kapitola 18

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 6. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2443×

Neměla jsem vůbec ponětí, jak dlouho ležím mezi úlomkama trámů a cihel ze zřícený chodby. Když o tom tak uvažuju, asi jsem musela ztratit vědomí, ale jen na chvilku.

Pamatuju si jenom to, že mě něco těžkýho vzalo po hlavě, a když jsem zase otevřela oči, obklopovala mě tma a cítila jsem, že jsem něčím zasypaná.

Oblíbeným trikem poltergajstů je sednout si někomu na prsa, zrovna když se probouzí, takže ten chudák nebo ta chudinka sice cítí, že je něco dusí, ale nechápou co a proč. Já taky nechápala proč a na pár vteřin jsem si začala myslet, že se mi to nepovedlo a že je Heather pořád tady, sedí mi na plicích a mučí mě, aby se pomstila za to, co jsem jí chtěla udělat.

A pak jsem si pomyslela, co když už jsem třeba mrtvá i já?

Nevím, proč jsem si to začala myslet. Možná proto, že tak nějak jsem si asi představovala, že se mrtví cítí. Tohle musela cítit Heather, když se probudila v rakvi. Přesně takhle: chycená do pasti, přidušená, vyděšená. Bože, není divu, že měla v jednom kuse tak špatnou náladu. Není divu, že se tak zoufale chtěla vrátit do světa, kterej znala předtím, než umřela. Muselo to bejt hrozný. Ne. Horší než hrozný. Bylo to peklo.

Ale pak jsem pohnula rukou – jedinou částí těla, kterou jsem mohla hejbat – a ucítila něco tvrdýho a studenýho, co leželo kolem mě. A vzpomněla jsem si, co se to vlastně stalo. Heather použila poslední zbytek svejch kinetickejch schopností, aby se mi pomstila za to, co jsem jí provedla. A odvedla fakt slušnou práci, protože jsem se každopádně nemohla ani hnout, uvězněná pod hromadou dřeva a cihel.

Dík, Heather. Fakt díky.

Asi bych měla bejt vyděšená. Chci říct, že jsem byla tady dole přišpendlená zbytkama trámů, nemohla jsem se pohnout a všude byla tma. Ale než jsem měla čas zpanikařit, uslyšela jsem, jak někdo volá moje jméno. Nejdřív mě napadlo, jestli už nezačínám magořit. Nikdo kromě Jesseho nevěděl, že se chystám do školy, a jemu jsem snad řekla jasně, co by se mu mohlo stát, když se tady ukáže. Nebyl hlupák. Věděl, že chci provádět exorcismus. Ale že by se stejně rozhodl přijít? Bude to už bezpečný? Sama nevím. Kdyby náhodou šlápnul do kruhu ze svíček a na nápis z kuřecí krve, mohlo by ho to do krajiny stínů vcucnout stejně jako Heather?

Až teď jsem se pořádně vyděsila.

„Jesse!“ zaječela jsem a začala bušit volnou rukou do zkřížených trámů nad obličejem, až se mi do očí začal sypat prach a do tváří mě bodaly třísky. „Nechoď sem!“ křičela jsem. Prach mě dusil, ale bylo mi to fuk. „Vypadni! Je to tady nebezpečný!“

Pak se mi z hrudníku zvedla obrovská tíha a já najednou zase uviděla. Nade mnou zářila sametová noční obloha, posetá myriádama třpytících se hvězd. A mezi těma hvězdárna visela tvář, která se nade mnou starostlivě nakláněla.

„Tady je!“ vyjeknul Prófa. „Jakeu, našel jsem ji!“

K prvnímu obličeji se připojil druhej, tenhlekrát zarámovanej vlnitýma, přerostlýma blond vlasama. „Ježíšikriste,“ vypravil ze sebe Somna, když si mě prohlídnul. „Žiješ, Suze?“

Omámeně jsem kývla. „Pomoz mi vstát, jo?“

Oba ze mě začali odhazovat největší kusy prken. Pak mě Somna vyzval, abych se ho chytla kolem krku, a David mě vzal kolem pasu. Oba dva mě tahali, já jsem se vzpírala chodidlama, až se mi nakonec povedlo postavit se a setřást ze sebe všechnu suť.

Na chvíli jsme se posadili ve tmě na nádvoří a opírali se zády o podstavec, z kterýho trčela bezhlavá socha Junipera Serry, funěli námahou a civěli na ruiny, který byly ještě nedávno naší školou. No, to asi přeháním. Každopádně většina školy pořád ještě stála. Dokonce nespadla ani celá chodba, jenom ta část kolem Heatheřiny skříňky, a taky třída pana Waldena. Trosky úplně zakryly pozůstatky mý půlnoční činnosti, včetně svíček, který se asi rozdrolily na prášek. Po Heather už nebylo ani památky. Noc byla tichá, až na naše supění. A vrzání cvrčků.

To mě přesvědčilo, že je Heather vážně pryč. Myslím to, že zase spustili cvrčci.

„Jéžiši,“ opakoval Somna a pořád hlasitě oddechoval. „Fakticky ti nic není, Suze?“

Podívala jsem se na něj. Měl na sobě jen džíny a vojenskou bundu přehozenou přes holý tělo. Jak jsem si všimla, měl skoro tak vypracovaný tělo jako Jesse.

Je to možný, že jsem si ještě před chvílí myslela, že jsem mrtvá, a teď tady sedím a hloubám nad tím, jaký má můj nevlastní brácha vymakaný svaly? Jen pár minut potom?

„Jasně,“ odpověděla jsem a odhodila si vlasy z očí, „jsem v pohodě. Trochu potlučená, ale žádná zlomenina.“

„Měla by jít do nemocnice a nechat se prohlídnout.“ Davidův dětský hlásek pořád ještě přeskakoval. „Nemyslíš, Jakeu, že by měla jít do nemocnice na pozorování?“

„Ani náhodou,“ odsekla jsem. „Žádná nemocnice.“

„Můžeš mít otřes mozku,“ prohlásil David. „Nebo frakturu lebeční kosti. Mohla bys ve spánku upadnout do komatu a už se neprobudit. Přinejmenším bys měla jít na rentgen. Nebo na tomograf. Taky by ti měli udělat EKG a neškodilo by –“

„Ne.“ Očistila jsem si ruce o legíny a postavila se. V kostech mi vrzalo, ale byla jsem celá. „Pojďte. Vypadneme, než nás tady někdo zmerčí. Tenhle rachot museli slyšet pěkně daleko.“ Podívala jsem se směrem k budově, kde bydleli mniši a jeptišky. V některých oknech se už svítilo. „Nechci, abyste měli kvůli mně průšvih.“

„Jo,“ souhlasil Somna a vstal. „Tak na to příště mysli, než něco vyvedeš.“

Odešli jsme stejnou cestou, jakou jsem se sem dostala předtím sama. David se stejně jako já protáhl pod branou a pak ji otevřel, aby Somna mohl projít. Vyplížili jsme se ven tak tiše, jak jsme jen dokázali, a spěchali k ramblerovi, kterýho Somna zaparkoval ve stínu, mimo dohled policejního auta. To stálo pořád na místě a jeho řidič neměl ani tucha o tom, co se právě stalo pár metrů od něj. Ale nechtěla jsem riskovat, že bych se kolem něj plížila pro kolo. Nechali jsme ho tam a doufali, že si ho ráno nikdo nevšimne.

Celou cestu domů jsem musela poslouchat školení svýho velkýho bráchy. Očividně byl přesvědčenej o tom, že jsem byla v noci ve škole kvůli nějakýmu zasvěcovacímu rituálu svýho gangu. Nedělám si srandu. Rozčilovalo ho to. Chtěl vědět, co to mám jako za kámoše, když mě nechají zasypanou pod hromadou trosek. Navrhnul mi, že pokud se nemůžu obejít bez vzrušení nebo se tady nudím, měla bych zkusit surfovat, protože – cituju – „jestli si potřebuješ rozbíjet hlavu, můžeš to zrovna tak udělat ve vlnách, kámo“.

Vzala jsem si jeho rady k srdci tak vděčně, jak jsem dokázala předstírat. Koneckonců bych mu asi jen těžko vysvětlovala, co jsem vlastně dělala ve škole tak pozdě v noci. Přerušila jsem jeho protigangový vystoupení jenom jednou, když jsem se zeptala, jak vlastně on a David zjistili, že mě tam mají hledat.

„To nevím,“ ohradil se Jake, když jsme zatáčeli na příjezdovou cestu, „vyřizoval jsem zrovna nějaký expres objednávky a sotva stíhal, když se vedle mě najednou objevil Dave a začal vykládat, že musíme jet rychle do školy a najít tě. Jaks vůbec věděl, že tam bude, Dave?“

I v měsíčním světle David nepřirozeně zbledl. „Já to nevěděl,“ hlesl. „To byl jen pocit.“

Prudce jsem se k němu otočila. Ale uhnul očima.

Ten kluk, pomyslela jsem si zděšeně, ten kluk to ví!

Ale byla jsem moc unavená, než abych se o tom chtěla bavit. Vklouzli jsme do domu, kde byl naštěstí jediným probuzeným obyvatelem Max, kterej vyskočil, zavrtěl ocasem a snažil se nás olizovat, zatímco my jsme se snažili vplížit potichu každej do svého pokoje. Než jsem zapadla k sobě, otočila jsem se na Davida, abych zjistila, jestli nechce – nebo nepotřebuje – něco probrat. Ale nechtěl. Ani se neotočil, vešel k sobě a zavřel za sebou dveře jako vystrašený dítě. Srdce se mi sevřelo soucitem. Chudák kluk.

Ale jenom na vteřinu. Byla jsem moc unavená na to, abych dokázala o něčem přemýšlet – dokonce ani o Jessem ne. Až ráno, říkala jsem si vyčerpaně, když jsem ze sebe stahovala špinavý, zaprášený šaty. Promluvím si s ním ráno.

Ale nepromluvila jsem si. Když jsem se vzbudila, bylo už za oknem nezvykle moc světla. Teprve po chvilce se mi povedlo zvednout hlavu, abych koukla na hodiny, a zjistila jsem důvod. Byly dvě hodiny odpoledne. Ranní mlha se už pochopitelně zvedla a slunce pražilo do oken, jako by byl spíš červenec než leden.

„Á, tak tady máme našeho ospalce!“

Zvedla jsem oči ke dveřím. Stál v nich Andy, opíral se o futra a ruce měl založený na prsou. Ale šklebil se, takže jsem nejspíš nebyla v průšvihu. Ale co proboha dělám ve dvě odpoledne, ve všední den, v posteli?

„Už je ti líp?“ chtěl vědět Andy.

Poodtáhla jsem trochu přikrývku. Mám dělat, že jsem nemocná? No, to nebude moc těžký předstírání. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vysypal na hlavu tunu cihel.

Což je vlastně přesně to, co se mi stalo.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Vlastně moc ne.“

„Přinesl jsem ti aspirin. Pořádně to s tebou zamávalo, viď? Ten časový rozdíl, myslím. Ráno jsme tě nemohli vůbec vzbudit, a tak jsme se rozhodli, že tě necháme vyspat. Maminka ti vzkazuje, že se moc omlouvá, ale musela nutně do práce. Ale nechala tady mě. Doufám, že ti to nevadí.“

Zkusila jsem se posadit. Šlo to dost těžko. Připadalo mi, že mám namožený úplně všechny svaly v těle. Odhrnula jsem si z očí pramen vlasů a podívala se na Andyho. „Ale to přece nemusíš,“ vypravila jsem ze sebe. „Jako zůstávat kvůli mně doma. Nejsem mimino.“

Andy pokrčil rameny. „Mně to nevadí. Vlastně jsem ani neměl čas si s tebou popovídat, co jsi tady. Třeba bychom to mohli dneska napravit? Dáš si něco k jídlu?“

Jakmile to vyslovil, v břiše mi hlasitě zakručelo. Byla jsem ukrutně hladová.

Uslyšel to a zašklebil se. „Bezva. Obleč se a přijď dolů. Dáme si oběd na terase, dneska je venku krásně.“

S nadlidským úsilím jsem se vysoukala z postele. Nechtělo se mi převlíkat se z pyžama, takže jsem si jenom natáhla ponožky a župan, vyčistila si zuby a zastavila se chvíli před vyhlídkou na záliv, zatímco jsem si pokoušela rozčesat zacuchaný vlasy. V odpoledním slunci tam jasně zářila rudá kopule misijního kostela. Za ní jsem viděla vlnící se oceán. Tady odsud to vypadalo, že ta poklidná scenerie nemohla bejt v noci dějištěm takový destrukce.

Z kuchyně se začala linout neodolatelná vůně, která mě vytáhla na schodiště. Andy připravoval obložený chleby. Vyhnal mě z kuchyně na velkou terasu, kterou přistavěl za domem. Terasa byla zalitá sluncem, takže jsem se svalila na jedno z měkkejch lehátek a předstírala, že jsem filmová hvězda. Pak Andy vyšel z domu s tácem jídla a džbánem limonády a já se rychle přesunula ke stolu pod velkým slunečníkem a pustila se do jídla. Na někoho, kdo nebydlí v New Yorku, uměl Andy fantasticky grilovat maso.

Ale to nebylo jediný, co griloval. Asi tak půl hodiny otáčel na grilu mě a vyzvídal… ale ne to, co se stalo včera v noci. Sice to bylo neuvěřitelný, ale Prófa i Somna drželi jazyk za zuby. Andy neměl ani ponětí, co jsem v noci prováděla. Chtěl jen vědět, jak se mi líbí tady ve škole, jestli jsem šťastná, bla bla bla…

No, až na jednu věc. Řekl to jakoby mimochodem, když jsme se bavili o tom, jak moc se lišil náš život v New Yorku od toho tady a jestli se mi Kalifornie líbí atd. apod. Pak najednou prohodil: „No, svoje první zemětřesení jsi asi zaspala, viď?“

Málem jsem se udusila hranolkem. „Cože?“

„První zemětřesení. Včera v noci, asi tak ve dvě. Ne moc silné – řekl bych tak čtyři stupně –, ale mě to probudilo. Nikde ve městě se nic nestalo, jenom u vás ve škole. Nevydržela to ta spojovací chodba, ale to mě vůbec nepřekvapuje. Už léta je varuju, že by s těmi trámy měli něco udělat. To dřevo je staré jako celá misie. Nemůžou čekat, že vydrží věčně.“

Opatrně jsem žvýkala sousto masa. Páni. Takže Heatheřino zamávání na rozloučenou slyšeli lidi v celým městě, dokonce až tady na kopci.

Ale to stejně nevysvětlovalo, jak se David dozvěděl, že mi má přijít do školy na pomoc.

Po obědě jsem se odvlekla po schodech nahoru a usadila se na sedátku u vyhlídky. Bezmyšlenkovitě jsem si listovala módním časopisem a myslela na to, kde Jesse je a jak dlouho budu muset čekat, než se zase objeví a dá mi jednu z těch svých lekcí. Jestli vůbec. A jestli ještě někdy uslyším, jak mi říká querida… Ale pak se vrátili kluci ze školy. Mimoň předusal kolem mých dveří rovnou k sobě – ještě pořád měl vztek, že kvůli mně dostal zaracha. Ale Somna strčil hlavu dovnitř, podíval se, jestli jsem v pořádku, a když mě uviděl, jen s ní zavrtěl a zase zmizel. Jenom David zaťukal, a když jsem na něj zavolala, aby šel dál, plaše strčil do dveří.

„No,“ začal nejistě. „Přinesl jsem ti úkoly. Poslal ti to po mně pan Walden. Říkal, že doufá, že už je ti líp.“

„Aha,“ prohodila jsem. „Tak díky, Davide. Hoď mi to na postel.“

Poslechl mě, ale neměl se k odchodu. Zůstal stát a díval se do země. Pochopila jsem, že si potřebuje promluvit, a tak jsem mlčela, dokud sám nespustí.

„Cee Cee tě pozdravuje,“ řekl. „A ten kluk. Adam McTavish.“

„To je fajn,“ odpověděla jsem.

Čekala jsem. A David nezklamal.

„Všichni o tom mluví, víš,“ vysoukal ze sebe.

„O čem mluví?“

„Ty víš. Zemětřesení. Že misie musí ležet na nějakým zlomu, o kterým nikdo předtím nic nevěděl, protože to vypadá, že epicentrum bylo… ve třídě pana Waldena.“

„Uhm,“ zamumlala jsem a otočila stránku v časopise.

„Ty mi to nikdy nepovíš, viď?“ zeptal se nesměle.

Nedívala jsem se na něj. „Co ti nepovím?“

„Co se stalo. Pročs byla ve škole tak pozdě v noci. Jak se ta chodba zřítila. Nic z toho.“

„Bude líp, když to nebudeš vědět,“ řekla jsem rozpačitě a žmoulala roh stránky. „Věř mi.“

„Ale není to tak… nemá to nic společnýho s tím, o čem mluvil Jake. S gangem. Že ne?“

„Ne,“ připustila jsem.

Teprve teď jsem se na něj podívala. Slunce, který proudilo dovnitř oknem, mu žíhalo bledou pokožku dorůžova. Tenhle kluk – ten pihovatěj kluk s odstátýma ušima – mi zachránil život. Dlužím mu vysvětlení. Přinejmenším.

„Viděl jsem to,“ řekl najednou.

„Cos viděl?“

„To. Toho ducha.“

Díval se na mě, pobledlej obličejík plnej očekávání.

„Kterýho ducha?“ zeptala jsem se nejistě.

„Toho, co žije tady. U tebe v pokoji.“ Rozhlídnul se kolem sebe, jako by čekal, že se Jesse najednou vynoří z nějakýho kouta jasnýho, sluncem zalitýho pokoje. „Přišel za mnou včera v noci,“ prohlásil David. „Přísahám, že je to pravda. Vzbudil mě. Řekl mi o tobě. Tak jsem se to dozvěděl. A tak jsem zjistil, že potřebuješ pomoc.“

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Jesse? Jesse mu to řekl? Jesse ho probudil?

„Nenechal mě na pokoji,“ vypravoval David roztřeseným hlasem. „Dotýkal se mě. Sahal mi na… na rameno. Byl studenej a zářil a uvnitř v hlavě jsem slyšel hlas, jak mi opakuje, že musím běžet dolů do školy a pomoct ti. Nelžu, Suze. Takhle to bylo.“

„Já vím, Davide,“ řekla jsem vážně a zavřela časopis. „Věřím ti.“

Už už otevíral pusu, aby se zase zapřísahal, ale když uslyšel, že mu věřím, pusa mu sklapla. Otevřel ji ale znova, údivem. „Ty mi věříš?“

„Jasně,“ potvrdila jsem. „Hele, včera v noci jsem na to neměla čas, tak ti to chci říct aspoň teď. Díky, Davide. Ty a Jake jste mi zachránili život.“

Začal se klepat. Musel se posadit na mou postel, jinak by asi upadnul na zem.

„Takže…“ ozval se. „Je to pravda. Fakt to byl… duch?“

„Byl to duch.“

Chvíli si to šrotoval. „A pročs byla v noci ve škole?“

„To je dlouhá historie,“ odpověděla jsem. „Ale čestný slovo, nemá to nic společnýho s gangem.“

Zamžikal na mě. „A má to něco společnýho… s duchem?“

„Ne s tím, kterýhos viděl. Ale jinak… trefa.“

Davidovy rty se chvěly, ale myslím, že si to ani neuvědomoval, když se šokovaně zeptal: „Takže jich je víc než jeden?“

„Je jich daleko víc,“ pronesla jsem unaveně.

Zíral na mě, pořád ještě v šoku. „A ty… ty je vidíš?“

„Davide,“ vypravila jsem ze sebe, „o tomhle bych se zrovna nerada bavila –“

„A vidělas toho, co byl včera v noci za mnou? Toho, co mě vzbudil?“

„Ano, Davide. Viděla jsem ho.“

„A víš, kdo to je? A jak umřel?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To nevím. Pamatuješ? Chtěla jsem po tobě, abys to zjistil.“

David se rozzářil. „No jasně! Já zapomněl. Včera jsem prohlížel pár knížek – počkej chvilku, jo? Zůstaň tady!“

Vyběhl z pokoje, zděšení ho už očividně pustilo. Zůstala jsem, kde jsem byla, přesně jak mi nařídil. Zajímalo by mě, jestli je Jesse někde blízko a poslouchá nás. Doufala jsem, že pokud je, pomůže mu to.

David byl vmžiku zpátky s nákladem špinavejch, nezvykle objemnejch knih. Vypadaly vážně starodávně, a když si s nima sedl ke mně a začal je nadšeně otevírat, zjistila jsem, že jsou přesně tak starý, jak vypadají. Ani jedna z nich nevyšla po roce 1910. Nejstarší byla z roku 1849.

„Koukej,“ pobízel mě David a otevřel velkej, v kůži vázanej svazek s titulem Moje Monterey od plukovníka Harolda Clemmingse. Plukovník psal dost suše, ale v knize byly fotografie, který trochu oživovaly text, i když byly jen černobílý.

„Koukni,“ opakoval vzrušeně David a ukazoval na starou fotku domu, kde jsme teď zrovna seděli. I když vypadal úplně jinak, bez verandy a bez garáží, a stromy kolem něj byly ještě malý. „Takhle vypadal náš dům, když to byl ještě hotel. Nebo penzion, jak tomu tehdy říkali. Tady se píše, že měl špatnou pověst. Zavraždili tady spoustu lidí. Plukovník Clemmings je tady všechny popisuje. Myslíš, že náš duch je jedním z nich? Jedním z těch lidí, co tady zavraždili?“

„Asi jo,“ souhlasila jsem. „Pravděpodobně.“

David začal hlasitě, plynule a bez zakoktání předčítat věty vysázený starodávným typem písma. Četl příběhy lidí, co zemřeli v našem domě, kterýmu plukovník Clemmings říkal Dům na návrší.

Ale ani jeden z těch lidí se nejmenoval Jesse. Žádná z postav mi ho ani vzdáleně nepřipomínala. Když David skončil, vyčkávavě se na mě zadíval.

„Možná že ten duch patřil k lidem z čínský prádelny,“ nadhodil horlivě. „Ten, co ho zabili, že nevypral pořádně spodky toho frajera.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To ne. Náš duch není Číňan.“

„Aha.“ David se na chvilku začetl. „A co tenhle? Ten chlap, co ho zabili jeho otroci?“

„To bych neřekla,“ zarazila jsem ho. „Píše se tam, že měl jen sto padesát cenťáků.“

„No, a co tenhle? Ten Dán, co ho přistihli, jak fixluje v kartách, a odpráskli ho?“

„Není to Dán,“ povzdechla jsem.

David si olíznul rty. „No dobře, tak co teda je? Ten náš duch?“

Potřásla jsem hlavou. „To nevím. Možná částečně Španěl. A…“ Ale nechtělo se mi to probírat tady v pokoji, když jsem nevěděla, jestli nás Jesse neposlouchá. Víte, mluvit o těch temnejch očích a štíhlejch snědejch prstech… a tak vůbec.

Aby bylo jasný, nechtěla jsem, aby si myslel, že se mi líbí nebo něco na ten způsob.

Pak jsem si vzpomněla na kapesník, na ten, co jsem ho včera ráno prala, abych z něj dostala svou krev, a na iniciály, co na něm byly vyšitý. MDS. Zmínila jsem se jsem o tom Davidovi. „Co to může znamenat?“

Chvíli uvažoval. Pak zavřel plukovníkovu knihu a sáhl po jiný. Ta byla ještě starší a špinavější. Byla tak stará, že se titul už ani nedal přečíst. Teprve když ji David otevřel, zahlídla jsem, že se jmenuje Život v severní Kalifornii, 1800-1850.

David vzadu nalistoval rejstřík a zamumlal: „Aha.“

„Aha co?“ chtěla jsem vědět.

„Aha, přesně to jsem si myslel,“ vysvětlil mi David. Pak začal listovat knihou od konce. „Tady,“ ukázal mi. „Myslel jsem si to. To je ona.“ Nastavil knihu, abych na ni viděla, ale na stránce byl nějakej průhlednej papír.

„Co to je? Je tam papírovej kapesník nebo co?“

„To není kapesník, to je hedvábnej papír,“ poučil mě David. „Dávali je do knih, aby chránily obrázky. Otoč ho.“

Otočila jsem tenkej list hedvábnýho papíru. Pod ním byl lesklej černobílej portrét s nápisem: María de Silva Diego, 1830-1916.

Polkla jsem naprázdno. MDS! María de Silva!

Vypadala přesně jako ženská, která má v rukávu takový krajkový kapesníčky. Měla na sobě nějaký bílý nabíraný šaty – nebo aspoň na tom portrétu vypadaly bíle – a z hlavy jí přes jedno rameno spadaly dlouhý černý vlasy. Kolem krku jí visel masivní zlatej náhrdelník. Krásná, hrdá žena se dívala z portrétu způsobem, který mi připadal trochu… no, opovržlivej.

Podívala jsem se na Davida. „Kdo to byl?“

„Asi nejoblíbenější holka v celý Kalifornii v době, kdy postavili tenhle barák,“ prohlásil David. Přitáh si knihu k sobě a začal v ní listovat. „Jejímu otci Richardovi de Silvovi patřilo skoro celý Salinas. Byla to jeho jediná dcera a měla dostat pořádně tučný věno. Ale proto se s ní všichni chlapi nechtěli ženit, nebo aspoň ne jenom proto. Tenkrát považovali holky, co vypadaly jako ona, za krasavice.“

Řekla jsem: „Ale ona je krásná.“

David se na mě pobaveně zašklebil: „Jo? No tak teda jo.“

„Ne. Myslím to vážně. Moc krásná.“

David pochopil, že si nedělám prču, a pokrčil ramenama. „No, to je fuk. Její táta chtěl, aby si vzala jednoho bohatýho rančera – byl to její vzdálený bratranec nebo tak něco a byl do ní blázen – ale ona milovala tady toho chlapa. Diega.“ Nahlídnul do knihy. „Felix Diego. Byl to lovec otroků, než přišel do Kalifornie, aby si tady nahrabal ve zlatých dolech. Ale Maríin táta nehoroval pro otroctví a ani pro dolování zlata. Takže se o tom oba dohadovali – myslím jako o tom, koho si teda vezme za manžela, jestli lovce otroků, nebo toho bratrance. A táta jí nakonec řek, že ji vydědí, když se neprovdá za toho bratrance. To ji rychle zklidnilo, protože María peníze milovala. Měla šedesát šatů v době, kdy normální ženský měly dvoje, jedny do práce a druhý do kostela –“

„A co se teda stalo?“ přerušila jsem ho. Nezajímalo mě, kolik šatů měla ta holka ve skříni. Chtěla jsem vědět, co s ní má společnýho Jesse.

David se zase začetl do knihy. „No, legrační na tom je, že María nakonec vyhrála.“

„Jak?“

„Ten bratranec na svatbu nikdy nedorazil.“

Zírala jsem na něj. „Nikdy nedorazil? Co myslíš tím nedorazil?“

„No, prostě nepřijel. Nikdo neví, co se s ním stalo. Odjel z ranče, kde bydlel, pár dnů před svatbou, aby se tam dostal včas a tak, ale už nepřijel. Nikdo už o něm nikdy neslyšel. Nikdy. Tečka.“

„A…“ tušila jsem odpověď, ale chtěla jsem to slyšet, „…jak to teda dopadlo s Maríou?“

„No, vzala si toho lovce otroků. Myslím po tom, co uplynula nějaká doba od toho zmizení… Tenkrát na tyhle věci existovalo strašně moc společenskejch pravidel, víš. Její táta byl moc zklamanej, že ji nemůže provdat za toho příbuznýho, a nakonec Maríi povolil, aby si dělala, co chce, když se chce řítit do neštěstí. Tak to udělala, ale nešťastná nebyla. Měla s tím lovcem otroků jedenáct dětí a starali se o otcův majetek, když zemřel, a dařilo se jim moc dobře –“

Zvedla jsem ruku. „Počkej. Jak se jmenoval ten bratranec?“

David se podíval do knihy. „Hector.“

„Hector?“

„Ano.“ David to překontroloval v knize. „Hector de Silva. Matka mu říkala Jesse.“

Když zaklapl knihu a tázavě se na mě podíval, musel na mém obličeji uvidět něco… zkrátka něco, protože se zeptal tichým hlasem: „Tak tohle je náš duch?“

„Tohle,“ zopakovala jsem tiše, „je náš duch.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a čtyři