VA - kapitola 11

„Potřebuješ něco na sebe?“ otázala se Lissa.

„Hmm?“

Podívala jsem se na ni. Zrovna jsme čekaly, až začne hodina profesora Nagyho o slovanském umění, a já poslouchala, jak Mia tvrdošíjně vyvrací svým kamarádům to, co říkali o jejích rodičích.

„Nejsou sluhové ani nic podobného,“ vykřikovala, zjevně rozrušená. S protáhlým obličejem se snažila působit povznešeně. „Jsou vlastně rádci. Drozdovovi bez nich nic nerozhodnou.

Dusila jsem se smíchy, zatímco Lissa jen vrtěla hlavou.

„Až moc si to užíváš.“

„Protože to je něco. Na co ses mě to ptala?“ Začala jsem se přehrabovat v báglu a hledala lesk na rty. Jakmile jsem ho našla, zašklebila jsem se. Byl skoro prázdný a já netušila, kde seženu nový.

„Ptala jsem se tě, jestli dneska večer nepotřebuješ něco na sebe,“řekla Lissa.

„Jo, jasně, že jo. Jenže tvoje hadry mi nepadnou.“

„Tak co budeš dělat?“

Pokrčila jsem rameny. „Improvizovat, jako vždycky. Beztak je mi to jedno. Jsem jen ráda, že mě Kirová pustí.“

Dnes večer nás čekalo shromáždění. Bylo prvního listopa­du - svátek všech svatých - což také znamenalo, že jsme byly zpátky na Akademii už skoro měsíc, školu navštívila královská skupina v čele se samotnou královnou Taťánou. Abych pravdu řekla nijak mě to nevzrušovalo. Navštívila Akademii už dřív. Její návštěvy byly vlastně vcelku obvyklé, takže jsem na tom nic senzačního neshledávala. A navíc po tom, co jsem žila mezi lidmi a jejich volenými vůdci, neměla jsem valné mínění o těch prkenných králích a královnách. Přesto jsem ale potřebovala svolení k tomu, abych tam mohla jít, protože tam šli úplněvšichni. Byla to šance, jak si popovídat s lidmi a nebýt pořád zavřená ve svém pokoji na koleji. Tahle malá svoboda mi určitě stojí za utrpění, které budu prožívat při nudných proslovech.

Po vyučování jsem se nezakecala s Lissou jako obvykle. Dimitrij dodržel své slovo a dával mi extra tréninky, což mi dávalo docela zabrat. Nyní jsem s ním měla dvě hodiny cvičení navíc, jednu před vyučováním a druhou po něm. Čím víc jsem ho pozorovala v akci, tím víc jsem chápala, proč má tak hroznou pověst. Zjevně toho hodně uměl - to dokazovalo jeho šest molnijských znaků - a já hořela touhou, aby mě naučil všechno, co ví a umí.

Když jsem vešla do tělocvičny, všimla jsem si, že má na sobě tričko a volné kalhoty na běhání, zatímco obvykle nosil džíny. Slušelo mu to. Vypadal fakt dobře. Přestaň na něj zírat, okamžitě jsem se v duchu okřikla.

Ukázal mi, abych si stoupla proti němu na žíněnku, a za­ložil si ruce. „Co je první problém, když narazíš na Strigoje?“

„Že jsou nesmrtelní?“

„Napadá tě něco zásadnějšího?“

Zásadnějšího než tohle? Uvažovala jsem o tom. „Jsou větší než já. A silnější.“

Strigojové jsou většinou - pokud zpočátku nebyli lidmi - stejně vysocí jako Morojové. Jsou ale silnější a mají lepší refle­xy a vyvinutější smysly než dhampýři. Proto strážci tak tvrdě trénují; kompenzujeme to výcvikem.

Dimitrij přikývl „Je těžké je přemoct ale není to nemožné. Když je tvůj protivník vyšší a těžší, většinou to můžeš využít proti němu.“

Otočil se a předvedl několik chvatů, při čemž mi ukazoval, kam se pohnout a jak udeřit. Když jsem ty pohyby dělala s ním, došlo mi, proč mě při skupinovém cvičení vždycky každý přepere. Rychle jsem vstřebala, co mě naučil, a už jsem se nemohla dočkat, až tyhle metody použiju v praxi. Když se naše hodina chýlila ke konci, nechal mě, abych si to zkusila.

„Do toho,“ vyzval mě. „Zkus mě uhodit.“

To mi nemusel říkat dvakrát Udělala jsem výpad vpřed, pokusila se mu zasadit ránu a on ji okamžitě odrazil a srazil mě na žíněnku. Celým tělem mi projela bolest, ale odmítala jsem se jí poddat. Znovu jsem vyskočila a doufala, že ho zastihnu nepřipraveného. Nezastihla.

Po několika dalších marných pokusech jsem vstala a zvedala ruce, jako že se vzdávám. „Fajn. Tak co dělám špatně?“

„Nic.“

Tak přesvědčená jsem o tom nebyla. „Kdybych nedělala nic špatně, už bys tady ležel v bezvědomí.“

„To těžko. Pohybuješ se správně, ale teď je to poprvé, co doopravdy zkoušíš bojovat. Já to dělám už léta.“

Zavrtěla jsem hlavou a obrátila oči v sloup nad tím jeho chováním, kdy se snažil působit jako starší a moudřejší. Jednou mi říkal, že je mu čtyřiadvacet „Jak myslíš, dědo. Můžem to zkusit znova?“

„Už nemáme čas. Nechceš se jít připravit?“

Podívala jsem se na zaprášené hodiny na zdi a nadsko­čila. Už byl skoro čas banketu. To pomyšlení mě vyplašilo. Připadala jsem si jako Popelka, akorát bez šatů.

„Sakra, jasně „

Otočil se a zamířil ven z tělocvičny. Pozorně jsem ho sledo­vala a napadlo mě, že tuhle příležitost si nemůžu nechat unik­nout Skočím mu na záda, přesně tak, jak mě učil. Byla jsem ve výhodě, protože jsem mohla využít moment překvapení. Všechno bylo perfektní, potichu jsem se k němu připlížila, takže si mě ani nevšiml.

Než jsem mu ale stačila skočit na záda, neuvěřitelně rychle se otočil. Jediným hbitým pohybem mě popadl, jako bych nic nevážila, hodil mě na podlahu a držel mě tam.

Zaúpěla jsem. „Neudělala jsem nic špatně!“

Díval se mi do očí, když mi svíral obě zápěstí, ale netvářil se tak vážně jako při tréninku. Dokonce vypadal, že se dobře baví. „Bojový křik tě znevýhodňuje. Příště neřvi.“

„Vážně je v tom rozdíl? Bylo by lepší, kdybych byla zticha?“

Uvažoval o tom. „Ne. Nejspíš ne.“

Hlasitě jsem povzdechla, ale pořád ještě jsem měla dobrou náladu, kterou mi nezkazilo ani tohle zklamání. Má to své výhody, mít takhle dobrého učitele - který je navíc o stopu vyšší než já a o dost těžší. O jeho síle ani nemluvě. Nebyl nijak statný, ale měl tvrdé a pevné svaly. Jestli někdy porazím jeho, dokážu porazit už každého.

Náhle mi došlo, že mě pořád ještě drží na zemi. Jak mi svíral zápěstí, cítila jsem jeho horké ruce. Obličej měl jen pár palců od mého a nohama i tělem se na mě tiskl. Obličej mu rámovaly dlouhé hnědé vlasy a vypadal, jako by si mě taky všiml teprve teď. Skoro jako tu noc v opuštěné společenské místností. Bože, navíc tak hezky voněl. Najednou se mi těžko dýchalo a nemělo to nic společného s cvičením ani s tím, že mi právě Dimitrij drtil plíce.

V tu chvíli bych dala cokoli za to, abych mu uměla číst myšlenky. Už od té noci ve společenské místnosti jsem ho párkrát přistihla, jak mě pozoruje s takovým zvláštním vý­razem. Ale nikdy to nedělal při tréninku - to byla práce. Ale před tréninkem a po něm se občas trochu rozzářil a díval se na mě skoro až obdivně. A někdy, když jsem měla obzvláštní štěstí, dokonce se na mě usmál. A byl to opravdový úsměv - ne ten suchý, sarkastický, kterými jsme se obvykle obdařovali. Nechtěla jsem to nikomu přiznat - ani Lisse, dokonce ani sama sobě. – ale některé dny jsem vyloženě žila pro ty úsměvy. Rozzářily mu obličej. „Nádherný“ nebyl dostatečný výraz, který by ho popsal.

Doufala jsem, že působím klidně, a snažila jsem se vymyslet, co říct. Něco profesionálního, co by se vztahovalo k tréninku. Namísto toho jsem ale řekla: „Takže…ukážeš mi ještě nějaké jiné pohyby?“

Rty se mu zvlnily a já na chviličku zadoufala, že se dočkám jeho oslnivého úsměvu. Srdce mi poskočilo. Pak bez nejmenšího úsilí úsměv potlačil a opět se stal mým drsným a milovaným učitelem. Nadzvedl se ze mě a vstal. „Pojď. Měli bychom jít.“

Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se za ním z tělocvičny. Při chůzi se na mě ani neohlédl a já si v duchu nadávala celou cestu do svého pokoje.

Zabouchla jsem se do svého učitele. Do staršího učitele. Do staršího učitele. Musela jsem se zbláznit. Je o sedm let starší než já.. Dost starý na to, aby mohl být můj... no dobře, nic. Ale pořád je starší než já. Sedm let je hodně. Když jsem se narodila, učil se psát Když jsem se já učila psát a házela knihy po učitelkách, on už se nejspíš líbal s holkama. Určitě jich měl hodně, když tak dobře vypadá.

Právě teď si rozhodně nepotřebuju zkomplikovat život.

V pokoji jsem našla ucházející svetr a po rychlé sprše jsem zamířila přes kampus na slavnostní recepci.

Přestože budovy Akademie měly kamenné zdi a byly zdo­bené fantastickými sochami a věžičkami, interiéry byly velmi moderní. Měli jsme tu wi-fi, fosforeskující světla a další tech­nologie, co si jen dovedete představit. Jídelny vypadaly jako kavárny, v nichž jsem se stravovala v Portlandu a v Chicagu. Byly tam jednoduché obdélníkové stoly, tmavošedé stěny a po straně malá místnost, odkud nám servírovali pochybné pokrmy. Někdo dokonce rozvěsil po zdech černobílé zarámované fotky ve snaze místnost vyzdobit, ale já bych ty vázy a listy ze stromů za „umění“ neoznačila.

Dnes v noci se ale normálně nudné prostory jídelny změnily v honosnou společenskou místnost. Vázy plné karmínově rudých růží a skvostných bílých lilií. Zapálené svíčky. Ubrusy – na to si počkejte – z krvavě rudého plátna. Ten efekt byl skvostný. Těžko uvěřit, že tohle byla ta samá místnost, v jaké jsem obvykle jedla sendviče s kuřecí pomazánkou. Teď to tu vypadalo jako…ano, jako pro královnu.

Stoly byly rozestavěné do dlouhých řad a vytvářel tak mezi sebou uličku uprostřed místnosti. Měli jsme zasedací pořádek a já přirozeně neměla místo nikde poblíž Lissy. Seděla vpředu s ostatními Moroji; já byla vzadu s novici. Ale když jsem vešla do místnosti, podívala se na mě a usmála. Půjčila si od Natálie šaty – modré, hedvábné a bez ramínek – hodily se k její světlé pleti a vlasům. Koho by napadlo že má Natálie takové pěkné šaty? Ve srovnání s nimi vypadal můj svetr trapně.

Tyhle formální bankety vždycky probíhaly stejně. Hlavní stůl stál na stupínku vpředu, kde jsme všichni mohli obdivovat královnu Taťánu a další královské při večeři. Strážci postávali podél zdi, nehybní a vážní jako sochy. Dimitrij tam byl mezi nimi a mně se zhoupl žaludek, když jsem si vybavila, co se před chvíli odehrálo v tělocvičně. Díval se přímo před sebe, jako by se nesoustředil na nic, ale zároveň na všechno, co se děje v místnosti.

Když nastal čas, aby vstoupila královna se svým doprovodem, všichni jsme se uctivě postavili a sledovali, jak kráčejí uličkou. Pár jsem jich poznala, většinou se jednalo o rodiče dětí z Akademie. Byl mezi nimi i Viktor Daškov který šel pomalu a opíral se o hůl. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale všechno se ve mně svíralo, jak jsem tak sledovala každý jeho bolestivý krok směrem ke stupínku v čele místnosti.

Jakmile skupinka prošla místností, objevili se čtyři vážní strážci v černo-červených sakách. Všichni kromě strážců u zdi jsme padli na kolena, abychom takhle hloupě projevili svou oddanost.

Jen spousta ceremonií a pózování, pomyslela jsem si. Morojské vládce vybíral předchozí panovník z královských rodin. Král nebo královna nemohli zvolit za svého následovníka žádného svého přímého potomka, a když zvolili někoho jiného, rada sestavená z příslušníků šlechtických a královských rodin mohla pak jejich výběr následníka ještě zpochybnil. To se ale snad nikdy nestalo. Královna Taťána, následovaná svými strážci, měla na sobě červené hedvábné šaty a sako ze stejné látky. Bylo jí něco málo přes šedesát a na šedých vlasech zastřižených pod bradu měla korunku jako nějaká Miss Ameriky. Kráčela pomalu, jako by byla na procházce, a následovali ji její čtyři strážci.

Částí pro novice ale prošla rychle, přestože tu a tam někomu kývla na pozdrav nebo se na někoho usmála. Dhampýři jsou sice napůl lidskými potomky Morojů, ale trénujeme a celý svůj život zasvěcujeme službě Morojům a jejich ochraně. Spousta z nás, co se tu shromáždila, pravděpodobně ze­mře v mládí, a královna nám za to musela projevit svou úctu.

Když přišla k části, kde byli shromážděni Morojové, zasta­vovala se tam déle a s několika studenty dokonce promluvila. To bylo něco, ale většinou to byla jen známka toho, že něčí ro­diče mají s královnou dobré vztahy. Královským studentům se přirozeně dostalo nejvíc pozornosti. Královna jim nepoví­dala nic extra zajímavého, jen pár líbivých slov.

„Vasilisa Dragomirová.“

Ihned jsem zbystřila. Při vyslovení jejího jména jsem skrze pouto ucítila obavy. Porušila jsem protokol a začala se naklá­nět, abych líp viděla. Věděla jsem, že si toho nikdo nevšimne, když královna osobně hovoří s poslední členkou rodiny Dragomirů. Každý chtěl slyšet, co panovnice poví Lisse, uprchlé princezně.

„Slyšeli jsme, že ses vrátila. Jsme rádi, že máme Drahomiry zpátky, i když jsi z nich zbyla jen ty. Hluboce litujeme smrti tvých rodičů a bratra; patřili mezi nejlepší Moroje, jejich smrt je opravdová tragédie.“

Nikdy jsem nepochopila to mluvení králů a královen v majestátním plurálu, ale jinak to znělo dobře.

„Máš zajímavé jméno,“ pokračovala. „Mnoho hrdinek ruských pohádek se jmenuje Vasilisa. Statečná Vasilisa, Krásná Vasilisa. Jde o různé mladé ženy se stejným jménem a stejnými vynikajícími vlastnostmi, kterými jsou síla, inteligence, disciplína a ctnost. To vše jim pomohlo vykonat velké skutky a porazit nepřátele.

Stejně tak jméno Dragomir vzbuzuje úctu. V historii vládlo mnoho králů a královen z rodiny Dragomirů a vládli moudře a spravedlivě. Používali své schopnosti a dělali jimi zázraky. Pobilimnoho Strigojů a vždy bojovali dobře po boku svých strážců. Dragomirové mají důvod být královskými.“

Chvilku vyčkávala, aby její závažná slova patřičně vyzněla. Cítila jsem, jak se nálada v místnosti změnila, stejně jako jsem z Lissy cítila údiv a jakési plaché potěšení. Tohle by ji mohlo dodat společenskou prestiž. Zítra nejspíš můžeme očekávat pár šplhounů, co se budou snažit být s Lissou zadobře.

„Ano,“ pokračovala Taťána, „jsi dvakrát pojmenována mocí. Tvá jména reprezentují ty nejlepší vlastnosti, jaké jen Morojové mohou nabídnout, a v minulosti byla slýchána ve spojitosti s velkými skutky a srdnatostí.“ Na chviličku se od­mlčela. „Ale jak jsi předvedla, jména osobnost nečiní. Ani ne­naznačují, co z dotyčné osoby bude.“

A s touhle verbální fackou se otočila a pokračovala ve svém průvodu.

Všichni byli šokováni. Napadlo mě, že bych mohla skočit do uličky a pustit se do královny, ale hned jsem ten nápad zavrhla. Nejmíň šest strážců by mě srazilo k zemi dřív, než bych stačila udělat pět kroků. A tak jsem během večeře jen netrpělivě posedává a neustále pociťovalo Lissino absolutní ponížení.

Po recepci se Lissa vydala rovnou ke dveřím vedoucím na nádvoří. Šla jsem za ní, ale trochu mě zdrželo, že jsem se musela prodírat davy lidí, kteří se chtěli bavit.

Vyšla jsem ven na nádvoří, které přesně zapadalo do velkolepého stavebního stylu celé Akademie. Nacházela se tam zahrada, zastřešená střechou z vyřezávaného dřeva s malými, tu a tam rozmístěnými dírami, aby dovnitř mohlo pronikat světlo, ale zas ne tolik, aby ublížilo Morojům. Celé místo lemovaly stromy bez listí, které před zimou opadalo, cestičky vedly do dalších zahrad a dvorků a na hlavní nádvoří. V rohu se rozprostíralo jezírko - na zimu také vypuštěné -a nad ním impozantní socha svatého Vladimíra. Byl vytesán z šedého kamene, na sobě měl dlouhý hábit a obličej mu zdobily dlouhé vousy.

Jakmile jsem zahnula za roh, zastavila jsem se, protože jsem uviděla, že Natálie dorazila za Lissou dřív. Napadlo mě, že jejich rozhovor přeruším, ale pak jsem radši zalezla zpátky za roh, aby mě neviděly. Špehování je sice špatné, jenže já byla najednou zvědavá, co chce Natálie Lisse říct.

„To neměla říkat,“ prohlásila Natálie. Měla na sobě žluté šaty, střihem podobné těm Lissiným, až na to, že v nich zda­leka nevypadala tak dobře. Ani žlutá barva jí moc neslušela. Třískalo se to s jejími černými vlasy, které měla stažené do uzlu na stranu. „Nebylo to správný,“ pokračovala. „Nenech se tím zdeptat.“

„Na to už je trochu pozdě.“ Lissa upírala oči na kamennou cestičku pod svýma nohama.

„Neměla pravdu.“

„Ona má pravdu,“ vykřikla Lissa. „Moje rodiče…a Andre…nenáviděli by mě za to, co jsem provedla.“

„To si nemyslím,“ snažila se ji uklidnit Natalie.

„Byla to blbost – utíkat. Nezodpovědnost.“

„No a? Tak jsi udělala chybu. Já dělám chyby pořád. Tuhle jsem dělala úkol z biologie a vztahovalo se to k desáté lekci a já přečetla jedená...“ Natálie se zarazila, aby se vrátila zpátky k tématu. „Lidi se mění. Pořád se měníme. Nejsi stejná jako dřív. A já taky ne.“

Natalie se mi tedy zdála úplně stejná jako dřív, ale to už mě nijak netrápilo. Byla někde jinde než já.“

„A navíc,“ dodala. „Byl ten útěk vážně chyba? Musela pro to mít nějaký důvod. Něco jsi z toho musela mít, ne? Když jsi tu nebyla, stalo se tolik strašných věcí. Tvoji rodiče a bratr…Totiž třeba ten útěk byl to nejlepší, cos mohla udělat.“

Lissa se snažila potlačit úsměv. Oběma nám bylo jasné, že se Natálie jen snaží zjistit, proč jsme vlastně utekly - stejně jako všichni ostatní ve škole. Tak trochu z ní tahala informace.

„To nevím, jestli to bylo správné. Ne,“ odpověděla Lissa. „Byla to zbabělost. André by nikdy neutekl. Byl tak fajn. Ve všem. Dobře vycházel s lidma a zvládal všechny ty královský svinstva.“

„Ty jsi přece taky fajn.“

„Asi jo. Ale nemám to ráda. Teda, mám ráda lidi, ale větši­na z toho, co dělají, je tak falešná. To se mi nelíbí.“

„Tak se nemusíš cítit blbě, když se toho neúčastníš,“ řekla Natálie. „Já se s těma lidma taky nekamarádím a podívej na mě. Jsem v pohodě. Taťka říká, že je mu jedno, jestli se budu kamarádit s královskými, nebo ne. Chce jenom, abych byla šťastná.“

„A proto,“ poznamenala jsem, když jsem konečně vylezla zpoza rohu, „by měl vládnout on, a ne ta čubka královna. Oloupila ho o trůn.“

Natálie málem nadskočila o tři metry. Byla jsem se sebou spokojená, neboť její slovník nadávek sestával většinou z „jemináčku“ a „zatraceně“.

„ Už jsem si říkala, kde jsi,“ ozvala se Lissa.

Natálie koukala z jedné na druhou a najednou vypadala trapně, že se ocitla mezi nejlepšími kamarádkami. Nervózně se zavrtěla a zastrčila si za ucho uvolněný pramen vlasů. „No... měla bych jít najít taťku. Uvidíme se uvnitř.“

„Zatím,“ pozdravila ji Lissa. „A díky.“

Natálie spěšně odešla.

„Ona mu fakt říká taťka?“

Lissa mě zpražila pohledem. „Nech ji na pokoji. Je hodná.“

„To je. Slyšela jsem, co ti říkala, a ačkoli to přiznávám jen nerada, neřekla nic, z čeho bych si mohla dělat srandu. Všechno to byla pravda.“ Odmlčela jsem se. „Zabiju ji. Královnu, ne Natálii. Seru na strážce. Udělám to. Takhle nemůže odejít.“

„Bože, Rose! To neříkej! Zavřou tě za velezradu. Nech to bejt.“

„Nechat to bejt? Po tom, co ti řekla? Před všemi?“ Neodpověděla, a dokonce se na mě ani nepodívala. Jen si nepřítomně pohrávala s větvičkami řídkého křoví. Vypadala tak zranitelně a toho jsem se bála.

„Hele,“ snížila jsem hlas. „Netvař se tak. Ona vůbec neví, o čem mluví, chápeš? Nenech se tím zdeptat Nedělej nic, co bys neměla.“

Vzhlédla na mě. „Děje se to zase, že jo?“ povzdechla. Ruka, kterou stále svírala větvičku, se jí začala třást

„Ne, když to nedovolíš.“ Pokusila jsem se nenápadně po­dívat na její zápěstí. „Neudělalas...?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou a zamrkala, aby rozehnala slzy. „Nechtěla jsem. Ta liška mě rozrušila, ale bylo to v pohodě. Chybělas mi a všechno už bylo dobry, ale... Mám ráda..“ Odmlčela se.

Úplně jsem slyšela, jak se jí to slovo tvoří v hlavě.

„Christiana.“

„Kéž bys nebyla proti.“

„Promiň. Vážně ti musím znova připomínat, jaký je Christian psychopat?“

„Myslím, že po posledních deseti přednáškách už jsem si to zapamatovala,“ zamumlala.

Začala jsem s přednáškou číslo jedenáct, když vtom jsem zaslechla smích a klapání podpatků na kameni. Hasila si to k nám Mia s několika kamarádkami v závěsu, ale bez Aarona. Okamžitě jsem se postavila do obrany.

Lissa byla stále otřesena z královniných poznámek. Uvnitř v ní vířila bolest a ponížení. Cítila se trapně kvůli to­mu, co si o ní teď pomyslí ostatní, a pořád myslela na to, jak by ji její rodina nenáviděla kvůli tomu útěku. Já tomu nevě­řila, ale jí to připadalo skutečné a její temné pocity jen vířily a vířily. Nebyla v pohodě, ať už se snažila předstírat opak, a já se jen obávala, aby neudělala něco unáhleného. Mia byla tím posledním, koho teď potřebovala vidět.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem.

Mia se nadutě usmála na Lissu a mě ignorovala. Udělala pár kroků směrem k ní. „Jenom jsem chtěla vědět, jaký to je, bejt tak důležitá a tak královská. Musíš bejt nadšená, že s te­bou mluvila královna.“ Skupinka za ní se zahihňala.

„Stojíš moc blízko.“ Vstoupila jsem mezi ně a Mia sebou nepatrně trhla, možná se pořád bála, že bych jí mohla zlomit ruku. „A královna aspoň zná její jméno, což se o tobě a tvém rádoby královském chování říct rozhodně nedá. Ani o tvých rodičích.“

Viděla jsem na ní, jak trpí. Páni, tak zoufale chtěla patřit ke královským. „Já aspoň svoje rodiče vídám“ opáčila. „Aspoň vím, kdo jsou. Jenom Bůh ví, kdo je tvůj otec. Tvoje máma sice patří k nejslavnějším strážcům, ale taky se o tebe moc nezají­má. Všichni vědí, že za tebou nejezdí. Nejspíš byla ráda, když jsi vypadla. Pokud si toho vůbec všimla.“

Taková urážka. Zatnula jsem zuby. „No, aspoň je slavná.“ Ona vážně radí královským a šlechticům. Neuklízí po nich.“ Zaslechla jsem, že se jedna z jejích kamarádek vzadu zasmála. Mia otevřela pusu, bezpochyby proto, aby z ní vypustila jednu z mnoha odpovědí, které měla při pravené od té doby, co se tahle historka dostala do oběhu, ale pak najednou zůstala ohromeně stát, jako by se jí rozsvítila v hlavě žárovka.

„Tos byla ty,“ vypravila ze sebe s očima navrch hlavy. „Někdo mi říkal, že to rozšířil Jesse, ale ten o mně nemohl nic vědět. Má to od tebe. Řeklas mu to, když ses s ním vyspala.“

Teď už mě opravdu začínala štvát. „Nespala jsem s ním.“

Mia ukázala na Lissu a pak se zas zadívala na mně. „Tak takhle to je. Ty za ni děláš špinavou práci, protože ona je moc ubohá na to, aby to udělala sama. Ale nebudeš schopná ji chránit pořád,“ varovala mě. „Ty taky nejsi v bezpečí.“

Plané výhrůžky. Naklonila jsem se k ní a snažila se se promluvit co nejvýhrůžnějším hlasem. Vzhledem k mému rozpoložení to nebylo nic tak obtížného. „Jo? Tak to zkus, dotkni se mě a uvidíš.“

Doufala jsem, že to udělá. Chtěla jsem to. Právě teď se nám tahle její zpackaná odplata ani v nejmenším nehodila.

Dívala jsem se za ní, a tak jsem zaregistrovala, že do zahra­dy vešel Dimitrij, který se rozhlížel, jako by něco - nebo ně­koho - hledal. Napadlo mě, koho asi hledá. Jakmile mě spat­řil, namířil si to k nám a zbystřil, když zaznamenal skupinku kolem nás. Strážci vycítí na míle daleko, že se schyluje k boji. Tuhle bitku by ale vycítilo i šestileté děcko.

Dimitrij si stoupl vedle mě a založil si ruce. „Všechno v pořádku?“

„Jasná věc, strážce Belikove.“ Usmála jsem se na něj, ačkoli jsem zuřila. Přímo pěnila. Tahle konfrontace s Miou jen Lisse přitěžovala. „Jen jsme si tu vyprávěly rodinné historky. Slyšel jste tu o Miině rodině? Ta je fascinující.“

„Jdeme,“ oznámila Mia svým následovnicím. Odvedla je pryč, ale předtím mě ještě stihla zpražit posledním příšerným pohledem. Nepotřebovala jsem umět číst myšlenky, abych pochopila, co ten pohled vyjadřoval. Že to ještě neskončilo. Chtěla se nám oběma, nebo aspoň jedné z nás, pomstít. Fajn. Jen do toho, Mio.

„Mám tě odvést zpátky na tvoji kolej,“ oznámil mi suše Dimitrij. „Nechtělas náhodou vyprovokovat rvačku, že ne?“

„Samozřejmě, že ne,“ ujistila jsem ho očima stále upřenýma na prázdné dveře, v nichž před chviličkou zmizela Mia. „Nevyprovokovávám rvačky, když to můžou lidi vidět.“

„Rose,“ zaúpěla Lissa.

„Tak jdeme. Dobrou noc, princezno.“

Otočil se, ale nevykročil „Budeš v pohodě, Liss?“

Přikývla. „Je to fajn.“

Byla to taková lež, že jsem nemohla uvěřit, že to vůbec vyslovila. Nepotřebovala, jsem pouto, abych viděla, že se jí v očích lesknou slzy. Nikdy jsme se sem neměly vracet, uvě­domila jsem si ponuře.

„Liss…“

Nepatrně a smutně se na mě usmála a kývla směrem k Dimitrijovi. „Řekla jsem ti, že jsem v pohodě. Musíš jít.“

Neochotně jsem se vydala za ním. Vedl mě na druhý konec zahrady. „Možná bude potřeba přidat další trénink v sebeovládání,“ poznamenal.

„Umím se ovládat doko…“

Zmlkla jsem, když jsem uviděla Christiana, který se k nám blížil po cestičce. Na recepci jsem ho neviděla, ale když Kirová dovolila mně, abych se zúčastnila, předpokládala jsem, že to mohla dovolit i jemu.

„Jdeš za Lissou?“ zeptala jsem se nepříjemně. Všechen svůj vztek na Miu jsem teď obrátila proti němu.

Strčil si ruce do kapes a nahodil svůj obvyklý netečný a povznesený výraz zkaženého kluka. „A co když jo?“

„Rose, teď na to není čas,“ vložil se do toho Dimitrij.

Mně se ale zdálo, že je nejvyšší čas. Lissa už celé týdny nebrala na vědomí, že jsem ji před Christianem varovala. Bylo načase jít přímo ke zdroji a zarazit to jejich trapné flirtování jednou provždy.

„Proč ji nenecháš na pokoji? Jsi takovej hajzl, co zoufale touží po trošce pozornosti, že nepozná, když tě někdo nemá rád?“ Mračil se. „Slídíš za ní a ona to ví. Řekla mi všechno o tvejch pošahanejch utkvělejch myšlenkách, o tom, jak se scházíte na půdě, i o tom, jak jsi zapálil Ralfa, abys na ni udělal dojem. Myslí si, že jsi magor, ale je moc hodná na to, aby ti to řekla.“

V obličeji celý zbledl a v očích se mu objevilo cosi zlověstného „Ale ty nejsi moc hodná.“

„Ne. Nejsem.“

„Stačí,“ utnul to Dimitrij a strkal mě dál.

„Dík za ,pomoc‘,“ vyštěkl Christian hlasem plným zášti.

„Žádnej problém,“ houkla jsem na něj přes rameno.

Když jsme kousek popošli, nenápadně jsem se ohlédla a uviděla jsem Christiana, jak pořád stojí na stejném místě a zírá na cestičku vedoucí k Lisse. Tvářil se zamyšleně. Po chvilce se otočil a zamířil zpět na morojskou kolej.