kapitola 2

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 7. 1. 2013 v kategorii Kristin Cashore : Sedm-království - 1 Vyjimečná, přečteno: 2308×

DRUHÁ KAPITOLA

Byl to kraj sedmi království. Sedmi království a sedmi skrznaskrz

nepředvídatelných králů. Proč by ve jménu zdravého rozumu

někdo unášel prince Tealiffa, otce krále Lienidu? Byl to starý

muž. Neměl žádnou moc. Neměl žádnou ctižádost. Nebyl dokonce ani

zdravý. Říkalo se, že většinu dní jen vysedává u ohně nebo na sluníčku,

vyhlíží na moře a hraje si s pravnuky. Nikoho neobtěžoval.

B

Lidé v Lienidu neměli nepřátele. Rozdávali zlato každému, kdo jim

za ně mohl nabídnout zboží. Pěstovali vlastní ovoce a chovali vlastní

zvěř. Žili si sami pro sebe na svém ostrově, odděleni od ostatních šesti

království mořem. Byli jiní. Vyznačovali se charakteristickými tmavými

vlasy a typickými zvyky a potrpěli si na svou izolaci. Král Ror z Lienidu

byl mezi sedmi králi ten nejpříjemnější. Nesmlouval se s ostatními, ale

nevyvolával ani války a vládl svým lidem spravedlivě.

To, že síť špehů Rady vystopovala otce krále Rora v žaláři krále

Murgona v Sunderu, o ničem nevypovídalo. Murgon neměl ve zvyku

podněcovat problémy mezi královstvími, ale často a rád posloužil a

vykonal nepříjemnou práci za jiné, dostal-li dobře zaplaceno.

Bezpochyby ho někdo odměnil za to, že věznil starce z Lienidu. Otázka

byla kdo?

Katsin strýc Randa, král Mezizemě, v této záležitosti zapojen nebyl.

Tím si mohla být Rada jistá, protože Oll byl Randův hlavní zvěd a jeho

důvěrník. Díky Ollovi Rada věděla všechno, co se o Randovi dalo vědět.

Randa si ostatně dával dobrý pozor, aby se nezapletl s ostatními

královstvími. Jeho říše ležela uprostřed mezi Estillem a Westerem a mezi

Nanderem a Sunderem. Byla to moc vratká pozice na to, aby se s někým

paktoval.

Králové Westeru, Nanderu a Estillu, ti měli na svědomí většinu

problémů. Byli uhnětení ze stejného zbrklého těsta, všichni ctižádostiví,

všichni závistiví. Všichni bezohlední a bezcitní a vrtkaví. Král Birn z

Westeru a král Drowden z Nanderu klidně uzavřeli spojenectví a porazili

armádu Estillu na severních hranicích, ale tato dvě království to nikdy

nedokázala dlouho táhnout společně. Jedna země najednou urazila

druhou a Wester a Nander se staly znovu nepřáteli a Estill se pro změnu

spojil s Nanderem, aby porazily Wester.

Ke svému lidu se králové nechovali o nic lépe než k sobě navzájem.

Katsa si vzpomínala na případ farmářů z Estillu; před několika týdny je s

Ollem tajně osvobodili z kravína, kde byli zavřeni. Farmáři z Estillu

nebyli schopni platit svému králi Thigpenovi desátky, protože jim

Thigpenovo vojsko zdupalo pole při nájezdu na jednu vesnici v Nanderu.

Thigpen jim proto měl škodu nahradit. To by uznal dokonce i král Randa,

kdyby něco takového způsobila jeho armáda. Ale Thigpen chtěl farmáře

pověsit za to, že desátek nezaplatili. Ano, Birn, Drowden a Thigpen

uměli Radu zaměstnat.

Nebylo tomu tak vždycky. Wester, Nander, Estill, Sunder a Mezizem

– pět vnitřních království – kdysi uměly žít v míru vedle sebe. Před

několika staletími vzešli jejich panovníci z jedné rodiny, vedené třemi

bratry a dvěma sestrami. Podařilo se jim překonat vzájemnou žárlivost a

neuchýlit se k válkám. Ale to staré rodinné pouto bylo dávno pryč a

vzpomínky na ně vymizely. Lidé z království byli vydáni na milost

povahám těch, kteří se vyhoupli do jejich čela. Bylo to riziko a současná

generace při něm málokdy vítězila.

Sedmé království se jmenovalo Monsea. Od ostatních je oddělovaly

hory, stejně jako moře oddělovalo Lienid. Leck, král Monsey, měl za

ženu Ashen, sestru krále Rora z Lienidu. Leck a Ror nesnášeli

handrkování ostatních království. To z nich však nedělalo spojence,

protože Monsea a Lienid od sebe ležely příliš daleko, byly příliš

nezávislé a příliš nezúčastněné na záležitostech ostatních království.

O dvoře Monsey se toho moc nevědělo. Král Leck byl mezi svým

lidem oblíben a měl pověst člověka laskavého k dětem, zvířatům a všem

bezmocným tvorům. Jeho královna byla milá žena. Říkalo se, že toho

dne, kdy se doslechla o zmizení starce Tealiffa, přestala ze žalu jíst. Otec

krále Lienidu byl samozřejmě i jejím otcem.

Otce lienidského krále musel unést Wester nebo Nander nebo Estill.

Katsu nenapadala žádná jiná možnost, pokud v tom neměl prsty sám

Lienid. To by bylo absurdní pomyšlení, nebýt toho muže z Lienidu na

Murgonově dvoře. Měl přepychové šperky, byl to nějaký šlechtic. A

každý Murgonův host si zasluhoval podezření.

Ale Katse nepřipadalo, že v tom má prsty. Nedokázala by to vysvětlit,

ale cítila to.

Proč Tealiffa unesli? Čím mohl být důležitý?

* * *

Dostali se do města Randa před sluncem, ale jen taktak. Když kopyta

koní zazvonila o kamennou dlažbu, zpomalili. Část města už byla vzhůru.

Nemohli se prořítit úzkými ulicemi. Nesměli vzbudit podezření.

Koně je nesli kolem dřevěných chatrčí a domů, kamenných dílen a

obchodů se zavřenými okenicemi. Budovy byly úhledné a většina z nich

nedávno natřená. V Randově městě neměla špína co dělat. Král Randa

špínu netrpěl.

Když ulice začaly stoupat, Katsa sesedla. Předala otěže Giddonovi a

převzala Tealiffova koně. Giddon a Oll zahnuli na cestu, která vedla na

východ do lesů, a Katsina koně vedli za sebou. Tak to bylo dohodnuto.

Stařec na koňském hřbetě a chlapec po jeho boku, stoupající ke hradu,

budou méně nápadní než čtyři koně a čtyři jezdci. Oll a Giddon vyjedou z

města a počkají na ni v lese. Katsa předá Tealiffa princi Raffinovi

průchodem v odlehlé části hradeb, jehož existenci Oll pečlivě před

Randou skrýval.

Katsa přetáhla starci přikrývky pevněji kolem hlavy. Ještě pořád bylo

přítmí, ale když viděla kroužky v jeho uších ona, pak by je mohli

zahlédnout i ostatní. Ležel na koni schoulený, Katsa netušila, jestli spí,

nebo je v bezvědomí. Pokud ho neprobudí, pak nevěděla, jak zvládnou

poslední úsek putování po rozpadajícím se schodišti v Randových

hradbách, kam se kůň nedostane. Dotkla se starcovy tváře. Pohnul se a

znovu se rozechvěl.

„Musíte se probrat, princi,“ řekla naléhavě. „Nedokážu vás vynést po

schodech ke hradu.“

Otevřel oči. Odrazilo se v nich šedé světlo a jeho hlas se roztřásl

chladem.

„Kde to jsem?“

„Tohle je město Randa v Mezizemi,“ vysvětlovala. „Jsme skoro v

bezpečí.“

„Nečekal bych od Randy, že bude provádět záchranné mise.“

Netušila, že bude mít tak jasnou hlavu. „To taky nedělá.“

„Uf,“ vydechl. „No, jsem vzhůru. Nemusíte mě nosit. Jste lady Katsa,

že?“

„Ano, princi.“

„Slyšel jsem, že máte jedno oko zelené jako tráva v Mezizemi a druhé

modré jako obloha.“

„Ano, princi.“

„Slyšel jsem, že dokážete zabít člověka nehtem malíčku.“

Usmála se. „Ano, princi.“

„Je to tak lehčí?“

Pohlédla na něj, shrbeného v sedle. „Nerozumím vám.“

„Mít krásné oči. Ulehčuje to břemeno vašeho nadání, vědět, že máte

krásné oči?“

Rozesmála se. „Ne, princi. S radostí bych se vzdala obojího.“

„Myslím, že jsem vám zavázán vděčností,“ řekl ještě a pak se ponořil

do sebe.

Chtěla se ho zeptat: Za co? Před čím jsme vás zachránili? Ale stařec

byl nemocný a unavený a zdálo se, že zase usnul. Nechtěla ho obtěžovat.

Měla toho lienidského prince ráda. Neznala mnoho lidí, kteří by si s ní

chtěli povídat o jejím nadání.

Stoupali kolem střech a dveří, utopených v šeru. Začínala cítit

probdělou noc a ještě dlouhé hodiny si neodpočine. V duchu si opakovala

starcova slova. Měl přízvuk stejný jako ten muž, ten Lieniďan na

nádvoří.

Nakonec ho vážně nesla, protože když nastal čas, nedokázala ho

probudit. Předala otěže koně dítěti, které čekalo přikrčené u zdi, dívce,

jejíž otec byl nakloněn Radě. Katsa si přehodila starce přes rameno a

vrávorala pomalu, jeden schod za druhým, přes sutiny rozbitého

schodiště. Poslední úsek byl prakticky kolmý. V pohybu ji udržovala jen

hrozivě se rozednívající obloha. Nikdy by si nemyslela, že muž, který

vypadá jako pírko, bude tak těžký.

Nezbýval jí dech už ani na tichý hvizd, signál Raffinovi, ale nebylo to

třeba. Poznal, že se blíží.

„Celé město muselo slyšet, jak přicházíš,“ zašeptal. „Namouduši, Kat,

nečekal bych, že naděláš takový randál.“ Sklonil se a přebral náklad na

svá hubená ramena. Opřela se o zeď a lapala po dechu.

„Jsem sice Výjimečná, ale to neznamená, že mám sílu jako obr,“

vyrazila ze sebe. „Vy bez nadání to nechápete. Myslíte si, že když jsme

jednou Výjimeční, zvládneme všechno.“

„Ochutnal jsem tvé koláče a taky si pamatuju, jak umíš vyšívat.

Vůbec nepochybuju o tom, že tě spousta nadání minula.“ Usmál se na ni

v šedém světle a ona jeho úsměv opětovala. „Vyšlo to podle plánu?“

Pomyslela na toho Lieniďana na nádvoří. „Ano, většinou ano.“

„Tak běž,“ vybídl ji, „a buď klidná. Já se o něj postarám.“

Obrátil se a vplížil se se svým živým balíkem dovnitř. Katsa seběhla

po rozbitém schodišti dolů a proklouzla na stezku vedoucí na východ.

Stáhla si kapuci hluboko do tváře a zamířila směrem k růžovějící obloze.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a pět