kapitola 10

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 5. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2229×

Byla chladná, jasná noc. Měsíc v úplňku. Když jsem stála vpředu před domem, vypadalo to, jako by tam nad mořem visela holá žárovka – ne stovka, jako když svítí slunce, ale jedna z těch pětadvacítek, který dáváte do lustrů s hodně ramenama. Takhle z dálky vypadal Pacifik hladkej jako sklo a černej, až na úzký proužky osvětlený svitem měsíce, který byly naopak zářivě bílý.

V měsíčním svitu se přede mnou vynořila i červená kopule nad kostelem misijní školy. Ale to, že jsem školu viděla, ještě neznamenalo, že by byla nějak blízko. Bylo to dobrý tři kiláky odtud. V kapse bundy jsem měla klíčky od ramblera, který jsem ztopila před pár hodinama, a jejich kov pálil, jak jsem je svírala v prstech. Tyrkysový auto vypadalo teď, když stálo ve stínu domu na příjezdový cestě, spíš šedě.

Jasně. Nemám řidičák. Ale když bez něj může jezdit Mimoň…

Ale pak jsem začala zbaběle couvat. Nebylo by lepší, kdybych se na to vykašlala? Vždyť vlastně vůbec nevím, jak se s tím jezdí a tak… Teda samozřejmě že vím. Akorát jsem neměla zatím moc šancí si to vyzkoušet, když se vezme v úvahu, že jsem prožila většinu života ve městě s fungující sítí městský dopravy…

Ale co. Kašlu na to. Otočila jsem se ke garáži. Určitě tam bude pár kol – tři kluci, no ne? Aspoň jedno tam najít musím, to je tutovka.

A taky jsem jedno našla. Klučicí kolo, samozřejmě, s tím pitomým rámem a hodně tvrdým, nepohodlným sedlem. Ale vypadalo, že jezdí normálně. Přinejmenším gumy byly napumpovaný.

Pak mě napadlo, no jo, holka v černým a neosvětlený kolo po půlnoci – takže co ještě tak potřebuju?

Nedoufala jsem, že bych našla zrovna světlo nebo reflexní pásky, ale myslela jsem aspoň na helmu, kdyby něco. Na věšáku na stěně garáže jedna visela. Stáhla jsem si z hlavy kapuci a narazila si helmu místo ní. Perfektní. Bezpečnost i stylová čistota, to jsem prostě celá já.

A tak jsem vyrazila a zatočila na cestu. I když to nebyla žádná sláva – štěrk není zrovna to, po čem by se jezdilo dobře na kole, zvlášť dolů z kopce. A celá moje cesta vedla dolů z kopce, protože náš dům, z kterýho byla tak krásná vyhlídka na záliv, stál až nahoře na úbočí. Sjet z kopce bylo určitě jednodušší než šlapat do kopce; nedovedla jsem si představit, že bych pak dokázala makat do tohohle krpálu, takže mi bylo jasný, že nazpátek budu muset kolo pěkně tlačit. Ale ten sešup byl taky děs. Aby bylo jasný, kopec byl dost příkrej a cesta dost klikatá a noc poměrně chladná, takže jsem šlapala se srdcem v krku a vítr mi vháněl do očí slzy, který mě studily na tvářích. A všechny ty díry –

Panebože! To stupidní sedlo teda vyvádělo věci, když jsem vlítla do díry!

Ale ten kopec nebyl to nejhorší. Když jsem sjela dolů, dostala jsem se na křižovatku. Ta byla mnohem nebezpečnější než štěrkovej sjezd, protože i po půlnoci tady projížděla spousta aut. Jedno z nich na mě zatroubilo. Ale nebyla to moje chyba. Jela jsem tak rychle proto, že jsem se řítila dolů a nedalo se to ubrzdit. Kdybych na to dupla, nejspíš bych přeletěla přes řídítka. Takže jsem prostě jela dál, o fous se vyhnula pickupu, a ani nevím jak, ocitla jsem se na školním parkovišti.

Misie vypadala v noci trochu jinak než ve dne. Parkoviště bylo ve dne plný aut, kterejma přijížděli učitelé, starší žáci i turisti, co si chtěli prohlídnout komplex. Teď bylo prázdný, nestála tam ani tříkolka, a tak tichý, že bylo slyšet vzdálený šumění vln, narážejících na carmelskou pláž.

Další nezvyklou věcí byly reflektory – nejspíš instalovaný kvůli turistům –, který měly osvětlovat části budov, jako třeba kopuli (ta byla celá zalitá světlem) anebo vchod do kostela, ty velký dubový vrata. Ale zadní část budovy, u který jsem teď stála, byla ponořená do tmy. Což mi naprosto vyhovovalo. Opřela jsem kolo o popelnici, pověsila helmu na řídítka a popošla blíž k oknu. Misie byla postavená před trilionem let nebo tak nějak, když ještě neznali klimatizaci ani centrální vytápění. Když tenkrát chtěli udržet v budově v létě chládek a v zimě teplo, museli ji postavit s pořádně silnejma zdma. Což znamenalo, že před všema oknama v misii byla římsa na šířku cihly a za ní stejně širokej parapet, než se člověk dostal do třídy.

Vylezla jsem si na ten cihlovej stupínek před oknem a rozhlídla se kolem, jestli mě nikdo nevidí. Ale všude bylo ticho a pusto, až na pár racků, který kroužili kolem popelnice a hledali v ní nejspíš zbytky od oběda. Pak jsem si zaclonila oči rukama, aby mě neoslňoval svit měsíce, a nakoukla dovnitř.

Byla to pracovna pana Waldena. V chabým osvětlení měsíce jsem rozeznávala jeho rukopis na tabuli a na zdi velkej plakát s jeho oblíbencem Bobem Dylanem.

Trvalo mi jenom chvilku, než se mi podařilo rozbít sklo v jedný ze starodávnejch železně orámovanejch tabulek. Strčila jsem dovnitř ruku a otevřela si okno. To nejtěžší na tomhle nikdy není rozbít okno nebo vlízt dovnitř, nejtěžší je nezranit si ruku o všechny ty střepy. Nosila jsem vždycky svoje nejlepší rukavice krotitelky duchů, silný, černý, s gumovým zpevněním na kloubech, ale jednou jsem strčila dovnitř ruku až po předloktí a střepy mi prosekly rukáv.

Ale tentokrát jsem to zvládla. Okno se navíc otevíralo ven, ne nahoru, takže ho stačilo pootevřít jen trochu, aby se holka jako já mohla protáhnout dovnitř. V New Yorku jsem se občas musela dostat do baráků, kde se po něčem takovým okamžitě spustil alarm – což většinou skončilo tím, že mě domů vez policejní anton – ale misie se v zabezpečení školy ještě nedostala na tuhle technickou úroveň. Popravdě řečeno to vypadalo, že jejich představa o zabezpečení spočívá v tom, že zavřou okna, zamknou dveře a doufají, že to dobře dopadne.

Což mi ovšem skvěle vyhovovalo.

Když jsem byla uvnitř Waldenova kabinetu, hned jsem za sebou okno zase zavřela. To poslední, o co bych stála, by bylo upozornit na sebe hlídače, kterej je na obchůzce – pokud někdo takovej vůbec existoval. Bylo snadný pohybovat se mezi lavicemi, právě proto, že měsíc svítil tak silně. Když jsem otevřela dveře a ocitla se v chodbě, zjistila jsem, že baterku vůbec nebudu potřebovat. Celej dvůr byl zalítej světlem. Řekla bych, že misie zůstává pro turisty otevřená ještě dlouho po setmění, protože pod okapama chodby číhaly obrovský žlutý reflektory, který mířily na nejrůznější zajímavý místa – nejvyšší palmu, na jeden z velkejch ibiškovejch keřů u jejího kmene; na fontánu, která stříkala i teď, když byla budova zavřená; a samozřejmě na sochu otce Serry. Jedno nasvěcovalo jeho bronzovou hlavu a další hlavy indiánek, klečících u jeho nohou.

Kristepane. Ještě že byl chudák otec Serra po smrti. Řekla bych, že by ho taková socha musela dost rajcovat.

Chodba byla prázdná, stejně jako nádvoří. Nikde nikdo. Slyšela jsem jen šplouchání vody ve fontáně a cvrkání cvrčků zalezlejch v zahradě. Bylo to prostě tichý místo – a to bylo divný. Chci říct, že žádná z mejch bejvalejch škol mi nikdy nepřipadala tichá. Ale tahle opravdu byla, dokud se mi u ucha neozval tvrdej hlas. „Co ty tady děláš?“

Otočila jsem se. Stála tam. Prostě se opírala o svou skříňku – pardon, o mou skříňku – a zírala na mě, ruce zkřížený na prsou. Měla na sobě hnědý kalhoty – fakt moc pěkný – a šedej kašmírovej svetr. Kolem krku měla perlovej náhrdelník, jedna perla za každý narozeniny a Vánoce, určitě dárky od štědrejch dědečků a babiček. Na nohou lesklý černý mokasíny. Její vlasy, v odlescích reflektorů stejně zářivý jako její boty, vypadaly hladce a zlatě. Byla to fakticky moc hezká holka.

Škoda že si prostřelila hlavu.

„Heather,“ oslovila jsem ji a sundala si z hlavy kapuci. „Ahoj. Promiň, že tě ruším –,“ s duchy je lepší jednat zdvořile „– ale myslím, že si my dvě potřebujeme promluvit.“

Heather se ani nepohnula. No, to vlastně nebyla pravda. Oči se jí zúžily. Měla je světlý – asi šedý, řekla bych, i když to bylo ve stínu těžký uhodnout. Byly obtažený hnědýma linkama a zakroucený řasy měla nalíčený maskarou.

„Promluvit?“ opakovala po mně. „No jistě. Já si s tebou chci taky promluvit. Vím o tobě, Suzie.“

Zašklebila jsem se. Nemohla jsem si pomoct. „Jsem Suze,“ opravila jsem ji.

„To je mi fuk. Vím, co tady děláš.“

„Tak fajn,“ řekla jsem. „Aspoň ti to nemusím vysvětlovat. Co si takhle na chvilku sednout a dát řeč?“

„Dát řeč? Proč bych s tebou měla dávat řeč? Myslíš snad, že jsem blbá? Bože, ty si myslíš, jak nejseš mazaná! Myslíš si, že sem jen tak můžeš přijít, co?“

Zírala jsem na ni. „Prosím?“

„Na moje místo!“ Narovnala se, odstoupila od skříňky a zamířila na nádvoří, jako by chtěla začít obdivovat fontánu. „Ty,“ vyplivla a mrskla po mně pohled přes rameno. „Nová holka. Nová holka, co si myslí, že prostě skočí na moje místo. Dostalas mou skříňku! Chceš mi ukrást mou nejlepší kamarádku! Vím, že ti Kelly volala a pozvala tě na svůj stupidní večírek. A teď si ještě myslíš, že mi ukradneš mýho kluka!“

Dala jsem si ruce v bok. „Ale to už není tvůj kluk, Heather, vzpomínáš? Rozešel se s tebou. Proto jseš mrtvá. Vystřelila sis mozek před jeho mámou.“

Heatheřiny oči se rozšířily. „Drž hubu!“ zasyčela.

„Vystřelila sis mozek před jeho mámou, protožes byla moc pitomá na to, aby sis uvědomila, že žádnej kluk – dokonce ani Bryce Martinson – nestojí za to, aby pro něj holka umřela.“ Šla jsem za ní, po jedný z pěšinek v trávě na zahradě. Nechtěla jsem si to připustit, ale po tom, co se stalo Bryceovi, jsem se s ní v chodbě necejtila moc dobře. „Muselas bejt v šoku, když sis uvědomila, cos udělala. Zabít se. Kvůli něčemu tak pitomýmu. Kvůli klukovi.“

„Drž hubu!“ Tentokrát to neřekla, ale zaječela, tak nahlas, že přitom zaťala ruce v pěst, zavřela oči a nahrbila ramena. Její jekot byl tak silnej, že mi z něj začalo zvonit v uších. Ale z fary, kde jsem zahlídla svítit světlo, nikdo nevyběhl. Jenom divoký holubi, který jsem předtím slyšela klovat v okapech, teď nevydali ani pípnutí, a taky cvrčci v trávě při Heatheřině jekotu okamžitě přerušili svou půlnoční serenádu.

Lidi nemůžou duchy slyšet – teda většina lidí nemůže – ale to se nedá říct o zvířatech, a dokonce ani o hmyzu. Ti mají zvlášní smysl pro paranormální jevy. Ackermanovic pes Max se k mýmu pokoji radši nepřibližuje – kvůli Jessemu.

„Vřískání není k ničemu,“ řekla jsem jí. „Kromě mě tě stejně nikdo neuslyší.“

„Budu si vřískat, jak budu chtít!“ vyjekla. A pak mi to hned předvedla.

Zatímco ječela, popošla jsem k dřevěný lavičce pod sochou otce Serry a posadila se. Všimla jsem si, že na podstavci sochy je cedulka. Ve světle měsíce a reflektorů se dala celkem lehce přečíst.

Ctihodný otec Junipero Serra, uváděl štítek, 1713-1784. Jeho bohabojnost a spravedlivost byly příkladem pro všechny, kdož ho znali a jimž se dostalo dobrodiní jeho výuky.

Uf. Musím se kouknout doma do slovníku, co znamená bohabojnost. Zajímalo by mě, jestli to je něco jako nutit ostatní, aby se báli Boha, bičováním – protože o otci Serrovi a mrskání jsem už něco zaslechla.

„Posloucháš mě vůbec?“ zaječela Heather.

Podívala jsem se na ni. „Víš, co to znamená bohabojnost?“ zeptala jsem se jí.

Přestala vřískat a zůstala na mě civět. Pak vykročila ke mně a její obličej připomínal zuřivou masku.

„Poslouchej, ty čůzo,“ zavrčela, když se zastavila těsně přede mnou, „chci, abys vypadla, jasný? Prostě vypadneš z týhle školy! Tohleto je moje skříňka. Kelly Prescottová je moje nejlepší kámoška. A Bryce Martinson je můj kluk! Ty vymázneš pryč a vrátíš se tam, kam patříš. Nežs sem přišla, všechno bylo fajn –“

Musela jsem ji přerušit. „Promiň, Heather, ale všechno asi fajn nebylo, než jsem přišla. A víš, proč si to myslím? Protože jseš mrtvá. Chápeš? Jsi mrtvá. Mrtví nemají skříňky, kámošky ani nechodí na rande. A víš proč? Protože jsou mrtví!“

Heather vypadala, jako by se chystala začít znova s vřískotem, ale já ji předešla. Pokračovala jsem, klidně a vyrovnaně: „Já vím, žes udělala chybu. Udělalas hroznou, strašlivou chybu –“

„Já nejsem jediná, kdo udělal chybu,“ pronesla nevýrazně Heather. „To Bryce udělal chybu. To Bryce se se mnou rozešel.“

„No jasně, ale to nebyla ta chyba, o který jsem mluvila. Já mluvila o tom, žes udělala chybu, když sis prostřelila hlavu kvůli tomu, že se s tebou nějakej pitomec rozešel –“

„Když si myslíš, že je pitomec,“ ušklíbla se Heather, „tak proč s ním máš v sobotu večer rande? Tak to je. Slyšela jsem ho, jak tě zval. Ta krysa! Možná mi zahejbal celou tu dobu, co jsme spolu chodili!“

„Ale,“ pronesla jsem, „to je teda super. Další důvod, aby se kvůli němu holka zabila.“

Na konečcích řas se jí zaleskly drobný slzy, jako třpytky, co si člověk koupí a nalepí na nehty. „Milovala jsem ho,“ vydechla. „Když jsem ho nemohla mít, nechtěla jsem už dál žít…“

„A teď, když jseš mrtvá,“ řekla jsem unaveně, „uvažuješ o tom, že byste mohli bejt zase spolu, nebo jak?“

„Nenávidím to,“ zakňourala. „Nikdo mě nevidí. Jenom ty a o-otec Dominik. Jsem tak sama…“

„Jasně. To chápu. Jenže, Heather, když se ti povede zabít ho, nejspíš tě za to nebude moc milovat.“

„Donutím ho k tomu,“ prohlásila sebevědomě Heather. „Koneckonců budeme sami. Jenom on a já. Bude mě muset milovat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Heather. Takhle to nefunguje.“

Zírala na mě. „Jak to myslíš?“

„Když Bryce zabiješ, nikde není psáno, že skončí tady s tebou. Nevím, co se děje s lidma, když umřou – ale myslím si, že je to nejspíš u každýho jiný. Když Bryce zabiješ, půjde tam, kam má jít. Nebe, peklo, další život – to nevím jistě. Ale jistě vím, že neskončí tady s tebou. Takhle to nikdy nefunguje.“

„Ale –“ Heather vypadala rozzuřeně. „To není fér!“

„Většina věcí není fér, Heather. Není fér, že musíš celou věčnost trpět za chybu, kterou jsi udělala v rozrušení. Věřím, že kdybys věděla, jaký to je bejt mrtvá, nikdy by ses nezabila. Ale tak by to nemuselo skončit, Heather.“

Dívala se dolů na mě. Slzy jí visely na řasách jako drobný diamanty ledu. „Nemuselo?“

„Ne. Nemuselo.“

„Ty myslíš… myslíš, že bych se mohla vrátit zpátky?“

Přitakala jsem. „Můžeš. Můžeš začít znova.“

Popotáhla. „Jak?“

Řekla jsem: „Všechno, co musíš udělat, je zaměřit se na to celou svou myslí.“

Její hezkej obličejík se zachmuřil. „Ale já už jsem na to zaměřila mysl… chci říct, už jsem pochopila, že to chci. Všechno, co chci od… od chvíle, co se to stalo, je dostat svůj život zpátky.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Heather,“ namítla jsem. „Ty mi nerozumíš. Není žádnej způsob, jak bys mohla získat zpátky svůj život – svůj starej život. Ale můžeš začít novej. Všechno bude lepší než zůstat tady tak sama, potulovat se tady a ubližovat lidem –“

Zaječela: „Tys řekla, že můžu dostat svůj život zpátky!“

Najednou jsem si uvědomila, že jsem to s ní prošvihla. „Ale já nemyslela tvůj bejvalej život. Myslela jsem prostě život –“

Ale už bylo pozdě. Už byla ztracená.

Teď jsem teprve pochopila, proč Martinsonovi uznali za vhodný poslat Bryce do Antiguy. Taky jsem si začala přát, abych tam taky byla – nebo někde úplně jinde, jenom ne vedle tý zuřící holky.

„Tys mi slíbila,“ řvala Heather, „slíbilas mi, že můžu dostat zpátky svůj život! Lhalas mně!!“

„Já jsem nelhala, Heather! Jenom jsem myslela, že tvůj život – prostě, tvůj život skončil. Samas ho skončila. Já vím, že to není fér, ale měla bys začít myslet na –“

Přerušila mě s nepozemským – no jasně – zakvílením. „Nenechám tě,“ ječela, „nenechám tě ukrást mi život!“

„Už jsem ti řekla, Heather, že se o to nesnažím,“ odsekla jsem jí. „Mám svůj život. Nepotřebuju tvůj –“

Když ptáci a cvrčci ztichli, nejhlasitějším zvukem na nádvoří se stalo zurčení stříkající fontány – samozřejmě až na jekot Heather. Ale voda najednou začala bublat nějak divně. Vypadalo to jako takový legrační praskání. Ohlídla jsem se za sebe a uviděla, jak z fontány tryská pára. Nepřipadalo mi to zvlášť divný – byla fakticky dost chladná noc –, kdybych si nevšimla, jak se na hladině bazénku vyboulila obrovská bublina.

To mě fakticky dostalo. Dokázala, že se voda ve fontánce začala vařit. Dokázala to svou zuřivostí.

„Heather,“ zkusila jsem to, pořád ještě z lavičky. „Heather, poslouchej mě. Musíš se uklidnit. Nemůžeme spolu mluvit, když –“

„Tys… řekla…“ Oči se jí, jak jsem s úžasem zjistila, stočily dovnitř do hlavy. „Že… můžu… začít… znova!“

Fajn. Nastal čas jednat. Lavička pode mnou se ani nemusela začít třást tak, že jsem z ní skoro spadla. Věděla jsem, že je čas se probudit.

A tak jsem se radši rychle probudila. Tak rychle, aby mě lavička neuhodila. Tak rychle, aby si mě Heather nevšimla. Praštila jsem ji pod bradu tak tvrdě, jak jsem dovedla.

Ale kupodivu se vůbec nezdálo, že by to nějak zaznamenala. Tak mimo ta holka byla. Pořádně mimo. Uhodit ji nemělo cenu – jediným výsledkem bylo, že mě začaly bolet klouby. A taky se zdálo, jako by ji to rozzuřilo ještě víc… což je fakticky plus, když máte co dělat s duševně narušenou osobou.

„Ty,“ vypravila ze sebe Heather hlubokým hlasem, kterej musel mít hodně daleko k jejímu roztleskávačskýmu povykování, „ty teda budeš litovat!“

Voda ve fontáně už dosáhla bodu varu a vroucí vlny se začaly valit přes okraje nádržky. Proud vody, kterej normálně stříkal asi metr do vzduchu, teď dosáhl výšky asi tří, šesti… a padal zpátky do bublajícího, kouřícího kotle. Ptáci z korun stromů vystartovali pryč a jejich roztažený křídla zastínily měsíční kotouč.

Měla jsem takovej legrační pocit, že si Heather nedělá psinu. Navíc jsem cítila, že to může udělat… aniž pohne prstem.

Potvrdila jsem si to, když se bronzová hlava Junipera Serry najednou uvolnila od těla sochy. Fakticky. Odlomila se tak lehce, jako by bronzový sousoší bylo z cukru. Hlava se nehlučně odloupla, na okamžik zůstala viset ve vzduchu; vypadalo to, jako by se její soucitnej, chápající výraz změnil v démonickej škleb. Stála jsem tam jako přimražená a pozorovala, jak záblesky reflektorů osvětlujou mohutnou hlavu Otce zakladatele…, která najednou začala prudce klesat k zemi.

Letěla na mě tak rychle, že se stala jen šmouhou na noční obloze, jako kometa, nebo –

Neměla jsem čas myslet na to, co dalšího mi připomíná, protože v dalším okamžiku mě něco tvrdýho uhodilo do žaludku a srazilo mě na zem. Ležela jsem na zádech a zírala nahoru na oblohu. Noc byla tak temná a hvězdy tak chladný a vzdálený a –

„Vstávej!“ křikl na mě mužskej hlas. „Kdo tvrdil, že to zvládneš?“

Něco dopadlo do prachu jenom pár cenťáků od mýho obličeje. Otočila jsem se a uviděla hlavu Junipera Serry, jak se na mě obscénně šklebí.

Pak mě Jesse vytáhl na nohy a popostrčil směrem k chodbě.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a čtyři