ČÁST PRVNÍ - JISKRA : kapitola 1

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 7. 1. 2013 v kategorii Hunger games 2 - Vražedná pomsta, přečteno: 2517×

Hunger Games - Vražedná pomsta  

PRVNÍ ČÁST

JISKRA

Dál svírám v dlaních polní láhev, ačkoliv všechno teplo z čaje už

dávno vyprchalo do mrazivého vzduchu. Svaly mi tuhnou chladem.

Kdyby se teď objevila smečka divokých psů, těžko bych stihla

vyšplhat na strom, než na mě zaútočí. Měla bych se zvednout,

protáhnout se a rozhýbat si končetiny. Místo toho ale zůstávám sedět,

stejně nehybná jako skála pode mnou. Lesní tmu zvolna projasňuje

svítání. Se sluncem se nedá bojovat. Mohu pouze bezmocně

sledovat, jak signalizuje příchod dne, jehož se už měsíce děsím.

V poledne se v mém novém domově ve Vesnici vítězů shromáždí

reportéři, televizní štáby, a dokonce i Cetkie Trinketová, má

průvodkyně z Hladových her. Ti všichni přijedou z Kapitolu do

Dvanáctého kraje. Přemítám, jestli se Cetkie objeví v té směšné

růžové paruce, nebo jestli si na Turné vítězů vybere nějakou jinou

šílenou barvu. Bude na mě čekat i skupina asistentů, aby obstarala

všechny mé potřeby během dlouhé cesty vlakem. Přípravný tým,

který mě bude zkrášlovat a šlechtit na veřejná vystoupení. Můj

vizážista a přítel Cinna, který navrhl nádherné šaty, díky nimž si mě

diváci před hrami povšimli.

Kdyby záleželo na mně, snažila bych se na celé Hladové hry

zapomenout. Nikdy o nich nemluvit. Tvářit se, že šlo o ošklivý sen.

Jenže Turné vítězů mi to nedovolí. Je promyšleně načasované

doprostřed období mezi dvěma ročníky Hladových her a Kapitol

takto neustále připomíná krajům, že žijeme ve stínu této obludné a

hrozné soutěže. Nejenže si jednotlivé kraje musejí každoročně

připomínat kapitolské okovy, ale musejí je i oslavovat. A letos jsem

jednou z hlavních hvězd celého představení já. Budu jezdit z jednoho

kraje do druhého a stát před davy lidí, kteří mi navenek provolávají

slávu, ovšem ve skrytu duše mě nenávidí. Budu muset hledět do tváří

rodin, jejichž děti jsem zabila…

Slunce stoupá výš a výš, a tak mi nezbývá než vstát. Všechny mé

klouby protestují proti pohybu a levou nohu mám natolik umrtvenou,

že se mi do ní vrací cit až po několika minutách přecházení sem a

tam. Strávila jsem v lese tři hodiny, ale nepokoušela jsem se lovit a

nic nemám. Už na tom však nezáleží, matka ani mladší sestra Prim

už nejsou na mých loveckých schopnostech závislé. Mohou si

dovolit kupovat maso od řezníka ve městě, přestože nikomu z nás

nechutná tak jako čerstvě ulovená zvěř. Můj nejlepší přítel Hurikán

Hawthorne a jeho rodina nicméně na můj dnešní úlovek spoléhají a

já je nemohu zklamat. Vydávám se na obchůzku nastražených pastí,

která mi normálně trvá přibližně hodinu a půl. Když jsme ještě s

Hurikánem chodili do školy, měli jsme každé odpoledne čas na

obchůzku pastí, na lov, sběr lesních plodů i na to, abychom po

návratu ve městě stihli směnit svoje zboží. Hurikán ale prvním rokem

pracuje v uhelných dolech a já celý den nemám co dělat, a proto jsem

na sebe vzala původní povinnosti nás obou.

Touto dobou už se Hurikán přihlásil na dnešní směnu, sfáral v

drátěné kleci do hlubin země a kutá v uhelné žíle. Vím, jaké to je.

Každý rok jsme tam museli chodit na školní exkurzi. Když jsem byla

malá, bylo to jen nepříjemné. Stísněné chodby, zkažený vzduch a

tma, tlačící se na člověka ze všech stran. Po výbuchu, který zabil

mého otce a řadu dalších horníků, jsem ale vždycky měla co dělat,

abych se vůbec přiměla nastoupit do výtahové klece. Každoroční

prohlídka ve mně vyvolávala obrovskou úzkost.

Dvakrát se mi těsně před ní udělalo tak zle, že mě matka nechala

doma v domnění, že jsem dostala chřipku.

Myslím na Hurikána, který byl opravdu šťastný jedině v lese, na

čerstvém vzduchu, slunečním světle a u čisté pramenité vody.

Nevím, jak to v dole vydrží. Nebo vlastně vím. Vydrží to, protože

tím získává obživu pro svou matku a mladší sourozence. Já mám sice

peněz dost, mnohem víc, než kolik by obě naše rodiny mohly projíst,

ale Hurikán si ode mě nevezme ani pětník. Dokonce mi jen se

sebezapřením dovoluje, abych nosila jeho rodině maso, ačkoliv on by

jistě také zásoboval mou matku a Prim, kdybych zahynula při

Hladových hrách. Říkám mu, že mi tím prokazuje laskavost, protože

mě celodenní vysedávání doma dohání k šílenství. Přesto k

Hawthornovým nikdy nenosím zvěřinu, když je Hurikán doma.

Nepotkat ho je snadné – pracuje totiž dvanáct hodin denně.

Jediný den v týdnu, kdy se s ním doopravdy vídám, je neděle. To

se scházíme v lese, abychom spolu lovili. Pořád jde o zlatý hřeb

týdne, jenže nic není takové jako dřív, kdy jsme si mohli říkat úplně

všechno. Hry zkazily i tohle. Stále doufám, že se do našeho vztahu

vrátí původní bezprostřednost, ale část mého já si uvědomuje, že v

sobě hýčkám plané naděje. Minulost se nikdy nevrátí.

Dnes na mě čeká dobrý úlovek: osm králíků, dvě veverky a bobr,

chycený do vodní drátěné pasti, kterou sestrojil sám Hurikán. On to s

pastmi umí skvěle: připevňuje je k mladým ohnutým stromkům,

které chycenou kořist zvednou mimo dosah šelem, maskuje jemně

vyvážené našlápne pasti kmínky stromů a splétá proutěné koše na

ryby, z nichž není úniku. Když procházím po obvyklém okruhu a

nastražuji čerstvé pasti, uvědomuji si, že v tomhle se Hurikánovi

nikdy nevyrovnám. Nikdy nebudu mít takovou instinktivní schopnost

odhadnout, kudy bude zvěř přecházet stezku. Nejde jen o zkušenost,

nýbrž o vrozený dar. Já zas dokážu střelit zvíře jediným šípem v

téměř naprosté tmě.

Když se vracím k plotu, který je kolem celého Dvanáctého kraje,

slunce už visí vysoko na obloze. Jako vždycky se na chvilku

zaposlouchám, zda se z drátěného plotu neozývá hučení elektřiny.

Plot by měl být neustále pod proudem, ale ve skutečnosti ho do něj

pouštějí velice zřídka. Prolézám mezerou těsně nad zemí na Louku.

Jsem co by kamenem dohodil od svého domova. Bývalého domova.

Dosud ho vlastníme, protože tu oficiálně bydlí matka s mou sestrou.

Kdybych zemřela, musely by se sem vrátit. Ve skutečnosti žijí ale se

mnou v novém domě ve Vesnici vítězů a náš starý domek, kde jsem

vyrostla, využívám pouze já. Vnímám ho jako svůj skutečný domov.

Chodím se sem převlékat z otcovy staré kožené vesty do kabátu z

jemné vlny, který mi pořád připadá příliš těsný v ramenou.

Nechávám tu svoje měkké, obnošené lovecké boty a beru si drahou,

strojově vyrobenou obuv, která se podle mé matky víc hodí pro

člověka mého postavení. Luk a šípy jsem schovala do vykotlaného

stromu v lese. Čas sice letí, ale několik minut ještě jen tak sedím v

kuchyni. Kamna jsou studená, na stole chybí ubrus a celý dům

působí opuštěně. Stýská se mi po starém životě. Sotva jsme se

uživily, ale věděla jsem přesně, kde je moje místo. Přeju si, abych se

mohla vrátit do minulosti, protože při zpětném pohledu se mi dřívější

život jeví daleko bezpečnější než současnost, kdy jsem bohatá a

slavná a kdy mě nenávidí oficiální představitelé Kapitolu.

U zadních dveří se ozývá mňoukání. Otvírám a vidím za nimi

Pryskyřníka, sestřina starého kocoura. V novém domě se mu nelíbí o

nic víc než mně, a když je Prim ve škole, vždycky z něj odchází.

Nikdy jsme se neměli příliš v lásce, ale teď nás spojuje toto nové

pouto. Pouštím ho dovnitř, dávám mu kus bobřího tuku, a dokonce

ho chvíli drbu za ušima. „Víš, že jsi strašně ošklivý, viď?“ ptám se

ho. Pryskyřník se ke mně lísá, abych ho hladila dál, ale už musíme

jít. „Tak pojď.“ Jednou rukou zvedám kocoura, do druhé beru pytel s

úlovkem a vycházím na ulici. Kocour se mi vysmekává ze sevření a

mizí pod keřem.

Boty mě tlačí do prstů. Jdu zkratkou zadními uličkami a za pár

minut jsem u Hurikánova domku. Jeho matka, Hazelle, mě vidí

oknem, za kterým se sklání ke kuchyňskému dřezu. Osušuje si ruce

do zástěry a přechází ke dveřím.

Mám Hazelle ráda. Vážím si jí. Výbuch, při němž přišel o život

můj otec, zabil i jejího manžela. Zůstala sama se třemi dětmi a byla

tehdy navíc ve vysokém stupni těhotenství. Necelý týden po porodu

už sháněla po okolí práci. Kvůli novorozeněti nemohla nastoupit do

dolů, a tak začala prát prádlo několika obchodníkům ve městě. Ve

čtrnácti letech se hlavním živitelem rodiny stal Hurikán, nejstarší z

jejích dětí. Požádal si o oblázky, které ho opravňovaly k vyzvedávání

skrovných přídělů obilí a oleje výměnou za to, že se jeho jméno

ocitlo vícekrát v osudí, z něhož se losovali splátci pro další Hladové

hry. Navíc už tehdy uměl skvěle klást pasti. Ani to však nestačilo k

obživě pětičlenné rodiny, takže si Hazelle musela na valše odírat

prsty až na kost. V zimě měla tak zarudlé a popraskané ruce, že se jí

na nich každou chvíli otvíraly krvavé rány. Tak by tomu bylo

dodnes, nebýt hojivé masti, kterou pro ni připravuje moje matka.

Hazelle i Hurikán jsou ale pevně rozhodnuti, že zbývající chlapci,

dvanáctiletý Rory a desetiletý Vick, stejně jako čtyřletá Posy,

nebudou muset nikdy žádat o oblázky.

Ukazuji Hazelle dnešní úlovek. S úsměvem bere bobra za ocas a

potěžkává ho v ruce. „Z toho bude vynikající pečínka.“ Na rozdíl od

Hurikána nemá s naším loveckým uspořádáním žádný problém.

„Taky má dobrou kožešinu,“ poznamenávám. Rozhovor s Hazelle

mě uklidňuje. Povídáme si o zvěřině, jako jsme to vždycky

dělávaly. Nalévá mi hrnek bylinkového čaje a já ho vděčně svírám v

prokřehlých prstech. „Napadlo mě, že až se vrátím z turné, mohla

bych s sebou občas po škole vzít Roryho, abych ho naučila střílet.“

Hazelle přikyvuje. „To by bylo prima. Hurikán už s tím chtěl taky

začít, jenže má volné jenom neděle a ty si rád nechává pro tebe.“

Nedokážu zabránit tomu, aby se mi po tváři nerozlil ruměnec. Je

to pochopitelně hloupost. Sotvakdo mě zná líp než Hazelle. Ví o

blízkém vztahu, který s Hurikánem máme. Hodně lidí určitě

předpokládalo, že se nakonec vezmeme, ačkoliv já jsem na to nikdy

nemyslela. To však bylo před hrami. Před tím, než druhý splátce z

Dvanáctého kraje Peeta Mellark oznámil celé zemi, že je do mě

blázen. Naše romance se následně stala klíčovou součástí strategie

přežití v aréně. Jenomže pro Peetu nešlo jenom o strategii. Nejsem si

úplně jistá vlastními pocity, ale vím, že Hurikánovi to působilo

velkou bolest. Když pomyslím, že se během Turné vítězů budeme

muset s Peetou opět vydávat za párek milenců, všechno se ve mně

svírá.

Srkám čaj, i když je příliš horký, a vstávám od stolu. „Radši bych

měla jít, abych se připravila pro kamery.“

Hazelle mě objímá. „Užij si jídlo.“

„To rozhodně,“ přikyvuji.

Zastavuji se ještě na Jarmarku, kde odjakživa směňuji většinu

úlovků. Před lety to byl uhelný sklad, ale když se časem přestal

používat, změnil se nejdřív v neformální centrum nelegálních

obchodů a později v zavedený černý trh. Pokud opravdu přitahuje

lidi se zločineckými sklony, hádám, že sem asi patřím. Lov v lesích

kolem Dvanáctého kraje je porušením nejméně desítky zákonů a

hrozí za něj trest smrti.

Ačkoliv se o tom nikdy nezmiňují, vděčím zdejším lidem za

mnoho. Hurikán mi vyprávěl, že Mastná Sae, která vaří a prodává

polévky, zorganizovala během her sbírku pro mě a Peetu. Sbírka

původně měla probíhat pouze na Jarmarku, ale zprávy o ní se

rozkřikly a přidala se řada dalších lidí. Nevím, kolik peněz se

podařilo vybrat, ale cena každého sponzorského daru v aréně

dosahuje astronomických výšek. V každém případě nám poskytnuté

dary pravděpodobně zachránily život.

Pořád se cítím divně, když otvírám vrata Jarmarku s prázdným

pytlem, ale s kapsami napěchovanými mincemi. Snažím se

navštěvovat co nejvíc stánků a kupovat kávu, koláčky, vajíčka, přízi

a olej u co největšího počtu obchodníků. Ještě kupuji tři láhve bílé

pálenky od jednoruké ženy, které se přezdívá Rozparovačka. Stala se

obětí důlní nehody, ale byla dostatečně chytrá, takže si uměla najít

nový způsob obživy.

Pálenka není pro mě ani pro mou rodinu, nýbrž pro Haymitche,

mého a Peetova trenéra. Je to nevrlý, agresivní a většinou také opilý

bručoun, ale při hrách odvedl svou práci – a vlastně víc než to,

protože poprvé v dějinách směli vyhrát hned dva splátci. Ať už je

tedy Haymitch, jaký chce, jsem i jeho dlužnicí. A to až do smrti.

Kupuji mu pálenku, protože mu před pár týdny došla a měl ošklivé

abstinenční příznaky – chvěl se po celém těle, křičel a padala na něj

hrůza z věcí, které viděl jenom on. Vyděsil Prim k smrti a upřímně

řečeno se ani mně vůbec nelíbilo, že ho vidím v takovém stavu. Od té

doby si dělám menší zásoby pro případ, že opět nastane nedostatek

alkoholu.

Vrchní mírotvorce Cray se mračí, když mě vidí s láhvemi. Je to

už starší muž s brunátným obličejem a prořídlými stříbrnými vlasy,

které si češe „na přehazovačku“. „Tohle je pro tebe moc silný,

holka.“ Ví, o čem mluví. Kromě Haymitche neznám nikoho, kdo by

pil tolik jako Cray.

„Matka to přidává do léků,“ odpovídám lhostejně.

„Takhle silná pálenka zabije úplně všechno,“ ušklíbá se a

vytahuje minci, aby si koupil svoji láhev.

U stánku Mastné Sae si sedám k pultu a objednávám si polévku,

která vypadá jako rozvařená směs tykve a fazolí. Přichází sem i

mírotvorce Darius a kupuje si také misku. Darius je můj

nejoblíbenější strážce zákona. Nikdy se nenaparuje a má smysl pro

humor. Je mu něco přes dvacet, ale nevypadá o moc starší než já.

Jeho úsměv a rozčepýřené rusé vlasy mu dodávají vzhled rozverného

chlapce.

„Neměla bys být ve vlaku?“ ptá se mě.

„Vyzvednou mě až v poledne,“ vrtím hlavou.

„A neměla bys být víc vyfintěná?“ šeptá hlasitě. Přestože mám

špatnou náladu, musím se jeho škádlení usmát. „Třeba si vzít mašli

do vlasů?“ Bere do ruky můj cop a já ho odstrkuji.

„Neboj. Až se mnou skončí vizážisté, nikdo mě nepozná,“

odpovídám.

„To je dobře,“ přikyvuje. „Jednou byste se pro změnu měla

prezentovat jako osoba, na kterou může být náš kraj pyšný, slečno

Everdeenová. Co vy na to?“ Káravě mi hrozí prstem, kývá na

Mastnou Sae a odchází za svými kamarády.

„Tu misku chci zpátky,“ volá za ním Mastná Sae, ale směje se a

její hlas nezní nijak přísně. „Rozloučí se s tebou Hurikán?“ ptá se

mě.

„Ne, nebyl na seznamu,“ říkám. „Viděla jsem ho ale v neděli.“

„Čekala bych, že se dostane na seznam. Když je tvůj bratranec,“

poznamenává suše.

Jde o další lež, kterou si vymyslel Kapitol. Poté, co jsme se s

Peetou dostali mezi posledních osm soutěžících, poslali do

Dvanáctého kraje reportéry, aby natočili naše osobní příběhy.

Když se ptali na mé přátele, všichni je nasměrovali za

Hurikánem, jenže nebylo možné, abych měla jako nejlepšího přítele

Hurikána, když jsem zároveň v aréně předstírala zamilovanost do

někoho jiného. Hurikán je příliš pohledný, příliš mužný a vůbec se

nehodlal pitvořit pro kamery. Na druhou stranu si ale jsme docela

podobní. Je na nás vidět, že pocházíme ze Sloje. Máme tmavé rovné

vlasy, snědou pleť a zelené oči. A tak z něj nějaký génius udělal

mého bratrance. Nevěděla jsem o tom, dokud jsme se nevrátili domů

a má matka hned na nádražním nástupišti neřekla: „Tvoji bratranci a

sestřenice už se nemohou dočkat, až se s tebou přivítají!“ Otočila

jsem se a uviděla jsem Hurikána, Hazelle a všechny další děti – co

jsem v tu chvíli mohla dělat jiného, než přistoupit na další hru

Kapitolu?

Mastná Sae ví, že nejsme příbuzní, ale i někteří z lidí, kteří nás

znají spoustu let, na to podle všeho zapomněli.

„Nemohu se dočkat, až to celé skončí,“ říkám tiše.

„Já vím,“ odpovídá chápavě Mastná Sae. „Ale musíš tím projít.

Radši už jdi, ať nemáš zpoždění.“

K zemi se začíná snášet sníh a já se vracím do Vesnice vítězů.

Leží sotva kilometr od náměstí v centru města, ale vypadá jako z

úplně jiného světa. Je to oddělená čtvrť uprostřed krásné zeleně s

kvetoucími keři. Stojí zde dvanáct domů, každý desetkrát větší než

ten, v němž jsem vyrostla. Devět je odjakživa prázdných. Tři

zbývající patří Haymitchovi, Peetovi a mně.

Z domů, kde bydlí má rodina a Peeta, se line teplá záře života. V

oknech se svítí, z komína stoupá kouř a na dveřích visí trsy

obarveného obilí v rámci výzdoby na nadcházející Svátek žní.

Haymitchův dům naproti tomu i přes péči správců vypadá opuštěně a

zanedbaně. Na jeho prahu se připravuji na zápach, který mě čeká, a

vcházím dovnitř.

Okamžitě znechuceně krčím nos. Haymitch nikomu nedovoluje,

aby u něj uklízel, a sám se o pořádek nijak nestará. Během let se

výpary alkoholu a zvratků, vařené kapusty i spáleného masa,

nepraného prádla a myšího trusu spojily do puchu, z něhož mi slzí

oči. Brodím se hromadou odhozených obalů, skleněných střepů a

kostí k místu, kde vím, že najdu Haymitche. Sedí u kuchyňského

stolu s rozhozenými pažemi a s tváří v kaluži rozlité pálenky. Hlasitě

chrápe.

Dloubám ho do ramene. „Vstávejte!“ říkám nahlas. Časem jsem

zjistila, že neexistuje žádný jemný způsob, jak ho probudit. Chrápání

na chvilku tázavě ustává, ale po několika vteřinách se ozývá nanovo.

Zacloumám s ním. „Vstávejte, Haymitchi, je den turné!“ Otvírám

okna a vdechuji čerstvý vzduch. Nohama odsunuji odpadky

rozházené po podlaze a objevuji kávovou konvici, kterou plním u

dřezu vodou. Kamna ještě úplně nevyhasla a z několika žhavých

uhlíků se mi nakonec daří rozdmýchat plameny. Sypu do konvice

trochu mleté kávy a stavím ji na kamna.

Haymitch je pořád mimo. Vzhledem k tomu, že nic jiného

nezabralo, plním lavor ledově chladnou vodou, vylévám mu ho na

hlavu a rychle uskakuji. Z hrdla mu vyjde hluboké, zvířecí zavrčení.

Vyskakuje na nohy tak prudce, až židle odlétne tři metry za něj, a

rozhlíží se kolem sebe s nožem v ruce. Zapomněla jsem, že ho nikdy

neodkládá. Měla jsem mu ho nejdřív vypáčit z prstů, ale musela jsem

myslet na plno jiných věcí. Haymitch sprostě kleje a chvíli se ohání

nožem ve vzduchu, než trochu přichází k sobě. Otírá si obličej do

rukávu a otáčí se k okennímu parapetu, na kterém sedím, čistě pro

případ, že bych musela rychle zmizet.

„Co to děláš?“ vyprskne na mě.

„Řekl jste mi, abych vás vzbudila hodinu před příjezdem kamer,“

odpovídám.

„Cože?“ ptá se.

„Byl to váš nápad,“ trvám na svém.

Zdá se, že si vzpomíná. „Proč jsem celý mokrý?“

„Nemohla jsem vás jinak vzbudit,“ říkám. „Podívejte, jestli jste

chtěl, aby se s vámi jednalo jako v bavlnce, měl jste poprosit Peetu.“

„Poprosit o co?“ Z pouhého zvuku Peetova hlasu se mi svírá

žaludek. Je v tom provinilost, smutek i strach. A také touha. Mohu

klidně přiznat, že cítím i tu. Jenže tahle poslední emoce má příliš

konkurentů, aby kdy převážila.

Sleduji, jak Peeta přistupuje ke stolu a sluneční světlo od okna se

s třpytem odráží od vloček sněhu v jeho plavých vlasech. Vypadá

zdravě a silně, úplně jinak než ten nemocný, vyhladovělý chlapec,

jakého znám z arény. Také už skoro vůbec nekulhá. Pokládá na stůl

bochník čerstvě upečeného chleba a podává Haymitchovi ruku.

„Poprosit tě o to, abys mě vzbudil jinak než zápalem plic,“ vrčí

Haymitch a odkládá nůž. Stahuje ze sebe špinavou košili. Pod ní má

neméně umazané tílko, jehož suchou částí se otírá.

Peeta se usmívá, noří Haymitchův nůž do pálenky v láhvi

položené na podlaze, otírá jeho ostří o lem své košile a krájí s ním

chleba. Všechny nás zásobuje čerstvým pečivem. Já lovím. On peče.

Haymitch pije. Každý máme svoji metodu, jak se zaměstnat a jak

potlačovat vzpomínky na dobu, kterou jsme strávili jako splátci v

Hladových hrách. Teprve když podá Haymitchovi patku chleba,

podívá se i na mě. „Dala by sis taky krajíc?“

„Ne, jedla jsem na Jarmarku,“ říkám. „Ale děkuji.“ Můj hlas zní

nepřirozeně a formálně. Stejně jako vždycky od té doby, co kamery

přestaly snímat náš šťastný návrat k normálnímu životu ve

Dvanáctém kraji.

„Není zač,“ odpovídá prkenně.

Haymitch odhazuje košili někam do ostatního nepořádku.

„Brrr. Vy dva budete muset před vystupováním na veřejnosti

hodně roztát.“

Má samozřejmě pravdu. Diváci budou očekávat páreček

zamilovaných hrdliček, který vyhrál Hladové hry. Ne dva toporné

panáky, kteří se sotva dokážou podívat jeden druhému do očí. Říkám

ale jenom: „Osprchujte se, Haymitchi.“ Otáčím se na parapetu,

vysunuji nohy z okna a seskakuji na zem. Vydávám se přes trávník

ke svému domu.

Sněhu přibylo a já za sebou nechávám dvě řádky stop. U předních

dveří se zastavuji, abych si oklepala boty. Matka celý den a celou

noc uklízela, aby bylo všechno připravené pro kamery, takže si

nemohu dovolit pošlapat zrcadlově čistou podlahu. Hned za dveřmi

ke mně matka přistupuje. Bere mě za ruku, jako kdyby mě chtěla

zarazit.

„Neboj, už se zouvám,“ říkám a odkládám boty na rohožku.

Matka se zvláštně, sípavě zasměje a bere mi z ramene vak plný

zásob. „Vždyť je to jenom sníh. Prošla ses hezky?“

„Prošla?“ Ví, že jsem strávila polovinu noci v lese. Pak si u dveří

do kuchyně všímám nějakého muže. Stačí mi jediný pohled na jeho

elegantní, na míru šitý oblek i chirurgicky zdokonalené rysy a vím,

že přijel z Kapitolu. Něco se děje. „Spíš jsem bruslila. Venku to čím

dál víc klouže.“

„Někdo tě přijel navštívit,“ říká matka s bledou tváří. V jejím

hlase slyším úzkost, kterou se marně snaží skrývat.

„Já myslela, že se mají objevit až v poledne.“ Předstírám, že si

nevšímám jejího rozrušení. „Přijel snad Cinna dřív, aby mi pomohl s

přípravami?“

„Ne, Katniss, je to…,“ začíná matka.

„Tudy, prosím, slečno Everdeenová,“ skáče jí muž do řeči a

ukazuje do chodby. Je zvláštní, když vás někdo provádí vaším

vlastním domem, ale je mi jasné, že se nehodí, abych to

komentovala.

Odcházím, ale ještě se ohlížím a konejšivě se usmívám na matku.

„Nejspíš další instrukce ohledně turné.“ Už nějakou dobu mi posílají

všechny možné pokyny k cestovnímu plánu a k vystoupením v

každém jednotlivém kraji. Cestou ke dveřím do studovny, které jsem

až do téhle chvíle nikdy neviděla zavřené, se mi myšlenky rozbíhají

o překot. Kdo tu je? Co chce? Proč moje matka tak zbledla?

„Jděte rovnou dovnitř,“ říká muž z Kapitolu, který mě následoval

chodbou.

Tisknu naleštěnou mosaznou kliku a vstupuji do místnosti.

Zaznamenávám vzájemně neslučitelnou vůni růží a pach krve.

Drobný, bělovlasý muž, který mi připadá matně povědomý, si zády

ke mně čte knihu. Zvedá prst, jako kdyby chtěl říct: „Okamžik.“ Pak

se otáčí a mně se na vteřinu zastavuje srdce.

Dívám se do plazích očí prezidenta Snowa.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Terka z IP 90.181.85.*** | 26.11.2013 17:40
Ahoj, jsem ráda, že jsem tu našla tu knihu. smile
Jen Vám chci poradit. Dejte jiné pozadí, špatně se to čte. smile
Děkuji


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a pět