VA - kapitola 15

Mason je přinesl.

Přišel za mnou hned druhý den před vyučováním, s krabicí knih.

„Mám je.“ Prohlásil. „Honem si je odnes, než budeš mít průšvih, že se mnou mluvíš.“

Podal mi je a já zavrčela. Ta krabice byla těžká. „To ti dal Christian?“

„Jo. Zvládl jsem s ním promluvit, aniž by si toho někdo všiml. Tak nějak už v tom umí chodit, všimla sis toho někdy?“

„Jo všimla.“ Odměnila jsem Masona úsměvem. „Díky. Moc to pro mě znamená.“

Odvlekla jsem tu kořist do svého pokoje a plně jsem si u toho uvědomovala, jak divně asi musí působit, když někdo, kdo nenávidí učení tak jako já, se hodlá zahrabat do zapráše­ných krámů ze čtrnáctého století. Když jsem otevřela první knihu, došlo mi, že tohle musí být kopie z kopie z další kopie, protože tak stará věc by se nejspíš už dávno rozpadla.

Jak jsem tak probírala knihy, objevila jsem, že spadají do tří kategorií: knihy, co napsali lidé po Vladimírově smrti, kni­hy, co byly napsány, když ještě žil, a jeden deník, který napsal osobně. Co to Mason povídal o primárních a sekundárních zdrojích? Ty poslední dvě skupiny knih byly právě těmi zdro­ji, které jsem potřebovala.

Ať už ty knihy znovu vytiskl kdokoli, pozměnil styl na­tolik, že jsem nemusela číst ve staroangličtině. Ani v ruštině. Svatý Vladimír žil ve staré zemi.

Dnes jsem uzdravil matku Savy, která trpěla vleklými ostrými bolestmi břicha. Její nemoc již odešla, ale Bůh mi nedovolil vykonat takovou věc lehce. Jsem slabý a malátný a do hlavy se mi vlévá šílenství. Každý den děkuji Bohu za stínem políbenou Annu, bez níž bych jistě nebyl schopen vytrvat.

Zase Anna. A „stínem políbená“. Kromě jiných věcí se i o ní zmiňoval často. Jinak psal většinou jen dlouhá kázání, podobná, jaká jsem slýchala v kostele. Supernuda. Místy ale kniha byla jako opravdový deník, ve kterém se zrekapitulovalo, co Vladimír každý den dělal. A pokud to nebyly jen kecy, pořád někoho uzdravoval. Nemocné. Zraněné. Dokonce i rostliny. Vzkřísil poničené obilí, když lidé hladověli. Někdy nechával jen tak rozkvést kytky.

Četla jsem dál a došlo mi, jak bylo dobře, že ten starý Vlad měl u sebe Annu, protože byl slušně pomatený. Čím víc používal svoje schopnosti, tím to bylo horší. Bezdůvodně propadal vzteku a smutku. Sváděl to na démony a podobné kraviny, ale bylo jasné, že trpěl depresemi. Jednou, jak přiznal ve svém deníku, se dokonce pokusil o sebevraždu. Anna ho zastavila.

Listovala jsem knihou, kterou napsal někdo, kdo Vladimíra znal, a četla:

A mnoho lidí shledávalo schopnosti, které požehnaný Vladi­mír předváděl na jiných, zázračnými. Přicházeli k němu Morojové i dhampýři a naslouchali jeho slovům, šťastní, že mohou být s ním. Někteří říkají, že se jej dotklo šílenství, a ne duch, ale většina jej obdivuje a udělala by cokoli, oč by je požádal. Takto Bůh označuje své oblíbence. A jsou-li takové chvíle následovány halucinacemi a zoufalstvím, je to jen malá oběť za vše dobré, co lidem prokazuje, a jak je vede.

***

Dost se to podobalo tomu, co říkal kněz, ale připadalo mi, že se jednalo o to víc než o „vítěznou povahu“. Lidi ho zbožňovali, udělali by cokoli, o co by je požádal. Ano, Vladimír používal na svoje následovníky nátlak, tím jsem si byla jistá. V těch dobách to používala spousta Morojů, ale pak se to zakázalo. Navíc nátlak nikdy nepoužívali na Moroje nebo dhampýry. Neuměli to. To umí jenom Lissa.

Zavřela jsem knihu a opřela se na posteli. Vladimír uzdravoval rostliny a zvířata. Dokázal použít nátlak na celý dav. A právě kvůli používání těchhle svých schopnosti začal trpět depresemi zbláznil se.

A aby to všechno bylo ještě podivněji, všichni neustále titulovali jeho strážkyni jako „stínem políbenou“. Ten výraz mi vrtal hlavou už od chvíle, kdy jsem ho zaslechla poprvé…

„Ty jsi stínem políbená! Musíš se o ni postarat!“

Profesorka Karpová na mě křičela ta slova, držela mě za košili a cloumala se mnou. To se stalo v noci před dvěma lety, když jsem v hlavní části vyšší školy vracela knihu. Už bylo skoro po večerce a všude bylo prázdno. Zaslechla jsem nějaký rozruch a pak se zpoza rohu vynořila profesorka Karpová se svým šíleným pohledem.

Připlácla mě ke zdi a pořád mě držela. „Chápeš to?“

Uměla jsem se bránit, takže bych ji nejspíš dokázala odstr­čit, ale byla jsem v šoku a úplně strnulá. „Ne.“

„Jdou si pro mě. Pro ni taky přijdou.“

„Kdo?“

„Musíš chránit Lissu. Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji. Rose. Zastav ji, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.“

„Já... co tím myslíte? Dostat ji... pryč z Akademie?“

„Ano! Musíte odejít. Jste spolu svázané. Je to na tobě. Odveď ji z tohohle místa.“

Mluvila jako cvok. Nikdo neopouštěl Akademii. Když mě tam tak držela a zírala mi do očí, začala jsem se cítit divně. Mysl mi zastřel podivný pocit To, co říkala, najednou znělo tak rozumně, Jako ta nejrozumněji věc na světě. Ano. Musela jsem dostat Lissu odtud, vzít ji...

V chodbě se ozvaly kroky a po chvíli se za rohem vynořila skupinka strážců. Nepoznala jsem je; nebyli ze školy. Odtrhli ji ode mě a ona kolem sebe začala mlátit rukama. Někdo se mě ptal, jestli jsem v pořádku, ale já jenom dál sledovala profesorku Karpovou.

„Nedovol jí používat její schopností!“ křičela, „Zachraň ji před ní samotnou!“

Strážci mi pak vysvětlili, že jí nebylo dobře, a tak ji vzali na místo, kde se uzdraví. Ujistili mě, že bude v bezpečí a že o ni bude dobře postaráno. Mohla se vyléčit.

Jenže se nevyléčila.

Když se mé myšlenky vrátily zpět do přítomnosti, koukala jsem na knihy a snažila se všechno si to nějak poskládat do­hromady. Lissa. Profesorka Karpová. Svatý Vladimír.

Co bych měla dělat?

Někdo mi zabušil na dveře, až jsem nadskočila leknutím. Kvůli mému postihu mě nikdo nenavštěvoval, ani personál. Když jsem dveře otevřela, spatřila jsem za nimi stát Masona.

„Dvakrát za den?“ dotázala jsem se. „Jak ses sem vůbec dostal?“

Rozzářil se úsměvem. „Někdo hodil zapálenou sirku do odpaďáku v koupelně. To je sakra škoda. Zaměstnanci jsou teď tak trochu zaneprázdnění. Pojď, unesu tě.“

Zavrtěla jsem hlavou. Zakládání požárů bylo zřejmě no­vým projevem náklonnosti. Nejdřív to udělal Christian a teď i Mason. „Promiň, dneska mě nezachráníš. Kdyby mě při­stihli...“

„ To je Lissin rozkaz.“

Zavřela jsem pusu a nechala ho, aby mě propašoval z baráku. Dostal mě na morojskou kolej a zázračně se mu podařilo dovést mě až do jejího pokoje, aniž by si nás kdo všiml. Napadlo mě, jestli i tady náhodou v koupelně nehoří, aby požár odvedl pozornost.

V pokoji byl večírek v plném proudu. Lissa, Camille, Carly, Aaron a pár dalších královských tam sedělo, smálo se a za hlasité hudby si všichni podávali láhve whisky. Nebyla tam Mia ani Jesse. Natálie, jak jsem zaregistrovala po chvíli, seděla stranou od té skupinky, zjevně netušila, jak se má mezi nimi chovat. Její rozpaky byly zjevné na první pohled.

Lissa vyskočila a zamlžené pocity, které jsem z ní vycíti­la skrze pouto, mi napověděly, že už nějakou dobu popíjí. „Rose!“ S oslnivým úsměvem se obrátila na Masona. „Tak jsi jí přivedl.“

Vysekl jí hlubokou poklonu. „Jak jsi poručila.“

Doufala jsem, že to udělal jen pro tu srandu, a ne kvůli jejímu nátlaku. Lissa mě objala kolem pasu a vedla za ostatními.

„Pojď s náma slavit.“

„A co oslavujeme?“

„Nevím. Tvůj dnešní útěk?“

Několik studentů pozvedlo plastové kelímky, aby mi při­pili. Xander Badica nalil ještě do dvou kelímků, jeden podal mně a druhý Masonovi. Přijala jsem ho s úsměvem, ale celou dobu jsem měla nepříjemný pocit z toho, jaký směr nabraly události dnešní noci. Ještě nedávno bych takovou party vřele uvítala a panáka bych do sebe kopla na ex. Ale dneska jsem měla úplně jiné myšlenky, které mě trápily. Třeba, že královští se k Lisse chovají jako k bohyni. Třeba, že si nikdo nevzpomí­ná, že jsem byla označena za krvavou děvku. Třeba, že je Lissa úplně nešťastná, přestože se neustále směje.

„Kde jste splašili whisky?“ zeptala jsem se.

„Profesor Nagy,“ objasnil Aaron. Seděl až moc blízko u Lissy.

Všichni tady věděli, že profesor Nagy po vyučování nedělá nic jiného, než pije, a alkohol si schovává všude možně po kampusu. Neustále vymýšlel nové a nové skrýše – a studenti je neustále objevovali.

Lissa se opřela Aaronovi o rameno. „Aaron mi pomohl vloupat se do jeho pokoje a sebrat je. Nagy je schovával na dně skříňky s barvama.“

Všichni se rozesmáli a Aaron na ni pohlédl naprosto zbožňujícím pohledem. Pobavilo mě, když mi došlo, že na něj nátlak používat nemusela. Byl do ní blázen. Odjakživa.

„Proč nepiješ?“ zašeptal mi do ucha o chvíli později Mason.

Pohlédla jsem na svůj kelímek a s údivem zjistila, že je stále ještě plný. „Nevím. Nejspíš proto, že myslím, že strážci byneměli chlastat, když mají chránit svoje svěřence.“

„Jenže ona zatím není tvůj svěřenec! Nejsi v práci. A dlouho ještě nebudeš. Odkdy jsi tak zodpovědná?“

Nepřipadalo mi, že bych byla nějak extra zodpovědná. Alebrala jsem na vědomí, co říkal Dimitrij o zábavě a závazcích. Prostě mi připadalo špatné začít řádit, když byla Lissa tak zranitelná. Zvedla jsem se z těsného prostoru mezi Lissou a Masonem, přešla pokoj a sedla si vedle Natálie.

„Čau, Nat, dneska jsi nějaká tichá.“

Držela v ruce kelímek, stejně plný jako ten můj. „Ty taky.“

Tiše jsem se zasmála. „To asi jo.“

Naklonila hlavu na stranu a pozorovala Masona a ostatní královské, jako by to byl nějaký vědecký experiment. Od té doby, co jsem sem dorazila, vypili hodně whisky, což na nich bylo vidět. „Divný, co? Byla jsi zvyklá být středem pozornos­ti. A teď je středem pozornosti ona.“

Překvapeně jsem zamrkala. Takhle jsem na to nepohlížela. „Asi jo.“

„Hele, Rose,“ oslovil mě Xander a vydal se za mnou, při čemž málem vylil svůj drink. „Jaký to bylo?“

„Co?“

„Když z tebe někdo pil.“

Všichni ztichli v předtuše toho, co bude následovat.

„Nedělala to,“ objasnila Lissa varovným tónem. „Vždyť jsem vám to říkala.“

„Jasně, jasně. Vím, že s Jessem a Ralfem k ničemu nedošlo. Ale vy jste to dělaly, že jo? Když jste byly pryč.“

„Nech toho,“ zasyčela Lissa. Nátlak fungoval nejlíp při přímém očním kontaktu, jenže on se teď díval na mě, a ne na ni. „Náhodou je to hustý. Dělaly jste, co jste musely. To není, jako kdybys byla dárkyně. Jen by mě zajímalo, jaký to je. Danielle Szelská mi jednou dovolila, abych ji kousnul. Po­vídala, že to nemůže k ničemu přirovnat.“

Všechny holky v pokoji zaraženě vykulily oči. Sex a pití krve s dhampýry byla zvrhlost; mezi Moroji to byl kanibalismus.

„Ty tak kecáš,“ obvinila ho Camille.

„Ne, fakt. Bylo to jen malý kousnutí. Nebyla sjetá jako dár­ci. Ty jo?“ Volnou rukou mě objal kolem ramen. „Líbilo se ti to?“

Lissa jen strnule koukala, v obličeji úplně bledá. Alkohol otupil plnou sílu jejích pocitů, ale i to mi stačilo, abych po­znala, jak se cítí. Vsakovaly se do mě její temné, vyděšené myšlenky zabarvené vztekem. Obvykle svůj vztek dokázala dobře ovládat - na rozdíl ode mě -, ale už jsem ji viděla pěkně vypěnit. Jednou se to stalo na večírku podobném tomuhle, jen pár týdnů poté, co odvedli profesorku Karpovou.

Greg Daškov - vzdálený Nataliin bratranec - pořádal pařbu ve svém pokoji. Jeho rodiče zjevně znali někoho, kdo taky někoho znal, protože měl jeden z největších pokojů na celé koleji. Před tou nehodou se kamarádil s Lissiným brat­rem a tehdy byl šťastný, že může Andreho sestřičku zařadit mezi své společenské známosti. Greg nadšeně uvítal i mě a tu noc jsme se k sobě celkem měli. Pro druhačku, jako jsem byla já, to bylo opravdu něco, být s Morojem z vyššího ročníku.

Tu noc jsem hodně pila, ale pořád jsem dohlížela na Lissu. Ve společnosti tolika lidí vždycky trochu trpěla úzkostí, ale nikdo si toho nevšiml, protože to dokázala skvěle maskovat. Byla jsem opilá, a tak ke mně její pocity nepronikly, ale vypadala, že je v pohodě, tak jsem si nedělala starosti.

Greg mě najednou přestal líbat a zadíval se na něco za mnou. Oba jsme seděli v jednom křesle a já mu seděla na klíně, takže jsem si div neukroutila hlavu, jak jsem se snažila uvidět na co se dívá. „Co je?“

Popuzeně zavrtěl hlavou. „Wade přivedl dárkyní.“

Podívala jsem se tím směrem a spatřila Wadea Vodu, jak tam stojí a jednou rukou objímá křehkou dívku asi mého věku. Byla člověk. Pěkná holka s vlnitými blond vlasy a porcelánovou pletí, bledou ze ztráty krve. Několik kluků se k ní u ihned nahrnulo, smáli se a dotýkali se jejího obličeje a vlasů.

„Dneska jich nakrmila hodně,“ poznamenala jsem, když jsem si všimla jejího zmateného výrazu.

Greg mi zajel rukou za krk a znovu mě obrátil k sobě. „Oni jí neublíží.“

Ještě chvíli jsme se líbali a potom mi někdo zaklepaly rameno. „Rose?“

Nade mnou stála Lissa. Udivil mě její úzkostný výraz, pro­tože jsem nedokázala vycítit její emoce. Vypila jsem moc piv. Zvedla jsem se z Gregova klína.

„Kam jdeš?“ podivil se.

„Hned jsem zpátky“ Odvedla jsem Lissu stranou a zatoužila být zase střízlivá.

„Co se děje?“

„Oni.“

Kývla hlavou směrem ke klukům, co obklopovali dárkyni. Postávala jich tam celá skupinka. Když dárkyně zvedla hla­vu, všimla jsem si malých červených zranění na jejím krku. Provozovali tam nějaké hromadné pití krve, jeden po druhém se z ní krmili a činili jí neslušné návrhy. Byla mimo, všechno jí bylo jedno, a tak je nechala, aby si s ní dělali, co chtějí.

„Tohle nemůžou dělat,“ řekla mi Lissa.

„Je to dárkyně. Nikdo je nezastaví.“

Lissa se na mě prosebně zadívala. Z očí jí plálo pobouření, bolest a vztek. „Ani ty?“

Vždycky jsem z nás byla ta průbojnější, dohlížela jsem na Lissu už odmalička. Když jsem ji teď viděla tak rozrušenou, když mě žádala, abych dala věci do pořádku, bylo to víc, než jsem dokázala snést. Rozechvěle jsem přikývla a odpotácela se k té skupince.

„Jseš tak zoufalej, že musíš pít z takhle sjetý holky, Wade?“ dotázala jsem se.

Podíval se na mě, ale rty od jejího krku neodtáhl. „Co je ti do toho? S Gregem už jsi hotová, tak se poohlížíš po někom dalším?“

Dala jsem si ruce v bok a doufala, že ten postoj působí nasupeně. Ve skutečnosti se mi spíš začal zvedat žaludek ze všeho toho chlastu. „Tebe bych se nedotkla ani po všech dro­gách na světě,“ oznámila jsem mu. Několik jeho kamarádů se rozesmálo. „Ale třeba bys to mohl dát dohromady tady s tou lampou. Ta je taky dost mimo, takže bys i ty mohl bejt spokojenej. Tuhle holku už nepotřebuješ.“ Další lidi se roze­smáli.

„Do toho je ti kulový,“ zasyčel. „Ona je jenom oběd.“ Mlu­vit o dárcích jako o jídle bylo snad ještě horší než nazývat dhampýrky krvavými děvkami.

„Tohle není vampýrská jídelna. Nikdo na to není zvědav.“

„Jo,“ souhlasila se mnou jedna starší studentka. „Je to drs­ný,“ I její kamarádky jí daly za pravdu.

Wade zíral na nás na všechny, ale na mě nejhůř. „Fajn. Nikdo z vás se na to koukat nemusí. Jdeme.“ Popadl dárkyni za ruku a strkal ji ven. Nemotorně klopýtala za ním ven z po­koje a při tom tiše kňourala.

„Nic lepšího jsem udělat nemohla,“ pověděla jsem Lisse.

Dívala se na mě dost šokovaně. „Jenom ji odvede do svýho pokoje. Tam jí bude dělat ještě horší věci.“

„Liss, taky se mi to nelíbí, ale nemůžu ho pronásledovat.“ Přejela jsem si rukou po čele. „Mohla jsem mu jednu vrazit, jenže jsem se bála, abych se u toho nepoblila.“

Zamračila se a skousla si ret. „To nemůže dělat.“

„Promiň.“

Vrátila jsem se ke křeslu, kde seděl Greg, a cítila se dost špatně kvůli tomu, co se právě stalo. Dívat se na to, jak Moroj zachází s dárkyní jako s otrokyní, se mi nelíbilo o nic víc než Lisse - navíc mi to připomínalo, že spousta Morojů se domnívá, že se takhle můžou chovat i k dhampýrkám. Jenže tuhle bitvu jsem nemohla vyhrát. Ne dneska v noci.

Greg si mě natočil, aby se mi líp mohl dostat ke krku. Vtom jsem si všimla, že Lissa zmizela. Málem jsem upadla, když jsem se zvedla z Gregova klína a rozhlížela se kolem. „Kde je Lissa?“

Natáhl se po mně. „Nejspíš na záchodě.“

Skrz pouto jsem necítila absolutně nic. Alkohol mou citli­vost otupil. Vyšla jsem do chodby a vydechla úlevou z toho, že jsem unikla té hlasité hudbě a řevu. Venku bylo ticho - až na zvuky, které zněly, jako by někdo něco rozbíjel; vycházely z pokoje o pár dveří dál. Dveře byly pootevřené, tak jsem do nich strčila a vstoupila.

Vyděšená dárkyně se krčila v rohu. Lissa tam stála se zalo­ženýma rukama, tvářila se rozzuřeně a hrozivě. Nespouštěla z očí Wadea, který na ni okouzleně zíral. V ruce držel base­ballovou pálku a vypadalo to, že ji použil, protože všechno v pokoji bylo na kusy: poličky na knihy, stereo, zrcadlo...

„Rozbij i okno,“ řekla mu Lissa uhlazeně. „Tak do toho, vždyť už je to jedno.“

Zhypnotizovaný přešel k velkému oknu z tónovaného skla. Čelist mi poklesla málem až na zem, když se rozmáchl pálkou a vší silou s ní udeřil do skla. Okno se okamžitě rozletělo na spoustu střepů a dovnitř proniklo brzké ranní sluneční světlo, jehož svit obvykle blokovalo právě to tónované sklo. Wade sebou škubl, jak mu slunce zasvítilo do očí, ale ni se nepohnul.

„Listo,“ vykřikla jsem. „Přestaň. Udělej, ať s tím přestane.“

„Měl přestat už dřív.“

Téměř jsem nepoznávala její obličej. Nikdy jsem ji neviděla tak rozzuřenou a taky jsem ji nikdy neviděla udělat něco podobného. Věděla jsem, co to je. Moc dobře jsem to věděla. Nátlak. Připadalo mi, že jen vteřiny dělí Wadea od toho, aby se nezačal tou pálkou mlátit sám.

„Prosím tě, Listo, už to nedělej. Prosím.“

Přes rozmlžený alkoholový hukot ke mně přece jen dolehly její emoce. Byly tak silné, že to bylo jako kopance. Černé. Vzteklé. Nelítostné. Ze sladké a vyrovnané Lissy proudily nezvyklé pocity. Znal jsem ji už od školy, ale v tu chvíli mi připadalo, že ji neznám vůbec.

Bála jsem se

„Lisso, prosím,“ zopakovala jsem. „On za to nestojí. Nech ho.“

Ani se na mě nepodívala. Rozzuřený pohled upírala na Wadea. Pomalu a opatrně zvedl pálku a nasměroval ji tak, že mu mířila rovnou na lebku.

„Liss,“ žadonila jsem. Ach, bože. Už jsem si říkala, že se na ni asi budu muset vrhnout, abych ji zastavila. „Nedělej to.“

„On to měl zarazit,“ prohlásila Lissa vyrovnaně. Pohyb pálky se zastavil. Teď byla přesně ve správné vzdálenosti na rozmach a pořádný úder. „Neměl jí to dělat. Lidi nemůžou s jinýma lidma takhle zacházet –ani s dárci ne.“

„Ale ty ji děsíš,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Jen se na ni podívej.“

Nejdřív se nic nedělo, ale pak Lissa stočila pohled na dárkyni. Lidská dívka pořád seděla schoulená v rohu a rukama si objímala kolena. Její modré oči byly obrovské a světlo se odráželo od pramínků slz na její tváři. Zděšeně a dusivě vzlykla.

Lissa se tvářila netečně. Cítila jsem, jak v jejím nitru zuří bitva a ona se snaží ovládnout. V hloubi duše nechtěla Wadeovi ublížit, přestože ji zaslepoval hněv. Zkřivila obličej a pevně zavřela oči. Pravou rukou si obemkla levé zápěstí a stiskla tak silně, až se jí nehty zaryly do kůže. Trhla sebou bolestí, ale já skrze pouto vycítila, že tahle bolest odvedla její pozornost od Wadea.

Přerušila nátlak. Wade odhodil pálku a zatvářil se zmateně. Vypustila jsem dech, který jsem zadržovala. V chodbě se ozvaly kroky. Nechala jsem dveře otevřené, takže ta spoušť tady přitahovala pozornost. Do pokoje vpadli dva zaměstnanci koleje, kteří strnuli, sotva uviděli ten binec.

„Co se stalo?“

Jenom jsme koukali z jednoho na druhého. Wade vypadal naprosto ztraceně. Rozhlížel se po pokoji, pak se zadíval na pálku, pak na Lissu a na mě. „Nevím... Nemůžu si…“ Najednou se zadíval na mě a rozlítil se. „Co to sakra…Tosbyla ty! Nenechalas tu záležitost s dárkyní na pokoji.“

Pracovníci koleje na mě tázavě pohlédli a mně v několika vteřinách došlo, jak bych měla reagovat.

Musíš ji chránit. Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji, Rose. Zastav ji, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.

V duchu jsem viděla tvář profesorky Karpové, když na mě tak zběsile naléhala. Věnovala jsem Wadeovi povýšený pohled. Dobře jsem věděla, že moje přiznání nebude nikdo zpochybňovat a Lissu nebude nikdo podezírat.

„Jo. Kdybys ji nechal jít,“ pověděla jsem mu, „nemusela jsem dělat tohle.“

Zachraň ji. Zachraň ji před ní samotnou.

Po téhle noci už jsem nikdy nepila. Nechtěla jsem, aby mě alkohol vyřadil a já nemohla Lissu chránit. A o dva dny později, když jsem měla být vyloučena za „ničení majetku“, vzala jsem Lissu a utekly jsme z Akademie.

Zpátky v Lissině pokoji, když mě Xander jednou rukou objímal a já sledovala Listin rozzuřený pohled, neměla ani tušení, jestli náhodou zase neprovede něco drastického. Tahle situace mi tolik připomínala ten večírek před dvěma lety. Věděla jsem, že musím to napětí zmírnit.

„Jenom trošičku krve,“ přemlouval mě Xander. „Nevezmu si moc. Jenom bych rád věděl, jak chutnají dhampýrky. Tady je to všem jedno.“

„Xandere,“ zavrčela Lissa. „dej jí pokoj.“

Vymanila jsem se z jeho objetí a s úsměvem jsem uvažovala, jak říct něco vtipného, a ne něco, co by vyprovokovalo boj. „Nech toho,“ utahovala jsem si z něj. „Posledního kluka, kterej mě o to požádal, jsem musela praštit, ale ty jsi mnohem hezčí než Jesse. To by byla škoda.

„Hezkej?“ dotázal se. „Jsem úžasně sexy, ale ne hezkej.“

Carly se zasmála. „Ne, jseš hezkej. Todd mi říkal, že si kupuješ nějakej francouzskej gel na vlasy.“

To rázem odvedlo Xanderovu pozornost, což se snadno stává mnoha přiopilým lidem. Otočil se, aby bránil svou čest, a na mě úplně zapomněl. Napětí povolilo a Sander bral dohadování o gelu na vlasy naštěstí s humorem.

Lissa se mi přes celý pokoj zadívala do očí a bylo znát, že se jí taky ulevilo. Usmála se na mě a nepatrně kývla hlavou na znamení díků, načež se vrátila k Aaronovi.