Kapitola 25

Mutanti. O tom není pochyb. Tyhle muty jsem ještě neviděla, ale rozhodně nejde o normální zvířata. Podobají se obrovským vlkům, ale který vlk doskočí na zadní končetiny a snadno na nich udrží rovnováhu? Který vlk mává přední prackou na zbytek smečky, jako by měl zápěstí? Těchto věcí si všímám na dálku. Jsem si jistá, že zblízka se odhalí jejich ještě hrozivější vlastnosti.

Cato míří přímou čarou k Rohu hojnosti a já ho bez váhání následuji. Pokud si myslí, že jde o nejbezpečnější místo, proč bych o tom měla pochybovat? A i kdybych dokázala doběhnout ke stromům, Peeta se zraněnou nohou by jim nikdy nedokázal uniknout… Peeta! Právě jsem položila ruce na kovový bok rohu, když si uvědomuji, že jsem součástí týmu. Peeta je asi patnáct metrů za mnou a kulhá, jak nejrychleji dokáže, ale mutové ho rychle dohánějí. Vysílám do smečky šíp a jeden z tvorů se hroutí k zemi, ale jeho místo ihned zaplňuje řada náhradníků.

Peeta na mě mává, abych vyšplhala nahoru. „Na roh, Katniss! Rychle!“

Má pravdu. Na zemi neochráním ani jednoho z nás. Začínám šplhat za pomoci rukou i nohou. Povrch z ryzího zlata byl vytvořen tak, aby se podobal spletenému rohu, který plníme při sklizni, takže tu jsou drobné rýhy a vyvýšeniny, které usnadňují šplhání. Po dnu na slunci je ale kov na dotyk tak horký, až se bojím, že mi na rukách naskáčou puchýře.

Cato leží na jedné straně na vrcholu rohu, sedm metrů nad zemí, lapá po dechu a dívá se přes okraj. Teď mám příležitost ho vyřídit. Zastavuji se v polovině cesty, k vrcholu a přikládám k tětivě další šíp, ale zrovna když se ho chystám vypustit, slyším Peetův výkřik. Otáčím se a vidím, že právě dokulhal k okraji rohu a mutové jsou mu v patách.

„Polez!“ křičím. Peeta začíná šplhat, jenže jeho postup nezpomaluje pouze zraněná noha, ale i nůž v jeho ruce. Střílím šíp do chřtánu prvního muta, který položí pracky na kov. Umírající tvor se ještě ohání tlapou a nechtěně otvírá rány na tělech několika svých společníků. Tehdy si poprvé lépe všímám jeho drápů. Jsou deset centimetrů dlouhé a ostré jako břitva.

Peeta už je u mě. Chytám ho za paži a táhnu ho s sebou. Vtom si vzpomínám na Cata a podívám se vzhůru, ale Cato zápasí se záchvatem křečí a zjevně si všímá daleko víc mutů než nás. Vykašlává ze sebe cosi nesrozumitelného. Funění a vrčení mutů taky nijak nepomáhá.

„Cože?“ křičím na něj.

„Ptal se, jestli umějí šplhat,“ odpovídá Peeta a obrací mou pozornost zpátky k úpatí rohu.

Mutové se srocují a znovu se stavějí na zadní končetiny, což jim dodává podivně lidský vzhled. Všichni mají hustý kožich, někteří z rovných chlupů, jiní z vlnitých, a jejich barva nabývá různých odstínů od uhlově černé po plavou. Je na nich ještě něco dalšího, z čeho se mi ježí chloupky v zátylku, ale nedokážu to přesně určit.

Přikládají čenichy k rohu, očichávají a olizují kov, škrábou prackami do jeho povrchu a vydávají pronikavá štěknutí. Takhle se jistě dorozumívají, protože smečka ustupuje, jako by si dělala místo. Pak se jeden z nich, středně velký mut s hedvábnými vlnami plavých chlupů, rozbíhá a skáče na roh. Musí mít neuvěřitelně silné zadní končetiny, protože dopadá pouhé tři metry pod námi. Růžové rty odhaluje v krutém úšklebku. Zlomek vteřiny zůstává nehybně na místě a právě v tu chvíli mi dochází, co mi na těch mutech nesedí. Zelené oči, které mě propalují pohledem, se vůbec nepodobají očím psů, vlků či jakékoliv jiné psovité šelmy, jakou jsem kdy viděla. Jde jednoznačně o lidské oči. Jakmile si to uvědomím, všímám si ještě obojku s číslem 1 vykládaného drahokamy a najednou je mi všechno jasné. Plavé vlasy, zelené oči, to číslo… Je to Třpytka.

Ze rtů se mi dere výkřik a mám co dělat, abych udržela šíp u tětivy. Čekala jsem na další jistou ránu a až příliš jasně jsem si uvědomovala, jak se tenčí má zásoba šípů. Čekala jsem, až zjistím, jestli ti tvorové opravdu umějí šplhat. I když teď vidím, že mut začíná sjíždět dolů, protože se nedokáže zachytit na kovovém povrchu rohu, a i když slyším, jak jeho dlouhé drápy skřípají po zlatě jako nehty po tabuli, střílím mu šíp do krku. Jeho tělo se zachvěje a se zaduněním dopadá na zem.

„Katniss?“ Na paži cítím Peetovo sevření.

„To je ona!“ vypravuji ze sebe.

„Kdo?“ ptá se Peeta.

Rozhlížím se po smečce a všímám si různé velikosti a barev jednotlivých zvířat. To malé s červeným kožichem a jantarovýma očima… Liška! Támhle, s popelavými vlasy a oříškově hnědýma očima je ten chlapec z Devátého kraje, který zemřel, když jsme se přetahovali o batoh! A nejhorší ze všech je nejmenší mut s tmavě lesklým kožichem, obrovskýma hnědýma očima a obojkem, na kterém je ze slámy spleteno číslo 11. Má nenávistně vyceněné zuby. Routa…

„Co je, Katniss?“ Peeta mi cloumá ramenem.

„To jsou oni. Všichni. Ostatní. Routa, Liška a… všichni ostatní splátci,“ koktám.

Slyším, jak Peeta zalapá po dechu. I on je poznává. „Co s nimi provedli? Nemyslíš si přece…, že by to mohly být jejich skutečné oči?“

Oči jsou tím posledním, co mi dělá starosti. Co jejich mozky? Dali jim vzpomínky skutečných splátců? Naprogramovali je k nenávisti vůči nám, protože jsme přežili a oni byli tak bezohledně zavražděni? A ti, které jsme zabili my… Věří, že mají šanci pomstít svou vlastní smrt?

Než stačím vyjádřit tyto myšlenky, mutové se opět pouštějí do útoku na roh. Rozdělili se do dvou skupin po stranách rohu a odrážejí se mocnýma zadníma nohama, aby se k nám pokusili doskočit. Jen kousek od mé ruky cvaknou zuby a slyším Peetův výkřik. Cítím, jak mnou škube a jak mě kombinovaná váha Peety a jednoho z mutů táhne ke straně. Nebýt mé sevřené paže, už bych ležela na zemi, ale i takhle mám co dělat, abych nás oba udržela na oblém rohu. Blíží se další bývalí splátci.

„Zabij to, Peeto! Zabij to!“ křičím, a ačkoliv pořádně nevidím, co se děje, vím, že Peeta jistě tvora bodl nožem, protože se tíha zmenšuje. Dokážu ho vytáhnout zpátky na roh a suneme se k vrcholu, kde čeká to menší ze dvou zel.

Cato se ještě pořád nezvedl na nohy, ale už dýchá pomaleji a já vím, že se brzy vzpamatuje natolik, aby nás shodil dolů. Beru další šíp, ale tím nakonec vyřizuji jiného muta. To musel být jistě Mlat. Kdo jiný by vyskočil takhle vysoko? Na zlomek vteřiny cítím úlevu, protože jsme konečně vyšplhali mimo jejich dosah, a právě se obracím čelem ke Catovi, když něco strhává Peetu od mého boku. Jsem si jistá, že ho dostala smečka mutů, dokud mi na obličej nedopadá jeho krev.

Přede mnou stojí Cato, téměř na samém okraji rohu, a drží Peetu v kravatě, takže Peeta nemůže dýchat. Pokouší se vymanit z Catova chvatu, ale jen chabě, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli je důležitější dýchat, nebo se pokusit zastavit krvácení z rány na lýtku, kterou mu způsobil mut.

Mířím jedním z posledních dvou šípů na Catovu hlavu, protože vím, že by na jeho trup ani končetiny neúčinkoval. Nyní vidím, že má celé tělo pokryto přilnavou sítí. Nějaká kvalitní zbroj z Kapitolu. Tohle měl v batohu na hostině? Zbroj na ochranu před mými šípy? V každém případě mu opomněli poslat kryt na obličej.

Cato se jen směje. „Střel mě a spadneme oba.“

Má pravdu. Jestli ho zastřelím a on se zřítí mezi muty, Peeta jistě zahyne s ním. Dospěli jsme do patové situace. Nemohu zastřelit Cata, aniž bych zároveň nezabila Peetu. On nemůže zabít Peetu, aniž by si nevysloužil šíp do mozku. Stojíme jako sochy a oba hledáme nějakou cestu ven.

Moje svaly jsou tak napjaté, že mám pocit, jako by měly každou vteřinou prasknout. Mám pevně zaťaté zuby. Mutové utichají a já slyším jen bušení krve ve zdravém uchu.

Peetovi modrají rty. Jestli něco neudělám rychle, udusí se a já ho ztratím. Cato pak asi použije jeho tělo jako zbraň proti mně. Vlastně jsem si jistá, že přesně takový je Catův plán, protože se sice přestal smát, ale rty mu zvlnil vítězoslavný úšklebek.

Jako v posledním vzepětí sil Peeta zvedá prsty, od kterých mu odkapává krev z nohy, ke Catově paži. Nesnaží se však vysvobodit. Jeho ukazováček se naklání ke straně a naznačuje křížek na hřbetě Catovy ruky. Cato to gesto pochopí přesně vteřinu po mně. Poznávám to podle toho, jak mu úsměv mizí z tváře. To už je ale pro něj pozdě, protože v tu chvíli se mu do ruky zabodává můj šíp. Vykřikuje a reflexivně pouští Peetu, který do něj prudce vráží. Na krátký, hrozivý okamžik se domnívám, že oba přepadnou přes okraj. Vrhám se kupředu a chytám Peetu, zatímco Cato ztrácí rovnováhu na kovu kluzkém od krve a řítí se k zemi. Slyšíme, jak dopadá i jak si přitom vyráží dech, a vzápětí na něj útočí mutové. Peeta a já držíme jeden druhého a čekáme na výstřel z děla, na konec soutěže i na vysvobození. Nic se však neděje. Zatím ne. Protože tohle je vyvrcholení Hladových her a diváci očekávají show.

Nedívám se, ale slyším vrčení a bolestné vytí, zvířecí i lidské, když Cato bojuje se smečkou mutů. Nechápu, jak může být dosud naživu, dokud si neuvědomuji, že ho od krku po kotníky chrání zbroj. Možná nás čeká převelice dlouhý večer. Cato taky má u sebe nůž či meč, který měl schovaný v oděvu, protože se občas ozývá smrtelný výkřik muta nebo cinknutí kovu o kov, když ostří Catovy zbraně naráží do zlatého rohu. Boj se přesunuje kolem Rohu hojnosti a já vím, že se Cato jistě pokouší o jediný manévr, který by mu mohl zachránit život – vrátit se kolem špice rohu a vylézt znovu k nám. Nakonec je však přes svoji pozoruhodnou sílu a obratnost poražen.

Netuším, jak dlouho to trvalo, možná celou hodinu, ale nakonec Cato padá k zemi a slyšíme, jak ho mutové vlečou do Rohu hojnosti. Teď ho vyřídí, pomyslím si. Stále se však neozývá výstřel z děla.

Padá noc a hraje hymna, ale na nebi se neobjevuje Catův obrázek. Přes stěny rohu k nám doléhají jen tlumené steny. Ledový vítr vanoucí přes prostranství mi připomíná, že hry ještě neskončily, všechno se může táhnout kdovíjak dlouho a stále nemáme zaručené vítězství.

Obracím svou pozornost k Peetovi a zjišťuji, že mu silně krvácí noha. Všechny zásoby i batohy zůstaly u jezera, kde jsme je nechali, když jsme prchali před muty. Nemám s sebou obvaz ani nic jiného, čím bych zastavila to krvácení z lýtka. Chvěju se sice v pronikavém větru, ale strhávám ze sebe bundu, svlékám si košili a co nejrychleji se vracím do bundy. I po krátké chvilce mi neovladatelně cvakají zuby.

Peetův obličej je v měsíčním svitu popelavě šedý. Pokládám ho a zkoumám jeho zranění. Přes prsty mi stéká teplá, lepkavá krev. Tady obyčejný obvaz nestačí. Párkrát jsem viděla, jak má matka používá škrticí obvaz a pokouším se ji napodobit. Odřezávám rukáv košile, omotávám ho Peetovi dvakrát pod kolenem a vážu poloviční uzel. Nemám klacík, a tak beru poslední šíp, zasunuji ho do smyčky a utahuji, jak si troufám nejvíce. Je to riskantní postup, protože Peeta může přijít o nohu, ale když to porovnám s bezprostředně hrozícím nebezpečím smrti, co mi zbývá jiného? Obvazuji ránu zbytkem košile a lehám si vedle něj.

„Neusínej,“ říkám mu. Nevím jistě, jestli je to přímo lékařské opatření, ale děsí mě, že kdyby usnul, už se nemusí vzbudit.

„Je ti zima?“ ptá se. Rozepíná si bundu a já se k němu tisknu, zatímco ji ovinuje kolem mě. Je mi o něco tepleji, když se navzájem zahříváme pod dvěma vrstvami oblečení, ale noc teprve začíná. Teploty ještě klesnou. Už teď vnímám, jak se Roh hojnosti, který mě při prvním výstupu tak pálil, pomalu mění v led.

„Cato ještě pořád může vyhrát,“ šeptám Peetovi.

„Tomu nevěř,“ odpovídá a přetahuje mi přes hlavu kapuci. Chvěje se však ještě silněji než já.

Další hodiny jsou nejhorší v mém životě a to, když se nad tím zamyslíte, je co říct. Samotná zima by jako mučení stačila, ale skutečnou noční můrou je Catovo sténání, škemrání a nakonec, už jen naříkání. Po velice krátké době je mi úplně jedno, kým je nebo co udělal. Chci jen, aby jeho utrpení skončilo.

„Proč ho prostě nezabijou?“ ptám se Peety.

„Víš přece proč,“ říká a tiskne mě k sobě.

A opravdu to vím. Teď žádný divák nepřestane sledovat televizní obrazovku. Z hlediska tvůrců her jde o vyvrcholení zábavy.

Vleče se to stále dál, až Catovy zvuky zcela zaplavují mou mysl, blokují mé vzpomínky i naději na zítřek, vymazávají všechno kromě současnosti, v jejíž nezměnitelnost pomalu začínám věřit. Už nikdy nepoznám nic než chlad, strach a trýznivé naříkání umírajícího chlapce.

Peeta začíná usínat a já pokaždé křičím jeho jméno stále hlasitěji a hlasitěji, protože jestli mi teď zemře, vím, že se úplně zblázním. Bojuje se spánkem, patrně spíš kvůli mně než kvůli sobě, a je to pro něj těžké, protože bezvědomí by pro něj bylo určitým vysvobozením. Adrenalin, který mi koluje v těle, by mi ale nikdy nedovolil usnout, takže ho nemohu nechat odejít. Prostě nemohu.

Jediný náznak ubíhajícího času představuje nebe, na kterém se pomalu posunuje měsíc. Peeta na něj ukazuje a trvá na tom, abych uznala, že postupuje, a občas na krátký okamžik cítím záblesk naděje, než mě opět pohltí muka noci.

Konečně slyším, jak mi Peeta šeptá, že vychází slunce. Otvírám oči a zjišťuji, že hvězdy blednou ve světle rozbřesku. Taky vidím, že Peetovi z obličeje vyprchala veškerá barva. Že mu zbývá už jen málo času. A vím, že ho musím dostat zpátky do Kapitolu.

Dosud však nezazněl výstřel z děla. Tisknu zdravé ucho k rohu a rozeznávám chabý Catův hlas.

„Myslím, že je blíž u ústí, Katniss. Dokážeš ho zastřelit?“ ptá se Peeta.

Jestli je někde u ústí rohu, snad bych ho mohla zasáhnout. V tuto chvíli by šlo o akt milosrdenství.

„Poslední šíp je ve tvém škrticím obvazu,“ říkám.

„Tak ho nepromrhej,“ odpovídá Peeta, rozepíná bundu a pouští mě.

Beru si šíp a utahuji obvaz, jak nejvíc mé zmrzlé prsty dokážou. Mnu si dlaně o sebe, abych v nich obnovila krevní oběh. Plazím se k okraji rohu a nahlížím přes něj. Cítím, jak mě Peeta přidržuje, abych se nepřevážila.

Chvilku trvá, než v chabém světle a v krvavé změti rozeznávám Cata. Pak syrový kus masa, které kdysi bývalo mým nepřítelem, vydává zvuk, a já vidím, kde má ústa. A myslím, že slovo, které se snaží pronést, zní: prosím.

Vystřeluji šíp do jeho lebky: ne z pomstychtivosti, ale z lítosti. Peeta mě vytahuje zpátky nahoru. Držím luk, ale toulec už mám prázdný.

„Dostala jsi ho?“ šeptá.

V odpověď se ozývá výstřel z děla.

„Tak jsme vyhráli, Katniss,“ říká dutě.

„Třikrát sláva,“ vypravuji ze sebe, ale v mém hlase nezní žádná radost z vítězství.

Na prostranství se objevuje otvor v zemi a zbývající mutové do něj jako na povel skáčou. V další chvíli mizí a země se nad nimi opět uzavírá.

Čekáme, až vznášedlo odnese Catovy ostatky a až zazní vítězné fanfáry, ale nic se neděje.

„Hej!“ křičím vzhůru. „Co se děje?“ Jedinou odpovědí je švitoření probouzejících se ptáků.

„Možná to je kvůli tělu. Možná bychom se od něj měli vzdálit,“ napadá Peetu.

Snažím se vzpomenout si, jestli se člověk musí vzdálit od těla posledního poraženého protivníka. Jsem příliš omámená, než abych si byla jistá, ale jaký jiný důvod by odkládání fanfár mohlo mít?

„Dobře. Myslíš, že dojdeš k jezeru?“ ptám se.

„Zkusím to,“ říká Peeta. Pomalu slézáme z rohu a padáme na zem. Jestli mám i já takhle ztuhlé končetiny, jak se Peeta vůbec může hýbat? Zvedám se jako první a protahuji paže i nohy, dokud se necítím dost silná, abych ho mohla podepřít. Nějak se nám daří vrátit se k jezeru. Nabírám do dlaní studenou vodu, aby se Peeta mohl napít, a pak i pro sebe.

Reprodrozd vydává dlouhé, tiché hvízdnutí a do očí mi vhrknou slzy úlevy, když se objevuje vznášedlo a odnáší Catovo tělo. Teď odvezou i nás. Teď můžeme jít domů.

Pořád se ale nic neděje.

„Na co čekají?“ říká Peeta slabě. Po uvolnění tlakového obvazu a námaze, s níž se dovlekl k jezeru, se jeho rána opět otevřela.

„Nevím,“ krčím rameny. Ať už čekají na cokoliv, nemohu přihlížet, jak Peeta krvácí. Vstávám, abych našla nějaký klacík, a takřka okamžitě nacházím šíp, který se odrazil od Catovy zbroje. Poslouží stejně dobře jako první. Skláním se, abych ho zvedla, když se arénou rozléhá hlas Claudia Templesmithe.

„Zdravíme poslední soutěžící sedmdesátých čtvrtých Hladových her. Původní úprava pravidel byla zrušena. Podrobnější přezkoumání odhalilo, že lze povolit jen jednoho vítěze,“ oznamuje. „Hodně štěstí a ať vás stále doprovází štěstěna.“

Ozývá se krátké zašumění a dál nic. Nevěřícně zírám na Peetu a pomalu mi dochází pravda. Nikdy nás neměli v úmyslu nechat naživu oba. Tohle všechno vymysleli tvůrci her, aby zaručili to nejdramatičtější vyvrcholení her v dějinách. A já jsem jim na to skočila.

„Když se nad tím zamyslíš, není to tak překvapivé,“ říká tiše Peeta. Dívám se, jak se namáhavě zvedá na nohy. Pak se vydává ke mně, jako ve zpomaleném záběru, a vytahuje zpoza opasku nůž…

Než si vůbec uvědomuji, co dělám, mířím mu přímo na srdce šípem. Peeta povytahuje obočí a já vidím, že jeho nůž obloukem odlétá do jezera, kde se nad ním se šplouchnutím zavírá hladina. Odhazuji zbraň a ustupuji. Ve tváři rudnu hanbou.

„Ne,“ říká Peeta. „Udělej to.“ Kulhá ke mně a tiskne mi luk zpátky do ruky.

„Nemohu,“ protestuji. „Nejde to.“

„Musíš. Než pošlou zpátky ty muty nebo něco jiného. Nechci zemřít jako Cato,“ říká.

„Tak zastřel ty mě,“ odsekávám vztekle a podávám mu zbraň. „Zastřel mě, vrať se domů a žij s tím vědomím až do smrti!“ Za řeči si uvědomuji, že okamžitá smrt by znamenala ten lehčí úděl.

„Víš, že to neumím,“ říká Peeta a odhazuje luk. „Dobře, stejně zemřu dřív.“ Sklání se a strhává si z nohy obvaz, takže odstraňuje poslední bariéru krvácení.

„Ne, nesmíš se zabít,“ křičím. Klečím vedle něj a zoufale se mu snažím přitisknout obvaz zpátky na ránu.

„Katniss,“ říká. „Tohle chci.“

„Nenecháš mě tady samotnou,“ odpovídám. Protože jestli zemře, nikdy se nevrátím domů, aspoň ne doopravdy. Strávím zbytek života v aréně a budu se pořád pokoušet vymyslet nějaké, řešení.

„Poslouchej,“ říká a staví mě na nohy. „Oba víme, že musejí mít vítěze. To může být jen jeden z nás. Prosím, nebraň se tomu. Kvůli mně.“ A pokračuje tím, jak mě miluje a co by byl život beze mě, ale já ho přestávám poslouchat, protože mi v hlavě stále znějí jeho předchozí slova.

Oba víme, že musejí mít vítěze.

Ano, musejí mít vítěze. Bez vítěze tvůrcům celé hry vybuchnou přímo do tváře. Zklamali by Kapitol. Možná by je čekala i poprava, pomalá a bolestná smrt, kterou by kamery přenášely na všechny obrazovky po celé zemi.

Kdybychom měli s Peetou zemřít oba, nebo kdyby si tvůrci her mysleli, že zemřeme…

Mé prsty neobratně zápolí s váčkem u opasku. Peeta si všímá, co dělám, a svírá mi zápěstí. „Ne, to ti nedovolím.“

„Důvěřuj mi,“ šeptám. Dlouhou chvíli mi hledí do očí a nakonec mě pouští. Otvírám váček a sypu mu do dlaně několik lžiček bobulí. Pak si beru svůj podíl. „Na tři?“

Peeta se ke mně sklání a velice něžně mě líbá. „Na tři,“ opakuje.

Postavíme se zády k sobě a držíme se za ruce.

„Natáhni dlaň před sebe. Chci, aby je všichni viděli,“ říká.

Narovnávám prsty a tmavé bobule se lesknou na slunci. Stisknu Peetovi dlaň jako znamení i na rozloučenou a začínáme počítat. „Jedna.“ Možná se mýlím. „Dvě.“ Možná je jim fuk, jestli zemřeme oba. „Tři!“ Je příliš pozdě na to, abych si to rozmyslela. Zvedám si ruku k ústům a naposledy se rozhlížím po světě. Bobule se zrovna dotkly mých rtů, když začínají hrát trumpety.

Do fanfár zoufale křičí hlas Claudia Templesmithe: „Přestaňte! Přestaňte! Dámy a pánové, s potěšením vám představuji vítěze sedmdesátých čtvrtých Hladových her, Katniss Everdeenovou a Peetu Mellarka! Zde jsou – splátci z Dvanáctého kraje!“