaslechla.“
„Je to tak.“ Bryce si všiml, že mám pořád ještě přes ruku svetr, který jsem takhle vláčela od rána – když jsem praštila s Heather o skříňku, zámek se pravděpodobně trvale poškodil. „Můžu ti to vzít?“ zeptal se.
Ta nečekaná zdvořilost mi vyrazila dech, takže jsem bez přemejšlení kejvla a svetr mu podala. Přehodil si ho přes ruku a prohodil: „No, já myslím, že mi to asi všichni dávají za vinu. To, co se stalo s Heather.“
„To bych neřekla,“ namítla jsem. „Myslím, že z toho, co se stalo Heather, může člověk obviňovat jedině Heather.“
„Uhm,“ zamumlal Bryce. „Ale udělala to přece kvůli mně, víš? V tom to je. Kdybych se s ní nerozešel –“
„Ty máš asi o sobě pořádně vysoký mínění, co?“
Zaraženě se na mě podíval. „Cože?“
„No, když předpokládáš, že se zabila kvůli tobě. Já si vůbec nemyslím, že by to udělala kvůli tobě. Udělala to, protože byla nemocná. Takový věci nemůžeš ovlivnit. Možná že ten rozchod byl něco jako katalyzátor, co vyvolal zhroucení, ale zrovna tak to mohla bejt nějaká jiná krize v jejím životě – třeba kdyby se její rodiče rozvedli, kdyby ji nezvolili vedoucí roztleskávaček, kdyby jí chcípla kočka. Cokoli. Tak na sebe nebuď tak tvrdej.“ Stáli jsme už u dveří naší učebny – teď jsme měli geometrii se sestrou Mary Catherine. Otočila jsem se k němu a natáhla se pro svý svršky. „No, tak já už jsem tady. Díky za doprovod.“
Nepřestával držet rukáv mýho svetru. „Počkej,“ řekl. Díval se na mě dolů. Bylo těžký uhodnout, jakou barvu mají vlastně jeho oči – v chodbě byla dost tma a stín. Ale všimla jsem si, už jak jsme spolu předtím spadli na zem, že jsou modrý. Krásně, jasně modrý. „Hele, poslouchej,“ oslovil mě. „Můžu tě dneska večer někam pozvat? Abych ti poděkoval a tak.“
„Díky,“ hlesla jsem a přitáhla si svetr. „Ale už něco mám.“ Nedodala jsem ale, že moje plány na večer se týkají jeho, a to dost intimním způsobem.
„Takže zejtra večer?“ navrhnul. Pořád ještě se odmítal vzdát mýho svetru.
„Víš,“ vymluvila jsem se, „já nesmím chodit ve všední dny večer ven.“
To byla vyložená lež. I když mě párkrát přivedla domů policie, mamka mi bezvýhradně důvěřovala. Kdybych jí řekla, že si chci vyjít s klukem ze školy, určitě by mě pustila. Jenže pravda byla, že jsem něco takovýho zatím neřešila. Nikdo mě totiž nikam nezval, ve všední den ani o víkendu.
Ne že bych byla taková šereda. Nevypadám sice jako Cindy Crawfordová, ale taky nejsem žádná obluda. Řekla bych, že mě nikdo nezval proto, protože mě v bejvalý škole měli tak trochu za cvoka. Holky, co pořád mluví samy k sobě a mají problémy s policií, nebejvají moc oblíbený.
Podívejte, aby bylo jasný, občas přišel do školy nějakej novej kluk a tvářil se, jako že se mu líbím… ale jenom tak dlouho, dokud mu někdo nevysvětlil, co jsem zač. Pak už se mi taky vyhejbal, jako kdybych ho mohla nakazit nebo tak něco.
Kluci z východního pobřeží. Co vůbec mohli vědět?
Ale teď jsem měla šanci začít znova, s klukama, co o mý minulosti nevěděli vůbec nic – jasně, až na Somnu a Mimoně, ale pochybovala jsem, že by tihle dva o mně něco vykládali, protože nebyli zrovna… jak bych to řekla… verbálně na výši.
Přinejmenším o mně ani jeden z nich nemluvil s Brycem, protože ten se snažil dál: „Tak o víkendu, no. V sobotu večer máš čas?“
Nebyla jsem si jistá, jestli je dobrej nápad vyjít si v sobotu s klukem, co se ho pokouší zabít jeho mrtvá přítelkyně. Heleďte, co když se o tom dozví a bude mít na mě pifku? Věděla jsem, že otec Dominik by rozhodně nepokládal za moudrý, abych s Brycem někam chodila.
Jenomže na druhou stranu, jak často pozve někam holku, jako jsem já, tak senzační kluk jako Bryce Martinson?
„Tak dobře,“ souhlasila jsem. „V sobotu. Stavíš se pro mě v sedm?“
Zašklebil se. Měl moc pěkný zuby, bílý a rovný. „V sedm.“ Konečně pustil můj svetr. „Takže v sobotu. Pokud se neuvidíme dřív.“
„Ahoj.“ Zastavila jsem se s rukou na klice učebny geometrie. „Jo, a Brycei…“
Vykročil už chodbou dolů, směrem ke své třídě. „Co?“
„Hlídej si záda.“
Připadalo mi, že na mě vytřeštil oči, ale ve stínu chodby to bylo těžký přesně určit.
2024 ©