4
Večeře u Ackermanů probíhala stejně jako večeře ve všech velkejch rodinách, aspoň pokud to můžu posoudit. Všichni mluvili jeden přes druhýho – samozřejmě až na Somnu, co mluvil, jen když se ho někdo přímo zeptal – a po jídle nechtěl nikdo sklízet ze stolu. Udělala jsem si v duchu uzel na kapesníku, že musím zavolat Gině a říct jí, že se plete. Mít bráchy není žádná zvláštní výhoda, teda při jídle určitě ne. Polykají s otevřenou pusou všechno, co jim padne pod ruku, a spolykají všechny bagety ještě dřív, než se pro ně vůbec stačíte natáhnout.
Po večeři jsem usoudila, že bude lepší, když se budu ještě chvíli vyhýbat svýmu pokoji, a poskytnu tak Jessemu co nejvíc času na úvahy, jestli ho má opustit se svým svítivě bílým chrupem, anebo bez něj. Ne že bych nějak zvlášť horovala pro násilí, ale občas je to nezbytnej vedlejší produkt mý profese. Někdy je vaše pěst to jediný, čím přimějete lidi, aby vás poslouchali. I když to není zrovna dorozumívací metoda, kterou by doporučovaly psychologický příručky.
Ale nikdo netvrdí, že jsem terapeut.
Můj plán ale trochu zaskřípal, protože byla zrovna sobota večer. Ve všem tom zmatku se stěhováním jsem úplně zapomněla, co je to vlastně za den. Kdybych byla v sobotu večer doma v Brooklynu, nejspíš bych se stavila pro Ginu a vyrazily bysme metrem do Village do kina, nebo se poflakovaly kolem Joe‘s Pizza a šmírovaly lidi, co chodí dovnitř. No jo, sice jsem holka z velkoměsta, ale ne že bych se zrovna pohybovala v jeho zářivejch světlech. Ještě nikdy jsem neměla rande s klukem, když nepočítám to, jak mi v pátý třídě Daniel Bogue na kluzišti v Rockefellerově centru navrhnul, abych s ním bruslila na pár písniček.
A jak jsem se okamžitě ztrapnila, když jsem sebou hned při první sekla rovnou na hubu.
Mamka měla samozřejmě starost, aby mě rychle zapojila do společenskýho života v Carmelu. Hned jak jsme sklidili nádobí do myčky, začala s dohazováním: „Brade, co děláš dneska večer? Jdeš na nějaký večírek nebo máš něco jiného? Možná bys mohl vzít Suze s sebou, aby se tady s někým seznámila.“
Mimoň, který si zrovna míchal proteinovej koktejl – nejspíš ho ani dvacet obřích garnátů a mamutí řízek, co spolykal při večeři, dostatečně nezasytily – zdráhavě přitakal. „No, to bych moh, jestli Jake nemá dneska šichtu.“
Somna, kterej se vzbudil, když zaslechl svoje jméno, se podíval na hodinky. „Do háje,“ zaklel, popadl svou džínovou bundu a vystartoval z domu.
Prófa se podíval na hodiny a nespokojeně zamlaskal. „Zase pozdě. Koleduje si, že ho vyrazí, jestli to nestihne.“
Somna má práci? To byla pro mě novina, takže jsem se zeptala: „A kde dělá?“
„Peninsula Pizza.“ Prófa prováděl nějakej bizarní experiment se psem a mamčiným rotopedem. Obrovský zvíře – podle mýho kříženec mezi bernardýnem a medvědem – sedělo trpělivě na podlaze, zatímco mu Prófa přikládal kontakty na ty místa na kůži, kde nemělo chlupy. Nejdivnější bylo, že to asi nikomu nevadilo – a nejmíň ze všeho psovi.
„Somn-totiž, Jake pracuje v pizzerii?“
Andy, který čistil ve dřezu zapékací misky, prohodil: „Rozváží po domech podle objednávek.“
„Šetří,“ prozradil Mimoň a olízl si úzký knírek od mléka. „Na camaro.“
„Fakt?“ podivila jsem se.
„Já vás někam hodím,“ nabídl se velkodušně Andy. „Vůbec mi to nevadí. Co ty na to, Brade? Chceš ukázat Suze hypermarket dole ve městě?“
„Ne-e,“ zamumlal Mimoň, jak si čistil pusu rukávem košile. „Všichni jsou stejně na prázdninách v Tahoe. Radši někdy jindy.“
Málem jsem omdlela úlevou. Slovo hypermarket mě naplňovalo takovým pocitem hrůzy, že duchové mu mohli jen tiše závidět. V New Yorku jsme hypermarkety neměli, ale Gina ráda jezdila vlakem do jednoho v New Jersey. Asi tak hodina vždycky stačila k tomu, že jsem začala ztrácet vědomí, a musela jsem se posadit pod plakát To nemůže být jogurt a usrkávat bylinkovej čaj, dokud se mi tlak trochu nezklidnil.
A vlastně mě pomyšlení na to, jak mě někdo musí „někam házet“, docela štvalo. Co je to s tímhle místem, sakra? Možná že při těch zdejších zemětřeseních není metro zrovna nejlepší nápad, ale to tady někdo nemůže vymyslet fungující systém nadzemní hromadný dopravy?
„Já vím co,“ vyhrkl Mimoň a postavil prázdnou sklenici od koktejlu do dřezu. „Zahrajeme si spolu Coolboardera, Suze.“
Zůstala jsem na něj zírat. „Cože?“
„Zahraju si s tebou Coolboardera.“ Když jsem na něj vytrvale civěla, Mimoň potřásl hlavou. „Tys nikdy neslyšela o Coolboarderovi? Hele!“
Vedl mě k plochý televizní obrazovce v pracovně. Ukázalo se, že Coolboarder je videohra. Každý hráč měl svýho snowboardistu a mačkáním páček na joysticku určoval, jak rychle pojede nebo jaký pohyby při tom bude dělat.
Porazila jsem Mimoně osmkrát, než konečně zavrčel: „No, nekoukneme se radši na film?“
Přepadl mě pocit, že jsem udělala chybu – měla jsem chudáka kluka nechat aspoň jednou vyhrát –, a pokusila jsem se ji napravit tím, že jsem dobrovolně odešla do kuchyně připravit popcorn.
Cítila jsem, že na mě padá únava. Mezi Kalifornií a New Yorkem byl časovej rozdíl tři hodiny, takže i když tady bylo teprve devět, byla jsem tak ospalá, jako by právě odbila půlnoc. Andy s mamkou už odpočívali ve společný ložnici, ale dveře nechali dokořán, asi proto, abysme neměli žádný pochybnosti o tom, co tam uvnitř dělají. Andy si četl špionážní román a mamka koukala na film.
Myslím, že to dělali jen kvůli nám dětem; dala bych krk za to, že většinu sobotních večerů nechávali dveře do ložnice zavřený, nebo aspoň chodili někam ven s Andyho kamarádama nebo s mamčinejma kolegama z televizní stanice v Monterey, kde teď pracovala. Evidentně se snažili poskytnout nám dětem pocit domova a bezpečí. Člověk jim musel dát jedničku s hvězdičkou za snahu.
Zajímalo by mě, přemýšlela jsem v kuchyni, zatímco jsem čekala, až se udělá popcorn v mikrovlnce, co si o tom myslí táta. Nebyl moc nadšenej z toho, že se mamka chce znova vdát, i když, jak už jsem řekla, Andy prostě nemá chybu. Ale táta byl naštvanej, a ještě víc z toho, že se stěhuju na západní pobřeží.
„Jak se mám o tebe starat,“ stěžoval si, když jsem mu to řekla, „když budeš bydlet pět tisíc kilometrů daleko?“
„Jenže, tati,“ odpověděla jsem mu, „věc se má tak, že ty se o mě nemáš starat. Jsi přece mrtvej, chápeš? Měl bys dělat to, co obvykle lidi po smrti dělají, ne špehovat mě a mamku.“
Vypadalo to, že se ho to dotklo. „Já vás nešpehuju,“ namítl. „Dávám na vás jenom pozor. Abych věděl, že jste šťastné a tak.“
„No, tak já teda jsem,“ ujistila jsem ho. „Jsem moc šťastná, a mamka taky.“
Jasně že jsem kecala. Ne o mamce, ale o sobě. Byla jsem z tý záležitosti se stěhováním děsně nervózní. Dokonce ani teď jsem si nebyla jistá, jestli to bude fungovat. A ta věc s Jessem… No, kde byl teda můj táta, co? Proč se nezjevil tam nahoře, aby vyrazil s tím mladým dveře? Nakonec, Jesse byl kluk a nechtěl se hnout z mojí ložnice, a většinou se čeká, že otce něco takovýho spolehlivě nadzvedne…
Ale to je tak s duchy pokaždý. Nikdy nejsou po ruce, když je fakticky potřebujete. Dokonce ani když je ten duch náhodou váš taťka.
Myslím, že jsem snad musela na chvíli usnout, protože jsem sebou najednou trhla, když mikrovlnka zacinkala. Vyndala jsem popcorn a nasypala ho do velký dřevěný mísy, když vtom do kuchyně přišla mamka a rozsvítila velký světlo.
„Ahoj, zlato,“ řekla. Pak se na mě podívala líp. „Jsi v pořádku, Suzie?“
„Jasně, mami,“ zahuhlala jsem a rychle si strčila do pusy pár kousků kukuřice. „Mim-, totiž Brad a já se díváme na televizi.“
„Vážně?“ Mamka mě zkoumavě pozorovala. „Vážně ti nic není?“
„Jasně, jsem v pohodě. Jenom trochu ospalá.“
Mamka vypadala, že se jí ulevilo. „No jistě, to bude ten časový posun. Víš, já jenom… žes vypadala tak rozčileně, kdyžs poprvé přišla nahoru do pokoje. Já vím, že postel s nebesy je možná trochu… moc, ale nedokázala jsem odolat.“
Polkla jsem. Tohle se mi stávalo pořád. „Postel je prima, mami,“ řekla jsem popravdě. „A pokoj je bezva.“
„Tak to jsem moc ráda,“ řekla s ulehčením mamka a odhrnula mi z očí pramen vlasů. „Jsem moc ráda, že se ti líbí, Suze.“
Mamka vypadala tak spokojeně, že jsem ji začala okamžitě litovat. Chápejte, je to prima ženská a nezaslouží si mít dceru, která je mediátor. Vím, že jsem ji svým způsobem dost zklamala. Když mi bylo čtrnáct, zařídila mi vlastní telefon, protože byla přesvědčená, že mi bude volat spousta kluků, takže by se k nám její kamarádky vůbec nedovolaly. Asi chápete, jak ji zklamalo, když mě na mou zvláštní linku nevolal nikdo kromě Giny, a ta jen proto, aby mi vykládala o schůzkách, na kterejch byla ona. Už jsem vám říkala, že kluci ze sousedství se zrovna nepředháněli, kdo mě pozve na rande?
Chudák máma. Vždycky chtěla mít doma normální puberťačku. Místo toho vyfasovala mě.
„Nechtěla by ses převléct, holčičko?“ zeptala se mě. „Tyhle věci máš už na sobě od šesti ráno, nebo ne?“
Řekla to zrovna ve chvíli, kdy do kuchyně přišel Prófa, aby si trochu promazal kontakty. No, ne že bych se jinak chystala říct něco na způsob Jasně, mami, moc ráda bych si vyměnila šaty, jenže, víš, nechce se mi to dělat před duchem mrtvýho kovboje, co bydlí u mě v ložnici.
Takže jsem jen pokrčila rameny a řekla s předstíranou bezstarostností: „Jasně, máš pravdu, měla bych se převlíknout.“
„A opravdu nechceš, abych ti pomohla vybalit? Cítím se hrozně, že jsem –“
„Ne, nepotřebuju pomoct. Už jsem si něco vybalila.“ Uviděla jsem, jak za jejíma zádama nakukuje do kuchyně Mimoň, kterej čekal na popcorn. „Radši jdu, abych stihla začátek,“ řekla jsem rychle.
Ale samozřejmě jsem nakonec prošvihla začátek, prostředek i konec filmu. Usnula jsem na pohovce a probrala se, teprve když mi Andy krátce po jedenáctý zatřásl ramenem.
„Vstávej, dítě, a běž si lehnout,“ řekl mi laskavě. „Musíš být ze všeho hrozně utahaná. Neboj, Brad to nebude nikomu vykládat.“
Vrávoravě jsem vstala a vydala se nahoru do pokoje. Dívala jsem se přímo k oknu, ale naštěstí tam nebyl žádnej Jesse, co by mi bránil ve výhledu. Jo. Tak to jsem zvládla.
Vzala jsem si svou příruční tašku a vydala se do koupelny, kde jsem se osprchovala a pro jistotu – nemohla jsem vědět jistě, jestli mě Jesse opravdu pochopil a jestli se zase za chvíli neobjeví – jsem si v koupelně natáhla i pyžamo. Když jsem vyšla ven, byla jsem už trochu probuzená. Rozhlídla jsem se po pokoji a cítila jsem, jak do něj oknem proudí chladnější vzduch a jak v něm voní sůl. Doma v Brooklynu byly zvenčí pořád slyšet sirény nebo aspoň alarmy aut, ale tady v kopcích panovalo ticho. Jediným zvukem bylo houkání sovy.
Zjistila jsem překvapeně, že jsem opravdu sama. Žádný duchové. Přesně to, po čem jsem vždycky toužila.
Vlezla jsem si do postele a zhasla lampičku. Pak jsem se zachumlala do svý nový peřiny.
Těsně předtím, než jsem usnula, jsem měla pocit, že kromě sovy slyším ještě něco. Jako by někdo v dálce tichounce zpíval. Ó Susannah, zdali mě ráda máš, Susannah, moje milá, zdali si vzpomínáš.
Ale to už nejspíš pracovala jenom moje fantazie.
2024 ©