V půli cesty k Nyktinu chrámu jsem si uvědomila, že Stevie Rae je nějak zamlklá. Kradmo jsem se po ní podívala. Zdá se mi to, nebo je tady pobledlá? Asi jsem měla předtuchu, protože mi přejel mráz po zádech.
„Stevie Rae, stalo se něco?“
„No, vlastně ano. Bude to pro tebe asi šok.“
„Co? Ten úplňkový obřad?“ Píchlo mě v břiše.
„Ne, ten se ti bude líbit – myslím tenhle oficiální.“ Nenápadně mi tak naznačila, že ten další s Dcerami temnoty se mi líbit nebude, ale o tom se mi zrovna v tu chvíli přemýšlet nechtělo. Pak se nadechla a řekla něco, proti čemu nějaké Dcery temnoty vypadaly jako bezvýznamná maličkost. „Před hodinou umřela jedna holka.“
„Cože? Jak?“
„Jako obvykle. Nezvládla proměnu a její tělo zkrátka…“ Odmlčela se a zachvěla. „Stalo se to, když nám končila hodina taekwonda. Vzpomínám si, že při rozcvičce hodně kašlala, jako by se jí špatně dýchalo, ale vůbec mě nenapadlo, že je s ní něco v nepořádku. Vlastně možná ano, ale hned jsem to pustila z hlavy.“
Smutně se na mě usmála a mně připadalo, že si to vyčítá.
„Dá se tomu nějak zabránit? Víš, jako nějak tomu člověku pomoct, zachránit ho, když začne…“ Nechala jsem větu viset ve vzduchu a bezradně rozhodila ruce.
„Ne. Jakmile tvoje tělo odmítne proměnu, nedá se s tím už nic dělat.“
„Tak se netrap, že sis toho jejího kašle nevšímala. Stejně jsi jí nemohla pomoct.“
„Já vím. Jen… bylo to hrozné. A měla jsem Elizabeth ráda.“
Úplně ve mně hrklo. „Elizabeth bez příjmení? To ona umřela?“
Spolubydlící přikývla a prudce zamrkala. Zjevně se jen stěží bránila slzám.
„To je hrůza,“ šeptla jsem, protože mě úplně neposlouchaly hlasivky. Vzpomněla jsem si, jak mi pochválila znamení a jak si všimla, že se na mě Erik díval. „Ale já ji přece viděla na dramaťáku a to jí vůbec nic nebylo.“
„Takhle to chodí. Ten člověk prostě třeba sedí vedle tebe, vypadá úplně normálně, a najednou…“ Znovu se otřásla.
„A výuka jde dál? I když nám zrovna umřela spolužačka?“ Vzpomněla jsem si, jak se loni o jednom víkendu dva druháci z Jižní střední zabili při autonehodě. Hned v pondělí přišli do školy lidé z psychologické poradny a zrušily se i všechny sportovní akce, které měly ten týden proběhnout.
„Tady se normálně pokračuje. Abychom si zvykli, že je to něco, co se může stát každému. Uvidíš sama, všichni se budou tvářit, jako že se nic nestalo, zvlášť lidi z vyšších ročníků. Smutní budou leda terciáni a Elizabethini nejlepší přátelé. Od nás se očekává, že nebudeme dělat scény a vyrovnáme se s tím. Elizabethina spolubydlící a kamarádky budou asi pár dní trochu zaražené, ale nesmějí to dávat moc najevo.“ Ztlumila hlas. „Víš, mně připadá, že dospělým upírům na nás až do proměny vlastně ani moc nezáleží.“
Zamyslela jsem se nad tím. Nepřipadalo mi, že by se ke mně Neferet chovala jako k někomu, kdo je postradatelný, vždyť dokonce řekla, že moje vybarvené znamení je příznivá předzvěst. Já jsem si svojí budoucností tak jistá nebyla. Ale rozhodně jsem nechtěla, aby to vypadalo, že mi Neferet nějak nadržuje a že jsem něco víc než ostatní. Chtěla jsem jednoduše kamarádit se Stevie Rae a její partou.
„To je doopravdy příšerné,“ řekla jsem nakonec.
„Ano, ale aspoň je to rychlý konec.“
Jedna moje část byla zvědavá na všechny podrobnosti, ale druhá se klepala strachy a nechtěla vědět vůbec nic. Než jsem se zmohla na nějakou otázku, naštěstí nás přerušila Shaunee.
„Kde vězíte, prosím vás?“ křikla na nás ze schodiště vedoucího ke vchodu do chrámu. „Erin s Damienem nám drží místo v kruhu, ale po začátku obřadu už dovnitř nikoho nepustí. Hněte sebou!“
Rozběhly jsme se ke schodům a spolu se Shaunee vstoupily do chrámu. Jakmile jsem vešla do tmavého klenutého předsálí, obklopila mě sladká kouřová vůně kadidla. Bezděky jsem se zarazila. Kamarádky se ke mně otočily.
„Klid, nemáš se čeho bát,“ řekla Stevie Rae a podívala se mi do očí. „Aspoň při tomhle obřadu ne.“
„Úplňkový obřad je bezva, bude se ti líbit. Jo, až ti upírka nakreslí na čelo pentagram a řekne ,buď požehnána‘, prostě odpověz to samé,“ vysvětlila mi Shaunee. „Pak se společně zařadíme do kruhu.“ Povzbudivě se na mě usmála a rychle zamířila do další zšeřelé místnosti.
„Počkej.“ Chytila jsem Stevie Rae za rukáv. „Možná je to hloupost, ale není pentagram náhodou symbol zla nebo něco?“
„To jsem si dřív taky myslela. Ale není to pravda, tuhle pověru šíří věřící, protože… Sakryš,“ zarazila se a pokrčila rameny, „já ani nevím proč jim tak záleží na tom, aby si lidi mysleli, že je to znamení zla. Ve skutečnosti pentagram odpradávna značil moudrost, ochranu a dokonalost. Samé dobré věci. Je to pěticípá hvězda. Čtyři cípy zastupují živly, ten pátý, co ukazuje přímo nahoru, zastupuje ducha. To je celé, žádná černá magie.“
„Manipulace,“ zamumlala jsem. Byla jsem ráda, že jsme změnily téma a přestaly mluvit o Elizabeth a o smrti.
„Co?“
„Církev věřících manipuluje s lidmi, aby je mohla ovládat, a chce, aby každý věřil stejným věcem. Proto si všichni mají myslet, že pentagram je špatný.“ Zhnuseně jsem zavrtěla hlavou. „To je jedno. Teď jsem si uvědomila, že se vlastně doopravdy těším. Pojď.“
Prošly jsme předsálím a já zaslechla zurčení vody. Minuly jsme krásnou fontánku a pak se chodba stočila doleva a vyústila do klenutého kamenného portálu, u kterého stála upírka. Ještě jsem se s ní nesetkala. Byla celá v černém, měla na sobě dlouhou sukni, blůzu s rozšířenými rukávy a jedinou ozdobou – stříbrnou výšivku bohyně na levé straně hrudi. Její dlouhé vlasy měly barvu zralé pšenice a od měsíčního srpku na čele se jí až k bradě vinuly safírové spirály.
„To je Anastasia. Učí kouzla a rituály a je to Drakova manželka,“ pošeptala mi Stevie Rae, přistoupila k upírce a uctivě přitiskla pěst k srdci.
Anastasia se usmála a ponořila prst do kamenné misky, kterou držela. Pak jí načrtla na čelo pěticípou hvězdu.
„Buď požehnána, Stevie Rae,“ řekla.
„Buď požehnána,“ odpověděla kamarádka. Povzbudivě na mě mrkla a zmizela v šeru za portálem.
Zhluboka jsem se nadechla a řekla si, že aspoň než skončí obřad, pustím Elizabeth, smrt a všechny pochybnosti z hlavy. Odhodlaně jsem vykročila k Anastasii a stejně jako Stevie Rae jsem přitiskla pěst k srdci.
Upírka namočila prst do oleje. „Vítej, Zoey Redbirdová, ať se ti líbí ve Škole noci i v novém životě,“ řekla a nakreslila mi přes znamení pentagram. „A buď požehnána.“
„Buď požehnána,“ zamumlala jsem. Jakmile jsem ucítila na čele vlhký dotek, celým tělem mi projelo zachvění, jako bych dostala ránu elektrickým proudem.
„Běž dál za kamarády,“ pobídla mě laskavě. „Nemusíš se ničeho bát, jsem přesvědčená, že bohyně nad tebou drží ochrannou ruku.“
„D-děkuju,“ zakoktala jsem a spěšně vstoupila do místnosti. Hořela v ní spousta svíček, v železných lustrech u stropu obrovské bílé voskovice a u stěn další v mnohoramenných svícnech. Byly tu i olejové lampy, ale neměly stínidla jako jinde ve škole, plameny v nich šlehaly volně. Věděla jsem, že tady dřív býval kostel církve věřících zasvěcený svatému Augustinovi, ale teď to tu vůbec jako v kostele nevypadalo. Krom toho, že všechno světlo pocházelo od plamenů svíček a lamp, tu nebyly žádné lavice. (Mimochodem, kostelní lavice fakticky nemusím – jsou tak děsně nepohodlné!) V celé místnosti byl vlastně jediný kus nábytku, a to starožitný dřevěný stůl přímo uprostřed. Podobal se tomu v jídelně, ale nebylo na něm jen jídlo, víno a tak. Na tomhle stála ještě mramorová socha bohyně s pozdviženýma rukama, která vypadala stejně jako výšivka na oblečení dospělých upírů, a taky velikánský svícen s tlustými bílými voskovicemi a několika tyčinkami kadidla, z nichž stoupal kouř.
Pak mi zrak padl na plamen šlehající z prohlubně v kamenné podlaze. Zmítal se ze strany na stranu a sahal nejmíň do výše pasu. Připadal mi nádherný, nebezpečný, ale přitom krotký, a něco mě k němu neodolatelně přitahovalo. Než jsem k němu ale stačila vykročit, naštěstí jsem zpozorovala, že na mě z druhé strany zuřivě mává Stevie Rae. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že u stěn stojí ve velkém kruhu studenti a dospělí upíři. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem si jich do té doby nevšimla. Byla jsem nervózní a zároveň unešená. Přiměla jsem nohy k pohybu a šla si stoupnout vedle kamarádky.
„No konečně,“ sykl Damien.
„Promiň,“ pípla jsem.
„Dej jí pokoj, Už tak má nervy nadranc,“ okřikla ho Stevie Rae.
„Psst! Už to začíná,“ zašeptala důrazně Shaunee.
Z tmavých koutů místnosti se jakoby kouzlem vynořily čtyři ženské postavy a zamířily do kruhu. Rozestavily se tak, že připomínaly značky světových stran na kompasu. Další dvě postavy vstoupily portálem, kterým jsem před chvilkou přišla i já. První šel vysoký muž, teda přesně řečeno upír (nikdo jiný než upíři tady nebyl), a já na něm mohla oči nechat. Jestli někdo ztělesňoval typickou představu o sexy upírovi, tak právě on. Měl hodně přes metr osmdesát a od minuty by mohl hrát v hollywoodském trháku.
„A tady máme jediný důvod, proč pořád ještě chodím na ten zatracený seminář poezie,“ zašeptala Shaunee.
„Moje řeč, ségra,“ vzdychla zasněně Erin.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se Stevie Rae.
„Loren Blake, oficiální básník upíří komunity. První muž po dvou stech letech, kterému tenhle titul udělili,“ odpověděla šeptem. „A na rozdíl od ostatních tak mladě jenom nevypadá, doopravdy mu je teprve dvacet a něco.“
Než jsem stačila položit další otázku, muž promluvil a jeho hlas mě naprosto uzemnil, takže jsem na něj zůstala civět s otevřenou pusou a hltala každé slovo.
Jde v kráse, jako chodívá
tma noci hvězdnou oblohou…
Recitoval dál a zvolna se blížil ke kruhu. Žena, která vešla do místnosti s ním, se zavlnila, jako by jeho slova byla hudba, a půvabným tanečním krokem začala obcházet kruh po vnější straně.
…a světla krása zářivá
i krása tmy v ní jedno jsou…
Všichni se dívali na tančící ženu. Najednou jsem si uvědomila, že je to Neferet. Měla na sobě dlouhé hedvábné šaty pošité drobnými kamínky a ty se ve světle svíček při každém pohybu třpytily jako noční obloha posetá hvězdami. Svým tancem vdechovala slovům staré básně nový život (byla jsem natolik při smyslech, že jsem poznala „Jde v kráse“ lorda Byrona).
…přísvitu něžná přediva,
jež pestré dny znát nemohou.
Ve chvíli, kdy Loren dospěl ke konci sloky, se oba setkali uprostřed kruhu. Neferet vzala ze stolu pohár a pozvedla ho, jako by nám všem připíjela.
„Nyktiny děti, vítejte na oslavě úplňku!“
Dospělí upíři jednohlasně odpověděli: „Vítej i ty.“
Neferet s úsměvem vrátila pohár na stůl a zvedla dlouhou tenkou zapálenou svíčku zasazenou v kalíšku. Pak přistoupila k upírce, kterou jsem předtím nikdy neviděla. Stála v místě, kde kruh zřejmě začínal. Pozdravila velekněžku tradičním způsobem a potom se k ní otočila zády.
„Psst!“ sykla Stevie Rae. „Všichni se budeme postupně obracet na čtyři světové strany, Neferet přivolá živly a vykouzlí Nyktin kruh. První je východ, kde sídlí vzduch.“
Všichni včetně mě, i když jsem zůstala maličko pozadu, se obrátili k východu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Neferet zvedá paže nad hlavu, a její hlas se odrazil od kamenných stěn jako zvuk zvonů.
„Z východu přivolávám vzduch a žádám, aby ovanul tento kruh moudrostí a naplnil jí celý náš obřad.“
Jakmile velekněžka začala vzývat živel, vzduch kolem mě se pohnul a proměnil ve vánek. Čechral mi vlasy a já zaslechla ševelit listy ve větru. Rozhlédla jsem se a čekala, že ostatní bude taky obklopovat miniaturní vichřice, jenomže nikomu jinému se nepohnul ani vlásek. Divné.
Upírka, která stála na východní straně kruhu, vytáhla ze záhybu šatů tlustou žlutou svíčku a Neferet ji zapálila. Žena ji pozdvihla nad hlavu a pak ji položila na zem.
„Otoč se doprava, teď přijde oheň,“ zašeptala Stevie Rae.
Otočili jsme se a Neferet pokračovala: „Z jihu přivolávám oheň a žádám, aby zažehl v tomto kruhu sílu vůle a obdařil náš obřad trvalou a nezlomnou mocí.“
Vítr, který mě mírně ovíval, vystřídalo horko. Nebylo vyloženě nepříjemné, asi tak jako když vlezete do vany plné horké vody, ale stejně mi po celém těle vyrazil pot. Střelila jsem pohledem po Stevie Rae. Trošku zakláněla hlavu a měla zavřené oči. Po potu ani památky. Horko najednou ještě zesílilo, a tak jsem se zase podívala na Neferet. Právě zapálila velkou červenou svíčku, kterou držela Penthesilea. Ta ji stejně jako předchozí upírka zvedla jako obětinu a pak ji položila na zem.
Stevie Rae do mě zase šťouchla, ale už jsem to nepotřebovala – sama od sebe jsem udělala vpravo vbok a obrátila se k západu. Nějakým záhadným způsobem jsem si byla jistá, že se otočíme právě tam a budeme vzývat vodu.
„Ze západu přivolávám vodu a žádám, aby zaplavila tento kruh soucitem, jenž promění světlo úplňku v léčivou sílu a obdaří náš kruh hlubším porozuměním.“
Velekněžka zapálila modrou svíčku, kterou držela upírka na západě. Žena ji pozvedla, potom ji položila na zem a mě obklopil zvuk vzdouvajících se vln a ucítila jsem slanou vůni oceánu. Nedočkavě jsem uzavřela kruh a otočila se k severu. Věděla jsem, že budeme vzývat zemi.
„Ze severu přivolávám zemi a žádám, aby nechala v tomto kruhu zakořenit tvůrčí energii, která dá dnešním přáním a modlitbám sílu se vyplnit.“
Vtom jsem pod nohama ucítila hebkou trávu, vdechla jsem vůni sena a uslyšela ptačí zpěv. Zelená svíčka už hořela u nohou „země“.
Asi by nebylo nic divného na to, kdyby mě ty zvláštní přeludy vyděsily, jenomže místo toho mě naplňovaly skoro nesnesitelnou lehkostí – bylo mi fantasticky! Tak fantasticky, že jsem se málem nahlas rozesmála, když jsme se spolu s Neferet obrátili zpět ke středu kruhu, kde šlehal plamen. Musela jsem pevně stisknout rty. Ten neuvěřitelně hezký básník stál naproti kněžce a já si všimla, že drží velkou fialovou svíčku.
„A jako poslední přivolávám ducha, jenž kruh uzavře, a žádám, aby nás naplnil sounáležitostí, díky níž si budeme vzájemně oporou.“
Naprosto nečekaně jsem ucítila, jak se moje duše radostně zatetelila – jako by mi v hrudi třepetali křídly kolibříci. Básník zažehl svíčku o vysoký plamen a položil ji na stůl. Neferet začala obcházet kruh. Mluvila k nám a dívala se nám přitom do očí.
„Měsíc dnes dorostl k úplňku. Všechno se rodí a zase zaniká, dokonce i Nyktiny děti, upíři. Této noci však síla života, magie a stvoření hoří nejjasněji, stejně jako bohynin měsíc. Nastal čas tvořit… konat.“
Srdce mi při jejích slovech bušilo jako splašené a najednou jsem si uvědomila, že je to vlastně kázání a tenhle obřad je něco jako mše. Stvoření kruhu a slova velekněžky na mě ale zapůsobily mnohem intenzivněji než všechny bohoslužby, kterých jsem se kdy zúčastnila. Rozhlédla jsem se. Možná je to tím prostorem. Místnost byla prosycená kadidlem a mihotavé světlo svíček působilo čarovně. Neferet vypadala přesně tak, jak má správná kněžka vypadat. Její krása zářila jako jasný plamen a svým magickým hlasem všechny doslova spoutávala. Nikdo nepospával v zadní lavici ani potají neluštil sudoku.
„Nastal čas, kdy se závoj oddělující všední svět od divukrásné bohyniny říše stává téměř průsvitným. Dnes v noci můžeme snadno překročit hranici mezi těmito světy a spatřit Nyktinu krásu a kouzelnou moc.“
Její slova mě hladila po kůži a najednou se mi sevřelo hrdlo. Zachvěla jsem se a zašimralo mě na čele v místě, kde mám znamení. Pak promluvil hlubokým zvučným hlasem básník.
„Nastal čas protkat své bytí vláknem nadpřirozena, upříst nit z prostoru a času a tvořit. Protože život je kruh a také tajemství. Naše bohyně to ví a její druh Erebus též.“
Náhle už jsem nebyla tak smutná z toho, že Elizabeth umřela. Už mi to nepřipadalo tak děsivé a hrozné, ale spíš úplně přirozené, jako jedna ze součástí světa, ve kterém máme každý své místo.
„Světlo… tma… den… noc… smrt… život… to vše je svázáno duchem a dotekem bohyně. Stačí respektovat rovnováhu věcí, respektovat bohyni a naučíme se upříst z měsíčního světla kouzelnou nit a z ní utkat štůček čisté magie, která nás bude provázet po všechny dny našich životů.“
„Zavřete oči, Nyktiny děti,“ ujala se opět slova Neferet, „a vyšlete k bohyni svá tajná přání. Dnes je závoj mezi světy tenký jako pavučina, všední svět se snoubí s kouzelným, a tak Nyx možná vaši prosbu vyplní a zahalí vás jemným pelem splněného snu.“
Kouzla! Oni se opravdu modlí za kouzelnou moc! Bude to fungovat? Může to vůbec fungovat? Existuje v tomhle světě opravdická magie? Vybavilo se mi, jak můj duch viděl slova, a bohyně mě viditelným hlasem zavolala k sobě do rozsedliny, políbila mě na čelo a navždycky mi změnila život. A že jsem teprve před chviličkou cítila moc Neferetina vzývání. To se mi přece nezdálo, něco takového nemohla být jen iluze.
Zavřela jsem oči, soustředila se na magii, kterou jsem kolem sebe cítila, a vyslala jsem do noci přání. V hloubi duše si nejvíc ze všeho přeju někam patřit… najít konečně domov, který mi nikdo nebude moct vzít.
Znamení mě sice pálilo, ale jinak jsem se doslova vznášela a připadala si nepředstavitelně šťastná. Vtom Neferet řekla, ať otevřeme oči, a pokračovala v obřadu. Její hlas byl jemný a zároveň silný – žena a válečnice v jedné osobě.
„Nastal čas vydat se neviděn na cestu měsíčním svitem. Čas naslouchat hudbě, již nesložil člověk ani upír. Čas jednoty s vánkem, jenž nás laská,“ mírně pokývla k východu, „a s blesky, jež se podobají první jiskře života.“ Pokynula k jihu. „Čas kochat se věčným oceánem a teplým konejšivým deštěm i úrodnou zemí, která je všude kolem nás a dává nám vše potřebné.“ Pozdravila západ a pak sever.
A pokaždé když vyslovila jméno živlu, mým tělem projel příjemný záchvěv energie.
Čtyři ženy, které jednotlivé živly představovaly, jako na povel vykročily ke stolu. Spolu s Neferet a Lorenem pozvedly pohár.
„Sláva bohyni noci a úplňku!“ zvolala velekněžka. „Sláva noci, která nám žehná! Skládáme ti své díky!“
Čtveřice žen se i s poháry vrátila na svá místa v kruhu.
„Ve jménu mocné Nykty,“ řekla Neferet.
„A Ereba,“ navázal básník.
„Žádáme, abyste nás prostřednictvím tohoto posvátného kruhu obdařili schopností mluvit řečí divokých zvířat, létat volně jako ptáci, zakusit kočičí sílu i půvab a najít v životě extázi a radost, jež nás vynesou na samý vrchol bytí. Buďme požehnáni!“
Křenila jsem se jako cvok. Ještě nikdy jsem neslyšela, aby někdo říkal v kostele podobné věci, a taky jsem při každé obyčejné mši nepocítila takovýhle příval energie!
Neferet se napila ze svého poháru a potom ho podala Lorenovi, který se taky napil a řekl „buďme požehnáni“. Čtveřice žen je napodobila, začala obcházet kruh a každému mláděti i dospělému dala napít. Když přišla řada na mě, udělalo mi radost, že mi žehná Penthesilea. V poháru bylo červené víno a já čekala, že bude kyselé jako mámin cabernet, který měla tajně schovaný (napila jsem se tenkrát jenom trošku a vůbec mi to nechutnalo). Bylo ale sladké, vonělo po koření a vznášela jsem se po něm ještě víc než předtím.
Když se všichni napili, ženy vrátily poháry na stůl.
„Chci, abyste všichni dnes v noci strávili aspoň chvilku sami v měsíčním světle. Osvěží vás a díky němu si lépe uvědomíte, jak je každý z vás výjimečný… je, nebo bude.“ Kněžka se usmála na mláďata, včetně mě. „Užijte si svou jedinečnost. Pokochejte se svou silou. To naše dary nás odlišují od lidí. Na to nikdy nezapomínejte, protože okolní svět vám bude odlišnost neustále připomínat. Nyní uzavřeme kruh a nechme se obejmout nocí.“
V opačném pořadí postupně poděkovala živlům a propustila je sfouknutím svíčky. Ucítila jsem přitom záchvěv smutku, jako bych se loučila s přáteli. Nakonec obřad uzavřela slovy: „Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“
Všichni po ní zopakovali: „Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“
A bylo to. Skončil můj první Nyktin obřad.
Kruh se rychle rozpadl, na můj vkus až moc rychle. Nejradši bych zůstala stát a přemýšlela o všech těch úžasných pocitech, které jsem prožila při vyvolávání živlů, ale nešlo to. Ostatní se začali bavit, tlačili se k východu a strhli mě s sebou. Byla jsem aspoň ráda, že si povídají a mě si nevšímají. Těžko bych někomu vysvětlovala, co se mi stalo. Zatraceně, vždyť jsem sama neměla ani páru, co to vlastně mělo znamenat!
„Hele, myslíte, že bude k večeři čína jako posledně? Minulý úplněk byl úplně super, to kuře na houbách chutnalo absolutně božsky,“ štěbetala Shaunee. „A na papírku v sušence pro štěstí jsem měla napsáno ,Tvé jméno bude ověnčeno slávou‘, a to je přece bezva.“
„Já mám takový hlad, že je mi úplně jedno, co bude k jídlu. Hlavně když toho bude hodně,“ prohlásila Erin.
„Moje řeč,“ přisvědčila Stevie Rae.
„Nestává se to často, ale musím s vámi souhlasit,“ řekl Damien a chytil mě a Stevie Rae v podpaží. „Jdeme jíst.“
Vtom mi to konečně docvaklo. „Jé, to nejde.“ Příjemný šimravý pocit z obřadu byl najednou ten tam. „Já s vámi nemůžu, musím –“
„My jsme pitomí.“ Stevie Rae se plácla do čela, až to plesklo. Úplně nám to vypadlo.“
„No jo, do háje!“ vykřikla Shaunee.
„Hnusné ježibaby,“ řekla Erin.
„Mám ti schovat něco k jídlu?“ zeptal se mě laskavě Damien.
„Ne. Afrodita říkala, že tam něco budou mít.“
„Určitě syrové maso,“ zafrkala Shaunee.
„Jasně, z nějakého chudáčka, který uvízl v její odporné pavučině,“ řekla Erin.
„Tím myslí tu pavučinu, kterou má mezi nohama,“ dodalo na vysvětlenou její dvojče.
„Nechte toho, vždyť Zoey vyděsíte k smrti,“ okřikla je Stevie Rae a začala mě strkat k východu. „Dovedu ji k rekreačnímu pavilonu a pak za vámi přijdu do jídelny.“
Když jsme se ocitly venku, obrátila jsem se k ní. „Prosím, řekni, že to s tím syrovým masem byla jen legrace.“
„Jasně, jenom legrace!“ pípla Stevie Rae. Moc přesvědčivě to neznělo.
„Paráda. Nesnesu ani pohled na krvavý steak. Co si počnu, jestli mi vážně budou vnucovat něco takového?“ Radši jsem nechtěla ani pomyslet, z čeho by to maso mohlo být.
„Mám v kabelce pastilky na žaludeční nevolnost. Chceš jednu?“ navrhla spolubydlící.
„Radši jo.“ Už teď mi bylo pěkně mizerně.