kapitola 2

2

Asi bych to měla vysvětlit. Nejsem zrovna to, čemu byste řekli typická šestnáctka.

No, totiž, vypadám dost normálně, aspoň doufám. Nepiju, nefetuju, nekouřím – vlastně tenkrát jednou, když mě chytil Somna, ale to byla výjimka. Nemám nic propíchnutýho kromě uší, a to ještě v každým lalůčku jen jednu dírku. Nemám žádný kérky. Nikdy jsem si nebarvila vlasy. Kromě bot a kožený bundy nenosím nijak náruživě černou. Dokonce si ani nelakuju nehty na černo. S tímhle vším jsem prostě úplně normální, krotká americká puberťačka.

Až na to, že mluvím s duchama.

Možná bych to měla říct jinak. Spíš je to vlastně tak, že mrtví mluví na mě. Teda, aby bylo jasný, já ty rozhovory nevyvolávám. Ve skutečnosti se jim spíš snažím vyhejbat.

Jenže, často mi to nedovolí.

Duchové.

Nemyslím si, že bych byla magor. Ne větší, než jsou průměrný šestnáctiletý kluci a holky. Ale hádám, že spoustě lidí ze sousedství tak musím připadat. Rozhodně jsem tak připadala většině dětí tam, co jsme bydlely dřív. Poradci pro práci s mládeží za mnou chodili víc, než bylo zdrávo. Někdy jsem si dokonce myslela, že by i pro mě bylo jednodušší, kdyby mě prostě zavřeli pod zámek.

Ale ani v devátým patře v Bellevue – kam zamykají cvoky z New Yorku – bych pravděpodobně před duchy nezdrhla. Našli by si mě.

Vždycky si mě najdou.

Pamatuju se na toho prvního. Teda pamatuju se na něj stejně jasně jako na další zážitky z toho období, což moc jasná vzpomínka není, protože mi byly teprve dva. Myslím, že si to pamatuju stejně zřetelně jako to, když jsem vzala kočce mrtvou myš a chovala ji v náručí, dokud si toho mamka nevšimla a zhnuseně mi ji nevyrvala.

Heleďte, byly mi dva, jasný? Nevěděla jsem, že se mám myší bát. Ani duchů. Asi proto mě ani po čtrnácti letech žádnej z nich neděsí. Někdy mě vyleká. Většinou obtěžuje. Ale děsit mě?

Ani náhodou.

Ten duch, stejně jako myš, byl malej, šedivěj a zoufalej. Dodnes nevím, kdo ta ženská vlastně byla. Promluvila jsem na ni takovým tím dětským žvatláním, kterýmu nerozuměla. Duchové nerozumějí dvouletejm holčičkám o nic líp než živí. Jenom se na mě smutně dívala z vrcholku schodiště v našem činžáku. Myslím, že mi jí bylo líto, asi jako myšky, a že jsem jí chtěla nějak pomoct. Ale netušila jsem jak. Takže jsem udělala to, co udělá každý batole, když si neví rady. Rozběhla jsem se za maminkou.

A tak jsem poznala první „duchařský“ pravidlo: vidím je jenom já.

No jasně, jsou lidi, co je vidí taky. Jak by jinak mohly existovat domy, kde straší, a duchařský historky a Nevysvětlitelné příběhy a tohle všechno? Ale je v tom rozdíl. Lidi v těchhle příbězích vidí jednoho ducha. Já je vidím všechny.

Prostě všechny. Vidím každýho. Každýho, kdo umřel, a z nějakýho důvodu bloumá po zemi místo toho, aby šel tam, kam by měl správně odejít. Tak tyhle všechny já vidím.

A řeknu vám, těch duchů je fůra.

Tenkrát, kdy jsem zahlídla prvního ducha, jsem zjistila ještě jednu věc: že většina lidí – dokonce ani moje vlastní matka – je nevidí. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by je viděl. Nebo aspoň nikoho, kdo by se k tomu přiznal.

A to je druhá věc, kterou jsem se naučila před čtrnácti lety: bude lepší – v dlouhodobý perspektivě – nemluvit o tom, že ho vidíte. Nebo spíš je.

Netvrdím, že by mamka tenkrát zjistila, že to, na co ukazuju a o čem brebentím celý odpoledne, je nějakej duch. Pochybuju, že by ji to napadlo. Spíš myslela, že se jí pokouším říct něco o myšce, kterou mi ráno zabavila. Podívala se energicky nahoru na schody, pokývala hlavou a řekla: „Aha, aha. Poslouchej, Suze, copak chceš dneska papat? Sýr? Nebo rybičku?“

Možná jsem nečekala úplně stejnou reakci, jako když mamka zahlídla v mým náručí mrtvou myš – chovala v tu chvíli zrovna sousedčino novorozeně – a když vykřikla tak příšerně a nahlas, že nejspíš ani neslyšela mý hrdý prohlášení: „Koukej, mami, Suze má taky miminko!“

Ale čekala jsem aspoň nějakou reakci na to, co se vlnilo nahoře nad schody. Byla jsem ve věku, kdy jsem potřebovala vysvětlovat úplně všechno, co vidím, od požárních hydrantů až po elektrický zásuvky. Tak proč bych neměla chtít, aby mi mamka řekla, co je to tam nahoře na schodech?

Ale když jsem potom u stolu přežvykovala svůj grilovanej sejra, došlo mi, že mi mamka nevysvětlila tu šedou věc nad schody prostě proto, že ji sama neviděla. Pro ni to prostě neexistovalo.

Ale ve dvou letech mi to nepřipadalo tak nepochopitelný. Pochopte, tenkrát to vypadalo, že je to jen další z těch věcí, ve kterejch se dospělí liší od dětí. Děti musí dojídat všechnu zeleninu. Dospělí ne. Děti můžou jezdit v parku na tříkolce. Dospělí ne. Děti vidí šedivý věci. Dospělí ne.

A přestože mi byly teprve dva, nějak jsem pochopila, že ta šedá věc nahoře na schodech není téma, o kterým bych si měla s někým povídat. Ani teď, ani jindy. Ani s mamkou, natož s někým jiným.

A taky jsem to nikdy neudělala. Mlčela jsem o svým prvním duchovi, a nediskutovala jsem s nikým ani o stovkách těch dalších. Postupně, v průběhu let, jsem je začala brát jako samozřejmost. O čem bych taky měla vykládat? Viděla jsem je. Mluvili na mě. Většinou jsem ani moc nechápala, o čem mluví a co chtějí, a oni mě obvykle nechali na pokoji a odešli. A to je celý.

Pravděpodobně by to tak neurčitě pokračovalo dál, kdyby mi zničehonic neumřel táta.

Fakticky. Bylo to zničehonic. Jeden den tady byl, vařil a utahoval si ze mě v kuchyni jako obvykle, a den nato byl fuč.

A první dny po jeho smrti mi lidi nepřestávali opakovat – když jsem pořád postávala venku před domem a čekala, až přijde –, že se tatínek už nikdy nevrátí.

Ale já jim nevěřila. Proč bych taky měla? Proč by se můj taťka neměl vrátit? Copak se všichni zbláznili? Dobře, tak je mrtvej. To jsem brala. Ale určitě se vrátí. Kdo by mi pomáhal s úkolama z matiky? Kdo by se mnou vstával v sobotu brzo ráno a pekl mi horký vafle a koukal se mnou na kreslený seriály? Kdo by mě naučil řídit, jak vždycky sliboval, až mi bude šestnáct? Taťka byl mrtvej, ale já věděla jistě, že ho zase uvidím. Každej den jsem přece viděla tolik mrtvejch. Proč bych neměla vidět tátu?

A ukázalo se, že mám pravdu. Taťka byl mrtvej, to jsem pochopila. Umřel na infarkt. Mamka dala jeho tělo spálit a dostala pak jeho popel v urně, která vypadala jako starej germánskej korbel. Asi víte, co myslím. Můj taťka měl pivo moc rád. Mamka ji položila na horní polici, aby ji neshodila kočka, a někdy, když si myslela, že ji nevidím, si s urnou povídala.

Z toho mi bylo fakt smutno. Chápejte, nemohla jsem ji kvůli tomu odsuzovat nebo tak něco. Kdybych neviděla to, co jsem viděla, možná bych taky mluvila s urnou.

Ale právě v tom byli všichni příbuzní a sousedi z domu vedle. Taťka byl mrtvej, no jasně. Ale já jsem ho stejně viděla.

Ve skutečnosti jsem ho teď vídala častějc, než když byl naživu. Než umřel, musel chodit ve všední dny do práce. Když byl po smrti, moc toho na práci neměl. Takže jsem ho viděla skoro pořád. Ve skutečnosti možná až moc často. Jeho nejoblíbenější zábavou bylo objevit se přede mnou ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala. Až mi to šlo pomalu na nervy. Táta mi taky nakonec všechno vysvětlil. Takže jsem na jednu stranu měla pocit, že je vlastně dobře, že umřel… protože jinak bych se možná nic nedozvěděla.

Ale ne. Takhle to nemyslím, a taky to není pravda. Řekla mi to i jedna kartářka. Bylo to na školním karnevalu. Šla jsem za ní jen proto, že se Gině nechtělo jít samotný. Bylo mi jasný, že je to ptákovina, ale šla jsem s ní, protože na co by měl jinak člověk kamarády? Ta ženská – madam Zara, médium – vykládala nejdřív karty Gině a říkala jí přesně to, co chce slyšet každej: budeš úspěšná, staneš se neurochirurgem, vdáš se ve třiceti, budeš mít tři děti bla bla bla. Když s tím blábolením skončila, vyskočila jsem, že už jako jdem. Ale Gina trvala na tom, aby madam vyložila karty taky mně.

Asi uhodnete, co se stalo. Madam Zara vyložila karty, zatvářila se zmateně, shrábla je na hromádku a pak je vyložila znova. Potom mě probodla pohledem.

„Ty,“ ukázala na mě, „můžeš mluvit s mrtvými.“ Ginu to rozrušilo. Vyhrkla: „Jéžiši! Jéžiši! Fakticky? Slyšelas to, Suze? Můžeš mluvit s mrtvejma! Seš taky médium!“

„Není médium,“ opravila ji madam Zara. „Je mediátor.“ Gina se zatvářila zaskočeně. „Cože? Co je to?“ Ale já to tušila. Nevěděla jsem sice, jak se tomu říká, ale věděla jsem moc dobře, co to znamená. Můj táta tomu sice neříkal takhle, když mi to vysvětloval, ale podstata byla furt stejná. Jsem něco jako kontaktní osoba pro ty, kdo zůstali po smrti tady… a můžu v tom zjednat pořádek.

Jinak to vysvětlit nedovedu. Nechápala jsem, proč jsem zrovna já ta vyvolená – chci říct, že jsem jinak naprosto normální. No, aspoň ve většině věcí. Jenom mám prostě tu příšernou schopnost, že se můžu bavit s mrtvejma.

Ne se všema, dá rozum. Jenom s těma nešťastnejma. Tak vidíte, že můj život byl za posledních šestnáct let fakticky jako bonboniéra. Nikdy nevíte, co si vytáhnete. Představte si, že vás straší – nebo spíš pronásledujou – mrtví, a dělají to každej den a každou minutu. Není to nic příjemnýho. Skočíte si do lahůdkářství pro limonádu – ha, na rohu čeká mrtvej chlápek. Někdo ho zastřelil. Teprve když se vám ho podaří přesvědčit, že policajti určitě najdou pachatele, může konečně odejít v pokoji.

A to jste chtěli jen limošku.

Nebo si jdete do knihovny půjčit knížku a tam se na vás vrhne mrtvá knihovnice a chce, abyste vyřídili jejímu synovci, že je vážně naštvaná kvůli tomu, co udělal s jejíma kočkama, když to zabalila.

A to zatím mluvím jen o těch, co vědí, proč tady zůstali. Dobrá polovina z nich nemá ani páru, proč zůstali tady, místo aby odešli do jiný sféry. A to mě rozčiluje ještě víc, protože já mám bejt ten trouba, co jim má pomáhat dostat se tam.

Jsem mediátor.

Řeknu vám, že bych to nepřála nikomu.

Mediátora děláte zadarmo. Nikdo vám nenabídne plat ani něco podobnýho. Třeba hodinovou kompenzaci. Jenom – když někomu pomůžete – se kolem vás rozlije něco jako teplo. Jako když jsem vyřídila holce, která se nerozloučila s dědečkem, než odešel, že ji má opravdu rád a že jí odpouští to, jak se do něj navážela. To vás doslova zahřeje u srdce.

Ale jinak je to většinou pěkná otrava. Kromě toho hlavního – že vás bez přestávky uhání někdo, koho ostatní nevidí – je teda fakt, že některý duchové jsou dost hrubí. Je to tak. Takoví, co si to užívají. Co ve skutečnosti chtějí zůstat na tomhle světě a strašit místo toho, aby odvláli někam jinam. Prostě tady zůstanou a otravujou lidi, otevírají dveře, posouvají věci, dělají kolem sebe zimu nebo sténají. Vy víte, koho myslím. Ty zatracený poltergajsty.

A někdy jsou i nebezpečný. Myslím, jako když se pokoušejí někoho zranit. Úmyslně. Z toho mě vždycky chytá fantas. To mám pak sto chutí nakopat takovýmu otravnýmu duchovi zadek.

Proto mamka říkala: „Ne, Suze, už zase?“ Protože když se rozhodnu nakopat takovýho zmetka do zadku, můžete vzít jed na to, že se věci trošku… zkomplikujou.

A ne že bych chtěla komplikovat věci v tom krásným novým pokoji. Ani náhodou. Takže jsem se k duchovi v okně obrátila zády a hlesla: „To nic, mami. V pohodě. Pokoj je super. Moc díky.“

Bylo vidět, že mi moc nevěří. Mamku není lehký oblafnout. Bylo vidět, že tuší, že se se mnou něco děje. Jenomže nedokázala zjistit, co vlastně. Ale myslím, že to bylo jen dobře, protože kdyby to zjistila, pořádně by to s ní zamávalo. Mamka je televizní reportérka. Věří jen tomu, co vidí. A duchy vidět neumí.

Nedokážu ani říct, jak hrozně ráda bych na tom byla stejně.

„Fajn,“ řekla zdráhavě. „To ráda slyším. Měla jsem trochu starost. Myslím… to, jak nemáš ráda staré domy…“

To teda nemám. Čím starší je barák, tím vyšší je pravděpodobnost, že v něm někdo umřel a že se ten někdo pořád ještě potlouká kolem a čeká na spravedlnost nebo na to, až bude moct někomu poslat vzkaz. Řeknu vám, že jsme se s mamkou vždycky pořádně zapotily, když jsme dřív ve městě sháněly nový bydlení. Prohlížely jsme si perfektní apartmány, já vrtěla hlavou a nekompromisně říkala: „Ne. V žádným případě!“ Ale důvody jsem nikdy neuměla vysvětlit. Řeknu vám, je to div, že už mě mamka dávno nevypakovala do internátní školy.

„Fakticky, mami,“ ujišťovala jsem ji zoufale. „Je to tady bezvadný. Líbí se mi to.“

Když to Andy uslyšel, vyrazil po místnosti, aby mi ukázal vypínače bodovejch světel a další věcičky, co tam instaloval. Chodila jsem za ním, projevovala nadšení a dávala si pozor, abych se nepodívala směrem k duchovi. Bylo fakt dojemný, jak moc se Andy snažil, abych tady byla šťastná. Takže jsem musela – když se tolik snažil – bejt šťastná. Aspoň tak šťastná, jak to dokáže někdo jako já.

Když mi Andy ukázal všechno, co chtěl, odešel do kuchyně připravovat barbecue, protože na mou počest měla bejt večeře na uvítanou. Somna a Mimoň šli „zkusit vlny“, než bude jídlo, a Prófa mumlal něco o „experimentu“, na kterým pracuje, a ztratil se někde v domě. Takže jsem v pokoji zůstala jen sama s mamkou… teda pokud se to tak dá říct.

„Opravdu je všechno v pořádku, Suze?“ chtěla vědět mamka. „Já vím, že je to velká změna. Vím, že od tebe chci strašně moc –“

Sundala jsem si koženou bundu. Nevím, jestli jsem to už neříkala, ale na leden tady bylo pořádně vedro. Asi pětadvacet ve stínu. V autě jsem se skoro upekla.

„V pohodě, mami,“ prohodila jsem lehce. „Fakt.“

„Já vím, žes musela opustit babičku, a Ginu, a New York. Bylo to ode mě sobecké. Tys neměla zrovna lehký život… po tom, co umřel taťka…“

Moje mamka si myslí, že nejsem klasická šestnáctiletá puberťačka jako v mým věku ona – byla Miss třídy a vedoucí roztleskávaček a měla svou partu a fůru ctitelů – právě proto, že mi tak brzo umřel táta. Jeho smrtí si vysvětluje všechno: to, že nemám žádný kamarády (až na Ginu), i to, že se někdy chovám hodně ulítle.

A je mi jasný, že spousta věcí, co jsem prováděla v minulosti, se musí zdát ujetá někomu, kdo nevěděl, proč je dělám, a neviděl, kvůli komu. Mockrát mě přistihli na místech, kde jsem neměla co pohledávat. Párkrát mě přivedla domů policie a obvinili mě z vandalismu nebo z neoprávněnýho vniknutí na cizí pozemek.

A i když mě nikdy ve skutečnosti neodsoudili nebo tak něco, musela jsem strávit spoustu hodin s máminou terapeutkou, která mě přesvědčovala, že moje tendence mluvit nahlas sama se sebou je naprosto v pořádku, ale mluvit k lidem, kteří neexistují, pravděpodobně v pořádku není.

Proto nemám ráda domy, co byly postavený před víc než pěti lety.

Proto trávím tolik času na hřbitovech, v kostelích, chrámech, mešitách, v (zamčenejch) domech jinejch lidí a na půdě školy po vyučování.

Myslím, že Andyho kluci o tom asi něco zaslechli – proto se mě taky ptali na tu blbinu s gangem. Ale jak jsem řekla, ještě nikdy mě neodsoudili za to, co jsem provedla.

Můj osobní trestaneckej rekord jsou dva tejdny domácího vězení v osmý třídě.

Takže asi nebylo nic divnýho na tom, když si teď mamka sedla ke mně na postel a začala mluvit o „novém začátku“ a něčem na ten způsob. Bylo trochu divný, že to říkala, zatímco kousek za ní seděl v okně duch a díval se na nás. Ale co. Mamka vypadala, že si potřebuje pokecat o tom, jak to teď bude všechno jiný a lepší, když budeme bydlet na západním pobřeží.

A protože jsem věděla, co chce slyšet, snažila jsem se jí vyhovět. Už jsem se rozhodla, že tady nehodlám provádět nic, kvůli čemu by mě mohli zavřít. Takže to byl každopádně „nový začátek“.

„Tak,“ uzavřela mamka svou přednášku na téma nezískáš-si-přátele-když-se-nepřestaneš-chovat-tak-chladně. „Pokud opravdu nepotřebuješ pomoct s vybalováním, půjdu se podívat, jak je Andy daleko s večeří.“

Kromě toho, že dokáže stavět takhle krásný domy, je Andy taky vynikající kuchař – což je obor, ve kterým mamka rozhodně nevyniká.

„Jasně, mami,“ prohlásila jsem. „Běž za ním. Já si jen něco vybalím a za minutku budu dole.“

Mamka přikývla a vyskočila – ale vypadalo to, že mě nenechá vyklouznout tak lehce. Už byla ve dveřích, když se najednou otočila a řekla, s modrýma očima plnýma slz: „Chtěla bych, abys byla šťastná, Suzie. Vždycky jsem chtěla jenom to. Myslíš, že tady budeš šťastná?“

Objala jsem ji. V těch kotníkovejch botách jsem stejně vysoká jako ona. „Nedělej si starosti, mami,“ řekla jsem. „Budu tady fakt šťastná. Už teď si připadám jako doma.“

„Vážně?“ posmrkla mamka. „Nelžeš?“

„Nelžu.“ A taky že jsem nelhala. Jako doma. U mě v ložnici v Brooklynu byli duchové v jednom kuse.

Mamka odešla a já za ní opatrně zavřela dveře. Počkala jsem, dokud byly slyšet její kroky na schodech. Teprve když odezněly, obrátila jsem se k oknu.

„Fajn,“ řekla jsem směrem k sedátku v arkýři. „Co jseš sakra zač?“