Když se podívám zpět, další den začal až podezřele normálně. U snídaně jsme si se Stevie Rae špitaly o božském Erikovi a vymýšlely, co bych si měla v sobotu vzít na sebe. Dokonce jsme ani neviděly Afroditu a její ježibabí trojčata, Válečnici, Strašnou a Vosu. Upíří sociologie byla ohromně zajímavá, od Amazonek jsme přešli k antickým upírským slavnostem, kterým se říkalo Correia. Úplně jsem přitom zapomněla na večerní rituál Dcer temnoty, a dokonce jsem si na chviličku přestala lámat hlavu s tím, co udělám s Afroditou. Dramaťák byl taky fajn. Vybrala jsem si jeden monolog Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy (tu hru miluju od doby, co jsem viděla starou filmovou adaptaci s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem). Když jsem vyšla na chodbu, odchytila mě Neferet a zeptala se, jak daleko jsem se dostala v té učebnici pro vyšší ročník. Musela jsem přiznat, že moc daleko ne (v překladu: ani jsem se do ní nepodívala), a když jsem viděla, jak je z toho zklamaná, strašně jsem si to vyčítala. Musela jsem ale rychle letět na literku. Posadila jsem se mezi Damiena a Stevie Rae, a potom veškerá normalita skončila a všechno začalo jít úplně do háje.
Penthesilea nám četla čtvrtou kapitolu Nezapomenutelné noci. Vážně je to dobrá knížka a všichni jsme jako obvykle pozorně poslouchali, když vtom ten pitomec Elliott začal kašlat. Ten kluk je zkrátka naprostý a nevyléčitelný dement.
Asi tak v půlce kapitoly, vylepšené nervy drásajícím chrchláním, jsem něco ucítila. Vonělo to výrazně, sladce, přímo božsky a nemohla jsem zaboha přijít na to, co to je. Automaticky jsem se zhluboka nadechla a snažila se dál soustředit na knížku.
Elliottův kašel zesílil, a tak jsem se k němu spolu se zbytkem třídy naštvaně otočila. No uznejte. To si nemohl vzít pastilku, napít se vody nebo tak něco?
A pak jsem uviděla krev.
Elliott se neválel po lavici jako obvykle. Seděl úplně rovně a užasle zíral na svoji ruku zbrocenou čerstvou krví. Pořád jsem se na něj ještě dívala, když se znovu rozkašlal a v plicích mu hnusně vlhce zabublalo jak mě v ten den, kdy mě označili. Jenomže jemu se přitom z pusy vyřinula spousta jasně červené krve.
„C-co…?“ zachroptěl.
„Přiveďte Neferet!“ vyštěkla Penthesilea ostře, vytáhla ze zásuvky svého psacího stolu úhledně složený ručník a rozběhla se uličkou k Elliottovi. Spolužák, který seděl nejblíž u dveří, okamžitě vyrazil ze třídy.
Úplně oněmělí jsme sledovali, jak Penthesilea přibíhá k Elliottovi přesně v okamžiku, kdy vykašlal další příval krve, a tiskne mu ručník k puse. Elliott do něj zabořil obličej a celý se zkroutil v nezvladatelné křeči, jako když se dusí. Pak to na okamžik ustalo a on zvedl hlavu. Po bledém kulatém obličeji se mu řinuly krvavé slzy a z nosu se mu valila krev proudem, jako když zapomenete zavřít kohoutek. Vzhlédl k učitelce a já si všimla, že mu červená stružka teče i z ucha.
„Ne!“ vyhrkl a v hlase měl víc emocí, než bych při jeho netečnosti čekala. „Ne, já nechci umřít!“
„Ššš,“ chlácholila ho Penthesilea a shrnula mu ze zpoceného čela zrzavé vlasy. „Za chvilku už tě nic bolet nebude.“
„Ale… ale ne, já…“ zaprotestoval znovu svým obvyklým naříkavým tónem, ale pak na něj přišel další záchvat drásavého kašle. Zdálo se, že se dusí, a pak vyzvracel do nasáklého ručníku neuvěřitelnou spoustu krve.
Do třídy vrazila Neferet se dvěma vysokými svalnatými upíry v závěsu. Muži nesli nosítka a deku, Neferet jen lahvičku s mléčně zbarvenou tekutinou. Než jsme se vzpamatovali, přiřítil se ještě Drak Lankford.
„To je jeho mentor,“ zašeptala Stevie Rae téměř neslyšně. Přikývla jsem a vzpomněla si, jak Penthesilea vyčítala Elliottovi, že dělá Drakovi ostudu.
Neferet podala profesoru Lankfordovi lahvičku a potom se postavila za Elliotta. Položila mu ruce na ramena. Jeho dávení a kašel okamžitě ustaly.
„Honem to vypij, Elliotte,“ nařídil mu Drak. Když kluk slabě zavrtěl hlavou, jemně dodal: „Pak už tě nebude nic bolet.“
„Zůstanete… zůstanete se mnou?“ vypravil ze sebe splužák.
„Samozřejmě,“ odpověděl Drak. „Nenechám tě ani chvilku o samotě.“
„Zavoláte mámě?“
„Zavolám.“
Elliott na vteřinu zavřel oči, pak rozechvělýma rukama uchopil lahvičku a vypil ji. Neferet kývla na dvojici mužů, ti ho zvedli a položili na nosítka, jako by nebyl umírající kluk, ale jen loutka. Rychle ho za Drakovy asistence vynesli ven. Neferet se zastavila u dveří a obrátila se ke třídě otřesených terciánů.
„Mohla bych vám tvrdit, že Elliott bude v pořádku, že se uzdraví, ale to bych lhala.“ Její hlas zněl vyrovnaně, ale zároveň velitelsky. „Pravda je taková, že jeho tělo odmítlo proměnu. Dospělosti nedosáhne, protože za několik minut zemře. Mohla bych vám říct, ať nemáte strach, protože vám se to nestane. Ale to bych zase lhala. Proměnu v průměru nepřežije jedno z deseti mláďat. Někdo zemře hned na začátku tercie jako Elliott. Jiní z vás budou silnější a dožijí se až sexty. Tohle všechno vám neříkám proto, abyste ode dneška žili ve strachu. Dělám to ze dvou důvodů. Zaprvé chci, abyste věděli, že vám nelžu, a pokud vaše tělo proměnu odmítne, ulehčím vám přechod na onen svět. A zadruhé chci, abyste žili, jako kdybyste zítra mohli umřít, a chovali se tak, abyste za sebou v tom případě zanechali důstojnou památku a vaše duše měla klid. Pokud se dožijete dospělosti, položíte si aspoň základní kameny dlouhého života v mravní integritě.“ Podívala se mi přímo do očí a skončila slovy: „Prosím Nyx, aby vám dnes seslala útěchu. Pamatujte, že smrt je přirozenou součástí života, dokonce i upířího. Jednou se totiž všichni musíme vrátit do náruče své bohyně.“ Zavřela za sebou dveře a to klapnutí mělo v sobě něco definitivního.
Penthesilea se rychle vzpamatovala a bez emocí setřela z Elliottovy lavice krvavé loužičky. Jakmile zmizela poslední připomínka umírajícího spolužáka, vrátila se ke katedře a požádala nás, abychom za něj drželi minutu ticha. Pak otevřela knížku a pokračovala ve čtení tam, kde přestala. Snažila jsem se poslouchat. Snažila jsem se nemyslet na to, jak se Elliottovi řinula krev z očí, uší, nosu i pusy. A taky jsem se snažila nemyslet na to, že ta báječná vůně, kterou jsem předtím zachytila, byla bez nejmenších pochyb Elliottova krev, s níž z něj odcházel život.
Vím, že když umře nějaké mládě, všechno má běžet dál jako normálně, ale aby umřeli dva spolužáci takhle krátce po sobě, to se zjevně tak často nestávalo. Všichni byli po zbytek dne nepřirozeně zaražení. U oběda vládlo depresivní ticho, a jak jsem si všimla, většina kluků a holek se v jídle jen vrtala. Dvojčata se dokonce nehádala s Damienem, což by byla příjemná změna, kdybych nevěděla, co za tím stojí. Když Stevie Rae po chvíli s nějakou chabou výmluvou vstala od stolu a šla si před odpoledkou odpočinout na pokoj, s povděkem jsem se k ní připojila.
Šly jsme po chodníku hustou tmou další podmračené noci. Plynová světla mi tentokrát nepřipadala veselá a hřejivá, spíš studená a málo jasná.
„Elliotta nikdo neměl rád a tím se mi to zdá horší,“ řekla Stevie Rae. „Je to divné, ale s Elizabeth to bylo jednodušší. Aspoň nám mohlo být doopravdy líto, že umřela.“
„Vím přesně, jak to myslíš. Jsem rozhozená, ale kvůli tomu, že jsem na vlastní oči viděla, co se nám může stát, ne proto, že ten kluk je mrtvý.“
„Hlavně že to jde rychle,“ pípla.
Otřásla jsem se. „Zajímalo by mě, jestli to bolí.“
„Proti tomu ti něco dají – to bílé, co vypil Elliot. Potom to přestane bolet, ale až do konce zůstaneš při vědomí. Neferet ale každému umírání ulehčí.“
„Hrůza, co?“
„To jo.“
Chvilku jsme mlčely. Pak mezi mraky vykoukl měsíc a jeho záře přebarvila listí na stromech na přízračně stříbrný odstín. Zničehonic mi t připomnělo Afroditu a její rituál.
„Myslíš, že Afrodita zruší dnešní samhainový rituál?“
„To sotva. Dcery temnoty svoje rituály nikdy neodvolávají.“
„Do háje,“ povzdychla jsem si. Pak jsem se podívala na Stevie Rae. „Dělal jim ledničku.“
Překvapeně na mě pohlédla. „Elliott?“
„Jo, bylo to fakt hnusné, vypadal divně, jako když je zfetovaný. Asi už v té době začal odmítat proměnu.“ Minutu jsme rozpačitě mlčely a pak jsem pokračovala: „Nechtěla jsem ti to předtím říkat, zvlášť když jsem se pak od tebe dozvěděla… no… vždyť víš. Víš určitě, že to Afrodita nezruší? Po tom, co se stalo Elizabeth a Elliottovi?“
„Jim je to jedno. A na ledničkách jim nezáleží. Prostě si seženou někoho jiného.“ Zaváhala. „Zoey, já jsem o tom přemýšlela, a podle mě bys tam přece jen neměla chodit. Slyšela jsem, co ti včera Afrodita říkala. Postará se, aby se všichni obrátili proti tobě. Bude na tebe fakticky hodně hnusná.“
„Já to zvládnu, Stevie Rae.“
„Ne, mám z toho špatný pocit. Stejně ještě nemáš žádný plán, nebo ano?“
„Vlastně nemám. Zatím pořád zkoumám terén,“ pokusila jsem se odlehčit hovor.
„Terén můžeš zkoumat i jindy. Dnešek byl mizerný den, všichni jsou rozhození. Podle mě bys měla počkat.“
„To nejde, musím tam jít. Zvlášť po tom, co mi včera Afrodita řekla. Myslela by si, že jsem se nakonec těch jejích výhrůžek lekla a že mě teď má na háku.“
Kamarádka se zhluboka nadechla. „V tom případě mě vezmi s sebou.“ Začala jsem vrtět hlavou, ale ona se nenechala přerušit. „Jsi Dcera temnoty a technicky vzato si můžeš na rituál někoho přivést. Pozvi mě. Budu ti krýt záda.“
Vybavilo se mi, jak jsem se napila krve a jak mi chutnala tak moc, že to na mně poznaly i Válečnice a Strašná. Marně jsem se snažila nemyslet na její vůni – Heathovy, Erikovy, dokonce Elliottovy krve. Stevie Rae na to jednou přijde, ale dneska ne. A jestli tomu budu moct nějak zabránit, nedozví se to ještě hodně dlouho. Nechtěla jsem riskovat, že ji ztratím nebo že přijdu o dvojčata a Damiena – a kdyby věděli tohle, možná by se to stalo. Ano, vědí, že jsem „výjimečná“, a berou to, protože to ze mě dělá velekněžku, což je dobrá věc. Moje touha po krvi ale zrovna dobrá věc není. Vzali by ji taky s takovým klidem?
„Ani nápad, Stevie Rae.“
„Ale Zoey, neměla bys mezi ty ježibaby chodit sama.“
„Nebudu sama. Bude tam Erik.“
„Jasně, jenomže Erik dřív s Afroditou chodil. Nevíš, jestli půjde proti ní, kdyby se ti pokusila doopravdy ublížit.“
„Zlato, já se o sebe dovedu postarat.“
„Já vím, ale…“ Zarazila se a vrhla na mě divný pohled. „Zoey, ty vibruješ?“
„Cože? Co jestli dělám?“ A pak jsem to zaslechla taky a rozesmála se. „To mi zvoní mobil. Nechala jsem ho přes noc nabít a dala si ho do kabelky.“ Vytáhla jsem ho a podívala se na čas. „Je po půlnoci, kdo mi sakra…“ Odklopila jsem displej a vytřeštila na něj oči. Měla jsem patnáct nových zpráv a pět nepřijatých hovorů. „No tohle někdo se mi snaží dovolat a já si toho vůbec nevšimla.“ Nejdřív jsem zkontrolovala esemesky, a jak jsem je četla, začal se mi stahovat žaludek.
Zo brnkni mi
Miluju te
Zavolej prosim
Musim te videt
Jen my dva
Zavolas?
Chci s tebou mluvit
Zo!
Brnkni
Další už jsem neotvírala. Všechny byly v podstatě stejné. „Do pytle. To byl Heath.“
„Tvůj bývalý?“
„Jo,“ povzdychla jsem si.
„Co chce?“
„Vypadá to, že mě.“ Bez velkého nadšení jsem vyťukala přístupový kód k hlasové schránce a uslyšela Heathův roztomile ledabylý hlas. Šokovalo mě ale, jak rozrušeně zní.
„Zo! Zavolej mi. Hele, já vím, že je pozdě, ale… vlastně pro tebe není pozdě, ale pro mě jo. Ale to je fuk, mně to neva. Prostě mi brnkni. Fajn. Tak čau. Zavolej.“
Zasténala jsem a smazala to. Další vzkaz zněl ještě víc maniakálně.
„Zoey! Hele, musíš mi brnknout. Fakt. A nezlob se. Mně je přece Kayla ukradená, je blbá. Pořád tě miluju, Zoey, jenom tebe. Tak mi zavolej. Je mi jedno kdy, klidně se vzbudím.“
„No teda páni,“ řekla Stevie Rae. Samozřejmě Heathovo pořvávání dobře slyšela. „Ten kluk je úplně posedlý. Nedivím se, žes mu dala kopačky.“
„Hmm,“ zabručela jsem a honem smazala i tenhle druhý vzkaz. Třetí byl to samé v bledě modrém, jen ještě o trochu zoufalejší. Ztlumila jsem hlasitost a nervózně jsem podupávala nohou, než se přehrálo všech pět vzkazů. Neposlouchala jsem je, jenom jsem čekala, až je budu moct smazat. „Musím za Neferet,“ řekla jsem spíš pro sebe než kamarádce.
„Jak to? Chceš zablokovat jeho číslo nebo tak něco?“
„Ne. Vlastně jo. Něco takového. Prostě s ní potřebuju probrat, co s tím mám dělat.“ Uhnula jsem před jejím zvědavým pohledem. „Už se sem jednou málem vloupal. Nechci, aby to zkusil znovu a dostal se do průšvihu.“
„Jasně, to je pravda. Kdyby narazil na Erika, mohlo by to být hodně zlé.“
„To by byl horor. Takže radši hned půjdu najít Neferet, než začne odpoledka. Uvidíme se po škole.“
Ani jsem nepočkala, až se spolubydlící rozloučí, a vyrazila jsem k Neferetině pokoji. Tohle je doopravdy příšerný den. Elliott umře a já se můžu zbláznit po jeho krvi. Večer musím jít na samhainový rituál s partou spolužáků, kteří mě nemůžou ani cítit a chtějí mi to dát sežrat. A zřejmě jsem se otiskla se svým bývalým.
Jo. Tomuhle já zkrátka říkám den blbec.
2024 ©