kapitola 9

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 5. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2234×

Když jsem se po vyučování vyšplhala do ramblera, Prófa do mě nepřestával hučet. „Všichni mluví jen o tom!“ vykřikoval a vrtěl se na sedadle. „Všichni to viděli! Zachránilas mu život! Zachránilas Bryce Martinsona!“

„Nezachránila jsem mu život,“ namítla jsem mírně a natočila se trochu, abych si ve zpětným zrcátku zkontrolovala vlasy. Perfektní. Slanej vzduch jim evidentně svědčil.

„Ale zachránila! Viděl jsem tu obrovskou kládu! Kdyby mu spadla na hlavu, určitě by ho to zabilo! Tys ho zachránila, Suze. Fakt zachránila.“

„No dobře.“ Přejela jsem si rty tyčinkou s leskem. „Tak třeba jo.“

„Páni! První den, a už jseš ta nejpopulárnější holka v misijní škole!“

Prófa se vůbec nedokázal ovládat. Až jsem si začala říkat, jestli by to nechtělo něco na uklidnění. Ne snad, že bych neměla ráda děti. Upřímně řečeno jsem měla Prófu ze všech Andyho kluků nejradši – což, jak si uvědomuju, neznamená zrovna moc, ale je to to jediný, na co se teďka zmůžu. Bylo to hlavně kvůli tomu, že Prófa za mnou včera večer přišel do pokoje, zrovna když jsem se rozhodovala, co si vezmu na sebe první den školy. Tvářil se trochu vyjeveně, když se mě ptal, jestli bych si s ním nechtěla vyměnit pokoj.

Podívala jsem se na něj, jako by mu přeskočilo. Prófův pokoj byl taky moc hezkej a vůbec, ale proboha! Abych se dobrovolně vzdala vyhlídky na moře? Nikdy. Ani kdyby to znamenalo, že se budu muset nějak zbavit Jesseho, svýho nečekanýho spolubydlícího. Ale popravdě řečeno jsem ho nezahlídla od chvíle, kdy jsem mu nařídila, aby se klidil.

„Proč bych si proboha měla chtít vyměnit pokoj?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

Prófa pokrčil rameny. „Já jenom… no, tenhle pokoj je trochu strašidelnej, nezdá se ti?“

Zůstala jsem na něj zírat. Pak jsem si znova prohlídla svoje království. Lampičku nad postelí, která vrhala kolem sebe růžový stíny, přehrávač CD, na kterým jsem si zrovna pouštěla Janet Jacksonovou – tak nahlas, že už na mě mamka zdola dvakrát křičela, ať to trochu ztlumím… Strašidelnej byl teda ten poslední přívlastek, kterej bych použila. „Strašidelnej?“ opakovala jsem nahlas. Jesseho jsem nikde neviděla. Ani žádnýho jinýho ducha. Byli jsme úplně a naprosto v říši živých. „A kvůli čemu?“

Prófa sešpulil rty. „Neříkej to tátovi,“ požádal mě, „ale dělal jsem tady v domě trochu průzkum a došel jsem k závěru – zcela jednoznačnýmu –, že tady straší.“

Dívala jsem se na jeho hubenej pihovatěj obličejík a došlo mi, že to myslí vážně.Smrtelně vážně, jak dokazoval jeho komentář.

„I když moderní badatelé z větší části odhalili prozaické pozadí mnoha paranormálních jevů v naší zemi, stále ještě zbývá dostatek důkazů o tom, že ve hmotném světě působí nevysvětlitelné duchovní síly. Moje osobní výzkumy tohoto domu sice bohužel neprokázaly nevyvratitelně spirituální přítomnost, ale fakt, že v tomto pokoji bez příčin kolísá teplota, mě přivedl k domněnce, že tady v minulosti patrně došlo k přinejmenším jednomu násilnému incidentu – možná i vraždě – a že nějaký zbytek oběti, říkejme tomu třeba duše, tady stále setrvává, možná v naději, že se jí podaří dosáhnout spravedlivého objasnění její nečekané smrti.“

Opřela jsem se o jeden ze sloupků postele. Musela jsem, jinak by to se mnou snad švihlo. „Jéžiši,“ vypravila jsem ze sebe a jen s námahou se přitom ovládala, „To po tomhle se tady člověk bude vážně cejtit jako doma.“

Prófa vypadal zaskočeně. „Promiň,“ omluvil se a průhledný špičky odstávajících uší mu zrudly. „Neměl jsem ti nic říkat. Pověděl jsem to Jakeovi a Bradovi a oni si myslí, že jsem cvok. Asi jsem.“ Statečně polkl. „Ale myslel jsem, že je to moje povinnost, teda jako povinnost muže, nabídnout ti výměnu pokoje. Já se totiž duchů nebojím.“

Usmála jsem se na něj a moje leknutí se rozplynulo v návalu sympatie. Vážně mě to dojalo. Bylo jasný, že ten kluk musel sebrat všechnu odvahu, aby mi to navrhnul. On opravdu a vážně věří, že u mě v pokoji straší, navzdory tomu, co tvrdila celá ta jeho věda, ale stejně je ochotnej obětovat se pro mě, asi z nějakýho záchvatu vrozený rytířskosti. Toho kluka jste si museli zamilovat. Prostě museli.

„To je v pohodě,“ ujistila jsem ho. „Jen bych se chtěla na něco zeptat.“ Snížila jsem trochu hlas, pro případ, že by se Jesse potuloval někde poblíž. „Když jsi tak dělal ty svoje výzkumy, nenarazils někde na jméno toho chudáka, co tady u mě v pokoji straší?“

Prófa zavrtěl hlavou. „Ale mohl bych to zjistit, jestli to chceš vážně vědět. Můžu zajít do města do knihovny. Mají tam všechny noviny, co vyšly od chvíle, kdy tady vůbec začal tisk vycházet, což bylo krátce předtím, než postavili tenhle dům. Mají je na mikrofiších, ale když je budu chvíli studovat –“

Připadalo mi, že je krutý chtít od něho, aby trávil hodiny v temný knihovně a brejlil na mikrofiše, když jen o blok nebo o dva dál je krásná pláž. Jenomže každému, co jeho jest, nebo jak se to říká?

Takže jsem jenom špitla: „To by bylo bezva.“

A teď jsem zjistila, že Prófa mě začal pokládat za tvora, kterej se vymyká všem konvencím. Nejdřív jsem se dobrovolně rozhodla setrvat v místnosti, kde straší, a pak jsem ještě zachránila život Brycei Martinsonovi. Co se mnou bude dál? Zaběhnu rekord na kilák a půl?

„Hele,“ oslovila jsem ho, když Somna začal trápit zapalování auta, který nemělo evidentně chuť naskočit. „Udělala jsem jen to, co by udělal každej, kdyby byl dost blízko.“

„Brad byl blízko,“ připomněl mi Prófa. „A neudělal vůbec nic.“

Mimoň se ozval: „Kristepane, já ten debilní trám neviděl, jasný? Kdybych ho viděl, udělal bych to samý. Kristepane!“

„Jo, tys ho neviděl. Koukals jinam. Asi na Kelly Prescottovou.“

To Prófovi vyneslo tvrdou ránu pěstí do ramene. „Drž hubu, Davide,“ vyštěk Mimoň. „Nemel o tom, čemu nerozumíš!“

Vy všichni držte huby,“ vyhrknul Somna nezvykle podrážděně. „Jestli mě budete pořád vyrušovat, nikdy tohle zatracený auto nenastartuju! Brade, přestaň mlátit Davida! Davide, ty mi přestaň ječet do ucha, a jestli Suze neuhne hlavou od zrcátka, nebudu sakra vůbec vidět, kam couvám! Kruci, už se nemůžu dočkat, až budu mít to camaro!“

Po večeři zazvonil telefon. Mamka na mě musela nahoru pořádně zaječet, protože jsem měla na uších sluchátka. I když to byl teprve první den ve škole, měla jsem spoustu úkolů, hlavně z geometrie. V bejvalý škole jsme dělali teprve sedmou lekci, ale tady v misijní už druháci začali s dvanáctou. Věděla jsem, že jestli to nedoženu, budu v tom za chvíli pořádně plavat.

Když jsem seběhla dolů, abych si vzala telefon, mamka na mě byla pořádně naštvaná – že musela tolik ječet, když si potřebuje šetřit hlasivky kvůli práci a tak – a ani mi neřekla, kdo volá. Zvedla jsem sluchátko a řekla opatrně. „Haló?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval hlas otce Dominika: „Haló? To jsi ty, Susannah? Omlouvám se, že tě ruším takhle doma, ale musím o tom pořád přemýšlet. Opravdu si myslím, že bychom měli něco rychle udělat. Nedokážu si vůbec představit, co by se stalo chudákovi Bryceovi, kdybys tam nebyla.“

Ohlídla jsem se přes rameno. Mimoň hrál Coolboardera se svým tátou, což byl jedinej člověk v tomhle baráku, kterej ho nechal vyhrát. Mamka ťukala něco na počítači. Somna byl pryč, zaskakoval v roznášce pizzy za kluka, co byl zrovna marod. A Prófa seděl u stolu a chystal si nějakej vědeckej projekt, co měl odevzdat až v dubnu.

„Ehm,“ odfrkla jsem. „Heleďte. Já teďka nemůžu moc mluvit.“

„Já vím,“ souhlasil otec Dom. „A nedělej si starosti – poprosil jsem jednu z novicek, aby ti zatelefonovala. Maminka si bude myslet, že je to prostě nějaká dívenka, se kterou ses spřátelila ve škole. Susannah, ale vážně si myslím, že bychom měli něco podniknout už dnes v noci –“

„Heleďte,“ nadechla jsem se, „nelamte si s tím hlavu. Mám to pod kontrolou.“

To otce Dominika zřejmě překvapilo. „Ty? A jak? Jak to můžeš mít pod kontrolou?“

„Na tom nezáleží. Už jsem to zmákla. Všechno bude v pohodě, stopro.“

„Dobře, dobře, to je sice krásné, že mi slibuješ, jak to bude v pořádku, ale já tě viděl v akci, Susannah, a musím říct, že tvoje technika na mě moc nezapůsobila. Za měsíc má přijet pan arcibiskup a já bych nerad –“

V telefonu se ozvalo zabzučení. Rychle jsem řekla „Počkejte minutku, mám další telefon,“ a přepnula tlačítkem nový hovor. „Ackermanovi-Simonovi, prosím.“

„Suze?“ Klučicí hlas, kterej jsem nepoznávala.

„Ano…“

„Aha, no, ahoj. Tady Bryce. Tak… jak je?“

Ohlídla jsem se na mamku. Mračila se nad textem, kterej psala. „Ehm,“ zamumlala jsem. „Nic moc. Brycei, můžeš prosím chvilku počkat? Mám někoho na druhý lince.“

„Jasně,“ souhlasil Bryce.

Přepnula jsem zpátky na otce Dominika. „Ahoj,“ oslovila jsem ho hloupě, protože jsem ho nechtěla oslovit jménem. „Budu muset končit, mamka má někoho důležitýho na druhý lince. Senátora. Kalifornskýho senátora.“ Asi za to přijdu do pekla – pokud něco takovýho existuje –, ale copak můžu vykládat otci Dominikovi, že si zrovna povídám s bejvalým klukem zuřícího ducha?

„Ano, samozřejmě,“ pronesl otec Dominik. „Já – dobře, jestli máš plán…“

„To mám. Nedělejte si starosti. Návštěvu arcibiskupa vůbec nic neohrozí. Slibuju. Nashle.“ Rychle jsem ho vypnula a vrátila se k Bryceovi. „Ehm, už jsem tady. Promiň. Tak co se děje?“

„Nic, já jen… myslel jsem na tebe. Kam bys chtěla v sobotu jít? Teda, šla bys radši na večeři, nebo do kina, nebo obojí…?“

Zase se ohlásil další hovor. Vyhrkla jsem: „Brycei, fakt se moc omlouvám, ale už zase někdo volá, vydržíš ještě minutku? Díky. Haló?“

Dívčí hlas, který jsem nikdy předtím neslyšela, se zeptal: „Dobrý večer, to je Suze?“

„U telefonu,“ potvrdila jsem.

„Aha, ahoj, Suzie. Tady Kelly. Kelly Prescottová, ze třídy. Hele, já jsem ti chtěla jen říct, že to, cos udělala dneska pro Bryce, to bylo fakt úžasný. Chci říct, že jsem něco tak statečnýho nikdy v životě neviděla. Měli by tě rozhodně ukázat ve zprávách nebo tak něco. No, každopádně, u nás doma bude v sobotu večer taková slezina – nic moc, prostě party u bazénu, naši budou pryč z města, a bazén je pochopitelně vytápěnej –, tak jsem si říkala, kdyby ses chtěla stavit, že by to bylo fajn.“

Stála jsem se sluchátkem v ruce, totálně rozhozená. Kelly Prescottová, nejbohatší a nejhezčí holka z druháku, mě zve na svůj večírek ve stejnou dobu, kdy už mám domluvený rande s tím nejvíc sexy klukem ze školy. Kterej na mě navíc čeká na druhý lince.

„Jasně, ráda, Kelly,“ řekla jsem. „Budu se těšit. Ví Brad, kde to je?“

„Brad?“ opakovala Kelly. „Jo, Brad. On je teď napůl tvůj brácha nebo něco na ten způsob, viď? Jasně, vem ho s sebou. Hele –“

„Moc ráda bych si povídala, Kelly, ale někdo na mě čeká na druhý lince,“ přerušila jsem ji. „Vysvětlíš mi to zítra ráno ve škole, jo?“

„Aha, chápu. Ahoj.“

Přepnula jsem na Bryce, poprosila ho ještě o vteřinku strpení, zakryla sluchátko rukou a zakřičela: „Brade, v sobotu večer jdem na večírek u bazénu ke Kelly Prescottový! Ber, nebo nech ležet!“

Mimoň upustil svůj joystick. „To není možný!“ vyjeknul nadšeně. „Já se poseru!“

„Cože?!“ Andy ho třepnul po hlavě. „Dávej si pozor na jazyk!“

Vrátila jsem se k Bryceovi. „Večeře by byla prima,“ navrhla jsem. „Cokoli, jen ne zdravou výživu.“

Bryce vyhrknul: „Bezva! Já zdravý jídla taky nesnáším. Není nad kus flákoty, víš, přes půl talíře a k tomu hranolky a nějaká omáčka –“

„Uhm, dobře, Brycei. Hele, já musím zvednout další hovor. Opravdu je mi to moc líto, ale už musím končit. Uvidíme se ráno ve škole.“

„Aha. Dobře.“ Bryceův hlas zněl trochu zaskočeně. Asi jsem byla první holka, která ho nechala čekat a pak mu položila telefon s tím, že má další hovor. „Tak se měj, Suze. A… rád bych… ještě jednou díky.“

„Nemáš zač.“ Přepnula jsem tlačítko. „Haló?“

„Suze! Tady je Cee Cee!“

Někde v dálce jsem slyšela Adama, jak huláká: „A taky já!“

„Hele, kamarádko,“ oslovila mě Cee Cee, „vyrážíme zrovna do Clutche. Můžem se pro tebe stavit? Adam už má řidičák.“

„Nepadělal jsem ho!“ zakřičel Adam do telefonu.

„Do Clutche?“

„Koukni, to je kavárna ve městě. Piješ přece kafe, nebo ne? Chci říct, nejseš snad z New Yorku nebo tak něco?“

Chvilku jsem váhala. „No, víš… jde o to… musím teď něco dělat…“

„Ále, pojeď! Co musíš dělat? Mejt si vlasy? Hele, já chápu, že jsi teď velká hrdinka a tak, a že nemáš čas zahazovat se s náma obyčejnejma lidma, ale –“

„Nemám asi slovo z toho eseje o bitvě u Bladensburgu pro pana Waldena,“ řekla jsem. „A musím se doučit spoustu stránek z geometrie, abych se vyrovnala vám carmelskejm géniům.“

„No fuj,“ řekla znechuceně Cee Cee. „Tak fajn. Ale slib mi, že si zejtra vedle nás sedneš při obědě. Chceme slyšet všechno o tom, jak ses přitiskla tělem k Bradovi a cos přitom cítila a tyhlety věci.“

„Já nechci,“ zaslechla jsem Adamův zhrozenej hlas.

„Tak jo,“ připustila Cee Cee. „Ale já rozhodně chci.“

Ujistila jsem ji, že nebudu šetřit detaily, a zavěsila jsem. Pak jsem chvíli hypnotizovala telefon, ale k mýmu údivu už nezazvonil. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak oblíbená. Tohle je neskutečný.

O tom učení jsem lhala. Esej už jsem napsala a taky už jsem si prošla dvě kapitoly z geometrie, což bylo maximum toho, co jsem si mohla za jeden den nacpat do hlavy. Fakt je, že jsem před sebou měla jistou záležitost… a musela jsem se na ni trochu připravit.

K tomu, abyste dělali mediátora, nepotřebujete moc věcí. Víte, co mám na mysli, všechny ty kříže a svěcenou vodu – možná je to potřeba, když chcete zabít upíra, ale můžu vám říct, že já se nikdy v životě s upírem nesetkala, a to trávím na hřbitovech spoustu času – ale s duchama vám to vcelku k ničemu není.

Ale občas, když máte dovést práci až do konce, se nějaká ta pomůcka hodí. Doporučuju ovšem popadnout to první, co vám přijde pod ruku. Ale pro velmi speciální případy jsem měla po ruce pás s baterkou, v něm pár šroubováků, kleště a další nářadí, kterej jsem nosila přes černý legíny. Připevnila jsem si ho kolem boků krátce před půlnocí, přesvědčila jsem se, že všichni v domě spí – včetně Somny, kterej se už vrátil z roznášky –, a zrovna jsem se začala oblíkat do svý motorkářský bundy, když mě navštívil můj starej dobrej kámoš.

„Jéžiši,“ vyhrkla jsem, když jsem v zrcadle, před kterým jsem se upravovala, zahlídla jeho tvář. Aby bylo jasný, člověk může bejt na duchy zvyklej jak chce, ale stejně ho vždycky vyděsí, když se před ním nějakej zhmotní. Naštvaně jsem se otočila. Nenadzvedlo mě ani tak to, že byl zase tady, jako spíš to, že mě takhle nachytal. „Co tady zase děláš? Řekla jsem ti snad jasně, že máš vysmahnout!“

Jesse se naprosto nenuceně opřel o sloupek postele. Jeho temný oči těkaly od mý hlavy v kapuci až po černý šněrovací boty. „Trochu pozdě na to, aby člověk chodil ven, nemyslíš, Susannah?“ zeptal se konverzačním tónem, jako kdybysme se bavili, já nevím, třeba o zrušení otroctví – ke kterýmu došlo, pokud dobře počítám, zrovna někdy v době, kdy umřel.

„Ehm,“ zabručela jsem a sundala si kapuci. „Hele, nic ve zlým, Jesse, ale tohle je můj pokoj. Co kdyby ses od něj zkusil držet dál? A do toho, co dělám, ti taky nic není.“

Jesse se ani nepohnul. „Tvé matce by se nelíbilo, kdybys chodila takhle pozdě z domu.“

„Matce?“ Zírala jsem na něj. Nahoru, musím říct. Byl opravdu nezvykle vysokej na někoho, kdo je po smrti. „Co je ti po tom, co by se líbilo matce?“

„Mám tvoji maminku rád,“ řekl tiše Jesse. „Je to hodná žena. Máš štěstí, že máš matku, která tě tolik miluje. Ranilo by ji, kdyby tušila, že se chceš vydat vstříc nebezpečí.“

Vstříc nebezpečí! Tos teda vystih! „Hele, Jesse, něco ti prozradím. Byla jsem už takhle pozdě venku mockrát, a mamka nikdy neřekla ani popel. Ví, že se o sebe postarám.“

Lhala jsem, to se ví. Ale jak by to moh zjistit?

„Postaráš?“ Jesse pochybovačně nadzvedl obočí. Nemohla jsem si nevšimnout, že má uprostřed obočí jizvu, jako by mu někdo sekl proti obličeji nožem. Ucítila jsem k tomu útočníkovi záchvěv sympatie. Zvlášť potom, co se Jesse přidušeně zasmál a prohlásil: „To si nemyslím, querida. Ne v tomhle případě.“

Zvedla jsem ruce. „Fajn. Zaprvý, už nikdy neříkej to španělský slovo. Zadruhý, nemáš ani ponětí, kam jdu, tak buď prosím tě tý lásky a přestaň se do mě navážet.“

„Jenže já vím, kam jdeš, Susannah. Jdeš do vaší školy promluvit si s tou dívkou, co se pokouší zabít toho chlapce… toho, co pro něj máš slabost. Ale říkám ti, querida, tu sama nezvládneš. Jestli to musíš udělat, měl by s tebou jít kněz.“

Civěla jsem na něj. Nejspíš jsem měla dost vyvalený oči, ale nemohla jsem si pomoct. Nevěřila jsem tomu. „Cože?“ vyprskla jsem. „Jak tohle všechno můžeš vědět? Ty mě…šmíruješ?

Z mýho výrazu asi pochopil, že to přehnal, protože se narovnal a řekl: „Nevím, co to slovo znamená… šmírovat. Vím jenom, že se chceš zničit.“

„Tys mě sledoval!“ obvinila jsem ho a namířila proti němu ukazováček. „Ne snad? Jéžiši, Jesse, já už mám staršího bráchu. Takže díky moc. Nepotřebuju, abys mě špehoval –“

„Ale jistě,“ přerušil mě sarkasticky Jesse. „Ten bratr se o tebe vážně stará. Skoro tak jako o svoje spaní.“

„Hele!“ Navzdory vlastním výhradám jsem teď měla pocit, že se musím Somny zastat. „Pracuje po nocích, chápeš? Šetří si na camaro!“

Jesse udělal gesto, který nejspíš znamenalo něco vulgárního – tenkrát v roce 1850. „Nepůjdeš nikam!“ nařídil mi.

„Ale. Fakt ne?“ Otočila jsem se na podpatku a vyrazila ke dveřím. „Zkus mě zastavit, ty mrtvá trosko.“

Udělal to dobře. Měla jsem právě ruku na bambuli dveří, když se závora sama zaklapla. Předtím jsem si nevšimla, že by na mých dveřích byla závora. Musí bejt pěkně stará, a jen bůh věděl, kde je k ní klíč.

Stála jsem tam asi půl minuty a zírala na svou ruku, která bezmocně svírala bambuli. Pak jsem se zhluboka, „očistně“ nadechla, jak mi doporučovala mámina terapeutka. Teda ne že by mi to doporučovala pro situace, až budu chtít zarazit špehujícího ducha. Myslela tak všeobecně, když jako budu ve stresu.

Ale pomohlo to. Dost mi to pomohlo.

„Tak jo,“ řekla jsem a otočila se. „Jesse. To není fér.“

Jesse vypadal, že mu to vadí. Když jsem viděla, jak se tváří, bylo mi jasný, že z toho není ve svý kůži. Určitě ho nezabili pro vrozenou krutost nebo proto, že by mučil lidi. Byl to dobrej člověk. Nebo se aspoň snažil.

„Nemůžu,“ hlesl. „Susannah, nechoď tam! Ta žena – ta dívka, Heather, ona není jako ti duchové, se kterými ses setkala dřív. Je plná nenávisti. Zabije tě, pokud bude chtít.“

Povzbudivě jsem se na něj usmála. „Právě proto ji musím odstranit, chápeš? Tak mě nech. Odemkni ty dveře.“

Zaváhal. Na chvíli jsem si už myslela, že to udělá. Ale neudělal. Jen tam stál a vypadal nesvůj – a neústupně.

„Jak myslíš,“ řekla jsem a prošla kolem něj, přímo k oknům s výhledem na záliv. Postavila jsem se na sedátko, který tam pro mě Andy vyrobil, a z něj lehce vylezla na prostřední okno. Už jsem přehodila jednu nohu přes parapet, když jsem ucítila, jak se mi kolem zápěstí sevřely jeho prsty.

Otočila jsem se k němu. Neviděla jsem mu do tváře, protože moje noční lampička byla zastíněná jeho zádama. Ale slyšela jsem naléhavost v jeho hlase.

„Susannah,“ řekl.

Nic víc, jen tohle.

Mlčela jsem. Vlastně jsem nemohla mluvit. Teda ne že bych měla v krku knedlík nebo tak něco, ale stejně. Jenom jsem… nevím.

Místo toho jsem se jen podívala na jeho ruku, která byla dost velká a snědá, dokonce i proti mý kožený bundě. Na ducha mě držel pořádně pevně. A nejen na ducha. Podíval se, kam jsem sklopila oči, a uviděl svou ruku, sevřenou pevně kolem mýho zápěstí.

Pustil mě a ucouvnul, jako by ho moje kůže najednou popálila nebo co. Přelezla jsem přes parapet. Když jsem úspěšně seskočila na střechu verandy a potom dolů na zem, ohlídla jsem se za sebe, do okna svýho pokoje.

Ale Jesse už byl pryč.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a osm