3
Tvrdit, že ten chlápek vypadal překvapeně, když jsem na něj promluvila, by bylo hodně přehnaný. Vůbec nevypadal překvapeně. Prostě se jen podíval za sebe přes rameno, aby zjistil, na koho to mluvím.
Za ním se samozřejmě rozprostíral jen úchvatnej výhled na carmelskej záliv. A tak se zase otočil zpátky ke mně, a když si uvědomil, že se moje oči dívají přímo na něj, vydechl „Nombre de Dios“ tak, že by z něj Ginu, která měla slabost pro hispánský kluky, klepla pepka.
„Dovolávat se vyšších bytostí nemá cenu,“ upozornila jsem ho, přitáhla si křesílko s růžovým potahem a sedla si. „Pokud sis ještě nevšiml, On ti moc pozornosti nevěnuje. Jinak by tě tady nenechal hnít už –“ prohlídla jsem si jeho oblečení, který pamatovalo časy, kdy se po Západě potuloval Buffalo Bill, „– jak dlouho? Sto padesát let? Kdys vlastně natáhnul bačkory?“
Podíval se na mě očima, který byly tak temný a lesklý jako inkoust. „Co je to… natáhnout bačkory?“ zeptal se hlasem trochu ochraptělým z toho, jak ho dlouho nepoužíval.
Protočila jsem panenky. „Zabalit to. Zhebnout. Zajet do penálu. Nohama napřed. Čuchat ke kytkám zespoda.“ Když jsem z jeho zmatenýho výrazu pochopila, že pořád ještě nechápe, dodala jsem trochu podrážděně: „Umřít.“
„Aha,“ přikývl, „umřít.“ Ale místo odpovědi jen potřásl hlavou. „Nechápu to,“ pronesl s náznakem údivu v hlase. „Nechápu, jak to, že mě vidíš. Celou věčnost mi nikdo neodpovídal –“
„No jo,“ přerušila jsem ho netrpělivě. Tohle jsem slyšela už mockrát. „No, tak vidíš, časy se mění. Co máš za průšvih?“
Podíval se na mě těma svýma inkoustovýma očima. Řasy měl delší než já. Nestává se mi často, že bych se setkala s duchem, co by vypadal jako řízek, ale tenhle kluk… ten musel stát fakt za hřích, když byl naživu. Protože teď je po smrti a já se stejně pokouším nakouknout, jak vypadá jeho tělo pod bílou košilí, kterou měl rozepnutou skoro až k pasu, takže vidím jeho snědej hrudník a taky kousek břicha. Mají duchové svaly? To bylo něco, co jsem nikdy předtím neměla příležitost – nebo chuť – prozkoumat.
Ne snad, že bych se dala tím, jak vypadal, nějak ovlivnit nebo tak něco. Nakonec, jsem přece profesionálka.
„Průšvih?“ opakoval. Jeho hlas byl sametovej a anglicky mluvil naprosto bez přízvuku tak, jako bych ráda začala mluvit já, kdybych se dokázala zbavit brooklynskýho polykání souhlásek. Bylo v něm jasně něco hispánskýho, což dokreslovalo i to jeho Dios a jeho snědá pleť, ale jinak byl Američan jako já – nebo spíš, jako moh bejt Američanem někdo, kdo se narodil předtím, než se Kalifornie stala součástí Států.
„Jo,“ odkašlala jsem si. Trochu se otočil a opřel se nohou o světlemodrý potah sedátka. Tak jsem se mohla definitivně přesvědčit, že je to tak – duchové mají svaly, a jaký! Jeho břišní partie se napjaly a pod rozepnutou košilí jsem zahlídla i jemný tmavý chloupky.
Polkla jsem. Pořádně.
„Průšvih,“ opakovala jsem. „Problém. Proč jseš tady?“ Díval se na mě bez výrazu, ale se zaujetím. Pokusila jsem se jít ještě dál. „Proč neodešels na druhej břeh?“
Potřásl hlavou. Říkala jsem už, že měl krátký tmavý vlasy, trochu zvlněný? Že vypadaly, kdybyste se jich dotkli, že budou opravdu hebký?
„Nevím, jak to myslíš.“
Začalo mi bejt trochu horko, ale koženou bundu jsem si už sundala a jinak jsem nevěděla, co dál. Dost dobře jsem si nemohla svlíkat nic dalšího, když tam tak seděl a díval se na mě. Když jsem si to uvědomila, zkazilo mi to náladu.
„Co tím chceš říct, že nevíš, jak to myslím?“ vyštěkla jsem na něj a odhodila si z očí pramen vlasů. „Umřels. Nepatříš sem. Měl bys dělat, co lidi obvykle dělají, když umřou. Povalovat se v nebi, hořet v pekle nebo se znova narodit, převtělit se do jiný podoby nebo něco na ten způsob. Neměl bys… no, poflakovat se tady.“
Zamyšleně se na mě zadíval a opřel se loktem o pokrčený koleno. „A co když se mi líbí… poflakovat se tady?“ chtěl vědět.
Nebyla jsem si jistá, ale připadalo mi, jako by si ze mě dělal legraci. A já nesnáším, když si ze mě někdo utahuje. Fakt nesnáším. Lidi v Brooklynu to dělali v jednom kuse, dokud jsem se nenaučila, že jim zavře klapačku jen dobře mířená rána do nosu.
Ne že bych toho kluka chtěla uhodit. Zatím ne. Ale neměla jsem k tomu daleko. Heleďte se – cestovala jsem miliony kilometrů, abych mohla bydlet v domě se třema potrhlejma klukama; ještě jsem si ani nestačila vybalit, ale prakticky jsem už stačila skoro rozbrečet vlastní mámu. A teď jsem navíc zjistila, že v mým pokoji bydlí duch. Může se na mě někdo zlobit, že z toho zrovna neskáču nadšením do stropu?
„Hele,“ řekla jsem, vyskočila na nohy a obešla zezadu křesílko. „Můžeš se poflakovat, kde ti je libo, amigo. Kdekoli. To je mi fuk. Ale nemůžeš to dělat tady.“
„Jesse,“ řekl, ale nepohnul se.
„Cože?“
„Řekla jsi mi amigo. Myslel jsem, že bys třeba ráda věděla, jak se jmenuji. Jmenuji se Jesse.“
Přikývla jsem. „Fajn. Tak jo. Jasně. Takže Jesse. Nemůžeš tady zůstat, Jesse.“
„A ty?“ Jesse se na mě usmál. V obličeji byl moc hezký. Tak hezký, že v naší škole v Brooklynu by ho hned zvolili kapitánem týmu a předsedou třídy. Byl to ten typ kluka, co si je Gina vystřihovala z časopisů a lepila nad postel.
Ne že by byl hezoun. To vůbec ne. Ale vypadal… nebezpečně. Pořádně nebezpečně.
„A já co?“ Věděla jsem, že se chovám hrubě. Ale bylo mi to fuk.
„Jak se jmenuješ ty?“
Zírala jsem na něj. „Hele. Řekni mi, co potřebuješ, a zmiz. Je mi vedro a potřebuju se převlíct. Neměla jsem ani čas –“
Přerušil mě, tak přívětivě, jako by vůbec neslyšel, co jsem řekla: „Ta žena – tvá matka – ti říkala Suzie.“ Blýskl po mně černýma očima. „To je zkratka pro Susan?“
„Susannah,“ opravila jsem ho neochotně. „Jako v tý písničce. Sjíždím z hor do údolí, kde hučí Tennessee, jedu za svou Susannah přes hory přes lesy.“
Usmál se. „Tu znám.“
„Jasně. Nejspíš vedla hitparádu, když ses narodil, ne?“
Nepřestával se usmívat. „Takže tohle je teď tvůj pokoj, Susannah?“
„Jo,“ souhlasila jsem. „Je to můj pokoj. Takže bys měl vypadnout.“
„Já bych měl vypadnout?“ nakrčil udiveně jedno tmavý obočí. „Bydlím tady už sto padesát let. Proč bych měl jít pryč zrovna já?“
„Protože.“ Už jsem fakt začínala zuřit. Možná proto, že mi bylo tak horko a potřebovala jsem otevřít okno, ale okno bylo až za ním a já se k němu nechtěla dostat tak blízko. „Tohle je můj pokoj. A nehodlám se o něj dělit s nějakým mrtvým kovbojem.“
To ho dostalo. Sundal nohu z křesla a narovnal se. Najednou jsem přála, abych radši držela klapačku. Byl vysokej, mnohem vyšší než já, a to mám v těch kotníkovejch botách přes sto sedmdesát.
„Nejsem kovboj!“ informoval mě rozčileně. Pak něco nezřetelně zabručel španělsky, ale protože jsem měla ve škole jen francouzštinu, neměla jsem ani páru, co to mele. V tu chvíli se starožitný zrcadlo nad mým toaletním stolkem na zdi začalo nebezpečně houpat. Věděla jsem, že to není zemětřesení, i když v Kalifornii občas bejvají. Tohle dělal on. Měl psychokinetický schopnosti.
To je ten problém s duchama – jsou tak nedůtkliví! Každá maličkost je vyvede z míry.
„Klid,“ pronesla jsem konejšivě a zvedla obě ruce dlaněma vzhůru. „Klid. Nerozčiluj se.“
„Moje rodina,“ vykřikl Jesse a namířil mi prstem do obličeje, „dřela na téhle půdě jako otroci, aby z ní něco dostala, ale nikdy, nikdy ne jako vaquero –“
„Hele,“ přerušila jsem ho. A pak jsem udělala chybu. Natáhla jsem se dopředu, protože se mi vůbec nelíbilo, jak na mě míří prstem. Chytila jsem ho za ukazováček, pevně ho stiskla a přitáhla si ho k sobě tak blízko, abych si byla jistá, že mě uslyší. Pak jsem na něj vztekle zasyčela: „Přestaň s tím zrcadlem! A přestaň mi píchat prstem proti obličeji. Zkus to ještě jednou – a zlomím ti ho!“
Pustila jsem jeho ruku a s ulehčením si všimla, že se zrcadlo přestalo pohupovat. Ale pak jsem se mu podívala do obličeje.
Duchové nemají krev. Jak by taky mohli? Nejsou přece živí. Ale podle toho, jak byl rudej, bych mohla přísahat, že se mu v tu chvíli všechna krev nalila zpátky do žil.
Nebyl naživu a neměl v sobě žádnou krev, takže by neměl mít žádný tělo – aspoň ne opravdický. Myslíte, že jsem ho nemohla chytit za prst, když byl nehmotnej? Že moje ruka měla projít skrz něj?
Chyba. Takhle to funguje u většiny lidí. Ale ne u lidí, jako jsem já. Ne u mediátorů. Vidíme duchy, mluvíme s nima, a když je potřeba, můžeme je taky občas pořádně nakopat do zadku.
Ale nedělám to zvlášť ráda. Většinou se vyhejbám tomu, abych se jich dotýkala, pokud to teda jde. Jenom když selžou všechny další prostředky mediace a musím použít trochu fyzický korekce k usměrnění vzpurnejch duší. Ale dávám přednost tomu, aby radši neuhodly předem, že se na to chystám. Nečekaný chvaty jsou nejlepší, protože lidi z druhýho břehu většinou bojujou dost zákeřně.
Jesse zíral dolů na svůj malíček a tvářil se, jako bych mu do něj propálila díru. Vypadalo to, že není schopen slova. Bylo to pravděpodobně poprvý za půldruhýho století, co se ho někdo dotkl. Něco takovýho dokáže člověka rozhodit. A zvlášť člověka, co už je po smrti.
Využila jsem momentu překvapení a řekla svým nejkomisnějším, nejpřísnějším tónem: „Tak hele, Jesse. Tohle je můj pokoj, chápeš? Nemůžeš tady zůstat. Buď mě necháš, abych ti pomohla dostat se tam, kde máš bejt, nebo spolu zkusíme najít nějakej jinej dům, kde můžeš strašit. Lituju, ale jinak to nejde.“
Jesse odtrhl oči od svýho ukazováčku, ve tváři pořád ještě výraz naprostýho údivu. „Kdo jsi?“ zeptal se slabě. „Co jsi to… za dívku?“
Váhal tak dlouho, než ze sebe vypravil to za dívku, jako by pochyboval o tom, že je to přiléhavý označení tvora jako já. To mě naštvalo. Aby bylo jasný, určitě nejsem nejoblíbenější holka ze školy, ale zatím ještě nikdo nezpochybnil, že jsem dívka. Občas na mě na přechodech houkali řidiči tiráků, a ne proto, že by chtěli, abych jim uhnula z cesty. Dělníci z lešení na mě pokřikovali oplzlosti, zvlášť když jsem měla na sobě koženou minisukni. Nejsem ani ošklivá, ani mužatka. Dobře, tak jsem vyhrožovala, že mu zlomím ukazováček, ale to přece krucinál neznamená, že nejsem dívka!
„Řeknu ti, co nejsem za dívku,“ vyhrkla jsem dotčeně. „Nejsem holka, co by byla ochotná bydlet v pokoji s osobou opačnýho pohlaví. Rozumíš tomu? Takže buď vysmahneš, nebo tě k tomu donutím. Je to na tobě. Dám ti čas na rozmyšlenou. Ale až se sem vrátím, Jesse, chci, abys byl pryč.“
Otočila jsem se a odešla středem.
Musela jsem. Obvykle mi při konverzaci s duchy nedocházejí argumenty, ale měla jsem pocit, že s tímhle by dojít mohly… a hezky rychle. Nechtěla jsem se k němu chovat stroze nebo příkře, fakt nevím, co mě to popadlo. Jenomže…
Myslím, že jsem prostě jenom nečekala, že najdu u sebe v ložnici ducha, a že to bude takovej sexy kluk.
Bože, myslela jsem si, když jsem sestupovala po schodech do haly. Co budu dělat, když nezmizí? To se nebudu moct u sebe v pokoji ani převlíknout?
Dej mu trochu času, pošeptal mi můj vnitřní hlas. Byl to ten hlas, co bych se o něm ani za nic na světě nezmínila před máminou terapeutkou.
Dej mu trochu času a odejde. Vždycky nakonec odejdou.
No, vždycky ne. Ale většinou to tak funguje.
2024 ©