Škola noci 9-kapitolka 6

Kapitola 6

Erik

Šel pomalu zpátky do divadelní třídy, tvrdě si přejíc, aby místo vstupu do třídy odehrával velký vstup na filmové scéně v L.A., Novém Zélandu, Kanadě… Sakra! Kdekoli, jen ne v Tulse, Oklahomě! Také uvažoval, jak přešel z nejžhavějšího mláděte v kampusu a příštího Brada Pitta v závislosti na nejlepším upířím castingovém agentovi v L.A., k profesorovi herectví a upířímu stopaři.

"Zoey," zamumlal si pro sebe Erik. "Moje smůla začala v den, kdy jsem jí potkal."

Pak se cítil špatně, že to řekl, i když kolem nebyl nikdo, kdo by ho slyšel. Opravdu byl se Z okay. Byli trochu i přátelé. S čím nebyl v pořádku, byly všechny ty bláznivé věci, které se okolo ní děly. Je to zatracený magnet na magory, pomyslel si pro sebe. Nebylo divu, že se rozešli. Erik nebyl magor.

Promnul si dlaň pravé ruky.

Několik mláďat spěchalo kolem něj a on se natáhl a popadl jedno dítě za límec jeho kostkované školní bundy. "Hej, co ten spěch a proč nejsi ve třídě?" Erik se na dítě zlostně zamračil víc, protože byl naštvaný, že zněl jako jeden z těch učitelů běž-zpátky-do-třídy-mladý-muži, než že by mu vlastně záleželo na tom, kam mládě šlo.

Když se Erik zamračil ještě víc, dítě se přikrčilo a vypadalo, jako by se mělo pomočit.

"Něco se děje. Boj, nebo tak něco."

"Běž dál." Erik ho nechal s trochou tlaku jít a dítě odpelášilo.

Erik dokonce ani nezvážil, že by ho následoval. Věděl, co by našel. Zoey uprostřed zmatku. Měla spoustu lidí, aby jí z toho zmatku pomohli. Nebyla jeho zatracená zodpovědnost, stejně, jako jí nebylo zbavení celého zatraceného světa Temnoty.

Právě když sáhl po klice jeho třídy, začala jeho pravá dlaň hořet. Erik jí zatřásl. Pak se zastavil a podíval. Spirálovitá značka labyrintu se vyvýšila, jako čerstvý cejch.

Pak ho zasáhlo nutkání. Tvrdě.

Erik zalapal po dechu, otočil se a rozběhl směrem ke studentskému parkovišti a jeho červenému Mustangu. Když se nutkání zvýšilo na úroveň horečky, nemohl zůstat zticha a myšlenky z něj vybuchly v neotesaných kouscích vět.

"Broken Arrow. Dvacet-osm-nula-jedna South Juniper Avenue. Procházka. Za třicet pět minut. Musím se tam dostat. Musím tam být. Shaylin Ruede. Shaylin Ruede. Shaylin Ruede. Běž běž běž běž běž…"

Erik věděl, co se s ním děje. Byl připravený. Poslední stopař Školy noci, který se jmenoval Charon, mu přesně řekl, co očekávat. Když byl čas, k označení mláděte, jeho dlaň pálila; znal místo, čas a jméno; měl nekontrolovatelné nutkání tam jít.

Erik si myslel, že byl připravený, ale neuvědomil si hloubku touhy, která k němu přijde- pozoruhodnou sílu zaměření, která jím projížděla současně s horkým a naléhavým pulsováním v dlani.

Shaylin Ruede bude první mládě, které kdy označí.

Trvalo mu třicet minut dostat se z centra Tulsy do malého bytového komplexu, zastrčeného v klidném předměstí Broken Arrow. Erik zajel na místo návštěvníka na parkovišti. Ruce se mu třásly, když vystoupil z Mustangu. Nutkání ho vytáhlo na chodník, který probíhal v přední části areálu, paralelně na ulici. Bytový komplex měl měkká bílá světla, která vypadala jako obří neprůhledná akvárka, spočívající na kovaných železných tyčích, takže házela na chodník bazény krémového světla. Dospělé cedry a duby lemovaly ulici po stranách chodníku. Erik se podíval na hodinky. Bylo 3: 45 ráno. Podivný čas a místo, aby označil dítě. Ale Charon mu řekl, že stopařovo nutkání nikdy nebude špatné- že všechno, co měl udělat, bylo ho následovat, nechat svůj instinkt vést ho, a bude v pořádku. V okolí stále nikdo nebyl a Erik začal propadat panice, když zaslechl malé tap-tap-tap-tap. Před ním zahnula za roh dívka z vnitřku komplexu a vstoupila do zorného pole. Pomalu šla po chodníku, blížíc se k němu.

Pokaždé, když vešla do bubliny světla, Erik si ji prohlížel. Byla malá- drobná dívka s množstvím tmavě hnědých vlasů. Ve skutečnosti s tolika vlasy, že byl na chvíli rozptýlený jejich silou a leskem a nevšiml si na ní ničeho jiného- dokud se klepavý zvuk neproboural do jeho vědomí. Držela dlouhou bílou hůl, kterou neustále klepala před sebou, taptap zvukem, takže vytvářela zvuk a dotyk, které ji vedly. Každých pár metrů se zastavila a vydávala hrozný, vlhký kašel.

Erik poznal dvě věci najednou. Zaprvé, tohle byla Shaylin Ruede, teenager, kterého mínil označit.

Za druhé, byla slepá.

Zastavil by se, kdyby mohl, ale žádná smrtelná síla a, podle Charona, žádná magická síla, cokoli, nemohla Erika od tohohle dítěte dostat, dokud jí neoznačí. Když byla dívka jen pár metrů před ním, zvedl ruku, dlaní ven, a zacílil na ní. Otevřel ústa, aby promluvil, ale ona ho předběhla.

"Ahoj? Kdo je to? Kdo je tam?"

"Erik Night," vyhrkl. Pak zavrtěl hlavou a odkašlal si. "Ne, to není správně."

"Nejsi Erik Night?"

"Ano. Myslím ne. Počkej, tohle taky není správně. Tohle není to, co mám říkat." Jeho ruce se třásly a cítil se, jako by se měl pozvracet.

"Jsi v pořádku? Nezníš moc dobře." Zakašlala. "Máš taky tu chřipku jako já? Celý den jsem se cítila špatně."

"Ne, jsem v pořádku. Jen jsem ti měl říct něco jiného a nemělo to být moje jméno nebo tak podobně. Oh, člověče. Tohle jsem opravdu zpackal. "

"Hraješ nějakou hru?"

"Ne. A ani nevíš, jak je to ironická otázka," řekl, mnouc si zpocenou tvář a cítíc se zmatený.

Naklonila hlavu na stranu a zamračila se. "Nepřišel ses mi posmívat, že ne? Vím, že je pozdě a všechno, a já jsem slepá a nemám tu být sama. Ale je to nejsnazší čas, abych se šla sama projít. Nemám moc času sama."

"Nepřišel jsem se ti posmívat," řekl nešťastně. "To bych neudělal."

"Tak co tady děláš a co jsi zpackal?"

"Tohle nejde tak, jak má!"

"A unést mě ti nebude k ničemu. Žiju tu se svojí pěstounskou mámou. Nemá žádné peníze. Vlastně, od té doby, co jsem pracovala v South BA Library dole v ulici, mám víc peněz než ona. Uh, ne že bych něco z nich zrovna měla u sebe."

"Unést tě? Ne!" Pak se Erik zlomil v pase, držíc se za břicho. "Do hajzlu! Charon mi neřekl, že by to bolelo, kdybych to neudělal."

"Charon? Jsi v gangu? Mám být iniciační oběť?"

"Ne!"

"Dobře, protože to by bylo vážně odporný." Usmála se v jeho směru a pak se začala vracet, odkud přišla. "Dobře, dobře. Pokud to bylo všechno. Těšilo mě, Eriku Nighte. Nebo alespoň si myslím, že to je tvoje jméno."

S velkým úsilím se Erik narovnal natolik, aby znovu zvedl ruku, dlaní ven. "Tohle je to, co jsem měl udělat." Hlasem, který byl najednou plný magie a záhad a účelu, Erik Night odříkal stará stopařova slova:

"Shaylin Ruede! Noc si tě vybrala! Tvá smrt bude tvé zrození! Noc tě volá; naslouchej Jejímu sladkému hlasu. Tvůj osud tě čeká ve Škole noci!"

Všechno to teplo, které se zabydlelo v jeho střevech, způsobující mu pocit na zvracení a zmatenost a příliš teplo, vystřelilo z jeho dlaně. Doopravdy to viděl! Trefilo se přímo do Shaylina čela. Vydala malý, překvapený "Oh!" zvuk a elegantně klesla na zem.

Dobře, věděl, že by se měl zachovat jako dospělý upír a rozplynout se ve stínech a vrátit se do Školy noci, nechávajíc mládě najít svou vlastní cestu. Charon mu řekl, že se to tak dělá. Nebo alespoň, že se to tak dělá v moderním světě.

Erik myslel na splynutí se stíny. Dokonce začal couvat a pak zvedla Shaylin hlavu. Spadla ve středu skvrny světla, takže její tvář byla osvětlená. Vypadala absolutně perfektně! Její plné růžové rty se zvlnily do překvapeného úsměvu a zamrkala, jako by si jasnila vidění. Kdyby nebyla slepá, přísahal by, že se na něj dívala těma obrovskýma černýma očima. Její bledá kůže byla bezchybná a ve středu čela její nová značka vypadala zářící jasnou, krásnou rudou.

Rudou?

Barva jím otřásla a vydal se k ní, řkouc, "Počkat, ne. To není správně." Současně Shaylin řekla: "Panebože! Já vidím!"

Erik k ní přispěchal a pak bezradně stál, nejistý co dělat, když se vzpamatovala a vstala. Byla trochu vratká, ale mrkala a dívala se na všechno kolem nich, obrovský úsměv naplňující její hezkou tvář. "Já doopravdy vidím! Panebože! To je neuvěřitelné!"

"To není správně. Zpackal jsem to."

"Je mi jedno, jestli jsi něco zpackal, nebo ne- tolik děkuju! Vidím!" vykřikla a objala ho, smějíc se a brečíc najednou.

Erik ji trochu poplácal po zádech. Voněla sladce, jako jahody nebo možná broskve- nebo nějaký druh ovoce. A byla cítit opravdu měkce.

"Ach, bože! Promiň." Najednou ho pustila a o krok ustoupila. Její tváře byly růžové a otřela si oči. Pak se ty mokré, tmavé oči rozšířily na něco přes jeho rameno a on se otočil, ruce zdvižené a připravený odrazit kecy kohokoliv. "Ne, ne. Znovu promiň." Její prsty spočívaly na jeho ruce jen na vteřinu, když pomalu prošla kolem něj. Podíval se dolů na ní, aby viděl, že zírala na velký, starý dub. "Je to tak krásné!" S kroky, které se staly jistějšími při každém novém, došla ke stromu a přitiskla na něj ruku. Dívajíc se nahoru do větví, řekla, "Měla jsem v mysli obrázky. Věci, které si pamatuju z doby, než jsem ztratila zrak, ale tohle je tak, tak lepší." Otřela si znovu oči a ty se pak jasné obrátily k němu a ještě víc se rozzářily. "Oh, wow!"

Navzdory podivnosti všeho si Erik nemohl pomoct usmát se na ní svým sto-wattovým úsměvem filmové hvězdy. "Jo, než jsem byl zničený bytím stopařem, byl jsem na cestě do Hollywoodu."

"Ne, nevzdychám nad tím, jak jsi žhavý, i když jsi. Myslím," řekla rychle, stále na něj zírající.

"Jsem," ujistil ji a připomněl si, že pravděpodobně byla v nějakém šoku.

"Jo, no, co myslím, je, že tě můžu doopravdy vidět."

"Jo, a?" Bohyně, Shaylin Ruede, označená nebo neoznačená, byla zvláštní dívka.

"Ztratila jsem zrak, když jsem ještě byla dítě, těsně před mými pátými narozeninami, ale vážně si nepamatuju, že bych viděla nitro lidí. A myslím, pokud by to bylo normální, že bych o tom slyšela na internetu."

"Jak můžeš používat internet, když jsi slepá?"

"Opravdu? Ty se opravdu ptáš? Jako že nevíš o věcech pro zdravotně postižené?"

"Jak bych mohl? Nejsem zdravotně postižený," řekl Erik.

"Znovu, opravdu? Tohle mi tvoje nitro neříká."

"Shaylin, o čem to sakra mluvíš?" Byla blázen? Mělo jeho zpackání stopařské věci za důsledek, že nebyla jen červené mládě, ale bláznivé červené mládě? Kecy! Byl ve velkým problému!

"Jak znáš moje jméno?"

"Všichni stopaři znají jména mláďat, které jsou vysláni označit."

Shaylin se dotkla svého čela. "Oh, wow! To je pravda! Budu upír!"

"No, pokud žiješ. Vlastně, nejsem si jistý, co se stane. Máš červenou značku."

"Červenou? Myslela jsem, že mláďata mají modré značky a, nakonec, modré tetování. Ty máš." Ukázala na jeho tetování, které rámovalo jeho modré oči Clarka Kenta, jako maska.

"Jo, no, měla bys mít modré tetování, ale nemáš. Je červené. A mohli bychom se vrátit k té věci, kdy jsi mluvila o vidění mého nitra?"

"Oh, tohle. Jo, je to úžasné. Vidím tě, a pak taky vidím všechny druhy barev kolem tebe. Je to jako by tvé nitro zářilo kolem tebe." Zavrtěla hlavou, jako v údivu, zírajíc na něj ještě tvrději. Potom zamrkala, zamračila se a znovu zamrkala.

"Huh. To je zajímavé."

"Barvy? To nedává smysl." Uvědomil si, že sevřela rty, jako by nic víc nechtěla říct, jako by na něj byla z nějakého důvodu opravdu naštvaná, a tak se zeptal: "Jaké barvy jsou kolem mě?"

"Spousta hrachově zelené všechna smíchaná s nějakou vodnatou. Připomíná mi to hrachovou kaši, kterou se ti na některých místech snaží dát, když si objednáš rybu a hranolky, a ne, že by to dávalo nějaký smysl."

Erik zavrtěl hlavou. "Nic z toho nedává smysl. Proč mám sakra kolem sebe sentimentální hrachovou barvu?"

"Ach, to je snadné. Když se na to soustředím, můžu vidět, co to o tobě znamená." Pak zavřela ústa a pokrčila rameny. "Navíc máš nějaké malé světlé flíčky, které se jednou za čas objevují, ale nemůžu říct, jakou barvu mají a jen málo o tom, co znamenají. Zní to šíleně, že?"

"Co o mně říkají hrášková zeleň a vodnaté věci?"

"Co si myslíš, že to říká?"

"Proč odpovídáš na mou otázku otázkou?"

"Hele, tys první odpověděl mojí otázku tvojí," řekla Shaylin.

"Já se ptal první."

"Opravdu na tom záleží?" zeptala se Shaylin.

"Ano," řekl, snažíc se ovládnout svůj temperament, i když ho otravovala životními kecy.

"Co znamená hrachová barva?"

"Dobře. Znamená, že jsi nikdy nepracoval doopravdy tvrdě na něčem, co chceš."

Zamračil se na ní.

Pokrčila rameny. "Ty ses ptal."

"Nevíš o mě ani hovno."

Shaylin najednou vypadala naštvaně. "Ale prosím tě! Nevím proč, ale vím, že vím, co jsem viděla."

"Hele, není to, jako že bych byl otravný člověk v kašovitém hrášku, pro tebe, uvědom si, že tenhle úsměv mi otevírá místa," řekl Erik sarkasticky.

"Jo, jasně, vysvětli mi, proč také vím o šedé, mlhavě vypadající věci, která znamená, že tě něco rozesmutňuje." Dala si ruce v bok, mžourajíc očima, zírajíc na něj. Tvrdě. Pak přikývla, jakoby souhlasila sama se sebou. Tváříc se samolibě, dodala: "Myslím, že ti právě zemřel někdo blízký."

Erik měl pocit, jako by ho praštila do obličeje. Nemohl nic říct. Jen se díval pryč od ní a snažil se myslet skrz vlnu smutku.

"Hej, omlouvám se."

Podíval se dolů, vidíc, že k němu přispěchala a položila svou ruku zpátky na jeho paži. Už nevypadala samolibě.

"To ode mě bylo opravdu špatné," řekla.

"Ne," řekl. "Nebylo to špatné. Jeden můj přítel právě zemřel."

Zavrtěla hlavou. "Takhle jsem to nemyslela. Bylo ode mě špatné, že jsem to řekla takhle-jako strašně malicherná holka. Tohle nejsem. Taková nejsem. Takže, omlouvám se."

Erik si povzdechl. "Taky se omlouvám. Nic z toho se nestalo, jak by mělo."

Shaylin se opatrně dotkla čela. "Nikdy jsi nikoho neoznačil červeně?"

"Nikdy jsem neoznačil nikoho před tebou," přiznal.

"Oh, wow. Jsem tvá první?"

"Jo, a já to zpackal."

Usmála se. "Pokud to, že vidím, je zkažené, jsem pro všema deseti."

"No, jsem rád, že vidíš, ale pořád musím přijít na to, jak se to stalo." Ukázal na její červenou značku.

"A tohle." Erik mávl rukou kolem sebe. "Ta hrášková věc."

"Ta hrášková věc vychází z tebe, ale jsou tam taky další barvy. Jako když jsi řekl, že se omlouváš, viděla jsem-"

"Ne!" zvedl ruku, přerušujíc jí. "Nemyslím si, že chci vědět, cos viděla dalšího."

"Promiň," řekla tiše, dívajíc se dolů a rozhrnovala špičkou jedné boty zimou zhnědlou trávu. "Myslím, že to je opravdu divné. Takže, co bude dál?"

Erik si znovu povzdechl. "Neomlouvej se, a není na tom nic špatného nebo divného. Jsem si jistý, že Nyx má důvod, proč ti dala tento dar, a tuhle rudou značku."

"Nyx?"

"Nyx je naše bohyně. Bohyně noci. Je úžasná a občas dává svým mláďatům senza dárky." Zatímco mluvil, cítil se Erik jako úplný vůl. Musel být nejmizernější stopař v historii Školy noci. Změnil slepé dítě v červené mládě, které vidí nitra, a právě jí říkal o jejich bohyni. "Pojďme." Nestaral se o to, jestli to Charon bude schvalovat nebo ne- už nebude následovat žádné zatracené povely. Mohl stejně měnit a všechno zpackat. "Ukaž mi, kde bydlíš. Zabal si tašku nebo tak. Půjdeš se mnou."

"Ach, jo. Do Školy noci v Tulse, že jo?"

"Vlastně ne. Nejdřív tě vezmu za velekněžkou červených mláďat. Možná zjistí, co jsem pokazil."

"Hej, nebude se mě snažit "zpravit" tím, že mě zase oslepí, že ne?"

"Shaylin, stejně jako to nerad přiznávám, nemyslím si, že jsi to ty, kdo potřebuje opravit. Jsem to já."