kapitola 2

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 7. 1. 2013 v kategorii Hunger games 2 - Vražedná pomsta, přečteno: 2372×

Prezidenta Snowa by podle mě měl člověk vídat před

mramorovými sloupy a vlajkami. Je krajně nezvyklé spatřit ho

uprostřed obyčejných věcí každodenní potřeby doma v pokoji. Jako

když člověk zvedne pokličku hrnce a uvnitř místo vývaru najde

jedovatou zmiji.

Co tu asi dělá? Myšlenky se mi vracejí k zahajovacímu dnu

různých Turné vítězů. Vzpomínám, jak jsem sledovala vítězné

splátce s jejich trenéry a vizážisty. Tu a tam se dokonce ukázal

nějaký vládní představitel. Ale ještě nikdy se při téhle příležitosti

neobjevil prezident Snow. Ten se účastní výhradně závěrečných

oslav v Kapitolu.

Pokud sem vážil tak dalekou cestu, znamená to jedinou věc: jsem

ve velkém maléru. A pokud jsem v maléru já, dostala se do něj i

moje rodina. Mimoděk se chvěju při pomyšlení, jak blízko jsou

matka a Prim tomuto muži, který mě nenávidí a vždycky mě

nenávidět bude. Nesnáší mě, protože jsem vyzrála na jeho sadistické

Hladové hry; to kvůli mně Kapitol vypadal hloupě a já jsem podryla

jeho autoritu.

Přitom jsem se snažila pouze přežít a udržet naživu i Peetu.

Vůbec jsem neměla v úmyslu provést něco buřičského, ale pokud

Kapitol vyhlásí, že smí přežít jen jediný splátce, a vy máte odvahu se

tomuto pravidlu vzepřít, už to samo o sobě asi znamená akt vzpoury.

Mohla jsem se bránit jedině tím, že jsem do Peety šíleně a vášnivě

zamilovaná. Aby nám oběma dovolili přežít. Aby nás oba korunovali

jako vítěze. Abychom odjeli domů slavit, rozloučili se s kamerami a

měli klid. Až doteď.

Možná je to tím, že jsme se sem přestěhovali teprve nedávno,

možná je to šokem z jeho nenadálé návštěvy, anebo snad vědomím,

že mě může během vteřiny nechat zabít, ale v každém případě si

náhle ve vlastním domě připadám jako vetřelec. Jako kdyby to byl

jeho dům, a já přišla jako nezvaný host. Proto ho nevítám ani mu

nenabízím křeslo. Mlčím. Vlastně se k němu chovám jako k

opravdovému jedovatému hadovi. Nehybně stojím, nespouštím z něj

oči a přemýšlím, kudy bych v případě potřeby mohla co nejrychleji

utéct.

„Myslím, že celou situaci o mnoho zjednodušíme, pokud se

dohodneme, že si nebudeme navzájem lhát,“ oslovuje mě. „Co ty na

to?“

Mám úplně ztuhlý jazyk a nepředpokládám, že bych ze sebe

dokázala vypravit hlásku, takže mě překvapuje, když slyším samu

sebe odpovídat pevným hlasem: „Ano, aspoň tím ušetříme čas.“

Prezident Snow se usmívá a já si poprvé všímám jeho rtů.

Očekávám hadí rty, to znamená žádné. On je má ale přehnaně plné, s

příliš napjatou kůží. Napadá mě, jestli mu je chirurgicky upravovali,

aby byl přitažlivější. Pokud ano, šlo o vyhozený čas i peníze, neboť

prezident Snow není přitažlivý ani trochu. „Moji poradci se obávali,

že s tebou bude těžké pořízení, ale ty nemáš v úmyslu dělat potíže, že

ne?“ ptá se.

„Ne,“ odpovídám.

„To jsem jim také říkal. Upozornil jsem je, že dívka, která je

ochotná zajít tak daleko, aby si zachránila život, ho nebude chtít

zahodit nějakým pošetilým činem. Navíc musí myslet na svoji

rodinu. Na svou matku, sestru a všechny ty… bratrance.“

Podle odmlky před slovem „bratrance“ jistě ví, že nejsme s

Hurikánem příbuzní.

Karty jsou tedy na stole. Snad je to dobře. Nemám ráda neurčité

výhrůžky. Chci slyšet, na čem jsem.

„Posadíme se.“ Prezident Snow usedá k velkému stolu z

naleštěného dřeva, u kterého si Prim psává domácí úkoly a matka

vede účetnictví. Je to náš dům a on nemá právo tady být. Na druhou

stranu má naopak právo udělat vlastně cokoliv. Sedám si proti němu

na jednu z vyřezávaných židlí s rovným opěradlem. Byla vyrobena

pro člověka vyšší postavy, takže se nohama sotva dotýkám země.

„Řeším jistý problém, Katniss Everdeenová,“ říká prezident

Snow. „Problém, který vznikl v okamžiku, kdy jsi v aréně vytáhla ty

jedovaté bobule.“

Tehdy mě napadlo, že pokud si tvůrci her budou muset vybrat

mezi mou a Peetovou sebevraždou – což by znamenalo, že hry

skončí bez vítěze – a dvěma vítězi, zvolí si druhou možnost.

„Kdyby měl vrchní tvůrce her Seneca Crane špetku rozumu,

okamžitě by tě vyhodil do povětří. Jenže bohužel podlehl vlastní

sentimentalitě. A tak jsi tady. Uhodneš, co se s ním stalo?“ ptá se.

Přikyvuji. Podle toho, jak o něm mluví, byl zřejmě Seneca Crane

popraven. Když nás teď dělí pouze stůl, vůně růží a pach krve

nabývají na síle. Prezident Snow má v klopě zastrčenou růži, což

aspoň naznačuje zdroj květinové vůně. Ta rostlina ale musí být

geneticky vylepšená, protože žádná skutečná růže nevoní tak

intenzivně. Pokud jde o krev…, nevím.

„Pak už se nedalo dělat nic jiného, než vás nechat sehrát tu malou

komedii. A musím přiznat, že jsi roli láskou poblázněné školačky

zvládla docela dobře. V krajích ti ovšem bohužel všichni neuvěřili,“

dodává.

Ve tváři se mi určitě objevuje zmatek, protože prezident Snow

svá slova vysvětluje: „O tom samozřejmě nevíš. Nemáš přístup k

informacím o náladách v ostatních krajích. V řadě z nich ale

obyvatelé pochopili tvůj trik s bobulemi jako akt vzdoru, nikoliv

lásky. A pokud dokáže napálit Kapitol obyčejná holka, obzvlášť z

Dvanáctého kraje, a projde jí to, co jim může zabránit, aby se

nepokusili o totéž?“ říká. „Co jim může zabránit, aby, dejme tomu,

vyvolali nepokoje?“ Chvilku trvá, než mi dochází význam jeho slov.

„Došlo nepokojům?“ ptám se. Z té možnosti mě mrazí v zádech,

ale zároveň mě i naplňuje zvláštní povznesená radost.

„Ještě ne. Ale dojde k nim, pokud se něco nezmění. A o nepokojích

je známo, že vedou k revoluci.“ Prezident Snow si mne

místo nad levým obočím, kde občas bolívá hlava i mě. „Máš tušení,

co by to znamenalo? Kolik lidí zahyne? Jakým podmínkám budou

muset čelit ti, kteří přežijí? Ať se Kapitolu vyčítá cokoliv, věř mi, že

pokud by třeba jen na krátkou dobu ztratil moc nad kraji, celý systém

se zhroutí.“

Ohromuje mě, jak otevřeně a vážně hovoří. Jako kdyby mu ležel

na srdci v prvé řadě blahobyt obyvatel Panemu, ačkoliv nic nemůže

být vzdálenější pravdě. Ani nevím, kde v sobě beru odvahu k

následující reakci: „Ten systém musí být pěkně křehký, když ho

dokáže rozvrátit hrst bobulí.“

Následuje dlouhá odmlka, během níž mě prezident pozoruje. Pak

prostě řekne: „Je křehký, ale jinak, než si myslíš.“ Ozývá se

zaklepání na dveře a dovnitř nahlíží ten muž Kapitolu. „Její matka se

ptá, jestli si nedáte čaj.“

„Dám. Čaj si dám rád,“ odpovídá prezident. Dveře se otvírají víc

a za nimi stojí má matka. V rukou drží podnos s porcelánovou

soupravou, kterou si vzala do Sloje, když se provdala za mého otce.

„Položte to sem, prosím.“ Prezident odsouvá knihu a ukazuje

doprostřed stolu.

Matka pokládá podnos. Je na něm porcelánová konvička, šálky,

smetana a cukr a nechybí ani talířek s koláčky, nádherně ozdobenými

květy jemných barev. Takové ozdoby mohl vytvořit pouze Peeta.

„Velice vám děkuji. Víte, je zajímavé, jak často lidé zapomínají,

že i prezidenti potřebují jíst,“ říká prezident Snow laskavým tónem.

Přinejmenším tím trochu uklidňuje mou matku.

„Mám vám donést něco dalšího? Mohu něco uvařit, pokud máte

hlad,“ nabízí.

„Ne, tohle úplně stačí. Děkuji,“ odpovídá s jasným poselstvím,

aby odešla. Matka přikývne, přejede mě tázavým pohledem a

odchází. Prezident Snow nám oběma nalévá čaj. Do svého šálku si

přidává i smetanu a cukr a dlouze čaj míchá. Cítím, že řekl svoje, a

teď čeká na mou odpověď.

„Nechtěla jsem vyvolat žádné nepokoje,“ říkám.

„Věřím ti. Jenomže na tom teď nesejde. Kostým od tvého

vizážisty byl tak trochu jasnozřivý. Katniss Everdeenová, dívka v

plamenech, se změnila v jiskru, která, pokud jí nebudeme věnovat

dostatečnou pozornost, může zažehnout požár, ničivý pro celý

Panem,“ poznamenává.

„Proč mě prostě rovnou nezabijete?“ vyhrknu.

„Veřejně?“ ptá se. „To by jen přililo olej do ohně.“

„Tak zařiďte nehodu,“ říkám.

„Kdo by tomu uvěřil?“ krčí rameny. „Ty bys tomu jako divačka

taky jistě nevěřila.“

„Tak mi povězte, co mám udělat, a já poslechnu,“ nabízím.

„Kéž by to bylo tak jednoduché.“ Zvedá ozdobený koláček a

prohlíží si ho. „Krásný. Takové dělá tvá matka?“

„Peeta.“ A poprvé během našeho rozhovoru se mu nedokážu

podívat do očí. Beru šálek do ruky, ale znovu ho pokládám, když

slyším, jak drnčí o talířek. Abych zamaskovala, jak se mi třesou ruce,

také rychle sahám po koláčku.

„Peeta. Jak se vlastně má láska tvého života?“ ptá se.

„Dobře,“ odpovím.

„Kdy mu došlo, že je ti lhostejný?“ ptá se a namáčí si koláček v

čaji. „Není mi lhostejný,“ namítám.

„Patrně ti ale není tak drahý, jak jsi chtěla přesvědčit celou zemi,“

podotýká.

„Kdo říká, že není?“

„Já,“ odpovídá prezident. „A nebyl bych tu, kdyby se takové

pochyby týkaly jen mě. Jak se vede tomu tvému pohlednému

bratranci?“

„Já nevím… Ne…,“ Moje nechuť k celému rozhovoru k tomu, že

bych měla zrovna s prezidentem Snowem probírat svoje city ke

dvěma lidem, kteří patří k mým nejbližším, dostupuje vrcholu a

zajíkám se.

„Jen mluv, Katniss Everdeenová. Jeho mohu nechat zabít snadno,

pokud nedospějeme k uspokojivému řešení,“ říká. „Nijak mu

nepomáháš tím, že s ním každou neděli chodíš do lesa.“

Jestli ví o tomhle, co ví ještě? A jak to zjistil? O nedělním

společném lovu s Hurikánem mu mohlo povědět plno lidí. Copak se

snad neobjevujeme na Jarmarku každý nedělní večer s úlovkem? A

není tomu tak už celé roky? Skutečná otázka zní, co si prezident

Snow myslí, že se odehrává v lesích za obvodem Dvanáctého kraje.

Určitě nás tam nestopovali. Nebo ano? Mohli nás sledovat? To mi

připadá nemožné, aspoň ne osobně. Jenže co kamery? Až do

nynějška mi tahle možnost nikdy ani nepřišla na mysl. Les vždycky

představoval naše útočiště místo, kam nesahá moc Kapitolu, kde

můžeme hovořit svobodně a být sami sebou. Aspoň tomu tak bylo

před Hladovými hrami. Jestliže nás po nich sledovali, co mohli

vidět? Dva lidi, kteří loví a vedou vlastizrádné řeči proti Kapitolu, to

ano. Ale ne dvě zamilované hrdličky, jak prezident Snow podle

všeho naznačuje. Takové obvinění nám nehrozí. Pokud… pokud…

Stalo se to jen jednou. Bylo to rychlé a nečekané, ale opravdu se

to stalo.

Když jsme se s Peetou vrátili domů, uběhlo několik týdnů, než

jsem se viděla s Hurikánem o samotě. Nejdřív probíhaly povinné

oslavy. Banket pro vítěze, na který byli pozváni pouze

nejvýznamnější lidé. Svátek pro celý kraj s jídlem zadarmo a

kabaretními umělci dodanými Kapitolem. Zásilkový den, první z

dvanácti, při němž byl každému obyvateli kraje doručen balíček s

jídlem. Ten se mi líbil nejvíc, protože jsem viděla, jak všechny ty

hladové děti ve Sloji pobíhaly po ulicích a mávaly konzervami s

jablečnou přesnídávkou, masem, a dokonce i sladkostmi. Doma měly

plné vaky s obilím a nádoby s olejem, příliš velké, než aby se daly

snadno přenášet. A po celý rok jednou měsíčně všichni obdrží další

příděl. To byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem měla opravdu

dobrý pocit z toho, že jsme vyhráli Hladové hry.

Mezi všemi těmi ceremoniály, schůzkami s novináři, kteří

informovali o každém mém kroku, a společenskými událostmi, při

nichž jsem děkovala divákům a líbala Peetu, jsem postrádala

jakékoliv soukromí. Po pár týdnech všechno konečně opadlo.

Televizní štáby a reportéři se sbalili a odjeli domů a my dva s Peetou

se od té doby k sobě chováme s chladnou a topornou zdvořilostí.

Moje rodina se usadila ve Vesnici vítězů a každodenní život

Dvanáctého kraje se vrátil do starých kolejí: dělníci chodili do dolů a

děti do školy. Počkala jsem, dokud sem nezískala dojem, že je

vzduch opravdu čistý, a jednu neděli, aniž bych někomu něco řekla,

jsem vstala několik hodin před úsvitem a vyrazila jsem do lesa.

Bylo pořád dost teplo, takže jsem ani nepotřebovala kabát.

Sbalila jsem si vak s jídlem – kuřetem, sýrem, chlebem a pomeranči.

V našem starém domku jsem si obula lovecké boty. Plot nebyl jako

obvykle pod proudem a mohla jsem snadno klouznout mezi stromy,

kde jsem si vzala svůj luk a šípy. Vydala jsem se k našemu – mému a

Hurikánovu – místu, kde jsme se dělili o snídani to ráno v den

sklizně, než jsem se stala splátkyní v Hladových hrách.

Čekala jsem nejméně dvě hodiny. Už jsem si začala myslet, že

nade mnou během uplynulých týdnů zlomil hůl. Nebo že už mu na

mně nezáleží. Že mě třeba přímo nenávidí. A představa, že bych ho

měla navždy ztratit – svého nejlepšího přítele a jediného člověka,

kterému jsem kdy svěřila svá tajemství –, byla tak bolestná, že jsem

ji nedokázala unést. Byla by to ta poslední kapka. Cítila jsem, jak se

mi oči zalévají slzami a stahuje se mi hrdlo.

Pak jsem vzhlédla a spatřila jsem ho, jak stojí tři metry ode mne a

mlčky mě pozoruje. Bez přemýšlení jsem vyskočila a objala jsem ho.

Z hrdla se mi vydralo něco mezi smíchem, vzlykem a pláčem.

Přitiskl mě k sobě tak těsně, že jsem mu neviděla do tváře. Trvalo

opravdu dlouho, než mě pustil, ale vlastně ani neměl moc na

vybranou, protože mě přepadl neuvěřitelně hlasitý záchvat škytavky

a musela jsem se napít. Toho dne jsme dělali totéž co vždycky.

Nasnídali jsme se, lovili jsme, chytali jsme ryby a sbírali jsme lesní

plody. Mluvili jsme o lidech ve městě. Ale ne o nás, o jeho novém

životě v dolech a mém pobytu v aréně. Jen o jiných věcech. Ve

chvíli, kdy jsme se vrátili k díře v plotě, která je nejblíže Jarmarku,

jsem si asi skutečně myslela, že se všechno může vrátit do starých

kolejí. Že se nic nezměnilo. Toho dne jsem Hurikánovi dala celou

kořist, protože moje rodina má spousty jídla. Řekla jsem mu, že na

Jarmark nepůjdu, i když jsem se tam těšila. Moje matka a sestra totiž

nevěděly, že jsem šla lovit, a dělaly by si starosti, kde jsem. Pak,

zrovna když jsem navrhovala, že převezmu každodenní obhlídku

pastí, náhle vzal moji tvář do dlaní a políbil mě.

Zastihlo mě to zcela nepřipravenou. Člověk by čekal, že po tolika

hodinách, kdy jsem sledovala, jak Hurikán mluví, směje se i mračí, o

jeho rtech budu vědět úplně všechno. Nikdy jsem si ale

nepředstavovala, že se budou tisknout k mým. Nebo že jeho ruce,

které umějí sestrojit ta nejdůmyslnější oka, dokážou tak snadno

chytit do pasti i mě. Tiše jsem zavrněla a matně si vzpomínám, jak

jsem měla sevřené prsty položené na jeho hrudi. Pak mě pustil a řekl:

„Musel jsem to udělat. Aspoň jednou.“ A zmizel.

Ačkoliv zapadalo slunce a já věděla, že si má rodina bude dělat

starosti, posadila jsem se ke stromu vedle plotu. Snažila jsem se

zjistit, jaké ve mně ten polibek vzbudil pocity, jestli se mi líbil nebo

jsem k němu cítila odpor, ale dokázala jsem myslet jen na dotyk

Hurikánových rtů a vůni pomerančů, která se dosud držela jeho kůže.

Nedalo se to srovnávat s bezpočtem polibků, které jsem si vyměnila s

Peetou. Pořád jsem ještě nepřišla na to, jestli některý z těch polibků

byl pravý. Nakonec jsem šla domů.

V následujícím týdnu jsem se starala o pasti a odnášela maso k

Hazelle. Hurikána jsem ale viděla až v neděli. Měla jsem připravený

celý proslov o tom, že nechci s nikým chodit a nikdy nemám v

úmyslu se vdát, ale nakonec jsem nic neřekla a Hurikán se choval,

jako kdyby k žádnému polibku nikdy nedošlo. Možná čekal, až něco

řeknu. Nebo až ho také políbím. Já jsem místo toho také dělala

jakoby nic. Ale něco se změnilo. Hurikán roztříštil jakousi

neviditelnou bariéru mezi námi a s tím padla i moje naděje, že se

vrátíme ke starému, nekomplikovanému vztahu, jaký jsme kdysi

měli. Ať bych si namlouvala cokoliv, už nikdy jsem se nemohla dívat

na jeho rty stejnýma očima jako předtím.

Tohle všechno mi prolétlo hlavou v jediném okamžiku, kdy se na

mě upřeně díval prezident Snow po své výhrůžce, že zabije

Hurikána. Byla jsem hloupá, když jsem očekávala, že si mě Kapitol

prostě přestane všímat, jakmile se vrátím domů. Sice jsem neměla

tušení o žádných nepokojích, ale věděla jsem, že se na mě Kapitol

zlobí. Co jsem udělala? Místo abych jednala s krajní opatrností, jak si

situace žádala, ignorovala jsem Peetu a producírovala se s

Hurikánem po celém kraji. Tím jsem dávala jasně najevo, že si z

Kapitolu nic nedělám. Teď jsem svou lehkomyslností uvedla v

nebezpečí Hurikána, jeho rodinu, svou rodinu a také Peetu.

„Neubližujte Hurikánovi, prosím,“ šeptám. „Je to můj kamarád.

Už mnoho let. Nic víc mezi námi není. Kromě toho si všichni myslí,

že je můj bratranec.“

„Mě zajímá pouze to, jak to ovlivní tvůj vztah s Peetou, a tím i

náladu v krajích,“ odpovídá prezident.

„Na turné bude všechno při starém. Budu do něj zamilovaná tak,

jako jsem byla,“ říkám.

„Jako jsi,“ opravuje mě prezident Snow.

„Jako jsem,“ přikyvuji.

„Budeš ale muset podat ještě lepší výkon, pokud máme zachránit

nepokojům,“ dodává. „Tohle turné bude tvoje jediná šance všechno

napravit.“

„Já vím. A udělám to. Přesvědčím všechny o tom, že jsem se

nepostavila Kapitolu schválně na odpor a že jsem byla jenom šíleně

zamilovaná.“

Prezident Snow vstává a jemně si osušuje ubrouskem silné rty.

„Pro jistotu si dej ještě vyšší cíl.“

„Jak to myslíte? Jaký vyšší cíl?“ ptám se.

„Přesvědč mě,“ říká. Odkládá ubrousek na stůl a zvedá svou

knihu. Nesleduji ho, jak odchází ke dveřím, takže sebou překvapeně

trhnu, když mi náhle zašeptá do ucha. „Mimochodem, vím o tom

polibku.“ Pak se za ním s klapnutím zavírají dveře.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a sedm