kapitola 13

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 6. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2234×

Měla jsem samozřejmě v úmyslu vzbudit se brzo a zavolat otci Dominikovi, abych ho varovala ohledně Heather. Ale hodnota dobrejch úmyslů je přímo úměrná hodnotě lidí, co si je vemou do hlavy. A já jsem nejspíš nestála za nic, protože jsem se nevzbudila, dokud se mnou mamka nezatřásla. To už bylo sedm třicet a můj odvoz byl určitě fuč.

Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale dole se všechno zdrželo kvůli tomu, že Somna postrádal klíčky od ramblera. Takže jsem se stačila svalit z postele a nasoukat se do nějakejch šatů. Ještě jsem přitom spala, takže jsem si ani neuvědomovala, co si beru. Když jsem sešla po schodech dolů, měla jsem pocit, jako by mě někdo bacil do hlavy velkým kamenem, a to párkrát za sebou. Prófa zrovna vykládal všem okolo, že ho sestra Ernestina varovala, že pokud zmešká ještě jedno shromáždění, nechá ho propadnout.

Teprve pak jsem si uvědomila, že klíče od ramblera zůstaly v kapse mojí bundy, kam jsem je strčila večer předtím.

Vrátila jsem se zpátky na schody a předstírala, že jsem našla klíčky na odpočívadle. Kluci zajásali, ale Somna žbrblal, protože si byl jistej, že je pověsil na háček v kuchyni, a nedokázal pochopit, jak se dostaly na podestu. Mimoň prohlásil, že to bude ten Daveův duch, a zaculil se na Prófu, kterej okamžitě zrudnul.

Pak jsme se všichni nacpali do auta a vyrazili.

Jasně že jsme přijeli pozdě. Ranní shromáždění v Misijní akademii Junipera Serry začínalo vždycky přesně v osm. My dorazili pár minut po osmý. Shromáždění probíhalo tak, že nechali nastoupit studenty odděleně podle pohlaví, kluky na jedny a holky na druhý straně – jako by to byli kvakeři nebo tak něco –, asi tak patnáct minut předtím, než začalo vyučování. Během nich kontrolovali docházku a četli nám oznámení a tyhle věci. Když jsme se dostali dovnitř, shromáždění už probíhalo. Měla jsem v úmyslu jít rovnou do ředitelny za otcem Dominikem, ale nedostala jsem šanci. Sestra Ernestina si všimla, že jdeme pozdě, a každýho z nás probodla zlostným pohledem, dokud jsme se nerozdělili do řad. Nestarala jsem se moc o to, co si o mně zapisuje do svýho černýho notýsku, ale stejně mi bylo jasný, že teď se do ředitelny nedostanu, protože přes všechny průchody na nádvoří byly natažený žlutý bezpečnostní pásky – a taky tam byli policajti.

Představovala jsem si, co se asi dělo, když všichni ti mniši a jeptišky spěchali ráno na mši a vyšli na nádvoří a uviděli, že socha zakladatele misie nemá hlavu a že ve fontáně nezůstala skoro žádná voda a že lavička, co jsem na ní seděla, je přelomená vejpůl a že ze dveří do třídy pana Waldena zůstaly jen třísky.

Určitě se vyděsili, odhadovala jsem, a zavolali policii. Lidi v uniformách poskakovali všude, brali otisky prstů a tyhle věci, měřili vzdálenost, jakou urazila hlava Junipera Serry od těla, a počítali rychlost, jakou se musela pohybovat, aby nadělala všechny ty díry ve dveřích z dubovýho dřeva, a tak různě. Zahlídla jsem chlápka v temně modrý bundě s písmeny PCBTS – Policie Carmel-by-the-Sea? –, jak rozmlouvá s otcem Dominikem, kterej vypadal opravdu hodně unaveně. Nedokázala jsem zachytit jeho pohled, ale myslela jsem jen na to, že musím vydržet do konce shromáždění a pak se mu půjdu omluvit.

Sestra Ernestina, která dělala zástupkyni ředitele, prohlásila při shromáždění, že to udělali vandalové. Prej se dostali do misie pracovnou pana Waldena a způsobili ve škole tuhle spoušť. Řekla nám, že naštěstí nebyl uloupenej žádnej ze zlatejch kalichů a podnosů, který se používají na mešní víno a hostie a uchovávají se v malý skříňce za kostelním oltářem. Drzí vandalové připravili o hlavu sochu zakladatele, ale nevzali nic, co by stálo za uloupení. Vyzvala nás, že pokud by někdo z nás věděl něco o tomhle násilným vniknutí, má přijít a neprodleně to ohlásit. A jestli je nám nepříjemný udělat to osobně, můžeme informace oznámit i anonymně. Monsignor Konstantin nám bude k dispozici ve zpovědnici po celý dopoledne.

To zrovna! Heleďte, to nebyla moje chyba, že se Heather začala chovat jako magor. Doopravdy. Jestli by někdo měl jít ke zpovědi, tak to byla ona!

Stála jsem v řadě hned za Cee Cee, která vypadala potěšeně, že se stalo něco takovýho; člověk prakticky viděl, jak se jí v hlavě líhne titulek Otec Junipero Serra ztrácí hlavu kvůli vandalům. Snažila jsem se natáhnout krk co nejvíc, abych dohlédla až na kluky z nejvyššího ročníku. Je tam Bryce? Neviděla jsem ho. Možná že už s ním mluvil otec Dominik a poslal ho domů. Otec Dom určitě pochopil, že ten zmatek na dvoře je výsledkem spirituální, a ne lidský agrese, a zachoval se podle toho. Kvůli Bryceovi jsem jenom doufala, že se otec Dom nerozhodl nasadit vši.

No dobře, možná jsem doufala kvůli sobě, přiznávám. Fakt jsem hrozně chtěla jít v sobotu na rande, a ne aby ho někdo odvolal proto, že má breberky. Ale co je na tom špatnýho? Holky přece nemůžou trávit čas jen tím, že bojujou s psychicky vyšinutejma duchama. Dívčí duše potřebuje taky trochu romantiky.

Jenže když shromáždění skončilo a já se pokusila zdrhnout z naší třídy a dostat se k otci Dominikovi, sestra Ernestina mě zarazila právě ve chvíli, kdy jsem se chystala podlízt žlutou pásku. „Promiňte, slečno Simonová. Možná že u vás v New Yorku je naprosto obvyklé ignorovat policejní zákazy, ale u nás v Kalifornii považujeme za nutné je respektovat.“

Narovnala jsem se. Už jsem tam skoro byla! Pomyslela jsem si o sestře Ernestině pár ošklivejch věcí, ale nahlas jsem jen uctivě pronesla: „Omlouvám se, sestro. Víte, potřebuju se jenom dostat do ředitelny za otcem Dominikem.“

„Otec Dominik,“ pronesla chladně sestra Ernestina, „má dnes ráno plno práce. Musí probrat s policií ten politováníhodný incident. Neuvolní se minimálně do oběda.“

Vím, že je pravděpodobně hřích představovat si, jak dáváte jeptišce kolem krku karatistickej chvat, ale nemohla jsem si pomoct. Šílela jsem z ní.

„Heleďte, sestro,“ začala jsem, „otec Dominik mi řekl, že za ním mám ráno určitě přijít. Mám nějaké, ehm, materiály ze staré školy, na které se chtěl podívat. Musela jsem si je nechat poslat federální poštou až z New Yorku a teď mu je nesu a tak…“

Sama jsem se obdivovala, že dokážu tak rychle lhát, o materiálech a o federální poště, jenže sestra Ernestina natáhla ruku a pobídla mě: „Dejte mi je a já mu je potom ráda předám.“

Sakra!

„Ehm,“ vypravila jsem ze sebe a couvla, „to není potřeba. Já… počkám po obědě.“

Sestra Ernestina se na mě podívala svým Aha-co-jsem-si-myslela pohledem a obrátila svou pozornost směrem k jednomu nebožákovi, co udělal tu chybu, že přišel do školy v leviskách, což bylo nehorázný porušení předpisů o oblíkání. „Ale já jiný čistý kalhoty nemám!“ bránil se kluk, jenže sestře Ernestině to bylo jedno. Stála tam, bohužel nepřestávala blokovat jedinou cestu do ředitelny a dávala tomu chudákovi kapky.

Neměla jsem na výběr. Musela jsem jít do třídy. Říkala jsem si, no dobře, ale co ještě můžu říct otci Dominikovi kromě toho, co už mu asi došlo? Určitě se hned dovtípil, že to byla Heather, kdo poničil školu, a já, kdo rozbil okno u Waldenovy třídy. Každopádně mě za to asi nepochválí, tak proč bych se za ním hrnula? Vlastně bych se možná měla spíš snažit, abych se od jěj držela co nejdál.

Jenže… jenže co Heather?

Hádala bych, že zrovna nabírá síly po nočním výbuchu. Ani jsem ji nezahlídla, když jsem pochodovala chodbou k Waldenově třídě. To vypadalo slibně; snad budeme mít s otcem D. dost času vymyslet nějakej plán dřív, než ta holka zase zaútočí.

Zatímco jsem seděla ve třídě a pokoušela se přesvědčit sama sebe, že všechno bude v klídku, nemohla jsem si pomoct, abych nezačala trochu litovat chudáka pana Waldena. Ale nezdálo se, že by si moc lámal hlavu rozbitejma dveřma nebo tím, že mu někdo roztřískal okno. Všichni ve škole si samozřejmě vykládali jen o tom, co se stalo. Spousta lidí tvrdila, že urazit Juniperu Serrovi hlavu mohl být jen vtip a že to nejspíš provedl někdo z vyššího ročníku. Cee Cee mi vypravovala, že maturanti jeden rok nacpali polštáře do kostelních zvonů, takže když měly zvonit, vycházelo z nich místo toho přidušený pleskání. Lidi ze třídy asi mysleli, že tohle je něco na ten způsob.

Kdyby tak věděli, co se tady dělo! Heatheřino místo vedle Kelly Prescottový zůstávalo nápadně prázdný. Skříňka po Heather, která teď patřila mně, byla pořád prakticky nepoužitelná, protože náraz jejího těla poškodil zámek, když jsem tam s ní mrskla.

Byla v tom docela ironie, když jsem o tom tak uvažovala. Kelly Prescottová mezitím zvedla ruku, a když ji pan Walden vyvolal, bez okolků se ho zeptala, jestli mu nepřipadá nefér, že monsignor Konstantin nechce sloužit za Heather zádušní mši.

Pan Walden se opřel do křesla a položil obě nohy na stůl. Když jsme na něj zůstali zírat, prohodil: „Nevšímejte si mě. Pokračuj, Kelly.“

„No,“ řekla Kelly, „vy fakt myslíte, že je to fér?“ Teď už se obrátila k celý třídě a oči pod černě nalíčenýma řasama jí mžikaly. „Heather Chambersová tady byla deset let. Je neomluvitelný, že si ji nemůžeme připomenout na půdě školy. A upřímně řečeno, myslím si, že to, co se tady stalo včera, je znamení.“

Pan Walden vypadal trochu zaskočeně. „Znamení, Kelly?“

„Jasně. Řekla bych, že to, co se dělo včera v noci, a to, jak Bryce Martinsona málem zabil ten trám, spolu souvisí. Řekla bych, že sochu otce Serry nezničili vandalové. Já myslím, že to byli andělé. Andělé, kteří se zlobí, že monsignor Konstantin nedovolil Heatheřinejm rodičům, aby jí tady uspořádali pohřeb!“

Ve třídě se zdvihla vlna šepotu. Lidi se nervózně ohlíželi po prázdným místě. Já normálně ve škole spíš mlčím, ale tohle jsem nedokázala nechat plavat. Ozvala jsem se: „Tak ty myslíš, že to byl anděl, kdo rozbil tady to okno za mnou, Kelly?“

Kelly se otočila dozadu, aby na mě viděla. „Jo,“ souhlasila. „Něco takovýho…“

„Aha. A myslíš, že to byli andělé, kdo rozmlátil dveře u třídy a urazil hlavu soše a zničil nádvoří?“

Kelly povytáhla krk. „Ano,“ souhlasila. „Myslím si, že se andělé zlobí na monsignora Konstantina, protože nedovolil sloužit zádušní mši za Heather.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To je hovadina.“

Kelly nakrčila obočí. „Co prosím?“

„Řekla jsem, že to je hovadina, Kelly. Myslím si, že tvoje teorie je blbost.“

Kellyin obličej se zalil zvláštním odstínem rudý. Myslím, že už litovala, že mě pozvala na tu svou pitomou party u bazénu. „Nemůžeš vědět, že to nebyli andělé, Suze,“ pronesla sarkasticky.

„Ale můžu. Protože podle všeho, co jsem kdy slyšela, andělé nekrvácejí, a tady byly všude skvrny od krve, na okně i na koberci, jak se ti vandalové zranili, když se dostávali dovnitř. Proto taky policajti sbalili a odvezli kus koberce.“

Kelly nebyla jediná, kdo zůstal zírat. Všichni vypadali trochu šokovaně. No, nejspíš ode mě nebylo moc chytrý upozorňovat na krev, zvlášť když to byla moje krev –, ale přece jsem ji nemohla nechat vykládat ty pitomosti o andělích. Kristepane, to byl teda nápad. Kde si myslí, že žije? Že hraje ve Městě andělů?

„Dobře,“ zarazil nás pan Walden. „Koukám, že je pomalu čas ukončit hodinu. Susannah, můžeš na chvilku?“

Cee Cee se otočila a blýskla po mně bílým obočím. „A teď to hodí na tebe, ty naivko,“ zasyčela.

A to netuší, jak blízko je pravdě. Každej si mohl všimnout, že mám ovázaný zápěstí, a každýho teď mohlo napadnout, že vím až moc dobře, čí byla krev na koberci.

Jenomže na druhou stranu, proč by měli podezírat zrovna mě?

Došla jsem k Waldenovu stolu se srdcem v krku. Hodí to na mě, letělo mi zděšeně hlavou. A máš utrum, Simonová.

Jenže jsem byla vedle. Pan Walden mě chtěl jenom pochválit za poznámky pod čarou, kterýma jsem opatřila svůj esej o bitvě u Bladensburgu.

„Ehm,“ zamumlala jsem. „To nebylo tak těžký, pane Waldene.“

„Jistě, ale poznámkový aparát…“ Povzdechl si. „Neviděl jsem práci s poznámkovým aparátem, ještě navíc zcela korektním, od té doby, co jsem vedl seminář na vysoké škole. Opravdu jsi napsala vynikající práci.“

Skromně jsem zamumlala, že jako děkuju. Nemohla jsem přiznat pravej důvod toho, proč o bitvě u Bladensburgu tolik vím: jednou jsem pomohla veteránovi týhle bitvy, aby se jeho potomci dozvěděli o tašce peněz, kterou tam v průběhu bojů zahrabal. Je legrační, co někdy způsobuje, že se lidi nedokážou rozloučit se svým životem… nebo bych spíš měla říct – přivítat se se svou smrtí.

Už už jsem řekla panu Waldenovi něco v tom smyslu, že za normálních okolností si moc ráda popovídám o slavnejch americkejch bitvách, ale teď už vážně musím jít, abych se podívala, jestli sestra Ernestina ještě blokuje cestu k otci Dominikovi – když mě on sám zarazil slovy: „Je to zvláštní, že jste se s Kelly chytly kvůli Heather Chambersové, Susannah.“

Opatrně jsem po něm střelila očima. „Vážně? A proč?“

„Nevím, jestli jsi o tom něco zaslechla, ale Heather byla místopředsedkyní třídy, a teď, když tu není, jsme museli vypsat nové volby. Věř tomu nebo ne, ale bylas nominovaná. Už aspoň dvanáctkrát.“

Myslela jsem, že mi snad oči vystřelí z hlavy. Úplně jsem zapomněla na to, že jsem chtěla jít za otcem Dominikem. „Dvanáctkrát?“

„Ano. Je to nezvyklé, viď?“

Nemohla jsem tomu uvěřit. „Ale vždyť jsem tady jenom jeden den!“

„No, udělalas každopádně dojem. Myslím, že by sis včera nezískala žádné nepřátele, kdybys opravdu zlomila Debbii Mancusové prst. Není to zrovna nejoblíbenější děvče ze třídy.“

Zírala jsem na něj. Takže pan Walden slyšel moji výhrůžku. Slyšel ji, a přesto mě nenechal po škole. Začala jsem si ho vážit tak, jak jsem si ještě nikdy učitele nevážila.

„No, a to, jaks zachránila Bryce Martinsona před tím spadlým trámem, to ti taky zrovna neuškodilo,“ dodal pan Walden.

„Tý jovka,“ vyhrkla jsem. Myslím, že ani nemusím dodávat, že v mý bejvalý škole mě nikdy nikdo nikam nenominoval. Nikdy jsem nebyla roztleskávačka ani jsem se nehlásila do soutěže krásy. Vzhledem k tomu, že dělat v mojí starý škole roztleskávačku byla jen ztráta času a že v Brooklynu bylo slovo Miss spíš nadávka, jsem se od toho držela stranou. Ale ani na žádnou funkci ve škole mě nikdy nikdo nenavrhnul.

Byla jsem v pokušení podlehnout svejm instinktům a vykřiknout: „Díky, ale to ne, díky!“ a zdrhnout.

Místo toho jsem řekla: „A co dělá místopředseda třídy?“

Pan Walden pokrčil rameny: „Pomáhá předsedovi rozhodnout, na co se použije třídní fond. Není to moc, jen asi tři tisíce dolarů. Kelly a Heather plánovaly použít je na taneční večírek v Carmel Inn, ale –“

„Tři tisíce dolarů?“ Nejspíš jsem pořádně otevřela pusu, ale nestarala jsem se o to.

„Ano. Chápu, že to není moc –“

„A to můžeme utratit, jak chceme?“ Mozek mi začal horečně pracovat. „Takže si můžeme udělat třeba pár pikniků na pláži?“

Pan Walden se na mě tázavě zadíval: „Jistě. Musíš pro to jen získat většinu třídy. Mám pocit, že správa školy možná bude vynakládat nenápadný tlak na to, aby se peníze použily na opravu sochy otce Serry, ale –“

Ale ať chtěl pan Walden říct cokoli, nedostal šanci to dokončit. Do třídy vrazila Cee Cee, rudý oči za brejlema navrch hlavy.

„Rychle!“ vykřikla. „Stala se nehoda! Otec Dominik a Bryce Martinson –“

Okamžitě jsem se otočila. „Co?!!“ vyjekla jsem mnohem hlasitějc, než bylo potřeba. „Co se stalo?!“

„Jsou asi mrtví!“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvanáct