VA - kapitola 2

Nicménějsem musela uznat, že ten Dimitrij jakžesejmenuje je dost chytrý. Poté, co nás odvezli na letiště a posadili do soukromého letadla patřícího Akademii, stačil mu jediný pohled na nás dvě, jak si šeptáme, a hned poručil, aby nás rozesadili.

„Nenechejte, aby spolu mluvily,“ upozornil strážce, který mě eskortoval do zadní části letadla. „Stačí, aby byly pět mi­nut pohromadě, a hned budou mít plán na útěk.“

Střelila jsem po něm zpurným pohledem a proběhla ulič­kou v letadle. Měl pravdu, že jsme skutečně plánovaly útěk.

Jenže zatím to pro hrdiny nebo spíše pro hrdinky nevypa­dalo dobře. Jakmile jsme se vznesli do vzduchu, naše šance na únik ještě poklesly. I kdyby se stal zázrak a my se zbavily všech deseti strážců, stejně bychom měly tak trochu problém dostat se z letadla. Napadlo mě, zda by někde na palubě nemohly být padáky, jenže s těmi bychom stejně neuměly za­cházet. A vzhledem k tomu, že nejspíš přistaneme někde ve Skalistých horách, byla šance na přežití seskoku dost mizivá.

Ne, z tohohle letadla se nemůžeme dostat dřív, než přista­ne někde v lesích v Montaně. Do té doby budu muset něco vymyslet, něco, jak si poradit s mágy z Akademie a desetiná­sobkem strážců. Jasné. Žádný problém.

Ačkoli Lissa seděla s tím Rusem v přední částí letadla, cíti­la jsem její strach, tepal mi v hlavě jako kladivo. Bála jsem se o ni, což jen zvyšovalo můj vztek. Nemůžou ji tam přece od­vézt zpátky, ne na to místo. Uvažovala jsem, jestli by Dimitrij zaváhal, kdyby cítil to, co jsem cítila já, a kdyby věděl, co vím já. Pravděpodobně ne. Bylo by mu to jedno.

Lissiny emoce na chvilku zesílily natolik, že jsem z toho získala matoucí pocit, jako bych seděla na jejím sedadle, a do­konce byla v její kůži. Občas se to stávalo, úplně bez varování, prostě mě zatáhla přímo do své hlavy. Vedle mě seděl vyso­ký Dimitrij a rukou - její rukou - jsem svírala láhev vody. Sehnul se, aby něco sebral, čímž odhalil šest maličkých sym­bolů, které měl vytetované zezadu na krku: molnijské značky. Vypadaly jako dva blesky překřížené do tvaru písmene X. Jeden za každého Strigoje, kterého zabil. Nad nimi měl zvl­něnou čáru, která trochu připomínala hada. To bylo označení strážců. Znak jejich slibu.

Zamrkala jsem a s trochou úsilí se mi podařilo dostat se zpět do své hlavy. Zašklebila jsem se. Nesnášela jsem, když se mi tohle stávalo. Cítit Lissiny pocity byla jedna věc, ale vklouznout do ní, to bylo něco, čím jsme obě opovrhovaly. Ona v tom spatřovala útok na svoje soukromí, takže jsem jí obvykle neříkala, že k tomu došlo. Stejné to ani jedna z nás nedokázala ovládat Byl to jen další účinek našeho psychické­ho pouta, jemuž ani jedna z nás pořádně nerozuměla. Existují legendy o psychickém propojení mezi strážci a jejich Moroji, ale žádný z příběhů se nikdy nezmiňoval o ničem takovém. Zvládaly jsme to, jak jen jsme mohly.

Ke konci letu se Dimitrij zvedl, přišel ke mně a usadil se na místě, na němž předtím seděl jiný strážce. Schválně jsem se odvrátila a nepřítomně zírala z okna.

Chvíli bylo ticho. Nakonec promluvil. „Opravdu jsi nás všechny chtěla napadnout?“

Neodpověděla jsem.

„Něco takového..takhle ji chránit.., to bylo velice sta­tečné.“ Odmlčel se. „Hloupé, a přesto statečné. Proč ses o to vůbec pokoušela?“

Pohlédla jsem na něj a odhrnula si vlasy z obličeje. „Protože jsem její strážce.“ Znovu jsem se otočila k oknu.

Po chvíli mlčení se zvedl a vrátil se do přední části letadla. Po přistání jsme s Lissou neměly jinou možnost než se ne­chat od našich únosců naložit do auta a odvézt k Akademii. Auto zastavilo u brány, kde náš řidič promluvil s ochrankou, která ověřila, že nejsme Strigojové, kteří by tu začali se svým vražedným běsněním. Asi po minutě nás nechali projet až na­horu k samotné Akademii. Slunce právě zapadalo - začátek dne pro vampýry - a celý kampus se utápěl ve stínech.

Nejspíš to tu vypadalo pořád stejně, rozlehle a goticky. Morojové lpěli na svých tradicích, nic se tu nezměnilo. Tahle škola sice nebyla tak stará jako ty v Evropě, ale byla postavena ve stejném stylu. Propracované budovy se tyčily do výše a téměř připomínaly kostely s vysokými věžičkami a kameny s ryti­nami. Tepané železné brány tu a tam uzavíraly malé zahra­dy a vchody. Teprve po bydlení ve středoškolském kampusu jsem dokázala pořádně ocenit, jak moc toto místo připomíná spíš univerzitu než typickou střední školu.

Nacházeli jsme se v kampusu druhého stupně, který byl dále rozdělen na nižší a vyšší školy. Každá byla postavena kolem velkého otevřeného čtvercového nádvoří s kamennými cestičkami a ohromnými, několik staletí starými stromy. Mířili jsme k nádvoří vyšší školy, kde na jedné straně stály budovy Akademie, zatímco na druhé se nacházela kolej pro dhampýry a tělocvična. Kolej pro Moroje stála na druhém konci a na­proti ní administrativní budovy, které sloužily i nižší škole. Mladší studenti bydleli v kampusu pro nižší stupeň, který se nacházel západněji.

Kolem všech kampusu byl prostor, prostor a ještě víc pro­storu. Koneckonců jsme byli v Montaně, na míle daleko od nějakého opravdového města. Vzduch byl chladný a voněl borovicemi a vlhkým tlejícím listím. Celou Akademii lemovaly vzrostlé lesy a za denního světla jste mohli vidět v dálce hory.

Když jsme vešli do hlavní části vyšší školy, utekla jsem svému strážci a popoběhla k Dimitrijovi.

„Hej, soudruhu.“

Kráčel dál, ani se na mě nepodíval. „Ted už chceš mluvit?“ „Vedete nás za Kirovou?“

„Za paní ředitelkou Kirovou,“ opravil mě. Lissa, která krá­čela po jeho druhém boku, po mně jen střelila pohledem, kte­rý vyjadřoval jediné: Nezačínej s ničím.

„Ředitelka. To je fuk. Beztak bere spravedlnost do svejch rukou, je stará a trochu...“

Moje promluva utichla, jelikož nás strážci vedli několika dveřmi, přímo k jídelně. Povzdechla jsem. Cožpak jsou tihle lidé tak krutí? Existuje nejmíň dvanáct cest, kudy se dostat do kanceláře ředitelky Kirové, a oni nás vedou přímo přes místa, kde se schází tolik lidí.

A zrovna byl čas jídla.

Strážci novicové - dhampýři jako já - a Morojové seděli pohromadě, jedli a bavili se, oči jim zářily nad nejnovějšími drby, které se šířily Akademií. Jakmile jsme vstoupili do míst­nosti, veškerá konverzace náhle utichla, jako by někdo otočil vypínačem. Upřely se na nás stovky očí.

Zaregistrovala jsem několik svých bývalých spolužáků. Líně jsem se na ně usmála a snažila se z nich vycítit, jestli se něco změnilo. Nic. Nezdálo se. Camille Contová pořád vypa­dala jako upjatá, dokonale upravená mrcha, jakou jsem pa­matovala. Sama sebe ustanovila vůdkyní party královských Morojů na Akademii. Vedle jsem zahlédla Lissinu trapnou skorosestřenici Natálii, která nás pozorovala rozšířenýma oči­ma, stejně nevinnýma a naivníma jako dřív.

A na druhém konci jídelny..., no, to bylo zajímavé. Aaron. Chudáček Aaron, kterému bezpochyby zlomilo srdce, že Lissa odešla. Pořád vypadal stejně roztomile jako vždycky – teď možná ještě víc - s těma svýma zlatavýma očima, které tak vý­tečně doplňovaly Lissiny oči. Sledoval každý její pohyb. Ano. Rozhodně se z toho ještě nedostal. Bylo to smutné, oprav­du, protože Lissa do něj nikdy takhle blázen nebyla. Myslím, že s ním chodila jen proto, že se to od ní tak nějak očekávalo.

Nejzajímavější mi na tom ale připadalo, že Aaron si zjev­ně našel způsob, jak přežít bez Lissy. Vedle něj seděla morojská holka, která ho držela za ruku a vypadala tak na jedenáct let. Ale musela být starší, ledaže by se z Aarona během naší nepřítomnosti stal pedofil. Se svými naducanými tvářička­mi a blonďatými lokýnkami vypadala jako porcelánová pa­nenka. Strašně naštvaná a zlá porcelánová panenka. Sevřela jeho ruku pevněji a střelila po Lisse tak nenávistným a pla­menným pohledem, že mě to zasáhlo. Co se tady sakra děje? Nikdy dřív jsem ji tu neviděla. Tipovala bych ji nejspíš na normální žárlivou přítelkyni. Taky by mě vytočilo, kdyby můj kluk takhle zíral na jinou.

Náš ostudný průvod milosrdně skončil, ale bylo nám jasné, že ani v kanceláři ředitelky Kirové nás nečeká nic dobrého. Ta stará bába vypadala přesně stejně, jak jsem si ji pamatovala, měla ostrý nos a šedé vlasy. Byla vysoká a hubená jako většina Morojek a vždycky mi tak trochu připomínala supa. Znala jsem ji dobře, jelikož jsem v je jí kanceláři trávila spoustu času.

Většina našeho doprovodu nás opustila, jakmile nás tam s Lissou usadili. Už jsem se aspoň tolik necítila jako vězeň. Zůstala jen Alberta, která je kapitánkou školních strážců, a Dimitrij. Zaujali pozice u zdi a tvářili se klidně a výhružně, jak vyžadovala jejich práce.

Kirová na nás upřela rozzuřený pohled a otevřela pusu, bezpochyby aby předvedla, jaká je mrcha. Zarazil ji ale hlu­boký jemný hlas.

„Vasiliso.“

S údivem jsem zjistila, že je s námi v místnosti ještě ně­kdo. Vůbec jsem si ho nevšimla. To bylo neopatrné na strážce, i když jen na novice.

Viktor Daškov se s nemalým úsilím zvedl z křesla v rohu. Princ Viktor Daškov. Lissa se k němu okamžitě rozběhla a ob­jala jeho křehké tělo.

„Strejdo,“ zašeptala. Znělo to, jako by jí do očí vhrkly slzy a měla sevřené hrdlo.

S nepatrným úsměvem ji lehce poplácal po zádech. „Nemáš tušení, jak rád tě zase vidím v bezpečí, Vasiliso.“ Pohlédl na mě. „A tebe taky, Rose.“

Kývla jsem na pozdrav a snažila se nedat najevo, jak mě pohled na něj děsí. Když jsme odtud tehdy utíkaly, byl ne­mocný, ale tohle - tohle bylo úděsné. Byl otcem Natálie a bylo mu něco kolem čtyřiceti, ale teď vypadal, že je dvakrát tak starý. Byl bledý. Bílý. Třásly se mu ruce. Srdce mě bolelo, jen jsem se na něj dívala. Svět je plný hnusných lidí a mně nepři­padalo fér, že zrovna tenhle chlap onemocněl chorobou, která ho zabije v poměrně mladém věku a zabrání mu, aby se stal králem.

Přestože Viktor nebyl Lissiným opravdovým strýčkem -Morojové používají rodinná oslovení velmi volně, obzvlášť pak v královských kruzích byl blízkým přítelem Lissiny rodiny a poté, co její rodiče zemřeli, hodně jí pomáhal. Měla jsem ho ráda; on byl prvním člověkem, kterého jsem tu ráda viděla.

Kirová jim dopřála ještě chviličku a pak strnule usadila Lissu zase na židli.

Čas na přednášku.

Tahle byla dobrá - jedna z nejlepších, jaké kdy Kirová svedla, dokonce tím i něco sdělila. Uměla to. Přísahala bych, že právě z tohohle důvodu se uchýlila k práci ve Školství, protože jsem na ní nikdy neviděla jedinou známku toho, že by měla ráda děcka. Její kecy se týkaly obvyklých témat: spo­lehlivosti, nezodpovědného chování, sebestředností... Bléé. Okamžitě jsem byla myšlenkami mimo a v duchu jsem zva­žovala možnosti útěku oknem její kanceláře.

Když se ale její slovní výlev zaměřil na mě, radši jsem toho nechala.

„Vy, slečno Hathawayová, jste porušila ten nejposvátnější slib našeho druhu: slib strážce, že bude chránit Moroje. To je ohromná důvěra. Důvěra, kterou jste otřásla, když jste zcela sobecky unesla princeznu. Strigojové by moc rádi skoncovali s Dragomiry a vy jste jim k tomu málem dopomohla.“

„Rose mě neunesla.“ Lissa promluvila dřív, než jsem se zmohla na slovo. Z jejího hlasu i výrazu vyzařoval klid, přes­tože její pocity byly dost znepokojující. „Chtěla jsem odejít. Neobviňujte z toho ji.“

Ředitelka Kirová na nás obě sykla a s rukama za zády pře­cházela sem a tam po kanceláři.

„Slečno Dragomirová, klidně jste mohla celý plán útěku zorganizovat vy, ale ona pořád byla zodpovědná za to, aby zajistila, že ten plán neuskutečníte. Kdyby řádně plnila své povinnosti, měla to někomu oznámit a vás udržet v bezpečí.“ Pukala jsem vzteky.

„Já plnila své povinnosti!“ vykřikla jsem a vyskočila ze židle. Dimitrij i Alberta sebou škubli, ale jelikož viděli, že se nechystám nikoho praštit, nechali mě na pokoji. Zatím. „Já ji udržela v bezpečí! Udržela jsem ji v bezpečí, když to nikdo z vás...,“ rozmáchle jsem ukázala po všech přítomných, „ne­dokázal. Odvedla jsem jí odtud, abych ji ochránila. Udělala jsem, co jsem musela. To vy byste jistě neudělali.“

Přes pouto jsem cítila, jak se mi Lissa snaží posílat uklidňu­jící vzkazy a naléhá na mě, abych se moc nevytočila. Snažila jsem se, ale už bylo pozdě.

Kirová na mě zírala a obličej měla úplně bílý. „Slečno Hathawayová, odpusťte mi, že nespatřuji žádnou logiku v tom, jak ji mohlo ochránit, že opustila dobře střežené a magicky zabezpečené prostředí. Nebo je tu ještě něco, co jste nám neřekla?“

Skousla jsem si ret.

„Aha. Nu tedy dobrá. Podle mě jediným důvodem vašeho útěku - krom toho, že to pro vás bylo něco nového - bylo to, abyste se vyhnula následkům toho strašlivého destruktivního činu, který se udál těsně před vaším zmizením.“

„Ne, to ne...“

„A pouze to činí mé rozhodnutí snadnějším. Princezna jakožto Morojka musí už pro vlastní bezpečí pokračovat ve studiu zde na Akademii. K vám ale žádné podobné závazky nemáme. Pošleme vás pryč hned, jakmile to bude možné.“

Moje drzost rázem vzala za své. „Já... cože?“

Lissa vedle mě vstala. „To nemůžete udělat! Ona je moje strážkyně.“

„Nic takového není, zejména proto, že ona není vůbec žád­nou strážkyní. Pořád ještě je novicka.“

„Ale moji rodiče...“

„Vím, co si přáli vaši rodiče, Bůh dej klid jejich duším, ale věci se změnily. Slečna Hathawayová je nahraditelná. Nezaslouží si být strážkyní, a tudíž odejde.“

Zírala jsem na ředitelku a vůbec jsem nemohla uvěřit to­mu, co jsem právě slyšela. „Kam mě chcete poslat? K mojí mámě do Nepálu? Ví vůbec, že jsem odtud odešla? Nebo mě pošlete k otci?“

Přimhouřila oči nad zatrpklostí, která zazněla z toho po­sledního slova. Když jsem znovu promluvila, můj hlas byl tak chladný, že jsem ho sotva poznávala.

„Nebo se mě pokusíte poslat pryč, abych dělala krvavou děvku. Jen to zkuste, a než se setmí, budeme obě pryč.“

„Slečno Hathawayová,“ zasyčela, „vaše poznámky jsou nemístné.“

„Mají pouto,“ vložil se do napjaté situace Dimitrij svým hlubokým hlasem se slyšitelným přízvukem. Všichni jsme se obrátili k němu. Myslím, že Kirová úplně zapomněla, že je Dimitrij tady, ale já ne. Jeho přítomnost byla příliš silná na to, aby se dala ignorovat. Pořád postával opřený o zeď a v tom svém nemožně dlouhém kabátu vypadal jako nějaký praštěný kovboj. Díval se na mě, ne na Lissu, a jeho tmavé oči mě úplně propalovaly. „Rose ví, co Vasilisa cítí. Že jo?“

Alespoň se mi dostalo jakéhosi zadostiučinění při pohle­du na Kirovou, která těkala očima mezi mnou a Dimitrijem, evidentně vyvedená z míry. „Ne..., to není možné. K něčemu takovému nedošlo už celá staletí.“

„Je to zjevné.“ prohlásil. „Pojal jsem to podezření, jakmile jsem je začal pozorovat.“

Odvrátila jsem od něj zrak. Ani já, ani Lissa jsme nic neříkaly.

„To je dar,“ zamumlal Viktor z rohu. „Je to vzácná a nád­herná věc.“

„Ti nejlepší strážci vždy měli tohle pouto,“ dodal Dimitrij.

„V příbězích.“

Kirová se opět rozzuřila. „V příbězích, které jsou stovky let staré,“ vyjekla. „Jistě mi tady nenavrhujete, že bychom ji měli nechat na Akademii, po tom všem, co provedla?“

Pokrčil rameny. „Možná je vzteklá a nemá k nikomu úctu, ale pokud má potenciál...“

„Jsem vzteklá a nemám úctu?“ přerušila jsem jej. „Kdo k čertu vůbec jste? Najatá výpomoc?“

„Strážce Belikov je nyní princezniným strážcem,“ oznámi­la Kirová. „Jejím schváleným strážcem.“

„Najala jste laciného cizince, aby chránil Lissu?“

To bylo ode mě pěkně zlé, že jsem tohle řekla - obzvláště proto, že většina Morojů a jejich strážců má ruské nebo ru­munské předky -, ale ta poznámka se mi zdála v tu chvíli chytřejší, než opravdu byla. Zrovna já bych tak měla co říkat. Sice jsem vyrůstala ve Státech, ale oba moji rodiče se narodili v zahraničí. Moje dhampýrská matka je Skotka - rusovláska se směšným přízvukem - a o mém morojském otci mi bylo řečeno, že je Turek. Díky téhle genetické kombinaci mám pleť barvy mandlí a ráda si myslím, že vypadám jako trochu exotická pouštní princezna s velkýma tmavýma očima a s vlasy tak tmavě hnědými, že obvykle působí spíš černě. Nevadilo by mi, kdybych zdědila zrzavé vlasy, ale musíme brát to, co je nám dáno.

Kirová zoufale rozhodila rukama a otočila se k němu. ,,Vidíte? Nemá absolutně žádnou disciplínu! To nemůže vy­nahradit ani sebelepší psychické pouto, ani velice syrový potenciál. Strážce bez disciplíny je horší než vůbec žádný strážce.“

,,No tak ji naučte disciplíně. Školní rok právě začal. Vezměte ji zase zpátky a začněte ji trénovat.“

,,Nemožné. Stejně by beznadějně zaostávala za svými spo­lužáky.“

„Ne, nebudu,“ oponovala jsem jí. Nikdo mě neposlouchal.

„Pak jí tedy dejte hodiny navíc,“ navrhl.

Pokračovali dál, zatímco my ostatní jsme tu jejich slovní přestřelku pozorovali jako pingpongový míček. Dimitrij za­sadil těžkou ránu mé hrdosti, když nás dostal, jenže teď to vypadalo, že by mě mohl udržet tady s Lissou. Lepší zůstat v téhle jámě pekelné než být bez Lissy. Skrz naše pouto jsem cítila její záchvěv naděje.

,,A kdo ji bude doučovat?“ chtěla vědět Kirová. „Vy?“

Dimitrijovi zjevně došly argumenty. ,,No, to jsem zrovna ne...“

Kirová si s uspokojením založila ruce. „Ano. To jsem si myslela.“

Prohrával na celé čáře, zamračil se. Pohlédl na Lissu, pak na mě a já uvažovala, co asi vidí. Dvě ubohé holky, které na něj hledí velkýma škemrajícíma očima? Nebo dvě holky na útěku, které se dostaly z dobře střežené střední školy a ještě k tomu ukradly půlku Lissina dědictví?

„Ano,“ prohlásil nakonec, „Můžu Rose učit. Kromě normálních hodin jí můžu dát hodiny navíc.“

„A potom co?“ opáčila Kirová vztekle. „Zůstane nepotrestaná?“

„Najděte jiný způsob, jak ji potrestat, odvětil Dimitrij. „Strážců stále ubývá a nemůžeme si dovolit riskovat, že ztratíme dalšího. A zvláště pak dívku.“

Při jeho nevyřčených slovech jsem se zachvěla. Připomnělo mi to moje dřívější prohlášení o krvavých děvkách. Jen málo dhampýrek se stává strážkyněmi.

Viktor najednou promluvil ze svého kouta. „Přikláním se k souhlasu se strážcem Belikovem. Poslat Rose pryč by byla škoda, mrhání talentem.“

Ředitelka Kirová civěla z okna. Venku bylo úplně černo. Vzhledem k nočnímu rozvrhu na Akademii ráno a odpoledne byly jen relativní termíny. Navíc všude byla tónovaná skla v oknech aby se dovnitř nedostalo příliš mnoho světla.

Když se ředitelka otočila zase k nám, Lissa jí pohlédla do očí. „Prosím, paní ředitelko, dovolte Rose zůstat.“

Ach, Lisso, pomyslela jsem si. Buď opatrná. Použití nátlaku na jiného Moroje je nebezpečné - a zejména před svědky. Lissa ale použila nátlak jen v nepatrné míře. Zkrátka jsme využily každé dostupné pomoci. Naštěstí se nezdálo, že by si někdo všiml, co se děje.

Dokonce ani nevím, jestli ten nátlak něco změnil. Nakonec ale Kirová povzdechla.

„Pokud slečna Hathawayová zůstane, bude to takhle.“ Obrátila se ke mně. „Budete dál studovat u svatého Vladimíra, ale jen podmínečně. Jedinkrát něco pokazíte a poletíte. Budete navštěvovat všechny hodiny a tréninky, které jsou přede­psané pro novice vašeho věku. V každé volné chvíli - před vyučováním a po něm - budete taktéž trénovat se strážcem Belikovem. Jinak jste vyloučena ze všech společenských akti­vit kromě společného jídla. Budete se zdržovat na své koleji. Něco z toho nesplníte a pošlu vás... pryč.“

Trhaně jsem se zasmála. „Vyloučena ze všech společen­ských aktivit? Snažíte se nás udržet od sebe?“ Kývla jsem hlavou směrem k Lisse. „Bojíte se, že zase utečeme?“

„Dělám jen předběžná opatření. Jistě si vybavujete, že jste nikdy nebyla řádně potrestána za ničení školního majetku. Máte co dělat, abyste to napravila.“ Úzké rty semkla do rovné linky. „Nabídla jsem vám nesmírně velkorysou dohodu. Doporučuji vám, abyste ji neohrožovala svým postojem.“

Začala jsem namítat, že to ani v nejmenším není velkorysá dohoda, ale pak jsem zachytila Dimitrijův pohled. Těžko se z něj dalo něco vyčíst. Možná se mi snažil sdělit, že ve mě věří. Možná se mi snažil sdělit, že jsem idiot, když se dál há­dám s Kirovou. Nevím.

Sklopila jsem zrak a zírala na podlahu. Uvědomovala jsem si že je Lissa vedle mě a že mě naším poutem povzbuzuje. Po delší chvíli jsem vydechla a upřela oči na ředitelku. „Fajn. Přijímám.“