5
Katolická akademie Junipera Serry se v osmdesátejch letech změnila z chlapecký školy na koedukovanou střední. V poslední době k mý značný úlevě taky upustila od striktního požadavku, aby žáci nosili do školy uniformy. (V královský modrý a bílý, což nejsou zrovna moje barvy.) Naštěstí byly tak nepopulární, že bylo jejich nošení zrušený spolu s novou orientací školy, a přestože ani teď nedovolovali nosit do školy džíny, jinak jste si mohli oblíknout skoro všechno, co vás napadlo. A protože jediný, co jsem chtěla, bylo nosit značkový oblečení, který jsem s Gininou pomocí nakoupila v buticích v New Jersey, bezvadně mi to vyhovovalo.
Trochu problém – ale problém je asi moc silný slovo – bylo to katolictví. Mamka mě nikdy neobtěžovala tím, aby mě přihlásila na nějaký konkrétní náboženství. Táta byl žid, kterej nechodil do synagogy, ona sama křesťanka. Náboženství ale v jejich životě nehrálo žádnou roli a musím říct, že to mě trochu mátlo. Jeden by si asi řekl, že bych měla mít k náboženství blíž než normální lidi, ale ve skutečnosti jsem neměla ani potuchy o tom, kam mají mrtví odejít potom, co zemřou. Věděla jsem jen to, že když jim pomůžu, už se nevrátí. Nikdy. Tečka. Konec.
Takže když jsme v pondělí po příletu do slunný Kalifornie s mamkou vešly do kanceláře misijní školy, byla jsem trochu vyvedená z míry Ježíšem na kříži v životní velikosti, co visel za pracovním stolem sekretářky.
Asi mě to nemělo překvapit. Mamka mi ukazovala školu z okna mýho pokoje, když mi v neděli ráno pomáhala vybalovat. „Vidíš tu velkou červenou kopuli?“ zeptala se. „To je misie. A tohle je střecha kaple.“
Prófa se motal kolem – všimla jsem si, že to dělá často – a zase začal s jednou ze svejch zasvěcenejch přednášek, tentokrát o františkánech. To byli mniši z římskokatolickýho náboženskýho řádu, co založil svatej František v roce 1209. Bratr Junipero Serra byl podle Prófy tragicky nepochopenou historickou postavou. Tenhle kontroverzní katolickej hrdina byl svatořečenej, ale, jak vysvětloval Prófa, domorodí Američané zpochybňují jeho svatost tvrzením, že „se podílel na kolonizační a vykořisťovatelské taktice Španělů. Ačkoli se Junipero Serra zasazoval o uznání indiánských práv na majetek a ekonomickou prosperitu, zároveň vystupoval proti jejich právům na politickou samosprávu a byl neochvějným zastáncem fyzických trestů, čímž podporoval španělskou provinciální vládu, která dávala indiány bičovat.“
Když Prófa skončil s výkladem, podívala jsem se na něj s povytaženým obočím a zeptala se: „Fotografická paměť?“
To ho zaskočilo. „No,“ vypravil ze sebe, „je fajn vědět něco o historii města, kde žiješ.“
Uložila jsem si to do závitů. Prófa by se mi moh hodit, kdyby se Jesse zase objevil.
Teď když jsem seděla ve studeným sekretariátu Serrovy misie, postavený proto, aby pomohla zlepšit životní podmínky indiánů, jsem byla zvědavá na to, kolik duchů tady uvidím. Ten chlápek Junipero Serra musel naštvat spoustu domorodců, zvlášť tou svou podporou bičování – a já nepochybovala o tom, že se tady se spoustou z nich uvidím.
Ale když jsme s mamkou prošly masivní branou na nádvoří školy, nezdálo se mi, že bych zahlídla někoho, kdo by sem nepatřil. Viděly jsme pár turistů, kteří si fotili majestátní fontánu, zahradníka, co se pachtil na trávníku pod palmama – dokonce i tady, ve škole, rostly palmy –, mnicha, kterej kráčel zamyšleně přes nádvoří. Bylo to nádherný, tichý místo, zvlášť na tak starou budovu. Na budovu, kde muselo zemřít tolik lidí.
Nerozuměla jsem tomu. Kam se všichni duchové poděli?
Možná se báli strašit zrovna tady. Já sama jsem se lekla, když jsem viděla ten ohromnej krucifix. Teda ne že bych měla něco proti náboženskýmu umění, ale proč museli zobrazovat Ježíše tak realisticky, s těma strupama a tak?
Asi jsem nebyla sama, kdo o něm přemejšlel. Klukovi, kterej se svalil do pohovky naproti nám, když jsme s mamkou čekaly na přijetí, asi došlo, kam se dívám, a tak prohodil: „Říká se, že pláče krvavý slzy pokaždý, když tady maturuje nějaká panna.“
Nedokázala jsem si pomoct a trochu jsem vyprskla. Mamka se na mě káravě podívala. Sekretářka, baculatá žena ve středních letech, která vypadala, jako by to urazilo osobně ji, protočila panenky a pronesla znechuceně: „No, Adame…“
Adam, pohlednej kluk v mým věku, se na mě zadíval s naprosto vážnou tváří. „Je to pravda,“ prohlásil zasmušile. „Stalo se to vloni. Mý sestře. Ale je adoptovaná.“
Znova jsem se rozesmála a mamka se na mě zamračila. Většinu neděle strávila tím, že mě přesvědčovala, jak moc, ale opravdu moc obtížné bylo dostat mě na tuhle školu, zvlášť když nemohla ani argumentovat tím, že jsem pokřtěná. Nakonec mě přijali jenom kvůli Andymu a kvůli tomu, že tady studují všichni jeho kluci. Řekla bych, že v mým přijetí sehrál ne nepodstatnou roli taky tučnej sponzorskej dar, ale o tom se mamka nezmínila. Povídala mi to jen proto, abych si dobře rozmyslela, až zase budu chtít něco vyhazovat z okna. Marně jsem jí připomínala, že to vůbec nebyla moje vina. Poprala jsem se s jedním mladým duchem, co v bejvalý škole odmítal přestat strašit v holčičí šatně. To, že jsem ho prohodila oknem, ho přece jen nakonec přesvědčilo, aby kráčel po cestách spravedlivejch.
Mamce jsem samozřejmě řekla, že jsem si zkoušela v šatně tenisovej úder a že mi raketa vylítla z ruky – což byla dost nedůvěryhodná historka, protože ta raketa se nikdy nenašla.
Zrovna jsem se jí pokoušela znova vnutit tuhle pitomost, když se otevřely těžký dřevěný dveře a do místnosti vešel kněz. Pozdravil nás: „Paní Ackermanová, moc rád vás zase vidím. A tohle musí být Susannah Simonová. Pojďte, pojďte se mnou.“ A pokynul směrem ke dveřím do svý kanceláře. Pak se zadíval na chlapce na pohovce a lítostivě zavrtěl hlavou: „Ale ne, pane McTavishi. Hned první den semestru?“
Adam pokrčil rameny. „Co na to mám říct? Ta škatule mě nenávidí.“
„Nemluvte laskavě o sestře Ernestině jako o škatuli, pane McTavishi. Přijmu vás, až si promluvím tady s dámami.“
Šly jsme za ním do ředitelny a otec Dominik – tak se ředitel jmenoval – se usadil za psacím stolem a chvíli s námi konverzoval. Ptal se, jak se mi líbí v Kalifornii. Odpověděla jsem, že líbí, hlavně oceán. Neděli jsme strávili celou na pláži, teda kromě rána, kdy jsem vybalovala. Našla jsem svoje sluneční brejle, a i když byla voda moc studená na koupání, ležela jsem na písku v lehátku a koukala na vlny. Byly obrovský, větší než v Pobřežní hlídce, a Prófa strávil většinu odpoledne tím, že se mi pokoušel vysvětlit, čím to je. Všechno jsem to zapomněla, protože jsem byla tak zpitomělá sluncem, že jsem ho skoro nevnímala. Zjistila jsem, že jsem se zamilovala do pláže; líbilo se mi, jak voní, nadšeně jsem sledovala, jak vlny narážejí na břeh, užívala jsem si chlad písku pod bosejma nohama i palčivost soli na kůži, když jsem přišla domů. V Carmelu si sice nekoupíte bagely, ale na Manhattanu zase není pláž.
Otec Dominik vyjádřil upřímnou naději, že se mi bude ve škole líbit, a prohlásil, že i když nejsem katolička, rádi mě mezi sebou uvítají na mších. Během povinných mší se katoličtí studenti akademie odebírají místo vyučování do kostela. Já můžu buď jít s nima, nebo zůstat ve třídě, záleží na mně.
Pomyslela jsem si, že je to trochu legrační, ale každopádně jsem se vydržela nechechtat. Otec Dominik byl už starší, ale temperamentní a připadal mi něčím přitažlivej v tom bílým kolárku a černým rouchu – myslím jako přitažlivej na šedesátníka. Měl bílý vlasy a jasně modrý oči a pečlivě udržovaný nehty. Neznám moc duchovních, ale připadalo mi, že tenhle konkrétní je fajn: zvlášť proto, že se nerozčílil nad klukem, co říká o jeptišce, že je škatule.
Když otec Dominik vypočítal všechny možný přestupky, kterejch bych se měla vystříhat – ulejvání z hodin a fetování na půdě školy a tyhlety věci –, zeptal se, jestli se nechci na něco zeptat. Ani ne. Pak se zeptal mamky, jestli se nechce zeptat ona. Nechtěla. Otec Dominik se vzpřímil a pronesl: „Takže to je všechno. Mějte se hezky, paní Ackermanová. Já teď odvedu Susannah na první hodinu. Co ty na to, Susannah?“
Pomyslela jsem si, že je dost zvláštní, když se sám ředitel, kterej toho má určitě tolik na práci, obtěžuje doprovodit mě na hodinu, ale neřekla jsem ani bé. Vzala jsem si svetr – vlněnou vestu od Esprita, très chic (mamka mi nedovolila vzít si první den školy koženou bundu) – a čekala jsem, až si ředitel a mamka potřesou rukama. Mamka mě políbila na rozloučenou a připomněla mi, že se mám ve tři před školou dívat po Somnovi, protože ten má za úkol odvízt mě domů… jenomže mu neříkala Somna, to dá rozum. Už zase. Kvůli tomu, že v tomhle městě neexistuje veřejná doprava, jsem závislá na tom, aby mě do školy a ze školy vozili nevlastní bráchové.
Pak mamka odešla a otec Dominik se vydal se mnou přes dvůr. Předtím nařídil Adamovi, aby na něj počkal.
„Jasan, padre,“ odpověděl Adam. Vrhnul po mně žádostivej pohled, když jsem vykročila za ředitelem. Nebyla jsem zvyklá, aby se na mě žádostivě dívali stejně starý kluci. Kéž by to byl můj spolužák! Mamčiny naděje na moje zespolečenštění by se tak mohly konečně začít naplňovat.
Když jsme šli přes nádvoří, otec Dominik mi vyprávěl o budově – nebo o budovách, protože ve skutečnosti jich tady stálo víc. Několik budov z nepálenejch cihel spojovaly zastřešený chodby. Ty obklopovaly půvabný nádvoří s bublající fontánou, palmama a sousoším otce Serry a několika indiánkama s kojencema přivázanejma na zádech, který klečely u jeho nohou. V otevřenejch chodbách stály kamenný lavice pro lidi, co se chtěli pokochat nádherou dvora. Mezi nima byly dveře do jednotlivejch tříd. Přímo na vepřovicový stěně visely kovový skříňky. Jedna z těch skříněk, jak mi otec Dominik vysvětlil, teď patří mně. Číselnou kombinaci zámku měl u sebe. Chtěla bych si tam odložit svetr?
Překvapilo mě, když jsem se v neděli ráno vzbudila a klepala jsem se zimou. Vymotala jsem se zmateně z postele, abych zavřela okna. Pod nima, jak jsem si zklamaně všimla, se povalovala hustá mléčná mlha, která mi bránila ve výhledu na záliv. Byla jsem přesvědčená, že se k nám žene nějaká hrozná tropická bouře, ale Prófa mi vysvětlil – trpělivě jako obvykle –, že ranní mlha je pro severozápad typická, a že Pacifico – což španělsky znamená klidný – pojmenovali oceán proto, že bouře jsou tady dost vzácný. Mlha, jak mě Prófa ujistil, se zvedne v poledne, a pak bude tak horko jako včera.
A měl recht. Když jsem se vrátila domů z pláže, rozpálená sluncem, bylo u mě v pokoji zase jako v peci a já jsem rychle otevřela okna a nechala je tak… jenomže dneska ráno po probuzení jsem zjistila, že je někdo opatrně zavřel. Pomyslela jsem si, jak je od mamky hezký, že na mě tak myslí.
No, aspoň jsem doufala, že to byla mamka. Jenomže když jsem nad tím trochu uvažovala… ale ne. Neviděla jsem Jesseho od chvíle, kdy jsem poprvý vstoupila do pokoje. Musela to bejt mamka, kdo je zavřel.
Každopádně když jsem vyšla z domu, abych si sedla k mamce do auta, zjistila jsem, že je pěkná kosa. Takže jsem si natáhla svetr.
Otec Dominik mi prozradil, že moje skříňka má číslo 273. Vypadalo to, že mě chce nechat, abych si ji našla sama, protože šel za mnou s očima upřenejma na trámy ve stropě, za kterejma k jeho očividnýmu potěšení hnízdily rodinky vlaštovek. Vypadalo to, že má rád ptáky – anebo spíš zvířata vůbec, protože jedna z jeho prvních otázek byla, jak vycházím s Ackermanovic psem Maxem. Zjevně mu bylo jedno, co tvrdil Andy – že vlaštovky zničí dřevěný trámoví v chodbách.
268, 269, 270. Pochodovala jsem otevřenou chodbou a sledovala čísla na béžovejch skříňkách. Na rozdíl od skříněk u nás v Brooklynu na nich nebyly ani graffiti, ani samolepky heavymetalovejch kapel, ani nebyly promáčknutý. Člověk by skoro myslel, že studenti na západním pobřeží jsou na svou školu opatrnější než Yankeeové.
271, 272. Zarazila jsem se.
Před číslem 273 stál duch.
Každopádně to nebyl Jesse. Byla to holka, oblečená podobně jako já, jenže měla dlouhý blonďatý vlasy – já jsem bruneta. Tvářila se hodně namíchnuté.
„No,“ oslovila mě, „na co tak čumíš?“ Pak řekla někomu za mejma zádama: „Tak tahle přišla místo mě? To jako myslíte vážně?“
Fajn, přiznávám. Dostala mě. Otočila jsem se k otci Dominikovi a zjistila jsem, že si mě pátravě prohlíží.
„Aha,“ hlesl. „Myslel jsem si to.“
2024 ©