kapitola 16

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 6. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2186×

„O tom ani neuvažuj,“ zarazil mě otec Dominik.

„Heleďte,“ přerušila jsem ho, „nemáme jinou možnost. Dobrovolně toho nenechá, to už oba víme. A aby tady navždycky strašila, na to je moc nebezpečná. Myslím, že ji prostě musíme donutit, aby vypadla.“

Otec Dominik se podíval někam za mě a pak na strop. Nakonec pronesl tím nejsmutnějším tónem, co jsem kdy slyšela. „Ale proto tady lidi jako my dva nejsou, Susannah. My jsme stráž, která stojí u brány mezi světy. Naším úkolem je pomáhat ztraceným duším najít cestu, z níž sešly. A každá z duší, které mi zatím přišly do cesty, prošla tou branou dobrovolně…“

Jasně. A princ si vzal Popelku za ženu, a dokud neumřeli, žijou spolu šťastně dodnes. Napadlo mě, že musí bejt hezký, když se člověk dívá na svět očima otce Dominika. Vypadá pak fakticky jako moc krásný místo. Mnohem krásnější než ten, ve kterým jsem strávila minulejch šestnáct let.

„Jasně,“ souhlasila jsem. „Jenže tady nic jinýho nepomůže.“

„Exorcismus,“ mumlal si pro sebe otec Dominik. Vyslovil to, jako by mu to slovo připadalo odporný, jako třeba sliz nebo něco na ten způsob.

„Heleďte,“ zkusila jsem to ještě jednou, ale pomalu jsem začínala litovat, že jsem s tím vůbec začala. „Tohle fakticky není metoda, kterou bych normálně doporučovala. Ale řekla bych, že nemáme na vybranou. Každopádně Heather není nebezpečná jen Bryceovi.“ A už vůbec jsem mu nehodlala vykládat o tom, jak se Heather vyjadřovala o Davidovi. To bych se taky mohla dočkat toho, že otec Dom vyskočí z postele a začne se shánět po berlích. Ale i když jsem byla pevně rozhodnutá udělat to, co jsem si umanula, potřebovala jsem ho nějak přesvědčit o tom, že tohle extrémní řešení je prostě nutnost. „Je nebezpečná pro celou školu,“ prohlásila jsem rezolutně. „Někdo ji musí zastavit.“

Otec Dom přisvědčil. „Ano. Ovšemže máš pravdu. Ale slib mi, Susannah, že se o nic pokusíš, dokud se tam nevrátím. Mluvil jsem s doktorkou a ta říkala, že mě pustí domů nejdřív v pátek. Takže máme spoustu času najít odpovídající metodologii…“ Zadíval se na noční stolek. „Podej mi Bibli, Susannah, tamhle leží, buď tak hodná. Pokud budeme používat přesné formulace, mohli bychom –“

Podala jsem mu ji. „Jsem si jistá,“ prohlásila jsem, „že to umím dokonale.“

Zvedl ke mně oči, takže mě zase přišpendlil na zeď tou jejich nevinnou dětskou modří. Věčná škoda, že už mu je tolik a taky že je kněz, to dá rozum. Zajímalo by mě, kolik srdcí zlomil, než se zaslíbil Bohu. „Jak bys mohla znát dokonale,“ podivil se mírně, „něco tak složitého, jako je římskokatolický obřad zaříkávání?“

Nervózně jsem se zavrtěla. „No, já vlastně nemám v plánu provádět tuhletu… římskokatolickou verzi.“

„Existuje i nějaká jiná?“

„Se ví. Většina náboženství má na to vlastní obřad. Já osobně dávám přednost Mecumbě. Jde rovnou na věc. Není v ní tolik dlouhejch zaklínadel a tak.“

„Mecumbě?“

„Jasně. Mecumba je brazilský woodoo. Našla jsem ho na internetu. Potřebujete jen trochu kuřecí krve a –“

„Matko sedmibolestná,“ zasténal otec Dominik. Když se trochu vzpamatoval, řekl: „O tom už ani slovo. Heather Chambersová byla pokřtěna jako římská katolička a bez ohledu na to, jak zemřela, si zaslouží římskokatolický obřad exorcismu, když už ne pohřeb. Její šance na to, že se tím dostane do nebe, nejsou nijak závratné, to připouštím, ale ta dívka musí dostat aspoň šanci, aby se mohla pozdravit u brány se svatým Petrem –“

„Otče Dome,“ skočila jsem mu do řeči, „já si fakt nemyslím, že by tohle záleželo na tom, jestli ji budeme zaříkat brazilsky nebo pygmejsky nebo marťansky. Jestli nějaký nebe existuje, pak se tam taková Heather Chambersová stejně nikdy nedostane.“

Otec Dominik nesouhlasně zamlaskal. „Susannah, jak můžeš říct něco takového? V každém z nás je dobro. To přece vidíš i ty.“

„I já? Co tím myslíte?“

„Myslím tím, že i Susannah Simonová, která se s každým dovede rychle vypořádat, musí vidět, že v každé lidské bytosti na tomto světě je semínko dobra, které potřebuje jen slunce a vodu, aby mohlo vzklíčit a rozkvést. Stejně jako květiny.“

Zajímalo by mě, co to otec Dom bere za oblbováky.

„Tak jo. Já vím jen to, že ať Heather půjde, kam chce, do nebe to rozhodně nebude. Pokud teda vůbec nějaký nebe je.“

Posmutněle se na mě usmál. „Přál bych si, abys měla aspoň poloviční víru v Boha, Susannah, jako máš odvahu. A teď mě chvilku poslouchej. Nesmíš – nesmíš, rozumíš! – se pokoušet zaříkávat Heather sama! Je naprosto zřejmé, že tě včera v noci skoro zabila. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem přišel do školy a uviděl, co tam všechno napáchala. Máš štěstí, že se ti podařilo utéct a zachránit si život. A z toho, co se stalo dneska ráno, je – jak jsi sama řekla – nad slunce jasnější, že její síla roste. Bylo by od tebe hloupé, neodpustitelně hloupé, kdyby ses ještě chtěla sama o něco pokusit.“

Věděla jsem, že má pravdu. A navíc, když se opravdu pustím do toho exorcismu, nemůže mi pomáhat ani Jesse… mohla bych ho přitom nechtíc poslat rovnou tam, kam potřebuju odlifrovat Heather.

„Kromě toho,“ pokračoval otec Dominik, „nemáme žádný důvod spěchat, nebo ano? Teď, když se jí povedlo dostat Bryce do nemocnice, si snad další kousky odpustí. Aspoň do chvíle, než se ten mládenec vrátí do školy. Zdá se, že jedině on v ní probouzí ty vražedné choutky –“

Neřekla jsem ani popel. Jak bych taky mohla? Chci říct, že ten chudák vypadal tak dojemně, jak tam tak ležel. Nechtěla jsem mu přidělávat ještě další starosti. Ale pravda byla, že v žádným případě nemůžu čekat, až se otec Dom přibelhá z nemocnice. Někdo se o Heather musí postarat, a hezky rychle. S každým dalším dnem může bejt silnější a krutější, a mít v sobě víc a víc nenávisti. Musela jsem ji dostat pryč, a to expres.

Takže jsem spáchala to, co musel bejt podle všeho smrtelnej hřích. Zalhala jsem knězi.

Mám kliku, že nejsem katolička.

„Nedělejte si starosti, otče Dominiku,“ prohlásila jsem. „Počkám, až se budete cítit líp.“

Ale otec Dom nebyl žádný béčko. „Slib mi to, Susannah.“

„Slibuju.“

Samozřejmě jsem přitom zkřížila prsty. Doufala jsem, že pokud je nějakej Bůh, vynuluje to hřích lži jednomu z jeho nejoddanějších služebníků.

„Postarám se o to,“ mumlal si pro sebe otec Dominik. „Budeme potřebovat svěcenou vodu, ale to nebude problém. A samozřejmě krucifix.“

Zatímco si sumíroval pod fousama svůj seznam pomůcek pro exorcismus, vrazili do pokoje Cee Cee a Adam.

„Nazdárek, otče Dominiku,“ pozdravil familiárně Adam. „Pane jo, vy teda máte ránu!“

„Adame!“ zasykla Cee Cee a zamračila se na něj. Pak pronesla k otci Domovi s předstíraným veselím: „Neposlouchejte ho, otče Dome. Já myslím, že vypadáte skvěle. No… na člověka, co má spoustu zlámaných kostí.“

„Děti,“ vydechl otec Dominik. Bylo jasný, že je rád vidí. „To je ale překvapení! Ale proč marníte krásné odpoledne v nemocnici návštěvou starce? Máte být dole na pláži a užívat si hezkého počasí.“

„No, my tady vlastně pracujeme na článku o nehodě pro Misijní zprávy,“ přiznala Cee Cee. „Zrovna jsme dotočili interview s monsignorem. To je vážně smůla, že má zrovna přijet ten arcibiskup a vůbec, že socha otce Serry nemá hlavu a tak.“

„Jo,“ souhlasil Adam, „to je fakticky nepříjemný.“

„No ano,“ souhlasil otec Dominik. „Ale vy si s tím nelamte hlavu. Pana arcibiskupa nezajímají sochy. Zajímá ho, jak pečujeme o duše vás dětí.“

„Amen,“ uzavřel slavnostně Adam.

Neměly jsme čas obořit se na Adama, aby přestal s těma sarkasmama, protože do pokoje přišla sestra a řekla mně a Cee Cee, že musíme odejít, protože bude otce Dominika omývat houbou.

„Omývat houbou,“ opakoval závistivě Adam, když jsme vyrazili zpátky na parkoviště. „Otce Dominika bude ženská omejvat houbou, ale co já, chudák, kterej by si to na rozdíl od něj pořádně užil… co já si mám počít?“

„Co takhle dělat šoféra dvěma nejkrásnějším dívkám v Carmelu?“ navrhla přívětivě Cee Cee.

„No jo,“ zamumlal Adam. „Tak teda jo.“ Pak po mně střelil očima. „Totiž, Suze, ne že bys nebyla nejkrásnější dívka v Carmelu… Jenom jsem myslel… No, ty víš, co jsem myslel…“

„Já vím,“ souhlasila jsem s úsměvem.

„No přece omejvání houbou! A viděli jste tu ošetřovatelku?“ Adam sklopil přední sedadlo brouka, aby se Cee Cee mohla nasoukat dozadu. „Asi na tom něco bude, když je chlap flanďák. Možná bych se k nim měl dát zapsat.“

Cee Cee ohlásila ze zadního sedadla: „Nemůžeš se dát zapsat. Musíš cítit, že jsi povolanej. Ale věř mi, Adame, tobě by se to nelíbilo. Páterové nehrajou na automatech.“

Adam to chvilku zvažoval. „Možná bych moh založit novej řád,“ prohlásil zamyšleně. „Jako jsou františkáni. Řád svatýho Joysticka. Naším heslem by mohlo bejt Vysoký skóre pro jednoho, pizza pro všechny.“

„Ať nepřejedeš ty racky,“ ucedila suše Cee Cee.

Jeli jsme právě po Carmel Beach Road. Za nízkou kamennou zídkou po naší pravý ruce byl Pacifik, zářil jako zlatej šperk, jak se na jeho hladině odráželo odpolední slunce. Musela jsem se na něj asi koukat hodně toužebně – ještě jsem si pořád nezvykla, že ho můžu vidět, kdy chci –, protože Adam řekl, a hele, a zajel na místo, který zrovna na parkovišti uvolnil nějakej bavorák. Tázavě jsem se na něj zadívala, když zatáhl za ruční brzdu a vypnul motor, takže se zeptal: „Tak co? Nemáš snad čas sednout si na pláž a kouknout se, jak zapadá slunce…“

Vyskočila jsem z auta dřív, než stačil přidat otazník.

Jak jsem se jen mohla, uvažovala jsem o chvilku pozdějc, netěšit na Kalifornii? Seděla jsem na dece, kterou Adam vyndal z kufru, pozorovala běžce a podvečerní surfaře, psi jako z reklam na granule aportovali létající talíře a turisti všechno natáčeli na kamery. A já se cítila tak dobře, jak se mi to nestalo už léta. Možná to bylo i tím, že jsem nespala víc než čtyři hodiny. Bylo to, jako by moje smysly někdo naložil do láku. Fakticky jsem cítila, snad poprvý ve svým životě, něco, čemu by se dalo říkat mír.

Což bylo vážně ujetý, když člověk vezme v úvahu, že mě za pár hodin nebo tak nějak čeká rozhodující souboj s mocnostma zla.

Ale než vypukne, chci si to pořádně užít. Nastavila jsem obličej slunečním paprskům, cítila, jak mě hřejou na tvářích, a naslouchala hukotu vln, křiku racků a konverzaci Adama a Cee Cee.

„A tak jsem jí řekl, hele, Claire, je ti skoro čtyřicet. Jestli chcete s Paulem další dítě, měla by sis fakt pospíšit. Čas hraje proti tobě.“ Adam usrknul z kelímku bílý kafe, který si před chvilkou přines z kiosku na parkovišti. „Ale ona pořád opakovala, ale tvůj otec a já nechceme, abys měl pocit, že tě ohrožuje nějaký miminko, a tak jsem jí řek, hele, Claire, nějaký mimino mě nemůže ničím ohrozit. Víš, co mě fakt ohrožuje? Steroidama nadupaní neandrtálci jako Brad Ackerman. Ti mě ohrožujou.“

Cee Cee střelila po Adamovi varovným pohledem a pak nenápadně zašilhala po mně. „A jak ty vlastně vycházíš s nevlastníma bráchama, Suze?“

Odtrhla jsem oči od zapadajícího slunce. „No, v pohodě, řekla bych. Bere Mim – chci říct Brad, fakt steroidy?“

„Neměl jsem to říkat. Promiň. Určitě nebere,“ vyhrknul Adam. „Ale, víš, všichni ti kluci, co chodí na zápas, mě fakt děsí. Jsou tak homofobní… člověk si nemůže pomoct, aby nezačal uvažovat o jejich sexuální orientaci. Tak aby bylo jasný, oni o mně tvrdí, že jsem teplouš, ale mě nikdo nikdy neuvidí, jak se na žíněnce mačkám s nějakým polonahým klukem.“

Měla jsem pocit, že bych měla nevlastního brášku trochu bránit, a tak jsem řekla: „Já si nemyslím, že Brad je gay. Hrozně se mu líbí Kelly Prescottová a byl úplně vedle, když k nám včera večer zavolala a pozvala nás na svůj mejdan u bazénu.“

Adam překvapeně zapískal a Cee Cee se jedovatě ozvala: „Hm, hm, hm… Myslíš, že je tahle deka pro tebe dost dobrá? Neseděla bys radši na kašmírový? Protože Kelly a její kámošky by se svejma ctěnejma zadkama ničeho jinýho nedotkly.“

Zírala jsem na ně a uvědomovala si, že jsem nejspíš udělala neodpustitelný faux pas. „Já… promiňte, ale vás Kelly nepozvala? Já myslela, že to bude třídní mejdan, že tam přijdou všichni z ročníku…“

„Tak to teda rozhodně ne,“ odfrkla znechuceně Cee Cee. „Jenom ti, co mají takovou tu společenskou prestiž, kterou my s Adamem naprosto postrádáme.“

„Ale ty,“ namítla jsem, „jsi přece šéfredaktorka školních novin.“

„Přesně tak,“ souhlasil ironicky Adam, „což se ve školní mluvě překládá jako šprt. Už aspoň vzdáleně chápeš, proč lidi jako my princezna Kelly ke svýmu bazénu nikdy nepozve?“

„Aha,“ hlesla jsem. Asi tak na minutu jsem ztichla a dál poslouchala, jak vlny narážejí na pláž. Pak jsem řekla: „No, stejně jsem tam neměla v plánu jít.“

„Neměla?“ opakovala Cee Cee a oči za brejlema se jí posedle blejskly.

„Ne. Nejdřív proto, že jsem měla rande s Brycem, ale to teď stejně padlo. Ale teď tam nechci proto… no, když tam nejdete vy dva, tak s kým bych se tam bavila?“

Cee Cee se natáhla na deku. „Suze,“ ozvala se po chvíli, „uvažovalas někdy o tom, stát se místopředsedkyní třídy?“

Rozesmála jsem se. „Já? To zrovna. Jsem tady přece nová, nevzpomínáš si?“

„Jo,“ připustil Adam. „Ale něco v tobě je. V tom, jaks utřela ten první den Debbii Mancusovou, jsem vycítil skutečnej vůdčí potenciál. Kluci obdivujou holky, který vypadají, že jsou v jednom kuse připravený rozbít druhejm holkám hubu. Musíme tomu jen trošku napomoct.“ Pak pokrčil rameny. „Možná to máš v genech.“

„Jasně,“ zasmála jsem se. „Rozhodně nad tím budu uvažovat. Zaslechla jsem nějaký zvěsti o tom, že Kelly plánuje utratit celej třídní fond za nějaký tancování –“

„Přesně tak,“ souhlasila Cee Cee. „Dělá to tak rok co rok. Ten stupidní jarní ples. Děsně nudný. Protože když nemáš partnera, co tam kromě tancování můžeš dělat?“

„Počkej,“ vzpomněl si Adam. „Pamatuješ na ten rok, co jsme přinesli nafukovací balony?“

„No jo,“ uznala Cee Cee. „Tak tamten rok to teda fakt nuda nebyla!“

„Trochu jsem o tom uvažovala,“ prohodila jsem. „Když uděláme něco jako podobnýho, mohla by to bejt mnohem větší zábava. Třeba piknik na pláži. Možná i sérii pikniků.“

„Páni,“ chytil se Adam. „Jasně! A ohňostroj! Pyroman ve mně vždycky toužil dělat ohňostroje na pláži!“

„To je přesný,“ zajásala Cee Cee. „To přesně musíme udělat! Suze, ty budeš kandidovat na místopředsedkyni.“

Svatá prostoto, co jsem to plácla? Nechci bejt žádná místopředsedkyně! Nechci kandidovat! Nemám vůbec vůdčího ducha – nemám ani zkušenosti a vůbec! Co jsem to udělala? To už jsem z toho západu slunce totálně zcvokla?

„Koukejte,“ upozornil nás Adam a ukázal na slunce. „Jde na to!“

Vypadalo to, jako by se oranžověj balon koupal ve vlnách, když slunce zahájilo svůj pomalej sestup za horizont. Nezahlídla jsem cákance ani páru, ale mohla bych přísahat, že jsem slyšela sykot, jak rozžhavená koule narazila na vodní hladinu.

„Když zapadlo slunce a snesla se noc,“ zazpívala Cee Cee tiše.

„La la la la,“ přidal se Adam.

„…a snesla se noc,“ zanotovala jsem s nima.

No jasně, bylo trochu dětinský sedět tam na pláži a zpívat a dívat se, jak zapadá slunce. Ale taky to bylo úžasný. Když jsme v New Yorku posedávali v parku na lavičce, mohli jsme leda tak pozorovat policajty, jak chytají dealery drog. Nebyla to ani vzdáleně taková krása jako tohle – zpívat nahlas, když slunce klesá za obzor.

A když jsme tak všichni tři vyřvávali refrén, stalo se mi něco hrozně, hrozně divnýho. Nejdřív jsem si nebyla jistá, o co jde.

Ale pak mi najednou došlo, co to bude. Co to musí bejt.

Najednou jsem si to uvědomila, úplně ostře: zapadla jsem taky. Já, Susannah Simonová, mediátorka. Poprvé ve svým životě jsem někam takhle zapadla.

Byla jsem moc šťastná. Fakticky šťastná. Najednou jsem začala věřit tomu, že to všechno dobře dopadne.

Páni, to jsem se teda pořádně sekla.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a devět