Škola noci 9-kapitolka 5

5. kapitola

Rephaim

"Proč jste tady?" zakřičel Rephaim na tři krakouny sedící nad ním. Spěšně se podíval kolem. Kdyby měl čas, vydechl by si úlevou, že tato část areálu zůstala prázdná a všechna mláďata si šla vlastní cestou na vyučování druhé hodiny. "Musíte jít, než vás někdo uvidí," řekl mnohem klidnějším hlasem.

"Rephaime? Jak?"

Ačkoli na stromě byli krakouni tři, promluvil jen jeden. Rephaim samozřejmě okamžitě poznal Nisroca, jednoho z jeho bratrů více podobného lidem.

"Vybral jsem si cestu Nyx. Bohyně mi odpustila a přijala mě, a když to udělala, změnila mou podobu na úplně lidskou." Rephaim si nebyl jistý, proč nedodal "v noci". Byl si ale jistý, že cokoliv řekne, donese Nisroc nazpět přímo jeho otci.

"Odpuššštění? Proč?"

Rephaim se díval na svého bratra, téměř zahlcen lítostí. Neuvědomuje si, že je i jiná cesta, než ta, kterou jim předurčil otec, a nechápal, že to, co dělá v Kalonově jménu, je špatné.

"Nisrocu, když jsme-"Rephaim ztichl. Ne, pomyslel si, můžu mluvit jenom za sebe. "Když jsem ubližoval ostatním, když jsem zabíjel, znásilňoval a bral si cokoliv, bral si všechno, co jsem chtěl jednoduše proto, že jsem mohl, to bylo špatné."

Nisroc naklonil hlavu na stranu. Jeho další bratři, dva bezejmenní, bestiální hejno, které plnilo rozkazy svého otce, tiše zasyčeli, rozrušení, ale ne dost vyvinutí, aby pochopili proč.

Nakonec jeho bratr řekl: "Otcovy příkazzzy. Nejsou špatné."

Rephaim zavrtěl hlavou. "Dokonce i otec se může mýlit." Zhluboka se nadechl a dodal: "A i vy si můžete vybrat jinou cestu."

Dva bezejmenní najednou přestali syčet a v šoku na něj zírali. Nisroc přimhouřil své rudě zbarvené, lidské oči. "Udělala to. Žena. Jak otec řekl!"

"Nikdo mi nic neudělal. Rozhodl jsem se sám za sebe."

Pak s počátkem strachu, ho udeřila realita. "Nisrocu, Rudá, Stevie Rae, mi nic neudělala. Vybral jsem si ji a její bohyni. Nikdy nemůžeš Rudé ublížit. Vůbec. Patří ke mně. Rozumíš?"

"Tvoje. Velekněžku zabít nemůžeme." Nisroc opakoval jako ze zvyku, ale Rephaim viděl tvrdý, myslící záblesk v jeho zářících očích.

"Musíte odejít. Teď," řekl Rephaim. "Nemůžete se nechat nikým spatřit a nemůžete se vrátit."

"Nejprve otcova zzzpráva." Nisroc klesl ze silné střední větve dubu, přistál před Rephaimem následovaný dvěma dalšími krakouny, kteří ho obklopili. "Budeš na otcově ssstraně. Ale tady. Sledující. Čekající. Špehující."

Rephaim opět zavrtěl hlavou. "Ne. Nebudu pro otce špehovat."

"Ano! Jak otec chce!" Nisroc roztáhl křídla, napodobován dalšími dvěma krakouny. Velmi rozrušený, pokýval hlavou a sevřel ruce v pěst.

Rephaim se necítil ohrožen. Fyzické nebezpečí, ve kterém se nacházel, jeho mysl nezaregistrovala. Byl moc zvyklý na své bratry, moc zvyklý na to, být jedním z nich. Ne, bylo to víc než to. Rephaim byl příliš zvyklý, být jejich vůdcem, který je straší.

"Ne," zopakoval. "Nadále už to není to, co ode mě otec chce. Změnil jsem se. Zvnitřku a vnějšku. Vraťte se k němu. Řekněte mu to." Rephaim zaváhal a pak pokračoval: "Řekni mu, že má volba přetrvává."

"Nenávidět tě bude," řekl Nisroc.

"Vím." Rephaim cítil hluboko uvnitř bolest.

"Nenávidět tě budu," řekl Nisroc.

Rephaim se zamračil. "Ty nemusíš."

"Musssím."

Pomalu, se Rephaim natáhl, nabízejíc jeho předloktí Nisrocovi v tradičním uctivém pozdravu bojovníků. "Nemusíš. Můžeme být přátelé, bratři."

Nisroc se zastavil, naklonil hlavu ze strany na stranu. Jeho přimhouřené oči se uvolnily. Jeho agresivní postoj se změnil. Začal se hýbat, mluvit, ale Rephaim se nikdy nedozví opravdový záměr svého bratra, protože v tu chvíli výkřik Draka Lankforda: "Synové Erebovi! Ke mně!" rozřízl noc a klesl na ně meč Mistra meče.

Rephaim zažil okamžik tělo-umrtvující paniky. Stál zmrzlý uprostřed chaosu, když se jeho bratři, syčící a vrčící, setkali s Drakovým útokem.

Sledoval to s hrozným, rezignovaným věděním, že velmi brzy bojovníci začnou vybíhat z hracího domu, meče vytasené a šípy založené. Připojí se k Drakovi a zcela přemůžou jeho tři bratry.

"Draku, ne!" zvolal. "Neútočili!"

Z prostředka bitvy na něj zakřičel hlas Draka Lankforda. "Buď jsi s námi, nebo proti nám! Není střední cesta."

"Je střední cesta!" zakřičel Rephaim, držíc ruce, jako by se vzdával. "To je to, kde stojím!" Udělal krok směrem k Drakovi. "Neútočili!" zopakoval. "Nisrocu, bratři, přestaňte bojovat!"

Rephaim věřil, že Nisroc doopravdy zaváhal. Byl si zcela jistý, že ho bratr zaslechl, porozuměl, chtěl ustoupit. Pak Neferetin hlas prořízl noc.

"Auroxi! Chraň! Nič!"

Neferetin tvor vyběhl na scénu. Přišel od hraniční zdi pozemku, tváří k Rephaimovi. Zpočátku se zdálo, že je to člověk. Měl tělo lidského muže, mladistvého a neoznačeného jako mládě nebo upír. Ale jeho pohyby byly na člověka příliš rychlé. Jako šmouha udeřil. Zaútočil zezadu, popadl nejbližšího krakouna za jeho zdvižená křídla a jednoduchým, hrozným pohybem, je odtrhl od jeho těla.

Během století své existence viděl Rephaim hrozné věci, spáchal odporné, temné skutky. Ale to, co hledělo z toho nového, lidského pohledu udělalo to násilí, kterého byl svědkem, více odporným. Jeho křik opakoval bratrův, když krakounovo tělo spadlo na zem, svíjejíc se v křeči a tryskající krev.

Pak se Aurox začal měnit. Dokonce ikdyž Rephaim sledoval, jak se to děje, mohl to těžko pochopit.

Jeho tělo se stalo větším a silnějším.

Rostly mu rohy.

Jeho pěsti zpevněly.

Jeho kůže se vlnila, pulsovala, jako by se z ní něco snažilo uniknout.

Pohl se a téměř elegantně, ukroutil hlavu jeho bratra.

I Drak Lankford přestal útočit a zíral.

Nutíc svou mysl přemýšlet skrz šok a hrůzu, zakřičel Rephaim na Nisroca: "Běž! Leť pryč!"

S výkřikem zoufalství, se Nisroc, následovaný jedním bratrem, zvedl ze země nasáklé krví.

Transformované stvoření zařvalo a vyskočilo, snažíc se, marně, je srazit z nebe. Když dopadlo zpět na zem, masivní kopyta zakusující se do trávy, obrátil své zářící měsíčně zbarvené oči na Rephaima.

Přejíc si, aby měl křídla nebo zbraň, se Rephaim defenzivně přikrčil a připravil se na tvorův útok.

"Rephaime! Dej pozor!"

Uslyšel její hlas a jeho strach jím horce a silně projel, když Stevie Rae, blízce následovaná Zoey, běžela k němu.

Tvor sklonil hlavu a zaútočil.

Zoey

Byla jsem těsně za Stevie Rae, když jsme běžely k bojujícím. Ježkovy zraky, všechno, co můžu říct je, že je to nechutné a děsivé a naprosto matoucí.

Jen těžko jsem mohla říct, co se stalo. Dva krakouni křičeli a letěli pryč na oblohu. Viděla jsem (eesh!) tělo jiného krakouna škubající se a kalící zem svou vážně divně vonící krví u Drakových nohou. Rephaim stál trochu od nich, jako by se díval, ale nezapojil se do boje. Nějak tam byla taky Neferet, vypadající super šíleně a naprosto zvláštně se usmívající.

Ve středu toho všeho byl tvor, který byl trochu člověk a trochu ne. V okamžiku, kdy jsem ho uviděla, rozlilo se uprostřed mé hrudi horko. Natáhla jsem se a ucítila tvrdý, horký mramorový kruh, který visel kolem stříbrného řetízku na mém krku. "Můj vidoucí kámen," zamumlala jsem si. "Proč znovu? Proč teď?"

Jakoby v odpověď, nalezl můj pohled bizardní stvoření. Mělo rohy a kopyta, ale jeho tvář byla chlapecká. Jeho oči plály. Snažilo se chytit krakouny z nebe, ale když selhalo, zaměřilo pozornost na Rephaima, sklopilo hlavu a zaútočilo.

"Rephaime! Dej pozor!" zakřičela Stevie Rae a rozeběhla se k němu. Rozhodila ruce a já mohla slyšet, jak k sobě povolává zemi.

"Duchu!" zavolala jsem a snažila se s ní udržet krok.

"Posil Stevie Rae!" Cítila jsem prvek reagovat, když zavířil kolem mě do Stevie Rae, spolu s jejím elementem, zemí. Jako by házela velký míč, zvedala ruce, a zářící zelená zeď stoupala nahoru ze země jako obrácený vodopád, blokujíc Rephaima od útočícího stvoření.

Tvor narazil do zelené stěny a odrazil se padajíc na záda. Stevie Rae, silná a rovná a hrdá, stála vedle Rephaima. Vzala ho za ruku.

Zvedla svou druhou ruku, a když se tvor snažil vstát, udělala přímý pohyb a řekla: "Ne! Zůstaň dole." Vlna zářící zeleně se vzedmula proti němu, držíc ho na zemi.

"Dost!" řekla Neferet, pochodujíc ke stvoření. "Aurox tady není nepřítel. Hned ho osvoboď."

"Ne, pokud zaútočí na Rephaima," řekla Stevie Rae. Obrátila se k Drakovi a zeptala se: "Byl Rephaim ve spojení s krakouny?"

Aniž by se na Rephaima podíval, řekl Drak, "Mluvil s nimi, ale neútočil s nimi."

"Oni neútočili!" řekl Rephaim. "Přišli sem, aby mě viděli, nic víc. Tys je napadl!"

Drak se na Rephaima konečně podíval. "Krakouni jsou naši nepřátelé."

"Jsou to moji bratři." Rephaimův hlas zněl neuvěřitelně smutně.

"Budeš se muset rozhodnout, na čí straně jsi," řekl Drak vážně.

"To už jsem udělal."

"A tohle je něco, čemu bohyně vypadala, že věří," řekla Neferet. "Auroxi," promluvila na tvora, který stále ležel na zádech, zavřený v síle země, "bitva je u konce. Není potřeba chránit nebo útočit." Obrátila svůj smaragdový pohled na Stevie Rae. "Teď ho propusť."

"Děkuji ti země," řekla Stevie Rae. "Teď můžeš jít." S mávnutím její ruky zelená záře zmizela, umožňujíc tvoru vstát.

A nebylo to zvíře, co vstalo. Stál tam chlapec, nádherný, blonďatý chlapec, který měl oči jako měsíční kámen a tvář jako anděl.

"Kdo to je? A co se to sakra děje s veškerou tou krví?" Starkův hlas, najednou vedle mě, způsobil, že jsem nadskočila.

"No, do prdele. Je to mrtvý krakoun," řekla Afrodita a Darius a jak to vypadalo, většina školy se napěchovala kolem nás. "A tohle je moc hezké lidské dítě," řekla Kramisha, věnujíc mu pohled.

"On není člověk," řekla jsem, držíc svůj vidoucí kámen.

"Co je zač?" zeptal se Stark.

"Stará magie," řekla jsem, jak kousky skládačky v mé mysli zapadaly.

"Tentokrát máš pravdu Zoey." Neferet si stoupla vedle chlapce a vzletně oznámila: "Školo noci, tohle je Aurox, kterým mi Nyx dokazuje své odpuštění!"

Aurox předstoupil. Jeho podivně zbarvené oči se setkaly s mými. Čelil davu, ale díval se jen na mě, přitiskl si pěst na srdce a uklonil se.

"V žádném zatraceném případě tohle není dárek od Nyx," zamumlala Stevie Rae.

Pro jednou Afrodita souhlasila se Stevie Rae a odfrkla si.

Vše, co jsem mohla dělat, bylo zírat. Vše, co jsem mohla cítit, bylo teplo z vidoucího kamene.

"Zoey, co je zač?" řekl Stark tiše.

Neodpověděla jsem Starkovi. Místo toho jsem se donutila odtrhnout pohled z Auroxe a čelit Neferet. "Odkud doopravdy pochází?" Můj hlas byl tvrdý a silný, ale připadala jsem si, jako by se můj žaludek měl obrátit naruby.

Někde v koutku mysli jsem slyšela šum a šepot dětí kolem mě, a věděla jsem, že nutit Neferet ke konfrontaci tady a teď nebylo chytré. Ale nemohla jsem se zastavit. Neferet lhala o tomhle Auroxovi, a z nějakého důvodu mi na tom záleželo.

"Už jsem ti řekla, odkud přišel. A, Zoey, musím říct, že to je přesně důvod, proč potřebuješ být zpátky ve škole, navštěvovat vyučování a soustředit se na studium. Věřím, že jsi ztratila schopnost naslouchat."

"Říkala jsi, že je ze staré magie." Ignorovala jsem její pasivně-agresivní kecy. "Jediná stará magie, o které vím, je na ostrově Skye."

A, řekla jsem si, bylo to to, co jsem viděla v noci předtím, když jsem se přes kámen podívala na Starka, stará magie strážců bojovníků, která se ho stále držela z ostrova Skye.

Mysl vrčící, ale stále čelící Neferet, jsem pokračovala:

"Chceš mi říct, že přišel z ostrova Skye?"

"Hloupé dítě, stará magie není omezena na ostrov. Víš, musíš přemýšlet dvakrát o věření všemu, co slyšíš, zvlášť když to pochází od upírky, která se nazývá královnou a neopustila ostrov po staletí."

"A tys stále neodpověděla na mou otázku. Odkud pochází?!"

"Jaká magie by mohla být starší než ta, která pochází od bohyně samotné? Aurox je můj dar od Nyx!" Neferet se vědoucně podívala do davu a vysmála se mým otázkám, jako bych nebyla nic víc, než rozčilující dítě, a oni všichni byli dospělí, vtipkující s ní.

"V co se to přeměnil?" Nemohla jsem se zastavit, i když jsem věděla, že zním arogantně a kousavě, jako bych byla jednou z těch dívek, které vždycky mají mít poslední slovo a ta poslední věc byla vždycky negativní.

Neferetin úsměv byl velkomyslný. "Aurox se proměnil ve strážce Školy noci. Nemyslela sis, že jsi jediná, kdo je hoden strážce, že ne?" Roztáhla ruce. "My všichni jsme! Pojďme, pozdravme ho, a pak se vraťme zpět do tříd a dělejme to, kvůli čemu byla Škola noci založena, učme se."

Chtěla jsem zakřičet, že on nebyl žádný strážce! Chtělo se mi zakřičet, že je mi zle z toho, jak Neferet překrucuje moje slova. Nemohla jsem odtrhnout oči od Auroxe, když se mláďata (hlavně dívky), k němu začala přibližovat, opatrně procházejíc kolem nechutné krve a krakounových pozůstatků.

Vlastně jsem nevěděla proč, ale prostě jsem chtěla křičet.

"Tohle nevyhraješ," řekla Afrodita. "Má dav a fešáka na svojí straně."

"To není to, co je." Stále držíc můj pálící vidoucí kámen jsem se od té absurdní scény odvrátila a šla zpátky do školy. Mohla jsem cítit, jak se na mě Stark dívá, ale držela jsem oči před sebou.

"Z, s čím máš problém? Tak to není jenom krásný chlap. To je tak strašné?" řekla Afrodita.

Zastavila jsem se a otočila čelem k nim. Byli tam všichni, šli za sebou jako kachny: Stark, Afrodita, Darius, dvojčata, Damien, Stevie Rae a dokonce i Rephaim. Byl to Rephaim, ke komu jsem směrovala svůj dotaz: "Viděls to taky, viď?"

Rozvážně přikývl. "Pokud máš na mysli jeho proměnu, tak ano."

"Viděl co?" zeptal se Stark, který už zněl podrážděně.

"Proměnil se v býka," řekla Stevie Rae. "Viděla jsem to taky."

"Ten hezký bílý kluk se proměnil v býka? To není správné," řekla Kramisha, pokukujíc zpět na dav, který jsme nechali za sebou.

"Bílý kluk, bílý býk," řekla Stevie Rae. Potom, hodně podobně jako já, dodala: "Ah, sakra."