Škola noci 1 - kapitola 17

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 16. 3. 2012 v kategorii Škola noci 1 - aneb. Jak to všechno začalo :D, přečteno: 901×

Roztřeseně jsem si hřbetem ruky otřela pusu a odpotácela se kousek dál (neměla jsem chuť zkoumat, co jsem to vlastně vyzvracela). Zastavila jsem se u velikánského dubu, který rostl tak blízko zdi, že polovina jeho koruny přesahovala za ni. Opřela jsem se o kmen a soustředila se na to, abych nehodila šavli ještě jednou.

Co jsem to udělala? Co se to se mnou děje?

A pak jsem někde nad sebou zaslechla zamňoukání. Jenomže to nebylo žádné obyčejné zamňoukání, jaké by vydala normální kočka. Znělo hrozně naštvaně, něco jako

„mňááu-huf-mňááu-huf“.

Podívala jsem se nahoru. Na větvi, která se dotýkala vršku zdi, balancovala malá zrzavá číča. Upírala na mě obrovské oči a na první pohled vypadala rozzlobeně.

„Jak ses tam dostala?“

„Mňau-huf,“ oznámila mi, kýchla a udělala krůček ke mně.

„No pojď sem, čičičí,“ lákala jsem ji.

„Mňau-au-huf,“ namítla a opatrně se posunula asi tak o půl tlapky.

„To je ono, ještě kousek, maličká. Hezky jednu pacičku za druhou.“ Ano, rozumíte tomu správně – zachraňovala jsem kočku, abych nemusela myslet na všechny ty hrůzy ohledně pití krve. Prostě jsem na to v tu chvíli vážně neměla sílu. Bylo moc brzo, ta vzpomínka byla moc čerstvá. Kočka na stromě se ukázala jako dar z nebes. A navíc jsem měla pocit, že už jsem ji někde viděla. „Ještě kousek, micí, ještě kousek…“ mlela jsem pořád dokola, strčila jsem špičku balerínky do mezery mezi kameny a vyhoupla se dost vysoko, abych dosáhla na nejnižší část větve, na které kočka stála. Chytila jsem se jí, jako by to byl provaz, a s její pomocí se vyšplhala po zdi ještě výš. Celou dobu jsem na kočku mluvila a ona mi naříkavě odpovídala.

Konečně jsem se ocitla tak blízko, že jsem k ní dosáhla. Hezky dlouho jsme se na sebe jen tak dívaly a já si říkala, jak moc do mě asi vidí. Poznala, že jsem před chvíli pila krev (a chutnalo mi to)? Je mi cítit z pusy? Vypadám jinak než dřív? Nenarostly mi dlouhé špičáky? (Já vím, že to poslední je pitomost, když dospělí upíři žádné dlouhé špičáky nemají, ale co.)

Znovu na mě „mňaufla“ a popolezla ještě kousíček. Natáhla jsem se k ní a podrbala ji na hlavě. Stáhla uši, zavřela oči a začala příst.

„Vypadáš jako malá lvice,“ řekla jsem jí. „A jsi mnohem hezčí, když mi nenadáváš.“ Najednou jsem udiveně zamžikala a vzpomněla si, proč je mi povědomá. „Zdálo se mi o tobě.“ Vrstvou nevolnosti a strachu, která se mi usadila v žaludku, prosáklo trochu radosti. „Ty jsi moje kočka!“

Otevřela oči, zívla a zase kýchla, jako by se divila, proč mi to trvalo tak dlouho. S vypětím sil jsem se vyškrábala na široký vršek zdi a posadila se na něj. Kočka zafuněla, elegantně seskočila a stočila se mi do klína. Měla rozkošné bílé tlapičky. Zjevně ode mě čekala, že ji budu dál drbat, a tak jsem bez reptání vyhověla. Začala hlasitě příst. Hladila jsem ji a snažila se srovnat si myšlenky. Ve vzduchu byl cítit déšť, ale jinak bylo na konec října nezvykle teplo. Zaklonila jsem hlavu, zhluboka se nadechla a poddala se uklidňujícím účinkům stříbrného měsíčního světla, které probleskovalo mezi mraky.

Pak jsem se podívala na kočku. „No, Neferet nám říkala, že máme strávit chvilku v měsíčním světle.“ Koukla jsem se zase nahoru. „Svítil by víc, kdyby se ty pitomé mraky roztrhaly, ale lepší než…“

Než jsem to stačila doříct, opřel se do mě prudký poryv větru a mraky odpluly o kus dál.

„Jé, díky,“ zavolala jsem nahlas, i když to vlastně nikomu nepatřilo. „Tomu já říkám vítr jako na zavolanou. Kočka zafrkala, aby mě upozornila, že jsem měla tu drzost a přestala ji šimrat za ušima. „Budu ti říkat Nala, protože mi připomínáš lvici ze Lvího krále,“ svěřila jsem se jí a znovu se s ní začala mazlit. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tě našla zrovna dneska, zlatíčko. Fakticky jsem po tom všem potřebovala něco hezkého. Nevěřila bys, co se mi…“

Ucítila jsem divný zápach. Tak divný, že jsem nechala větu viset ve vzduchu. Co to je. Nakrčila jsem nos. Smrdělo to jako něco starého a zaprášeného. Jako dům, ve kterém už hrozně dlouho nikdo nebydlí, nebo strašidelný starý sklep. Moc se mi to nelíbilo, ale naštěstí se mi aspoň nezvedl žaludek. Ten pach však nevěstil nic dobrého. Nepatřil sem.

Potom se něco mihlo na samém okraji mého zorného pole. Otočila jsem se za tím a zadívala se dolů. O kus dál stála u zdi nějaká holka, bokem ke mně. Vypadalo to, jako když neví, kam má vlastně jít. V téhle části areálu nebyla žádná světla, ale díky úplňku a své nově získané upíří schopnosti nočního vidění jsem ji viděla docela zřetelně. Strnula jsem. Špehuje mě jedna z těch hnusných Dcer temnoty? Vůbec jsem neměla náladu na nějaké jejich další dementní nápady a scény.

V duchu jsem zasténala, ale zřejmě jsem vlastně nevědomky zasténala nahlas, protože holka zvedla hlavu a zadívala se přímo na mě.

Vyděšeně jsem vyjekla a po zádech mi přejel mráz.

Byla to Elizabeth! Elizabeth bez příjmení, která přece měla být mrtvá! Jakmile mě uviděla, vykulila oči, které měly divnou červenou barvu a jakoby svítily, přidušeně vykřikla, prudce se otočila a nepřirozeně rychle vystřelila do tmy.

V tu chvíli Nala nahrbila hřbet a zasyčela tak vztekle, že se celá rozklepala.

„To nic, to nic!“ začala jsem blábolit, abych uklidnila ji i sebe. Obě jsme se třásly a Nala pořád ještě tiše bručela. „Duch to určitě nebyl. Určitě ne. Byla to jen… no… prostě nějaká divná holka. Asi se mě lekla a…“

„Zoey! Zoey, jsi to ty?“

Nadskočila jsem a málem spadla ze zdi. To už bylo na Nalu moc. Znovu zasyčela a seskočila mi z klína rovnou na zem. Já už jsem z toho všeho taky byla úplně mimo. Chytila jsem se větve, abych nesletěla, a zamžourala jsem do tmy.

„Kdo – kdo je to?“ vykřikla jsem a snažila se přehlušit hlasitý tlukot svého srdce. Vtom mě do očí uhodilo světlo dvou baterek. Někdo jimi mířil přímo na mě.

„Jasně že je to ona! Myslíš, že nepoznám svoji nejlepší kámošku podle hlasu? Ježíši, zas tak dlouho pryč není!“

„Kaylo?“ Zastínila jsem si obličej dlaní, ale ruka se mi příšerně klepala.

„Já ti říkal, že ji najdeme,“ ozval se klukovský hlas. „Ty vždycky všechno hnedka vzdáváš.“

„Heathe?“ Možná se mi to jen zdá.

„Jo! Hu-hú! Našli jsme tě, bejby!“ zahulákal Heath. Přestože mě jejich baterky oslepovaly, rozeznala jsem, jak se žene ke zdi a šplhá nahoru jako vysoká blonďatá opice

Hrozně se mi ulevilo, že to není nějaká příšera z vesmíru. „Heathe, opatrně!“ zavolala jsem na něj. „Jestli spadneš, něco si zlomíš.“ Leda by spadl na hlavu, v tom případě by se mu asi nic nestalo.

„Já a spadnout?“ Vyškrábal se nahoru a přehoupl nohu přes vršek zdi, až seděl obkročmo čelem ke mně. „Hele, Zoey, koukni, jsem král světa!“ zařval, roztáhl ruce, zašklebil se jako totální idiot a dýchl na mě. Ten odér chlastu mě málem porazil.

Divíte se, že jsem se s ním rozešla?

„Nechápu, proč ti to moje trapné dicapriovské období pořád připadá tak vtipné.“ Probodla jsem ho pohledem a najednou si připadala úplně normálně, mnohem líp než v posledních pár hodinách. „Je skoro stejně trapné jako období, kdy jsem byla zabouchnutá do tebe, ale tys mě bral podstatně kratší dobu. A tos ani nenatočil spoustu sladce pitomých dojáků.“

„Hele, ty se pořád zlobíš kvůli Dustinovi a Drewovi? Nech je plavat, jsou to magoři,“ řekl a upřel na mě štěněcí pohled. Pamatuju časy, kdy tenhle jeho pohled působil hrozně roztomile, to jsme byli asi tak v osmé třídě. Škoda že už dva roky z nějakého důvodu roztomile nepůsobí. „My jsme jeli takovou dálku, abysme tě vysvobodili, a ty máš akorát řeči.“

„Cože?“ Zavrtěla jsem hlavou a zamžourala na něj. „Počkej. Zhasněte ty baterky, bolí mě z nich oči.“

„Jenže to pak nic neuvidíme,“ namítl Heath.

„Dobře, tak aspoň nesviťte přímo na mě. Otočte je, hmmm, třeba někam ven.“ Mávla jsem rukou směrem od školy. Heath poslušně udělal, co jsem řekla, a Kayla taky. Konečně jsem mohla dát ruku dolů (už se náhodou přestala klepat) a pořádně se na ně podívat. Heath valil oči na moje znamení.

„Ty jo, už je barevný! Bezva! Je to jako… jako v televizi nebo tak.“

Některé věci se prostě nemění. Heath byl pořád Heath – strašně milý, ale jaderný fyzik z něj nikdy nebude.

„Hej, a co já? Tváříte se, jako bych tady vůbec nebyla,“ zavolala zezdola Kayla. „Pomozte mi nahoru, ale opatrně. Radši si odložím kabelku, je nová. A pro jistotu si sundám i boty. Zoey, ani nechtěj vědět, jaké slevy jsi včera prošvihla. Všechny letní modely úplně zadarmo. Fakt, nekecám. Sedmdesát procent. Koupila jsem si patery…“

„Pomoz jí nahoru,“ řekla jsem Heathovi. „Rychle. Jinak se rozjede a už ji nezastavíme.“

Jo, některé věci se doopravdy nemění.

Heath se položil na břicho a natáhl ke kámošce ruce. Zahihňala se, chytila se ho a nechala se vytáhnout k nám. A v tu chvíli mi to docvaklo. To, jak se na něj usmívá, chichotá se a červená. Přímo to bilo do očí a najednou jsem měla úplně jasno. Kayle se Heath líbí. Lépe řečeno po něm jede.

V tu chvíli jeho provinilá poznámka o tom, že mi na večírku nezahýbal, dávala smysl.

„Co Jared, jak se má?“ zeptala jsem se Kayly a její hihňání ustalo, jako když utne.

„Asi dobře,“ odpověděla, ale vyhnula se mi pohledem.

„Asi?“

Pokrčila rameny a já si všimla, že pod boží koženou bundou má jen miniaturní tílko ze smetanové krajky, kterému jsme říkaly klukolapka, jelikož mělo hodně odvážný výstřih a navíc v podstatě tělovou barvu, takže budilo dojem, že na sobě vůbec nic nemá.

„Ani nevím. Vlastně jsme se v posledních dnech skoro neviděli.“

Pořád ode mě odvracela oči, ale neovládla se a střelila pohledem k Heathovi. Ten se tvářil naprosto bezelstně – jenomže on se tak tváří pořád, jiný výraz prostě v arzenálu nemá. Takže moje nejlepší kámoška pálí za mým klukem. To mě doopravdy vytočilo. Zalitovala jsem, že je taková hezká teplá noc. V duchu jsem si přála, aby se ochladilo a Kayle ty její přerostlé kozy umrzly.

Od severu najednou přišel ostrý poryv větru a rázem se do nás dala zima. Bylo to maličko strašidelné.

Kayla si v marné snaze nevypadat provinile přitáhla bundu k tělu a znovu se zachichotala, tentokrát spíš nervózně než koketně. V jejím dechu jsem taky ucítila pivo a ještě něco dalšího. Něco, co se mi zrovna před chvíli nesmazatelně vrylo do paměti. Vlastně byl div, že jsem si toho nevšimla hned.

„Kaylo, tys pila a k tomu navíc kouřila trávu?“

Otřásla se a zamrkala na mě jako mírně slaboduchý králík. „Jen pár piv, fakt, a Heath měl takového malého jointíka a já jsem se hrozně moc bála, když jsme sem jeli, a tak jsem si dala úplně malinkatého šluka. Nebo dva.“

„Potřebovala vzpruhu,“ hájil ji Heath, ale všechny ty souhlásky za sebou mu zamotaly jazyk, a tak mě celou poprskal.

„Odkdy kouříš marjánku?“ zeptala jsem se ho.

Široce se usmál. „Klídek, Zo. Sem tam si dám jointa, nic víc. Je to míň škodlivý než cigarety.“

Vážně nesnáším, když mi říká Zo.

„Heathe.“ Snažila jsem se o shovívavý tón. „Není to míň škodlivé než cigarety, a i kdyby bylo, tak to pořád není žádná výhra. Cigarety jsou hnusné a zabíjejí lidi. A trávu kouří jenom největší dementi na škole. Nemluvě o tom, že zrovna ty nemáš tolik mozkových buněk, abys je mohl zbůhdarma zabíjet.“ Už jsem málem dodala, že totéž platí taky o spermiích, ale radši jsem si to přece jen nechala pro sebe. Kdybych zavedla řeč na jeho primární pohlavní znaky, určitě by si to špatně vyložil.

„Kecáš,“ řekla Kayla.

„Jak to myslíš?“

Pořád ještě svírala předek bundy a choulila se zimou. Její pohled už ale nepřipomínal hloupého králíčka, ale falešnou vzteklou kočku. Tenhle výraz jsem znala moc dobře. Dívala se tak na lidi, které nepočítala do svého holčičího kroužku. Nikdy se mi to nelíbilo, vždycky jsem ji okřikovala a vyčítala jí, že je na ně hnusná. A teď se tak dívá na mě?

„Říkám, že kecáš. Trávu nekouří jenom dementi. Znáš ty dva fantastické obránce Sdruženářů, Chrise Forda a Brada Higeonse? Nedávno jsem je viděla na večírku v Katie a hulí oba.“

„Hele, jak můžeš tvrdit, že jsou fantastický?“ vyhrkl Heath pohoršeně.

Kayla se nedala vyrušovat. „A Morgan si taky občas dá špeka.“

„Myslíš Morgan ze školní taneční skupiny?“ Jasně, měla jsem na Kaylu vztek, ale když jde o drby, všechno musí stranou.

„Jo. Nedávno si nechala dát piercing do jazyka a –“ Rty naznačila „do klitorisu“. „Dokážeš si představit, jak to muselo bolet?“

„Co? Kam si nechala ty piercingy dát?“ zajímal se Heath.

„Nikam,“ vyhrkly jsme s Kaylou jednohlasně a na chvilku jsme zase vypadaly jako nejlepší kamarádky – ale vážně jen na chvilku.

„Neodbíhej od tématu, Kaylo,“ pokračovala jsem. „Fotbalisti ze Sdružené jsou odjakživa feťáci. Každý ví, že nabušení jsou ze steroidů. To proto jsme nad nimi šestnáct let nedokázali vyhrát.“

„Tygři válej! Nakopali jsme Sdruženářům zadky, hurá!“ zajásal Heath.

Protočila jsem oči. „A Morgan evidentně měkne mozek, jinak by si nedala propíchnout…“ Mrkla jsem na Heatha a rychle začala mlžit. „… všechno možné a nehulila by trávu. Jmenuj mi jediného normálního člověka, který kouří!“

Kayla se rozmýšlela jen vteřinu. „Já!“

„Ach bože. Mně to prostě jenom nepřipadá moc chytré,“ řekla jsem s povzdechem.

„No, nemusíš mít taky vždycky pravdu. Je spousta věcí, o kterých nemáš ani páru.“ Už zase na mě vrhala hnusné pohledy.

Podívala jsem se na Heatha a potom zpátky na ni. „Jistě. O spoustě věcí asi doopravdy nemám páru.“

Zatvářila se překvapeně, ale do očí se jí hned zase vrátila zlomyslnost. Najednou jsem pomyslela na Stevie Rae. Znám ji sice teprve pár dní, ale už teď jsem si stoprocentně jistá, že by se mi nikdy nepokusila přebrat kluka, ani kdybychom se zrovna rozcházeli. Taky by neutekla a nechovala se ke mně jako k nějaké zrůdě, když bych ji nejvíc potřebovala.

„Měli byste jet,“ řekla jsem Kayle.

„Dobře,“ odpověděla.

„A myslím, že byste za mnou už víckrát jezdit neměli.“

Pokrčila ramenem. Přitom se jí rozevřela bunda a já si všimla, že jí sklouzlo ramínko tílka a že nemá podprsenku.

„Jak chceš,“ řekla

„Pomoz jí dolů, Heathe.“

Jednoduché příkazy dokázal plnit na jedničku. Kayla byla za chviličku dole, popadla baterku a vzhlédla k nám.

„Dělej, Heathe, je mi hrozná zima.“ Otočila se a vyrazila k silnici.

„Takže…“ začal Heath trochu bezradně. „Vážně se najednou docela ochladilo.“

„Ano, už to stačí,“ řekla jsem nepřítomně a ani jsem si pořádně nevšimla, že vítr hned ustal.

„No, víš, Zo, já jsem tě fakticky přijel odsud vysvobodit.“

„Ne.“

„Ehe?“

„Heathe, koukni se mi na čelo.“

„Jo, máš tam takovej ten půlměsíc. A je barevnej. To je divný, předtím barevnej nebyl.“

„No, už je. Teď mě dobře poslouchej. Označili mě. To znamená, že v mém těle probíhá proměna v upíra.“

Jeho oči opustily znamení a sjely mi od hlavy k patě. Krátce se zastavily u prsou a pak na nohou. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že je mám odhalené až skoro k rozkroku, protože se mi při šplhání na zeď vyhrnula sukně.

„Zo, mě je jedno, co se děje s tvým tělem, nic špatnýho na něm nevidím. Vypadáš fantasticky. Vždycky jsi byla krásná, ale teďka vypadáš jako opravdická bohyně.“ Usmál se na mě a lehce mě pohladil po tváři. To proto jsem ho tak dlouho měla vážně moc ráda. Má sice svoje mouchy, ale umí být doopravdy milý a díky němu jsem si vždycky připadala hezká.

„Heathe,“ řekla jsem tiše. „Mrzí mě to, ale všechno je teď jinak.“

„To teda ne, pro mě se nic nezměnilo.“ Než jsem pochopila, co se chystá udělat, naklonil se ke mně, pohladil mě po koleni a dal mi pusu.

Ucukla jsem a chytila ho za zápěstí. „Nech toho! Snažím se ti něco vysvětlit.“

„Tak vysvětluj a já tě u toho budu líbat,“ zašeptal.

Chtěla jsem ho zarazit.

A vtom jsem to ucítila.

Pod prsty mi tepala jeho krev.

Pulzovala rychle a silně. Přísahám, že jsem ji slyšela. Znovu se ke mně naklonil a chtěl mi dát další pusu, a já spatřila žílu na jeho krku. Proudila v ní krev, viděla jsem, jak teče. Krev… Jeho rty se dotkly mých a já si vzpomněla, jak chutnala krev při rituálu. Byla studená, smíchaná s vínem a pocházela od nanicovatého slabocha, který pro mě nic neznamenal. Zato Heathova bude horká, báječná… sladká… sladší než ta z „ledničky“ Elliotta…

„Au! Sakra, Zoey, tys mě škrábla!“ Vytrhl zápěstí z mého sevření. „Do háje, teď mi teče krev. Jestlis nechtěla, abych ti dal pusu, mělas to říct.“

Zvedl krvácející zápěstí a olízl kapku, která se na něm třpytila. Pak vzhlédl a ztuhl. Rty měl od krve. Cítila jsem ji, voněla stejně jako to víno, jenom ještě líp, mnohem líp. Ta vůně mě úplně omámila a zježily se mi chloupky na rukou.

Chtěla jsem ji ochutnat. Chtěla jsem to víc než cokoli jiného na světě.

„Chci…“ slyšela jsem se šeptat, ale tónem, který jsem vůbec neznala.

„Jo…“ odpověděl Heath, jako by byl v transu. „Jo… jak chceš. Udělám všechno, co budeš chtít.“

Tentokrát jsem se naklonila já k němu, přejela mu pro rtu jazykem a tu kapku krve slízla. Úplně mi v puse explodovala. Všechny smysly mi sežehl plamen a zahltila mě rozkoš, jakou jsem nikdy nezažila.

„Ještě,“ řekla jsem ochraptěle.

Zdálo se, že Heath úplně ztratil řeč a umí jen kývat. Nabídl mi zápěstí. Už nekrvácelo. Když jsem rudý škrábanec olízla, zasténal. Ranka se pod dotekem mého jazyka znovu otevřela a začala z ní prýštit krev, hodně krve… ještě víc… Rozechvělýma rukama jsem si přitáhla zápěstí k ústům a přitiskla rty k teplé kůži. Zasténala jsem rozkoší a –

„Panebože! Co to s ním provádíš?“ Rudou mlhu v mém mozku prořízl Kaylin výkřik.

Pustila jsem Heathovu ruku, jako by byla rozžhavená doběla.

„Padej od něj!“ vřeštěla Kayla. „Nech ho být!“

Heath se ani nehnul.

„Běž,“ nařídila jsem mu. „Běž a už se nevracej.“

„Ne,“ řekl. Vypadal úplně příčetně a hlas měl taky stoprocentně střízlivý.

„Ale ano. Padej odsud.“

„Pusť ho!“ zaječela Kayla.

„Kaylo, drž klapačku, nebo roztáhnu křídla, vrhnu se na tebe a vysaju tě do poslední kapky krve, ty hnusná zrádkyně!“ Z mých slov doslova kapal jed.

Zakvičela a dala se na útěk. Obrátila jsem se zpátky k Heathovi, který ze mě celou dobu nespustil oči.

„Musíš už taky jít.“

„Já se tě nebojím, Zo.“

„Heathe, já se bojím dost za nás oba.“

„Ale mně nevadí, cos udělala. Miluju tě, Zoey. Víc než dřív.“

„Zmlkni!“ Nechtěla jsem na něj křičet, ale moje slova jako by získala nějakou neznámou moc, protože šlehla jako bič. Trhl sebou. Namáhavě jsem polkla a přinutila se ke klidu. „Prostě běž pryč. Prosím.“ Ve snaze nějak ho přimět k odchodu jsem dodala: „Kayla teď určitě volá policajty. To by ani jednomu z nás moc nepomohlo.“

„Dobře, tak já jdu. Ale vrátím se a ty s tím nic nenaděláš.“ Rychle a naléhavě mě políbil. Ucítila jsem na našich rtech krev a prošlehl mnou žhavý plamen rozkoše. Heath seskočil ze zdi a vykročil do tmy. Za chvíli už jsem viděla jen tečku světla jeho baterky a nakonec zmizela i ta.

Věděla jsem, že na to nesmím myslet. Teď na to není vhodná doba. Metodicky, jako robot jsem se chytila větve a sešplhala s její pomocí dolů. Hrozně se mi třásla kolena, takže jsem dokázala dojít jen ke kmeni stromu, tam jsem se svezla na zem a přitiskla se zády k prastaré kůře, která ve mně vyvolala pocit bezpečí. Odněkud se vynořila Nala a skočila mi do klína, jako by nebyla moje kočka teprve pár minut, ale spoustu let. Když jsem se rozbrečela, vydrápala se mi na hruď a přitiskla teplou hlavičku k mojí mokré tváři.

Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec vzlyky ustaly a zůstal mi jen knedlík v krku. Zalitovala jsem, že jsem nechala kabelku v rekreačním pavilonu, protože jsem nutně potřebovala papírový kapesník.

„Na, myslím, že by se ti mohl hodit.“

Ten hlas mě polekal. Trhla jsem sebou a Nala nazlobeně zamručela. Zamrkala jsem a skrz slzy uviděla, že mi někdo podává kapesník.

„D-díky,“ řekla jsem, vzala si ho a vysmrkala se.

„Není zač,“ odpověděl Erik Night.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvě