Rozhodla jsem se, že si promluvím s Neferet. Přemýšlela jsem o tom, když jsme se Stevie Rae druhý den hltaly snídani. Nechtěla jsem jí ale vykládat o svých divných reakcích na živly, pořád platilo, co jsem řekla spolubydlící – třeba se mi to opravdu jenom zdálo. Co kdybych musela jít na nějaký test nadání nebo tak něco (v téhle škole je možné všechno!) a zjistilo se, že mám akorát tak příliš bujnou fantazii? To jsem nehodlala riskovat. Prostě si to zatím nechám pro sebe a počkám, jak se to bude vyvíjet. Nebudu mluvit ani o Elizabethině duchu, ještě by si o mně Neferet začala myslet, že jsem cvok… Je bezvadná učitelka, to ano, ale přece jen je taky dospělá. Už to slyším: „To se ti jen zdálo, procházíš teď velkou proměnou a pochopitelně jsi předrážděná…“ Ale o té krvi si s ní prostě popovídat musím, to se nedá nic dělat. (Brrr… Jestli mi tolik chutná, proč se mi pořád ještě zvedá žaludek pokaždé, když na to pomyslím?)
„Myslíš, že s tebou půjde i na vyučování?“ zeptala se Stevie Rae a ukázala na Nalu.
Zadívala jsem se na zem. Kočka mi ležela u nohou a spokojeně předla. „Může?“
„Jako jestli smí?“
Přikývla jsem.
„Jasně, kočky tady smějí všude.“
„Aha.“ Sklonila jsem se a pošimrala ji na hlavičce. „V tom případě bych řekla, že se mnou zůstane celý den.“
„No, jsem ráda, že si vybrala tebe a ne mě. Všimla jsem si, že je to pěkná uzurpátorka, přes noc tě úplně vytlačila z polštáře.“
Rozesmála jsem se. „To je fakt. Zajímalo by mě, jak mě z něj taková malá kočička dokázala dostat.“ Narovnala jsem se. „Jdeme, nebo budeme mít pozdní příchod.“
Vzala jsem prázdnou misku, vstala od stolu a málem jsem se srazila s Afroditou. Jako obvykle za ní stály Strašná a Válečnice. Vosu jsem nikde neviděla (možná se jí ráno ve sprše rozpustila křidýlka, ha ha). Afroditin nepříjemný úsměv mi připomněl piraňu, kterou jsem viděla, když jsme byli se třídou na výletě v akváriu.
„Čau, Zoey, včera jsi zmizela tak rychle, že jsem se s tebou ani nestačila rozloučit. Mrzí mě, že se ti to nelíbilo, ale Dcery temnoty prostě nejsou pro každého.“ Střelila pohledem po Stevie Rae a ušklíbla se.
„Ale ne, vždyť to bylo super! A do těch šatů, cos mi dala, jsem se úplně zamilovala!“ vykřikla jsem afektovaně. „Děkuju, žes mi nabídla členství. Samozřejmě přijímám a hrozně se těším.“
Afroditin zubatý úsměv poněkud povadl. „To myslíš vážně?“
Usmála jsem se tak připitoměle, jak to jen šlo. „No jasně! Kdy bude další schůze nebo rituál nebo něco – vlastně se můžu zeptat Neferet, chci si s ní zrovna dneska promluvit. Určitě bude mít radost, že jste se ke mně včera v noci chovaly tak hezky a že teď patřím k Dcerám temnoty.“
Zarazila se jen na okamžik, potom znovu vykouzlila zářivý úsměv a dokonale napodobila můj falešně nadšený tón. „Ano, to Neferet určitě moc potěší, ale já jsem předsedkyně a rozvrh Dcer temnoty znám samozřejmě nazpaměť, takže se jí na žádné takové hlouposti ptát nemusíš. Zítra slavíme svátek Samhain. Rozhodně si vezmi svoje nové šaty!“ Z jejího hlasu při té poslední větě doslova kapal jed. Můj úsměv se ještě rozšířil. Evidentně jsem se dotkla citlivého místa. „Sejdeme se v rekreačním pavilonu hned po večeři, přesně v půl páté ráno.“
„Bezva, budu tam.“
„Výborně, to je opravdu příjemné překvapení,“ odvětila medově. Pak společně se Strašnou a Válečnicí (vypadaly krapet otřeseně) z kuchyně odešly.
„Ježibaby jedny hnusné,“ zamumlala jsem pro sebe. Všimla jsem si, že Stevie Rae na mě šokovaně zírá.
„Ty tam vstoupíš?“ zašeptala.
„Počkej, jenom si to špatně vykládáš. Víš co? Vysvětlím ti to cestou.“ Šoupla jsem naše misky do myčky a vystrkala zamlklou spolubydlící z koleje. Nala šla s námi, a když se ke mně nějaká jiná kočka přichomýtla na její vkus moc blízko, zasyčela na ni. „Jen zkoumám terén, sama jsi mi to včera večer radila.“
„Tak to beru zpátky. Mně se to nelíbí,“ řekla a zavrtěla hlavou, až jí krátké vlasy zavířily.
„Copak neznáš to přísloví ,poznej svého nepřítele‘?“
„Znám, ale…“
„Přesně to dělám. Afrodita si tady dělá, co chce, a to není správné. Je zlá. Sobecká. Někoho takového Nyx jako velekněžku určitě nechce.“
Stevie Rae vykulila oči. „Ty jí to zatrhneš?“
„No, rozhodně to aspoň zkusím.“ Jakmile jsem to vyslovila nahlas, zašimralo mě na čele, přesně na safírovém měsíčním srpku.
„Děkuju za ty věci, které jste mi dala pro Nalu,“ řekla jsem.
Neferet zvedla oči od písemky, kterou zrovna opravovala, a usmála se. „Nala – to jméno se k ní hodí. Ale měla bys poděkovat Skylarovi, ne mě. To on mi prozradil, že už jste se našly.“ Pak se podívala na kouli zrzavých chlupů, která se mi netrpělivě motala pod nohama. „Hodně se na tebe upnula.“ Vzhlédla zase ke mně. „Zoey, slyšíš někdy v hlavě její hlas a víš přesně, kde právě je, i když je jinde než ty?“
Překvapeně jsem zamrkala. Neferet si myslí, že bych mohla mít nadání pro kočky! „Ne, v hlavě nic neslyším. Teda ne že by si každou chvíli na něco nestěžovala nahlas. A nemůžu vědět, kde je, když není se mnou, protože se ode mě nehne ani na krok.“
„Je rozkošná.“ Velekněžka zakývala na moji kočku ukazováčkem. „Pojď ke mně, děťátko.“
Nala bez váhání vyskočila na její psací stůl a smetla z něj půlku papírů.
„Ale ne, omlouvám se, Neferet.“ Chtěla jsem kočku ze stolu sundat, ale velekněžka mě zarazila. Podrbala Nalu za ušima a kočka zavřela oči a začala příst.
„U mě je každá kočka vítaný host a papíry se dají vždycky zase snadno srovnat. O čem si se mnou chceš doopravdy promluvit, ptáčátko?“
Když mě oslovila babiččinou přezdívkou, píchlo mě u srdce a najednou se mi po ní zastesklo tak hrozně, že mi vhrkly do očí slzy.
„Stýská se ti po domově?“ zeptala se Neferet laskavě.
„Ne, vlastně ani ne. Jen po babičce. Ale nějak jsem si to neuvědomila, protože teď mám plnou hlavu jiných věcí,“ odpověděla jsem s provinilým pocitem.
„Otec a matka ti nescházejí.“
Vlastně to nebyla otázka, ale zdálo se mi, že jí to musím vysvětlit. „Ne. Tátu v podstatě stejně nemám, odešel od nás, když jsem byla ještě malá. Máma se před třemi lety znovu vdala a, no…“
„Mně se můžeš svěřit. Nemusíš se bát, že to nepochopím,“ pobídla mě.
„Nesnáším ho!“ vyhrkla jsem a náhle se ve mně vzedmul nečekaný hněv. „Od té doby, co se vetřel do naší rodiny, se všechno úplně pokazilo. Máma se hrozně změnila. Připadá mi, že prostě nedokáže být zároveň jeho žena a moje matka. Už dlouho jsem se tam necítila být doma.“
„Mně zemřela matka, když mi bylo deset let. Otec si nenašel novou ženu, místo toho si udělal manželku ze mě. Zneužíval mě až do patnácti, kdy mě Nyx označila a tím mě zachránila.“ Odmlčela se, abych měla čas se vzpamatovat, a teprve potom pokračovala: „Vím, jaké to je, když začneš nenávidět svůj domov, a jistě teď věříš, že to není jen prázdná fráze.“
„To je strašné.“ Nevěděla jsem, co jiného na to říct.
„Bylo to strašné, tenkrát. Teď už je to pouhá vzpomínka. Zoey, lidé, kteří patřili do tvé minulosti a se kterými se setkáš v budoucnu, ti budou postupně připadat stále méně důležití, a nakonec ti na nich přestane záležet úplně. V průběhu proměny na to přijdeš sama.“
Její hlas najednou ochladl a vytratily se z něj veškeré emoce. Měla jsem z toho divný pocit a bezděky jsem namítla: „Nechci, aby mi přestalo záležet na babičce.“
„Ale jistě.“ Náhle byla zase vřelá a laskavá. „Ještě není ani devět večer, nechceš jí zavolat? Nevadí, že přijdeš pozdě na dramatickou výchovu, u profesorky Nolanové tě omluvím.“
„Děkuju, to budu moc ráda. Ale chtěla jsem s vámi mluvit o něčem jiném.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Včera jsem se napila krve.“
Přikývla. „Ano, Dcery temnoty často přimíchají do obřadního vína trochu krve nějakého mláděte. V tomhle věku jim to připadá fascinující. Tebe to rozrušilo, Zoey?“
„No, zjistila jsem to, až když jsem se napila, a opravdu mě to rozrušilo.“
Neferet se zamračila. „To nebylo správné, že tě na to Afrodita předem neupozornila. Mělas mít možnost to odmítnout. Promluvím si s ní.“
„Ne!“ vyhrkla jsem zbytečně prudce a musela jsem se hodně snažit, abych se zklidnila. „Ne, to nemusíte. Vyřešíme si to mezi sebou. Rozhodla jsem se, že se stanu členkou Dcer temnoty, a nechci, aby to vypadalo, jako že jsem dostala Afroditu do průšvihu.“
„To máš asi pravdu. Afrodita je občas trochu náladová, ale věřím, že ty si s tím poradíš, Zoey. Obecně jsme rádi, když si mláďata své vzájemné neshody dokážou vyjasnit sama, a zbytečně se do jejich záležitostí nevměšujeme.“ Pozorně se na mě zadívala, zjevně si o mě dělala starosti. „Je normální, že ti krev zpočátku vůbec nechutná. Kdybys tu byla déle, věděla bys to.“
„No, ono je to jinak. Mně… mně doopravdy hodně chutnala. Erik říkal, že je to dost neobvyklé.“
Velekněžčino krásné obočí vyletělo nahoru. „To tedy skutečně je. Točila se ti také hlava a cítila ses rozjařeně?“
„Ano, obojí,“ řekla jsem tiše.
Zahleděla se na moje znamení. „Jsi výjimečná, Zoey Redbirdová. No, nejlepší bude, když na hodiny sociologie budeš chodit se sextány.“
„A nešlo by to nějak jinak?“ vyhrkla jsem rychle. „Už tak si připadám jako nějaká atrakce, protože všichni neustále zírají na moje znamení a čekají, jestli neudělám něco divného. Když mě dáte do třídy k mláďatům, která už mají za sebou tři roky tady, všem bude jasné, že jsem doopravdy úplný mutant.“
Neferet zaváhala a zamyslela se. Pořád přitom drbala Nalu za ušima. „Chápu, co máš na mysli, Zoey. Už je to víc než sto let, co jsem byla teenager, ale upíři mají vynikající paměť, takže si moc dobře vzpomínám, jaké to bylo, procházet proměnou.“ Vzdychla. „Dobře, navrhuji kompromis. Můžeš na sociologii zůstat s terciány, ale dám ti učebnici pro nejvyšší ročník a ty si každý týden přečteš aspoň jednu kapitolu, a kdybys něčemu nerozuměla, přijdeš za mnou.“
„To beru,“ souhlasila jsem.
„Víš, Zoey, jak procházíš proměnou, stává se z tebe doslova a do písmene zcela nová bytost. Upíři nejsou lidé, jen humanoidi. Teď tě taková myšlenka zřejmě pohoršuje, ale to, že máš ráda krev, je v tomto novém životě tak normální, jako když si v tom starém měla ráda…“ Chvilku se zarazila a pak s úsměvem dořekla: „… colu.“
„Páni! Je něco, co o mně nevíte?“
„Nyx mi propůjčila mnoho darů. Kromě nadání pro naše překrásné kočky a léčitelských schopností mám ještě mimořádnou intuici.“
„Umíte číst myšlenky?“ zeptala jsem se nervózně.
„Ne tak docela. Dokážu zachytit jen malé střípky, fragmenty. Například vím, že mi o včerejším večeru chceš říct ještě něco.“
Pořádně jsem se nadechla. „Když jsem zjistila, co se mnou dělá krev, utekla jsem z rekreačního pavilonu a narazila jsem na Nalu. Byla na stromě u školní zdi. Myslela jsem, že tam uvízla, tak jsem vyšplhala nahoru a začala ji k sobě lákat. A při tom mě tam našli dva moji bývalí spolužáci.“
„Co se stalo?“ Neferet ztuhla a přestala Nalu hladit. Veškerá její pozornost směřovala ke mně.
„Bylo to nepříjemné. Oni… byli opilí a zkouření.“ Sakra takhle naplno jsem to říct nechtěla!
„Chtěli ti ublížit?“
„Ne, vůbec ne. Byla to moje bývalá nejlepší kamarádka a kluk, se kterým už skoro nechodím.“
Znovu nadzvedla obočí.
„No, rozešla jsem se s ním, ale pořád k sobě něco cítíme.“
Kývla, jako že rozumí. „Pokračuj.“
„S Kaylou jsme se hned pohádaly. Chová se ke mně jinak než dřív a já mám najednou taky pocit, že není taková, jak jsem si myslela.“ Jen jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že je to pravda. Kayla se nezměnila, ve skutečnosti je úplně stejná jako vždycky. Ale ty drobnosti, které jsem dřív přehlížela, jako její hloupé řeči a jak umí být na některé lidi ošklivá, mi zničehonic hrozně vadí. „To je jedno. Odešla a nechala mě s Heathem o samotě.“ Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, jak mám pokračovat.
Velekněžka přimhouřila oči. „Zatoužila jsi po jeho krvi.“
„Ano,“ šeptla jsem.
„Napila ses z něj, Zoey?“ zeptala se ostře.
„Jenom jsem mu olízla škrábanec. Ten jsem mu udělala já. Nechtěla jsem, ale když jsem uslyšela jeho tep… škrábla jsem ho úplně mimoděk.“
„Takže přímo z rány ses nenapila?“
„Jenom maličko, pak se vrátila Kayla a vyrušila nás. Začala děsně vyvádět, a tak se mi konečně podařilo Heatha přemluvit, aby odešel.“
„On nechtěl?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nechtěl.“ Už zase mě pálily v očích slzy. „Neferet, mě to hrozně mrzí! Nechtěla jsem. Vůbec jsem nevěděla, co dělám, dokud Kayla nezačala ječet.“
„Samozřejmě že sis nemohla uvědomit, co se děje. Jak by čerstvě označené mládě mohlo vědět o touze po krvi?“ Mateřsky a chlácholivě mě pohladila po ruce. „Není moc pravděpodobné, že jste se otiskli.“
„Otiskli?“
„To se často stává, když se upír napije přímo z člověka, zvlášť když mezi nimi už předtím existovalo citové pouto. Proto mají mláďata zakázáno pít lidskou krev. Ve skutečnosti se ani dospělým nedoporučuje, aby se živili přímo z lidí. Existuje dokonce jedna upíří sekta, která to považuje za neetické a snaží se prosadit zákonný zákaz.“
Všimla jsem si, že jí při těch slovech ztmavly oči. Tvářila se hodně zvláštně. Znervózněla jsem a zachvěla se. Velekněžka zamrkala a najednou zase vypadala úplně normálně. Nebo se mi to všechno jen zdálo?
„Ale to je problematika, kterou si ponechám k sociologické diskuzi se svými sextány.“
„Co mám s Heathem dělat?“
„Nic. Jestli se tě znovu pokusí navštívit, ohlas mi to. Kdyby ti volal, nezvedej telefon. Jestli má počáteční příznaky otisku, bude ho neodolatelně přitahovat i pouhý tvůj hlas a mohl by tě začít pronásledovat.“
„To je jako v Draculovi,“ zamumlala jsem.
„O té příšerné knize přede mnou vůbec nemluv!“ vyletěla. „Stoker vylíčil lidem upíry v nejhorším možném světle a způsobil našemu druhu spoustu potíží.“
„Omlouvám se, nemyslela jsem to…“
Mávla rukou, ať to nechám být. „Ne, neměla jsem si na tobě vylévat vztek kvůli knize nějakého starého hlupáka. A o svého kamaráda Heatha si nedělej starosti, určitě je naprosto v pořádku. Říkalas, že byli podnapilí a zkouření? Jako že byli pod vlivem marihuany?“
Přikývla jsem. „Já trávu nekouřím,“ řekla jsem na vysvětlenou. „A on dřív taky nic podobného nedělal, ani Kayla ne. Vůbec nechápu, co se to s nimi děje. Asi se moc sčuchli s těmi fotbalovými smažkami ze Sdružené a nemají dost rozumu, aby odmítli, když jim někdo tyhle věci nutí.“
„To znamená, že jeho reakce na tebe mohla vyplývat z jeho intoxikace, a ne z otisku.“ Odmlčela se, vytáhla ze zásuvky psacího stolu blok a podala mi tužku. „Napiš mi sem prosím pro jistotu, jak se tví přátelé jmenují a kde bydlí. A jestli víš, jak se jmenují ti fotbalisté ze Sdružené, připiš je tam také.“
„Na co ta jména potřebujete?“ V břiše se mi usadila hrozná tíha. „Nechcete volat jejich rodičům, viďte, že ne?“
Neferet se rozesmála. „Jistě že ne. Výstřelky mladistvých lidského rodu nespadají do mé kompetence. Chci to jen k tomu, abych na ně mohla soustředit své myšlenky a pátrat po nějakých příznacích otisku.“
„Co když se to doopravdy stalo? Co s Heathem bude?“
„Je mladý a otisk nemůže být příliš silný, takže to časem pomine, zvlášť když se nebudete vůbec stýkat. A pokud snad došlo k plnému otisku, existují způsoby, jak ho odstranit.“ Už jsem ji chtěla poprosit, ať to pro jistotu udělá rovnou, ale pak dodala: „Ani jeden z těch způsobů ovšem není právě příjemný.“
„Aha, dobře.“
Napsala jsem jí jména i adresy Kayly a Heatha. Neměla jsem páru, kde bydlí ti kluci ze Sdružené, ale na jména jsem si vzpomněla. Neferet mezitím došla dozadu pro tlustou učebnici, na které byl vyražen stříbrný nápis Sociologie pro sextu.
„Začni od první kapitoly a pokračuj postupně až do konce. Dokud ji nedočteš, nemusíš dělat domácí úkoly, které zadám ostatním terciánům.“
Vzala jsem knihu do rukou. Byla těžká a oproti mé horké zpocené dlani se zdála hrozně studená.
„Když budeš mít nějaké otázky, jedno jaké, hned za mnou přijď. Pokud nebudu tady ve třídě, najdeš mě v mém bytě v Nyktině chrámu. Jde se tam po schodech vpravo za vchodem. Ve škole teď kromě mě žádná jiná kněžka není, takže mám pro sebe celé druhé patro. A neměj strach, že bys mě obtěžovala. Jsi moje mládě, ty mě můžeš obtěžovat, jak se ti zachce,“ prohlásila s příjemným úsměvem.
„Děkuju, Neferet.“
„Nedělej si s ničím moc starosti. Nyx se tě dotkla a ta své vyvolené dobře střeží.“ Objala mě. „Půjdu teď profesorce Nolanové říct, co tě zdrželo. Zavolej babičce odsud, z mého telefonu.“ Znovu mě sevřela v náruči a pak vyšla ze třídy a tiše za sebou zavřela dveře.
Posadila jsem se k jejímu stolu a přemítala nad tím, jak je báječná a jak dlouho už mě moje vlastní máma neobjala tak jako ona. A zničehonic jsem se rozbrečela.