Vyplivuji bobule a otírám si jazyk o cíp košile, abych se ujistila, že na něm neulpěla žádná šťáva. Peeta mě táhne k jezeru, kde si oba vyplachujeme ústa vodou a pak se hroutíme jeden druhému do náruče.
„Nespolkl jsi žádné?“ ptám se ho.
Vrtí hlavou. „A ty?“
„Kdyby ano, asi bych už byla mrtvá,“ odpovídám. Vidím, jak se jeho rty hýbají, ale neslyším ho přes ryk davů v Kapitolu, který nám posílají živě do reproduktorů.
Nad hlavou se nám zhmotňuje vznášedlo a spouštějí se z něj dva žebříky, ale já ani za nic nehodlám Peetu pustit. Objímám ho paží a pomáhám mu vstát. Oba pokládáme nohu na první příčku žebříku. Elektrický proud nás znehybňuje na místě, ale tentokrát jsem ráda, protože si opravdu nejsem jistá, jestli by se Peeta udržel po celou cestu. A protože se dívám dolů, vidím, že nám sice znehybněly svaly, ale nic nebrání krvácení z Peetovy z nohy. Jakmile se za námi zavírají dveře a vypne se elektrický proud, Peeta samozřejmě hned padá v bezvědomí k zemi.
Stále mu prsty svírám bundu tak pevně, že když ho odnášejí, bunda povoluje a mně zůstává v ruce kus tmavé látky. Začínají se mu věnovat lékaři ve sterilně bílých pláštích, rouškách a rukavicích, připraveni na operaci. Peeta leží na stříbrném stole bledý a nehybný, na všechny strany z něj vystupují trubičky a dráty a já na okamžik zapomínám, že hry skončily. Vnímám lékaře jako další hrozbu, jako novou smečku mutů, která se ho snaží zabít. Vytřeštěně se za ním vrhám, ale chytají mě a vlečou mě do jiné místnosti, kde mě zavírají za prosklenými dveřmi. Buším do skla a z plných plic ječím. Nikdo si mě nevšímá kromě nějakého kapitolského sluhy, který se objevuje za mnou a nabízí mi pití.
Klesám na podlahu s obličejem u dveří a nechápavě civím na křišťálovou sklenici ve své ruce. Je ledově chladná a plná pomerančového džusu. S brčkem s nabíraným bílým paraplíčkem. Jak nepatřičně vypadá v mé krvavé, špinavé ruce s hlínou za nehty a poseté jizvami. V ústech se mi z pomerančové vůně sbíhají sliny, ale odkládám sklenici na zem, protože nedůvěřuji ničemu tak čistému a krásnému.
Přes sklo vidím, jak lékaři běhají kolem Peety a mračí se soustředěním. Vidím, jak do něj trubičkami pumpují nějaké tekutiny, sleduji stěnu z ukazatelů a světélek, která mi nic neříkají. Nevím to jistě, ale mám dojem, že měl Peeta dvakrát zástavu srdce.
Jako bych byla zpátky doma a přinesli k nám beznadějně potrhaného člověka po výbuchu v dole nebo ženu, která již třetím dnem rodí, nebo vyhladovělé dítě zápasící se zápalem plic a má matka a Prim měly ve tvářích úplně stejné výrazy. Je čas, abych utekla do lesa, abych se schovala mezi stromy, dokud pacient nezemře a v jiné části Sloje mu kladivy neztlučou rakev. Tady mě však vězní stěny vznášedla a stejná síla, která drží milované osoby kolem umírajícího. Kolikrát už jsem je viděla v kruhu kolem našeho kuchyňského stolu a myslela si: Proč neodejdou? Proč tu zůstávají?
Teď už to vím. Nemají na výběr.
Trhám sebou, když zachycuji něčí pohled, vzdálený jen několik centimetrů od mé tváře, a pak si uvědomuji, že to je odraz mého vlastního obličeje ve skle. Nepříčetný pohled, vpadlé tváře, rozcuchané a slepené vlasy. Vypadám jako vzteklé zvíře, neochočené a zcela šílené. Není divu, že se ode mne všichni drží stranou.
V další chvíli přistáváme na střeše Výcvikového centra a odnášejí Peetu, ale mě nechávají za dveřmi. Vrhám se s jekem proti sklu a myslím, že jsem opodál zahlédla záblesk růžových vlasů. To musí být Cetkie… Cetkie mě jistě jde zachránit. Pak mě zezadu bodá jehla.
Po probuzení se nejprve bojím pohnout. Celý strop září měkkým žlutým světlem a já vidím, že ležím v místnosti, kde není nic kromě mé postele. Nevidím žádné dveře ani okna. Vzduch je cítit ostrou vůní dezinfekce. Z pravé paže mi vychází několik trubic, které mizí ve stěně za mnou. Jsem nahá, ale zakrývá mě hebké ložní prádlo. Opatrně zvedám levou paži nad přikrývku. Nejenže jsem umytá, ale nehty mám upilované do podoby dokonalých oválků a jizvy od popálenin jsou zcela vybledlé. Dotýkám se tváře, rtů i nerovné jizvy nad obočím, a právě si projíždím čisté vlasy, když ohromeně znehybním. Opatrně si mnu levý boltec. Ne, nebyla to iluze. Znovu slyším.
Zkouším se posadit, ale široký popruh kolem pasu mi neumožňuje víc, než abych se zvedla o pár centimetrů nad prostěradlo. Zmocňuje se mě panika a snažím se vysoukat zpod omezujícího popruhu, když tu část stěny popojede do strany a dovnitř vstupuje ta rusovlasá avoxská dívka s podnosem. Pohled na ni mě uklidňuje a přestávám se snažit o únik. Chci jí položit milion otázek, ale bojím se, že bych jí přílišnou přátelskostí nadělala potíže. Jistě mě bedlivě sledují. Pokládá mi tác na stehna a tiskne tlačítko, které mě zvedá do sedu. Zatímco mi upravuje polštáře, dovoluji si jednu otázku. Říkám ji nahlas, tak jasně, jak můj ochraptělý hlas zvládne, aby v tom nikdo nemohl vidět nic tajného. „Přežil Peeta?“ Přikyvuje, vkládá mi do dlaně lžičku a já cítím, že má radost.
Možná si nakonec přece jen nepřála moji smrt. A Peeta žije. Jistě – musel přežít, při všem tom nákladném vybavení, které tu mají. Přesto jsem si až dosud nebyla jistá.
Dívka odchází, dveře se za ní nehlučně zavírají a já se hladově obracím k tácu. Je na něm miska čirého vývaru, malá porce jablečné přesnídávky a sklenice vody. To je všechno? pomyslím si nabručeně. Neměli by mi k večeři na uvítanou podstrojit něco velkolepějšího? Zjišťuji ale, že mám co dělat, abych dojedla i svůj skrovný pokrm. Zdá se, že se mi žaludek scvrkl na velikost kaštanu, a v duchu přemítám, jak dlouho jsem asi byla v bezvědomí, protože poslední ráno v aréně jsem neměla žádné potíže s konzumací pořádné snídaně. Obvykle uběhne několik dní mezi koncem soutěže a představením vítěze, aby mohli dát vyhladovělou a zraněnou trosku zase dohromady. Cinna a Portia někde připravují naše šaty pro veřejné vystoupení. Haymitch a Cetkie organizují banket pro sponzory a procházejí otázky na náš poslední rozhovor. Dvanáctý kraj je patrně vzhůru nohama, jak se všichni snaží připravit vítací ceremoniál pro Peetu a pro mě, zejména když uvážíte, že poslední podobná akce proběhla téměř před třiceti lety.
Domov! Prim a má matka! Hurikán! I při pomyšlení na Primina špinavého starého kocoura se usmívám. Brzy budu doma!
Chci vstát z postele, abych se podívala za Peetou a Cinnou a abych zjistila víc o tom, co se chystá. A proč bych taky neměla? Cítím se dobře. Když se ale začínám dobývat zpod popruhu, cítím, jak mi z jedné trubice vtéká do žíly jakási chladná tekutina, a takřka okamžitě ztrácím vědomí.
To se opakuje stále znovu, ani nemám tušení kolikrát. Budím se, jím, a i když odolávám nutkání pokusit se vstát z postele, dostávám další dávku uspávadla. Jako bych se vznášela ve zvláštním, neustálém šeru. Všímám si jen několika věcí. Ta rusovlasá dívka se už nevrátila a postupně taky mizí mé jizvy – nebo si to jen představuji? A slyším doopravdy křik nějakého muže? Nikoliv s kapitolským přízvukem, ale s hrubší intonací domovského kraje. A nedokážu se taky zbavit nejasného, uklidňujícího pocitu, že na mě někdo dává pozor.
Konečně nastává čas, kdy přicházím k sobě a do pravé paži mi nevedou žádné hadičky. Popruh kolem pasu zmizel a já si mohu volně pohybovat. Začínám se zvedat do sedu, ale znehybňuji při pohledu na své ruce. Jejich kůže je dokonale hladká a lesklá. Nejenže beze stopy zmizely jizvy z arény, ale také šrámy, které se nahromadily za roky lovení. Čelo mám hebké jako satén, a když se pokouším nahmatat spáleninu na lýtku, nic tam není.
Spouštím nohy z postele, nervózní z toho, jestli unesou mou váhu, a zjišťuji, že jsou silné a pevné. Na kraji postele leží oděv, při jehož spatření sebou trhnu. Je stejný jako ten, který jsme všichni museli mít na sobě v aréně. Zírám na něj, jako by měli zuby, dokud si neuvědomím, že to je samozřejmě úbor, v němž se přivítám se svým týmem.
Za necelou minutu jsem oblečená a přešlapuji před stěnou v místě, kde vím, že se nacházejí dveře, ačkoliv je nevidím. Náhle se otvírají. Vstupuji do široké, liduprázdné chodby, v níž nejsou vidět žádné další dveře. Musí tu ale být. A za jedněmi je jistě Peeta. Když jsem teď při vědomí a pohyblivá, dělám si o něj stále větší obavy. Určitě je v pořádku, jinak by to ta dívka neříkala. Potřebuji ho ale vidět na vlastní oči.
„Peeto!“ volám, protože tu není nikdo, koho bych se zeptala. Slyším svoje jméno, ale ne Peetovým hlasem. Jde o hlas, který ve mně vyvolává nejprve podráždění a vzápětí nedočkavost. Cetkie.
Otáčím se a vidím, že všichni čekají ve velké místnosti na konci chodby – Cetkie, Haymitch i Cinna. Bez váhání k nim vybíhám. Vítěz by možná měl dávat najevo větší sebekontrolu a nadřazenost, zejména když ví, že se všechno natáčí, ale mně je to jedno. Utíkám k nim a překvapuji dokonce i samu sebe, když se nejprve vrhám do náruče Haymitchovi. Šeptá mi do ucha: „Dobrá práce, drahoušku,“ a nezní to nijak sarkasticky. Cetkie je celá uslzená, hladí mě po vlasech a opakuje, jak všem říkala, že jsme perly. Cinna mě jen pevně objímá a nic neříká. Pak si všímám, že chybí Portia, a zmocňuje se mě neblahá předtucha.
„Kde je Portia? S Peetou? Je v pořádku? Chci říct žije?“ vyhrknu.
„Je v pohodě. Jenže chtějí, abyste se setkali až v přímém přenosu na závěrečném ceremoniálu,“ vysvětluje Haymitch.
„Ach, takhle to je,“ vydechuji. Hrozný okamžik, kdy jsem si myslela, že je Peeta mrtvý, opět míjí. „To bych asi chtěla sama vidět.“
„Jdi s Cinnou, musí tě připravit,“ říká Haymitch.
Je skvělé být o samotě s Cinnou, cítit na ramenou jeho paži a nechat se jím odvádět několika chodbami mimo dosah kamer a potom k výtahu, který jede k hale Výcvikového centra. Nemocnice je tedy hluboko pod zemí, dokonce ještě pod tělocvičnou, kde splátci trénovali vázání uzlů a házení oštěpem. Okna haly jsou temná a službu má několik strážných. Nikdo jiný nevidí, jak míříme k výtahu. Naše kroky se rozléhají prázdným prostorem. Když vyjíždíme do dvanáctého poschodí, myslí mi probíhají tváře ostatních splátců, kteří se nikdy nevrátí, a na hrudi vnímám nesmírnou tíhu.
Dveře zdviže se otvírají a mě obklopuje Venia, Flavius a Octavia. Nadšeně drmolí jeden přes druhého, takže ani nedokážu rozeznat, co mi říkají. Smysl jejich slov je ale docela jasný. Jsou skutečně radostí bez sebe a já je vidím taky moc ráda, i když ne tolik jako Cinnu. Jde spíš o radost člověka, když vidí přítulnou trojici domácích mazlíčků na konci obzvlášť obtížného dne.
Odvádějí mě do jídelny a já dostávám skutečné jídlo – rostbíf s hrášky a housky –, ale stále přísně hlídají moje porce. Když totiž žádám o přídavek, dočkám se odmítnutí.
„Ne, ne, ne. Nechtějí, abys to všechno vyvrhla na pódiu,“ vysvětluje Octavia, ale potají mi pod stolem podává další housku, aby mi dala najevo, že je na mé straně.
Vracíme se do mého pokoje, Cinna na chvíli odchází a věnuje se mi můj přípravný tým.
„Páni, odvedli na tobě skvělou práci,“ říká Flavius závistivě, „Nenechali ti na kůži jedinou nedokonalost.“
Když se ale dívám do zrcadla na svoje nahé tělo, vnímám jen to, jak jsem hubená. Tedy, těsně po odchodu z arény jsem jistě vypadala hůř, ale pořád dokážu snadno spočítat všechna žebra.
Nastavují pro mě sprchu a upravují mi vlasy, nehty i líčení. Brebentí tak překotně, že skoro nemusím odpovídat, což je dobře, protože mi není moc do řeči. Je zvláštní, že ačkoliv mluví pořád o hrách, vypravují, kde zrovna byli, co dělali nebo jak se cítili, když došlo k nějaké konkrétní události. „Byla jsem ještě v posteli!“
„Právě jsem si nechal obarvit obočí!“
„Přísahám, že jsem málem omdlela!“ Všechno se točí kolem nich, ne kolem umírajících chlapců a děvčat v aréně.
My ve Dvanáctém kraji si ve hrách takhle nelibujeme. Zatneme zuby a sledujeme je, protože musíme, ale jakmile je po všem, snažíme se co nejrychleji vrátit ke svým povinnostem. Abych nezačala svůj přípravný tým nenávidět, přestávám poslouchat většinu toho, co říkají.
Přichází Cinna s prostými žlutými šaty.
„Ta maškaráda s dívkou v plamenech skončila?“ ptám se.
„To mi pověz ty,“ říká a přetahuje mi šaty přes hlavu. Okamžitě si všímám vycpávek přes ňadra, které dodávají mému tělu křivky, o něž je připravil hlad. Sahám si na prsa a mračím se.
„Já vím,“ říká Cinna, než se stačím ohradit. „Ale tvůrci her tě chtěli vylepšit chirurgicky. Haymitch s nimi musel urputně bojovat. Tohle je kompromis.“ Stoupá si přede mě, než se stíhám podívat na svůj odraz. „Počkej, nezapomeň na boty.“ Venia mi pomáhá do plochých kožených sandálů a já se obracím k zrcadlu.
Pořád jsem „dívka v plamenech“. Látka jemně září a sebenepatrnější pohyb vysílá přes mé tělo vlnku světla. Kostým pro válečný vůz v porovnání s tím vypadal křiklavě a výstředně, šaty pro interview zase příliš vyumělkovaně. V těchto šatech budím dojem, že jsem oblečena do svitu svíčky.
„Co tomu říkáš?“ ptá se Cinna.
„Myslím, že jsou zatím nejlepší,“ odpovídám. Když se mi daří odtrhnout oči od žhnoucí látky, zažívám menší šok. Mám rozpuštěné vlasy, které přidržuje jediná čelenka. Líčení vyplňuje a zahlazuje ostré rysy mé tváře. Na nehtech mám vrstvu průhledného laku. Šaty bez rukávů nemám nabrané u pasu, nýbrž u žeber, takže není třeba použít další vycpávky. Spodní lem mi dosahuje ke kolenům. Jsem bez podpatků, takže je vidět mou skutečnou výšku. Vypadám, jednoduše řečeno, jako holka. Jako mladá holka. Nanejvýš čtrnáctiletá. Nevinná. Neškodná. Ano, je ohromující, že se Cinnovi podařilo dosáhnout takového efektu, když si člověk vzpomene, že jsem právě vyhrála Hladové hry.
Jde o velice promyšlený kostým. Cinna nenavrhuje nic samoúčelného. Koušu se do rtu a pokouším se uhodnout jeho pohnutky.
„Čekala jsem, že budu mít něco… složitějšího,“ poznamenávám.
„Říkal jsem si, že se takhle budeš Peetovi líbit víc,“ odpovídá opatrně.
Peetovi? Ne, tady nejde o Peetu. Jde o Kapitol, tvůrce her a diváky. Přestože dosud plně nechápu Cinnův návrh, připomíná mi, že hry dosud neskončily. A za jeho vlídnou odpovědí tuším jakési varování. Před něčím, o čem se nemůže zmínit dokonce ani v přítomnosti vlastního týmu.
Jedeme výtahem na poschodí, kde jsme trénovali. Je zvykem, aby vítěz a jeho či její pomocný tým vystoupal zpod pódia. Nejprve tým, následovaný průvodcem, vizážistou, trenérem, a nakonec samotný vítěz. Jenže letos jsou dva vítězové se stejnou průvodkyní a trenérem, takže bylo třeba celý postup upravit. Ocitám se v chabě osvětlené oblasti pod jevištěm, kam nainstalovali zbrusu nový kovový disk, který mě vynese vzhůru. Ještě tu jsou vidět hromádky pilin a je tu cítit čerstvá barva. Cinna a pomocný tým odcházejí, aby se převlékli a zaujali svá místa, takže zůstávám o samotě. V šeru vidím zhruba deset metrů od sebe provizorní stěnu a předpokládám, že za ní je Peeta.
Hučení davu je tak hlasité, že nepostřehnu Haymitchův příchod, dokud se nedotkne mého ramene. Polekaně uskakuji – zřejmě jsem napůl pořád v aréně.
„Klid, to jsem jenom já. Tak se na tebe podíváme,“ říká Haymitch. Rozpažuji a jednou se otáčím. „Ujde to.“
Nejde zrovna o vřelou pochvalu. „Jenže co?“ ptám se.
Haymitch zatéká očima po zatuchlém prostoru pod jevištěm a vypadá to, že dospívá k nějakému rozhodnutí. „Jenže nic. Co takhle objetí pro štěstí?“
Inu, to je na Haymitche hodně divná prosba, ale koneckonců jsme vyhráli. Objetí pro štěstí je za takové situace možná úplně normální. Když ho však objímám pažemi kolem krku, zjišťuji, že mě pevně chytá a nepouští. Začíná mluvit, velice rychle a tiše, do mého ucha a jeho rty jsou zakryté mými vlasy.
„Poslouchej. Jsi v průšvihu. Kapitol prý zuří kvůli tomu, jak jste je vyšplouchli v aréně. Nesnášejí, když se jim lidé smějou, a teď si z nich tropí žerty celý Panem,“ říká Haymitch.
Cítím, jak mě zachvacuje hrůza, ale směju se, jako by Haymitch říkal něco příjemného, protože moje ústa nic nezakrývá. „A co dál?“
„Vaše jediná obrana je, že jste tak bláznivě zamilovaní, že jste nebyli odpovědní za svoje činy.“ Haymitch se odtahuje a upravuje mi čelenku ve vlasech. „Rozumíš, drahoušku?“ Mohl mluvit o čemkoliv.
„Rozumím,“ přikyvuji. „Řekl jste to i Peetovi?“
„To jsem nemusel,“ odpovídá Haymitch. „Ten to nepotřebuje.“
„Ale myslíte, že já to potřebuji?“ říkám a na oplátku mu upravuji jasně červenou kravatu, do které ho musel Cinna jistě dostat nějakým zápasnickým chvatem.
„Odkdy záleží na tom, co si myslím?“ krčí rameny Haymitch. „Radši zaujmeme svoje místa.“ Odvádí mě ke kovovému kruhu. „Tohle je tvoje noc, drahoušku. Užij si ji.“ Dává mi pusu na čelo a mizí do šera.
Tahám za lem sukně a přeju si, aby byla delší a zakrývala, jak se mi klepou kolena. Pak mi dochází, že to k ničemu není. Celá se třesu jako osikový list. Snad to připíšou mému rozrušení. Koneckonců, je to opravdu moje noc.
Bojím se, že mě vlhký pach plísně pod jevištěm zadusí. Na kůži mi vyráží studený, lepkavý pot a nedokážu se zbavit pocitu, že se na mě každou chvíli zřítí prkna pódia a zaživa mě pohřbí pod sutinami. Když jsem za fanfár opouštěla arénu, měla jsem být v bezpečí. Už napořád. Po zbytek života. Pokud ale Haymitch mluví pravdu – a nemá důvod lhát –, ještě nikdy jsem nebyla ve větším ohrožení.
Je to daleko horší, než když vás pronásledují v aréně. Tam jsem mohla pouze zemřít. Konec příběhu. Tady ale mohou potrestat Prim, matku, Hurikána, lidi ve Dvanáctém kraji, všechny, na nichž mi záleží… Pokud nedokážu přesvědčivě sehrát roli dívky, která šílí láskou podle Haymitchem navrženého scénáře.
Pořád mám tedy šanci. Když jsem si v aréně sypala do dlaně ty bobule, myslela jsem jenom na to, jak přelstít tvůrce her, ne na to, jaký bude mít můj čin dopad v Kapitolu. Jenže Hladové hry jsou jejich zbraní a člověk by je při nich neměl porazit. Teď se tedy Kapitol bude tvářit, jako by měl celou dobu navrch. Jako by celou věc režíroval do posledního detailu až po dvojitou sebevraždu. To ovšem bude fungovat, jen pokud jim budu hrát do karet.
A Peeta… Peeta taky utrpí, pokud se něco zvrtne. Co to ale Haymitch říkal, když jsem se ho ptala, jestli seznámil Peetu se situací? Jestli mu řekl, aby předstíral, že je beznadějně zamilovaný?
„To jsem nemusel. Ten to nepotřebuje.“
Nepotřebuje to říkat, protože je opět o krok přede mnou a dobře si uvědomuje hrozící nebezpečí? Nebo… je do mě doopravdy beznadějně zamilovaný? Nevím. Já jsem ještě ani nezačala rozplétat emoce, které vůči Peetovi cítím. Je to příliš složité. Jak oddělit to, co jsem udělala jako součást her, od toho, co jsem udělala ze vzteku vůči Kapitolu. Nebo kvůli tomu, jak se na to budou dívat doma ve Dvanáctém kraji. Nebo jednoduše proto, že to byla jediná slušná věc, která se dala udělat. Nebo co jsem udělala, protože mi na něm záleží.
Tyhle otázky si musím zodpovědět doma, v tichu a klidu lesa, kde mě nebude nikdo pozorovat. Ne tady, se všemi pohledy upřenými mým směrem. Jenže přepych soukromí nebudu mít bůhvíjak dlouho. A právě teď začíná nejnebezpečnější část Hladových her.
2024 ©