kapitola 1

mediátor

subst, m

(<lat.; angl. v. t. mediator = prostředník, zprostředkovatel) esoterické označení prostředníka mezi světem živých a světem zemřelých. Zřejmě je odvozeno z technického významu slova médium (= látka, která je nositelem určitých fyzikálních vlastností nebo energie).

Mediátoři jsou považováni za průvodce duší, jež nedokáží po smrti samy přejít do další formy existence. Jde o jedince obdařené nadpřirozenou schopností vnímat duše zemřelých jako fyzické osoby, komunikovat s nimi a sloužit jim jako duchovní rádci a průvodci. Na rozdíl od média, které za účelem komunikace kontaktuje duše ze záhrobí, je mediátor schopen vidět všechny zesnulé, kteří ještě neopustili tento svět. Existenci mediátorů připouštějí v různé podobě všechna klasická náboženství.

1

Říkali mi, že tam budou palmy.

Já jim nevěřila, ale přesně tohle mi tvrdili. A taky že je uvidím už z letadla.

Heleďte, já samozřejmě vím, že v jižní Kalifornii jsou palmy. Přece zase nejsem až tak pitomá. Koukala jsem na Beverly Hills 90210 a vůbec. Jenže já jsem se stěhovala do severní Kalifornie. A mamka mě navíc varovala, abych rozhodně nerozdávala svoje svetry.

„Žádný takový,“ říkala. „Budeš je potřebovat, a kabáty taky. Občas se tady pěkně ochladí. Možná ne tak jako v New Yorku, ale pořádně to profukuje.“

A tak jsem si do letadla vzala černou koženou motorkářskou bundu. Mohla jsem ji zabalit do kufru. Jenže jsem tak nějak měla lepší pocit, když jsem si ji vzala na sebe.

A teď letadlo přistávalo, já seděla u okýnka v kožený bundě a koukala ven na palmy. A říkala si, no jo, skvělý, palmy a černá kůže. Perfektně sem zapadám, přesně jak jsem tušila…

…že nezapadnu.

Mamka není z motorkářský bundy zrovna dvakrát nadšená, ale přísahám, že jsem si ji nenatáhla proto, abych ji namíchla nebo tak něco. Vůbec na ni nejsem naštvaná, že se rozhodla vzít si chlápka, co bydlí pět tisíc kiláků daleko, a donutila mě přerušit školu uprostřed roku a opustit svou nejlepší – a prakticky jedinou – kamarádku. Nemluvě o tom, že jsem musela odjet z města, kde jsem strávila šestnáct let života.

Ne, fakticky. Nejsem ani trochu naštvaná.

Pravda je, že mám vážně ráda Andyho, co mi teď bude dělat nevlastního tátu. Hodí se k mamce. Je s ním šťastná. A ke mně se taky chová fajn.

Ale to stěhování do Kalifornie mě dohání k šílenství.

Jo, a už jsem říkala, že Andy má další tři děti?

Přišli mi naproti všichni, už tam čekali, když jsem vystupovala z letadla. Mamka, Andy a jeho tři kluci. Somnambul, Mimoň a Prófa, jak jim říkám. Mí noví nevlastní bráchové.

„Suze!“ Ale ani kdybych neslyšela mamku povykovat, když jsem vcházela do haly, nemohla jsem svou novou rodinku přehlídnout. Andy donutil svoje dva mladší syny držet obrovskou tabuli s nápisem Vítej doma, Susannah! Všichni, co přiletěli se mnou, procházeli kolem nich, říkali si, podívej, to je ale krása, a culili se na mě tím odporně dojemným úsměvem.

Jo. Super. Hned sem začínám zapadat.

„Fajn,“ ocenila jsem a rychle došla k naší nový rodince. „Už můžete dát tu ceduli pryč.“

Ale mamka se na mě vrhla tak rychle, že si vůbec nevšimla, co říkám. „Ach, Suzie!“ opakovala v jednom kuse. Nenávidím, když mi kdokoli kromě mámy říká Suzie, takže jsem přes její rameno střelila pohledem po klukách – jen pro případ, aby o mně neměli nějakou mylnou představu. Pořád se tak šklebili, schovaní za tou děsnou tabulí. Mimoň proto, že nic chytřejšího vymyslet nedokázal, a Prófa proto, že… no, myslím, že prostě proto, že mě rád viděl. Každopádně byl na to dost cáklej. Somna, ten nejstarší, prostě jen tak postával a vypadal… přesně tak. Vypadal ospale.

„Jaká byla cesta, dítě?“ zeptal se Andy, sundal mi z ramene kabelu a přehodil si ji přes to svoje. Překvapilo ho, jak je těžká. „Uf, co to v ní proboha vezeš? Uvědomuješ si, že je trestné pašovat newyorské požární hydranty přes hranice státu?“

Usmála jsem se na něj. Andy je fakt trouba, ale takovým tím roztomilým způsobem. Nemá ani tucha o tom, co je, nebo není trestný v New Yorku, protože tam byl sotva pětkrát v životě. Což teda bylo dost návštěv na to, aby přesvědčil moji mamku, že by se měli vzít.

„To není požární hydrant,“ ucedila jsem. „Jsou to parkovací hodiny. A mám ještě čtyři tašky.“

„Čtyři?“ Andy předstíral, že je v šoku. „Stěhuješ se sem snad?“

Říkala jsem už, že si Andy myslí, že je komik? Jenže není. Je stavař.

„Suze,“ oslovil mě vzrušeně Prófa, „Suze, všimla sis, když jste přistávali, jak se letadlo otřáslo? To zavinila turbulence. Ta vzniká, když se těleso pohybující se velkou rychlostí náhodně setká s poryvem větru o podobné nebo vyšší rychlosti.“

Tomuhle nejmladšímu z Andy ho kluků je dvanáct, ale mluví, jako by mu bylo čtyřicet. Celou svatební hostinu strávil tím, že mi zaujatě vykládal o návštěvách mimozemšťanů a o tom, proč americká vláda utajuje před veřejností, co se děje v Oblasti 51. Protože nechce, abychom se dozvěděli, ŽE NEJSME VE VESMÍRU SAMI.

„Ach, Suzie,“ opakovala mamka, „jsem tak ráda, že už jsi tady. Doufám, že se ti bude líbit náš dům. Pořád jsem si nemohla zvyknout říkat tomu domov, ale teď, když jsi tady… A počkej, až uvidíš svůj pokoj! Andy ho tak krásně zařídil…“

Andy s mamkou strávili před svatbou spoustu času tím, že hledali dům dost velkej na to, aby v něm všechny čtyři děti měly vlastní pokoj. Nakonec koupili barák na kopci v Carmelu, kterej si mohli dovolit jen proto, že byl v absolutně dezolátním stavu. Andyho stavební firma se pořádně zapotila, aby z něj udělala něco, v čem se dá bydlet. Mamka mi do telefonu donekonečna vykládala o pokoji pro mě a přísahala, že je to nejhezčí místnost v domě.

„Ten výhled!“ rozplývala se. „Z arkýře uvidíš přímo na oceán! Suze, budeš nadšená!“

To teda tutově. Budu stejně nadšená jako z toho, že musím vyměnit bagely za obilný klíčky, metro za surf a všechno to kolem.

Mimoň z nějakýho záhadnýho důvodu otevřel pusu, ale jen proto, aby se pitomě zeptal: „Líbí se ti ta cedule?“ Nechtěla jsem věřit, že je mu šestnáct jako mně. Ale když si vezmete, že je ve školním týmu zápasníků, co od něj asi tak můžete čekat? Do jeho mozečku se vejdou – teda pokud jsem schopná to posoudit z toho, o čem mluvil na svatbě, seděla jsem mezi ním a Prófou, tak si asi dovedete představit naši konverzaci – jenom škrtící chvaty a proteinový koktejly.

„No prostě perfektní,“ vypravila jsem ze sebe a vyrvala mu ji z těch jeho svalnatejch lopat. Pak jsem ji chytla tak, aby nebyl vidět nápis. „Půjdem? Radši bych si vzala svoje tašky, než si jich někdo všimne.“

„Ano, jistě,“ souhlasila mamka a naposledy mě pevně objala. „Jsem tak ráda, že jsi konečně tady! Tak ti to sluší…“ A pak, přestože byste se vsadili, že to neudělá, se otočila a pronesla tichým hlasem, abych to slyšela jen já: „I když jsem ti něco říkala o té bundě, Suze. A taky jsem myslela, že tyhle džíny už vyhodíš.“

Vzala jsem si svoje nejstarší džíny, ty, co měly na kolenou díry. Hodily se bezvadně k tenkýmu černýmu tričku a kotníkovejm botám na zip. V těch džínách a botech a motorkářský bundě a s námořnickou kabelou přes rameno jsem vypadala přesně jako pubertální trotl z televizního seriálu.

Heleďte, když letíte osm hodin přes celý Státy, potřebujete se cítit pohodlně.

Vyslovila jsem to nahlas a mamka jen protočila panenky. A vzala to. To je na ní prima – nerozhodí ji to tolik jako jiný matky. Somna, Mimoň a Prófa vůbec netuší, jakou mají kliku.

„Tak jo,“ připustila. „Vyzvedneme tvoje zavazadla.“ Potom dodala hlasitějc: „Jakeu, pohni se! Jdeme pro Suzeiny tašky!“

Když oslovila Somnu jménem, jenom sebou trhnul, jako by se právě probral z transu. Jednou jsem se mamky ptala, jestli Somnambul (bude tenhle rok maturovat) nemá narkolepsii nebo nejede v drogách, ale mamka se urazila za něj. „Jistě že ne, jak se můžeš takhle ptát?“ Jako by ten kluk pořád beze slova nestál a nemrkal očima.

Počkat, to vlastně kecám. Jednou na mě promluvil! Na svatbě, když mě viděl, jak se v černý kožený bundě přes svoje družičkovský šaty větrám venku a popotahuju z cigarety. „Hele, ty jseš v nějakým gangu?“

Ale moment, jo? Byla to moje první a poslední cigareta v životě. Lítala jsem prostě v děsným stresu. Měla jsem strach, že když se máma vdá a odstěhuje se do Kalifornie, vykašle se na mě. Přísahám, že jsem si od tý doby víckrát nezapálila.

A s Jakem to taky nemyslím zle. Má sto osmdesát cenťáků, stejně rozcuchaný blonďatý vlasy a modrý oči jako jeho otec, a je to přesně ten typ kluka, co jim moje kámoška Gina říká řízci. Ale na noční obloze to není zrovna supernova, jestli chápete, co tím chci říct.

Prófa nepřestával mlít o rychlosti větru. Vysvětloval mi, že je to rychlost nezbytná k tomu, aby se cestovatel dostal ze zajetí gravitace. Říká se tomu úniková rychlost. Usoudila jsem, že se mi Prófa může hodit, třeba při psaní úkolů a tak, i když jsem o tři hlavy vyšší než on.

Zatímco mluvil, rozhlížela jsem se kolem. Byla jsem v Kalifornii poprvý, a i když jsme ještě neopustili letiště – Mezinárodní letiště San José – bylo člověku hned jasný, že už není v New Yorku. Hlavně proto, že všechno bylo tak čistý. Žádná špína, poházený odpadky nebo graffiti. Letištní halu vymalovali v pastelovejch tónech, a na těch bejvá normálně špína hned vidět. Proč myslíte, že Newyorčani nosí pořád černou? Ne proto, aby byli cool. Co vás vede. Děláme to proto, že nechceme pěchovat oblečení do pračky, jen co ho vezmeme jednou na sebe.

Ale zdálo se, že ve slunný Kalifornii to není problém. Pokud jsem si všimla, pastely tady vedly. Kolem nás šla žena v růžovejch legínách a bílý sportovní podprsence. Nic víc na sobě neměla. Jestli je tohle místní zvyk, tak vám řeknu, že jsem právě schytala koňskou dávku kulturního šoku.

A víte, co bylo ještě divný? Nikdo se nehádal. U přepážek se tvořily fronty jako všude, ale nikdo nezvyšoval hlas na slečny, co prodávaly letenky. To když jste zákazníkem v New Yorku, musíte se pořád hádat s lidma za pultem – na letišti, v obchoďáku, v Mekáči, všude.

Ale tady ne. Tady nebylo slyšet nic. Jen ticho.

A mně bylo jasný proč. Tady prostě nebyl důvod, proč by se lidi měli rozčilovat. Venku svítilo slunce na palmy, co jsem je viděla už z letadla. Racci – ne holubi, ale opravdoví, velcí, bílí a šedí rackové – poletovali nad parkovištěm. A když jsme šli vyzvednout tašky, nikdo nekontroloval, jestli nálepky na nich odpovídají číslům na útržku letenky. Ne. Všichni jenom pořád opakovali: „Nashle! Hezký den!“

Neskutečný.

Gina – moje nejlepší kamarádka z Brooklynu, no tak fajn, moje jediná kámoška – mi před odjezdem říkala, že budu mít spoustu příležitostí nabalit si kluka, když mám teď tři nevlastní bráchy. A ona to musí vědět, když má sama čtyři – a ještě k tomu vlastní. Ale já jsem jí nevěřila, stejně jako jsem nevěřila lidem, co mi vykládali o těch palmách. Ale když Somna popadl dvě moje tašky a Mimoň další dvě a nechali mě jít s prázdnýma rukama, protože moji příruční tašku už nesl Andy, uvědomila jsem si, že bráchové mají svou užitnou hodnotu. Můžou nosit fakt těžký věci a tvářit se přitom, že jim to vůbec nevadí.

Já přece ty tašky balila. Věděla jsem, že jdou sotva zvednout. Taxikáři měli co dělat. Ale Somna a Mimoň se tvářili, jako že no problem, takže padáme.

A tak jsme s taškama konečně vypochodovali skleněnejma automatickýma dveřma a všichni, včetně mamky, okamžitě sáhli do kapes a vylovili z nich sluneční brejle. Jako by tušili něco, co já tušit nemohla. A když jsem vykročila z haly ven, docvaklo mi to.

Venku bylo slunečno.

Až na to, že slunečno není zrovna to přesný slovo. Spíš přesvětleno, a všechny barvy zářily tak jasně, až to bodalo do očí. Taky jsem někde měla sluneční brejle, to dá rozum, ale když jsem odlítala z New Yorku, bylo kolem nuly a padal mokrej sníh, takže mě nenapadlo, že bych si je měla nechat po ruce. Když mi mamka poprvé řekla, že se budeme stěhovat – mamka s Andym se dohodli, že bude jednodušší, když se přestěhuje ona, protože má jen jedno dítě a práci jako televizní reportérka sežene i v Kalifornii, kdežto Andy má děti tři, a navíc svou stavební firmu –, tvrdila mi taky, že si severní Kalifornii zamiluju. „Je to přesně jako v těch filmech s Goldie Hawnovou a Chevym Chasem!“

Goldie Hawnová se mi líbí a Chevy Chase taky, jenže jsem nikdy neslyšela, že by natočili něco společně.

„Tam se odehrávají všechny ty Steinbeckovy povídky, co jste četli ve škole,“ pokračovala nadšeně mamka. „Červený poník a tak.“

To mě teda fakt dostalo. Z Červenýho poníka si pamatuju jedině to, že tam nebyla žádná holka, jen samý kopce. A když jsem teď stála před letištní halou v San José, zjistila jsem, že všude kolem je fakticky spousta kopců, většinou porostlých suchou hnědou trávou.

Ale na kopcích byly taky stromy, takový, co jsem v životě neviděla. Mačkaly se nahoře na vrcholcích a vypadaly, jako by se z nebe snesla na zem obří pěst a dala jim ránu. Teprve časem jsem zjistila, že to jsou cypřiše.

A všude kolem parkoviště bylo nejspíš umělý zavlažování, protože tam rostly obrovský keře s červenýma květama, většinou kolem děsně vysokejch a štíhlejch palem. Ty keře, jak mi došlo, byly ibišky. A to, co kolem nich bzučelo, vůbec nebyl hmyz. Byli to kolibříci.

„No ano,“ souhlasila mamka, když jsem ji na to upozornila, „jsou tady všude. Máme pro ně doma zobání. Můžeš je krmit z okna pokoje, když budeš chtít.“

Kolibříci, co vám přiletí na parapet? Jediný ptáci, co kdy přiletěli ke mně na okno, byli holubi. A ty by mi mamka nikdy nedovolila krmit.

Moje nadšení nad kolibříky se ale rozplynulo, když Mimoň najednou oznámil, že bude řídit, a hrnul se za volant velkýho kombíka, ke kterýmu jsme došli.

„Já řídím,“ prohlásil neústupně Andy.

„No tati!“ zaúpěl Mimoň. „Jak mám udělat jízdy, když mě nenecháš, abych si to vyzkoušel?“

„Zkoušej to s ramblerem,“ namítl Andy. Odemkl kufr landroveru a začal do něj rovnat moje tašky. „A ty můžeš taky, Suzie.“

Zaskočil mě. „Co můžu taky?“

„Můžeš trénovat jízdu s ramblerem,“ vysvětlil mi a žertem vztyčil ukazovák. „Ale jen když vedle tebe bude sedět někdo s řidičákem.“

Zůstala jsem na něj civět. „Ale já přece neumím řídit,“ vykoktala jsem.

Mimoň předvedl svůj koňský řehot. „Ty neumíš řídit?!“ Praštil do ramene Somnu, který se opíral o bok auta a nastavoval tvář sluníčku. „Hele, Jakeu, slyšels to? Vona neumí řídit!“

„To není nic nezvyklého, Brade,“ informoval ho Prófa. „Spousta rodilých Newyorčanů nemá řidičák. Zapomínáš, že New York City je největším dopravním uzlem Severní Ameriky, který využívá třináct celých dvě desetiny milionu lidí k cestám z New Yorku přes Long Island do Connecticutu a naopak? A že jedna celá sedm desetin miliardy cestujících ročně raději využije k přepravě podzemní dráhu, autobusy a železnici?“

Všichni jsme se na Prófu zadívali. Potom mamka opatrně poznamenala: „Nikdy jsem neměla auto, když jsme bydlely v New Yorku.“

Andy přibouchl kufr landroveru. „Nedělej si starosti, Suze,“ doporučil mi. „Hned tě přihlásíme do autoškoly. Naučíš se to tak rychle, že strčíš Brada do kapsy.“

Podívala jsem se na Mimoně. Ani za milion let bych nečekala, že někdo bude mít potřebu mě ujišťovat, že strčím toho moulu do kapsy – i kdyby šlo o cokoli.

Ale to nebylo poslední překvápko. Tohle a palmy byl jen začátek. Když jsme jeli domů, což bylo dobrou hodinu cesty z letiště – a ta mi neutíkala dvakrát rychle, vzhledem k tomu, že jsem seděla mezi Mimoněm a Somnou, zatímco Prófa byl usazenej na mých zavazadlech a tam pořád ještě rozebíral výhody a nevýhody New Yorku jako strategický dopravní křižovatky USA – zjišťovala jsem, že všechno je jiný… ale úplně jiný než to, na co jsem byla zvyklá.

A nejenom proto, že jsme byli na opačným konci kontinentu. Nejenom proto, že kam jsem se podívala, tam bylo něco, co jsme v New Yorku neměli: stánky u silnice, kde nabízeli artyčoky nebo granátový jabka, dvanáct za dolar; dřevěný besídky v zahradách, porostlý vinnou révou; citronovníky a stromy, na kterejch rostlo avokádo; a spousta další vegetace, kterou jsem vůbec nedokázala pojmenovat. A nad tím vším se v oblouku klenula obloha, jasně modrá, zářivá a čistá, a balon, který na ní plul, vypadal jen jako malá tečka, jako knoflík na dně obrovskýho bazénu.

A byl tady oceán, co mi vtrhnul do výhledu tak najednou, že jsem ho vůbec nepoznala a myslela si, že je to jen další pole. Ale pak jsem si všimla, že se to pole pohybuje a jiskří, odráží slunce a jeho záblesky na mě vysílají morseovkou SOS. Na ten jas se bez slunečních brejlí ani nedalo dlouho koukat. Takže to je on, Pacifik… Byl obrovskej, roztaženej do šíře jako obloha, a jeho vlny narážely do úzkýho pruhu bílý pláže.

Z New Yorku jsem – a to ani nemluvím o plážích – znala úplně jinačí oceán. Nemohla jsem si pomoct. Zalapala jsem po dechu. A když jsem začala lapat, všichni v autě zmlkli, až na Somnu, který zmlkl už předtím, protože usnul.

„Co?“ vyjekla mamka. „Je ti špatně?“

„Ne,“ vydechla jsem a rozpačitě zrudla. No jasně. Oni jsou na tenhle oceán zvyklí. Budou si myslet, že jsem cvok, když mě to tak rozrušilo. „To ten oceán.“

„Ano,“ souhlasila nadšeně mamka. „Nádhera, co?“

„Dneska jsou slušný vlny,“ přidal se Mimoň. „Můžeme před večeří skočit na pláž.“

„Ne,“ zakázal to jeho otec. „Dokud si nedoděláš ten referát.“

„Ale tati!“

To povzbudilo mamku k dlouhý detailní přednášce o škole, kam jsem měla začít chodit, což byla ta škola, kam chodili Somna, Mimoň a Prófa. Jmenovala se po nějakým španělským chlápkovi, Juniperu Serrovi, co sem přišel někdy kolem roku 1700 a začal nutit místní indiány, aby místo svejch náboženství začali vyznávat křesťanství. Původně to byla misijní budova, obrovská stavba z vepřovic, která ročně přilákala dvacet tisíc turistů nebo tak nějak.

Ale já mamku moc neposlouchala. Můj zájem o tuhle školu byl na bodu mrazu. Nepřestěhovala jsem se sem už před Vánocema rovnou s mamkou jen proto, že v misijní škole neměli volný místo, a musela jsem čekat do konce semestru, dokud se něco neuvolní. Ne že by mi to vadilo – bydlela jsem prostě pár měsíců s babičkou, a nebylo to vůbec k zahození. Moje babička kromě toho, že je skvělá advokátka, taky skvěle vaří.

Pořád jsem ještě byla uchvácená oceánem, ale ten najednou zmizel za kopcem. Natahovala jsem krk jako žirafa, abych ho aspoň zahlídla, a pak mi to najednou došlo. Zarazila jsem mamku uprostřed věty.

„Počkej. Kdy že postavili tu školu?“

„V osmnáctém století,“ odpověděl za ni Prófa. „Misii postavili františkáni ve službách katolické církve a španělské vlády a jejím cílem bylo nejen obracet domorodé obyvatele na víru, ale naučit je zároveň dovednostem, které jim umožní stát se platnými členy nové španělské společnosti. Misie původně sloužila jako –“

„V osmnáctým století?“ opakovala jsem šokovaně a otočila se. Byla jsem pořád vmáčklá mezi Somnu – tomu padala hlava dopředu jen tak dlouho, dokud si ji neuplacíroval na mým rameni, přičemž mi v polospánku sdělil, že používá šampon proti lupům – a Mimoně. Gina se mi zapomněla zmínit o tom, kolik prostoru kluci zabírají – a vzhledem k tomu, že měli oba kolem sto osmdesáti cenťáků a osmdesáti kil, to byla vážně spousta místa. „Osmnáctým?“

Mamka asi zaslechla v mým hlase paniku, protože se otočila a řekla přísně: „Už jsme to snad probíraly mockrát, Suze. Na škole Roberta Louise Stevensona mají roční čekací lhůtu a tys mi říkala, že nechceš chodit na čistě dívčí střední, jako je škola Nejsvětějšího srdce. A Andy tvrdí, že veřejný školy tady mají hroznou pověst, kvůli drogám a šikaně a násilnickým gangům, takže –“

„Osmnáctý století,“ opakovala jsem potřetí a moje srdce začalo bušit tak rychle, jako bych běžela. „Ale to je teda tři sta let stará!“

„Já to nechápu.“ Vjeli jsme do městečka Carmel-by-the-Sea a projížděli ulicema se spoustou pitoreskních domků – některý měly ještě doškový střechy –, mezi kavárničkama a uměleckýma galeriema. Andy musel řídit opatrně, protože silnice byly plný aut se značkama jinejch států, a nikde ani jeden semafor, na což byli místní z nějakýho důvodu hrdí. „Co je špatného,“ zeptal se, „na osmnáctém století?“

Mamka pronesla svým monotónním hlasem, kterýmu říkám „hlas špatných zpráv“ a kterým v televizních novinách vždycky oznamuje, že se zřítilo letadlo nebo že zavraždili dítě: „Suze nikdy neměla v lásce staré domy.“

„Aha,“ řekl překvapeně Andy. „Tak to se jí u nás doma asi nebude moc líbit.“

Odtrhla jsem oči od ulice a zadívala se přímo na jeho zátylek. „Jako proč?“ zeptala jsem se slabě. „Proč se mi tam nebude líbit?“

Ale pochopila jsem. Hned v tu chvíli, kdy jsme zabočili na příjezdovou cestu. Dům byl velkej a neskutečně krásnej, s viktoriánskejma oknama a verandou a vším tím kolem. Mamka ho dala natřít na bílo a modro a béžovo, a kolem domu rostly vysoký borovice, co na něj vrhaly stín, i nízký keře rozvalený do šířky. Dům měl tři patra a byl ze dřeva, ne z těch hroznejch kombinací ocel – sklo anebo terakota jako okolní domy. Rozhodně to byl ten nejhezčí a nejromantičtější dům v celý čtvrti.

Ale mně se do něj nechtělo strčit ani špičku boty.

Věděla jsem, že stěhování za mamkou do Kalifornie přinese spoustu změn. Stánky plný artyčoků a citronovníky a oceán… to všechno nebylo nic. Největší změnou bylo to, že se o ni budu muset začít dělit s dalšíma lidma. Těch deset let od doby, kdy umřel táta, jsme byly pořád spolu, jen my dvě. A musím říct, že se mi to na jednu stranu docela zamlouvalo. Fakticky, kdybych neviděla, jak moc je mamka s Andym šťastná, pořádně bych se do toho vložila a celou tu věc se stěhováním jí zatrhla. Ale při pohledu na ty dva se nedalo nevšimnout, že jsou ze sebe úplně hotoví. A co bych byla za dceru, kdybych to mámě zkazila? Takže jsem se smířila s Andym a smířila se s jeho synkama. Smířila jsem se s tím, že budu muset opustit všechno, co jsem zatím znala a měla ráda: nejlepší kámošku, babičku, bagely, SoHo – abych mamce umožnila prožít štěstí, po kterým touží.

Ale nenapadlo by mě, že poprvé v životě nebudu bydlet v bytě, ale v domě.

A ne jen tak v nějakým domě, aby bylo jasný. Andy mi hrdě vyprávěl, zatímco vykládal z auta moje tašky a předával je synátorům, že to byl původně penzion postavenej v devatenáctým století, konkrétně v roce 1849, a že neměl zrovna nejlepší pověst. Souboje kvůli podvádění v kartách a lehčí ženský v předním salonku. Ještě teď byly vidět na fasádě stopy po kulkách. Fakt. Andy jednu z nich dokonce zarámoval, místo aby ji zahladil. Připustil, že to vypadá možná trochu morbidně, ale taky zajímavě. Vsadil by se, že bydlíme v jediným domě v Carmelu, co má na fasádě stopu po kulce z devatenáctýho století.

Uhm, zamumlala jsem. Dala bych krk za to, že je to pravda.

Mamka mě nepřestávala sledovat, když jsme stoupaly po tý spoustě schodů na přední verandu. Myslím, že byla nervózní, co na to všechno řeknu. Trochu mě štvalo, že mě na to neupozornila předem. I když jsem nemusela zrovna dvakrát hádat, proč to neudělala. Kdyby mi řekla, že koupili barabiznu starou přes sto let, nikdy bych se sem nepřestěhovala. Zůstala bych u babičky, dokud bych neodmaturovala a neodstěhovala se někam na kolej.

Protože mamka má pravdu: nemám ráda starý domy.

I když musím přiznat, že tak jako všechny starý domy má i tenhle něco do sebe. Když stojíte na přední verandě, vidíte pod sebou Carmel jako na dlani: vesnici, údolí, pláž, moře. Ten pohled bere dech: jeden z těch, za který blázni do starejch staveb cvakají miliony. Nemohla jsem k němu cítit odpor, aspoň zatím ne.

Ale stejně, když mě mamka pobídla, abych se šla podívat na svůj pokoj, neubránila jsem se a trochu se otřásla.

Dům byl zevnitř stejně super jako zvenčí. Všude zářila javorová a modrá a žlutá. Začala jsem poznávat mamčiny věci a to mě trochu uklidnilo. Byl tam sejf, kterej jsme spolu jednou koupily na výletě ve Vermontu. Obrázky, co jsem malovala v dětství, visely v obývacím pokoji vedle obrázků Somny, Mimoně a Prófy. V pracovně stály v policích mamčiny knížky. Její kytky, co kvůli nim zaplatila hříšný peníze za přepravu, protože nebyla schopná se s nima rozloučit, byly všude: stály na dřevěnejch podstavcích, visely před barevnejma oknama, trůnily na sloupkách na konci schodiště.

Ale byla tady i spousta věcí, co jsem neznala. Na psacím stole, kde mamka předtím vypisovala složenky, stál elegantní bílej počítač. V obývacím pokoji, dost nevkusně zabudovaná do krbu, mě upoutala plochá televizní obrazovka, od který vedly různé ovladače k videohrám. O zeď vedle dveří do garáže se opírala surfovací prkna a po domě bloumalo obrovský slintající psisko žijící v přesvědčení, že pochoduju po světě s kapsama plnejma jídla, protože do nich okamžitě začalo strkat vlhkej čumák.

Tohle všechno byly typický maskulinní rekvizity, předměty, bez kterejch se náš život s mamkou dřív docela dobře obešel. Ale teď vypadaly, jako by v něm nějak byly odjakživa.

Můj pokoj byl v podkroví nad verandou. Mamka celou cestu z letiště nervózně bájila o sedátku, který mi Andy vyrobil, abych měla výhled na záliv. Okna byly totiž obrácený na stejnou stranu jako veranda a dalo se z nich koukat na vlny, který se vzdouvaly kolem celýho poloostrova. Bylo to bezva, fakt bezva, že mi Andy s mamkou zařídili pokoj s tím nejhezčím výhledem v domě.

Až potom jsem si uvědomila, kolik práce si dali s tím, aby ho zařídili speciálně pro mě – nebo přinejmenším pro holku v mým věku, teda pro představu tý holky… ne pro mě. Nikdy jsem nevzdychala nadšením nad toaletním stolkem se zrcadlem nebo princeznovským telefonem. Navíc Andy vytapetoval pokoj i koupelnu krémovejma tapetama, který měly v určitý vejšce modrý obláčky na zapisování vzkazů. A nová postel s krajkovým baldachýnem, taková, jakou si mamka pro mě vždycky přála a teď nejspíš nedokázala odolat… Začala jsem se cejtit trapně kvůli tomu, jak jsem se chovala předtím v autě. Fakticky. Když jsem se procházela pokojem, říkala jsem si, tak fajn, není to tak špatný. Zatím to ujde. Možná to bude v pohodě, možná že v tomhle domě nebyl nikdy nikdo nešťastnej. Možná si to všichni ti lidi, co tady kdy schytali kulku, zasloužili…

Říkala jsem si to, dokud jsem nedošla až k oknům nad verandou a nevšimla si, že na sedátku, který tam pro mě Andy tak pozorně umístil, už někdo sedí.

Někdo, kdo nebyl ani můj příbuznej, ani nepatřil k Somnovi, Mimoňovi nebo k Prófovi.

Otočila jsem se na Andyho, abych zjistila, jestli si všiml vetřelce. Nevšiml, přestože seděl tady, přímo Andymu před očima.

Ani moje mamka ho neviděla. Ale viděla můj obličej a já se dovtípila, že se asi netvářím moc nadšeně. Zhluboka se nadechla a zasténala. „Ne, Suze. Už zase?“