Prezidenta Snowa by podle mě měl člověk vídat před
mramorovými sloupy a vlajkami. Je krajně nezvyklé spatřit ho
uprostřed obyčejných věcí každodenní potřeby doma v pokoji. Jako
když člověk zvedne pokličku hrnce a uvnitř místo vývaru najde
jedovatou zmiji.
Co tu asi dělá? Myšlenky se mi vracejí k zahajovacímu dnu
různých Turné vítězů. Vzpomínám, jak jsem sledovala vítězné
splátce s jejich trenéry a vizážisty. Tu a tam se dokonce ukázal
nějaký vládní představitel. Ale ještě nikdy se při téhle příležitosti
neobjevil prezident Snow. Ten se účastní výhradně závěrečných
oslav v Kapitolu.
Pokud sem vážil tak dalekou cestu, znamená to jedinou věc: jsem
ve velkém maléru. A pokud jsem v maléru já, dostala se do něj i
moje rodina. Mimoděk se chvěju při pomyšlení, jak blízko jsou
matka a Prim tomuto muži, který mě nenávidí a vždycky mě
nenávidět bude. Nesnáší mě, protože jsem vyzrála na jeho sadistické
Hladové hry; to kvůli mně Kapitol vypadal hloupě a já jsem podryla
jeho autoritu.
Přitom jsem se snažila pouze přežít a udržet naživu i Peetu.
Vůbec jsem neměla v úmyslu provést něco buřičského, ale pokud
Kapitol vyhlásí, že smí přežít jen jediný splátce, a vy máte odvahu se
tomuto pravidlu vzepřít, už to samo o sobě asi znamená akt vzpoury.
Mohla jsem se bránit jedině tím, že jsem do Peety šíleně a vášnivě
zamilovaná. Aby nám oběma dovolili přežít. Aby nás oba korunovali
jako vítěze. Abychom odjeli domů slavit, rozloučili se s kamerami a
měli klid. Až doteď.
Možná je to tím, že jsme se sem přestěhovali teprve nedávno,
možná je to šokem z jeho nenadálé návštěvy, anebo snad vědomím,
že mě může během vteřiny nechat zabít, ale v každém případě si
náhle ve vlastním domě připadám jako vetřelec. Jako kdyby to byl
jeho dům, a já přišla jako nezvaný host. Proto ho nevítám ani mu
nenabízím křeslo. Mlčím. Vlastně se k němu chovám jako k
opravdovému jedovatému hadovi. Nehybně stojím, nespouštím z něj
oči a přemýšlím, kudy bych v případě potřeby mohla co nejrychleji
utéct.
„Myslím, že celou situaci o mnoho zjednodušíme, pokud se
dohodneme, že si nebudeme navzájem lhát,“ oslovuje mě. „Co ty na
to?“
Mám úplně ztuhlý jazyk a nepředpokládám, že bych ze sebe
dokázala vypravit hlásku, takže mě překvapuje, když slyším samu
sebe odpovídat pevným hlasem: „Ano, aspoň tím ušetříme čas.“
Prezident Snow se usmívá a já si poprvé všímám jeho rtů.
Očekávám hadí rty, to znamená žádné. On je má ale přehnaně plné, s
příliš napjatou kůží. Napadá mě, jestli mu je chirurgicky upravovali,
aby byl přitažlivější. Pokud ano, šlo o vyhozený čas i peníze, neboť
prezident Snow není přitažlivý ani trochu. „Moji poradci se obávali,
že s tebou bude těžké pořízení, ale ty nemáš v úmyslu dělat potíže, že
ne?“ ptá se.
„Ne,“ odpovídám.
„To jsem jim také říkal. Upozornil jsem je, že dívka, která je
ochotná zajít tak daleko, aby si zachránila život, ho nebude chtít
zahodit nějakým pošetilým činem. Navíc musí myslet na svoji
rodinu. Na svou matku, sestru a všechny ty… bratrance.“
Podle odmlky před slovem „bratrance“ jistě ví, že nejsme s
Hurikánem příbuzní.
Karty jsou tedy na stole. Snad je to dobře. Nemám ráda neurčité
výhrůžky. Chci slyšet, na čem jsem.
„Posadíme se.“ Prezident Snow usedá k velkému stolu z
naleštěného dřeva, u kterého si Prim psává domácí úkoly a matka
vede účetnictví. Je to náš dům a on nemá právo tady být. Na druhou
stranu má naopak právo udělat vlastně cokoliv. Sedám si proti němu
na jednu z vyřezávaných židlí s rovným opěradlem. Byla vyrobena
pro člověka vyšší postavy, takže se nohama sotva dotýkám země.
„Řeším jistý problém, Katniss Everdeenová,“ říká prezident
Snow. „Problém, který vznikl v okamžiku, kdy jsi v aréně vytáhla ty
jedovaté bobule.“
Tehdy mě napadlo, že pokud si tvůrci her budou muset vybrat
mezi mou a Peetovou sebevraždou – což by znamenalo, že hry
skončí bez vítěze – a dvěma vítězi, zvolí si druhou možnost.
„Kdyby měl vrchní tvůrce her Seneca Crane špetku rozumu,
okamžitě by tě vyhodil do povětří. Jenže bohužel podlehl vlastní
sentimentalitě. A tak jsi tady. Uhodneš, co se s ním stalo?“ ptá se.
Přikyvuji. Podle toho, jak o něm mluví, byl zřejmě Seneca Crane
popraven. Když nás teď dělí pouze stůl, vůně růží a pach krve
nabývají na síle. Prezident Snow má v klopě zastrčenou růži, což
aspoň naznačuje zdroj květinové vůně. Ta rostlina ale musí být
geneticky vylepšená, protože žádná skutečná růže nevoní tak
intenzivně. Pokud jde o krev…, nevím.
„Pak už se nedalo dělat nic jiného, než vás nechat sehrát tu malou
komedii. A musím přiznat, že jsi roli láskou poblázněné školačky
zvládla docela dobře. V krajích ti ovšem bohužel všichni neuvěřili,“
dodává.
Ve tváři se mi určitě objevuje zmatek, protože prezident Snow
svá slova vysvětluje: „O tom samozřejmě nevíš. Nemáš přístup k
informacím o náladách v ostatních krajích. V řadě z nich ale
obyvatelé pochopili tvůj trik s bobulemi jako akt vzdoru, nikoliv
lásky. A pokud dokáže napálit Kapitol obyčejná holka, obzvlášť z
Dvanáctého kraje, a projde jí to, co jim může zabránit, aby se
nepokusili o totéž?“ říká. „Co jim může zabránit, aby, dejme tomu,
vyvolali nepokoje?“ Chvilku trvá, než mi dochází význam jeho slov.
„Došlo nepokojům?“ ptám se. Z té možnosti mě mrazí v zádech,
ale zároveň mě i naplňuje zvláštní povznesená radost.
„Ještě ne. Ale dojde k nim, pokud se něco nezmění. A o nepokojích
je známo, že vedou k revoluci.“ Prezident Snow si mne
místo nad levým obočím, kde občas bolívá hlava i mě. „Máš tušení,
co by to znamenalo? Kolik lidí zahyne? Jakým podmínkám budou
muset čelit ti, kteří přežijí? Ať se Kapitolu vyčítá cokoliv, věř mi, že
pokud by třeba jen na krátkou dobu ztratil moc nad kraji, celý systém
se zhroutí.“
Ohromuje mě, jak otevřeně a vážně hovoří. Jako kdyby mu ležel
na srdci v prvé řadě blahobyt obyvatel Panemu, ačkoliv nic nemůže
být vzdálenější pravdě. Ani nevím, kde v sobě beru odvahu k
následující reakci: „Ten systém musí být pěkně křehký, když ho
dokáže rozvrátit hrst bobulí.“
Následuje dlouhá odmlka, během níž mě prezident pozoruje. Pak
prostě řekne: „Je křehký, ale jinak, než si myslíš.“ Ozývá se
zaklepání na dveře a dovnitř nahlíží ten muž Kapitolu. „Její matka se
ptá, jestli si nedáte čaj.“
„Dám. Čaj si dám rád,“ odpovídá prezident. Dveře se otvírají víc
a za nimi stojí má matka. V rukou drží podnos s porcelánovou
soupravou, kterou si vzala do Sloje, když se provdala za mého otce.
„Položte to sem, prosím.“ Prezident odsouvá knihu a ukazuje
doprostřed stolu.
Matka pokládá podnos. Je na něm porcelánová konvička, šálky,
smetana a cukr a nechybí ani talířek s koláčky, nádherně ozdobenými
květy jemných barev. Takové ozdoby mohl vytvořit pouze Peeta.
„Velice vám děkuji. Víte, je zajímavé, jak často lidé zapomínají,
že i prezidenti potřebují jíst,“ říká prezident Snow laskavým tónem.
Přinejmenším tím trochu uklidňuje mou matku.
„Mám vám donést něco dalšího? Mohu něco uvařit, pokud máte
hlad,“ nabízí.
„Ne, tohle úplně stačí. Děkuji,“ odpovídá s jasným poselstvím,
aby odešla. Matka přikývne, přejede mě tázavým pohledem a
odchází. Prezident Snow nám oběma nalévá čaj. Do svého šálku si
přidává i smetanu a cukr a dlouze čaj míchá. Cítím, že řekl svoje, a
teď čeká na mou odpověď.
„Nechtěla jsem vyvolat žádné nepokoje,“ říkám.
„Věřím ti. Jenomže na tom teď nesejde. Kostým od tvého
vizážisty byl tak trochu jasnozřivý. Katniss Everdeenová, dívka v
plamenech, se změnila v jiskru, která, pokud jí nebudeme věnovat
dostatečnou pozornost, může zažehnout požár, ničivý pro celý
Panem,“ poznamenává.
„Proč mě prostě rovnou nezabijete?“ vyhrknu.
„Veřejně?“ ptá se. „To by jen přililo olej do ohně.“
„Tak zařiďte nehodu,“ říkám.
„Kdo by tomu uvěřil?“ krčí rameny. „Ty bys tomu jako divačka
taky jistě nevěřila.“
„Tak mi povězte, co mám udělat, a já poslechnu,“ nabízím.
„Kéž by to bylo tak jednoduché.“ Zvedá ozdobený koláček a
prohlíží si ho. „Krásný. Takové dělá tvá matka?“
„Peeta.“ A poprvé během našeho rozhovoru se mu nedokážu
podívat do očí. Beru šálek do ruky, ale znovu ho pokládám, když
slyším, jak drnčí o talířek. Abych zamaskovala, jak se mi třesou ruce,
také rychle sahám po koláčku.
„Peeta. Jak se vlastně má láska tvého života?“ ptá se.
„Dobře,“ odpovím.
„Kdy mu došlo, že je ti lhostejný?“ ptá se a namáčí si koláček v
čaji. „Není mi lhostejný,“ namítám.
„Patrně ti ale není tak drahý, jak jsi chtěla přesvědčit celou zemi,“
podotýká.
„Kdo říká, že není?“
„Já,“ odpovídá prezident. „A nebyl bych tu, kdyby se takové
pochyby týkaly jen mě. Jak se vede tomu tvému pohlednému
bratranci?“
„Já nevím… Ne…,“ Moje nechuť k celému rozhovoru k tomu, že
bych měla zrovna s prezidentem Snowem probírat svoje city ke
dvěma lidem, kteří patří k mým nejbližším, dostupuje vrcholu a
zajíkám se.
„Jen mluv, Katniss Everdeenová. Jeho mohu nechat zabít snadno,
pokud nedospějeme k uspokojivému řešení,“ říká. „Nijak mu
nepomáháš tím, že s ním každou neděli chodíš do lesa.“
Jestli ví o tomhle, co ví ještě? A jak to zjistil? O nedělním
společném lovu s Hurikánem mu mohlo povědět plno lidí. Copak se
snad neobjevujeme na Jarmarku každý nedělní večer s úlovkem? A
není tomu tak už celé roky? Skutečná otázka zní, co si prezident
Snow myslí, že se odehrává v lesích za obvodem Dvanáctého kraje.
Určitě nás tam nestopovali. Nebo ano? Mohli nás sledovat? To mi
připadá nemožné, aspoň ne osobně. Jenže co kamery? Až do
nynějška mi tahle možnost nikdy ani nepřišla na mysl. Les vždycky
představoval naše útočiště místo, kam nesahá moc Kapitolu, kde
můžeme hovořit svobodně a být sami sebou. Aspoň tomu tak bylo
před Hladovými hrami. Jestliže nás po nich sledovali, co mohli
vidět? Dva lidi, kteří loví a vedou vlastizrádné řeči proti Kapitolu, to
ano. Ale ne dvě zamilované hrdličky, jak prezident Snow podle
všeho naznačuje. Takové obvinění nám nehrozí. Pokud… pokud…
Stalo se to jen jednou. Bylo to rychlé a nečekané, ale opravdu se
to stalo.
Když jsme se s Peetou vrátili domů, uběhlo několik týdnů, než
jsem se viděla s Hurikánem o samotě. Nejdřív probíhaly povinné
oslavy. Banket pro vítěze, na který byli pozváni pouze
nejvýznamnější lidé. Svátek pro celý kraj s jídlem zadarmo a
kabaretními umělci dodanými Kapitolem. Zásilkový den, první z
dvanácti, při němž byl každému obyvateli kraje doručen balíček s
jídlem. Ten se mi líbil nejvíc, protože jsem viděla, jak všechny ty
hladové děti ve Sloji pobíhaly po ulicích a mávaly konzervami s
jablečnou přesnídávkou, masem, a dokonce i sladkostmi. Doma měly
plné vaky s obilím a nádoby s olejem, příliš velké, než aby se daly
snadno přenášet. A po celý rok jednou měsíčně všichni obdrží další
příděl. To byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem měla opravdu
dobrý pocit z toho, že jsme vyhráli Hladové hry.
Mezi všemi těmi ceremoniály, schůzkami s novináři, kteří
informovali o každém mém kroku, a společenskými událostmi, při
nichž jsem děkovala divákům a líbala Peetu, jsem postrádala
jakékoliv soukromí. Po pár týdnech všechno konečně opadlo.
Televizní štáby a reportéři se sbalili a odjeli domů a my dva s Peetou
se od té doby k sobě chováme s chladnou a topornou zdvořilostí.
Moje rodina se usadila ve Vesnici vítězů a každodenní život
Dvanáctého kraje se vrátil do starých kolejí: dělníci chodili do dolů a
děti do školy. Počkala jsem, dokud sem nezískala dojem, že je
vzduch opravdu čistý, a jednu neděli, aniž bych někomu něco řekla,
jsem vstala několik hodin před úsvitem a vyrazila jsem do lesa.
Bylo pořád dost teplo, takže jsem ani nepotřebovala kabát.
Sbalila jsem si vak s jídlem – kuřetem, sýrem, chlebem a pomeranči.
V našem starém domku jsem si obula lovecké boty. Plot nebyl jako
obvykle pod proudem a mohla jsem snadno klouznout mezi stromy,
kde jsem si vzala svůj luk a šípy. Vydala jsem se k našemu – mému a
Hurikánovu – místu, kde jsme se dělili o snídani to ráno v den
sklizně, než jsem se stala splátkyní v Hladových hrách.
Čekala jsem nejméně dvě hodiny. Už jsem si začala myslet, že
nade mnou během uplynulých týdnů zlomil hůl. Nebo že už mu na
mně nezáleží. Že mě třeba přímo nenávidí. A představa, že bych ho
měla navždy ztratit – svého nejlepšího přítele a jediného člověka,
kterému jsem kdy svěřila svá tajemství –, byla tak bolestná, že jsem
ji nedokázala unést. Byla by to ta poslední kapka. Cítila jsem, jak se
mi oči zalévají slzami a stahuje se mi hrdlo.
Pak jsem vzhlédla a spatřila jsem ho, jak stojí tři metry ode mne a
mlčky mě pozoruje. Bez přemýšlení jsem vyskočila a objala jsem ho.
Z hrdla se mi vydralo něco mezi smíchem, vzlykem a pláčem.
Přitiskl mě k sobě tak těsně, že jsem mu neviděla do tváře. Trvalo
opravdu dlouho, než mě pustil, ale vlastně ani neměl moc na
vybranou, protože mě přepadl neuvěřitelně hlasitý záchvat škytavky
a musela jsem se napít. Toho dne jsme dělali totéž co vždycky.
Nasnídali jsme se, lovili jsme, chytali jsme ryby a sbírali jsme lesní
plody. Mluvili jsme o lidech ve městě. Ale ne o nás, o jeho novém
životě v dolech a mém pobytu v aréně. Jen o jiných věcech. Ve
chvíli, kdy jsme se vrátili k díře v plotě, která je nejblíže Jarmarku,
jsem si asi skutečně myslela, že se všechno může vrátit do starých
kolejí. Že se nic nezměnilo. Toho dne jsem Hurikánovi dala celou
kořist, protože moje rodina má spousty jídla. Řekla jsem mu, že na
Jarmark nepůjdu, i když jsem se tam těšila. Moje matka a sestra totiž
nevěděly, že jsem šla lovit, a dělaly by si starosti, kde jsem. Pak,
zrovna když jsem navrhovala, že převezmu každodenní obhlídku
pastí, náhle vzal moji tvář do dlaní a políbil mě.
Zastihlo mě to zcela nepřipravenou. Člověk by čekal, že po tolika
hodinách, kdy jsem sledovala, jak Hurikán mluví, směje se i mračí, o
jeho rtech budu vědět úplně všechno. Nikdy jsem si ale
nepředstavovala, že se budou tisknout k mým. Nebo že jeho ruce,
které umějí sestrojit ta nejdůmyslnější oka, dokážou tak snadno
chytit do pasti i mě. Tiše jsem zavrněla a matně si vzpomínám, jak
jsem měla sevřené prsty položené na jeho hrudi. Pak mě pustil a řekl:
„Musel jsem to udělat. Aspoň jednou.“ A zmizel.
Ačkoliv zapadalo slunce a já věděla, že si má rodina bude dělat
starosti, posadila jsem se ke stromu vedle plotu. Snažila jsem se
zjistit, jaké ve mně ten polibek vzbudil pocity, jestli se mi líbil nebo
jsem k němu cítila odpor, ale dokázala jsem myslet jen na dotyk
Hurikánových rtů a vůni pomerančů, která se dosud držela jeho kůže.
Nedalo se to srovnávat s bezpočtem polibků, které jsem si vyměnila s
Peetou. Pořád jsem ještě nepřišla na to, jestli některý z těch polibků
byl pravý. Nakonec jsem šla domů.
V následujícím týdnu jsem se starala o pasti a odnášela maso k
Hazelle. Hurikána jsem ale viděla až v neděli. Měla jsem připravený
celý proslov o tom, že nechci s nikým chodit a nikdy nemám v
úmyslu se vdát, ale nakonec jsem nic neřekla a Hurikán se choval,
jako kdyby k žádnému polibku nikdy nedošlo. Možná čekal, až něco
řeknu. Nebo až ho také políbím. Já jsem místo toho také dělala
jakoby nic. Ale něco se změnilo. Hurikán roztříštil jakousi
neviditelnou bariéru mezi námi a s tím padla i moje naděje, že se
vrátíme ke starému, nekomplikovanému vztahu, jaký jsme kdysi
měli. Ať bych si namlouvala cokoliv, už nikdy jsem se nemohla dívat
na jeho rty stejnýma očima jako předtím.
Tohle všechno mi prolétlo hlavou v jediném okamžiku, kdy se na
mě upřeně díval prezident Snow po své výhrůžce, že zabije
Hurikána. Byla jsem hloupá, když jsem očekávala, že si mě Kapitol
prostě přestane všímat, jakmile se vrátím domů. Sice jsem neměla
tušení o žádných nepokojích, ale věděla jsem, že se na mě Kapitol
zlobí. Co jsem udělala? Místo abych jednala s krajní opatrností, jak si
situace žádala, ignorovala jsem Peetu a producírovala se s
Hurikánem po celém kraji. Tím jsem dávala jasně najevo, že si z
Kapitolu nic nedělám. Teď jsem svou lehkomyslností uvedla v
nebezpečí Hurikána, jeho rodinu, svou rodinu a také Peetu.
„Neubližujte Hurikánovi, prosím,“ šeptám. „Je to můj kamarád.
Už mnoho let. Nic víc mezi námi není. Kromě toho si všichni myslí,
že je můj bratranec.“
„Mě zajímá pouze to, jak to ovlivní tvůj vztah s Peetou, a tím i
náladu v krajích,“ odpovídá prezident.
„Na turné bude všechno při starém. Budu do něj zamilovaná tak,
jako jsem byla,“ říkám.
„Jako jsi,“ opravuje mě prezident Snow.
„Jako jsem,“ přikyvuji.
„Budeš ale muset podat ještě lepší výkon, pokud máme zachránit
nepokojům,“ dodává. „Tohle turné bude tvoje jediná šance všechno
napravit.“
„Já vím. A udělám to. Přesvědčím všechny o tom, že jsem se
nepostavila Kapitolu schválně na odpor a že jsem byla jenom šíleně
zamilovaná.“
Prezident Snow vstává a jemně si osušuje ubrouskem silné rty.
„Pro jistotu si dej ještě vyšší cíl.“
„Jak to myslíte? Jaký vyšší cíl?“ ptám se.
„Přesvědč mě,“ říká. Odkládá ubrousek na stůl a zvedá svou
knihu. Nesleduji ho, jak odchází ke dveřím, takže sebou překvapeně
trhnu, když mi náhle zašeptá do ucha. „Mimochodem, vím o tom
polibku.“ Pak se za ním s klapnutím zavírají dveře.