Online Fantasy knihy

„Peeto!“ křičím. Třesu s ním silněji, a dokonce ho i pleskám přes číst dál

„Dámy a pánové, nechť sedmdesáté páté Hladové hry započnou!“ zaburácí hlas Claudia Templesmithe, hlasatele Hladových her. Mám necelou minutu, abych se zorientovala. Pak zazní gong a splátci budou moct sestoupit z kovových plošin. Jenže kam? číst dál

Ještě trochu doutnám, takže se ke mně Caesar natahuje jen velice opatrně. Bílá látka zmizela a já mám tvář zakrytou černým závojem, který mi dosahuje až k výstřihu. „Pírka,“ říká Caesar. „Jsi jako pták.“ číst dál

Jméno bývalého vrchního tvůrce her má na porotu okamžitý a uspokojivý účinek. Několik porotců vyjekne a dalším vyklouznou z ruky sklenky s vínem, které se s libozvučným cinknutím tříští o podlahu. Dva vypadají, že každou chvíli omdlí. Všem se ve tváři zračí šok. číst dál

Haymitch mi svírá zápěstí, jako kdyby se bál, co udělám, ale já dokážu jen oněměle zírat. Haymitch mi jednou vysvětlil, že ka-pitolští mučitelé nějak umrtvují jazyky avoxů, aby už nikdy nemohli promluvit. V duchu slyším Dariův příjemný a zvonivý hlas, kterým mě tak často škádlil. Ne tak jako mě škádlí ostatní vítězové Hladových her, ale protože jsme si byli doopravdy sympatičtí. Kdyby ho viděl Hurikán… číst dál

Flavius, Venia a Octavia mě líčili už tolikrát, že to mělo být jen další obyčejné setkání. Nepředvídala jsem ale citové vypětí a utrpení, které mě čekalo. Každý z nich se aspoň dvakrát rozplakal a Octavia prakticky celé dopoledne naříkala. Oni si mě opravdu oblíbili a pomyšlení, že se vrátím do arény, je úplně zdeptalo. Když se k tomu ještě připočítá skutečnost, že po mé smrti přijdou o vstupenky na nejrůznější společenské akce, zejména na mou svatbu, celá situace pro ně naroste do naprosto nesnesitelných rozměrů. Nikdy je nenapadlo, že by mohli dodávat sílu někomu jinému, a tak se dostávám do pozice, v níž musím konejšit a uklidňovat já je. Jelikož jsem to já, koho brzy zmasakrují, je to trochu otravné. číst dál

Zůstávám stát u okénka, i když výhled na můj domov dávno zakryly lesy. Tentokrát nemám sebemenší naději na návrat. Vloni jsem slíbila Prim, že udělám všechno, abych se vyhrála, a teď jsem přísahala sama sobě, že udělám všechno, abych udržela naživu Peetu. Nikdy už tudy nepojedu zpátky. číst dál

Moje tělo reaguje rychleji než mozek a v další vteřině se řítím ze dveří, přes trávníky Vesnice vítězů do tmy. Do ponožek se mi vsakuje vlhkost z promáčené země a vnímám ostré poryvy větru, ale nezastavuji. Kam? Kam mohu jít? Do lesa, samozřejmě. Dobíhám k plotu, než mi hučení elektřiny připomíná, že jsem v pasti. Ustupuji, lapám po dechu, otáčím se a znovu utíkám. číst dál

Po tomhle odhalení je těžké zůstat nečinně ležet v posteli. Chci něco podnikat, zjišťovat víc věcí o Třináctém kraji nebo pomáhat při vzpouře proti Kapitolu. Místo toho jenom sedím, cpu se sýrovými bochánky a pozoruji Peetu při kreslení. Občas se tu zastavuje Haymitch s novinkami z města, které jsou všechny bez výjimky špatné. Mírotvorci trestají další a další obyvatele a lidé trpí hladem. číst dál

Mechanicky ustupuji mezi stromy a zakrývám si ústa rukavicí, abych rozptýlila bílé obláčky páry, které mi stoupají od úst. Do žil se mi vyplavuje adrenalin, který zatlačuje do pozadí všechny dnešní události, a já se soustředím na bezprostřední hrozbu. Co se děje? Pustil snad Knut do plotu elektřinu v rámci svých bezpečnostních opatření? Nebo se nějak dozvěděl, že jsem dnes vyklouzla z jeho sítě? Má mě v úmyslu přistihnout mimo Dvanáctý kraj, aby mě mohl zatknout a uvěznit? Chce mě dovléct na náměstí, přivázat ke kůlu a zbičovat, nebo dokonce pověsit? Uklidni se, přikazuji si. Tohle není poprvé, co jsem uvízla na vnější straně plotu. V uplynulých letech se už párkrát stalo, že při návratu byl zrovna plot pod proudem. Jenže se mnou pokaždé šel Hurikán. Vždycky jsme si prostě vybrali příhodný strom, jehož koruně jsme počkali, dokud elektřinu zase nevypnuli, což se nakonec pokaždé stalo. Pokud jsem se zdržela obzvlášť dlouho, Prim se dokonce zašla podívat na Louku, aby si matka nemusela dělat starosti. číst dál

Nedává mi to smysl. Můj pták zapečený do chleba. Na rozdíl od uměleckých provedení, která jsem viděla v Kapitolu, tady na první pohled nejde o módní výstřelek. „Co je to? Co to znamená?“ ptám se příkře, stále připravena ženu zabít. číst dál

Někdo mi třese ramenem a já si sedám. Usnula jsem s obličejem na stole a záhyby bílého plátna mi obtiskly rýhy do zdravé líce. V jizvě od biče na druhé tváři mi cuká bolestí. Hurikán neví o světě, ale jeho prsty jsou propletené s mými. Cítím čerstvý chléb a otáčím ztuhlý krk. Spatřím Peetu, který na mě smutně shlíží. Mám dojem, že nás už chvíli pozoruje. číst dál

„Ne!“ křičím a vrhám se kupředu. Je příliš pozdě na to, abych zabránila dalšímu švihnutí, a instinktivně vím, že nebudu mít ani sílu, abych úder zablokovala. Místo toho skáču před Hurikána. Zvedám paže, abych co nejvíc ochránila jeho zmlácené tělo, takže nemám čím odvrátit ránu. Bič mě zasahuje plnou rychlostí přes levou tvář. číst dál

Kožený vak plný jídla a láhev s horkým čajem. Rukavice s kožešinovým lemem, které tu nechal Cinna. Tři čerstvě ulomené větvičky z opadaného stromu, které jsem položila do sněhu tak, aby ukazovaly směrem, jímž se vydám. To všechno jsem nechala Hurikánovi na obvyklém místě setkání první neděli po Svátku žní. číst dál

Ten jediný nepatrný pohyb představuje konec naděje a začátek zkázy všeho, co je mi drahé. Nedokážu odhadnout formu trestu ani to, jak širokému okruhu lidí se prezident pomstí, ale až bude po všem, s největší pravděpodobností nezůstane nic. Možná byste tedy čekali, že propadnu zoufalství a malomyslnosti. Ve skutečnosti pociťuji především úlevu. Ulehčení, že mohu přestat s touhle hrou. Otázka, zda ve svém úkolu uspěji, byla zodpovězena, byť záporně. Pokud si zoufalá doba žádá zoufalých činů, pak mohu jednat tak zoufale, jak si jen přeju. číst dál

Starcovo tělo ještě ani nedopadlo na zem a výhled už nám bloku je stěna z bílých uniforem mírotvorců. Řada vojáků se samopal v rukou nás zatlačuje směrem ke dveřím. číst dál

Mlčky klopýtáme zpátky do vlaku. Na chodbě před mým kupé mě Haymitch hladí po rameni a říká: „Uvědom si, že jsi mohla dopadnout podstatně hůř.“ Míří ke svému kupé a ve vzduchu za ním ještě chvíli zůstávají výpary vína. číst dál

DRUHÁ KAPITOLA číst dál

PRVNÍ KAPITOLA číst dál

Anotace : V Katsině světě to lidé narození s mimořádným nadáním - Výjimeční - nemají jednoduché. Všichni se jich bojí, pohrdají jimi, nebo je využívají. Katsa ale nese břemeno, které sama nenávidí: je Výjimečná v zabíjení. Slouží strýci Randovi, králi Mezizemě, a má za něj dělat špinavou práci - trestat a mučit každého, kdo se mu znelíbí. Při setkání s princem Po, Výjimečným bojovníkem, Katsa ještě netuší, jak moc se jí změní život. Nikdy by nečekala, že se stane Poovou přítelkyní. Nikdy by nečekala, že zjistí novou věc o svém nadání - a že odhalí hrůzné tajemství… tajemství, které by pouhý... číst dál

Ten pach krve… byl cítit z jeho dechu. číst dál

Prezidenta Snowa by podle mě měl člověk vídat před číst dál

PRVNÍ ČÁST číst dál

Ahojky, číst dál

O chvilku pozdějc zazvonil telefon. Mimoň zařval z haly, že je to pro mě. Zvedla jsem sluchátko a uslyšela Cee Cee, jak na druhým konci linky piští: číst dál

Neměla jsem vůbec ponětí, jak dlouho ležím mezi úlomkama trámů a cihel ze zřícený chodby. Když o tom tak uvažuju, asi jsem musela ztratit vědomí, ale jen na chvilku. číst dál

Budík mi zazvonil o půlnoci. Nemohla jsem najít čudlík, šátrala jsem rukama po nočním stolku, praštila se o lampičku, konečně ho vypnula a svalila se zpátky do postele, kde jsem zůstala zírat do krajkovejch nebes. číst dál

„O tom ani neuvažuj,“ zarazil mě otec Dominik. číst dál

Všichni už byli skoro po obědě, když jsem dopadla vedle Adama. Strávila jsem skoro celou polední přestávku v knihovně u počítače. Dneska jsem ještě nejedla, ale vlastně jsem vůbec neměla hlad. číst dál

Utíkala jsem tak rychle, že mi pozdějc trenérka běžeckýho družstva, sestra Mary Claire, nabídla, jestli nechci začít trénovat s jejich týmem. číst dál

Měla jsem samozřejmě v úmyslu vzbudit se brzo a zavolat otci Dominikovi, abych ho varovala ohledně Heather. Ale hodnota dobrejch úmyslů je přímo úměrná hodnotě lidí, co si je vemou do hlavy. A já jsem nejspíš nestála za nic, protože jsem se nevzbudila, dokud se mnou mamka nezatřásla. To už bylo sedm třicet a můj odvoz byl určitě fuč. číst dál

Pojďme domů. číst dál

Vrátili jsme se do pracovny pana Waldena. Nevím, jak se nám to povedlo, protože bronzová hlava se celou cestu řítila za náma a tím klouzáním po zemi strašidelně hvízdala, jako by otec Serra taky vřískal. Sotva jsme za sebou přirazili těžký dřevěný dveře, hlava do nich narazila s vervou obrovský dělový koule. číst dál

Byla chladná, jasná noc. Měsíc v úplňku. Když jsem stála vpředu před domem, vypadalo to, jako by tam nad mořem visela holá žárovka – ne stovka, jako když svítí slunce, ale jedna z těch pětadvacítek, který dáváte do lustrů s hodně ramenama. Takhle z dálky vypadal Pacifik hladkej jako sklo a černej, až na úzký proužky osvětlený svitem měsíce, který byly naopak zářivě bílý. číst dál

Když jsem se po vyučování vyšplhala do ramblera, Prófa do mě nepřestával hučet. „Všichni mluví jen o tom!“ vykřikoval a vrtěl se na sedadle. „Všichni to viděli! Zachránilas mu život! Zachránilas Bryce Martinsona!“ číst dál