DRUHÁ KAPITOLA
Byl to kraj sedmi království. Sedmi království a sedmi skrznaskrz
nepředvídatelných králů. Proč by ve jménu zdravého rozumu
někdo unášel prince Tealiffa, otce krále Lienidu? Byl to starý
muž. Neměl žádnou moc. Neměl žádnou ctižádost. Nebyl dokonce ani
zdravý. Říkalo se, že většinu dní jen vysedává u ohně nebo na sluníčku,
vyhlíží na moře a hraje si s pravnuky. Nikoho neobtěžoval.
B
Lidé v Lienidu neměli nepřátele. Rozdávali zlato každému, kdo jim
za ně mohl nabídnout zboží. Pěstovali vlastní ovoce a chovali vlastní
zvěř. Žili si sami pro sebe na svém ostrově, odděleni od ostatních šesti
království mořem. Byli jiní. Vyznačovali se charakteristickými tmavými
vlasy a typickými zvyky a potrpěli si na svou izolaci. Král Ror z Lienidu
byl mezi sedmi králi ten nejpříjemnější. Nesmlouval se s ostatními, ale
nevyvolával ani války a vládl svým lidem spravedlivě.
To, že síť špehů Rady vystopovala otce krále Rora v žaláři krále
Murgona v Sunderu, o ničem nevypovídalo. Murgon neměl ve zvyku
podněcovat problémy mezi královstvími, ale často a rád posloužil a
vykonal nepříjemnou práci za jiné, dostal-li dobře zaplaceno.
Bezpochyby ho někdo odměnil za to, že věznil starce z Lienidu. Otázka
byla kdo?
Katsin strýc Randa, král Mezizemě, v této záležitosti zapojen nebyl.
Tím si mohla být Rada jistá, protože Oll byl Randův hlavní zvěd a jeho
důvěrník. Díky Ollovi Rada věděla všechno, co se o Randovi dalo vědět.
Randa si ostatně dával dobrý pozor, aby se nezapletl s ostatními
královstvími. Jeho říše ležela uprostřed mezi Estillem a Westerem a mezi
Nanderem a Sunderem. Byla to moc vratká pozice na to, aby se s někým
paktoval.
Králové Westeru, Nanderu a Estillu, ti měli na svědomí většinu
problémů. Byli uhnětení ze stejného zbrklého těsta, všichni ctižádostiví,
všichni závistiví. Všichni bezohlední a bezcitní a vrtkaví. Král Birn z
Westeru a král Drowden z Nanderu klidně uzavřeli spojenectví a porazili
armádu Estillu na severních hranicích, ale tato dvě království to nikdy
nedokázala dlouho táhnout společně. Jedna země najednou urazila
druhou a Wester a Nander se staly znovu nepřáteli a Estill se pro změnu
spojil s Nanderem, aby porazily Wester.
Ke svému lidu se králové nechovali o nic lépe než k sobě navzájem.
Katsa si vzpomínala na případ farmářů z Estillu; před několika týdny je s
Ollem tajně osvobodili z kravína, kde byli zavřeni. Farmáři z Estillu
nebyli schopni platit svému králi Thigpenovi desátky, protože jim
Thigpenovo vojsko zdupalo pole při nájezdu na jednu vesnici v Nanderu.
Thigpen jim proto měl škodu nahradit. To by uznal dokonce i král Randa,
kdyby něco takového způsobila jeho armáda. Ale Thigpen chtěl farmáře
pověsit za to, že desátek nezaplatili. Ano, Birn, Drowden a Thigpen
uměli Radu zaměstnat.
Nebylo tomu tak vždycky. Wester, Nander, Estill, Sunder a Mezizem
– pět vnitřních království – kdysi uměly žít v míru vedle sebe. Před
několika staletími vzešli jejich panovníci z jedné rodiny, vedené třemi
bratry a dvěma sestrami. Podařilo se jim překonat vzájemnou žárlivost a
neuchýlit se k válkám. Ale to staré rodinné pouto bylo dávno pryč a
vzpomínky na ně vymizely. Lidé z království byli vydáni na milost
povahám těch, kteří se vyhoupli do jejich čela. Bylo to riziko a současná
generace při něm málokdy vítězila.
Sedmé království se jmenovalo Monsea. Od ostatních je oddělovaly
hory, stejně jako moře oddělovalo Lienid. Leck, král Monsey, měl za
ženu Ashen, sestru krále Rora z Lienidu. Leck a Ror nesnášeli
handrkování ostatních království. To z nich však nedělalo spojence,
protože Monsea a Lienid od sebe ležely příliš daleko, byly příliš
nezávislé a příliš nezúčastněné na záležitostech ostatních království.
O dvoře Monsey se toho moc nevědělo. Král Leck byl mezi svým
lidem oblíben a měl pověst člověka laskavého k dětem, zvířatům a všem
bezmocným tvorům. Jeho královna byla milá žena. Říkalo se, že toho
dne, kdy se doslechla o zmizení starce Tealiffa, přestala ze žalu jíst. Otec
krále Lienidu byl samozřejmě i jejím otcem.
Otce lienidského krále musel unést Wester nebo Nander nebo Estill.
Katsu nenapadala žádná jiná možnost, pokud v tom neměl prsty sám
Lienid. To by bylo absurdní pomyšlení, nebýt toho muže z Lienidu na
Murgonově dvoře. Měl přepychové šperky, byl to nějaký šlechtic. A
každý Murgonův host si zasluhoval podezření.
Ale Katse nepřipadalo, že v tom má prsty. Nedokázala by to vysvětlit,
ale cítila to.
Proč Tealiffa unesli? Čím mohl být důležitý?
* * *
Dostali se do města Randa před sluncem, ale jen taktak. Když kopyta
koní zazvonila o kamennou dlažbu, zpomalili. Část města už byla vzhůru.
Nemohli se prořítit úzkými ulicemi. Nesměli vzbudit podezření.
Koně je nesli kolem dřevěných chatrčí a domů, kamenných dílen a
obchodů se zavřenými okenicemi. Budovy byly úhledné a většina z nich
nedávno natřená. V Randově městě neměla špína co dělat. Král Randa
špínu netrpěl.
Když ulice začaly stoupat, Katsa sesedla. Předala otěže Giddonovi a
převzala Tealiffova koně. Giddon a Oll zahnuli na cestu, která vedla na
východ do lesů, a Katsina koně vedli za sebou. Tak to bylo dohodnuto.
Stařec na koňském hřbetě a chlapec po jeho boku, stoupající ke hradu,
budou méně nápadní než čtyři koně a čtyři jezdci. Oll a Giddon vyjedou z
města a počkají na ni v lese. Katsa předá Tealiffa princi Raffinovi
průchodem v odlehlé části hradeb, jehož existenci Oll pečlivě před
Randou skrýval.
Katsa přetáhla starci přikrývky pevněji kolem hlavy. Ještě pořád bylo
přítmí, ale když viděla kroužky v jeho uších ona, pak by je mohli
zahlédnout i ostatní. Ležel na koni schoulený, Katsa netušila, jestli spí,
nebo je v bezvědomí. Pokud ho neprobudí, pak nevěděla, jak zvládnou
poslední úsek putování po rozpadajícím se schodišti v Randových
hradbách, kam se kůň nedostane. Dotkla se starcovy tváře. Pohnul se a
znovu se rozechvěl.
„Musíte se probrat, princi,“ řekla naléhavě. „Nedokážu vás vynést po
schodech ke hradu.“
Otevřel oči. Odrazilo se v nich šedé světlo a jeho hlas se roztřásl
chladem.
„Kde to jsem?“
„Tohle je město Randa v Mezizemi,“ vysvětlovala. „Jsme skoro v
bezpečí.“
„Nečekal bych od Randy, že bude provádět záchranné mise.“
Netušila, že bude mít tak jasnou hlavu. „To taky nedělá.“
„Uf,“ vydechl. „No, jsem vzhůru. Nemusíte mě nosit. Jste lady Katsa,
že?“
„Ano, princi.“
„Slyšel jsem, že máte jedno oko zelené jako tráva v Mezizemi a druhé
modré jako obloha.“
„Ano, princi.“
„Slyšel jsem, že dokážete zabít člověka nehtem malíčku.“
Usmála se. „Ano, princi.“
„Je to tak lehčí?“
Pohlédla na něj, shrbeného v sedle. „Nerozumím vám.“
„Mít krásné oči. Ulehčuje to břemeno vašeho nadání, vědět, že máte
krásné oči?“
Rozesmála se. „Ne, princi. S radostí bych se vzdala obojího.“
„Myslím, že jsem vám zavázán vděčností,“ řekl ještě a pak se ponořil
do sebe.
Chtěla se ho zeptat: Za co? Před čím jsme vás zachránili? Ale stařec
byl nemocný a unavený a zdálo se, že zase usnul. Nechtěla ho obtěžovat.
Měla toho lienidského prince ráda. Neznala mnoho lidí, kteří by si s ní
chtěli povídat o jejím nadání.
Stoupali kolem střech a dveří, utopených v šeru. Začínala cítit
probdělou noc a ještě dlouhé hodiny si neodpočine. V duchu si opakovala
starcova slova. Měl přízvuk stejný jako ten muž, ten Lieniďan na
nádvoří.
Nakonec ho vážně nesla, protože když nastal čas, nedokázala ho
probudit. Předala otěže koně dítěti, které čekalo přikrčené u zdi, dívce,
jejíž otec byl nakloněn Radě. Katsa si přehodila starce přes rameno a
vrávorala pomalu, jeden schod za druhým, přes sutiny rozbitého
schodiště. Poslední úsek byl prakticky kolmý. V pohybu ji udržovala jen
hrozivě se rozednívající obloha. Nikdy by si nemyslela, že muž, který
vypadá jako pírko, bude tak těžký.
Nezbýval jí dech už ani na tichý hvizd, signál Raffinovi, ale nebylo to
třeba. Poznal, že se blíží.
„Celé město muselo slyšet, jak přicházíš,“ zašeptal. „Namouduši, Kat,
nečekal bych, že naděláš takový randál.“ Sklonil se a přebral náklad na
svá hubená ramena. Opřela se o zeď a lapala po dechu.
„Jsem sice Výjimečná, ale to neznamená, že mám sílu jako obr,“
vyrazila ze sebe. „Vy bez nadání to nechápete. Myslíte si, že když jsme
jednou Výjimeční, zvládneme všechno.“
„Ochutnal jsem tvé koláče a taky si pamatuju, jak umíš vyšívat.
Vůbec nepochybuju o tom, že tě spousta nadání minula.“ Usmál se na ni
v šedém světle a ona jeho úsměv opětovala. „Vyšlo to podle plánu?“
Pomyslela na toho Lieniďana na nádvoří. „Ano, většinou ano.“
„Tak běž,“ vybídl ji, „a buď klidná. Já se o něj postarám.“
Obrátil se a vplížil se se svým živým balíkem dovnitř. Katsa seběhla
po rozbitém schodišti dolů a proklouzla na stezku vedoucí na východ.
Stáhla si kapuci hluboko do tváře a zamířila směrem k růžovějící obloze.
2024 ©