Škola noci 9-kapitolka 8

8. kapitola

Zoey

Žaludek se mi sevřel a bylo mi, jako bych měla zvracet.

"Dobře, už jdu," řekla jsem Damienovi. "Ale ocenila bych, kdybys šel se mnou." Když zasmušile přikývl, podívala jsem se na Stevie Rae a Afroditu. "Vy taky lidi. Dobře?"

"Samozřejmě, že půjdeme s tebou," řekla Stevie Rae.

Pro jednou Afrodita neremcala nad Stevie Raeinou odpovědí. Jen kývla a řekla: "Jdu do toho."

Obrátila jsem se, abych našla Starka, ale ten najednou stál vedle mě. Jeho ruka putovala dolů po mé paži, až se naše prsty setkaly a propletly. "Je to o tvé mámě?"

Nevěřila jsem svému hlasu, tak jsem přikývla.

"Tvoje máma? Myslela jsem, že Damien řekl, že je tady tvoje babička," řekla Stevie Rae.

"Řekl." Afrodita promluvila dřív, než mohl Damien. Studovala mě s výrazem, který ji dělal starší a hezčí, než byla. "Týká se to tvojí mámy?" zeptala se.

Stark se na mě podíval a já věnovala další malé pokývnutí. Pak řekl: "Zoeyna matka je mrtvá."

"Ach, ne!" řekl Damien a okamžitě mu do očí vhrkly slzy.

"To ne, jo?" řekla jsem rychle. "Ne tady. Nechci, aby na mě všichni koukali."

Damien stiskl rty, tvrdě zamrkal a přikývl.

"Pojďme, Z. Pojďme všichni za tvojí babičkou."

Stevie Rae přešla k mému druhému boku a položila svojí ruku přes moji. Afrodita popadla Damienovu ruku a pak nás následovali z arény.

Celou cestu tam jsem se snažila připravit na to, co mi babička řekne. Myslím, že jsem se snažila připravit na poslouchání toho, co mi babička může říct, už od té doby, kdy jsem se probudila z mé snové návštěvy v Jiném světě, kde jsem byla svědkem Nyktina přivítání ducha mé mámy. Pravda, kterou jsem si uvědomila, když jsem vstoupila do hlavní budovy školy a přiblížila se přední místnosti, byla, že nikdy nebudu připravená slyšet tuhle zprávu.

Těsně před tím, než jsme úplně prošli dveřmi, mi Stark stiskl ruku. "Jsem tady a miluju tě."

"Taky tě miluji, Z," řekla Stevie Rae.

"Já taky," řekl Damien a pak trochu vzlykl.

"Můžeš si půjčit moje dvoukarátové cvočkové náušnice," řekla Afrodita.

Zastavila jsem se a podívala se zpátky na ni. "Co?"

Pokrčila rameny. "Tohle je nejbližší k prohlášení lásky, co ode mě dostaneš."

Slyšela jsem Stevie Raein hluboký povzdech a Damienovi se zvlnilo čelo, když se na ni nevěřícně podíval.

Ale já jednoduše řekla. "Díky. Beru na vědomí," načež se Afrodita zamračila a zamumlala: "Bohyně, nesnáším být hezká."

Vymotala jsem se od Stevie Rae a Starka a otevřela dvoukřídlé dveře. Babička byla v místnosti sama a seděla v širokém koženém křesle. Damien měl pravdu; babička plakala. Vypadala staře a velmi, velmi smutně. Jakmile mě spatřila, vstala. Setkaly jsme se ve středu místnosti a přitiskly k sobě. Když mě konečně přestala objímat, ustoupila babička jen tak daleko, aby se mi podívala do tváře. Položila mi ruce na ramena. Byly cítit teple a pevně a známě a nějak ten dotek dělal uzel v mém břiše snesitelným.

"Máma je mrtvá." Řekla jsem to dřív než ona.

Babička nevypadala překvapeně, že jsem to věděla. Jen pokývala hlavou a řekla: "Ano, u-we-tsi-a-ge-ya. Tvá matka je mrtvá. Přišel k tobě její duch?"

"Svým způsobem. Včera večer, zatímco jsem spala, mi Nyx ukázala mámin vstup do Jiného světa."

Cítila jsem chvění, které prošlo babiččiným tělem v jejích rukou. Zavřela oči a zakymácela se. Na vteřinu jsem se bála, že omdlí a přikryla jsem její ruce svými. "Duchu, pojď ke mně! Pomoz babičce!"

Prvek, se kterým jsem měla nejsilnější spojení, zareagoval okamžitě. Cítila jsem ho vířit skrze mě a do babičky, která zalapala po dechu a přestala se kymácet, ale oči neotevřela.

"Vzduchu, pojď ke mně. Prosím obklop babičku Redbirdovou a dej jí sílu dýchat." Damien ke mně přistoupil a dotkl se měkce babiččiny paže, když sladký, nemožný vánek zavířil kolem nás.

"Ohni, přijď ke mně. Prosím, zahřej Zoeynu babičku, takže i když je smutná, nebude jí zima."

Překvapeně jsem zamrkala, když se Shaunee připojila k Damienovi. Také se na okamžik dotkla babičky, pak se usmála skrz mokro očí a řekla mi: "Kramisha nám řekla, že nás potřebuješ."

"Vodo, přijď ke mně. Projdi skrz Zoeynu babičku a prosím, vezmi nějaký její smutek s sebou." Erin zaujala místo vedle Shaunee, dotýkajíc se babiččiných zad. Pak, stejně jako její dvojče, se na mě přes slzy usmála. "Jo, ani jsme nemusely číst její báseň. Prostě nám řekla, abychom šly sem."

Babiččiny oči byly stále zavřené, ale viděla jsem, jak se její rty zvlnily, i když lehce.

"I když má báseň byla dobrá." Kramishin hlas přišel odněkud za mnou.

Skrz Afroditino odfrknutí Stevie Rae řekla: "Země, prosím pojď ke mně." Přešla k mému druhému boku a sklouzla rukou kolem babičky. "Půjč Zoeyně babičce svou sílu, aby byla opravdu brzy zase v pořádku."

Babička se třikrát zhluboka nadechla. Když naposled vydechla, otevřela oči a, i když v nich stále byl smutek, její tvář ztratila děsivý, vyzáblý vzhled starého člověka, který měla, když jsem ji spatřila poprvé. "Řekni jim, co udělám, u-we-tsi-a-ge-ya."

Nebyla jsem si jistá, co babička myslí, ale přikývla jsem. Věděla jsem, že porozumím a měla jsem pravdu. Šla ke každému z mých čtyř přátel. Začínajíc s Damienem, dotkla se jeho tváře a řekla: "Wa-do, Inole. Posilnils mě." Když přešla k Shaunee, vysvětlila jsem svým přátelům, "Babička vám děkuje tím, že vás označí slovem Cherokee pro každý z vašich prvků."

"Wa-do, Egela. Posilnils mě."

Babička se dotkla tváře Shaunee a přešla k Erin.

"Wa-do, Ama. Posilnilas mě." Naposled se dotkla tváře Stevie Rae, stále vlhké od slz. "Wa-do, Elohine. Posilnilas mě."

"Děkuju, babičko Redbirdová," zamumlal každý z těch čtyř.

"Gv-li-e-li-ga," řekla babička, opakujíc v angličtině. "Děkuji vám." Podívala se na mě. "Teď mohu snést, říct ti to." Stoupla si přede mě a vzala obě mé ruce do svých. "Tvoje matka byla zabita na mojí levandulové farmě."

"Co?" Cítila jsem, jak mnou projel šok. "Tomu nerozumím. Jak? Proč?"

"Šerif říká, že to byla loupež a že se připletla do cesty. Říká, z toho, co vzali, můj počítač a televizi a moje fotoaparáty a z náhodného násilí zločinu, že pravděpodobně byli závislí a kradli, aby měli peníze na drogy."

Babička mi stiskla ruce. "Opustila ho ptáčku a šla ke mně. Byla jsem u powwow. Nebyla jsem tam pro ni." Babiččin hlas zůstal stálý, ale slzy se jí vlily do očí a pak z nich vytryskly.

"Ne, babi, neobviňuj se. Nebyla to tvá chyba, a kdybys tam byla, ztratila bych vás obě a to bych neustála!"

"Já vím, u-we-tsi-a-ge-ya, ale smrt dítěte, i když se ztratilo svému rodiči, je těžké břímě."

"Bylo to, měla, trpěla máma?" Můj hlas byl téměř šepot.

"Ne. Zemřela rychle." Babička mluvila bez zaváhání, ale pomyslela jsem si, že jsem viděla něco projít přes její oči.

"Tys ji našla?"

Babička přikývla, slzy jí tekly rychleji a rychleji po tvářích. "Našla. Byla jenom kousek od domu. Ležela tam a vypadala tak klidně, že jsem si nejdřív myslela, že spí." Babiččin hlas zachytil vzlyk. "Nespala."

Pevně jsem držela babiččiny ruce a řekla slova, o kterých jsem věděla, že potřebuje slyšet. "Je šťastná, babičko. Viděla jsem ji. Nyx z ní odebrala smutek. Čeká na nás v Jiném světě a má bohynino požehnání."

"Wa-do, u-we-tsi-a-ge-ya. Dáváš mi sílu," zašeptala babička, když mě znovu objala.

"Babi," řekla jsem k její tváři. "Prosím zůstaň se mnou, alespoň na chvilku."

"Nemůžu, u-we-tsi-a-ge-ya." Odstoupila, ale držela mě za ruku. "Víš, že následuji tradice našeho lidu a truchlení sedm plných dní a tohle není pro mé truchlení pravé místo."

"Nezůstaneme tady, babičko," řekla Stevie Rae, otírajíc si tvář rukávem. "Zoey a naše celá skupina se přesunula do tunelů pod Tulským skladištěm. Já jsem jejich oficiální velekněžka, a byla bych opravdu ráda, kdybyste u nás zůstala, na sedm dní nebo sedm měsíců, na tak dlouho, jak budete chtít."

Babička se na Stevie Rae usmála. "To je velkorysá nabídka, Elohine, ale tvé skladiště také není správné místo pro mé truchlení." Babička se setkala s mýma očima a já věděla, co řekne, ještě předtím, než promluvila. "Musím být na své zemi, na farmě. Musím následující týden strávit málo jezením a spaním. Musím se zaměřit na očištění svého domova a mé země od tohoto hrozného činu."

"Úplně samotná, babičko?" Stark byl vedle mě, hřejivá, silná přítomnost. "Je to bezpečné potom, co se stalo?"

"Tsi-ta-ga-a-sh-ya, nedovol mému zdání tě oklamat." Nazvala Starka kohoutem, její přezdívkou pro něj. "Jsem mnoho věcí, a ani jedna z nich není bezmocná stará žena."

"Nikdy bych si nepomyslel, že jste bezmocná," opravil ji Stark. "Ale možná pro vás není dobrý nápad, být samotná."

"Jo, babi. Stark má pravdu," řekla jsem.

"U-we-tsi-a-ge-ya, musím vyčistit svůj domov, svou zemi a sebe, když truchlím. Nemohu to udělat, dokud nebudu v míru se zemí a nestanu uvnitř domu důkladně vyčištěného a sedm dní neuplyne. Budu tábořit v mojí zahradě, na louce u potoka," usmála se babička na Starka, Stevie Rae a zbytek mých přátel. "Nemyslím, že by vám bylo dobře tak vystaveným po tu dobu slunci."

"No, babi, já-" začala jsem, ale ona mě zastavila.

"Tohle musím udělat sama, u-we-tsi-a-ge-ya. Ale musím se tě na něco zeptat."

"Cokoliv," řekla jsem.

"Za sedm dní, přijedeš na farmu s přáteli? Vytvoříš kruh a provedeš svůj vlastní očistný rituál?"

"Ano." Přikývla jsem a můj pohled obsáhl přátele, kteří mě obklopovali.

"Ano," řekla Stevie Rae. Její slova zněla ozvěnou dětmi, které stály vedle a kolem mě.

"Tak to je jak to bude," řekla babička pevně. "Tradice Cherokee smutnění a očištění se spojí s upířím rituálem. Je dobře, že je to tak, když se má rodina rozšířila o tolik upírů a mláďat." Její oči se přemístily po skupině. "Ptám se na ještě jednu věc. Jestli si každý z vás bude o mě a Zoeyně matce myslet jasné myšlenky. Nezáleží na tom, že Linda v životě zaváhala. Důležité je, že si pamatovala lásku a laskavé myšlenky."

"Budeme," a "Tak jo, babičko," zaznělo kolem mě.

"Já teď půjdu, u-we-tsi-a-ge-ya. Východ slunce není daleko a já bych chtěla pozdravit svítání na mé zemi."

Držíc mou ruku v její, babička a já jsme šly ke dveřím. Když procházela kolem mých přátel, každý z nich se jí dotkl a řekl, "Sbohem, babičko," načež se ona skrz slzy usmívala.

Ve dveřích jsme měly malou bublinu soukromí a já ji znovu objala a řekla: "Chápu, proč to děláš, ale opravdu si přeji, abys neodcházela."

"Já vím, ale za sedm dní-"

Dveře se otevřely a najednou tam byla Neferet, vypadající vážně a zdánlivě krásně. "Sylvie, slyšela jsem o tvé ztrátě. Prosím, přijmi můj upřímný smutek, že to byla tvá dcera, kdo byl zabit."

Babička se při zvuku Neferetina hlasu napjala a vyšla z mého objetí. Zhluboka se nadechla a setkala se s pohledem upírky.

"Přijímám tvůj smutek, Neferet. Cítím v něm upřímnost."

"Je něco, co pro tebe může Škola noci udělat? Je něco, co potřebuješ?"

"Elementy už mě posílily a bohyně uvítala mou dceru v Jiném světě."

Neferet přikývla. "Zoey a její přátelé jsou laskaví a bohyně je velkorysá."

"Nevěřím, že to byla laskavost a štědrost, která předcházela činy Zoey a jejích přátel nebo bohyně. Věřím, že to byla láska. Ty si to nemyslíš, velekněžko?"

Neferet se odmlčela, jako by vážila babiččinu otázku, pak řekla: "Co si myslím je, že bys mohla mít pravdu."

"Ano, mohla bych. A je jedna věc, kterou od Školy noci potřebuji."

"Bude nám ctí pomoci moudré ženě v čase potřeby," řekla Neferet.

"Děkuji ti. Přála bych si, aby Zoey a její kruh mohli přijít na mou zemi za sedm dní vykonat očistný rituál. To by ukončilo můj smutek a očistilo můj domov od jakéhokoli přetrvávajícího zla."

Viděla jsem něco projít Neferetiným pohledem, něco co, jenom na chvíli, mohl být strach. Ale když promluvila, její výraz a její hlas zrcadlily pouze zdvořilé obavy. "Samozřejmě. Dám jim uvolnění pro tento rituál."

"Děkuji ti, Neferet," řekla babička a pak mě ještě jednou objala a jemně mě políbila. "Za sedm dní, u-we-tsi-a-ge-ya. Pak se opět uvidíme."

Rychle jsem zamrkala, potlačujíc slzy. Nechtěla jsem, aby byl babiččin poslední pohled na mě o nudlích a řevu. "Sedm dní. Mám tě ráda babi. Nikdy na to nezapomeň."

"Nemohla bych na to zapomenout o nic víc, jako zapomenout na dýchání. Taky tě mám ráda, dcero."

Pak se babička otočila a odcházela. Stála jsem ve dveřích a dívala se na její rovná, silná záda, dokud ji noc nepohltila.

"Pojď, Z." Stark mě objal kolem ramen. "Myslím, že jsme školy měli všichni pro jeden den dost. Pojďme domů."

"Jo, Z. Pojďme domů," řekla Stevie Rae.

Přikývla jsem a chystala jsem se říct dobře, když jsem náhle ucítila teplo, zabydlující se mi na hrudi. Zpočátku mě to zmátlo. Zvedlo jsem ruku k protření místa a dotkla se pevného kruhu, který začal sálat teplo. A pak Aurox vstoupil do mého zorného pole. Byl s Drakem Lankfordem.

"Zoey, slyšel jsem zprávu o tvé matce. Je mi to líto," řekl Drak.

"Ď-děkuji ti," zamumlala jsem. Nepodívala jsem se na Auroxe. Pamatovala jsem si Lenobiina slova, že kolem něj si potřebuji udržet pokerovou tvář, ale cítila jsem se příliš syrově, příliš zraněně, abych udělala něco jiného, než vyhrkla na Starka, "Chci jít domů. Ale nejdřív potřebuji minutu o samotě." Než mohl říct i dobře, pohnula jsem se z jeho objímajících paží a protlačila se kolem Draka a Auroxe.

"Zoey?" zavolal Stark za mnou. "Kde-"

"Budu jenom u kašny, která je na dvoře vedle parkoviště," řekla jsem mu přes rameno. Viděla jsem, že se na mě ustaraně mračí, ale nemohla jsem si pomoct. Potřebovala jsem se dostat pryč. "Přijď pro mě, až bude autobus plný a připravený odjet. Dobře?"

Nepočkala jsem na jeho odpověď. Sklonila jsem hlavu a spěchala po chodníku, který běžel vedle hlavní školní budovy. Téměř běžící jsem se otočila doprava a šla přímo k železné lavici, která byla pod jedním z kruhu stromů, které lemovaly fontánu a malou zahradu, kterou mláďata nazývala nádvořím profesorů, protože byla vedle části školy, kde byli ubytovaní. Věděla jsem, že kdyby se někdo podíval z velkých zdobených oken, viděl by mě, ale také jsem věděla, že všichni profesoři dokončí šestou hodinu v jejich třídách, což znamenalo, že to bylo jediné místo v areálu, v této době, kde do značné míry mohu spoléhat, že budu sama.

Tak jsem si tam sedla, ve stínu velkého jilmu a snažila se ovládnout své myšlenky. Auroxova přítomnost nadělala v mé mysli zmatek a já nevěděla proč. Právě teď, přímo v této chvíli, se ani nestarám. Máma je mrtvá. Cokoliv pro mě Neferet a Zlo plánovaly, můžou teď akorát jít do pekel. Každý může prostě jít do pekel.

Mé myšlenky byly cítit zle a tvrdě, ale slza, která mi stekla po tváři, říkala jiný příběh.

Máma už není na světě. Není doma, čekající na tupčíma a poskakující kolem kuchyně. Nemůžu jí zavolat a naštvat ji a pak se nechat poučovat, že jsem mizerná dcera.

Byl to divný pocit, být bez mámy. Myslím, ona a já jsme si nebyly blízko už více než tři roky, ale stále to bylo vzadu v mé mysli, že jednoho dne by mohla přijít k rozumu, opustit toho idiota, se kterým to zvorala a vzala si ho, a vrátit se k tomu být mojí mámou.

"Opustila ho," řekla jsem. "Musím na to pamatovat."

Můj hlas selhal, ale odkašlala jsem si a opět nahlas promluvila do noci. "Mami, je mi líto, že jsme se nemohly rozloučit. Mám tě ráda. Vždycky jsem měla. Vždycky budu." Pak jsem položila obličej do dlaní, vzdávajíc se hrozné bouři smutku, které se uvnitř mě zabydlela a rozvzlykala jsem se.

Aurox

Mládě nazývané Zoey, ta s těmi zvláštními tetováními, které se vztahovaly nejen na její tvář, ale i ramena a ruce, a jak mu Neferet řekla, také na některých částech zbytku těla, ho zvláštně ovlivňovala.

Neferet řekla, že Zoey je její nepřítel. To dělalo Zoey i jeho nepřítelem. Ona, kdo byl nepřítelem jeho paní, byla nebezpečná, to nebezpečí musí být důvod, proč se cítím tak zvláštně, když je blízko. Aurox zaznamenal směr, kterým Zoey šla, když spěchala pryč. Všímal si všeho kolem ní. Zoey byla nebezpečná.

"Neferet, musím s tebou mluvit ohledně nových tříd, které se učí v Lenobiině aréně," řekl Drak Lankford.

Neferetiny studené zelené oči se obrátily k Drakovi. "To bylo rozhodnutí vyšší rady, že tato mláďata zůstanou, alespoň prozatím."

"Chápu to, ale-"

"Ale chtěl bys mít krakouna ve své třídě?" odsekla Neferet.

"Rephaim už není krakoun." Rudá velekněžka rychle promluvila na obranu svého druha.

"A přesto říká těm tvorům, krakounům, bratři," řekl Aurox.

"Skutečně, Auroxi, to je důležité zpozorování," řekla Neferet, aniž by se na něj podívala. "Vhledem k tomu, že jsi můj dar od Nyx, myslím, že je důležité, abychom poslouchali tvé úvahy."

"O co tady u všech všudy jde? Jsou jeho bratři. On se to nesnaží skrývat." Vrtíc hlavou, Rudá velekněžka se setkala s jeho očima. Aurox v nich viděl smutek a hněv, i když ty emoce nebyly dostatečně silné, aby je cítil, aby z nich čerpal sílu. "Neměl jsi zabít toho krakouna. Na nikoho neútočil."

"Myslíš, že bychom měli čekat, až ti tvorové porazí další z nás, než vyjdeme proti nim?" řekl Drak Lankford.

Hněv mistra meče byl více hmotný a Aurox absorboval něco z jeho síly. Cítil jeho var skrz svou krev, pulsující, krmící, měnící.

"Auroxi, tady nejsi potřebný. Můžeš pokračovat ve svých povinnostech. Začni tady v hlavní školní budově a běž po obvodu areálu. Hlídej ho. Ujisti se, že se žádný z krakounů nevrátil." Jeho paní se podívala na Rudou velekněžku a dodala: "Můj příkaz je útočit pouze na ty, kteří ohrožují tebe nebo školu."

"Ano, kněžko." Uklonil se jí a pak vycouval ze dveří a vyšel do noci, když uslyšel Rudou velekněžku stále bránit svého druha. Ona je také nepřítel, i když má paní říká, že jiného druhu- druhu, který může být použit.

Aurox přemýšlel o komplikovanosti těch, kteří oponovali Neferet. Vysvětlila mu, že někdy brzy se všechna ta mláďata a upíři buď podřídí její vůli, nebo budou zničeni. Jeho paní se na ten den těšila. Aurox se na ten den těšil taky.

Sestoupil z chodníku, pohybujíc se na pravé straně hlavní školní budovy. Aurox se držel od blikajících plynových svítilen. Instinktivně preferoval hlubší stíny a tmavší rohy.

Jeho smysly byly ve střehu, stále hledající. Takže bylo zvláštní, že ho překvapil papírový kapesník. Jednalo se o jednoduchý obdélník bílé. Vznášel se ve větru, vlající před ním skoro jako pták. Zastavil se a natáhl ruku, vytrhávajíc ho z noci.

Tak zvláštní, pomyslel si, vlající papírový kapesník.

Bez vědomého přemýšlení ho zastrčil do kapsy džínů. Shodil z ramen divný, něco-tušící pocit a šel dál.

Její emoce ho zasáhly, když udělal dva kroky.

Smutek- hluboký, drtící žal. A vina. V jejích pocitech byla také vina.

Aurox věděl, že to byla mladá mláděcí velekněžka, Zoey Redbirdová. Říkal si, že k ní přistoupil jen proto, že je moudré pozorovat svého nepřítele. Ale když se dostal blíž, když ho její pocity zaplavily, stalo se s ním něco neočekávaného. Místo toho, aby její emoce absorboval a krmil se z nich, Aurox je absorboval a cítil.

Nezměnil se. Nezačal se měnit v tvora velké moci.

Místo toho, Aurox cítil.

Zoeyn smutek ho přitáhl dopředu, a když stál ve stínech, které ji obklopovaly a pozoroval její vzlyky, její emoce putovaly do něj, shromažďovaly se a sdružovaly do malých, klidných míst hluboko v jeho duchu. Jak Aurox vstřebával Zoeyn smutek a pocit viny, osamělosti a zoufalství, něco se v něm v reakci na to všechno pohnulo.

Bylo to naprosto nečekané a zcela nepřijatelné, ale Aurox chtěl Zoey Redbirdovou utěšit. Impuls byl tak silný, že ho zaskočil v instinktivním pohybu, jako by jeho podvědomí řídilo jeho tělo.

Vyšel ze tmy ve stejném okamžiku, kdy se pohnula a přitiskla dlaň na místo ve středu hrudi. Zamrkala, zřejmě snažíc se vidět přes slzy, a její oči ho našly. Její tělo se napřímilo a vypadala na pokraji útěku.

"Ne, nemusíš odejít," slyšel říkat sám sebe.

"Co chceš?" řekla a pak škytla dalším malým vzlykem.

"Nic, Procházel jsem. Plakala jsi. Zaslechl jsem to."

"Chci být sama," řekla, otírajíc si obličej hřbetem ruky a posmrkávajíc.

Aurox si neuvědomil, co udělal dalšího dokud, sám s dívkou, se oba nedívali na jeho ruku a kapesník, který vytáhl z kapsy, aby jí ho nabídl.

"Pak odejdu, ale ty potřebuješ tohle," řekl, zníc svým vlastním uším tuhý a cizí. "Tvoje tvář je velmi vlhká."

Delší chvíli se na kapesník dívala, než si ho vzala, pak k němu vzhlédla. "Tečou mi nudle, když pláču."

Cítil, že jeho hlava přikývla. "Ano, tečou."

Vysmrkala se a otřela si obličej. "Díky. Nikdy nemám Kleenex, když ho potřebuju."

"Já vím," řekl. Pak cítil, že se jeho tvář zaplavuje horkem a jeho tělo tuhne, protože nebyl absolutně žádný důvod, aby řekl takovou věc. Vůbec neměl důvod mluvit s tímto mláděcím nepřítelem.

Znovu na něj zírala s podivným výrazem na tváři. "Co jsi říkal?"

"Že musím jít." Aurox se otočil a rychle šel pryč do noci. Čekal, že emoce, které cítil, zeslábnou, vyproudí z něj, stejně jako emoce ostatních, které absorboval, používal, odkládal stranou. Ale něco ze Zoeyna smutku s ním zůstalo, stejně jako její vina a, především, její osamělost zůstala s ním shromážděná v hluboké, skryté propasti v jeho duši.