Ten pach krve… byl cítit z jeho dechu.
Jak je to možné? přemítám. Copak ji pije? Představuji si, jak srká
krev ze šálku. Jak si do ní namáčí koláček a vytahuje ho celý
červený.
Před oknem startuje vůz, tiše a jemně jako předoucí kočka, a
vzápětí mizí v dálce. Odjíždí právě tak nepozorovaně, jako předtím
přijel.
Mám dojem, že se celá místnost se mnou pomalu otáčí, a uvažuji,
jestli neztratím vědomí. Předkláním se a jednou rukou se chytám
stolní desky. V druhé dosud držím Peetův krásný koláček. Zřejmě
byl ozdobený lilií, ale teď z něj v mé pěsti zbývají jen rozdrcené
drobečky. Ani jsem si neuvědomovala, že ho tak tisknu, ale asi jsem
se musela něčeho držet, když se mi celý svět rozpadal pod rukama.
Návštěva prezidenta Snowa. Hrozící povstání v krajích. Přímá
pohrůžka smrtí Hurikánovi, po němž by následovali další lidé.
Všichni, které miluji, jsou odsouzeni k záhubě. A kdo ví, kdo další
zaplatí za mé činy? Pokud všechno na tomhle turné nenapravím.
Pokud neutlumím nepokoje a nepřesvědčím prezidenta. Jenže jak?
Tím, že nade vši pochybnost prokážu, že miluji Peetu Mellarka.
To nedokážu, říkám si. Nejsem tak dobrá herečka. Peeta je z nás
dvou ten sympatický a příjemný. Dovede si lidi podmanit natolik, že
mu věří úplně všechno. Já jenom sedím potichu v koutku a nechávám
co nejvíc mluvit jeho. Ale Peeta svou lásku dokazovat nemusí. Já
ano.
Slyším matčiny lehké, rychlé kroky. Nesmí se to dozvědět,
pomyslím si. Nic z toho. Rychle zvedám ruce nad talíř a smetám si z
dlaně a prstů drobečky. Rozechvěle upíjím čaj.
„Je všechno v pořádku, Katniss?“ ptá se matka.
„Jistě. V televizi to nikdy neukazují, ale prezident vždycky před
začátkem turné navštěvuje vítěze, aby jim popřál hodně štěstí,“
odpovídám vesele.
V matčině tváři se zračí úleva. „Ach. Já se bála, že se objevily
nějaké potíže.“
„Kdepak, vůbec ne,“ ujišťuji ji. „Potíže nastanou až ve chvíli, kdy
můj přípravný tým zjistí, jak mi zase narostlo obočí.“ Matka se směje
a já myslím na to, že od chvíle, kdy jsem se ve věku jedenácti let
začala starat o svou rodinu, pro mě neexistuje cesta zpátky. Vždycky
budu hrát roli jejího ochránce.
„Co kdybych ti napustila vanu?“ ptá se matka.
„Skvělý nápad,“ odpovídám s úsměvem a má odpověď ji
viditelně potěšila.
Od návratu domů se usilovně snažím napravit náš vztah. Žádám ji
o různé drobnosti, místo abych odmítala veškerou její pomoc, jako
jsem to dělala po dlouhé roky, kdy jsem se na ni hněvala. Nechávám
ji hospodařit se všemi penězi, které jsem vyhrála. Oplácím její objetí,
místo abych je jen trpně snášela. V aréně jsem si uvědomila, že ji
musím přestat trestat za věci, nad nimiž neměla žádnou vládu,
zejména za drtivou depresi, do níž upadla po smrti mého otce.
Protože občas se lidé musejí vyrovnávat s něčím, na co vůbec nejsou
připraveni.
Jako například já. Právě teď.
Navíc po mém návratu do kraje udělala matka jednu nádhernou
věc. Poté, co nás na nádraží s Peetou přivítaly naše rodiny i přátelé,
nastal čas na několik novinářských otázek. Někdo se matky zeptal,
co si myslí o mém novém chlapci, a ona odpověděla, že ačkoliv je
Peeta nepochybně slušný a spořádaný mladík, já ještě nejsem dost
stará, abych měla vůbec nějakého chlapce. Následně vrhla významný
pohled na Peetu. Ozval se smích a poznámky jako: „Někdo si to
vypije“, Peeta pustil mou ruku a ustoupil ode mě. Netrvalo to dlouho
– tlak, abychom se chovali jinak, byl příliš velký –, ale poskytlo nám
to přece jen výmluvu k větší rezervovanosti, než jakou jsme dávali
najevo v Kapitolu. A možná to pomohlo i vysvětlit, proč jsem se po
odjezdu kamer zdržovala tak málo v Peetově společnosti.
Jdu nahoru do koupelny, kde už na mě čeká vana plná horké
vody. Matka do ní přidala váček sušených bylinek, a ty provoňují
celou místnost. Nikdo z nás není zvyklý na přepych neomezené
zásoby teplé vody, která teče po prostém otočení kohoutkem. Doma
ve Sloji nám tekla jenom studená a ke koupání jsme ji musely ohřívat
na kamnech. Svlékám se, lehám si do vláčné vody – matka do ní
nalila i nějaký olej – a snažím se dát aspoň trochu dohromady.
První otázka je, komu – pokud vůbec někomu – to mám říct.
Rozhodně ne matce ani Prim – trápily by se tím. Ani Hurikánovi, i
kdybych se s ním dokázala nějak spojit. Jak by s tou informací
naložil? Kdyby byl sám, mohla bych ho přemluvit, aby utekl. V lese
by určitě dokázal přežít. Jenže není sám a nikdy neopustí svou
rodinu. Ani mne. Až se vrátím domů, budu mu muset nějak vysvětlit,
proč už se nemůžeme scházet o nedělích, ale na to teď nedokážu
myslet. Musím se připravit na bezprostřední budoucnost. Hurikán je
navíc už teď tak rozzuřený na Kapitol, až se občas bojím, že co
nevidět zahájí svou vlastní vzpouru. Rozhodně nepotřebuje další
pobídku. Ne, nemohu to říct nikomu z lidí, které nechávám doma ve
Dvanáctém kraji.
Jsou tu ovšem pořád tři lidé, jimž bych se mohla svěřit. Zaprvé
Cinnovi, svému vizážistovi. Cinna je ale už teď podle mě v ohrožení
a já mu nechci přidělávat problémy tím, že bych si s ním vytvářela
těsnější kontakt. Pak je tu Peeta, můj herecký partner v téhle šarádě,
jenže jak mám začít? Hele, Peeto, pamatuješ, jak jsem předstírala, že
tě miluji? Teďka bych potřebovala, abys to hodil za hlavu a sehrál
extra zamilovanýho, jinak prezident Snow odpraví Hurikána. To
nemohu. Peeta to beztak sehraje výborně, i když si nebude myslet, že
je v sázce něco zásadního. Takže zbývá Haymitch. Opilý, nevrlý a
hádavý Haymitch, na kterého jsem právě chrstla studenou vodu. V
Hladových hrách byl mým trenérem a snažil se mě udržet naživu.
Mohu jen doufat, že se jeho popis práce nijak nezměnil.
Potápím se do vody celá, abych neslyšela žádné okolní zvuky.
Kéž by se vana rozšířila a já si v ní mohla volně plavat jako během
horkých nedělí v lese se svým otcem. Takové dny pro mě vždycky
měly příchuť něčeho výjimečného. Vyráželi jsme časně ráno a
zacházeli jsme hlouběji do lesa než obvykle, k malému jezeru, které
otec objevil jednou při lovu. Ani si nevzpomínám, jak mě otec učil
plavat, protože jsem byla ještě hodně malá. Pamatuji si, jak jsem se
potápěla, otáčela se ve vodě a plavala po hladině sem a tam. Pod
prsty na nohou jsem cítila bahnité dno jezera. Kolem mě voněly
květy a zeleň. Splývala jsem na zádech, stejně jako teď, a hleděla
jsem na modrou oblohu, zatímco zvuky lesa tlumila voda. Otec lovil
vodní ptáky hnízdící kolem jezera, já jsem hledala vajíčka a oba jsme
na mělčině vyhrabávali kořeny šípatky střelolisté, podle jejíhož
starého indiánského názvu jsem dostala svoje jméno. Když jsme se
večer vrátili, matka dělala, že mě ani nemůže poznat, jak jsem čistá.
Pak uvařila úžasnou večeři – kachnu s opečenými hlízami šípatky.
Hurikána jsem nikdy nezavedla až k jezeru. Mohla jsem. Je to
sice daleko, ale vodní ptáci se dají lovit tak snadno, že se člověku ta
dlouhá cesta vyplatí. O tohle místo jsem se nechtěla s nikým dělit,
neboť patřilo pouze otci a mně. Po Hladových hrách, kdy jsem se
nemusela tolik ohánět, abych uživila rodinu, jsem k němu párkrát
zašla. Pořád se v něm dalo krásně plavat, ale návštěvy mě spíš
skličovaly. Zatímco jezero se za posledních pět let prakticky
nezměnilo, já jsem skoro k nepoznání.
I pod vodou ve vaně slyším nějaký hluk. Houkání aut, veselé
volání a přibouchnutí dveří. To může znamenat jedinou věc: dorazil
můj přípravný tým. Mám sotva čas se osušit a přehodit přes sebe
župan, než všichni rozrážejí dveře do koupelny. Nemá smysl
pokoušet se trvat na nějakém soukromí. Pokud jde o mé tělo, nemohu
mít před těmito třemi lidmi žádná tajemství.
„Katniss, co to obočí!“ hrozí se okamžitě Venia a já se i přes
svoji sklíčenost musím přemáhat, abych se nerozesmála. Světle
zelenomodré vlasy má vyčesané tak, že jí trčí v ostrých ostnech do
všech stran, a zlatá tetování, která původně měla jen nad obočím, se
jí rozšířila i pod oči. Teď přispívají k dojmu, že jsem ji naprosto
šokovala.
Přichází k ní Octavia a konejšivě ji hladí po zádech – její
kulaťoučké tělo vypadá vedle Veniiny hubené a kostnaté postavy
ještě boubelatěji. „Ale no tak, drahoušku. To spravíš natošup. Ale co
mám dělat já s těmi nehty?“ Chytá mě za ruku a svírá mi prsty mezi
dvěma hráškově zelenými dlaněmi. Její kůže vlastně není přímo
hráškově zelená, spíš tmavší, jako listy stálezelených rostlin. Tím
odstínem se bezpochyby pokouší udržet krok s nevypočitatelnými
módními trendy Kapitolu. „Vážně, Katniss, mohla jsi mi nechat
aspoň něco, s čím by se dalo pracovat!“ kvílí.
Má pravdu. Za poslední dva měsíce jsem si důkladně okousala
nehty. Uvažovala jsem, zda bych se neměla pokusit toho zlozvyku
zbavit, ale nenapadl mě pro to žádný dobrý důvod. „Promiň,“
zamrmlám. Opravdu jsem nepřemýšlela nad tím, jak ztížím práci
svému přípravnému týmu.
Flavius mi zvedá několik pramenů mokrých, slepených vlasů a
nesouhlasně vrtí hlavou, až se mu pohupují oranžové vývrtkovité
lokny. „Dotkl se jich někdo od doby, co jsme se viděli naposled?“
ptá se přísně. „Nezapomeň, že jsme ti kladli na srdce, aby sis nic
nenechala dělat s vlasy.“
„Ano!“ říkám vděčně, protože mohu dokázat, že jsem je
nezklamala úplně. „Totiž ne, nikdo je nestříhal. Na to jsem
nezapomněla.“ No, to není přesné. Spíš jsem na stříhání vlasů nikdy
ani nepomyslela. Co jsem doma, splétám si je do obvyklého copu na
zádech.
Zdá se, že jsem je tím trochu uchlácholila. Všichni mě na
uvítanou líbají, usazují mě na židli v mé ložnici a jako obvykle
začínají bez přestávky mluvit, aniž by se obtěžovali sledovat, jestli je
poslouchám. Zatímco mi Venia předělává obočí, Octavia mi lepí
falešné nehty a Flavius mi vtírá nějakou břečku do vlasů, sdělují mi
nejrůznější novinky z Kapitolu. Jakým hitem byly poslední Hladové
hry, jaká je tam od té doby nuda a jak se nikdo nemůže dočkat, až se
znovu objevím já s Peetou po Turné vítězů. Pak už to nebude trvat
dlouho a Kapitol se začne chystat na Čtvrtohry.
„Není to vzrušující?“
„Nepřipadáš si jako šťastlivec?“
„V prvním roce po vítězství se staneš trenérem ve Čtvrtohrách!“
Vzrušeně drmolí jeden přes druhého.
„Hm, ano,“ říkám neutrálně. Lip to nesvedu. I v normálním
ročníku má člověk pořádnou noční můru z toho, že bude dělat
instruktora splátcům. Nedokážu projít kolem školy, aniž bych
neuvažovala, kterému dítěti budu muset radit. Aby to ale všechno
bylo ještě horší, letos je pětasedmdesátý ročník Hladových her, což
znamená, že půjde o třetí Čtvrtohry. Každé čtvrtstoletí se porážka
krajů připomíná ještě bujařejší zábavou a nějakým obzvlášť
příšerným překvapením pro splátce. Při minulých Čtvrtohrách jsem
samozřejmě ještě nebyla na světě, ale vzpomínám si, že nám ve škole
vyprávěli, jak si při nich Kapitol vyžádal do arény dvojnásobek
splátců. Učitelé nikdy nezacházeli do přílišných podrobností, což je
překvapivé, protože právě tehdy zvítězil Haymitch Abernathy z
Dvanáctého kraje.
„Haymitch by se měl připravit na obrovskou pozornost!“
vypískne Octavia.
Haymitch přede mnou nikdy nemluvil o svých vlastních
zkušenostech z arény a já se ho na ně nikdy nezeptám. A jestli jsem
snad někdy viděla v televizi záznam z jeho ročníku, musela jsem být
příliš malá, než abych si to pamatovala. Ale Kapitol mu nedovolí
zapomenout. Svým způsobem je dobře, že letos budeme jako trenéři
k dispozici i já s Peetou, protože Haymitch bude jistě neustále opilý.
Jakmile můj přípravný tým vyčerpá téma Čtvrtoher, začíná mi
podrobně vyprávět o svých neskutečně přihlouplých životech. Kdo
prohlásil cosi o člověku, o kterém jsem v životě neslyšela, jaké boty
si právě koupili, a nakonec Octaviino rozvleklé vyprávění o tom,
jaká to byla chyba nechat přijít všechny hosty jejího narozeninového
večírku oblečené do ptačích per.
Brzy mě štípá obočí, vlasy mám na dotyk hebké jako samet a
nehty jen čekají na namalování. Zjevně dostali pokyn, aby mi
upravili pouze ruce a tvář, možná proto, že všechno ostatní bude v
chladném počasí stejně zakryté. Flavius má sto chutí, aby na mě
vyzkoušel svou oblíbenou purpurovou rtěnku, ale nakonec se
spokojuje s růžovou, která ladí s barvami, jež mi začínají nanášet na
obličej a na nehty. Podle palety odstínů, které vybral Cinna, je
zřejmé, že se snaží zdůraznit můj dívčí vzhled. Nepokoušejí se o nic
přehnaně sexy. To je dobře. Nikoho bych nepřesvědčila, kdybych si
musela hrát na vyzývavou svůdnici. Haymitch mi to řekl zcela jasně,
když mě trénoval na rozhovor před Hladovými hrami.
Dovnitř ostýchavě vchází má matka s tím, že ji Cinna požádal,
aby předvedla přípravnému týmu, jak mi spletla vlasy na loňský den
sklizně. Všichni nadšeně přikyvují a zaníceně sledují, jak se matka
pouští do složitého účesu. V zrcadle vidím jejich uchvácené výrazy, s
nimiž pozorují každý matčin pohyb, i dychtivost, když si mají nějaký
krok vyzkoušet sami. Všichni tři se chovají k mé matce tak uctivě a
mile, že mám úplně výčitky z toho, jak nadřazeně jsem se vůči nim
cítila. Kdo ví, co by ze mě bylo nebo o čem bych mluvila, kdyby mě
vychovali v Kapitolu? Možná bych i já nejvíc ze všeho řešila, že
jsem neměla pořádat narozeninový večírek plný ptačích per.
Jakmile mám hotové vlasy, scházím dolů do obývacího pokoje,
kde už čeká Cinna. Pohled na něj mi vlévá do žil naději. Vypadá jako
vždycky, má prosté oblečení, krátké hnědé vlasy a jen nepatrný
náznak zlaté oční linky. Objímáme se a já mám co dělat, abych mu
hned nevyklopila celý rozhovor s prezidentem Snowem. Rozhodla
jsem se však, že jako prvnímu o všem řeknu Haymitchovi. Ten bude
vědět nejlíp, koho tím mám dál zatěžovat. S Cinnou se ale mluví tak
snadno – v poslední době si často povídáme po telefonu, který jsme
dostaly spolu s domem. Je to skoro jako nějaký špatný vtip, protože
skoro nikdo z našich známých telefon nemá. Samozřejmě ho dostal
Peeta, ale tomu nevolám. Haymitch vyrval svůj přístroj ze zdi už
před mnoha lety. Telefon má ještě moje kamarádka Madge,
starostova dcera, ale pokud si chceme popovídat, navštívíme se
osobně. Ze začátku jsme ho proto skoro nepoužívaly. Pak začal volat
Cinna, aby pracoval na mých vlohách.
Každý vítěz má oficiálně mít nějaký talent a dál jej rozvíjet,
protože nemusí pracovat ve škole ani v průmyslovém oboru
typickém pro jeho kraj. Může se jednat v podstatě o cokoliv, jen je
třeba, aby se na dané téma mohl natočit rozhovor. Ukazuje se, že
Peeta má doopravdy nadání, a to pro malování. Roky zdobil koláče a
dorty v rodinné pekárně. Teď je ale bohatý, takže si může dovolit
nanášet opravdovou barvu na plátna. Já naproti tomu žádný talent
nemám, pokud se nepočítá talent lovecký, jenomže lov je proti
zákonu. Nebo snad zpěv, který bych ale Kapitolu nepředváděla ani
za milion let. Matka se snažila vzbudit můj zájem o různé možnosti
ze seznamu, který jí poslala Cetkie Trinketová. Vaření, aranžování
květin, hraní na flétnu. Nic z toho se neuchytilo, ačkoliv Prim má
talent pro všechny tři činnosti. Nakonec se do věci vložil Cinna a
nabídl mi, že rozvine mou touhu navrhovat šaty, která vskutku
potřebovala usilovně rozvíjet, protože jsem žádnou necítila.
Souhlasila jsem, jelikož to znamenalo, že si mohu povídat s Cinnou,
a on slíbil, že odvede veškerou práci.
Právě rozkládá plno materiálů po mém obýváku: šaty, látky i
skicáře se svými náčrty. Zvedám jeden z bloků a prohlížím si šaty,
které jsem údajně navrhla. „Mám pocit, že jsem docela slibná
umělkyně,“ poznamenávám.
„Koukej se obléct, ty budižkničemu,“ říká a hází mi hromadu
šatů.
Návrhářství mě sice nezajímá, ale moc se mi líbí oblečení, které
pro mě Cinna vytváří. Jako například tohle. Volné černé kalhoty ze
silného, teplého materiálu. Pohodlná bílá košile. Svetr upletený ze
zelených, modrých a šedých proužků měkounké vlny. Zdobené
kožené boty mě vůbec netlačí do prstů.
„Tohle oblečení jsem si navrhla sama?“ ptám se.
„Ne, ale ráda bys je jednou navrhla a byla víc jako já, ty módní
hvězdo,“ odpovídá Cinna. Podává mi stoh kartiček. „Tyhle
poznámky budeš číst mimo záběr kamery, až budou natáčet šaty.
Snaž se mluvit, jako kdyby ti to nebylo totálně ukradené.“
Právě v tu chvíli dovnitř vpadá Cetkie Trinketová v tykvově
oranžové paruce. „Jsme tu přesně načas!“ halasí, líbá mě na obě
tváře, mává na televizní štáb a ukazuje mi, kam si mám stoupnout.
Cetkie je motor, který nás nutí k dochvilnosti, a tak se jí snažím
vyhovět. Začínám přecházet po místnosti jako loutka, zvedám
jednotlivé šaty a pronáším pitomoučké poznámky typu „No nejsou
kouzelné?“. Zvukař natáčí, jak čtu z kartiček text, který později spojí
s pořízenými záběry, a pak mě vyhazují z pokoje, aby mohli
nerušeně natočit moje/Cinnovy návrhy.
Prim směla dnes na tu událost přijít ze školy dřív. Právě stojí v
kuchyni, kde ji zpovídá další člen štábu. V blankytně modrých
šatech, které zvýrazňují její oči, vypadá nádherně. Plavé vlasy má
stažené modrou stuhou a přenáší trochu váhu na špičky leskle bílých
bot, jako kdyby se chystala vzlétnout, jako…
Bum! Mám pocit, jako kdyby mě někdo udeřil do hrudi. Ve
skutečnosti se nic nestalo, ale ta bolest je tak skutečná, že mimoděk o
krok ustupuji. Křečovitě zavírám oči a nevidím Prim, ale Routu,
dvanáctiletou dívku z Jedenáctého kraje, která se stala mým
spojencem v aréně. Dokázala přeskakovat ze stromu na strom skoro
jako pták a zachytávala se těch nejtenčích větví. Routa, které jsem
nepomohla. Kterou jsem nechala zemřít. Vybavuji si, jak leží na
zemi s oštěpem zabořeným v břiše…
Koho dalšího se mi nepodaří zachránit před pomstychtivostí a
krutostí Kapitolu? Kdo další zemře, jestli neuspokojím prezidenta
Snowa?
Uvědomuji si, že mi Cinna obléká kabát, a mechanicky zvedám
paže. Celou mě zahaluje a obklopuje sněhově bílá kožešina. Takové
zvíře jsem ještě neviděla. „Hermelín,“ říká Cinna, když vidí, jak
hladím měkký rukáv. Následují kožešinové rukavice, jasně červený
šátek a něco chlupatého přes uši. „Díky tobě se klapky na uši
dostanou znova do módy.“
Nenávidím klapky na uši, pomyslím si. Člověk s nimi hůř slyší, a
od chvíle, kdy jsem po výbuchu v aréně ohluchla na jedno ucho, je
nesnáším ještě víc. Po mém vítězství mi Kapitol ucho vyléčil, ale
každou chvíli se přistihnu, že ho pořád opatrně a nevěřícně zkouším.
Spěšně ke mně přichází matka a něco drží v ruce. „Pro štěstí,“
říká.Je to ten odznáček, který mi věnovala Madge. Letící reprodrozd
ve zlatém kruhu. Snažila jsem se ho dát Routě, ale nechtěla si ho
vzít. Říkala, že právě kvůli tomu se mi rozhodla důvěřovat. Cinna mi
ho připíná k šátku.
Cetkie Trinketová opodál tleská rukama. „Všichni mi věnujte
pozornost! Chystáme se na první venkovní záběr, kde se vítězové
přivítají na počátku své úžasné cesty. Takže, Katniss, pořádně se
usměj, ta vyhlídka tě přece plní vzrušením, ne?“ Nijak nepřeháním,
když řeknu, že mě Cetkie doslova vystrčí ze dveří.
Chvíli skoro nic nevidím kvůli sněhu, který se začal hustě sypat z
nebe. Pak rozeznávám, jak Peeta vychází ze dveří svého domu. V
hlavě mi znějí slova prezidenta Snowa: „Dej si ještě vyšší cíl.
Přesvědč mě.“ A vím, že nemám jinou možnost.
Nasazuji široký úsměv a vykročím směrem k Peetovi. Pak, jako
kdybych nedokázala vydržet už ani vteřinu, se dávám do běhu. Chytá
mě, otáčí se se mnou a pak podkluzuje na sněhu – ještě pořád se
úplně nesžil se svou umělou nohou. Padáme do sněhu, on dole, já na
něm, a poprvé za několik měsíců se líbáme. Polibku překážejí
kožešiny, sněhové vločky a rtěnka, ale pod tím vším cítím Peetovu
pevnou spolehlivost. A vím, že nejsem sama. Ať jsem ho zranila
sebevíc, před kamerami mě nepotopí. Nezpečetí můj osud nějakým
vlažným polibkem. Stále o mě pečuje.
Stejně jako v aréně. Z toho pomyšlení je mi najednou nějak do
pláče. Místo toho mu pomáhám na nohy, zaklesnu se do něj a šťastně
ho táhnu za sebou.
Zbytek dne se mi slévá do jediné rozmazané šmouhy: cesta na
nádraží, loučení, odjezd vlaku, naše stará parta – Peeta a já, Cetkie a
Haymitch, Cinna a Portia, Peetova vizážistka – u večeře sestávající z
nějakého nepopsatelně báječného jídla, na které si nepamatuji. Pak
sedím v pyžamu a objemném županu ve svém přepychovém kupé a
čekám, až ostatní půjdou spát. Vím, že Haymitch bude vzhůru ještě
dlouho. Nerad spí, když je venku tma.
Jen co se ve vlaku všechno ztiší, obouvám si bačkory a vycházím
k jeho dveřím. Musím zaklepat několikrát, než mi otevře. Mračí se,
jako kdyby věděl, že mu nesu špatnou zprávu.
„Co chceš?“ ptá se a mě málem poráží oblak vinných výparů.
„Musím s vámi mluvit,“ šeptám.
„Teď?“ diví se. Přikyvuji. „Tak ať to stojí za to.“ Čeká, ale já
jsem si jistá, že každé slovo, které si řekneme v kapitolském vlaku,
někdo odposlouchává a nahrává. „Tak co?“ vyštěkne netrpělivě.
Vlak brzdí a na zlomek vteřiny mě napadá, že mě osobně sleduje
prezident Snow a nesouhlasí s tím, abych se svěřila Haymitchovi, a
proto se mě rozhodl rovnou zabít. Zastavujeme ale jen na doplnění
paliva.
„Je tu takový zatuchlý vzduch,“ říkám.
Jde o zcela nevinnou větu, ale Haymitch chápavě mhouří oči.
„Potřebuješ na chvíli ven.“ Protahuje se kolem mě a vyráží chodbou
ke dveřím. Když s námahou otevře, zasype nás poryv sněhu.
Haymitch seskakuje z vozu.
Přibíhá k nám kapitolský průvodčí, ale Haymitch na něj dobrosrdečně
mávne a zapotácí se. „Jenom chci na čerstvý vzduch. Za
minutku jsem zpátky.“
„Omlouvám se. Je namol,“ říkám tiše. „Postarám se o něj.“
Seskakuji za Haymitchem a plahočím se sněhem. Skoro okamžitě si
promáčím bačkory. Haymitch mě odvádí za poslední vagon, kde nás
nikdo neuslyší. Pak se ke mně otáčí. „Tak co je?“
Všechno mu říkám. O prezidentově návštěvě, o Hurikánovi tom,
že všichni zemřeme, jestli nebudu dost dobrá. V červené záři zadních
světel vlaku najednou vypadá střízlivější a podstatně starší. „Takže to
musíš zvládnout.“
„Kdybyste mi mohl pomoct aspoň s touhle cestou…,“ začínám.
„Ne, Katniss, nejde jenom o tuhle cestu,“ skáče mi do řeči.
„Jak to myslíte?“ ptám se.
„I když to teď zvládneš, za dalších pár měsíců se vrátí, aby nás
všechny odvezli na Hladové hry. Budete s Peetou dělat trenéry každý
rok. A oni s vámi budou každý rok točit rozhovory, vysílat
podrobnosti o vašem soukromém životě a ty nebudeš mít jinou
možnost, než s ním žít šťastně až do smrti.“
Zvolna mi dochází plný význam jeho slov. Nikdy nemohu žít s
Hurikánem, i kdybych nakrásně tisíckrát chtěla. Nikdy nebudu smět
žít sama. Navždy budu muset být zamilovaná do Peety. Kapitol
nepřipustí nic jiného. Možná mi dají ještě pár let, abych zůstala s
matkou a Prim, protože je mi teprve šestnáct. Ale pak… pak…
„Chápeš, co tím myslím?“ naléhá Haymitch. Přikyvuji. Existuje
pro mě jediná budoucnost, nechci-li zabít svoje nejbližší i sebe samu.
Budu si muset vzít Peetu.
Díky
2024 ©