kapitola 19 - konec

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 6. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2208×

O chvilku pozdějc zazvonil telefon. Mimoň zařval z haly, že je to pro mě. Zvedla jsem sluchátko a uslyšela Cee Cee, jak na druhým konci linky piští:

„Slečno místopředsedkyně, můžete to nějak komentovat?“

„Nevím co. A proč mi říkáš slečno místopředsedkyně?“

„Protožes vyhrála volby!“ V dálce jsem slyšela Adama, jak mi hlasitě gratuluje. „Jaký volby?“ nechápala jsem.

„Na místopředsedu třídy!“ odfrkla znechuceně Cee Cee. „Bože…“

„Ale jak jsem je mohla vyhrát, když jsem tam ani nebyla?“ nechápala jsem.

„To je fuk. Prostě tě zvolily dvě třetiny oprávněnejch voličů.“

„Dvě třetiny?“ To mě dostalo. „Proboha, Cee Cee, jak mě mohli volit? Vždyť mě ani neznají! Jsem tady nová.“

Cee Cee namítla: „Co jsem říkala? Vzbuzuješ dojem rozenýho vůdce.“

„Ale –“

„Taky nejspíš neuškodilo, že jseš z New Yorku, a lidi tady jsou fascinovaný vším, co má něco společnýho s New Yorkem.“

„Ale –“

„A samozřejmě mluvíš rychle.“

„Cože?“

„Mluvíš rychle, takže to vypadá, že jsi inteligentní. Teda, ne že bys nebyla, ale když mluvíš rychle, tak to tak působí. No a nosíš černý oblečení, a černá je, no vždyť víš, vždycky cool.“

„Ale –“

„No, a taky to, jaks zachránila Bryce před tím padajícím trámem. Tyhle příběhy lidi milujou!“

Dvě třetiny lidí z druháku v misijní škole, přemítala jsem zmateně, by nejspíš volili ochotně třeba velikonočního zajíce, jen kdyby jim ho někdo doporučil. Ale nechala jsem si to pro sebe. Místo toho jsem zamumlala: „Prima. Paráda. Teda doufám.“

„Paráda?“ Cee Cee vypadala užasle. „To je všechno, co na to řekneš? Paráda? Dovedeš si vůbec představit, jak si teď užijeme, když budeš mít v rukou všechny ty prachy? Ty skvělý věci, který můžeme podnikat?“

Opravila jsem se. „To je teda fakticky…úžasný.“

„Úžasný? To je epochální! Před náma je epochální pololetí, chápeš? Jsem na tebe tak hrdá! To prostě nemá chybu!“

Když jsem zavěsila, připadala jsem si jako ochromená. Nestává se často, aby člověk vyhrál volby místopředsedy ve třídě, kde nestrávil zatím ani tejden.

Ale nestačila jsem udělat ani krok, když aparát zazvonil znova. Tentokrát to byl holčičí hlas, kterej jsem nepoznávala, a chtěl mluvit se Susannah Simonovou.

„U telefonu,“ řekla jsem a Kelly Prescottová mi zaječela přímo do ucha: „Slyšelas to? Jseš z toho mrtvá? Tohle bude teda hustej půlrok!“

Hustej. Tak jo. „Těším se, že spolu budeme pracovat,“ pronesla jsem zdvořile.

„Hele,“ řekla Kelly najednou pracovním tónem, „musíme se co nejdřív sejít a vybrat muziku.“

„Vybrat muziku na co?“

„Na ples přece.“ Slyšela jsem šustění, asi jak listovala diářem. „Mám kontakt na dýdžeje, poslal mi seznam, ze kterýho mu máme vybrat písničky, co nám má pouštět. Co zejtra večer? Co ti vlastně je? Pročs dneska chyběla? Není to doufám nakažlivý?“

Odkašlala jsem si. „Ehm. Poslouchej, Kelly, s tím tancováním se mi to nezdá. Myslím, že si můžem užít víc, když dáme peníze třeba na… piknik na pláži.“

„Piknik na pláži,“ opakovala bezbarvě.

„Jasně. S volejbalovým turnajem a ohňostrojem a tak.“ Obtočila jsem si telefonní šňůru kolem prstu. „Teda, až budeme mít za sebou vzpomínku na Heather.“

„Vzpomínku na Heather?“

„Zádušní mši. Tys přece už zamluvila v Carmel Inn místnost na tancování, ne? No, a místo toho tam můžeme uspořádat vzpomínku na Heather. Myslím, že by se jí to líbilo.“

Kellyin tón byl pořád bezbarvej. „Vždyť jste se ani neznaly.“

„No,“ připustila jsem, „to možná ne. Ale myslím, že dokážu odhadnout, jaká Heather byla. A řekla bych, že vzpomínková mše v Carmel Inn je přesně to, co by se jí líbilo.“

Asi minutu bylo ticho. No, napadlo mě, že se jí moje návrhy třeba nezdají, ale co může dělat? Nakonec, jsem teď místopředsedkyně. Mám dojem, že se s tím Kellinka bude muset vyrovnat.

„Kelly?“ Když neodpovídala, pokračovala jsem: „Koukni, Kell, nedělej si s tím starosti. Popovídáme si jindy. Jo, a ten tvůj večírek u bazénu. Nebude ti doufám vadit, když s sebou vezmu Cee Cee a Adama. Víš, je to legrační, ale tvrdili mi, žes je nepozvala. Ale když je naše třída tak malá, tak fakticky není fér nepozvat všechny spolužáky. Víš, co tím myslím? Jinak si lidi, co je nepozveš, můžou myslet, že je třeba nemáš ráda nebo tak něco. Ale já myslím, že u Cee Cee a Adama to bylo jen nedopatření, že jo?“

Kelly vyhrkla: „Seš snad cvok?“

Nepokládala jsem za nutný odpovídat. „Tak ahoj zítra, Kell,“ řekla jsem a zavěsila.

A za pár minut telefon zazvonil potřetí. Zvedla jsem ho rovnou, protože jsem usoudila, že v závodech o nejoblíbenějšího člena týhle domácnosti s přehledem vedu. A nepletla jsem se. Byl to otec Dominik.

„Susannah,“ pronesl tím svým hlubokým, přívětivým hlasem, „doufám, že ti nevadí, že tě obtěžuju doma. Chci ti jen pogratuloval ke zvolení do funkce –“

„Nedělejte si starosti, otče Dome,“ zarazila jsem ho. „Nikdo nás neposlouchá. Jsem tady sama.“

„Co to mělo znamenat?!“ spustil okamžitě naprosto odlišným tónem. „Tys mi to slíbila! Slíbilas mi, že nepůjdeš sama v noci do školy!“

„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Ale chtěla ublížit Davidovi a já –“

„Je mi jedno, komu chtěla ublížit, i kdyby to byla tvoje vlastní matka, mladá dámo! Příště beze mě nebudeš nic podnikat. Rozumíš? Nikdy příště už se nepokusíš o něco tak ztřeštěného a nebezpečného jako zaříkávání, pokud nebudeš mít po ruce někoho, kdo ti s tím pomůže!“

Povzdechla jsem si. „No jo. Tak dobře. No, já vlastně doufám, že už nebude žádný příště.“

„Nebude žádný příště? Co je to za hloupost? Jsme mediátoři, a dokud bloudí po tomhle světě ztracené duše, je tady pro nás pořád nějaké příště, mladá dámo. Nezapomínej na to.“

Jako kdybych mohla. Stačilo mi rozhlídnout se u sebe v pokoji a hned jsem viděla připomínku toho, kdo jsem – ducha mrtvýho kovboje.

Ale neviděla jsem důvod, proč bych tohle měla vykládat otci Dominikovi. Místo toho jsem řekla: „Mrzí mě to s tou chodbou. Chudáci vlaštovky.“

„Na vlaštovkách nesejde. Ty jsi v pořádku, a to je hlavní. Až mě pustí z nemocnice, Susannah, tak si my dva spolu sedneme a povedeme dlouhou debatu o náležitých technikách mediace. Moc se mi nelíbí tvůj zvyk chodit po světě a mlátit nebohé duše pěstí do obličeje, když už nemluvím o tom dalším.“

Usmála jsem se: „Tak jo. Ty zlomený žebra vás musej pořádně bolet, co?“

Odpověděl mi trochu zdvořilejším tónem: „To je pravda, bolí. Jak to víš?“

„Že jste tak milej.“

„Omlouvám se.“ Hlas otce Doma zněl, jako by se opravdu cítil provinile. „A Susannah, už jsi slyšela tu novinu?“

„Jakou? Že mě zvolili místopředsedkyní, nebo že jsem minulou noc zbořila půl školy?“

„Ještě jednu. Pro Bryce se našlo místo na Střední škole Roberta Louise Stevensona. Přestoupí tam hned, jakmile bude zase v pořádku.“

„Ale…“ Bylo to směšný, ale fakt jsem cítila zklamání. „Vždyť Heather už je pryč. Už mu nic nehrozí. Nemusí přestupovat.“

„I když je Heather pryč,“ pronesl laskavě otec Dominik, „její památka žije v myslích těch, kteří ji znali, a kteří byli… zasaženi její smrtí. Jistě tomu chlapci nemáš za zlé, že chce začít znovu, na škole, kde si o něm nebudou věčně šeptat?“

Odfrkla jsem, ne právě vstřícně, protože jsem si vybavila Bryceovy jemný světlý vlasy: „Asi jo.“

„Měl bych být natolik v pořádku, že bych v pondělí mohl zase nastoupit do školy,“ prohlásil otec Dominik. „Mohla bys přijít ke mně do kanceláře?“

„Asi jo,“ zopakovala jsem se stejným nedostatkem nadšení jako předtím, ale zdálo se, že to otci Domovi nevadí, protože potvrdil: „Tak v pondělí.“ Než jsem stačila zavěsit, dodal ještě: „A prosím, Susannah, pokus se prozatím nezbořit to, co ještě zůstalo ze školy.“

„Ha ha,“ odtušila jsem sardonicky a zavěsila.

Sedla jsem si na vyhlídku a podepřela si bradu kolenama. Před sebou jsem měla celej záliv. Na západě už začínalo pomaličku zapadat slunce. Zatím se ještě nedotklo hladiny, ale už to nebude trvat dlouho. Pokoj se zbarvil rudou a zlatou a obloha vypadala proužkovaně. Mraky hejřily všema barvama – byly modrý a pupurový a rudý a oranžový, jako stuhy, který jsem jednou viděla vlát na májce na nějaký venkovský slavnosti. Otevřeným oknem jsem cítila slanou vůni moře. Tu vůni ke mně přinášel slabej větřík, kterej pofukoval od moře.

Seděl snad Jesse v tomhle okně a vdechoval tuhle slanou vůni, než umřel? Předtím, než – jak jsem pochopila – vrazil do místnosti Maríin milenec Felix Diego a zabil ho?

Jako by mi četl myšlenky, Jesse se najednou zhmotnil jen pár kroků ode mě.

„Kristepane!“ vyhrkla jsem a přitiskla si ruku na srdci, který mi tlouklo tak zběsile, jako by mělo každou chvíli vybuchnout. „Musíš mi pořád dělat tohle?“

Opřel se s jistou nonšalancí o mou postel a založil si paže na prsou. „Omlouvám se,“ pronesl, ale vůbec to nevypadalo omluvně.

„Hele,“ začala jsem, „jestli tady my dva máme spolu bydlet – nebo jak to mám říct –, tak si musíme stanovit nějaký pravidla. A pravidlo číslo jedna je, že mě nebudeš takhle děsit!“

„A jak si představuješ, že ti dám najevo svou přítomnost?“ zeptal se s rozesmátýma očima.

„To nevím,“ přiznala jsem. „Nemůžeš třeba řinčet řetězama nebo tak něco?“

Potřásl hlavou. „Těžko. A pravidlo číslo dvě?“

„Pravidlo číslo dvě…“ Hlas mi trochu poposkočil, když jsem se na něj dívala. To nebylo fér. Fakt nebylo. Mrtví by neměli vypadat tak přitažlivě jako Jesse, když si tak opírá o čelo postele a tvář i rozhalenou hrud mu barví zapadající slunce…

Povytáhl obočí, nad kterým měl jizvu. „Něco je špatně, querida?“

Podívala jsem se na něj. Bylo jasný, že neví, že já vím. Jako o tý MDS. Chtěla jsem se ho na ni zeptat, ale na druhou stranu jsem měla pocit, že to radši nechci vědět. Jesseho něco drželo v tomhle světě a mimo ten, kam se měl odebrat, a já si byla jistá, že to souvisí s tím, jak umřel. Ale protože to vypadalo, že o tom nerad mluví, usoudila jsem, že se v tom radši nebudu vrtat.

Tohle se mi stalo poprvé. Většina duchů po mně chtěla, abych jim pomohla. Ale Jesse ne.

Nebo aspoň zatím ne.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se najednou, takže mě na vteřinu napadlo, že mi snad fakticky čte myšlenky.

„A na co?“ zeptala jsem se opatrně, odložila časopis a postavila se.

„Včera v noci, když jsi mě varovala, abych nechodil do školy, že tam budeš provádět exorcismus…“

Podívala jsem se na něj. „No…?“

„Proč jsi mě varovala?“

S úlevou jsem se pousmála. Jenom tohle? „Varovala jsem tě, protože kdybys šel za mnou, mohlo by tě to vtáhnout s Heather.“

„Ale nebyl by to snad dokonalý způsob, jak se mě zbavit? Měla bys pokoj jen sama pro sebe, jak jsi chtěla.“

Zhrozila jsem se. „Ale to by bylo děsně nefér!“

Konečně se usmál. „Chápu. Proti pravidlům?“

„Jo,“ souhlasila jsem, „to teda sakra jo.“

„Takže to varování neznamenalo –“ popošel ke mně blíž, „– že bych se ti začínal líbit nebo něco takového?“

Rozpačitě jsem se zavrtěla a cítila, jak mi rudnou tváře. „Ne,“ řekla jsem umíněně. „Nic takovýho. Jen se pokouším hrát podle pravidel. Který jsi ty, mimochodem, porušil, když jsi vzbudil Davida.“

Jesse se přisunul ještě blíž. „Musel jsem. Varovala jsi mě, že sám do školy nesmím, tak co jsem měl dělat? Kdybych za tebou neposlal tvého bratra, byla bys už po smrti.“

Zdráhavě jsem si připustila, že je to tak, ale nehodlala jsem s ním ani za nic souhlasit. „To není pravda,“ namítla jsem. „Měla jsem věci perfektně pod kontrolou –“

„Nic jsi pod kontrolou neměla.“ Jesse se rozesmál. „Nemělas plán, nemělas vůbec nic –“

„Měla jsem plán!“ Rozčileně jsem vykročila k němu, takže jsme se najednou prakticky dotýkali. „Co si sakra myslíš, že mi tu vykládáš, že jsem neměla plán? Dělám to už léta, jasný? Roky. A nikdy jsem nepotřebovala pomoc, nikdy a od nikoho. A zvlášť ne od někoho jako ty.“

Přestal se okamžitě smát. Najednou vypadal rozzuřeně. „Jako já? Jak to myslíš – od kovboje?“

„Ne,“ vyhrkla jsem. „Myslím někoho, kdo je sám po smrti.“

Jesse sebou trhnul, jako bych ho uhodila.

„Pravidlo číslo dvě bude, že ty se nebudeš starat o moje záležitosti a já nebudu strkat nos do těch tvejch,“ řekla jsem mu.

„Dobře,“ odsekl Jesse.

„Dobře,“ opakovala jsem. „A děkuju.“

Pořád ještě zuřil, ale zeptal se na půl pusy: „A za co?“

„Zachránils mi život.“

Najednou už nevypadal rozzuřeně. Obočí mu kleslo.

Pak už jsem viděla jen to, že natahuje ruce a pokládá mi je na ramena.

Nemohl mě překvapit víc, ani kdyby do mě vrazil vidle. Aby bylo jasný, jsem zvyklá, že musím duchy sem tam praštit pěstí. Ale nejsem zvyklá dívat se jim takhle zblízka do očí, jako by… jako kdyby…

Jako kdyby se mě chystali políbit.

Ale než jsem si stačila promyslet, co bych jako měla dělat – zavřít oči a nechat ho, aby mě líbal, anebo stanovit pravidlo číslo tři –, ozval se z chodby mamčin hlas: „Suzie!“ volala. „Suzie, už jsem doma!“

Podívala jsem se na Jesseho. Odtáhl mi ruce z ramen. O vteřinu pozdějc mamka otevřela dveře pokoje a Jesse byl ten tam.

„Suzie!“ zopakovala. Popošla ke mně a objala mě kolem ramen. „Jak ti je? Doufám, že ses trochu prospala! Vypadáš tak unaveně…“

„Ale ne,“ řekla jsem. Byla jsem spíš omráčená z toho, jak se to vyvinulo s Jessem. „Jsem v pohodě.“

„Snad už to bude v pořádku, co myslíš? Měla ses tady s Andym dobře? Říkal, že jste si spolu dali oběd.“

„Uvařil ho fantasticky,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.

„A David ti prý přinesl úkoly.“ Pustila mě a přešla k sedátku u okna. „Co bys řekla tomu, kdybychom si teď udělali k večeři špagety? Dala by sis?“

„To zní dobře.“ Pozorovala jsem ji, jak se dívá ven z okna. Napadlo mě, že už dávno nevypadala takhle… no, vyrovnaně.

Možná je to tím, že co jsme se přestěhovali na západ, přestala pít ty litry kafe.

Ale spíš to bude tím, že je zamilovaná.

„Na co se díváš, mami?“ zeptala jsem se.

„Ale na nic, zlato,“ odpověděla s úsměvem. „To jenom ten západ slunce. To je přece nádhera.“ Objala mě a společně jsme se dívaly oknem, jak slunce klesá za obzor a oceán svítí purpurovou a rudou a zlatou barvou. „Něco takového jsi v New Yorku nikdy neviděla, co?“

„To teda ne,“ souhlasila jsem.

„No,“ pobídla mě, „tak co říkáš? Vydržíme to tady chvilku?“

Jasně že žertovala. Ale taky to svým způsobem myslela vážně.

„Tak jo,“ souhlasila jsem, „chvilku to tady vydržíme.“

Usmála se na mě a pak se obrátila zpátky k oknu. Poslední kousek oranžovýho balonu zvolna mizel ve vlnách.

„Tak zapadlo slunce,“ zanotovala.

„A to je fajn,“ přidala jsem se.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a osm